Maximální vzletová hmotnost: Maximum Take-off Weight:
? kg
? lb
Rozpětí: Wingspan:
25,000 m
82ft 0,25in
Délka: Length:
20,000 m
65ft 7,39in
Výška: Height:
6,100 m
20ft 0,15in
Plocha křídla: Wing Area:
? m2
? ft2
Plošné zatížení: Wing Loading:
? kg/m2
? lb/ft2
Pohon: Propulsion:
Kategorie: Category:
pístový
piston
Počet motorů: Number of Engines:
2
Typ: Type:
Micubiši MK10A (Ha-42-11) o vzletovém výkonu 1 471 kW (2000 k), 1 331 kW (1810 k) v h= 2 200 m a 1 265 kW (1720 k) v h= 5 400 m Vrtule: čtyřlisté s konstantní rychlostí otáček o průměru 4 500 mm
Mitsubishi MK10A (Ha-42-11) rated 1,973 hp at take-off, 1,785 hp at 7,220 ft and 1,696 hp at 17,716 ft. driving a four-blade constant-speed propeller of 14 ft 9.16 in diameter.
Objem palivových nádrží: Fuel Tank Capacity:
4 200 l
924 UK gallons
Výkony: Performance:
Maximální rychlost: Maximum Speed:
555 km/h v 8000 m
344.9 mph in 26247 ft
Cestovní rychlost: Cruise Speed:
? km/h v ? m
? mph in ? ft
Rychlost stoupání: Climb Rate:
? m/s
? ft/min
Čas výstupu na výšku: Time to Climb to:
10 min do 4000 m
10 min to 13123 ft
Operační dostup: Service Ceiling:
? m
? ft
Dolet: Range:
2800 km
1739.8 mi
Maximální dolet: Maximum Range:
7400 km
4598.1 mi
Výzbroj: Armament:
2x pohyblivý kanón Type 99 Model 2 ráže 20 mm 6x pohyblivý kulomet Type 2 ráže 13,0 mm Pumy: 800 - 1 000 kg
Two 0,79 inch Type 99 Model 2 cannon in power-operated dorsal and tail turrets and three twins 0.52 inch Type 2 machine-guns in a power-operated nose, dorsal and ventral turrets. Bomb-load: 1,794 - 2,205 lb
Uživatelské státy: User States:
-
-
Poznámka: Note:
- 16试陆上攻击机「泰山」/ - / Námořní experimentální útočný bombardér 16-Ši Taizan
Pouze projekt pro námořní letectvo
- 16试陆上攻击机「泰山」/ - / Navy Experimental 16-Shi Attack Bomber Taizan
Only project for Imperial Japanese Navy Air Service. The G7M was a strategic bomber, not a heavy bomber. By strategic, we are talking about a plane capable of a very large operational radius.
Zdroje: Sources:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05 archiv autora
Stručná historie: Velení námořního letectva (Kaigun Koku Hombu), přesněji jeho technické oddělení, ještě před válkou se Spojenými státy požadovalo specifikacemi 16-Shi po továrně Mitsubishi Jukogyo Kabushiki Kaisha v Nagoji, aby zahájila vývoj těžkého strategického bombardéru, který by mohl bombardovat Spojené státy. Nový letoun měl mít, dle těchto specifikací, dolet 7 400 km a jeho maximální rychlost se měla rovnat rychlosti tehdejších stíhaček, požadováno bylo 582 km/h. Tyto požadavky představovaly velký nárůst oproti nedávno do výzbroje přijatému bombardéru Mitsubishi G4M1 Betty, ta dosahovala maximálního doletu 6 100 km a maximální rychlost byla 428 km/h.
Konstrukční tým Mitsubishi vedl inženýr Kiro Honjo, tento tým zahájil práce na projektu označeném pracovně jako M-60 neprodleně a všechny projektové práce postupovaly rychlým tempem vpřed. Letoun s bojovým jménem Taizan měl být dvoumotorovým středoplošníkem s celokovovou konstrukcí, plátno mělo pokrývat pouze plochy kormidel a křidélek. Pohon a vysoké výkony letounu měly zajistit dva osmnáctiválcové motory Mitsubishi MK10A (Ha-42-11) každý s výkonem 2 000 koní. Pro obranu bylo počítáno na japonské poměry se skutečně impozantní výzbrojí dvou pohyblivých dvacetimilimetrových kanónů a šesti velkorážných kulometů. Náklad pum byl typicky japonský – 800 kg, ale letoun musel nést 4 200 l paliva. V polovině roku 1942 se v Mitsubishi připravovala stavba dřevěné makety ve skutečné velikosti. Kaigun Koku Hombu však všechny práce na projektu zastavilo, protože v té době továrna Kawanishi Kokuki Kabushiki Kaisha v Nauru předložila námořnictvu svůj projekt dvoumotorového bombardéru K-100 (G9K1 17-Shi), který měl, vyjma doletu, dosahovat mírně vyšších výkonů. Námořní letectvo tedy pozastavilo obě továrny a nechalo prověřit oba projekty svými inženýry. Výsledek byl neradostný, žádný z nich nebyl schopen splnit výkonové požadavky. Projekt Mitsubishi G7M1 by přinesl jistý nárůst výkonů oproti již vyráběnému bombardéru Mitsubishi G4M1, ale tyto výkony by nevyvážily náklady na vývoj letounu Taizan. Kaigun Koku Hombu nepřijala ani projekt Kawanishi G9K1 17-Shi, protože na základě odborného posudku bylo v roce 1943 jasné, že tak náročné požadavky může splnit pouze čtyřmotorový letoun a tak specifikacemi 18-Shi, vydanými 14. 9. 1943 požaduje po svých dodavatelích letecké techniky již čtyřmotorový bombardér, který měl nést také větší náklad pum, na základě těchto požadavků vzniká bombardér Nakajima G8N1 Rita.
Použité prameny: Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05 archiv autora
