Omyl učitele národů (díl 07.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 30.955

Poslední bitva třicetileté války

Válka švédsko-francouzská (1635–1648)

Byla patrně nejdelším a nejničivějším obdobím celého konfliktu. Pokud se až dosud dala třicetiletá válka považovat – s oběma očima přimhouřenýma, ne-li zavřenýma – za válku náboženskou, od této chvíle toto označení neplatí. Na stranu protestantského Švédska se totiž otevřeně, tj. i vojensky přidala katolická Francie, na stranu katolických rakouských a španělských Habsburků protestantské Sasko, Braniborsko a Dánsko.

Katolická Francie, která dosud válku evropských protestantů proti katolickým Habsburkům pouze financovala, zatímco doma své vlastní protestanty pilně pacifikovala, měla sice dostatek peněz, nikoli však vycvičenou armádu. Přesto zahájila válku s typicky francouzskou velkorysostí hned na čtyřech frontách: ve Španělském Nizozemí, v jižním Německu, ve Švýcarsku a v severní Itálii. Nezkušení, špatně vedení francouzští vojáci byli biti všude. V létě roku 1636 se dostala španělská armáda při svém protiútoku dokonce na třicet kilometrů od Paříže, sotva se ji podařilo zastavit, vpochodoval císařský generál Gallas do Burgundska.

Reklama

Gallas, jehož vztah k alkoholu byl i na tehdejší dobu přespříliš kladný, nepatřil sice k nejschopnějším velitelům císařské armády (v armádních kruzích si dokonce vysloužil přezdívku „Kazivoj“ čili ničitel vlastních vojsk) nicméně jeho vítězné tažení Burgundskem zastavil u Dijonu císařův rozkaz, aby nechal burgundské burgundským a spěchal do Braniborska, na pomoc saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu. Po uzavření Pražského míru se totiž saský kurfiřt Jan Jiří ujal správy původně českého území Horní a Dolní Lužice a společně s císařskými jednotkami vtrhl do Braniborska, aby odtud vypudil své bývalé švédské spojence. Narazil však na Banera…

Nový vrchní velitel švédské armády, čtyřicetiletý Jan Baner, si ohledně alkoholu neměl s Gallasem co vyčítat. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že zatímco Gallas byl neschopný i střízlivý, Baner údajně velel nejlépe právě tehdy, když byl namol. V každém případě rozdrtil spojenou saskou a císařskou armádu u Wittstocku (4. října 1635) a přiměl tak nešťastného Ferdinanda, aby odvolal Gallase od dobývání burgundských vinných sklepů.

Neschopný notorik Gallas kupodivu zatlačil schopného notorika Banera zpátky na baltské pobřeží, pak se však Baner vzchopil a pro změnu zatlačil zase on Gallase k Lipsku. Válka tak nenápadně dospěla do stádia, v němž ani jedna ze stran nebyla schopna dosáhnout rozhodnutí. A ani jedna to nebyla ochotna přiznat. Hladové a otrhané armády, podobající se spíše tlupám lupičů než vycepovaným vojenským útvarům z časů Gustava Adolfa či (s jistými výhradami) Albrechta z Valdštejna, křižovaly Evropou a občas spolu i bojovaly. V průběhu operací, diktovaných spíše zásobovacími než taktickými hledisky, bylo zcela zpustošeno Burgundsko, Porýní, Bavorsko, Sasko, Braniborsko. Neboť nejnovější vojenská doktrina té doby zněla: Válka živí válku…

Chování vojáků armád třicetileté války vůči civilnímu obyvatelstvu barvitě vylíčil ve svém částečně autobiografickém románu Simplicius Simplicissimus Hans Jacob Christoffel Grimmelshausen (1622–1676):

První, co ti rejthaři udělali v černě vymalované světnici mého tatíka, bylo, že přivázali koně; pak měl již každý svou zvláštní práci, z nichž každá znamenala jen zkázu a zničení. Neboť třebaže někteří z nich začali zabíjet dobytek, vařit a péci, takže to vypadalo, jako by měl býti veselý banket, jiní naopak prohledávali dům odshora dolů; ba ani tajná komůrka před nimi nebyla jista, jako by v ní bylo skryto zlaté kolchidské rouno. Jiní svazovali šatstvo a různé domácí potřeby do velikých ranců, jako by chtěli zřídit nějaký jarmark; co však nemínili vzít s sebou, to bylo rozbito a zničeno; někteří propichovali seno a slámu svými kordy, jako by ještě nebyli zapíchali dost ovcí a vepřů; jiní vysypávali peří z peřin a cpali je slaninou, sušeným masem a jinými věcmi, jako by pak poležení na nich bylo příjemnější. Jiní rozbíjeli kamna a okna, jako by prorokovali věčné léto; měděné a cínové nádobí stloukali a tak pokřivené a zničené kusy balili; postele, stoly; židle a lavice pálili, zatím co na dvoře leželo mnoho sáhů vyschlého dříví; okříny a mísy rozbili, buď že jedli raději pečeně anebo že mínili pohodovat u nás jen jednou. Naši děvečku zřídili ve stáji tak, že z ní ani vyjít nemohla, ale o tom psáti je jistě hanebné! Pacholka položili svázaného na zem, vstrčili mu do huby roubík a nalili do něho plnou dojačku odporné močůvky; říkali tomu švédský nápoj, ale nechutnal mu ani trochu, naopak vzbudil na jeho tváři podivné škleby; tím vším ho přinutili, aby zavedl jeden oddíl kamsi jinam, kde sebrali a do našeho dvora přivedli dobytek a lidi, mezi nimiž byl také můj tatík, mamka a naše Uršula.Tehdy teprve začali vytahovat z pistolí kaménky a na jejich místa přišroubovali palce venkovanů a týrali ty ubožáky tak, jako by chtěli upalovat čarodějnice, neboť vstrčili již také jednoho z nich do pece a zatopili pod ním, třebaže se ještě k ničemu nepřiznal; jinému uvázali kolem hlavy provaz a utáhli jej klackem tak, že mu z úst, nosu i z uší vytryskla krev. Zkrátka každý z vojáků měl svůj vlastní nápad, jak sedláky trýznit, a tak také každý sedlák měl svá zvláštní muka. Jen můj tatík byl podle mého tehdejšího soudu nejšťastnější, protože vyznal se smíchem to, co druzí byli nuceni říci v bolestech a žalostném bědování; a té cti se mu dostalo patrně proto, že tam byl domácím pánem; posadili ho totiž k ohni, svázali ho tak, že nemohl hýbat rukama ani nohama, a natírali mu chodidla vlhkou solí, kterou mu naše stará koza musila zase slízat a tím ho lehtala tak, že mohl smíchem prasknout. To se mi zdálo tak pěkné a milé (neboť dosud nikdy jsem svého tatíka neviděl a neslyšel tak vytrvale a hlasitě se smát), že jsem z ohledů společenských nebo prostě proto, že jsem jinak nemohl, byl nucen smát se od srdce s ním. A v tom hlučném smíchu se přiznal k svému majetku a otevřel skrytý poklad, který byl zlatem, perlami a šperky bohatější, než by byl člověk u takového venkovana hledal. O zajatých ženách, služkách a dívkách nevím nic zvláštního, protože vojáci mi nedovolili dívat se, jak s nimi zacházeli. Jen to vím, že je bylo tu a tam v koutech slyšet, jak žalostně křičí; myslím si, že mé mamce a Uršule se nevedlo o nic lépe než těm ostatním. A v té vší spoušti jsem já otáčel pečeni a nestaral jsem se o nic, protože jsem ještě nevěděl, co to všecko znamená; pomáhal jsem odpoledne také napájet koně a tak jsem přišel do stáje k naší děvečce, která vypadala až podivně rozvalchovaně; nepoznal jsem ji, ale ona ke mně promluvila rozbolestněným hlasem : „Chlapče, uteč, jinak tě rejthaři seberou; hleď, ať zmizíš, vidíš přece; jak je to zlé…"

Reklama

Dne 25. února 1637 zemřel nesmiřitelný nepřítel českých rebelů císař Ferdinand II. Habsburský. Na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand III., který uměl dobře česky, často a rád pobýval v Praze a nejenže se zasloužil o obnovu Pražského hradu, ale roku 1638 dokonce odebral jezuitům Karlovu univerzitu a obě její světské fakulty (právnickou a lékařskou) podřídil vlastní pravomoci. Při té příležitosti, patrně inspirován Ignácem z Loyoly, jenž ve svých Pravidlech k pravému církevnímu smýšlení napsal: „Abychom si ve všem správně počínali, musíme vždy držeti, že o bílém, které já vidím, (jest mi) uvěřiti, že je to černé, jestliže to církev hierarchická tak rozhodne…“, vložil do textu přísahy universitních profesorů úsměvnou větičku: „Zavazuji se hájit učení o neposkvrněném početí, pokud papež nenařídí opak...

A válka pokračovala. Bylo jí už devatenáct let. Nebo teprve? V každém případě docházelo nejen na panovnických trůnech, ale i ve všech zúčastněných armádách ke generační obměně. Dorůstali noví vojáci, na velitelská místa nastupovali noví důstojníci. Někteří z nich možná ještě věděli, proč tato válka začala. Někteří to snad tušili. Ale většině to bylo srdečně jedno.

Dvaašedesátiletý Jindřich Hýzrle z Chodů se po císařově smrti chystal odejít na zasloužený odpočinek. ,,… Rozhodl jsem se pak, že se už vzdám všech namáhavých pobytů u dvora, taky válečnictví a cest že zanechám a budu sloužit jen Bohu všemohoucímu a starat se o to, co doma zapotřebí…“ napsal do svých pamětí, načež se podruhé oženil...

V dubnu 1639 přišly opět na řadu země Koruny české. Švédská armáda v čele se (všeho) schopným Banerem vyrazila ze svých zimních ležení u Magdeburgu, rozbila slabý sbor císařského generála Puchheima a v květnu přitáhla před Prahu, která se – poprvé za celou válku – postavila nepřátelům na odpor. Přestože to vlastně byli přátelé. Neboť Baner, nepochybně inspirován Oxenstiernou, českými důstojníky své armády a v neposlední řadě i svou českou manželkou, vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu. A tak „… vypínaje svou hlavu a nadut jsa neskrocenou pejchou, ku Praze s velikou municí válečnou a s mnoha množství vozův řebříky přitáhl, té naděje jsa, že jeho vojsko přes ty řebříky bez všelikého odporu na pražské zdi jako na hrušky polezou. Ale trefila kosa na kámen a pištěc na bubeníka…“ (František Kocmánek)

Žebříků měl možná Baner dost, zato mu chyběla pěchota a těžké dělostřelectvo. Prahu se mu „osvobodit“ nepodařilo, rozmístil tedy své jednotky v opevněných táborech u Litoměřic, Mělníka a Kostelce nad Labem a zahájil systematické plenění severovýchodních Čech. O zajímavém kontrastu mezi jeho proklamacemi a chováním jeho armády píše český historik 19. století Václav Vladivoj Tomek:

Vojsko jeho, kterého bylo 24 000 mužů, páchalo všude zhovadilé ukrutnosti. Zvláště chytáni jsou a zabíjeni kněží katoličtí, kostely hanobeny, obrazy kaženy. Vše, co se dalo odnésti, nakládali nepřátelé na vozy a na lodě, a vyváželi nejvíce po Labi ze země; co se odnésti nedalo, ničili a rušili. Několik tisíc vesnic a městeček i měst vydrancovali a vypálili; úrody na polích zkazili; lidé bezbranní utíkali před nevázanou zběří do lesů a do hor, kdež na mnoze hladem a zimou pomírali. Tak řádili Švedové celý rok; neb obrany proti nim nebylo…

V Čechách západních vykonávaly zatím obdobnou činnost vojenské jednotky císařského generála Gallase, nenazývaly ji ovšem pleněním, nýbrž vymáháním svých zákonných proviantních náležitostí. Válka živila válku. Císařův přední diplomat a přísedící zemského soudu, šetrný pan Heřman Černín hrabě z Chudenic, otřesen chováním vlastní armády, si v několika listech hořce posteskl, že „…co ta válka trvá, hůřeji nebylo jako nyní, mé statky in summa všecky z gruntu podpálili a rozbourali, a vše, an nic se nesilo, do pustiny uvedli, lidi zahnali, díl moc jich pobili, hůř než Turek na všechny hrozný mustry trápili, a to mimo všecko vytrávení a pobrání, neb všecken lid a armáda spátkem táhnouc na mém a okolních sousedích statcích leželi a leží, nepřítel nikdež, kde jen byl, takového tyranství neprovozoval, není toho možné vypsati, račte pokoj skrz Boha a ty chudé lidi udělati…

Uprostřed vší té zkázy působí nicméně poněkud nepatřičně dopis, v němž tentýž útlocitný (podle svých současníků ovšem nadmíru hamižný) hrabě Černín požaduje na císařském generálu Hatzfeldovi okamžité navrácení vyšívaného kabátu, který mu ukradl poručík Binau od Adelshofenova kyrysnického pluku…

Katolíkům postiženým řáděním císařské armády mohlo být jistou útěchou, že protestanti na tom nebyli o mnoho lépe. Peter Englund uvádí případ českých exulantů v saské Pirně, kteří byli po dobytí města Banerovými osvoboditeli (v dubnu 1638) „… postiženi stejně tvrdě jako katolíci: švédští vojáci tehdy zabili 38 lidí a 157 zranili, přestože se je švédský velitel snažil chránit. I následné rabování postihlo všechny stejně, bez ohledu na náboženskou příslušnost…“ Není divu, že „… mnozí pak mluvili o Banerovi a jeho katech a někteří se později rozhodli opustit starou víru a přešli ke katolicismu…

Obdobným způsobem proběhlo „osvobození“ českého Berouna, kde (podle líčení očitého svědka) „… mávajíce zbraněmi se vojáci rozběhli do ulic města, servali šatstvo z každého, kdo se jim připletl do cesty, a nahé ženy pak znásilnili. Nejenže ukradli, nač přišli, ale násilně odvedli mnoho mladých mužů jako rekruty do švédské armády …“ (Peter Eglund)

V září Ferdinand III. konečně odvolal věrného ochmelku Gallase a pověřil velením svého mladšího bratra, arcivévodu Leopolda Viléma (1614-1662). Ctižádostivý arcivévoda, předurčený původně k církevní dráze, byl současně biskupem pasovským, štrasburským, halberstadtským a olomouckým (později i bratislavským a k tomu ještě velmistrem řádu německých rytířů), odjakživa však toužil po kariéře vojevůdce. Nyní se tedy vojevůdcem stal, císař mu ovšem pro jistotu přidělil k ruce jednoho z bývalých Valdštejnových generálů a typického příslušníka nové české šlechty – zkušeného italského kondotiéra Ottavia hraběte Piccolominiho. Ten se nepokoušel Švédy porazit, pouze jim opatrným manévrováním a občasnými výpady připomínal, že nejsou ve stále zpustošenějších Čechách sami.

Po druhém, opět bezvýsledném pokusu o dobytí Prahy vyklidil Baner oběma armádami dokonale vyjedené Čechy, vrátil se do Německa a v květnu 1640 se u Erfurthu setkal s vojsky svých spojenců. Byli to především Francouzi, kterým nedávná nizozemská vítězství (dobytí nizozemské Bredy a zničení španělské flotily u Doveru) nad Španěly umožnila hrát si opět na vojenskou velmoc, dále francouzskými penězi zaplacení bernardovci, osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského, armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. S Banerovými Švédy to bylo 32 000 vojáků, kteří okamžitě vytáhli proti Piccolominimu.

Nu, tak docela okamžitě ne, protože zatímco Baner chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země, Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic, Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly, Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo zabrousit pro kus žvance do nedalekého Lüneburgu, a bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Situace jako stvořená pro cholerického alkoholika s nemocnými játry, který měl čest tomuhle cirkusu velet…

Reklama

Výsledkem nakonec bylo, že „… Banerovo vojsko, které se dříve prohánělo jako sice trochu pohublý, nicméně šlachovitý a nebezpečný vlk, se teď proměnilo v jakousi obří předpotopní příšeru, která sice měla strašlivé tesáky, ale pohybovala se jen s velkými obtížemi a líně kroutila dlouhým ocasem…“ (Peter Eglund)

Po celé léto manévrovaly obě nepřátelské armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska a Frank. Když se na podzim zastavily, připomínala Banerova „předpotopní příšera“ pouhou trapně olezlou ještěrku. Bernardovci se bouřili, vojáci z Hesenska a Lüneburgu houfně dezertovali. A to nedošlo ani k jedné pořádné bitvě.

V zimě Banerovi jezdci málem zajali císaře Ferdinanda, který se zúčastnil říšského sněmu v Řezně a mezi dvěma sněmovními rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích. Protože se náhodou opozdil, do rukou švédských harcovníků padla pouze jeho nosítka a několik lovčích.

Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Baner na sever, do Čech. V té chvíli se od něho oddělili Francouzi, kteří kategoricky odmítali válčit v tak barbarských končinách, o ještě barbarštější středoevropské zimě nemluvě. Jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Baner jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje, se přes české pohraniční hory dostal i s jakž takž zachovalou armádou do Saska. Nepříteli unikl, svému nezdravému způsobu života nikoli. 10. května 1641 zemřel v Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater…

Kromě zpustošení rozsáhlých oblastí Německa nepřineslo tažení roku 1640 Švédům ani císařským nic. Císařským v něm navíc citelně chyběla podpora španělských Habsburků, zaneprázdněných válkou s Nizozemci, vzpourou v Katalánsku a odtržením Portugalska. Válka sice pokračovala, ale všichni už jí začínali mít dost. Dne 25. prosince 1641 uzavřeli proto zástupci válčících stran v Hamburku dohodu, že spolu začnou vyjednávat o míru. Řečeno moderní politickou řečí, dohodli se, že se dohodnou. Někdy. A někde. Po dvaadvaceti letech stále nesmyslnější války to byl výrazný pokrok.

V následujícím období se boje přelévaly přes území Čech, Moravy a Slezska jako obrovské kyvadlo, zavěšené v pomyslném bodě na severu a pohybující se ze západu na východ a zpátky. Při každém zhoupnutí za sebou zanechávalo zkázu, zmar a smrt. Díky zásadě, že válka živí válku, nesměla totiž žádná tehdejší armáda zůstat delší dobu na jednom místě. Pokud k tomu náhodou došlo, spotřebovala okamžitě všechny dosažitelné materiální i lidské zdroje v širokém okolí, a protože o logistické zabezpečení vojsk v dnešním slova smyslu se pokusili pouze Valdštejn a Gustav Adolf, začala se bez přísunu základních potřeb pomalu ale jistě rozkládat i bez působení nepřítele. Před takovým neblahým osudem ji mohl zachránit jedině pohyb, lhostejno kam, hlavně když se tam dal najít kus ještě nevypleněné krajiny.

Na Banerovo místo vrchního velitele švédských ozbrojených sil nastoupil Lennart Torstensson, vzdělaný generál dělostřelectva, nazývaný pro svůj revmatismus Magnus podagricus. Do konce roku obnovil otřesenou morálku a kázeň švédské armády, doplnil její prořídlé řady novými švédskými a finskými branci (švédská armáda byla jediná, která kromě žoldnéřů používala i odvedence čili jakousi obdobu soudobých vojáků základní služby) v březnu roku 1642 zahájil tažení, jehož trasa mířila přes Slezsko a Moravu na samé centrum habsburské moci – na Vídeň. Po pádu slezského Hlohova a vítězné srážce s císařskými u Svídnice vstoupili Švédové na Moravu. Začátkem června se jim po třech dnech ostřelování vzdala Olomouc, moravské hlavní město. Zakrátko padla Litovel, Uničov, slezská Nisa a Opolí. Předsunuté švédské oddíly se přiblížily na čtyřicet kilometrů k Vídni. Torstensson s hlavními silami se však vrátil zpět do Slezska a oblehl město Břeh.

Polní maršál Ottavio Piccolomini shromáždil zatím mezi Vídní a Znojmem veškeré dostupné jednotky císařské armády a vyrazil s nimi (samozřejmě pod nominálním velením arcivévody Leopolda Viléma) na Švédy, kteří se tou dobou pokoušeli vyřešit dva neřešitelné paradoxy tehdejšího válečnictví. První spočíval v tom, že velká armáda snadno vyhrává bitvy a dobývá pevnosti, ale je obtížné ji nakrmit, zatímco nakrmit malou armádu není problém – ale zase obvykle nevyhraje a nedobude nic. Druhý paradox vyplýval ze skutečnosti, že pokud armáda neobsazuje dobyté pevnosti svými posádkami, nedokáže obsazené území udržet, naproti tomu pokud umístí většinu svých vojáků do pevností, neobstojí potom v polní bitvě – a rovněž o území přijde. Což byl Torstenssonův případ. Posádky v Hlohově, Olomouci a dalších místech Slezska a Moravy oslabily jeho armádu natolik, že se raději vyhnul bitvě a ustoupil před císařskými zpátky do Braniborska. Tam se spojil se sborem generála Königsmarcka, svého nejschopnějšího velitele jezdectva, a společně oblehli Lipsko. Arcivévoda Leopold Vilém se vydal Lipsku na pomoc – a rázem se ocitl v situaci, v níž byl předtím Torstensson. Na rozdíl od chladně kalkulujícího dělostřelce Torstenssona se však bitvě nevyhnul, a tak byla dne 2. listopadu 1642 svedena druhá bitva u Breitenfeldu. Stejně jako ta první skončila totální porážkou císařských vojsk…

V důsledku toho si arcivévoda Leopold Vilém konečně uvědomil, že být vojevůdcem není zas až takové terno, začátkem roku 1643 přenechal funkci vrchního velitele armády „osvědčenému“ polnímu maršálovi Gallasovi a odešel převzít sice méně romantickou, zato lukrativnější funkci císařského místodržitele ve Španělském Nizozemí. S sebou vzal i Piccolominiho, který pod „kazivojem“ Gallasem v žádném případě sloužit nehodlal.

Torstensson, který po Breitenfeldu obsadil Lipsko, pak v dubnu vyrazil na pomoc své posádce v Olomouci, obležené císařskými silami. Bez většího odporu z Gallasovy strany protáhl Čechami, vyprostil Olomouc a s pomocí (ke vzpouře vždy ochotných) Valachů dobyl Prostějov, Plumlov, Kroměříž, Holešov a Lukov. Při dobytí Kroměříže došlo k události, která byla pro tehdejší způsob válčení svým způsobem typická. Švédové město vydrancovali a vypálili, ale na odchodu nechali zbytku obyvatel, kteří se uchýlili do blízkého kláštera svaté Trojice, část ukořistěných potravin. Jenomže „… nato ihned císařští přitáhli a jak ty, jim od švejdskech zanechaný profianty, tak také ostatek, kde komu co ještě zůstalo, do konce všecko pobrali…“ (Václav Husa)

V září oblehl Torstensson Brno, ale protože do severního Německa mezitím vpadli Dánové, musel obléhání přerušit a spěchat i s vojskem do Holštýnska. Gallas ho následoval, po prohraných bitvách u Jüterborgu a Magdeburgu se však stáhl do Čech a ponechal dánské spojence jejich osudu.

V lednu 1644 udeřil císařský generál Jan Kryštof hrabě Puchheim na Vsetín, centrum vzbouřených Valachů. Jeho vojáci zde „… množství se světa lidu svedli. Některé zvěšeli, jiné na rožeň dávali, jiné do kola pletli a tak i čtvrtili, že naříkání veliké a pláč jakž od manželek tak i od dítek bylo, až hrozno poslouchati bylo …“ (Václav Husa)

Za svoji zdatnost při pacifikaci valašských rebelů získal Pucheim přezdívku „Valašský kat“, v obléhání Olomouce, stále obsazené švédskou posádkou, však již tak zdatný nebyl. Ani jemu, ani jeho nástupcům (plukovníku Richardovi a generálu Ladislavovi z Valdštejna) se město dobýt nepodařilo. V součinnosti s generálem Janem hrabětem Götzem, jehož kyrysníci před léty u Lützenu zabili „Lva severu“, se mu naproti tomu podařilo odrazit útok sedmihradského vévody Jiřího I. Rákócziho (1593–1648), jenž si chtěl zasloužit 150 000 zlatých francouzského příspěvku na válku proti císaři, a poslal proto na Moravu svoji neukázněnou uherskou jízdu. Puchheim s Götzem zatlačili tyto jízdní loupežníky až k Tise, ale vzápětí museli zpátky, protože vojenský génius Gallas se nechal u Wittenbergu porazit pro změnu švédským generálem Königsmarckem a dobrovolně se vzdal velení. Na jeho místo povolal císař z Bavorska generála Hatzfelda a z Uher plukovníka Götze.

Hlavní válečné operace toho roku probíhaly v Holštýnsku, Dánsku, jižním Německu a Porýní. K vůbec nejdůležitější události ale došlo v prosinci, kdy byla ve Vestfálsku konečně zahájena mírová jednání. V katolickém Münsteru mezi zástupci Habsburků a Francie, v protestantském Osnabrücku mezi všemi prohabsburskými katolíky a Švédskem. Zprostředkovateli celé akce byli Benátčané a papež.

Bez ohledu na probíhající jednání se (v lednu následujícího roku) válečné kyvadlo zhouplo opět na východ. Švédské jednotky pod velením samotného Torstenssona překročily české hranice, aby se na Moravě spojily s jednotkami sedmihradského vévody Rákócziho a společně pak provedly jednu z nejčastěji plánovaných vojenských operací této války – útok na Vídeň. Císařské vojsko, vedené polními maršály Hatzfeldem a Götzem se jim postavilo do cesty u středočeského Jankova. Zde došlo ve dnech 5. a 6. března 1645 k jedné z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Císařská armáda zaujala postavení na výšinách východně od Jankova a její (o polovinu početnější) jezdectvo zvítězilo v prvním střetnutí průzkumných hlídek. Hatzfeld s Götzem očekávali, že následujícího dne pošle Torstensson své vojáky proti jejich připraveným dělům a dopřeje jim tak konečně vítězství. Švédové však místo toho v noci obešli levé křídlo císařských přes zamrzlé jankovské rybníky a kolmo k němu rozmístili své vlastní dělostřelectvo. Maršál Götz, který na ně ráno udeřil s devíti kyrysnickými pluky, se tak ocitl v situaci, do níž se měl původně dostat Torstensson – útočil přímo proti soustředěné palbě dělostřeleckých baterií, navíc úzkým údolím mezi lesy, kde jízda neměla možnost se otočit nebo alespoň rozptýlit. V nastalém masakru Götz padl, jeho nerozvážný útok však umožnil Hatzfeldovi přeskupit síly a otočit bitevní sestavu o potřebných devadesát stupňů.

Po zničení Götzova sboru byl Torstensson přesvědčen, že zvítězil. Maršál Hatzfeld skutečně nejprve uvažoval, že ustoupí do dva dny pochodu vzdálené Prahy. Když však pěšáci bavorského sboru generála De Wertha, stojící na levém křídle, bez rozkazu zaútočili na švédská postavení, nezbylo vrchnímu veliteli nic jiného, než poslat do útoku i další síly. Švédské oddíly byly útokem zaskočeny a některé utrpěly těžké ztráty. Mezi nimi i kuronský jezdecký pluk, u něhož sloužil mladý falckrabě Karel Gustav, budoucí švédský král.

Současně s čelním útokem pěchoty pronikli DeWerthovi jezdci obchatem do švédského týlu a podařilo se jim dobýt Torstenssonův tábor. Vítězství, které po Hatzfeldovi opakovaně požadoval císař Ferdinand III., bylo na dosah ruky. Místo pokračování v útoku však císařští a bavorští vojáci začali drancovat švédský tábor (zajali dokonce i manželku samotného Torstenssona) a poskytli tak nepříteli čas na to, aby se vzpamatoval. Švédské dělostřelectvo zatím zlomilo útok Hatzfeldovy pěchoty a bitva skončila naprostým rozkladem císařské a bavorské armády. Jak napsal kronikář Kocmánek, „… trvala tehdy bitva za několik hodin s velikou porážkou obojího lidu, ale více císařského, kteřížto ovšem nejprve vítězitelové býti mohli, kdyby podle své lehkomyslné zvyklosti loupeže a drancování zanechali a majíce téměř jako v rukou vítězství, je ničemně stratili, poněvadž nepřítel uznal a to spatřil, že císařské vojsko již toliko k loupeži chvátá a měří…

Za viníka porážky byl nakonec označen mrtvý Götz (český jazyk obohatilo úsloví: „Dopadl jako Kec u Jankova …) a protože Hatzfeld padl do zajetí, do čela armády byl povolán opět osvědčený Gallas…

Nikým neobtěžováni pokračovali pak Torstenssonovi vojáci v pochodu na Moravu. Postupně dobyli Jihlavu, Znojmo, Lomnici, Mikulov a 4. května oblehli v počtu (údajně) 28 000 mužů znovu Brno, hájené císařskou posádkou (údajně) 426 vojáků a 1 050 bojovníků z měšťanských kompanií. Velitelem města byl francouzský hugenot, plukovník Jean Louis Raduit de Souches (1608-1683), jeho zástupcem a velitelem městské citadely Špilberku irský protestant podplukovník George O‘Gilvy. Oba před časem dezertovali ze švédské armády. K údivu odborníků a úžasu laiků vydrželi se svými nepatrnými silami vzdorovat celých sto dvanáct dní, do 23. srpna, kdy znechucený Torstensson nechal Brno Brnem a táhl dál do Rakouska. Pozdě. Kníže Jiří I. Rákóczi, důstojný nástupce Gábora Bethlena, uzavřel s císařem mír a Rakousko bylo opět zachráněno. K nečekanému obratu v politice sedmihradského vévody došlo na pokyn tureckého sultána, jehož byl tento křesťanský panovník vazalem. Sultána zase přiměla k tomuto rozhodnutí diplomatická obratnost císařova vyslance Heřmana Černína z Chudenic, muže, který před čtyřiadvaceti lety velel na pražském Staroměstském náměstí popravě vlastního bratra, před jedenácti lety se tak trochu zapletl do Valdštejnova spiknutí proti císaři a nyní pro změnu zachránil Rakousko tím, že turecká armáda místo na Vídeň zamířila na Krétu.

Sedmihradsko-uherským spojencem opuštěnému Torstenssonovi nezbylo nic jiného, než posílit posádky v Olomouci, Jihlavě a ostatních místech a odtáhnout s vyčerpanou polní armádou zpátky do Saska. Vyčerpán byl zřejmě i sám Magnus podagricus, neboť se v prosinci 1645 ze zdravotních důvodů vzdal velení.

Rok 1646 zastihl tedy švédskou armádu zpátky na západě. Torstenssonovým nástupcem se stal polní zbrojmistr Karel Gustav Wrangel, jehož podřízenými veliteli byli generálové Hans Christopher Königsmarck a Arvid Wittenberg. Bojovalo se především v Bavorsku, kde švédsko-francouzská armáda oblehla Augsburg, ustoupila však před císařsko-bavorskou armádou. Vojáci obou stran zpustošili Bavorsko a přilehlá území tak dokonale, že následujícího roku, dne 4. března 1647, uzavřel vévoda Maxmilián Bavorský, nejvěrnější spojenec Habsburků v jejich boji o přežití, se Švédy a Francouzi příměří. To umožnilo Švédům vyrazit znovu na východ.

Na jaře roku 1647 vytáhla Wrangelova armáda ze zimoviště ve Schweinfurtu a v červenci dobyla Cheb. Císařské armádě, soustředěné u Českých Budějovic, velel v té době maršál Melander z Holzapplu, neboť Kazivoj a Magnus Notoricus Gallas se koncem dubna konečně upil k smrti a následoval tak svého dlouholetého protivníka Banera...

Petr Melander hrabě z Holzapplu (1585–1648) byl protestant, jenž v minulosti velel hesenskému vojsku. Jako voják, který se vypracoval takzvaně „od píky“, se v první řadě pokusil zlepšit systém finančního a materiálního zabezpečení císařské armády, skládající se v té době z třicet šesti jezdeckých pluků, čtyř pluků dragounů a sedmnácti pluků pěších. Zčásti se mu to podařilo, a tak se pokusil – za osobní přítomnosti císaře Ferdinanda III. – vyhnat Švédy z Chebu. Nebyl to dobrý nápad. Při nečekaném nočním útoku Wrangelových jezdců padl málem císař do zajetí, kromě toho nastaly obvyklé potíže se zásobováním, a tak se maršál Holzapfel stáhl do Stříbra a s úlevou uvítal císařovo rozhodnutí odejít i s dvorem do bezpečné Plzně.

Švédské vojsko pak postupovalo dál do vnitrozemí, ale po krátké srážce u Třebele se zastavilo. Žádné ze stran se do další bitvy nechtělo, obě měly zásobovací problémy a obě už nepochybně začínaly mít války dost. Po čtrnácti dnech nečinnosti se Wrangel dozvěděl, že Bavorsko zrušilo příměří a jeho armáda je na cestě k němu. Urychleně opustil Čechy a pouze díky tomu, že se velitel bavorské armády Jost Maximilian hrabě Gronsfeld (1598–1662) nedokázal dohodnout s Holzapfelem, podařilo se Švédům uniknout zkáze.

Opuštěné švédské posádky v českých a moravských městech si zatím vedly nadmíru čiperně. Plukovník Oesterling z Jihlavy ukládal širokému okolí kontribuce, které těžce zatěžovaly zbídačelé obyvatelstvo. Již v létě roku 1646 píše paní Zuzana Černínová svému synovi Humprechtovi, že „… v našem kraji tu sobě z tý Jihlavy nepřítel jako pes vede, ukládá ty nejtěžší kontribucí obilní i peněžitý. Na mý lidi uložil 200 zlatých…“, v další větě si ovšem stěžuje i na císařského generálního proviantmistra, na jehož příkaz se „… z každý libry masa jakýhokoli krejcar dáti se musí, s odpuštěním z bot na kramflicích 20 kr., z střevíc 6 kr.…

Utrápená paní Zuzana si nepochybně oddechla, když díky maršálu Puchheimovi, který 7. prosince 1647 Jihlavu kapitulací švédské posádky konečně získal, mohla synovi napsat, že „… dnes tejden jest Jihlava akordem vzata…

Začátkem roku 1648 vstoupila mírová jednání v Münsteru a Osnabrücku do závěrečné fáze. Síly obou stran byly totiž natolik vyrovnané, že neexistovala možnost rozhodnout válku, trvající již třicátý rok, jinak než dohodou. Z původní protihabsburské koalice to jako první uznali Nizozemci, hned v lednu uzavřeli výhodný separátní mír se Španělskem, a po osmdesáti letech prakticky nepřetržitých bojů konečně dosáhli vytoužené nezávislosti.

Krátce na to, v březnu, došlo mezi hlavními vyjednavači k předběžné dohodě, podle níž měly být náboženské, právní a majetkové poměry uvedeny do stavu dosaženého k 1. lednu 1624. To byla hranice, za niž hlavní císařský vyjednavač Maxmilián hrabě von Trautmannsdorff nemohl a nesměl ustoupit. Jinak – přirozeně s císařovým souhlasem – ustoupil takřka ve všem. Všichni císařovi nepřátelé měli dostat, co chtěli: Švédsko Západní Pomořany, Štětín, Rujanu, Usedom, Wollin a přístav Wismar, biskupství Brémy a Verden, místo a hlas v říšském sněmu. Francie rakouské Alsasko včetně správy nad tamními říšskými městy, Breisach, Pinerolo, okupační právo v Philippsburgu a biskupství Mety, Toul a Verdun. Braniborsko Východní Pomořany, biskupství Kammin, Minden, Halberstadt a čekací právo na arcibiskupství Magdeburk-Halle. Meklenbursko biskupství Schwerin s Ratzeburgem. Sasko si smělo definitivně ponechat obě Lužice. Dolní Falc měla být vrácena synovi Fridricha Falckého, Horní Falc si jako odměnu za spojenectví ponechalo Bavorsko. Dále měla být uznána nezávislost Nizozemska a Švýcarska na říši, přičemž císařova moc v říši se měla stát závislou na říšském sněmu. Restituční edikt z roku 1629, který svého času přispěl k prodloužení války o dalších devatenáct let, měl být zcela odvolán a náboženské poměry v říši měly být upraveny podle ustanovení augšpurského náboženského míru z roku 1555, rozšířeného i na kalvinisty…

Navzdory této vstřícnosti císařových vyjednavačů, připomínající spíše chování poraženého protivníka a vzbuzující prudký nesouhlas i u vlastních císařových spojenců, nebyla švédská strana spokojena. Přesněji řečeno, nebyl spokojen Axel Oxenstierna (jehož nejstarší syn Johann byl vedoucím švédské delegace v Osnabrücku) a ostatní příznivci českých emigrantů. Na rozdíl od královny Kristiny, od roku 1644 plnoleté a tíhnoucí spíše ke katolictví, snažil se totiž bývalý kancléř Lva severu dodržet sliby svého zesnulého krále, kterými se Čechům zavázal. Hlavně ovšem ten, podle něhož měly být náboženské, právní a majetkové poměry v Čechách vráceny před rok 1618. Císařskou delegací navrhovaný návrat k 1. lednu 1624 znamenal totiž faktické potvrzení výsledků bělohorské bitvy a zbavoval tak ty z českých emigrantů, kteří nebyli ochotni přestoupit ke katolické víře, poslední naděje na návrat do vlasti. Toto odmítavé stanovisko podporovala i část švédské armády, a to nejen proto, že v ní mnoho Čechů v průběhu války sloužilo – jako generálové například Zdeněk z Hodic, Václav Ferdinand Sádovský ze Sloupna, Wolf Collona z Felsu a Bedřich Sobětický ze Sobětic, jako plukovníci Jaroslav Kinský, Václav Čabelický ze Soutic, Adam Berka z Dubé, Jindřich Bedřich ze Štampachu, Václav Záborský z Brloha, Jindřich Pětipeský z Chyš, Mikuláš z Těchenic…

Pro mnohé vojáky byla navíc válka jediným způsobem života, který znali, a vyhlídky na život v míru je tudíž nijak zvlášť nelákaly. Jiní, například sám vrchní velitel švédských vojsk maršál Wrangel, byli naopak ve svých funkcích příliš krátce na to, aby si stačili našetřit na horší časy, a nějaký ten válečný rok navíc by jenom uvítali. Oxenstierna obratně využil podpory z této strany a pokusil se změnit osud české emigrace jediným způsobem, který ještě zbýval – dobytím Prahy, jež by nepochybně otřáslo dosavadní neústupností císařových vyjednavačů.

Začátkem května vyčlenil proto maršál Wrangel na Oxenstiernův rozkaz ze své armády sbor generála Königsmarcka a vyslal ho z Bavorska do Horní Falce, odkud měl postupovat dál – do Čech. Tohoto posledního tažení třicetileté války se kromě Königsmarckova sboru měla zúčastnit ještě armáda polního maršála Wittenberga, operující dosud ve Slezsku, a později i armáda generalissima Karla Gustava vévody Falcko-Zweibrückenského, nového vrchního velitele švédských ozbrojených sil, vyloďující se v Pomořanech.

Pokud se mohl nečekaný útok na Prahu někomu podařit, byl to právě generál Hans Christopher von Königsmarck. Tento chudý braniborský šlechtic začal válku jako důstojník císařské armády, v pravý čas změnil stranu a stal se patrně nejlepším švédským jezdeckým velitelem. Jako každý správný kavalerista to byl spíše taktik než stratég, osobně odvážný, samostatný a pohotový. Ale také vznětlivý, vzpurný, malicherný a bezohledný. Každá z těchto vlastností mohla být ve válce užitečná, oblíbeným společníkem však pan generál rozhodně být nemohl…

Válka mezitím pokračovala. Dne 17. května se u bavorského Zusmarshausenu střetla spojená švédsko-francouzská armáda se spojenou armádou císařsko-bavorskou a na hlavu ji porazila. Císařský maršál Holzapfel padl a poslední bojeschopná armáda habsburské monarchie přestala prakticky existovat. Zatímco její trosky, vedené narychlo povolaným maršálem Piccolominim, se chvatně stahovaly do Rakouska, Švédové a Francouzi znovu vtrhli do nechráněného Bavorska a začali plenit v rozsahu, který přiváděl v úžas i otrlé současníky, přivyklé již v této válce ledasčemu.

Generál Königsmarck se tohoto pustošení nepřátelského území výjimečně nezúčastnil, ačkoli to byla činnost, kterou ovládal stejně dobře jako teorii a praxi vedení pohyblivé jezdecké války. Začátkem června překročil české hranice, dobyl Klatovy, Sušici, Horšovský Týn a Stříbro. Desátého července hlásil Wrangelovi: „Zamířím přímo na Prahu zkusit, budu-li s Boží pomocí provést povědomý podnik…“ 

V důsledku vojenské katastrofy u Zusmarshausenu udělal zatím císař Ferdinand III. další ústupek – dne 17. července přistoupili jeho vyjednavači na dohodu o hospodářské restituci a amnestii, kterou se habsburská strana zavazovala vyplatit po rozpuštění švédské armády jejím vojákům odstupné v celkové výši pěti milionů říšských tolarů a poskytnout všem říšským nepřátelům Jeho Císařské Milosti Ferdinanda III. amnestii. Tím byla mírová smlouva o sto dvaceti osmi bodech hotova. Stačilo ji podepsat a mohlo být po válce.

Císařova vynucená velkorysost definitivně uspokojila královnu Kristinu i všechny ostatní vyjednavače – s výjimkou Axela Oxenstierny, některých švédských generálů a zejména příslušníků české emigrace s Janem Amosem Komenským v čele, kterých se tento poslední císařův ústupek opět netýkal. Možná proto, že švédskou delegaci vedl právě syn „čechofila“ Axela Oxenstierny, byl podpis připravené smlouvy odložen a všichni napjatě čekali na výsledek Königsmarckova „podniku“.

Je nepochybné, že švédští velitelé viděli v tomto tažení především poslední příležitost k získání další kořisti. Stejně nepochybné ovšem je, že starý lišák Oxenstierna poskytl touto operací Čechům poslední příležitost k tomu, zbavit se Habsburků. K nelibosti královny Kristiny, zato s nadšeným souhlasem svých generálů a celé české emigrace poslal na Prahu všechny vojenské jednotky, které mohlo v té chvíli Švédsko postrádat. Bylo jen na Češích samotných, jak nabízené příležitosti využijí…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více