Main Menu
User Menu

BB - HMS Agincourt (1913)

HMS Agincourt (ex. turecká Sultan Osman I., ex. brazilská Rio de Janeiro)


Druh lodě: bitevní loď
Třída lodě: -
Kýl položen: 14. září 1911
Loděnice: Armstrong Whitworth, Newcastle-on-Tyne
Spuštění na vodu: 22. ledna 1913
Zařazení do služby: 7. srpna 1914
Vyřazení: duben 1921
Osud: šrot 1924


Rozměry:
Délka: 205 m (671 ft 6 in)
Šířka: 27,1 m (89 ft)
Ponor: 8,2 m (27 ft)
Výtlak standard: 27 500 tun
Výtlak plný: 30 250 tun


Pohon:
Stroje: 4 turbíny Parsons
Kotle: 22 Babcock
Výkon: 40 270 hp (30 000 kW)
Rychlost: 22,4 uzlů (41 km/h)
Dosah: 7 000 námořních mil při 10 uzlech


Výzbroj:
14 × 305 mm (12 in) děla (7 x II)
20 × 152 mm (6 in) děla
10 × 76 mm (3 in) děla
2 × 76 mm (3 in ) protiletadlová děla
3 × 533 mm (21 in) torpédomety


Pancéř:
hlavní boční pás: 229 mm (9 inch)
horní boční pás: 152 mm (6 inch)
věže: od 203 do 305 mm (8 to 12 inch)


Posádka: 1 267 mužů



Charakteristika:
Bitevní loď typu dreadnought, stavěná původně pro Brazílii, později pro Turecko a po vypuknutí 1. světové války zabavená britskou vládou. Je výjimečná nejen svou barvitou historií, ale i konstrukcí s rekordními 14 těžkými děly v sedmi věžích.


Historie:
Toto unikátní plavidlo, stavěné od září 1911 firmou Armstrong v Newcastle upon Tyne jako brazilská loď Rio de Janeiro, bylo v době zahájení stavby největší a nejmocnější bitevní lodí světa. Hlavní konstruktér Armstrongu, proslulý Eustace Tennyson d'Eyncourt, tuto loď navrhl v hotelové ložnici během jednání v Brazílii. Díky kolapsu obchodu s kaučukem však Brazílie zrušila objednávku a v lednu 1914 prodala dokončované plavidlo v dražbě tureckému námořnictvu za 2 750 000 liber. Pod novým jménem Sultan Osman I. loď v červenci 1914 podstoupila zkoušky a ke službě byla připravena v srpnu, právě na začátku první světové války. Patřila mezi první britské bitevní lodě se všemi věžemi těžkého dělostřelectva umístěnými v hlavní podélné ose lodě, což umožňovalo neomezenou palbu všech nesených těžkých děl na obě strany lodi.


Válka propukla před dodáním během zkoušek. Navzdory tomu, že turecká posádka již přicestovala k převzetí lodě, britská vláda plavidlo zabavila k posílení Royal Navy. Ve stejnou dobu Britové zabavili i druhou tureckou bitevní loď Reshadiye, stavěnou u firmy Vickers. Sultan Osman I. byl přejmenován na HMS Agincourt a Reshadiye na HMS Erin. Podobné konfiskace byly sice v případě války běžné i u dalších velmocí, ale tato nezůstala bez mimořádně vážných následků. Zabavení lodí vyvolalo v Turecku značné pobouření, neboť díky vysoké ceně byla obě plavidla z velké části financována prostřednictvím veřejných sbírek. To se ukázalo být důležitým faktorem při obrácení tureckého veřejného mínění proti Británii, obzvláště za situace, kdy turecké námořnictvo bylo až dosud probritské, zatímco pozemní armáda byla naopak proněmecká. Německo zareagovalo rychle a jako projev štědrosti a péče o bezpečnost svých spojenců věnovalo Turecku svou středomořskou divizi, tedy bitevní křižník Goeben a lehký křižník Breslau. Celá kauza tak značným způsobem přispěla ke vstupu Turecka do války na straně Německa a Rakousko-Uherska dne 29. října 1914.


Agincourt byl unikátní díky sedmi věžím těžkého dělostřelectva, které byly pojmenovány podle dnů v týdnu (na rozdíl od obvyklého značení A, B, Q atd.). Rozšířená domněnka tehdy tvrdila, že plná boční salva všech 14 děl může loď převrhnout. To se ukázalo jako nesmysl díky dělostřeleckému důstojníkovi Agincourtu během bitvy u Jutska, jenž vypálil 14 salv na německou Hochseeflotte. Výsledný záblesk plamene byl popsán jako podobný explozi bitevního křižníku, nicméně nebyla zaznamenána žádná poškození krom několika málo vypadaných nýtů.


Loď měla v porovnání s výzbrojí slabý pancéř, pouze 9 palců (229 mm) silný boční pás zaostával za tehdy běžně používaným 12palcovým (305 mm). K tomu i vnitřní členění plavidla s menším počtem vodotěsných přepážek a s více otevřenými prostory zaostávalo za požadavky na bitevní loď konstruovanou pro Royal Navy a připomínalo spíše bitevní křižník. Během dokončení začínala být zastaralá i její 12 palcová (305mm) děla, neboť všechna britská bitevní plavidla ve výstavbě již nesla těžší děla.


Před zařazením do služby byla loď modifikována na standard Royal Navy, přitom byla mj. odstraněna vzletová paluba pro hydroplány. Kupodivu však nedošlo k úpravě počtu nápisů a popisek na lodi, což vyvolávalo u námořníků problémy, když nebyli schopni rozlišit například horké ventily od studených.


Loď dostala v námořnictvu přezdívku "The Gin Palace" díky nebývale luxusnímu vnitřnímu vybavení a zkomolení jejího jména na A Gin Court. Oblíbeným dobovým drinkem důstojníků Royal Navy byl totiž např. Pink Gin.


Služba
HMS Agincourt byla součástí 6. divize 1. eskadry bitevních lodí viceadmirála C. Burneye v bitvě u Jutska, kterou přežila bez úhony.


V roce 1918 byla přeložena do 2. bitevní divize a následující rok byla ze služby vyřazena. Po neúspěšných pokusech o prodej lodi brazilské vládě byla znovu zařazena do služby jako skladištní loď. V této roli sloužila jen do roku 1921 a v roce 1924 byla podle Washingtonské smlouvy sešrotována. Takto smutně tedy skončila jedna z největších a nejsilněji vyzbrojených bitevních lodí své doby, která během své stavby téměř zruinovala dva státy, byla prodána za nejvyšší nabídku v dražbě a nakonec byla právoplatnému majiteli stejně zabavena.


Zdroje:
en.wikipedia.org; de.wikipedia.org


(bude doplněno)
BB - HMS Agincourt (1913) - Bitevní loď Agincourt následuje bitevní loď Erin, 1918. Zdroj: de.wikipedia.org

Bitevní loď Agincourt následuje bitevní loď Erin, 1918. Zdroj: de.wikipedia.org
BB - HMS Agincourt (1913) - Bitevní loď HMS Agincourt v roce 1918. Zdroj: de.wikipedia.org

Bitevní loď HMS Agincourt v roce 1918. Zdroj: de.wikipedia.org
BB - HMS Agincourt (1913) - Bitevní loď HMS Agincourt. Zdroj: en.wikipedia.org

Bitevní loď HMS Agincourt. Zdroj: en.wikipedia.org
BB - HMS Agincourt (1913) - Nákres bitevní lodi Agincourt. Zdroj: de.wikipedia.org

Nákres bitevní lodi Agincourt. Zdroj: de.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/BB-HMS-Agincourt-1913-t60520#218188Verze : 2