Omyl učitele národů (díl 03.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 27.786

Poslední bitva třicetileté války

Část druhá

Válka

Teď už jsme docela, ba hůř než vepsí dáni!
Přívaly zpupných vojsk, třeštících polnic vřesk,
meč krví přepitý, kartáčů hrom a třesk
jsou spásly pot a plod našeho namáhání.
Věže jsou v plamenech, kostely rozkotány,
radnice rumiště. Květ mužů pobit jest.
Dívky jsou zprzněny. Kde vládly čest a lesk,
tam vládne hlad a mor a pláč a bědování.
Krev teče po hradbách a ryncích rok co rok.
Už dvakrát devět let je tomu teď, co tok
řek téměř ucpanýchjen mrtvé ztěžka valí.
Leč co je horšího než toto vše, než zmar,
než smrt, než trápení, nežli hlad a mor a žár:
že nám ti katané i duše zdrancovali …

ANDREAS GRYPHIUS

Reklama

(Slzy vlasti L. P. 1636)

 

 

 

Když byl roku 1555, po náboženských válkách mezi katolíky a německými protestanty, uzavřen tzv. Augsburský mír, jeho hlavní zásada zněla: Cuius regio, eius religio neboli Čí vláda, toho víra. Podle této zásady tedy v celé Evropě druhé půlky šestnáctého století platilo, že náboženská víra feudálního pána je závazná i pro všechny jeho poddané. Jednou z mála výjimek z tohoto pravidla bylo území Českého království, kde i nadále platilo rozhodnutí Basilejského koncilu z roku 1437 o tom, že utrakvisté (kališníci) jsou stejně dobří křesťané jako katolíci. Tuto výjimku si již tehdy na katolické církvi vybojovali čeští husité, kteří již počátkem století patnáctého, tedy sto let před Luterem, Kalvínem a ostatními evropskými reformátory (protestanty), chtěli katolickou církev reformovat, požadovali její chudobu, odmítali její instituce (včetně papeže), celibát kněží, okázalost obřadů, svátost oltářní přijímali pouze způsobem podobojí a jako jedinou politickou i mravní autoritu uznávali výhradně učení bible a evangelií. Basilejská kompaktáta byla jakýmsi jejich Augsburským mírem, a přestože byla již roku 1462 papežem zrušena, v době německých náboženských válek žili na území Českého království (tedy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v obou Lužicích) pod vládou katolických Habsburků nejen katolíci (tvořící slabých deset procent obyvatelstva), ale také původní husitští kališníci (utrakvisté), novokališníci (novoutrakvisté), příslušníci Jednoty českobratrské, němečtí luteráni, novokřtěnci a příslušníci dalších církví a náboženských sekt, tvořící dohromady drtivou většinu obyvatelstva zemí Koruny české (a značnou část obyvatel zemí rakouských, o Uhrách ani nemluvě).

Je pochopitelné, že vládnoucím Habsburkům se tato situace příliš nezamlouvala. A protože celoevropská „recidiva“ českého husitského kacířství se přirozeně nezamlouvala ani katolické církvi, vyhlásil roku 1563 církevní Tridentský koncil program rekatolizace Evropy, takzvanou protireformaci. Hlavní údernou silou tohoto boje za obnovení moci a slávy katolické církve se stal řád Tovaryšstva Ježíšova, založený roku 1534 Ignácem z Loyoly a o šest let později potvrzený papežem Pavlem III.

Reklama

Iñigo López de Loyola (1491–1556), známý jako Ignác z Loyoly, byl původně španělský důstojník, který byl ve válkách s Turky těžce zraněn, během léčení si krátil čas četbou náboženské literatury a pod jejím vlivem se rozhodl přejít ze služeb královských do služeb Božích. Protože to byl voják tělem i duší, zakotvil ve stanovách nového řádu přísnou organizaci a disciplinu, včetně slibu striktní poslušnosti vůči papeži. Nejvyšším představitelem řádu byl generál (prvním řádovým generálem se přirozeně ustanovil sám Ignác z Loyoly) a základní povinností každého jezuity bylo dodržovat proslulý třicátý šestý článek Stanov: „… kdo se na poslušenství dal, budiž přesvědčen, že je mu od prozřetelnosti Boží skrze nadřízené dát se vésti a říditi, jako by mrtvolou byl, kterou kamkoli nésti a s níž libovolně nakládati lze, nebo jako hůl, která tomu, v jehož ruce jest, všude slouží a v ničem se neprotiví…“ . Pro méně chápavé, případně pro naopak příliš hloubavé podřízené upřesnil otec generál tento článek ještě „Dopisem o ctnosti poslušenství“, v němž (patrně na základě vlastní zkušenosti s mnohdy skličující armádní praxí) výslovně zdůraznil, že „… nadřízeného se patří poslouchat ne proto, že moudrostí, dobrotou a jinými jakýmikoli dary božskými ozdoben jest, nýbrž jedině proto, že jest na místě Božím…“ . Nu a pro případ, že by někdo pořád ještě tápal, jsou v „Dopise“ uvedeny i modelové příklady činností, které by měl poslušný podřízený bez odmluv vykonat, jestliže mu to nadřízený rozkáže. Tak třeba zalévat celý rok suché dřevo, pokoušet se odvalit kámen, se kterým by evidentně nepohnulo ani více lidí, skočit do hluboké vody i bez znalosti plavání, vydat se beze zbraně na lov lvů…

Kupodivu to fungovalo, a tak se roku 1556 tito ukáznění, dobře vycvičení „vojáci Kristovi“ objevili i v Čechách, kam je povolal císař Ferdinand I. (1503–1564). Podle svého zvyku zde okamžitě začali zakládat školy pro syny ze šlechtických a zámožných měšťanských rodin, protože jedním z hlavních oborů jejich činnosti byla výchova mládeže ve správném, tj. katolickém duchu. Je pochopitelné, že i v této oblasti se řídili zásadami, které formuloval jejich zakladatel. Jednou z nich byl i další Ignácův pozoruhodný výrok: „Neustanu nikdy bránit se všem novotám v teologii, ve filozofii, v logice, a je-li možno, též v gramatice, kdybych žil i pět století!

Jezuité učili své žáky číst, psát a počítat, přičemž nezatěžovali jejich mladé mysli historií, geografií, astronomií, vyšší matematikou a ostatními pavědami, které nikdy nepřinesly křesťanskému lidstvu nic dobrého. Gramatika, aritmetika, trocha latiny, řečtiny, trocha prověřené filozofie a teologie, hodně hudby, zpěvu, katechismu a modliteb – co více potřebuje vzdělaný křesťan? Navzdory ideologické omezenosti látky byly však jejich pedagogické metody na svoji dobu velmi propracované a efektivní, takže ani protestantským rodičům záhy nepřipadalo zvláštní, že se jejich dětem dostává katolicky zaměřeného vzdělání. Jezuitské školství bylo zkrátka nejlepší, kvality „Studijního řádu“ generála Claudia Aquavivy (1543–1615) uznával konec konců i sám Jan Amos Komenský…

Zatímco v oblasti vzdělávání mládeže se díky „vojákům Kristovým“ katolické věci vcelku dařilo, v oblastech ostatních tomu bylo jinak. Roku 1561 se sice ujal nejvyššího církevního úřadu v Čechách po mnoha letech opět katolický arcibiskup, nicméně „... charakteristickou zvláštností českých náboženských poměrů druhé půlky 16. století bylo, že církevní správa, tedy oficiální pravomoc řídit věci víry, světit kněze, konat vizitace a další úkony, náležela katolíkům, zatímco absolutní většina věřících se hlásila k protestantským vyznáním. Absurdní situace vyvolávala bezpočet konfliktů a zmatků...“ (Petr Hora)

Staří kališníci, odlišující se od katolíků víceméně pouze přijímáním oltářní svátosti způsobem podobojí, s nimi v průběhu těchto „konfliktů a zmatků“ rovnou splynuli, zatímco novokališníci se naopak sblížili s německými luterány a členy Jednoty českobratrské natolik, že všichni dohromady uzavřeli roku 1575 dohodu o společnému vyznání víry, tzv. Českou konfesi. V Čechách tím vznikly dva náboženské tábory, jejichž příslušníci byli mnohdy navzájem provázání příbuzenskými pouty a občas, jak už je v zemi zvykem, přecházeli (konvertovali) z jednoho tábora do druhého. Jedním z těchto konvertitů byl i katolík Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, syn Českého bratra a luteránky, jenž si ve ve svých Pamětech hořce postěžoval, že „... osoby z vyšších stavův k ženění a vdávání žádného rozmýšlení nemívaly, že muž katolický jednou vzal sobě za manželku pod obojí, aneb panna neb vdova pod jednou muže pod obojí sobě vzala a potomně, jak se mezi sebou namluvili, syny a dcery pod jednou neb pod obojí vyučovali a vycvičovali. Ke křtům svatým a na pohřby, a na kázaní při pohřbích tolikéž bez rozmýšlení obojího pohlaví pod jednou k těm pod obojí nacházeti se dávali, in summa pod tou zástěrou a pod tím zřízením zemským, že pod jednou a pod obojí v království Českém za jednoho člověka dobří přátelé býti mají...

Podstatně snášenlivější byl původně katolík, později Český bratr Petr Vok z Rožmberka, který svému katolickému strýčkovi Volfovi Novohradskému z Kolovrat napsal, že „... jsme všickni Čechové, jsme krev jedni druhých; jednoho pána Boha, jednoho krále, jedno právo české máme...

A tak, zatímco v daleké Francii byl rozpor mezi katolíky a hugenoty řešen (nikoli však definitivně vyřešen) roku 1572 proslulou Bartolomějskou nocí, bylo v Čechách používáno metod podstatně sousedštějších. Stalo se například, že protestantští obyvatelé Chabařovic příliš nestáli o kázání arcibiskupem ustanoveného katolického kněze. S pravou českou (byť se patrně jednalo o Němce) pohostinností se proto postarali o to, aby jejich duchovní pastýř před každou mší vydatně pojedl a popil. Zejména popil. Načež si Chabařovičtí u příslušných církevních úřadů trpce posteskli, proč zrovna oni mají snášet znesvěcování svého kostelíka takovým věčně ožralým hovadem…

Velkou nadějí pro české protestanty se stal Ferdinandův nástupce a prvorozený syn Maxmilián II. (1527–1576). Nepochybně i proto, že v mládí působil svému otci nemalé starosti. Projevoval totiž náklonnost nejen k vínu a ženám (což by se u šlechtice dalo jakžtakž omluvit), ale také (ač vychováván ve Španělsku, nejkatoličtější zemi tehdejší Evropy) k pochybným protestantským naukám. Když však roku 1564, po otcově smrti, nastoupil na český trůn, bylo po nadějích. Přesněji řečeno, naděje zůstávala, neboť ta, jak praví známé úsloví, umírá poslední. Maxmilián II. se pozorně seznámil s předloženým návrhem České konfese, a protože potřeboval, aby mu český zemský sněm schválil nástupnictví syna Rudolfa na český trůn, předběžně s ním souhlasil. Bohužel ústně, nikoli písemně. Prostě slíbil českým protestantům, že je nebude pronásledovat. Stejně tak ovšem při nástupu na trůn slíbil papeži, že udělá všechno pro rozšíření a upevnění samospasitelné katolické víry. Řeč se mluví, pivo pije, říkává se v Čechách. A Maxmilián se v tomto ohledu nepochybně od svých českých poddaných něčemu přiučil. Problémem, jak splnit své dva protichůdné sliby, se zabýval necelý rok. V roce 1576 zemřel.

Maxmiliánův syn Rudolf II. (1552–1612) přenesl sídlo císařského dvora z Vídně do Prahy a zde, ač údajně povahy plaché a samotářské, se místo plnění otcových slibů věnoval spíše otcovým zálibám z mládí – vínu a ženám. V pokročilejším věku pak přesedlal na výtvarné umění, astrologii, alchymii, hledání Golema a další zábavné, nicméně z hlediska výkonu panovnické funkce zhola neužitečné koníčky. O vládu se příliš nezajímal, nicméně „znenáhla vyvíjela se však u něho chorobná zádumčivost, jež schopnost rozhodnouti v důležitých záležitostech cele podlomila, ale nestrpěla, aby kdokoli jiný zasahoval do skutečných nebo i domnělých práv císařových...“ (Josef Pekař

V mírových dobách má tento typ panovníka své výhody. Alespoň pro ty, kdo vládnou místo něho. Roku 1592 však na východní hranici říše vypukla další z mnoha tureckých válek, a sotva polní maršál Adolf Schwarzenberg Turky zastavil, ba dokonce dobyl zpátky ztracenou pevnost Ráb, došlo roku 1602 v Sedmihradsku a Uhrách k povstání nekatolíků, popuzených drsnými protireformačními metodami císařských generálů Basty a Belgiosy. Zatímco uherští povstalci a jejich turečtí spojenci podnikali nájezdy až na Moravu, císař Rudolf II. se věnoval svým umělcům, astrologům a alchymistům. V té době už byl ostatními příslušníky habsburského rodu považován za duševně chorého, jenomže co s duševně chorým císařem, který odmítá dobrovolně abdikovat? Protože zbavit svéprávnosti pomazaného panovníka Svaté říše římské dost dobře nešlo, Rudolfovi příbuzní si poradili jinak:

Reklama

, „... knížata domu rakouského, obávajíce se právem zápletky nepříjemné, snažili se napraviti zlo. Podnik byl velmi choulostivý; vyžadoval nekonečné obezřelosti: nejmenší ukvapení, nejmenší neopatrnost mohla způsobiti nebezpečné zápletky. Vyjednávání protáhlo se po několik let, až dne 25. dubna 1606 učiněna byla proslulá smlouva mezi Matiášem a bratrem jeho Maximilianem i oběma bratranci štyrskými, totiž arciknížetem Ferdinandem a bratrem jeho Maximilianem Arnoštem: arciknížata hledíce k tomu "že Jeho milost císařská, bratr a strýc jejich, pro jakousi nezpůsobilost a nemoc ducha, kteráž má své chvíle nebezpečné, ke správě království a zemí svých jest nedostatečný a nedosti schopný", odevzdávali Matiašovi plnou moc svou, aby zastupoval je a jednal co možná nejlépe ve prospěch domu jejich...“ (Ernest Denis)

Císařův ctižádostivý mladší bratr Matyáš (1557–1619) tedy jednal. Když se mu nepodařilo rozbít pevné spojenectví mezi Turky a uherskými povstalci, uzavřel s nimi (samozřejmě Rudolfovým jménem) roku 1606 mír, kterým slíbil Turkům jednorázové finanční odškodnění a povstalcům náboženskou svobodu.

Císař Rudolf označil počínání svého bratra za zradu habsburských i katolických zájmů a více než rok odmítal mírovou smlouvu ratifikovat. V únoru 1608 konečně došla trpělivost uherským a rakouským stavům, kterých se případné obnovení válečných akcí nejvíce dotýkalo. Na společném sněmu v Bratislavě uzavřely uhersko-rakouskou stavovskou konfederaci a pověřily Matyáše, aby realizaci mírové smlouvy prosadil třeba i násilím. V dubnu téhož roku se ke konfederaci připojily i moravské stavy a Matyáš vyzval k přistoupení i stavy české. Současně prohlásil svého bratra za nezpůsobilého k dalšímu výkonu panovnické funkce a ochotně se nabídl, že její náročné břemeno převezme sám. A navzdory tomu, že zastrašený Rudolf nakonec mírovou smlouvu podepsal, vyrazil s konfederačním vojskem na Prahu.

Na rozdíl od stavů moravských se čeští stavové v této habsburské domácí hádce překvapivě postavili na stranu právoplatného císaře. Pouze díky jejich podpoře tak nakonec Rudolf II. přišel „jen“ o vládu nad Horními i Dolními Rakousy, Uhrami a Moravou, zachoval si však vládu v Čechách, Slezsku a obou Lužicích.

Po této faktické legalizaci politického rozdělení monarchie následovala již příštího roku legalizace jejího rozdělení náboženského. Za poskytnutou podporu totiž Rudolf slíbil, že poskytne českým protestantům to, co se marně snažili získat již od jeho otce - písemnou záruku náboženských svobod. Když se ale k plnění tohoto slibu na příštím zemském sněmu neměl, zvolili si protestantští stavové vlastní vládu třiceti direktorů (10 pánů, 10 rytířů, 10 měšťanů) a začali sbírat vojsko.

Zástupci papežské kurie, španělských Habsburků i katoličtí zemští úředníci, zejména kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628), Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652) a Jaroslav Bořita Smečanský hrabě z Martinic (1582–1649) vyzývali císaře, aby na svůj vynucený slib zapomněl. Totéž mu radil jeho synovec Leopold (1586–1632), mladší bratr arcivévody Ferdinanda Štýrského, biskup pasovský a štrasburský. Marně. V červenci 1609 Rudolf kapituloval a vydal náboženský Majestát, v němž udělil příslušníkům České konfese právo vytvářet vlastní církevní organizace a zvolit si v případě potřeby tzv. defenzory, oprávněné svolávat sjezdy na obranu ohrožené víry. Majestát také umožňoval všem poddaným vyznávat svoji víru bez ohledu na přání feudální vrchnosti, čímž samozřejmě popíral nejen základní zásadu Augsburského míru, ale i jednu ze základních zásad feudalismu jako takového. Pozoruhodný, alespoň z hlediska budoucích událostí, byl jeden z dodatků tohoto významného dokumentu, tzv. Porovnání, v němž stálo, že „… kdokoli by budoucně při tom porovnání státi nemínil či rušiti je chtěl, aby jej z okna vyhodili…“ 

Čeští protestanti byli konečně spokojeni, katolíci bezmocně skřípali zuby a Rudolfova „nemoc ducha“ definitivně přerostla v šílenství. Pokořený císař nenáviděl svého bratra, protože ho připravil o rakouskou a uherskou korunu, nenáviděl české protestanty, kteří mu sice pomohli zachovat korunu říšskou a českou, ale nechali si za to zaplatit legalizací svého kacířství. V návalech zuřivosti bloudil prý po nocích chodbami Pražského hradu, občas sice zcela nahý, zato – jak se na šlechtice sluší a patří – s kordem v ruce.

Jediným, kdo se již očividně psychopatickému panovníkovi pokusil pomoci, byl pasovský biskup Leopold, po arciknížeti Matyášovi další Habsburk, který se cítil být povolán převzít břemeno vlády nejen v Českém království, ale rovnou v celé říši. A protože měl v Pasově zrovna k dispozici malou armádu, složenou ze dvou pěších a dvou jízdních pluků, poslal ji v lednu 1611 svému strýčkovi na pomoc. Během dvou týdnů obsadili Leopoldovi vojáci (tzv. Pasovští) Krumlov, Budějovice, Tábor a Beroun. Překvapivým nočním útokem dobyli i levobřežní část Prahy, včetně Hradu, na němž je s otevřenou náručí uvítal císař Rudolf. Obyvatelé Starého i Nového Města pražského však pasovský vpád rozhodně za pomoc nepovažovali, po krátké honičce ulicemi zlikvidovali Leopoldův jízdní oddíl, který se přes Karlův most dostal na pravý břeh Vltavy, a zavřeli brány. Stavovská vláda okamžitě požádala o pomoc arciknížete Matyáše, který jí přirozeně ochotně vyhověl. Po měsíci rozpačitého obléhání, když ani hlavně namířených děl, ani opakované císařovy výzvy nepřiměly Pražany ke kapitulaci, Leopold z Prahy a posléze i z jižních Čech raději odešel.

Císařův rozkaz k zaměření dělostřeleckých baterií na neposlušné sídelní město splnil bez odmluv polní zbrojmistr Jindřich Hýzrle z Chodů, najatý původně českými stavy proti Leopoldovi (a tím vlastně i proti císaři). Politicky nepříliš obratný veterán tureckých válek se – navzdory své dvořanské minulosti – ve složitých mocenských vztazích oněch časů příliš neorientoval. O jeho schopnostech v tomto směru svědčí mimo jiné i to, že přijal hodnost důstojníka českých stavů, přičemž si ponechal úřad Leopoldova komořího. Když ho pak po odchodu pasovských stavovská vláda nechala uvěznit, hájil se s pravou českou invencí:

Domnívám se taky, že jestliže jsem už od svého mládí jen jednomu pánovi, kterému jsem přísahal, a žádnému jinému, poctivě, upřímně a dobře sloužil, musel jsem hájit i jeho osobní rezidenci, Korunu českou, naše privilegia, zemské desky a zemskou kancelář, což i všichni tři stavové podle práva a veškeré své spravedlnosti chránit musí. Tam, kde stál generál a většina pánů zemských úředníků, tam jsem stál i já a čestně a věrně se přitom choval, i neprovinil jsem se snad ničím a nic proti své cti a poctivosti neučinil…

Představitelé českých stavů nemohli pochopitelně přiznat, že uposlechnutím císařova rozkazu se jimi najatý a zaplacený zbrojmistr Hýzrle dopustil zrady, protože tím by ze zrady císařových zájmů v podstatě usvědčili sami sebe. Po dvou měsících byl tedy Jindřich Hýzrle z Chodů shledán nevinným... 

Opuštěný Rudolf II. byl ještě téhož roku zemským sněmem sesazen (zemřel dne 20. ledna 1612) a novým českým králem byl jednomyslně zvolen Matyáš. Pokud tedy pasovský vpád nakonec někomu pomohl, tak paradoxně Rudolfovu bratru Matyášovi, proti kterému byl původně namířen... 

Od vydání Rudolfova Manifestu panovalo v Čechách faktické dvojvládí. Kromě stavovských defenzorů, jejímž posláním bylo střežit nejen svobodu víry, ale i další stavovské svobody, které s vírou souvisely jen málo nebo vůbec, fungovaly samozřejmě i nadále dosavadní zemské úřady. Ty byly obsazovány nikoli volbou, nýbrž císařovým rozhodnutím, přirozeně převážně katolickými šlechtici.

Rudolfův nástupce Matyáš I. přenesl sídelní město říše z Prahy zpátky do Vídně a správu českých záležitostí svěřil sboru zemských místodržících. Mezi nimi samozřejmě nechyběli Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a další příslušníci nové, průbojnější generace katolických politiků. Až na Slavatu, vychovaného v českobratrské škole, šlo již vesměs o vzorné produkty pedagogického působení otců jezuitů, a kromě obvyklých hmotných pohnutek měli tedy k boji o moc v zemi i „vznešenější“ pohnutky ideové.

V červnu roku 1617 přijal sněm českých stavů za českého krále Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského. Proti hlasovala pouze malá skupina protestantských šlechticů, jejímž mluvčím byl český pán rakouskoitalského původu Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu (1567–1640). Všichni byli vzápětí zbaveni svých úřadů, sám hrabě Thurn přišel o výnosnou funkci karlštejnského purkrabího. Nový český král Ferdinand II. naproti tomu potvrdil Rudolfův Majestát. Podle svého zvyku tak učinil až po konzultaci se svými jezuitskými učiteli, kteří jako obvykle nezklamali a sdělili mu, že on sám by sice něco takového vydat nemohl, aniž by ohrozil spásu své duše, ale když už je ten kacířský pamflet na světě, nedopustí se smrtelného hříchu, když ho potvrdí. Ostatně (dodali nepochybně), vynucený slib daný kacířům pravověrného křesťana nijak nezavazuje … Ano, odpůrci a nepřátelé vždycky jezuitům vytýkali, že se ve svém konání řídí zásadou: „Účel světí prostředky“. Není to pravda. Žádný jezuita nikdy nic takového neřekl, natož aby se tím řídil. Což je objektivní skutečnost. Proč by to také dělal, když Ignác z Loyoly vyjádřil totéž mnohem obratněji: „Buď začátek jaký buď, jen když konec bude náš!

Boj o to, kdo bude v nábožensky beznadějně rozpolcených Čechách vládnout, pokračoval vzájemnými provokacemi a ústrky, až koncem roku 1617 vyvrcholil sporem o dodržování Rudolfova Majestátu v Broumově a v Hrobu u Duchcova. V Broumově nechala tamní katolická církevní vrchnost uzavřít evangelický kostel, v Hrobu u Duchcova byl evangelický kostel na příkaz pražského arcibiskupa dokonce zbořen. V obou případech se jednalo o porušení elementárních ustanovení Majestátu. Stavovští defenzoři svolali proto na březen 1618 do Prahy sjezd, který po vzrušeném jednání odhlasoval poměrně krotkou nesouhlasnou rezoluci a pokusil se ji prostřednictvím císařských místodržitelů předat císaři. Místodržitelé, mezi nimiž měli hlavní slovo skalní odpůrci Majestátu Martinic a Slavata, ji odmítli převzít. Rezoluce proto putovala přímo do Vídně, kde stále ještě vládl císař Matyáš. Jeho zamítavá odpověď přišla obratem, provázena důrazným zákazem dalších sněmovních aktivit.

Hned v květnu se však v pražském Karolinu sešel další sněm, který se už sestavováním krotkých petic nezdržoval, a to zejména přičiněním Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu a jeho „tvrdého jádra“ české protestantské šlechty. Zejména hrabě Thurn měl ke spravedlivému vlasteneckému rozhořčení důvod, neboť mužem, který jej po Ferdinandově korunovaci nahradil ve funkci karlštejnského purkrabího (a připravil jej tak o 8 000 zlatých ročního příjmu) byl pan Jaroslav Bořita z Martinic. A tím, kdo tenkrát tu kádrovou změnu inicioval, byl pan Vilém Slavata. Takže možná nebylo tak zcela náhodou, že to byl právě hrabě Thurn, kdo ve středu 23. května 1618 přivedl do místodržitelské kanceláře na Pražském hradě houf spravedlivě rozhořčených sněmovníků. Od svých březnových předchůdců se však tito delegáti lišili tím, že nechtěli předat žádnou petici, nýbrž zjednat spravedlnost.

Navzdory předchozímu varování (v Čechách se odjakživa nic neutají) byli v kanceláři toho dne přítomni čtyři místodržící: Adam ze Šternberka, Děpold Matouš z Lobkovic, Jaroslav Bořita Smečanský hrabě z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Pánové Adam ze Šternberka a Děpold Matouš z Lobkovic byli striktně vyzváni, aby koukali zmizet. Po jejich kvapném odchodu se pánové Martinic a Slavata pokusili delegaci přesvědčit, že jsou pouze bezvýznamnými řadovými referenty, kteří svědomitě plní příkazy shora – jenomže pobouření čeští šlechtici je (se zvučnými německými kletbami na rtech) popadli a prohodili okny do hradního příkopu. A protože místodržitelský sekretář, magistr Karlovy univerzity Filip Platnéř řečený Fabricius, měl nějaké nevhodné připomínky, vyhodili nakonec z okna i jeho…

Přestože všichni tři císařští úředníci pád ze sedmnáctimetrové výšky přežili, důsledky tohoto činu byly dalekosáhlé. Umírněnější stavové napsali sice vzápětí císaři Matyášovi omluvný dopis, v němž složitě vysvětlovali, že to všechno mysleli jinak než to vypadá – že se pokusili vysoké císařovy úředníky zamordovat vlastně v jeho zájmu a pro jeho dobro – nicméně tímto činem rozpoutali válku, která v následujících třiceti letech zpustošila podstatnou část Evropy. Válku, v níž výbuchem pražské rozbušky náhle explodovalo několik navzájem propletených, do té doby jen zlověstně doutnajících konfliktů – konflikt mezi katolíky a protestanty, konflikt mezi protestanty luteránského vyznání a protestanty vyznání kalvínského, konflikt mezi centralistickými snahami rakouských Habsburků a odstředivými tendencemi říšských knížat a samostatných států a státečků, konflikt mezi nizozemskými stavy bojujícími za nezávislost a španělskými Habsburky…

Pro lepší přehlednost se tento první celoevropský konflikt obvykle dělí na čtyři vzájemně navazující (a částečně se i prolínající) období:

  1. Válka českofalcká (1618–1624)
  2. Válka dánská (1625–1629)
  3. Válka švédská (1630–1635)
  4. Válka švédskofrancouzská (1635–1648)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více