Děda a Velká válka (1. část)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 35.538

Úvodem

Můj děda ing. Karel Oktábec (30.10.1894 - 18.12.1956) se narodil dostatečně brzy na to, aby se mohl zúčastnit celé 1. světové války. Tehdy se jí říkalo „Světová“, případně „Velká“. A zemřel příliš brzy na to, abych si jeho zážitky mohl osobně vyslechnout. Bylo mi šest let a existovala spousta věcí, které mě zajímaly víc než válka. Nehledě na to, že lidstvo si mezitím tu „světovou“ stihlo zopakovat ještě jednou. Z té „dědovy“ zbyly jeho vojenské deníky, dopisy a pohlednice polní pošty. Bylo toho poměrně dost. Později jsem si u babičky občas i něco přečetl. Jenomže pak umřela i ona, a před svou smrtí spálila jak deníky, tak dopisy. Jistě k tomu měla důvod. Zůstaly jen ty pohlednice. A také dědovy osobní záznamy ve Vojenském historickém archivu. Z těchto omezených zdrojů vznikl tento pokus o přehled dědovy vojenské dráhy...

I. 1914 – 1916


Dědova oblíbená písnička; Děda jako Kadett in der Reserve

1. Výcvik

Reklama

Můj dědeček Karel Oktábec se narodil 30. října 1894 v obci Dubno u Příbrami, jako první dítě havíře Františka Oktábce a Marie rozené Pilousové. Jeho otec František se časem vypracoval na důlního předáka, postavil si vlastní dům na nedaleké Nové Hospodě a v rozmezí let 1897-1918 zplodil osm dcer a ještě jednoho syna, narozeného (jakoby pro jistotu) až roku 1920. Se stejnou cílevědomostí se postaral také o dědovu budoucnost. Po absolvování Státní jubilejní reálky císaře a krále Františka Josefa I. v Příbrami nastoupil děda ke studiu na příbramské Vysoké škole báňské. Zde však do rodinných plánů zasáhla vyšší moc. Po vypuknutí 1. světové války byl totiž student Karel Oktábec již 12. října 1914 odveden (řádným odvodním termínem jeho ročníku byl až březen 1915) a rázem měl před sebou místo poklidného inženýrského studia vojenskou službu. Protože byl držitelem maturitního vysvědčení, nečekal na povolávací rozkaz a přihlásil se do armády jako tzv. „jednoroční dobrovolník[1]. Díky tomu si mohl vybrat zbraň, u které chce sloužit. Zvolil dělostřelectvo, u něhož mohl nejlépe uplatnit své technické vlohy a vzdělání. Navíc byli dělostřelci vždy považováni za elitu armády, nehledě na to, že za války byla služba u nich přece jenom poněkud bezpečnější a komfortnější než u pěchoty. A na to, že stejně jako havíři měli dělostřelci stejnou patronku - svatou Barboru...

Svoji „jednoroční“ vojenskou službu (rozhodně nepředpokládal, že se protáhne na roky čtyři) nastoupil 26. října 1914 u benešovského náhradního praporu pěšího pluku č. 102 (IR 102)[2], k němuž tradičně rukovali branci z politických okresů Benešov, Milevsko, Příbram a Sedlčany. Vzhledem k přeplněnosti místních kasáren byl, společně s dalšími odvedenci předurčenými k jiným útvarům, provizorně ubytován v sokolovně u benešovského nádraží...


Kasárny c. a k. pěšího pluku č. 102 / Benešovská sokolovna

K vlastnímu nástupu (prezentaci) tak došlo až 29. října, kdy se hlásil u náhradní baterie pražského pluku polních kanonů č. 23 (FAR23)[3], která v té době již namísto v Praze sídlila v českobudějovických dělostřeleckých kasárnách arcivévody Viléma. K obvyklému dvouměsíčnímu základnímu výcviku byl zařazen do oddílu jednoročních dobrovolníků (Einjährig-Freiwilligen-Abteilung), ale již 21. listopadu, tedy v necelé polovině, byl přeložen do Slavonského Brodu v Chorvatsku, k náhradní baterii pluku horského dělostřelectva č. 13 (GAR13)[4]. Zde výcvik patrně dokončil, protože byl 24. prosince 1914 jmenován do hodnosti nápředníka (Einjährig-Freiwilliger Vormeister) a nastoupil do školy pro záložní důstojníky dělostřelectva (Reserveoffiziersschule der Artillerie). Po sedmi týdnech studia, kombinovaného s příslušnou odbornou přípravou, složil 11. února 1915 závěrečnou zkoušky a jako desátník (Einjährig-Freiwilliger Korporal) nastoupil povinnou velitelskou praxi. V jejím průběhu byl 1. dubna 1915 jmenován střelmistrem (Einjährig-Freiwilliger Feuerwerker) a velitelem čety, načež 9. srpna 1915 konečně složil poslední zkoušku a dosáhl hodnosti střelmistr kadet-aspirant (Feuerwerker Kadett-Aspirant). Místo přidělení k některé z baterií pluku horského dělostřelectva č. 13 ho však čekalo přidělení zcela jiné...


Dělostřelecké kasárny v Českých Budějovicích / Pevnost a město Slavonski Brod

Dva měsíce předtím, 4. května 1915, zrušila totiž Itálie svoji spojeneckou smlouvu s Rakousko-Uherskem a 23. května mu vyhlásila válku. Již o den později italská armáda zaútočila v Tyrolsku. Navzdory své výrazné početní převaze (většina rakousko-uherské armády byla vázána v Haliči a v Srbsku) dokázala obsadit pouze území, která Rakušané dobrovolně vyklidili. Tam, kde se slabé rakouské pohraniční jednotky postavily na odpor, italský vítězný postup rázem skončil. Obdobně dopadly dvě italské ofensivy započaté 23. 6. a 18. 7. 1915 (1. a 2. bitva na Soči), jejichž cílem bylo prorazit rakouskou frontu na pohraniční řece Soča (Isonzo) a umožnit tím italské armádě dobytí Terstu. Více než dvojnásobná nepřátelská početní převaha však přiměla rakouské velení přesunout na nově vzniklou frontu všechny dostupné síly. A tak byl i děda, současně se svým povýšením, převelen k pluku pevnostního dělostřelectva č. 4 (FsAR4)[5], dislokovanému v pevnosti a válečném přístavu Pula (Pola) a zařazen k 10. pochodové setnině III. pochodového praporu. U ní prodělal tříměsíční velitelskou praxi jako pomocník instruktora výcviku nováčků. Následovaly zkoušky, po jejichž složení byl 1. listopadu 1915 jmenován do hodnosti záložního kadeta (Kadett in die Reserve) a přidělen k praporu pevnostního dělostřelectva č. 6 (FsAB 6)[6]v Chiesa di Lavarone. Dne 8. listopadu 1915, čtyři dny po odražení další italské ofensivy (3. bitva na Soči), tedy opustil příjemné subtropické podnebí istrijského poloostrova a odjel na vysokohorskou frontu v tyrolských Dolomitech...

2. Pevnostní uzávěr Lavarone

Náhorní plošiny Folgaria (Vielgereuth) a Lavarone (Lafraun) leží asi dvacet kilometrů jihovýchodně od Trenta (Trient, Trident), těsně u starých rakousko-uherských hranic s Itálií, kde sousedí s italskou Planinou sedmi obcí (Altopiano dei Sette Comuni). Je to hornatá, hustě zalesněná pahorkatina, kterou směrem na Trento prochází několik důležitých cest. K jejich ochraně postavili Rakušané v letech 1908-1914 šest moderních fortů (werků), vyzbrojených 10cm věžovými houfnicemi s dostřelem 8 km, a jednu zodolněnou dělostřeleckou pozorovatelnu. Forty Werk Serrada, Zwischenwerk Sommo a Werk Sebastiano tvořily pevnostní uzávěr Folgaria, forty Werk Gschwent, Werk Lusern, Werk Busa Verle a dělostřelecká pozorovatelna Posten Spitz Vezzena (Verle) uzávěr Lavarone. Pěchotní posádky pevností tvořili příslušníci pluku zemských střelců č. I (Landesschützen Regiment Nr. I) s velitelstvím v Innsbrucku, dělostřelecké obsluhy zajišťoval samostatný prapor pevnostního dělostřelectva č. 6 (FsAB 6). Příslušníci jeho 1. a 2. setniny sloužili v pevnostech skupiny Folgaria, příslušníci 3. a 4. setniny v pevnostech skupiny Lavarone. Velitelství praporu sídlilo v Chiesa di Lavarone (Chiesa), v kasárnách 2. setniny pluku zemských střelců č. I...

Reklama


Pevnostní uzávěr Lavarone v květnu 1916

Na italské straně hranice stálo pět pevností (Forte Campolomon, Forte Campolongo, Forte Lisser, Forte Verena a Forte Corbin), vyzbrojených 15cm kanony s dostřelem až 12 kilometrů. Bylo zde také množství předem připravených polních dělostřeleckých postavení (např. baterie Porta Manazzo, Ricovero Rossapoan či Verenetta) s houfnicemi a moždíři ráže 28 a 30,5 cm. Tato mohutná palebná síla zahájila 24. května 1915 ostřelování rakouských fortů, aby italské armádě prorazila cestu k Trientu. Jen za první čtyři dny zasáhlo nejvíce postižený Werk Lusern cca pět tisíc střel všech ráží, které vyřadily tři ze čtyř otočných dělostřeleckých věží, vážně poškodily zdi a stropy, zničily telefonní linky a demoralizovaly posádku natolik, že se chtěla vzdát. Sousední Werk Verle byl dokonce posádkou nakrátko opuštěn. Navzdory tomu všechny útoky italské pěchoty (včetně elitních alpinů) na rakouské zákopy, hájené převážně tyrolskými domobranci od 16 do 80 let, ztroskotaly a fronta se nakonec ustálila v předpolí pevnostní linie...

Vzhledem k závažným škodám, které zejména fortům Lusern a Verle ostřelování způsobilo, byla většina jejich nezničené lehké i těžké dělostřelecké výzbroje demontována a přemístěna do provizorních polních postavení v okolí. Současně byla zahájena rekonstrukce poškozených střeleckých věží pevnostních objektů. Zatímco provizorní postavení 10cm věžových houfnic M.9 (Turmhaubitze T.H. M.9) byla vybudována na výšinách za linií pevností, zbraně menších ráží, tedy 8cm kanony s minimální střílnou M.5 (Minimalschartenkanone M.05) a 6cm kasematní kanony M.10 (Kasemattkanone M.10), určené původně k blízké obraně pevností, byly předsunuty do první obranné linie jako přímá podpora pěchoty...

Kadet Oktábec se hlásil v Chiesa di Lavarone 8. listopadu 1915 a neprodleně byl jmenován velitelem čety 3. polní setniny FsAB 6. Koncem února 1916 byl přidělen k baterii 6cm kasematních kanonů a po svém povýšení na záložního praporčíka (Fähnrich in die Reserve) se 1. května 1916 dokonce ujal jejího velení.


10-cm Turmhaubitze T.H. M.9 / 6-cm Kasemattkanone M.10

Reklama


Rekonstrukce dělových věží pevnosti Lusern / 10cm věžová houfnice v polním postavení
 

Několik dní po svém povýšení na praporčíka dostal děda (pravděpodobně od kamaráda z důstojnické školy) pohlednici sice již s chybnou hodností, nicméně s až mírově rozverným textem:

Co se v textu zmíněného „fasuňku“ holek děda už v té době nic takového nepotřeboval. Někdy v zimě 1915/16 se totiž o dovolené seznámil s osmnáctiletou Jarmilou Sykovou, dcerou příbramského řídícího učitele Josefa Syky. Z jejich vzájemné korespondence se bohužel zachovalo pouze několik pohlednic a lístků polní pošty, ale i na nich lze najít pár zajímavostí z dědova frontového života: „... Počasí tu máme ještě „aprílové“ ač již je květen. Vzpomínám si na Příbram a na okolí, jak tam asi máte krásně, jak si užíváte krásných teplých dnů – zatím co já brodím se ve sněhu a zlézám nebetyčné velikány....

Jako všichni čerstvě zamilovaní to neměl lehké. Takže když se mu babička v jednom z dopisů bezelstně zmínila o své účasti na jakémsi večírku, odpověděl způsobem, který svou zoufalou ironií dojímá i po stovce let: „Vážená slečno! Předem moje nejsrdečnější díky za Vaši milou vzpomínku z „Rytmického večera“. škoda, že jsem tak daleko - jak rád bych se zase jednou trochu pobavil ve společnosti a poslechl nějaký hezoučký přednes. Musilo to být jistě krásné; velice by mne těšilo, kdyby Jste mi napsala, jak příjemně Jste se před týdnem večer bavila a co krásného jste přednášela. Dle jména „Rytmický večer“ soudím totiž, že byl věnován recitacím. Nebo snad se „rytmicky tančilo“?! My zde nemáme též o „rytmické večery“ nouze. Jenom že „rytmus“ obstarávají obyčejně báječně sladěná naše děla a strojní pušky...

Slova o frontových „rytmických večerech“ se ukázala jako prorocká. O pouhé dva dny později, 15. května 1916, začala ofensiva, kterou rakouské velení naplánovalo původně na 10. dubna, ale pro špatné počasí ji muselo odložit. Po důkladné dělostřelecké přípravě, během níž zejména rakouské 30,5cm moždíře vyřadily italské pevnosti a baterie, se italská obrana na úseku Folgaria-Lavarone zhroutila, Rakušané získali zpět část ztraceného území a poprvé překročili italské hranice. Po dobytí náhorní Planiny sedmi obcí s městy Asiago a Arsiero se v červnu probojovali až na okraj benátské nížiny, vzhledem k nedostatku záloh (odvelených k zastavení nečekané ruské ofenzivy v Haliči) se však stáhli zpět, a zaujali postavení na horských hřebenech severně od Asiaga. A italské jednotky „vítězně“ postoupily až k novým rakouským liniím...


Rakousko-uherská jarní ofenziva na Planině sedmi obcí 1916

Fronta se nyní posunula až o 30 kilometrů k jihu a nepřítel se tak ocitl mimo dostřel pevnostního dělostřelectva. Z 10cm věžových houfnic 3. a 4. polní setniny FsAB 6 byly proto sestaveny tři polní poziční baterie po dvou dělech: 1. a 2. (Werk Busa Verle a Gschwent) byly přiděleny ke sborovému dělostřelectvu III. armádního sboru na Planině sedmi obcí, 3. (Werk Lusern) byla odvelena do oblasti Monte Pasubio.

Děda odevzdal 6. července 1916 svoji baterii kasematních kanonů a jako subalterní důstojník odešel k baterii věžových houfnic č. 2 (Turm Haubitz Batterie Nr. 2), dislokované ve frontovém úseku 55. pěší brigády 28. pěší divize. Na pohlednici z 10. července si posteskl: „Jsem zase jinde a již dlouho jsem žádné pošty nedostal...“ a jako svoji adresu uvedl číslo polní pošty 224, patřící úsekovému velitelství dělostřelectva (K.u.k. Abschnittsartilleriekommando), odkud mu poštu doručovali do postavení baterie. Náladu mu nezlepšila ani skutečnost, žepřišel o slíbenou návštěvu domova: „... Těšil jsem se velice, že přijedu zase na Příbram podívat - ale prozatím není z dovolené nic...

Poznámky

[1] Jednoročním dobrovolníkem (Einjährig-Freiwilliger, zkratka E. F. před názvem hodnosti) se mohl stát každý muž vojenského věku, který absolvoval střední školu s maturitou (gymnázium, reálku, učitelský ústav apod.), nebo který úspěšně složil přijímací zkoušku u příslušného sborového velitelství. Jednoroční dobrovolníci nejenže sloužili pouze jeden rok, ale mohli si také vybrat druh vojska, u něhož chtěli službu vykonat. Po nástupu (obvykle 1. října) byli zařazeni do plukovního oddílu jednoročních dobrovolníků (Einjährig-Freiwilligen-Abteilung), v němž odděleně od „obyčejných“ branců prodělali dvouměsíční základní pěchotní výcvik (u jezdectva a dělostřelectva také v jízdě na koni). Po jeho ukončení byli jmenováni do hodnosti titulárních svobodníků (Titular Gefreiter) a odesláni do školy pro důstojníky v záloze (Reserve-Offiziersschule). V ní strávili další dva až tři měsíce nácvikem povelové techniky, studiem předpisů, základů organizace, taktiky a dalších náležitostí vojenského řemesla. Při každodenních hromadných obědech s velitelem školy museli navíc nacvičovat i konverzaci o politice, hudbě, literatuře a divadlu, neboť to všechno pak bylo součástí jejich celkového hodnocení. Pobyt ve škole byl zakončen zkouškou, po jejímž úspěšném složení byli budoucí důstojníci povýšeni na titulární desátníky (Titular Korporal) a nastoupili šestiměsíční praxi u vojenského útvaru, během níž mohli být povýšeni na titulární četaře (Titular-Zugsführer). Praxe byla opět zakončena zkouškou, po níž byli jmenováni do hodnosti šikovatel kadet-aspirant (Feldwebel Kadett-Aspirant) a odešli do civilu. Na prvním vojenském cvičení pak absolvovali další výcvik, a pokud prokázali odborné a morální schopnosti pro výkon důstojnické funkce, byli po další zkoušce jmenováni kadetem v záloze (Kadett in die Reserve). Časem následovalo jmenování do hodnosti praporčíka v záloze (Fähnrich in die Reserve) a nakonec poručíka v záloze (Leutnant in der Reserve). Zvláště pilní (nebo protekční) to mohli dotáhnout až na záložního kapitána (Hauptmann in der Reserve) respektive rytmistra (Rittmeister in der Reserve)...

[2] C. a k. pěší pluk „Potiorek“ č. 102 (K. u. k. Infanterieregiment „Potiorek“ Nr. 102). Vznik: 1883. Složení 1914: velitelství, III. a IV. prapor: Praha, I. prapor: Mostar, II. a náhradní prapor: Benešov. Nadřízené útvary: 17. pěší brigáda: Praha, 9. pěší divize: Praha, VIII. sbor: Praha. Doplňovací obvod: Benešov, Milevsko, Příbram, Sedlčany. Národnostní složení r. 1914: 91 % Češi a 9 % ostatní.

[3] C. a k. pluk polních kanonů č. 23 (K. u. k. Feldkanonenregiment Nr. 23). Vznik: 1885. Složení 1914: velitelství: Praha, I. oddíl (division): Praha, II. oddíl (division): Kostelec nad Labem, náhradní baterie: Praha. Nadřízené útvary: 8. brigáda polního dělostřelectva: Praha, VIII. sbor: Praha. Doplňovací obvod: území VIII. sboru. Národnostní složení r. 1914: 75 % Češi, 27 % Němci, 1 % ostatní.
Poznámka: V říjnu 1914 byla náhradní baterie FKR 23 umístěna v dělostřeleckých kasárnách arcivévody Viléma v Českých Budějovicích, mírové posádce pluku polních kanonů č. 24.

[4] C. a k. pluk horského dělostřelectva č. 13 (K. u. k. Gebirgsartillerieregiment Nr. 13). Vznik: 1911. Složení 1914:
velitelství: Herceg Novi (Castelnuovo), I. oddíl (division): Trebinje, II. oddíl (division): Baošić, náhradní oddíl: Slavonský Brod (Brod). Nadřízené útvary: 3. brigáda horského dělostřelectva: Mostar, XVI. sbor: Dubrovník (Ragusa). Doplňovací obvod: území XIII. sboru. Národnostní složení r. 1914: 82 % Chorvaté, Srbochorvaté a Srbové, 18 % ostatní.

[5] C. a k. štýrsko-korutanský pluk pevnostního dělostřelectva „Graf Colloredo-Mels“ č. 4 (K. u. k. Steirisch-Krainerisches Festungsartillerie Regiment „Graf Colloredo-Mels“ Nr. 4). Vznik: 1891. Složení 1914: velitelství: Pula (Pola), I., II. a III. prapor, osvětlovací oddíl a 1., 2. a 3. pozorovací balonový oddíl: Pula (Pola), náhradní setniny: Vídeň (Wien) a štýrský Hradec (Graz). Nadřízené velitelství: 4. brigáda pevnostního dělostřelectva: Pula (Pola), III. sbor: štýrský Hradec (Graz). Doplňovací obvod: území II. a III. sboru. Národnostní složení r. 1914: 35 % Němci, 26 % Slovinci, 39 % ostatní.
Poznámka: Jednotky FsAR 4 sloužily jako posádky objektů pozemní a pobřežní obrany pevnosti a válečného přístavu Pula. V říjnu 1915 měl pluk již 17 polních, 10 pochodových, 14 záložních a 3 náhradní setniny. Z polních a záložních setnin (baterií) bylo 14 plně mobilních, vyzbrojených 12cm kanony (2), 15cm houfnicemi (7), 30,5cm moždíři (3) a 42cm houfnicemi (2).

[6] C. a k. Haličsko-rusínský prapor pevnostního dělostřelectva č. 6 (K. u. k. Galizisch-Ruthenisches Festungsartillerie Bataillon Nr. 6). Vznik: 1911. Složení 1914: velitelství: Chiesa di Lavarone (Chiesa), 1. a 2. setnina: Folgaria (Vielgereuth), 3. a 4. setnina Lavarone (Lafraun), náhradní setnina: Krakov (Krakau), automobilní oddíl: Trident (Trient). Nadřízené velitelství: 3. brigáda pevnostního dělostřelectva (Trient), XIV. sbor (Innsbruck). Doplňovací obvod: území sborů I. (Krakov), X. (Přemyšl), XI. (Lvov) a XIV. (Innsbruck). Národnostní složení r. 1914: 31 % Němci, 31 % Poláci, 38 % ostatní.
Poznámka: Na jaře 1915, v rámci přípravy na italské vyhlášení války, byl FsAB 6 posílen dělostřelci tridentského FsAB 5 a v rámci 180. brigády 8. pěší divize podřízen bojové skupině plukovníka Ellisona (Gruppe Ellison)...

Zdroje: Kmenový list (Haupt-Grundbuchblatt), kvalifikační listina a frontová korespondence Karla Oktábce
Libor Nedorost: Češi v 1. světové válce, 1.až 3. díl (Praha 2006-2007)
Karel Dufek: Poslední dny světové války a státní převrat v Josefově n. M, in: Alois Žipek: Domov za války V. (Praha 1931)
Rolf Hentzschel: Festungskrieg im Hochgebirge (Bozen 2008)
Edmund Glaise von Horstenau – Der österreich-Ungarns Letzter Krieg, 1914-1918 (Wien 1931)
Friedens-Ordre de bataille k. u. k. Heeres, der k. k. und der k. u. Landwehr gültig vom 1. April 1914 (Wien 1914)
Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer un für die Kaiserliche und Königliche Kriegs-Marine für 1914 (Wien 1914)
Seidels kleines Armeeschema - Dislokation und Einsteilung des k. u. k. Heeres, k. u. k. Kriegsmarine, der Landwehr und der königlich ungarischen Landwehr (Wien 1914)
Ranglisten des kaiserlichen und königlichen Heeres 1918: abgeschlossen mit Personalverordnungsblatt Nr.40/18, teilweise bis Personalverordnungsblatt Nr. 77 berichtigt (Wien 1918)
K. u. k. Kriegsministerium. Dislokationsübersicht aller Formationen des k. u. k. Heeres, der k. k. Landwehr, der k. u. Honvéd, des k. k. und k. u. Landsturmes und der Gendarmerien im Hinterlande. (Wien, 1918)
http://www.austrianphilately.com/dixnut/index.htm
https://www.valka.cz/category/view/504608
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více