Kapitan-lejtenant Jekatěrina I. Michajlova-Děmina - zdravotnice námořní pěchoty Dunajské válečné flotily
*1923
Hrdinka Sovětského svazu
Narodila se 22. prosince 1923 v Leningradě, v rodině důstojníka. Když vypukla válka, ukončila Školu zdravotních sester Společnosti ruského Červeného kříže. Přihlásila se jako dobrovolnice do armády a stala se sanitářkou. U Jelně byla raněna. Po návratu z nemocnice nastoupila 6. ledna 1942 k námořnictvu a se sanitním člunem přepravovala raněné ze Stalingradu do Krasnovodska. Po kapitulaci obklíčené 6. armády byl sanitní člun odvlečen do doků v Baku. V únoru 1943 Kaťuša, jak jí říkali, přešla k 369. samostatnému praporu námořní pěchoty, který se v Baku zformoval a stal se součástí Dunajské válečné flotily. Se svým praporem se poté zúčastnila bojů na Kubáni a Krymu, osvobozování Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Rakouska a Československa.
Za boje na předmostí při přechodu Dněstru 22. srpna 1944 vynesla z boje 150 raněných vojáků a důstojníků i se zbraněmi. Palbou z ukořistěného kulometu MG a samopalu odrazila několik ztečí nepřítele a skosila desítky útočníků, za což jí byl udělen Řád Rudého praporu. Později, při dobývání pevnosti Ilok na rumunsko-jugoslávských hranicích v prosinci 1944, když se samopalem v ruce bránila raněné a granátem zlikvidovala nepřátelský kulomet, byla vyznamenána Řádem Vlastenecké války 1. stupně. Sama byla v těchto bojích třikrát raněna. V nemocnici v městě Novi Sad se spřátelila s Jovankou, ženou maršála Tita, se kterou si poté řadu let dopisovala. Po uzdravení se vrátila na frontu, aby se zúčastnila závěrečných bojů ve Vídni a jako jedna z prvních vstoupila do města Komárna na Dunaji.
Po válce vystudovala medicínu na vysoké škole v Leningradě. Stala se závodní lékařkou, nejprve v Leningradě, poté ve městě Elektrostal u Moskvy. Provdala se za továrního konstruktéra V. P. Děmina, bývalého frontového důstojníka - spojaře, se kterým má syna. V roce 1979 ocenil Mezinárodní Červený kříž její zásluhy udělením medaile Florence Nightingal. Dvakrát, poprvé ještě za války a podruhé k 20. výročí vítězství v roce 1965, byla navržena na titul Hrdina Sovětského svazu. Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR však J. I. Děmina dostala teprve 5. května 1990.
*1923
Hrdinka Sovětského svazu
Narodila se 22. prosince 1923 v Leningradě, v rodině důstojníka. Když vypukla válka, ukončila Školu zdravotních sester Společnosti ruského Červeného kříže. Přihlásila se jako dobrovolnice do armády a stala se sanitářkou. U Jelně byla raněna. Po návratu z nemocnice nastoupila 6. ledna 1942 k námořnictvu a se sanitním člunem přepravovala raněné ze Stalingradu do Krasnovodska. Po kapitulaci obklíčené 6. armády byl sanitní člun odvlečen do doků v Baku. V únoru 1943 Kaťuša, jak jí říkali, přešla k 369. samostatnému praporu námořní pěchoty, který se v Baku zformoval a stal se součástí Dunajské válečné flotily. Se svým praporem se poté zúčastnila bojů na Kubáni a Krymu, osvobozování Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Rakouska a Československa.
Za boje na předmostí při přechodu Dněstru 22. srpna 1944 vynesla z boje 150 raněných vojáků a důstojníků i se zbraněmi. Palbou z ukořistěného kulometu MG a samopalu odrazila několik ztečí nepřítele a skosila desítky útočníků, za což jí byl udělen Řád Rudého praporu. Později, při dobývání pevnosti Ilok na rumunsko-jugoslávských hranicích v prosinci 1944, když se samopalem v ruce bránila raněné a granátem zlikvidovala nepřátelský kulomet, byla vyznamenána Řádem Vlastenecké války 1. stupně. Sama byla v těchto bojích třikrát raněna. V nemocnici v městě Novi Sad se spřátelila s Jovankou, ženou maršála Tita, se kterou si poté řadu let dopisovala. Po uzdravení se vrátila na frontu, aby se zúčastnila závěrečných bojů ve Vídni a jako jedna z prvních vstoupila do města Komárna na Dunaji.
Po válce vystudovala medicínu na vysoké škole v Leningradě. Stala se závodní lékařkou, nejprve v Leningradě, poté ve městě Elektrostal u Moskvy. Provdala se za továrního konstruktéra V. P. Děmina, bývalého frontového důstojníka - spojaře, se kterým má syna. V roce 1979 ocenil Mezinárodní Červený kříž její zásluhy udělením medaile Florence Nightingal. Dvakrát, poprvé ještě za války a podruhé k 20. výročí vítězství v roce 1965, byla navržena na titul Hrdina Sovětského svazu. Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR však J. I. Děmina dostala teprve 5. května 1990.