Main Menu
User Menu

Historie rakouské pěchoty

Od landsknechtů po zřízení stálého vojska


Rozhodující zbraní středověkých bojišť bylo především feudální jezdectvo, které upozadilo pěší vojsko. Pěšáci sice nezanikli, ale až na výjimky nelze hovořit o pěchotě jako organizovaném celku. Na konci středověku ovšem došlo k její úspěšné renesanci. K tomuto jevu došlo například ve Švýcarsku, kde se objevili v boji úspěšní pikenýři. Císař Maxmilián I. se tímto vzorem inspiroval (ostatně uštědřili mu několik porážek) a za pomoci švýcarských instruktorů zřídil tzv. landsknechty (Landskenchte). Zatímco dosavadní vojsko bylo stavěno z feudálních vazalů, případně ze zemské hotovosti, v případě landsknechtů se jednalo o přímo císařské vojáky placené ze zvláštní daně. Tito vojáci byli vybaveni předevší píkami, obouručními meči a halapartnami. Na rozdíl od svých učitelů používali v hojnější míře kuší a arkebuz. Většinou bojovali po boku jezdectva a s podporou lehčích i těžších děl. Nezřídka byli v boji nasazováni spolu se Španěly, ale i příslušníky jinými národů. Mezi slavné velitele landsknechtů patřili Georg von Fundsberg, Konrad von Boyneburg, Sebastian Schertlin von Burtenbach a další.


Ke konci 16. století výraz landsknecht prakticky vymizel. Nadále bylo používáno spíše termínů jako Fussvolk či Knechten, respektive deutsche Knechte pro odlišení od wallonische Knechte, kteří byli rekrutováni v Nizozemí. Změnu doznal i výraz pluk (Regiment). Zatímco dosud bylo toto slovo spíše termínem právním, stává se nyní termínem taktickým a administrativním. Pluky existovaly po dobu válečných operací. Po uzavření míru byly rušeny a obnovovány až po vypuknutí dalšího konfliktu. Výjimku představovaly tři pluky, které byly císařem Rudolfem II. v roce 1598 ponechány i po konci konfliktu - obsadily některé pevnosti v Uhrách. Nejednalo se ovšem o žádný základ stálého vojska, nýbrž o reakci na trvalé ohrožení této oblasti Turky, ostatně po čase byly i tyto pluky zrušeny.


Od roku 1619 se setkává s jevem, kdy po smrti plukovníka (Feld-Obrist) není pluk zrušen, ale císařem propůjčen jinému plukovníkovi. Během třicetileté války se často stávalo, že pluk byl sice zrušen, avšak jeho část byla zachována a bojovala samostatně nebo položila základ pro vznik nového, případně posílení jiného pluku. Avšak teprve rok 1649 přinesl zřízení stálého vojska. Císař Ferdinand III. v tomto roce vydal nařízení, aby zůstalo zachováno devět pěších a deset jezdeckých pluků, ačkoliv v předchozím roce třicetiletá válka skončila. Navazující Montecuccoliho reformy potom přinesly realizaci tohoto záměru.






Zdroje:
URL CZ: https://www.valka.cz/Historie-rakouske-pechoty-t108861#385902Verze : 0
URL EN: https://www.armedconflicts.com/Historie-rakouske-pechoty-t108861#385902Version : 0
MOD
1618-1649
Na počátku třicetileté války pěší pluk (tehdy běžně nazývaný jako pluk německých knechtů) sestával z 10, někdy ovšem jen z 5 praporců po 300 mužích. Štáb tvořili plukovník, podplukovník, plukovník-strážmistr (pozdější major), kaplan, plukovní ubytovatel, plukovní šoltýs (soudce) a profous se svými lidmi. Praporec sestával ze setníka, poručíka, praporčíka, šikovatele, dvou vozků, jednoho písaře, jednoho svobodného desátníka, dvanácti desátníků první a druhé třídy, dvaceti svobodníků, dvou tamborů (bubeníků) nebo dudáků a okolo 300 knechtů. V průběhu třicetileté války označení pluk hornoněmeckých knechtů postupně ustupovalo a převládlo označení pěší pluk.


V Uhrách dočasně naverbované pluky byly označovány jako hajducké. Z obyvatel zemí svatoštěpánské koruny se rekrutovali též chorvatské pěší pluky. V Polsku pak byli naverbovány polské pěší pluky. Jednalo se o více nepravidelné jednotky. Vnitřní organizace těchto formací nebyla zdaleka tak přísná jako u běžných pěších pluků. Jejich velitelé neměli tolik pravomocí jako jiní plukovníci. V jednom přehledu o stavu císařského vojska za rok 1635 se načas objevilo označení pluk německého, valonského, italského, španělského národa. Toto bylo v následujících letech opuštěno a označování se vrátilo k původnímu způsobu. Jen sousloví "německých knechtů" v případě pluků zmizelo a plně se prosadilo označní pěší pluk (Regiment zu Fuss). Ke konci třicetileté války bylo označení praporec (Fähnlein) nahrazeno označením setnina (Compagnie).


Počet pěších pluků se v průběhu válečných let měnil. Nejvyššího čísla bylo dosaženo v roce 1637, kdy se vyšplhalo na 66 pluků. Po skončení války proběhlo v letech 1649-1650 velké snižování stavů. Nadále zůstalo jen devět pěších pluků. Jednalo se o pluk de Mersův, Starhembergův, Badenův, Contiho, Ranfftův, Puchheimbův, Maxe Valdštejna, Traunův a de Souchesův.


Setniny se skládali z mušketýrů a pikenýrů. Ideální poměr byl zhruba 120 pikenýrů, 160 mušketýrů a 20 mužů s partyzánou. Pikenýři tvořili střed a mušketýři obě křídla. Muškety měly doutnákový zámek, měřily zhruba 160 centimetrů a při střelbě byly opřeny o vidlici. Dostřel měly zhruba 300 kroků. Důstojník byl vyzbrojen kordem a partyzánou. Ochrannou zbroj brnění na hrudi a rukách, někdy i na břiše. Pikenýři nosili i helmu, jejich důstojníci klobouk. Mušketýři nosili kruhový klobouk, na němž měli důstojníci pera. Důstojníci obecně nosili přes uniformu červenou šerpu.
URL CZ: https://www.valka.cz/Historie-rakouske-pechoty-t108861#409831Verze : 0
URL EN: https://www.armedconflicts.com/Historie-rakouske-pechoty-t108861#409831Version : 0
MOD