Main Menu
User Menu

Organizační historie amerického letectva

STRUČNĚ




Vzduchoplavecké oddělení bylo zřízeno k 1. srpnu 1907. V červenci 1914 vznikla na základě zákona letecká sekce. Zákon výslovně neuváděl název Letecká sekce, toto sousloví je v něm použito jen jako obecné označení. Letecká sekce je proto neoficiální souhrnné označení pro letectvo v období 1914-1918, ačkoliv oficiálně se jednalo o Vzduchoplavecké oddělení, Letecké oddělení a Oddělení vojenského vzduchoplavectva. V rámci Amerických expedičních sil byla v září 1917 zřízena Letecká služba, která existovala až do demobilizace v roce 1919. Jednalo se nicméně o vedlejší linii, která přímo nesouvisela s vlastním organizačním vývojem v rámci rezortu Ministerstva války.


Oddělení vojenského vzduchoplavectva vzniklo přejmenováním Leteckého ddělení v dubnu 1918 a v následujícím měsíci bylo převedeno z podřízenosti spojovacího vojska přímo pod Ministerstvo války jako jediná armádní letecká instance. Po čtyřech dnech ovšem došlo ke zřízení Úřadu pro leteckou výrobu, čímž došlo k rozdělení funkcí. Jako koordinující prvek byl v srpnu 1918 jmenován Ředitel letecké služby. V březnu 1919 získal tento ředitel plnou kontrolu nad oběma organizacemi a došlo k jejich konsolidaci. Tento stav byl formálně potvrzen zákon o národní obraně z roku 1920, jímž došlo k plnému potvrzení Armádní letecké služby jako bojové součásti armády. V roce 1926 byla Armádní letecká služba přejmenována na Armádní letecký sbor. V roce 1941 byly zřízeny Armádní letecké síly, kterým byl letecký sbor spolu s dalšími leteckými instancemi podřízen. V následujícím roce byl sbor zrušen. V roce 1947 se letectvo osamostatnilo.


Zjednodušený diagram vývoje americké letectva:
         
URL : https://www.valka.cz/Organizacni-historie-americkeho-letectva-t146661#472073Verze : 0
MOD
LETECKÁ SEKCE
Balóny
Počátky amerického letectva jsou spojeny se spojovacím vojskem americké armády. Ten získal první zkušenosti s tímto prvkem v období občanské války. Mezi říjnem 1861 a srpnem 1863 existoval v rámci armády Unie Balónový sbor. Jednalo se o malou jednotku o sedmi aerostatech s Thaddeusem Lowem v čele. V roce 1892 přišel hlavní spojovací důstojník generálmajor Adolphus Greely s plánem na vytvoření oddílu válečných balónů a uvolnil prostředky na pořízení jednoho aerostatu ve Francii. Balón pojmenovaný General Myer byl dislokován ve Fort Riley. V roce 1897 byl první balón nahrazen novým, který dostal jméno Santiago a na Kubě prošel v roce 1898 bojovým nasazením. V letech 1898-1899 investovalo Ministerstvo války 50 000 dolarů na práva k letadlu těžšímu než vzduch, které vyvíjel tajemník Smithsonova ústavu Samuel Langley. Jeho pokus sice skončil neslavně, nicméně zájem armády se obnovil v souvislosti s úspěchem bratří Wrightů.

Velitel Spojovací školy v kansaském Fort Leavenworthu major George Squier studoval leteckou teorii a přednášel o leteckém stroji bratří Wrightů. V červenci 1907 se stal výkonným důstojníkem při úřadu hlavního spojovacího důstojníka, jímž byl tehdy brigádní generál James Allen. Squier Allena okamžitě začal přesvědčovat o nutnosti vytvoření leteckého útvaru v rámci Spojovacího vojska.


Vzduchoplavecké oddělení
Již k 1. srpnu 1907 bylo v rámci spojovacího vojska zřízeno Vzduchoplavecké oddělení. Armáda sice pod dojmem Langleyho krachu zpočátku letadla ignorovala a soustředila se na vzducholodě, nicméně v roce 1908 byl, i díky tlaku prezidenta Theodora Roosevelta, pořízen první aerodyn. Jednalo se o letadlo Wright Model A, které bylo dodáno 1. září. Prvním důstojníkem, který na něm vykonal let, byl poručík Frank Lahm. Avšak již 17. září letadlo havarovalo během přejímacích zkoušek. O život při tom přišel poručík Selfridge. V srpnu 1909 byl dodán další stroj podobného typu. Ten byl zaveden do služby a létal až do roku 1911. Armáda tak měla letadla, ale žádného pilota, pozemní personál či výcvikové zařízení. Wilbur Wright proto naučil létat Franka Lahma, Benjamina Fouloise a Frederica Humphreyho. Nedostatek finančních prostředků ale znamenal, že až do roku 1911 sestávalo americké letectvo z jednoho pilota (Foulois) a jednoho značně opotřebovaného letadla. V tomto roce Kongres uvolnil další prostředky a mohl začít další rozvoj. Vzduchoplavecké oddělení mohlo začít cvičit letecký výcvik, zřídit leteckou školu, zavést hodnotící systém pro získávání kvalifikací a vyslat do pole bojovou leteckou jednotku - 1. prozatímní leteckou peruť.

K červenci 1914 byl status amerického letectva zvýšen tím, že Kongres souhlasil s vytvořením letecké sekce v rámci spojovacího vojska. Letecká sekce nebyl oficiální název, spíše obecné označení pro americké dobové vojenské letecké součásti - vzduchoplavecký oddíl, leteckou školu signálního sboru a 1. leteckou peruť. Ta se v letech 1916-1917 pod vedením kapitána Fouloise zúčastnila trestné výpravy generála Pershinga do Mexika proti Pancho Villovi. Jednotka zde čelila nepříznivým geografickým a meteorologickým podmínkám a utrpěla řadu nehod. Její výsledky tedy nebyly příliš oslnivé, což bylo v kontrastu s úspěchy vojenských pilotů na evropské Západní frontě, kteří díky leteckému průzkumu výrazně zasáhly do vývoje války.
URL : https://www.valka.cz/Organizacni-historie-americkeho-letectva-t146661#470729Verze : 0
MOD
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
V roce 1914 sestávala letecká sekce z pěti perutí a tři další se nacházely v procesu vzniku. Když USA vyhlásili v roce 1917 válku Německu, měly k dispozici 56 pilotů a méně než 250 letadel - všechna byla navíc zastaralá. Američané si navíc stále neuvědomovali skutečné potřeby. Kongres sice uvolnil 50 milionů dolarů na nákup dalších letadel, jenže počítal pouze s celkově 13 perutěmi. Francouzi ale požadovali, aby USA nasadily 4 500 letadel, 5 000 pilotů a 50 000 příslušníků pozemního personálu. Kongres tedy o měsíc později uvolnil 640 milionů dolarů na vytvoření 354 bojových perutí. Jednalo se o dosud nevídanou sumu. Jenže USA během uplynulých 12 let vyrobily sotva několik stovek letadel, vojenských a civilních dohromady. Mluvit o leteckém průmyslu se dalo jen s nadsázkou, jednalo se o několik manufaktur na příležitostnou výrobu několika strojů.


Prezident Wilson tedy vytvořil Radu pro leteckou výrobu (Aircraft Production Board) v čele s Howardem Coffinem, která měla zajistit vznik amerického leteckého průmyslu, včetně dostatku kvalifikovaných dělníků. Příliš úspěšný tento program nebyl. Došlo proto k reorganizaci letecké produkce i letecké jednotky.


V dubnu 1918 bylo Letecké oddělení, které existovalo v rámci letecké sekce spojovacího sboru přejmenováno na Oddělení vojenského vzduchoplavectva. To bylo v následujícím měsíci převedeno z podřízenosti spojovacího vojska přímo pod Ministerstvo války jako jediná armádní letecká instance. Po čtyřech dnech ovšem došlo ke zřízení Úřadu pro leteckou výrobu, čímž došlo k rozdělení funkcí - oddělení vojenského vzduchoplavectva pod velením generála Kenlyho mělo zajistit výcvik pilotů a úřadu pro leteckou výrobu měl zajistit produkci letadel. Do čela úřadu byl jmenován civilista, dřívější prezident jednoho z největších amerických průmyslových trustů - Anaconda Copper Mining Company. Jako koordinující prvek měl existovat ředitel letecké služby, který byl ale jmenován až v srpnu 1918, kdy se jím stal právě John Ryan, který zároveň zastával vysokou funkci na ministerstvu války. Ryan tak měl mít dostatek pravomocí ke zvrácení dosavadní neutěšené situace. Mise majora Bollinga, který navštívil Západní frontu, totiž došla k jednoznačnému závěru: USA v rámci letectva přispějí především surovinami pro evropský průmysl, který zajistí výrobu stíhacích strojů. Jinak měla Amerika vyrobit cvičné letouny, letecké motory a licenčně též bombardéry De Havilland D.H.4. USA nakonec nakoupily 4 881 letadel ve Francii, 258 ve Velké Británii a 59 v Itálii. V Americe bylo vyrobeno 11 754 letadel, především cvičných a 15 572 motorů Liberty, což nakonec nebyla až taková tragédie, ale přeci jen se čekalo více, především ohledně stíhacích letounů. Při osmi univerzitách byly zřízeny letecké školy, založeno bylo 27 základních leteckých škol a 16 škol pro následný výcvik v Evropě. Když bylo v Evropě 11. 11. 1918 podepsáno příměří, čítalo americké letectvo 19 189 důstojníků a 178 149 příslušníků mužstva ve 185 perutích.


Jedním z prvních letců, kteří do Francie dorazili po vyhlášení války, byl William Mitchell. Studoval zde britské a francouzské postupy a na základě toho doporučil zřízení dvou leteckých sil - jedné na podporu pozemních sil, druhé ke strategickým úderům proti cílům v Německu. Na to druhé ovšem chyběly letadla a již zmíněná Bollingova mise přiřadila bombardování nejnižší důležitost. Velitel Amerických expedičních sil generál Pershing proto vytvořil taktické letectvo. V jeho čele stál náčelník Letecké služby (Chief of Air Service), avšak současně pro Mitchella zřídil funkci leteckého velitele předsunutého pásma (Air Commander, Zone of Advance). Tato dvoukolejnost sice zhoršovala řízení letectva ve Francii jako celku, avšak Pershing chtěl, aby se Mitchell staral o řízení bojových operací.


Někteří Američané létali ve francouzských a britských perutích již před vstupem USA do války. Tito veteráni se stali základem pro nové perutě, které připlouvaly z USA. Americké perutě nejprve létaly po boku britských a francouzských, a to v klidnějších částech fronty, aby získaly bojové zkušenosti. Poté, co do Francie dorazily a dosáhly operační způsobilosti americké pozemní jednotky, byly přiděleny k nim. Jednotky složené výlučně z Američanů a pod americkým velením začaly operovat v březnu 1918. Jejich piloti létali na francouzských stíhacích SPADech a Nieuportech či francouzských bombardovacích Breguetech, respektive britských bombardérech D.H.4. Prvního leteckého vítězství dosáhli Winslow s Campbellem na francouzském Nieuportu vyzbrojeném britským kulometem Vickers. Američtí piloti také často vyhledávali ztracené pěší jednotky, nebo určovali polohu nepřítele tím, že letěli nízko nad zemí směrem na východ a čekali, kdy na ně někdo začne střílet. Rovněž přímá podpora pozemních vojsk spočívající v útocích na nepřátelské zákopy v nízké výšce si vyžadovala velké oběti. Letecké souboje a útoky na balóny si rovněž vyžádaly celou řadu ztrát. Nutno ale říci, že velká část obětí šla na vrub technickým poruchám letadel. Mitchellův důstojník Edgar Gorrell vypracoval plán na strategické bombardování německých cílů - komunikačních linií, výrobních center a obchodních středisek. Plán měl Pershingovu podporu, avšak nedostatek letadel a odpor dalších vyšších velitelů pozemních svazků jeho realizaci zabránil. Velitelé pěších formací požadovali co nejbližší leteckou podporu, Mitchell se snažil alespoň útočit na nádraží a mosty poblíž frontové linie.


Americká 1. letecká brigáda, posílená o francouzské jednotky, se v červnu 1918 v rámci bitvy u Château-Thierry střetla se silnější německou formací. Jednalo se o krvavý křest, nicméně Mitchell si odnestl řadu poznatků a zkušeností ohledně koncentrace leteckých sil a provádění ofenzivní činnosti. To se mu v září hodilo u St. Mihiel. Soustředil zde skoro stovku perutí s půldruhým tisícem letadel a rozdělil je do dvou skupin. Jedna vykonávala ozbrojený průzkum, druhá sloužila jako úderná síla. Mitchellovi se podařilo převzít iniciativu, získat leteckou nadvládu, útočit na německé pozemní jednotky a narušovat jejich zásobování. Během ofenzívy Mása-Argonne v září a říjnu soustředil vesměs americké letecké jednotky a vybojoval leteckou nadvládu nad oblastí nasazení amerických pozemních jednotek.


V den příměří operovalo v Evropě 45 perutí a dalších 140 se jich připravovalo v USA. Američané zde měli 750 vlastními piloty obsluhovaných letadel, což bylo zhruba 10 procent spojeneckých sil. 71 pilotů se stalo leteckými esy, přičemž nejúspěšnějším byl Eddie Rickenbacker s 26 sestřely. V porovnání s Richthofenem (80), Fonckem (75) či Mannockem (73) to sice není nijak oslňující číslo, nicméně dosáhl ho relativně rychle. Během bojů na Západní frontě obdrželi piloti celkem čtyři Medaile cti. Dvě obdrželi Rickenbacker a Luke za vzdušná vítězství, dvě Goettler s Bleckleyem, když pomohli najít ztracený prapor během ofenzívy Mása-Argonne tím, že nalétávali nízko nad předpokládaná německá postavení, čímž chtěli nepřítele vyprovokovat ke střelbě, a tak zjistit, kde se ztracený prapor nenalézá. Zaplatili za to sice životem, ale usnadnili ostatním pilotům hledání, neboť výrazně zúžili prostor, kde by se mohl prapor nacházet.


Celkem ohlásili Američané 756 sestřelených letadel a 76 balónů při vlastních ztrátách 237 pilotů, 289 letadel a 48 balónů během sedmiměsíčního nasazení. Uskutečnili také 150 bombardovacích náletů. Pro celkový průběh války to sice nemělo zásadní význam, ale letadlo plně vstoupilo na bojiště, osvědčilo se a jeho role ve válčení měla růst. A Američané byli u toho, ačkoli se to celé neobešlo bez celé řady problémů.
URL : https://www.valka.cz/Organizacni-historie-americkeho-letectva-t146661#472184Verze : 0
MOD
MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ


...
URL : https://www.valka.cz/Organizacni-historie-americkeho-letectva-t146661#472185Verze : 0
MOD
Zdroje:
McFarland, Stephen L.: A Concise History of the U.S. Air Force, Air Force History and Museums Program, 1997
Craven, Wesley Frank - Cate, James Lea: The Army Air Forces In World War II, Air Force Historical Studies Office, Volume One - Plans and Early Operations: January 1939-August 1942, Washington 1983
Greer, Thomas H.: The Development of Air Doctrine in the Army Air Arm, 1917–1941, Center For Air Force History, Washington 1985
URL : https://www.valka.cz/Organizacni-historie-americkeho-letectva-t146661#472106Verze : 0
MOD