Main Menu
User Menu

Složení německých vlád 1919 - 1945

6.2.1919 - Říšský kancléř Friedrich Ebert zahájil ve Výmaru zasedání demokraticky zvoleného ústavodárného Národního shromáždění. 11. února zvolil parlament sedmdesáti procenty hlasů Friedricha Eberta prozatímním říšským prezidentem. O dva dny později byl zvolen i říšský kancléř, sociální demokrat Philipp Scheidemann (26.7.1865 – 29.11.1939). Členy vlády byli:


vícekancléř: Eugen Schiffer (14.2.1860 – 5.9.1954), od 30.4.1919 Bernhard Dernburg (17.7.1865 – 14.10.1937);


ministr zahraničí: hrabě Ulrich von Brockdorff – Rantzau (29.5.1869 – 8.9.1928);


ministr vnitra: Hugo Preuß (28.10.1860 – 9.9.1925;


ministr financí: Eugen Schiffer, od 19.4.1919 Bernhard Dernburg;


ministr hospodářství: Rudolf Wissell (8.3.1869 – 13.12.1962);


ministr práce: Gustav Bauer;


ministr spravedlnosti: Otto Landsberg (4.12.1869 – 9.12.1957);


ministr obrany: Gustav Noske (9.7.1868 – 30.11.1946);


ministr pošt: Johannes Giesberts (3.2.1865 – 7.8.1938);


ministr dopravy: Johannes Bell (23.9.1868 – 21.10.1949);


ministr výživy: Robert Schmidt (15.5.1864 – 16.9.1943);


ministr kolonií: Johannes Bell;


ministr státního pokladu: od 21.3.1919 Georg Gothein (15.8.1857 – 22.3.1940);


ministr bez portfeje: Eduard Heinrich Rudolf David (11.6.1863 – 24.12.1930), Matthias Erzberger (20.9.1875 – 26.8.1921 zavražděn), do 21.3.1919 Georg Gothein.



21.6.1919 - Říšský kancléř Philipp Scheidemann odstoupil, protože nebyl ochoten podepsat mírovou smlouvu. Novým říšským kancléřem byl zvolen Gustav Adolf Bauer (6.1.1870 – 16.9.1944). Členy vlády byli:


vícekancléř: Matthias Erzberger, od 3.10.1919 Eugen Schiffer;


ministr zahraničí: Hermann Müller;


ministr vnitra: Eduard David, od 3.10.1919 Erich Koch - Weser (26.2.1875 – 19.10.1944 Brazílie);


ministr financí: do 12.3.1920 Matthias Erzberger;


ministr hospodářství: Rudolf Wissell, od 15.7.1919 Robert Schmidt;


ministr práce: Alexander Schlicke (26.3.1863 – 2.2.1940);


ministr spravedlnosti: od 3.10.1919 Eugen Schiffer;


ministr obrany: Gustav Noske;


ministr pošt: Johannes Giesberts;


ministr dopravy: Johannes Bell;


ministr výživy: Robert Schmidt;


ministr kolonií: do 7.11.1919 Johannes Bell;


ministr státního pokladu: do 30.1.1920 Wilhelm Mayer (18.11.1874 – 6.3.1923);


ministr pro obnovu: od 25.10.1919 Otto Geßler (6.2.1875 – 24.3.1955);


ministr bez portfeje: od 3.10.1919 Eduard David.



27.3.1920 - Hermann Müller byl jmenován novým německým kancléřem. Členy vlády byli:


vícekancléř: Erich Koch - Weser;


ministr zahraničí: Hermann Müller, od 10.4.1920 Adolf Köster (8.3.1883 – 18.2.1930 Jugoslávie);


ministr vnitra: Erich Koch - Weser;


ministr financí: Joseph Wirth;


ministr hospodářství: Robert Schmidt;


ministr práce: Alexander Schlicke;


ministr spravedlnosti: Andreas Blunck (20.12.1871 – 12.4.1933);


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Johannes Giesberts;


ministr dopravy: Johannes Bell, od 1.5.1920 Gustav Bauer;


ministr výživy: Andreas Hermes (16.7.1878 – 4.1.1964);


ministr státního pokladu: Gustav Bauer; ministr bez portfeje: Eduard David.



6.6.1920 - V Německu se uskutečnily volby do prvního poválečného říšského sněmu a též volby do zemských sněmů. "Výmarská koalice" byla rozbita. Sociální demokraté vstoupili do říšského sněmu se 102 křesly (dříve 163), strana Centrum s 64 (91), demokraté s 39 (75). DNVP měla 71 (44) poslanců, DVP 65 (19) a komunisti 4 (0). 24. června se poprvé sešel říšský sněm. O den později zvolil sociálního demokrata Paula Löbeho (14.12.1875 – 3.8.1967) svým předsedou. Vláda Hermanna Müllera odstoupila již 8. června a 25. června vytvořil Konstantin Fehrenbach (11.1.1852 – 26.3.1926) ze strany Centrum novou vládu. V tomto kabinetu již nebyli zastoupeni sociální demokraté. Členy vlády byli:


vícekancléř: Rudolf Heinze (22.7.1865 – 26.5.1928);


ministr zahraničí: Walter Simons (24.9.1861 – 14.7.1937);


ministr vnitra: Erich Koch - Weser;


ministr financí: Joseph Wirth;


ministr hospodářství: Ernst Scholz (3.5.1874 – 26.6.1932);


ministr práce: Heinrich Brauns (3.1.1868 – 19.10.1939);


ministr spravedlnosti: Rudolf Heinze;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Johannes Giesberts;


ministr dopravy: Wilhelm Groener (22.11.1867 – 15.9.1939);


ministr výživy: Andreas Hermes;


ministr státního pokladu: Hans von Raumer (10.1.1870 – 3.11.1965).



4.5.1921 - V Německu odstoupila vláda Konstantina Fehrenbacha poté, co Spojené státy odmítly úlohu prostředníka v konfliktu ohledně vyplácení reparací. Novou vládu představil 10. května politik strany Centrum Karl Joseph Wirth (6.9.1879 – 3.1.1956). Členy vlády byli:


vícekancléř: Gustav Bauer;


ministr zahraničí: Friedrich Rosen (30.8.1856 – 27.11.1935 Čína);


ministr vnitra: Georg Gradnauer (16.11.1866 – 18.11.1946);


ministr financí: Joseph Wirth;


ministr hospodářství: Robert Schmidt;


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Eugen Schiffer;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Johannes Giesberts;


ministr dopravy: Wilhelm Groener;


ministr výživy: Andreas Hermes;


ministr státního pokladu: Gustav Bauer;


ministr obnovy: od 29.5.1921 Walther Rathenau (29.9.1867 – 24.6.1922 zavražděn).



12.10.1921 - Čtyřčlenná komise doporučila Konferenci velvyslanců rozdělení Horního Slezska. Snahy Německa zachránit celé Horní Slezsko pro sebe tak vyšly naprázdno. 20. října schválila konference velvyslanců Společnosti národů návrh komise, podle něhož připadlo 29 % území s 46 % obyvatel Polsku, zatímco Německu sice připadla většina území, ale bez valného hospodářského významu. Polsku přidělené území zahrnovalo průmyslovou oblast, kde se nacházelo 53 z celkem 64 slezských dolů a 22 z 37 hutí. Polsko tedy obdrželo výhodnější část Slezska. Německá reakce na rozhodnutí Spojenců byla velmi bouřlivá - na ulicích německých měst se konaly demonstrace a Wirthova vláda 22. října odstoupila, protože údajně nechtěla nést odpovědnost za přijetí tohoto rozhodnutí. 26.10. sestavil Wirth nový kabinet, jehož členy byli:


vícekancléř: Gustav Bauer;


ministr zahraničí: Joseph Wirth, od 1.2.1922 Walther Rathenau, od 24.6.1922 Joseph Wirth;


ministr vnitra: Adolf Köster;


ministr financí: Andreas Hermes;


ministr hospodářství: Robert Schmidt;


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Gustav Radbruch (21.11.1878 – 23.11.1949);


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Johannes Giesberts;


ministr dopravy: Wilhelm Groener;


ministr výživy: Andreas Hermes, od 10.3.1922 Anton Fehr (24.12.1881 – 2.4.1954);


ministr státního pokladu: Gustav Bauer.



14.11.1922 - Německý kancléř Joseph Wirth odstoupil po ztroskotání programu politiky plnění podmínek Versailleské smlouvy. Novým německým kancléřem se 22.11. stal nestraník Wilhelm Cuno (2.7.1876 – 3.1.1933), jenž 22. listopadu vytvořil v pořadí již sedmý vládní kabinet výmarské republiky. Šestačtyřicetiletý Cuno byl generálním ředitelem společnosti provozující námořní linku Hamburk - Amerika a politicky stál mezi pravicovým křídlem strany Centrum a německými nacionály. Jako politik neměl příliš velké zkušenosti, ale byl uznávanou osobností v oblasti hospodářství. V jeho kabinetu byli zastoupeni členové Německé lidové strany, strany Centrum, Bavorské lidové strany, demokraté i nestraníci. Cunův kabinet se nemohl opřít o většinu žádné strany v říšském sněmu. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Frederic Hans von Rosenberg (26.12.1874 – 30.7.1937);


ministr vnitra: Rudolf Oeser (13.11.1858 – 3.6.1926);


ministr financí: Andreas Hermes;


ministr hospodářství: Johann Becker (3.2.1869 – 17.10.1951);


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Rudolf Heinze;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Karl Stingl (29.7.1864 – 9.11.1936);


ministr dopravy: Wilhelm Groener;


ministr výživy: Karl Müller (29.7.1884 – 18.4.1964), od 25.11.1922 Hans Luther;


ministr státního pokladu: do 1.4.1923 Heinrich Albert (12.2.1874 – 1.11.1960);


ministr obnovy: od 29.3.1923 Heinrich Albert.



11.8.1923 - Sociálnědemokratická frakce v říšském sněmu vyhlásila nedůvěru vládě Wilhelma Cuna. 13.8. byla vytvořena vláda velké koalice pod vedením Gustava Stresemanna (10.5.1878 – 3.10.1929). Členy vlády byli:


vícekancléř: Robert Schmidt;


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Wilhelm Sollmann (1.4.1881 – 6.1.1951);


ministr financí: Rudolf Hilferding (10.8.1877 – 11.2.1941 ve vězení v Paříži);


ministr hospodářství: Hans von Raumer;


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Gustav Radbruch;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Anton Höfle (19.10.1882 – 20.4.1925);


ministr dopravy: Rudolf Oeser;


ministr výživy: Hans Luther;


ministr obnovy: Robert Schmidt;


ministr pro obsazená území: od 24.8.1923 Johannes Fuchs (30.9.1874 – 9.9.1956).



6.10.1923 - Gustav Stresemann představil nový německý vládní kabinet. Jeho členy byli:


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Wilhelm Sollmann, od 3.11.1923 Karl Jarres (21.9.1874 – 20.10.1951);


ministr financí: Hans Luther;


ministr hospodářství: Joseph Koeth (7.7.1870 – 26.5.1936);


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: do 3.11.1923 Gustav Radbruch;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Anton Höfle;


ministr dopravy: Rudolf Oeser;


ministr výživy: Gerhard Graf von Kanitz (9.4.1885 – 15.6.1949);


ministr obnovy: do 3.11.1923 Robert Schmidt;


ministr pro obsazená území: Johannes Fuchs.



23.11.1923 - V Německu odstoupila Stresemannova vláda poté, co jí sociální demokraté vyjádřili nedůvěru. Již na začátku měsíce opustili ministři z SPD vládu na protest proti tomu, že nebyli přizváni k jednáním o řešení krize v Bavorsku a Sasku. Jednání o vytvoření nového vládního kabinetu vyústila 30.11. ve vytvoření menšinové vlády v čele s vůdcem strany Centrum Wilhelmem Marxem (15.1.1863 – 5.8.1946). Členy vlády byli:


vícekancléř: Karl Jarres;


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Karl Jarres;


ministr financí: Hans Luther;


ministr hospodářství: Eduard Hamm (16.10.1879 – 23.9.1944 ve vězení v Berlíně);


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Erich Emminger (25.6.1880 – 30.8.1951), od 15.4.1924 Curt Joël (18.1.1865 – 15.4.1945);


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Anton Höfle;


ministr dopravy: Rudolf Oeser;


ministr výživy: Gerhard Graf von Kanitz.



3.6.1924 - Wilhelm Marx představil nový německý vládní kabinet. Jeho členy byli:


vícekancléř: Karl Jarres;


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Karl Jarres;


ministr financí: Hans Luther;


ministr hospodářství: Eduard Hamm;


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Curt Joël;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Anton Höfle;


ministr dopravy: Rudolf Oeser, od 11.10.1924 Rudolf Krohne (6.9.1876 - 1953);


ministr výživy: Gerhard Graf von Kanitz.



15.1.1925 - Čtyři týdny po odstoupení koaliční vlády kancléře Wilhelma Marxe měla výmarská republika opět novou vládu. Byla v pořadí dvanáctá v průběhu šesti let a sestavil ji bezpartijní politik Hans Luther. Poprvé vzal do svého kabinetu německé nacionály (DNVP) a ustoupil tím hlasitým požadavkům této strany, toužící po účasti na vládě poté, co dobře obstála ve volbách. Na požádání strany Centrum musela však DNVP předtím ujistit sněm o své loajalitě k říšské ústavě a k říšskému prezidentovi Friedrichu Ebertovi. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Martin Schiele (17.1.1870 – 16.2.1939), od 26.10.1925 Otto Geßler;


ministr financí: Otto von Schlieben (1875 - 1932), od 26.10.1925 Hans Luther;


ministr hospodářství: Albert Neuhaus (9.7.1873 – 29.4.1948), od 26.10.1925 Rudolf Krohne;


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Josef Frenken (27.9.1854 – 10.9.1943), od 21.11.1925 Hans Luther;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Karl Stingl;


ministr dopravy: Rudolf Krohne;


ministr výživy: Gerhard Graf von Kanitz.



20.1.1926 - Bezpartijní Hans Luther utvořil v Německu menšinovou vládu. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Wilhelm Külz (18.2.1875 – 10.4.1948);


ministr financí: Peter Reinhold (1887 - 1955);


ministr hospodářství: Julius Curtius (7.2.1877 – 10.11.1948);


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Wilhelm Marx;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Karl Stingl;


ministr dopravy: Rudolf Krohne;


ministr výživy: Heinrich Haslinde (21.5.1881 – 26.11.1958).



5.5.1926 - Říšský prezident Hindenburg vydal nařízení, podle něhož měla německá zastupitelstva v zahraničí vyvěšovat nejen černo - červeno - zlatou vlajku (tedy novou vlajku Německé republiky), nýbrž také tzv. obchodní vlajku, která používala bývalou prusko - německou barvu černo - bílo - červenou a jen v malém rohu měla nové německé barvy. Kompromis systému dvou vlajek, který schválilo Národní shromáždění jako ústupek vůči těm, kdož trvali na zdůraznění "slavné minulosti", se ukázal být bumerangem. Hindenburg se netajil tím, že nemá rád republikánské barvy. Doufal, že užívání dvou vlajek, jímž vyšel vstříc pravici, bude nakonec levice akceptovat. Říšský kancléř Hans Luther nařízení spolupodepsal a ministr zahraničí Gustav Stresemann se je snažil obhájit poukazem na to, že se tím jen reaguje na resentiment zahraničních Němců. Tento chatrný argument ovšem nemohl obstát. Zatímco pravicový tisk oslavoval Hindenburgův "národní čin", levice byla rozhořčena. 11. a 12. května se o Hindenburgově nařízení rozčileně diskutovalo v říšském sněmu. Návrh demokratů na vyslovení nedůvěry kancléři byl přijat 176 proti 146 hlasům. Luther 13.5. odstoupil a 17.5. jmenoval Hindenburg jeho nástupcem předsedu katolické strany Centrum Wilhelma Marxe. Ten převzal beze změny dosavadní ministry a stal se potřetí ve své politické kariéře kancléřem výmarské republiky. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Wilhelm Külz;


ministr financí: Peter Reinhold;


ministr hospodářství: Julius Curtius;


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti a pro okupovaná území: Johannes Bell;


ministr obrany: Otto Geßler;


ministr pošt: Karl Stingl;


ministr dopravy: Rudolf Krohne;


ministr výživy: Heinrich Haslinde.



29.1.1927 - Německý kancléř Wilhelm Marx vytvořil další kabinet. Stejně jako v předchozích případech bylo i tentokrát sestavování vlády obtížné. Stranické frakce se lišily v názorech jak na zahraniční, tak na vnitřní politiku. Seskupení hlasů, jež se postaraly o vyslovení nedůvěry předchozí Marxově vládě v prosinci 1926, nabízelo možnost znovu jmenovat buržoazní kabinet středu. Při sestavování nové vlády se však projevil zřetelný posun doprava. Nová vláda, v níž nadále zůstal ministr zahraničí Gustav Stresemann, se opírala o spolehlivou většinu v říšském sněmu. Sestavit vládu, jež by byla podporována dostatečnou parlamentní většinou a byla tak stabilizujícím prvkem, požadoval říšský prezident Paul von Hindenburg v dopise, který zaslal 20. ledna úřadujícímu kancléři. Hindenburg se domníval, že tímto způsobem se podaří stabilizovat německou politickou scénu. Členy vlády byli:


vícekancléř: Oskar Hergt (22.10.1869 – 9.5.1967);


ministr zahraničí: Gustav Stresemann;


ministr vnitra: Walter von Keudell (17.7.1884 – 7.5.1973);


ministr financí: Heinrich Köhler (29.9.1878 – 6.2.1949);


ministr hospodářství: Julius Curtius;


ministr práce: Heinrich Brauns;


ministr spravedlnosti: Oskar Hergt;


ministr obrany: Otto Geßler, od 19.1.1928 Wilhelm Groener;


ministr pošt: Georg Schätzel (13.7.1874 – 27.11.1934);


ministr dopravy: Wilhelm Koch (1877-1950);


ministr výživy: Martin Schiele;


ministr pro okupovaná území: Wilhelm Marx.



28.6.1928 - Na základě výsledků parlamentních voleb byl sestavením nové vlády v Německu pověřen sociální demokrat Hermann Müller (18.5.1876 – 20.3.1931), který zastával funkci kancléře již v roce 1920. Předpokládalo se, že bude vytvořena vláda velké koalice, z níž měli být vyloučeni jen extremisté. Proti tomuto plánu se však postavili němečtí lidovci (DVP) a strana Centrum s řadou výhrad a podmínek. Až poté, kdy do jednání vstoupil těžce nemocný ministr zahraničí Gustav Stresemann a pohrozil odstoupením z funkce předsedy DVP, došlo k dohodě o vytvoření koaliční vlády. Jednotlivá ministerstva obsadili zástupci pěti největších politických stran. Vznikala tak koalice osobností, kterou se však necítily být vázány jednotlivé parlamentní frakce. Od počátku tak měla koaliční konstrukce malou naději udržet se delší dobu. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Gustav Stresemann, od 3.10.1929 Julius Curtius;


ministr vnitra: Carl Severing (1.6.1875 – 23.7.1952);


ministr financí: Rudolf Hilferding, od 23.12.1929 Paul Moldenhauer (2.12.1876 – 19.2.1947);


ministr hospodářství: Julius Curtius, od 11.11.1929 Paul Moldenhauer, od 23.12.1929 Robert Schmidt;


ministr práce: Rudolf Wissell;


ministr spravedlnosti: Erich Koch – Weser, od 13.4.1929 Theodor von Guérard (29.12.1863 – 21.7.1943);


ministr obrany: Wilhelm Groener;


ministr pošt: Georg Schätzel;


ministr dopravy: Theodor von Guérard, od 6.2.1929 Georg Schätzel, od 13.4.1929 Adam Stegerwald (14.12.1874 – 3.12.1945);


ministr výživy: Hermann Robert Dietrich (14.12.1879 – 6.3.1954);


ministr pro okupovaná území: Theodor von Guérard, od 6.2.1929 Carl Severing, od 13.4.1929 Joseph Wirth.



30.3.1930 - V říšském sněmu se vytvořila situace, která vyústila na konci měsíce v naprostou změnu německé vnitropolitické scény. 8. března odstoupil prezident Říšské banky Hjalmar Schacht, který nechtěl nést odpovědnost za finanční břemena spojená pro Německo s realizací požadavků Youngova plánu. Koncem března došlo při poradě o rozpočtu na rok 1930 v říšském sněmu ke konfliktu o pojištění nezaměstnaných, v jehož důsledku odstoupila vláda sociálního demokrata Hermanna Müllera. Prezident Hindenburg pověřil utvořením koaliční menšinové vlády předsedu parlamentní frakce strany Centrum Heinricha Brüninga (26.11.1885 – 30.3.1970). S Hindenburgovou podporou se podařilo Brüningovi představit parlamentu 30. března novou německou vládu, jež byla odkázána na podporu alespoň části poslanců strany německých nacionálů. Členy vlády byli:


vícekancléř: Hermann Robert Dietrich;


ministr zahraničí: Julius Curtius;


ministr vnitra: Joseph Wirth;


ministr financí: Paul Moldenhauer, od 26.6.1930 Hermann Robert Dietrich;


ministr hospodářství: Hermann Robert Dietrich, od 26.6.1930 Ernst Trendelenburg (13.2.1882 – 28.4.1945 sebevražda);


ministr práce: Adam Stegerwald;


ministr spravedlnosti: Johann Viktor Bredt (2.3.1879 – 12.12.1940), od 3.12.1930 Curt Joël;


ministr obrany: Wilhelm Groener;


ministr pošt: Georg Schätzel;


ministr dopravy: Theodor von Guérard;


ministr výživy: Martin Schiele;


ministr pro obsazená území: do 30.9.1930 Gottfried Reinhold Treviranus (20.3.1891 – 7.6.1971 Itálie);


ministr bez portfeje: od 1.10.1930 Gottfried Reinhold Treviranus.



9.10.1931 - Když říšský sněm zamítl v třídenní rozpravě o nové vládě Heinricha Brüninga všechny návrhy vyslovit jí nedůvěru, začala v Německu doba tzv. prezidentského kabinetu, kdy kancléř a ministři představovali jen poradce a výkonné orgány německého prezidenta. Tento vývoj započal rezignací ministra zahraničí Juliuse Curtiuse 3. října, k němuž se 6. října připojila celá vláda. Novou vládu vytvořil 9.10. opět Heinrich Brüning. Členy vlády byli:


vícekancléř: Hermann Robert Dietrich;


ministr zahraničí: Heinrich Brüning;


ministr vnitra: Wilhelm Groener;


ministr financí: Hermann Robert Dietrich;


ministr hospodářství: do 6.5.1932 Hermann Warmbold (1876-1976), od 6.5.1932 Ernst Trendelenburg;


ministr práce: Adam Stegerwald;


ministr spravedlnosti: Curt Joël;


ministr obrany: Wilhelm Groener;


ministr pošt: Georg Schätzel;


ministr dopravy: Gottfried Reinhold Treviranus;


ministr výživy: Martin Schiele.



1.6.1932 - V Berlíně se představila nová říšská vláda. Nový kancléř Franz von Papen utvořil na přání říšského prezidenta von Hindenburg kabinet z ,,nezávislých odborníků", který vešel do dějin pod názvem kabinet baronů. Sestával převážně z konzervativních šlechticů, kteří stáli blízko DNVP. Nová vláda neměla většinu v parlamentu. Sociální demokraté i komunisté byli v opozici, strana Centrum svou účast ve vládě po odchodu Brüninga odmítla a vyloučila dokonce kancléře von Papen ze strany; nacionální socialisté se chovali zdrženlivě a čekali na výsledek voleb do říšského sněmu. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Konstantin Freiherr von Neurath (2.2.1873 – 14.8.1956);


ministr vnitra: Wilhelm Freiherr von Gayl (1879-1950);


ministr financí: Johann Ludwig Graf Schwerin von Krosigk;


ministr hospodářství: Hermann Warmbold;


ministr práce: Hermann Warmbold, od 6.6.1932 Hugo Schäffer (1875);


ministr spravedlnosti: Franz Gürtner (26.8.1881 – 29.1.1941);


ministr obrany: Kurt von Schleicher;


ministr pošt a dopravy: Paul Freiherr Eltz von Rübenach (9.2.1875 – 25.8.1943);


ministr výživy: Magnus Freiherr von Braun (7.2.1878 – 29.8.1972);


ministr bez portfeje: od 29.10.1932 Franz Bracht (23.11.1877 – 26.11.1933), Johannes Popitz (2.12.1884 – 2.2.1945 popraven v Berlíně).



3.12.1932 - Konec roku přinesl Německu třetího šéfa vlády během několika měsíců a NSDAP krizi, která málem skončila rozkolem ve straně. Dlouhé dva dny jednal Paul von Hindenburg s Franzem von Papen a generálem Kurtem von Schleicher o možnosti instalovat tzv. prezidiální kabinet, protože možnost vytvoření vlády, opřené o parlamentní většinu, byla stále iluzornější. Schleicher přitom prezidenta informoval o možném rozkolu v Hitlerově nacionálněsocialistické straně. Říšský organizační vedoucí strany Gregor Strasser, vůdce umírněného křídla strany, byl údajně ochoten spolupracovat s prezidentem. Nakonec Hindenburg pověřil utvořením vlády Schleichera, který bezprostředně poté představil nový kabinet, sestávající v podstatě z členů Papenovy vlády. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Konstantin Freiherr von Neurath;


ministr vnitra: Franz Bracht;


ministr financí: Johann Ludwig Graf Schwerin von Krosigk;


ministr hospodářství: Hermann Warmbold;


ministr práce: Friedrich Syrup (9.10.1881 – 31.8.1945 Sachsenhausen);


ministr spravedlnosti: Franz Gürtner;


zastupující ministr obrany: Ferdinand von Bredow (16.5.1884 – 30.6.1934 popraven);


ministr pošt a dopravy: Paul Freiherr Eltz von Rübenach;


ministr výživy: Magnus Freiherr von Braun;


vedoucí tiskového oddělení říšské vlády: Erich Marcks (17.11.1861 – 22.11.1938);


říšský komisař pro zajištění zaměstnanosti: Günther Gereke (6.10.1893 – 1.5.1970);


ministr bez portfeje: Johannes Popitz.



30.1.1933 - Novým říšským kancléřem byl po demisi vlády generála Kurta von Schleichera jmenován šéf NSDAP Adolf Hitler. O přijetí takového řešení se postaral bývalý kancléř Franz von Papen, který nyní veřejně projevil své sympatie pro NSDAP. Papen získal Hindenburgův souhlas k sondážním rozhovorům, z nichž první se konal 11. ledna v domě Joachima von Ribbentropa, funkcionáře NSDAP. 17. ledna se setkali Adolf Hitler a Alfred Hugenberg; v tomto rozhovoru šlo o vládní účast německých nacionálů v možné Hitlerově vládě. Za rozhodující setkání je považována další schůzka v Ribbentropově domě, jíž se opět zúčastnili von Papen a Hitler a dále Wilhelm Frick a Hermann Göring za NSDAP a zcela neočekávaně také syn říšského prezidenta plukovník Oskar von Hindenburg a státní tajemník říšského prezidenta Otto Meissner. 23. ledna Hindenburg odmítl plány svého kancléře Kurta von Schleichera, který ještě doufal, že může odvrátit nástup NSDAP. Schleicher měl v úmyslu rozpustit říšský sněm, nevypisovat parlamentní volby, nýbrž vyhlásit stav ohrožení a zakázat NSDAP a KPD. Hindenburg však nechtěl o něčem takovém ani slyšet. NSDAP mu dala najevo, že jeho prezidentská práva, jakož i pravomoci vrchního velitele říšské branné moci budou plně respektovány a právě tak bude NSDAP respektovat rozhodnutí říšského sněmu a vlády. Když se na podporu NSDAP vyslovila i šlechta, Hindenburg se podvolil a 28. ledna nejprve přijal Schleicherovu demisi a poté jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Nacisté měli ve vládě ještě další dva zástupce, a ministra bez portfeje Hermanna Göringa, který byl navíc jako zástupce říšského komisaře pro Prusko pověřen vedením pruského ministerstva vnitra. Vláda existovala až do konce dubna 1945 a jejími členy postupně byli:


vícekancléř: Franz von Papen do 1.7.1934;


ministr zahraničí: Konstantin Freiherr von Neurath, od 4.2.1938 Joachim von Ribbentrop (30.4.1893 – 16.10.1946 popraven);


ministr vnitra: Wilhelm Frick (12.3.1877 – 16.10.1946 popraven), od 24.8.1943 Heinrich Himmler (7.10.1900 – 23.5.1945 sebevražda ve vězení);


ministr financí: Johann Ludwig Graf Schwerin von Krosigk;


ministr hospodářství: Alfred Hugenberg (19.6.1865 – 12.3.1951), od 29.6.1933 Kurt Schmitt (7.10.1886 – 2.11.1950), od 1.7.1934 Hjalmar Schacht (22.1.1877 – 3.6.1970), od 26.11.1937 Hermann Göring (12.1.1893 – 15.10.1946 sebevražda ve vězení), od 1.2.1938 Walther Funk (18.8.1890 – 31.5.1960);


ministr práce: Franz Seldte (29.6.1882 – 1.4.1947 ve vězení);


ministr spravedlnosti: Franz Gürtner, od 31.1.1941 Franz Schlegelberger (23.10.1876 – 14.12.1970), od 24.8.1942 Otto Georg Thierack (19.4.1889 - 22.11.1946 sebevražda ve vězení);


ministr obrany: Werner von Blomberg (2.9.1878 – 22.3.1946 ve vězení) do května 1935;


ministr pošt: Paul Freiherr Eltz von Rübenach, od 2.2.1937 Wilhelm Ohnesorge (8.6.1872 – 1.2.1962);


ministr dopravy: Paul Freiherr Eltz von Rübenach, od 2.2.1937 Julius Dorpmüller (24.7.1869 - 5.7.1945 ve vězení);


ministr výživy: Alfred Hugenberg, od 29.6.1933 Richard Walther Darré (14.7.1895 – 5.9.1953), od 23.5.1942 Herbert Backe (1.5.1896 – 6.4.1947 sebevražda ve vězení);


ministr propagandy: od 13.3.1933 Joseph Goebbels (29.10.1897 – 1.5.1945 sebevražda);


ministr letecké dopravy: od 28.4.1933 Hermann Göring;


ministr vědy, výchovy a vzdělání lidu: od 1.5.1934 Bernhard Rust (30.9.1883 – 8.5.1945 sebevražda);


ministr lesního hospodářství a říšský lovčí: Hermann Göring;


ministr – vrchní velitel Luftwaffe: od 8.7.1934 Hermann Göring;


ministr války: od května 1935 Werner von Blomberg, od 4.2.1938 Wilhelm Keitel (22.9.1882 – 16.10.1946 popraven);


ministr pro církevní záležitosti: od 18.7.1935 do 12.12.1941 Hans Kerrl (11.12.1887 – 12.12.1941), od 15.12.1941 Hermann Muhs (16.5.1894 – 13.4.1962);


ministr – vrchní velitel německé armády: od dubna 1936 Werner von Fritsch (4.8.1880 – 22.9.1939 padl v Polsku), od 4.2.1938 Walther von Brauchitsch (4.10.1881 – 18.10.1948 ve vězení), od 19.12.1941 Adolf Hitler;


ministr - vrchní velitel námořnictva: od dubna 1936 Erich Raeder (24.4.1876 – 6.11.1960), od 30.1.1943 Karl Dönitz (16.9.1891 – 24.12.1980);


státní ministr: od prosince 1937 Otto Meissner (13.3.1880 – 27.5.1953);


ministr výzbroje a válečné produkce: od 17.3.1940 Fritz Todt (4.9.1891 – 8.2.1942 při kletecké nehodě), od 8.2.1942 Albert Speer (19.3.1905 – 1.9.1981);


ministr pro okupované východní oblasti: od 17.11.1941 Alfred Rosenberg (12.1.1893 – 16.10.1946 popraven);


ministr bez portfeje: Hermann Göring do 28.4.1933, od 1.12.1933 do 1.7.1934 Ernst Röhm (28.11.1887 – 1.7.1934 popraven), od 1.12.1933 do 10.5.1941 Rudolf Hess (26.4.1894 – 12.8.1987 sebevražda ve vězení), od 1.7.1934 do 18.7.1935 Hanns Kerrl, od prosince 1934 Hans Frank (23.5.1900 – 16.10.1946 popraven), od 26.11.1937 do července 1944 Hjalmar Schacht, od 4.2.1938 Konstantin Freiherr von Neurath, od 1.5.1939 Arthur Seyss – Inquart (22.7.1892 – 16.10.1946 popraven).



5.5.1945 - Ve Flensburgu byla vytvořena poslední říšská vláda, které předsedal hrabě Lutz Schwerin von Krosigk. Členy vlády byli:


ministr zahraničí: Johann Ludwig Graf Schwerin von Krosigk;


ministr vnitra: Heinrich Himmler, od 6.5.1945 Wilhelm Stuckart (16.11.1902 – 15.11.1953);


ministr financí: Johann Ludwig Graf Schwerin von Krosigk;


ministr průmyslu a výroby: Albert Speer;


ministr výživy, zemědělství a lesnictví: Herbert Backe;


ministr práce a sociálních věcí: Franz Seldte;


ministr pošt a dopravy: Julius Dorpmüller;


ministr bez portfeje: Alfred Rosenberg do 6.5.1945, Alfred Jodl (10.5.1890 – 16.10.1946 popraven), Wilhelm Keitel.
URL : https://www.valka.cz/Slozeni-nemeckych-vlad-1919-1945-t40693#156725Verze : 0