ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY

Autor: Michaela Bendová 🕔︎︎ 👁︎ 12.936

4. Metoda práce - modelové vedení řezenské stezky

Jak již bylo zmíněno v úvodu, v této práci jsem se zaměřila na úsek začínající ve Starém Plzenci, který dále pokračoval až k hranici s Německem. Na základě literatury uvedené v kapitole Stav dosavadního bádání jsem si vynesla do mapy v programu GIS jednotlivé směry, které se soustředily na území čtyř bývalých okresů – Plzeň – město, Plzeň – sever, Plzeň – jih a Domažlice. K tomu abych z tohoto území vytvořila předběžný model jednotlivých úseků, které byly následně prozkoumávány v terénu, bylo nadále nutné pracovat s několika druhy map.

Nejprve jsem použila současnou mapu měřítka 1:10 000, ve které bývají zachyceny relikty cest. Ve většině případů mají jednotné označení. Díky tomu jsem zjistila přibližný rozsah o současném stavu dochování. Ten však prošel již zmiňovanou transformací a zcela zkresluje dřívější obraz krajiny. Proto tato data bylo nutné porovnat s mapami I. II. a III. vojenského mapování v měřítku 1 : 25 000 a Müllerovou mapou (Květ 2003, 29 – 30), přičemž větší pozornost byla věnována mapám II. a III. vojenského mapování, které jsou přesnější (Adam 2004, 9 – 16). Müllerovo mapování je totiž velmi nepřesné. Zaznamenány jsou tady pouze velmi významné cesty, konkrétně v mém sledovaném polygonu se jedná o poštovní silnici. Na druhou stranu zde nacházíme různé fortifikační a jiné relikty nemovitých artefaktů, které v jiných mapách nezaznamenáme. Pokud se v těchto mapách předpokládaný úvoz projevil jako komunikace především v II. vojenském mapování, byl nadále sledován. Při této fázi práce jsem však zjistila, že je třeba se vyvarovat jistých rizik. Velmi často tato značení pro úvoz bývají v blízkosti vodního toku. Když jsem se pak podívala do již výše uvedených map, zjistila jsem, že se jedná o bývalé říční rameno nebo přítok řeky. Dalším rizikem byla značení blízko nebo přímo na poli, která při použití ortofotosnímků byla vyhodnocena jako stále fungující polní cesta, jež nebyla zakreslena do žádného vojenského mapování. Tato značení bohužel v současných mapách zastupují také různé strže či rokle přírodního charakteru, které rovněž nebyly již dále sledovány. V mapách se projevují jako nepravidelné linie, jejichž konce se různě rozšiřují nebo zužují. Vyloučeny také byly úvozy, které byly příliš vzdálené od vedených směrů a mohly tak vytvářet nesmyslné vedlejší větve této stezky. Nakonec byla také zavržena značení, která sice představovala úvozy, ale ne vzniklé po nějaké dálkové komunikaci, nýbrž v dřívější době představovaly nějaké lokální komunikace – například bývalá cesta vedoucí k mlýnu.

Reklama

Další zdroj informací, který jsem využila, byly satelitní snímky doplněné leteckými snímky, které jsou součástí programu Arcmap jako ortofotomapa (Cenia), které mohou být srovnatelné se snímky pořízenými na základě Dálkového průzkumu Země (DPZ), díky nimž lze v krajině pozorovat sídelní dynamiku osídlení daného regionu společně se vztahy jednotlivých archeologických památek, které zatím nebyly evidovány (Gojda 2004, 49 – 51). To znamená, že jsem si vzala počáteční mapu vytvořenou v Geografických informačních systémech s vytvořenými předpokládanými směry a mapu, kde byly zaznamenány úvozy, nalezené v současných mapách. Jelikož se stává, že tyto úvozy ani nemusejí být zakresleny v současných mapách, obě mapy jsem znovu porovnala s těmito satelitními snímky. V jednom případě jsem mohla použít i letecké snímky získané při leteckém průzkumu Západočeské univerzity, katedry Archeologie, při kterém byla objevena soustava úvozů na katastru Semošic (bývalý okres Domažlice). V současné době se využívá jako lesní školka. Po zpracování všech těchto materiálů jsem vytvořila výsledný model.

Ten byl ještě porovnán s leteckými měřickými snímky z 50. let minulého století, které jsou uložené ve Vojenském geografickém a hydrometeorologickém úřadu (VGHMÚř) Dobruška. Ty jsou dnes přístupné prostřednictvím mapové aplikace CENIA na internetových stránkách http://kontaminace.cenia.cz. Výhodou těchto snímků je, že na nich můžeme vidět cesty společně s jejich církevními památkami a různými jinými znameními, které díky násilnému rušení menších polí v druhé polovině 20. stol., často zanikly a dnes jsou pozorovatelné jen z těchto ortofotosnímků (Květ 2003, 66).

Po celkovém porovnání a vyhodnocení vznikl model reliktů cest, které byly následně ověřeny přímo při terénním průzkumu. Po celou dobu však bylo nutné uvědomit si některé skutečnosti, většinou geomorfologického charakteru, které byly zásadní při tehdejším výběru směru trasy. Tyto středověké pozemní komunikace byly vždy vedeny v dostatečné vzdálenosti od vodního toku, tak aby byly stále k dispozici v případě potřeby a nedocházelo k jejich narušení v období záplav. Navíc byl volen takový směr, u kterého nebylo zapotřebí častého přechodu přes řeku. Zároveň většinou vedly po vrstevnicích a ne proti nim. Pokud bylo nezbytně nutné překonat nějakou terénní vyvýšeninu, byla volena nejméně náročná varianta. Tudíž byly tyto překážky buď obcházeny, nebo překonávány pomocí přirozeného sedla (Nováček 2011, ústní sdělení).

Na základě těchto informací jsem mohla provést povrchový průzkum antropogenních reliéfních tvarů. Tato metoda byla využita na území, které bylo na severu ohraničeno městem Plzní a Starým Plzencem. Směrem na západ byla velmi důležitá hranice tvořená řekou Radbuzou s okolními obcemi a městy. Osídlení vzdálené na západ od Radbuzy spadalo do majetku kladrubského kláštera, navíc bylo soustředěno okolo jiné významné stezky – Norimberské (Nováček 2010, 128 – 134). Východní hranici tvoří řeka Úslava společně se Švihovskou pahorkatinou, která ve své jihozápadní části přechází do Všerubské vrchoviny. Společně pak tvoří jižní hranici. Poslední velmi důležité území

zahrnovalo jihozápadní část tvořenou Podčeskoleskou pahorkatinou a Českým lesem. Právě v tomto hraničním hvozdu byl předpoklad největšího zachycení antropogenních reliéfních tvarů. Tato oblast je tvořena lesy, tudíž zde nehrozí destrukce vlivem zemědělské činnosti. Ovšem musela jsem myslet na možné lesnické práce, při nichž v případě použití těžké techniky může dojít k narušení, případně úplnému porušení reliktů cest (Kuna – Tomášek 2004, 237 – 238).

4.1 Ověření modelu terénním průzkumem

Po vypracování tohoto předběžného modelu cest jsem mohla provést nedestruktivní povrchovou terénní prospekci daného území. Celkem bylo prozkoumáno 26 katastrálních území s možnými reliéfními útvary. Při nalezení daného reliktu cesty, byla následně provedená identifikace a dokumentace. Stejně jako tomu bylo u výzkumů Zlaté stezky a Norimberské stezky, i v tomto případě se nejvíce pozůstatků úvozů dochovalo v lesním prostředí (Kubů – Zavřel 1998, 42; Nováček – Široký 1998, 62 - 64). V některých případech bylo velmi složité rozpoznat, zda se jedná o úvoz či strž. Protože existují i případy, kdy úvozy vznikly ve strži. Například strž typu balka postupným užíváním změní svůj charakter na úvoz (Kirchner – Smolová 2010, 160). Při dokumentaci byly pořizovány kresebné náčrty, do kterých byly zaznamenány jednotlivé rekonstrukce úvozů, šířka dna úvozu a délky stěn úvozu. K těmto údajům byla ještě doplněna přesná poloha, tedy zda se úvoz nachází v blízkosti pole nebo v lese atd. Z těchto informací byly ve fázi po terénním výzkumu vybrané deskriptory, které byly vyplněné do databáze.

Reklama

Abych následně mohla pracovat s přesnou polohou, bylo nutné zaměření pomocí přístroje GPS (Global Positioning System), který umožňuje vypočítat čas, zeměpisnou šířku, zeměpisnou délku a výšku. K tomu je zapotřebí signálu alespoň ze 4 družic (Černý – Steiner 2004, 9 – 12). Intenzita signálu se samozřejmě měnila podle polohy dané lokality.

Podle toho se upravovala i přesnost. Například v oblasti Horšovského Týna na katastru Semošice jsem pracovala v otevřeném prostoru. Zde bylo dosaženo nejvyššího signálu až devíti družic. Opačná situace nastala v České Kubici. Abych dosáhla co nejmenší odchylky daného bodu, vždy bylo dosaženo alespoň 30 měření. K dosažení pravidelnosti měření byla ve většině případů použita tzv. metoda krokování, u které záviselo na délce jednotlivých úvozů a na vegetačním pokryvu, jenž ne vždy tuto metodu umožnil. Míra odchylky se většinou pohybovala mezi 6 a 7 m. Jelikož se ¾ lokalit vyskytovaly v lesním prostředí, bylo využito bodového měření. Bylo tak učiněno na základě vegetačního pokryvu, který by znemožnil plynulé měření v liniích. Výsledná data pak byla následně promítnuta do geografických informačních systémů prostřednictvím mapového programu ArcGIS 9.3. Dalším krokem byla samotná fotodokumentace všech zachovaných úseků cest. Dokumentovány byly především různé křižovatky z důvodu pozdější klasifikace samotných úvozových systémů a také samotných profilů neboli řezů vlastními relikty (Nový 2008, 11 – 12). Jelikož se jednalo o nedestruktivní prospekci, nebylo využito žádného sondážního výzkumu ani detektoru kovu.

4.2 Postup rekonstrukce průběhu Řezenské stezky

Po vytvoření grafické mapy v programu GIS byl rekonstruován pouze částečný průběh této dálkové stezky. Jednalo se především o hraniční úsek, ve kterém byly nalezeny tři lokality s dochovanými relikty cest. Směrem od Domažlic ke Starému Plzenci však intenzita nálezů úvozů rapidně klesala. Proto bylo nutné některé úseky vypracovat odlišným způsobem. Jedním z důležitých podkladů byla přehledná mapa výzkumů, při kterých byly nalezeny raně středověké artefakty v předem vymezeném polygonu. Dále bylo třeba myslet na určité společné znaky, které většina cest splňuje. To znamená, pokud je to možné, cesty jsou vedeny po vrstevnicích (Kubů – Zavřel 2009, 61), dále by se měly vyhýbat co nejvyššímu počtu přírodních překážek – bažiny, přechod vodního toku a jiné. Ovšem v tomto případě část Řezenské stezky probíhala v hornatém pohraničí, proto ne vždy tyto podmínky bylo možné dodržet. Dalším podpůrným zdrojem informací, které byly při tvorbě použity, byly historické písemné zmínky a archeologické výzkumy.

Z tohoto důvodu je výsledná kapitola Průběh Řezenské stezky koncipována následujícím způsobem. Nejprve bude zpracována tzv. „Hlavní“ větev Řezenské stezky, při které byly nalezeny relikty úvozů, a proto je nejprůkaznější. Ta se bude dělit na dva směry – Severní směr a „Severovýchodní“ směr. Dále bude popsána tzv. „Vedlejší“ větev a dvě lokality Pivoň a Meclov, u kterých bude vypracován pouze hypotetický směr.

U každého úseku je popsán vlastní geografický průběh, při kterém je užíváno současných názvů a také překážek (například železnice nebo benzinová pumpa). Nechybí ani deskripce prostorových a formálních vlastností vybraných úvozů, pokud byly v daném úseku nalezeny. Terminologie, která byla v této části použita, vychází z práce Petra Nového (Nový 2008, 10 – 11). Zároveň je tento průběh doplněn popisem jednotlivých archeologických výzkumů a historickými informacemi, které by daný směr mohly potvrdit. Ke každému úseku byla vždy vypracována mapa, která zobrazuje tři různá značení pro jednotlivé úseky, stejně jako tomu bylo v případě popisu výzkumného projektu Zlaté stezky konkrétně úseku Vimperk – státní hranice (Kubů – Zavřel 2007, 46). První skupina označená červenou linií představuje nesporné úseky, doplněné vlastními kódy, které představují dochované relikty cest v krajině. Tyto kódy jsou vypsané v přiložené databázi. Druhá skupina označená zeleně zobrazuje úseky stezky, které navazují na první skupinu nebo tvoří případnou spojnici mezi nimi. Třetí skupina označená modře představuje části úseků, u kterých se jejich průběh pouze předpokládá. Tato terminologie byla převzata z práce Zlatá stezka (Kubů – Zavřel 2007, 46). Všechny tyto mapy jsou také součástí příloh na CD, kde jsou ve své původní velikosti.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více