Omyl učitele národů (díl 10.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 21.799

Poslední bitva třicetileté války

Obránci

Vrchním velitelem pražské posádky a současně i vojenským velitelem v Čechách byl od roku 1638 císařský dvorní rada, velkopřevor řádu maltézských rytířů a polní maršál Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee. Tento rakousko-italský šlechtic z Furlanska bojoval samozřejmě již v tureckých válkách, později vstoupil do císařské armády, kde se „… i přes sporné válečnické nadání vypracoval do vysokých hodností…“ . Společně se svým bratrem Jeronýmem (†1638) sloužil pod Valdštejnem, jenž ho považoval za mizerného velitele a nijak se tímto míněním netajil. Možná proto mu zpočátku svěřil jen velení pluku Chorvatů, kteří byli pro svoji krutost k civilnímu obyvatelstvu a nekázeň na bojišti postrachem ani ne tak nepřátel, jako především venkovanů a vlastních důstojníků. Dokonce i při chronickém nedostatku vojáků nepřiznávala švédská armáda (za rytířského krále Gustava Adolfa) zajatým příslušníkům chorvatské lehké jízdy statut válečných zajatců a posílala je rovnou na nucené práce do dolů… 

U Lützenu utrpěl hrabě Colloredo těžké zranění hlavy a Valdštejn ho za odměnu jmenoval přísedícím vojenského soudu, jenž poslal na smrt dvanáct důstojníků a pět prostých vojáků, kteří se v této bitvě zachovali zbaběle. Rozsudek byl vykonán na pražském Staroměstském náměstí, na stejném místě, kde bylo roku 1620 popraveno 27 českých rebelů. Stejné bylo nejen místo – tuto popravu vykonal Jan Václav Mydlář (syn Jana Mydláře a pochopitelně přesvědčený katolík). Nu a protože se roku 1634 Colloredo prozíravě postavil pro změnu proti Valdštejnovi, byl za to odměněn funkcí místodržitele v Čechách…

Reklama

Strážní službu a obranu pražského opevnění zajišťovalo šest kompanií (praporců) pěšího pluku, jehož majitelem byl císařský plukovník Burian Ladislav z Valdštejna (†1649), pobývající toho času ve Světlé nad Sázavou, a výkonným velitelem podplukovník Baltazar Schmidt.

K vlastní pražské vojenské posádce, tvořené valdštejnským plukem, je třeba (alespoň pro dobu obležení) připočíst i další vojenské jednotky, které po Königsmarckově útoku povolal do Prahy maršál Colloredo. Od Vlašimi tak dorazil sbor polního maršála Puchheima, složený z třinácti jízdních a dragounských pluků. Z Budějovic a Tábora přivedl plukovník Conti jednu pěší kompanii se třemi děly a jednu jízdní švadronu. Z Loun, Mělníka, Litoměřic a dalších míst dorazily jednotlivé samostatné kompanie a malé skupinky pěšáků a opěšalých jezdců.

Vzhledem k  tomu, že tabulkový stav pěší kompanie byl 200 mužů a jízdního pluku 500 až 1 000 mužů, jednalo se teoreticky o úctyhodnou bojovou sílu. Tabulkové počty vojenských jednotek jsou však jedna věc, skutečné počty druhá. Válka trvala už třicátý rok, ztráty způsobené boji, nemocemi a dezercemi rostly, jejich nahrazování bylo stále obtížnější – a kromě toho velitelé útvarů často hlásili vyšší stavy mužstva jenom proto, aby obdrželi příděl finančních prostředků i pro neexistující vojáky a vylepšili si tím svůj osobní příjem. Této vcelku běžné praxi měly sice zabránit pravidelné kontrolní přehlídky (mustruňky), které prováděli spolehliví císařští úředníci, ale který úředník nepotřebuje svůj osobní příjem rovněž vylepšit?

Zjistit skutečné početní stavy jednotek císařské armády, jež v létě a na podzim roku 1648 bránily Prahu proti švédskému útoku, je proto velmi obtížné. Práce věnované této opomíjené epizodě třicetileté války se většinou otázce počtů elegantně vyhnou konstatováním, že „císařská posádka byla velmi malá“, nebo uvádějí počty dost odlišné. Například podle Václava Lívy  měl Puchheimův sbor 1 500–1 600 jezdců, podle očitého svědka Kocmánka  2 600 vojáků, podle dalšího současníka, autora Diáře jezuitské koleje u sv. Klimenta  pátera Šimona Schürera to bylo „asi“ 1 000 rejtarů.

Naštěstí Václav Líva ve svých Pramenech k dějinám třicetileté války zveřejnil také dokument z 8. srpna 1648, obsahující podrobný soupis proviantních náležitostí všech jednotek bránících Prahu:

3. VIII. Soupis denních porcí v Praze přítomných důstojníků a oddílů.

Pol. maršál hr. Puchheimb, generálvachtmistr Meutter, generál. kvartýrmistr N., 2 generál. adjutanti, Pucheimbův auditor, Gonzagův auditor, komisař Wilstock, 2 proviant. správci, voj. kancelista, štáb. felčar, nejvyšší Rochau, nejv. lajtnant Nostic, nejv. vachtmistr h. Strassoldo, hejtman Hofman, rytmistři Bachstädt a Waxinger, lajtnanti Sandroth a Steinbach, korneti Prünner, Unruhe a Jiří Oldřich Grundtherr, kapitán Quidi, dohromady 298 porcí.

Pluky Hanau 287, Creutz 388, Naso 393, Kaplíř 582, Schneider 460, Götz 360, Rentz 422, de Wert 312, Gallas 196, Meutrův oddíl 135, Donauova kompanie 26, Lichtenštejnova 93 a nejv. lajtnanta Scheuricha 16.

Reklama

Nově přibylý lid: Hennemanova komp. 56, Warfusova 73, nejv. lajtnanta Müllera 46, Kapounovi opěšalí 64 ½, Pläsovi 90, La Coronovi 52, 11 Rochauových mušketýrů, Vernierovi 135, Linckovi 39, Königseckovi 8, Doneppovi 3, rytmistr Ungar 54, Pascheve 22, Conti 357, lidé hr. Colloreda 30, Valdštejnův regiment 820, oddíl téhož pluku umístěný na Malých Benátkách 93.

Mimo plk. svazky: studenti 256, měšťanstvo v Starém 600, v Novém Městě 779, židé 70, zajatci 76, panští služebníci v Starém 52, v Novém Městě 52.

Suma 7.833 ½ porce, t. j. 15.667 lib. chleba a 15.667 mázů piva. Ovsa 409 str. 1 věrt. …“

Podle této listiny dostávali vojáci Puchheimových třinácti pluků celkem 3 670 „porcí“, přičemž porce byla denní dávka stravy pro jednoho vojáka, přidělovaná v různém počtu podle hodnosti a skládající se toho roku ze dvou liber chleba, jedné libry masa a šesti pražských žejdlíků piva.

Podle císařského výnosu  o „letních požitcích vojsk“ ze dne 17. prosince 1645, otištěného rovněž v Lívových Pramenech, náleželo štábu pluku pěchoty i jízdy  paušálně 60 porcí, štábu pěší kompanie 30 porcí a štábu jízdní švadrony 25 porcí. S typicky vojenským puntičkářstvím počítal výnos i se situací, že kompanie či švadrona není kompletní, v tom případě se místo paušálu přidělovalo hejtmanovi porcí osm, poručíkovi pět, praporčíkovi čtyři, šikovateli tři, poddůstojníkům po dvou, svobodníkům a hudebníkům po jedné a půl a obyčejným vojákům po jedné porci.

Vycházíme-li z toho, že každý z pluků Puchheimova sboru měl kromě svého štábu ještě štáb minimálně jedné kompanie (švadrony) a redukujeme-li uváděné počty porcí o tyto štábní náležitosti, dostaneme se k číslu, které se přibližuje Kocmánkovu údaji o 2 600 vojácích. Když podobně upravíme, tentokrát s přihlédnutím k ustanovení o neúplných útvarech, počet porcí vydávaných samostatným kompaniím a menším skupinám pěšáků a opěšalých jezdců, dostaneme nějakých 500 použitelných vojáků.

V Lívou zveřejněném dokumentu je rovněž uveden počet 357 porcí pro vojáky, které přivedl plukovník Conti. Podle Lívy jich bylo 490, podle Kocmánka 380. Vzhledem k tomu, že s Contim prokazatelně  přišel do Prahy i bývalý rytmistr Vernierova jízdního pluku Johann Ulrich Klebelsberg, je možné, že Líva v této souvislosti započítává i 135 Vernierových opěšalých rejtarů. Pokud tomu tak není, bude asi na místě přijmout číslo uváděné městskými úřady, neboť i ony měly tendenci počet vyživovaných vojenských darmožroutů spíše navyšovat než snižovat. To se týká i počtu 913 porcí pro valdštejnský pluk, jehož šest v Praze přítomných kompanií (tři další kompanie pluku byly dislokovány jako posádky měst, hradů a dalších míst na Hradecku, jedna kompanie pod velením podplukovníka Zobela byla posádkou v Děčíně) by teoreticky mělo mít dohromady 1 200 mužů, ve skutečnosti jich však zřejmě nebylo ani 900, zvláště po ztrátách, které pluk utrpěl hned první den bojů… 

Na základě těchto přibližných odhadů, ne-li přímo spekulací, lze tedy určit počet vojáků pravidelné armády, bojujících v závěru obležení proti 16 tisícům vojáků tří švédských sborů, na něco málo přes 4 000 mužů.

Kromě vojáků pravidelné armády měla samozřejmě bránit Prahu také měšťanská milice o síle devíti kompanií ve Starém a osmi kompanií v Novém Městě. Tato milice byla jakýmsi reliktem z časů zemské hotovosti a sloužili v ní fyzicky zdatní, pokud možno vojensky alespoň trochu vycvičení měšťané.

Reklama

Ve Starém Městě je tvořily čtyři kompanie jednotlivých městských čtvrtí (Týnská, Havelská, Linhartská a Mikulášská), tři kompanie řemeslníků, jedna kompanie nájemníků a podruhů bez měšťanských práv a jedna kompanie obyvatel postranních práv (částí města podléhajících jiné než městské jurisdikci).

V Novém Městě to byly také čtyři čtvrtní kompanie (Zderazská, Štěpánská, Jindřišská a Petrská), dvě kompanie řemeslníků, jedna kompanie nájemníků a jedna kompanie postranních práv.

V průběhu bojů přibylo v obou Městech pražských po jedné  kompanii nájemníků a jedné tzv. „freykompanii“ (svobodné, tedy ve vyšší jednotce nezařazené kompanii), složené z městských a císařských úředníků. Ve Starém Městě přibyla ještě kompanie, složená pravděpodobně z uprchlíků z částí města obsazených nepřítelem. Celkový stav městského vojska se tak zvýšil na 21 pěších kompanií po dvou stech mužích, čili na přibližně 4 000 bojovníků.

Lívou zveřejněný dokument však udává pro měšťanské kompanie pouze 1 379 porcí, což by nasvědčovalo tomu, že do bojových akcí byla nasazena vždy jenom čtvrtina celkového počtu (u domobraneckého vojska by to mělo svoji logiku), nebo že nebyly striktně dodržovány předepsané početní stavy kompanií. Případně obojímu najednou.

Oddílům městského vojska velel obvykle vyšší městský úředník s propůjčenou hodností majora (obristvachtmistra), jemu podléhali velitelé kompanií s hodnostmi hejtmanů, z nichž každý měl k ruce poručíka (lajtnanta) a praporčíka (fendrycha).

Na Starém Městě byl velitelem primas Mikuláš Turek z Rožmitálu, na Novém Městě císařský rychtář Václav Augustin Kavka. Přestože většinu důstojníků a mužstva této měšťanské milice tvořili v jistém smyslu vojenští „samouci“, někteří z nich měli zkušenosti, které by jim mohl závidět leckterý profesionální voják. Například novoměstský obecní starší Georg Hermann bojoval v mládí proti Švédům u Nördlingen a později dokonce proti Turkům jako námořník v johanitském loďstvu na Maltě; staroměstský radní Jan Václav Kleblatt strávil jako pěšák i jezdec v císařské armádě celých čtrnáct let; poručík staroměstské kompanie řemeslníků Ondřej Štoček měl odslouženo šest let v Enkefurthově jízdním pluku.

K oddílům regulérní armády a měšťanské milice se podle běžného zvyku postupně přidávaly i další oddíly, sestavené narychlo ze studentů pražských škol, pražských kněží, šlechtických služebníků a nakonec i ze šlechticů samotných.

Jako první se zorganizovala studentská legie, do jejíchž řad se hned první den bojů nadšeně přihlásilo 745 studentů Karlo-Ferdinandovy univerzity. O pouhý měsíc později jich zůstalo jen 308, ani ne tak v důsledku bojových ztrát jako spíše v důsledku toho, že ani mládeži nevydrží nadšení věčně. Skutečnost, že podle „Soupisu“ dostávali pouhých 256 stravních dávek, lze vysvětlit podobně jako u měšťanských kompanií tím, že se bojů zúčastnila vždy jenom část mužstva, případně že se ostatní rozjeli domů k rodičům… 

Jako velitel studentské legie bývá občas uváděn jezuita páter Plachý, což je v lepším případě omyl, v horším katolická tendenční legenda. Nominálním velitelem legie (v hodnosti majora) byl sice kněz Tovaryšstva Ježíšova, ale nejmenoval se Plachý, nýbrž Juan Arriaga. Skutečnými bojovými veliteli pak byli studující práv (hejtman) Hanuss Georg Kauffer, studující (poručík) Franz Julius Rethell von und Hirschfeldt a další student práv (praporčík) Nicolaus Frantz Faber. Páter Jiří Plachý žádnou hodnost ve studentské legii neměl, o to horlivěji se však vyskytoval na místech nejprudších bojů, aby povzbuzoval studentské válečníky k vyšším výkonům. Svojí tělesnou výškou (194 cm) si u Švédů vysloužil přezdívku „Dlouhý páter“, zatímco svou horlivostí připomínal svého stejnojmenného strýce, dlouholetého správce klementinské tiskárny a knihovny  pátera Jiřího Plachého přezdívaného Ferus, který však vynikl šířením katolické víry spíše v roce 1623, kdy v čele svých tehdejších studentů srazil z průčelí Týnského chrámu zlacený kalich z dob Jiřího z Poděbrad a nahradil jej sochou Panny Marie.

Studentská legie bojovala pod praporem, který od tehdejšího velitele města obdržela v roce 1639, kdy významně přispěla k uhájení Prahy před Banerem. Jednu stranu praporu zdobil obraz Panny Marie, druhou český lev…

Dalším útvarem, podstatně slabším než předešlé, byl oddíl služebníků, které dali k dispozici jejich urození páni z řad přítomné šlechty. Oddíl měl 109 mužů (104 porcí) a velel mu hejtman Cyriak z Opplu.

Sami šlechtici se sdružili do vlastního bojového útvaru až počátkem října, kdy vytvořili šlechtickou švadronu o 140 mužích, rozdělených do čtyř čet. Velitelem švadrony byl rytmistr Jindřich purkrabí z Donína, jeho zástupcem poručík Jean Paul de Briaumont. V této kompanii bojoval také Ferdinand Arnošt Hýzrle z Chodů, synovec císařova věrného plukovníka Jindřicha Hýzrleho, pobývajícího toho času se svojí třetí (!) manželkou v západočeských Lčovicích.

Zcela nakonec byl k obraně Prahy zmobilizován i oddíl pražského duchovenstva o síle 200 mužů. V čele této kněžské kompanie, složené z větší části z jezuitů, stál pražský arcibiskupský administrátor a probošt kláštera křižovníků strážců Božího hrobu na Zderaze Don Florio Cremona, jenž jezuity upřímně nesnášel. I takové věci se stávají…

Na základě předchozích úvah lze konstatovat, že celkový počet obránců Prahy mohl ve dnech největšího ohrožení dosáhnout šesti až sedmi tisíc mužů. To by ostatně potvrzoval i další Lívou zveřejněný seznam proviantních náležitostí ze dne 5. září 1648:

5. IX. Rozvržení porcí vydávaných generálnímu štábu, regimentům a praž. domácím oddílům. Celkem 7 506 porcí a obrok pro 309 koní. Z toho pobírali lidé hr. Colloreda 60, studenti 337, 7 staroměstských kompanií 600, 9 novoměstských praporců 1 007, židé 60, zajatci 30, panští služebníci v Starém Městě 67, tíž v Novém Městě 104, vinaři 67, úhrnem 2 332 porcí…

Samotnou bitvu o Prahu, tuto poslední bitvu třicetileté války, lze rozdělit na čtyři relativně samostatná období:

První období, v jehož průběhu byla obsazena Malá Strana a Hradčany, trvalo od ranního Königsmarckova útoku v neděli 26. července do Wittenbergova příchodu dne 30. července 1648.

V kratičkém druhém období, od 30. července do 6. srpna, se Wittenberg (spíše symbolicky) pokusil vystřílet průlom v novoměstských hradbách.

V naopak nejdelším třetím období, od 6. srpna do 4. října, se jak Wittenberg, tak Königsmarck věnovali osvoboditelsko-loupeživým toulkám po Čechách a poskytli tak obráncům zbývajících Měst pražských dostatek času k přípravě na závěrečný útok.

Ve čtvrtém období, od 4. října do 3. listopadu, podnikli švédský následník trůnu Karel Gustav, Wittenberg i Königsmarck spojenými silami jediný opravdový pokus o dobytí města, který se mohl podařit, kdyby mu ovšem nebylo předcházelo odpočinkové období třetí…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více