Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami (4)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 19.338

Třetí byla srbská vlajka - Čechoslováci 1918-20

Vznik 1. světové války plánovalo hlavně Německo. Již 8. prosince 1912 německý císař Vilém II. před svými vojenskými špičkami prohlásil, že Rakousko musí proti Srbsku zasáhnout. Pokud to neudělá, ztratí moc nad jižními Slovany žijícími na území monarchie. A přímo řekl, že pokud Rusko pomůže Srbsku, velká válka bude pro Německo nevyhnutelná.

Vládci obou hlavních zemí, které si válku přály nejvíce, tedy německé císařství a Rakousko–Uhersko, postupně ztratili kontrolu nad svými nacionalistickými „velkoněmeckými generály“. Ti byli odhodláni válku zahájit i za cenu změn na trůnu Rakouska. Důkazem je jednání Hötzendorfa - náčelníka generálního štábu rakousko-uherské armády - a Moltkeho - náčelníka generálního štábu německého císařství - dne 12. května 1914 v Karlových Varech. Zde Moltke Rakušanům jasně sdělil, že není možné válku dál odkládat a musí být zahájena. Začátkem války byl právě útok na Srbsko.

Reklama

Spojenectví a slovanská vzájemnost byly mezi Čechy a Srby pociťovány tradičně. A to jak před první světovou válkou, tak i za druhé. V řadách srbské armády za 1. svět. války bojovali čs. vojáci-legionáři. Zpočátku to však nebylo příliš jednoduché. Viz zde.

Nechuť Čechů bojovat proti Srbům v řadách rakouské armády se projevila i na srbské frontě. Vojáci rekrutovaní do rakousko-uherské armády v českých zemích se na podzim 1914 během těžkých bojů s urputně a statečně se bránící srbskou armádou dostávali ve velkém množství do srbského zajetí. Často dobrovolně i přechodem fronty s proklamováním mezislovanské vzájemnosti a prosrbských sympatií. Bohužel, v atmosféře těžkých obranných bojů srbská armáda příliš zajatce nerozlišovala - zajatí vojáci byli většinou všichni „Austrijáci“. Čekaly je následně dlouhé a vysilující pochody, často v hrozných podmínkách do nitra bojujícího Srbska, do zajateckých táborů v zázemí.


Rakouský útok na Srbsko

Před válkou žilo na území Srbska mnoho Čechů, i přímo v Bělehradě, kde se sdružovali v rámci vlasteneckých spolků Lumír a Havlíček. Část z těchto krajanů po vypuknutí války vstupovala do srbské armády a dobrovoleckých oddílů. Část jich však byla srbskými úřady internována (podobně jako ve Francii) protože právně se jednalo o občany nepřátelského státu Rakouska-Uherska. Nepomáhaly ani veřejné proklamace sympatií k Srbsku, kdy snahou mnoha českých krajanů bylo vstoupit do srbské armády a bojovat proti rakousko-uherské armádě i za budoucí svobodu českých zemí. V prvních dnech války desítky českých krajanů usilovaly o přijetí do srbských jednotek. Asi 17 Čechů z bělehradské krajanské komunity vstoupilo do oddílu četniků majora Vojina Popoviče. Dalších asi 10 Čechů vstoupilo do dobrovolnického Rudnički odredu (major Vojislav Tankosič). Tyto oddíly četniků prodělaly během srpna a září 1914 těžké boje s pravidelnou rakousko-uherskou armádou. V bojích utrpěly jednotky velké ztráty. Mezi množstvím jejich padlých příslušníků byla i většina zmíněných českých krajanů. Obrovské ztráty však byly na obou stranách. Srbská armáda ztratila přibližně 170 000 mužů, rakousko-uherské ztráty činily 215 000 mužů. Na srbské civilisty však přišla další pohroma - epidemie tyfu, která zabila další stovky tisíc Srbů.

Srbská armáda pak postupně vytlačovala nepřátelská vojska až na původní hranice Srbska. V roce 1915 byla fronta poměrně stabilizovaná, Německo se soustředilo na západní frontu a čekalo na výsledek bitvy u Gallipoli. Bulharsko se neodvažovalo zaútočit na Srbsko, rakouské útoky ustaly a spojenci začali dodávat Srbům válečný materiál po soluňské železnici a po Dunaji.

Reklama

Po ztroskotání spojeneckého pokusu dobýt Gallipoli se situace změnila. Německé vrchní velitelství začalo silně pomáhat svému spojenci Turecku. Rozhodlo, že „bagdádská dráha“, která vedla Srbskem, musí být dobyta a zprůjezdněna. Pro rozhodující útok na Srbsko byly shromážděny dvě rakousko-uherské armády a armáda bulharská, celkem 682 tisíc vojáků, proti Srbům trojnásobná přesila. Když byl Bělehrad před postupující rakousko-uherskou armádou evakuován, uniklo i množství českých krajanů dále do srbského vnitrozemí.


Srbská pěchota odráží útok

Srbové začali potřebovat vojáky. Už předtím roku 1915, kdy srbské frontě značně ulehčila ruská fronta, se situace pro zajatce slovanských národností v zajateckých táborech zlepšila. Docházelo k odlišování zajatců slovanských národností od ostatních. Z dobrovolně se přihlásivších zajatých prosrbských Chorvatů, Slovinců, Srbů (z rakouských území, mobilizovaných povinně do rakousko-uherské armády) a Čechů byly organizovány strážní oddíly na hranici s Albánií a Bulharskem, čímž se uvolnilo mnoho srbských jednotek pro boje na frontě.

Nábor mezi Čechy v zajateckých táborech na jaře 1915 organizovala zdravotnická skupina Českého červeného kříže z Chicaga a v březnu 1915 skupina založila ve Skopje „České národní sdružení v Srbsku“. Nakonec srbská strana umožnila českým dobrovolníkům oficielně bojovat v řadách srbské armády.

Ještě během léta 1915 major Popovič (bojové jméno vojvoda Vuk, česky Vlk) sestavil 1. dobrovoljački bataljon - prapor. Brzy se prapor rozrostl na pluk – 1. dobrovoljački puk. Ten se dostal do tvrdých bojů s bulharskou armádou. Během října 1915 do pluku vstoupilo i několik desítek Čechů ze zajateckých táborů. Když byly během léta 1915 organizovány z Ruska do Srbska transporty srbských dobrovolníků hlásících se ze zajateckých táborů, hlásilo se do těchto transportů i mnoho set Čechů, minoritně i Slováků.

V říjnu 1915 zaútočila na Srbsko i bulharská armáda, což přineslo změnu poměru sil válčících stran. Bulharsko vstoupilo do války 14. října 1915, zrazujíce tak dosavadní přátelské vztahy s Ruskem, přičemž právě Rusko se v r. 1878. zasloužilo o obnovení bulharského státu – bulharským carem byl příslušník německé šlechty Ferdinand I. Koburg. Bulharská armáda přerušila cesty na jih do Řecka a říční spojení s Ruskem po Dunaji. Pro ústup srbské armády v boji s obrovskou přesilou zbývala pouze obtížná cesta přes hornatou krajinu. Již 9. ledna 1916 kapitulovala pod náporem německo-rakouských vojsk černohorská vláda. Černohorská armáda však neuposlechla rozkazu své vlády ke kapitulaci a bojovala ještě následující dva týdny před Podgoricí.


Srbské vojsko u Ada Ciganlija

Většina českých dobrovolníků v srbské armádě i v dobrovolnických jednotkách prodělala začátkem ledna 1916 těžký ústup srbské armády přes albánské hory až k Jaderskému moři. Spolu se srbskou armádou se ústupu účastnilo i asi 50 000 válečných zajatců, z toho přes 20 000 Čechů ze zajateckých táborů, tedy ti, kteří zůstali věrni Rakousku. Během vysilujícího dlouhého pochodu více než 10 000 zajatců zemřelo.

Zbytkům srbského vojska (asi 155 tisícům vojáků), které byly po těžkých bojích s přesilou nuceny s minimálními zásobami ustupovat, se podařilo dostat až na jih do Drače, kde se zakopaly a úspěšně odrážely rakouský předvoj. Srbský panovník zůstal jako jeden z mála se svým vojskem i v těchto těžkých chvílích. Existovala také malá podpora italských a francouzských expedičních sil. Před náporem hlavních rakouských sil mělo být srbské vojsko evakuováno z Drače na ostrov Korfu. Kvůli nedostatku transportních lodí se Italům a Francouzům podařilo převézt na Korfu jen asi 50 000 příslušníků nyní již vyhladovělé, potrhané a špinavé srbské armády, která byla již takřka bez munice a proviantu. Na přístav Drač – dnes Durrës, Albánie - Rakušané zaměřili hlavní nápor dalšího útoku. Zbytek srbské armády včetně mnoha českých dobrovolníků, který se nepodařilo evakuovat, proto musel urychleně ustupovat dále na jih do albánské Valony. Následně bylo asi 40 000 vojáků převezeno do Řecka na soluňskou frontu, kam byli převezeni také čeští dobrovolníci. Přeživší čs. dobrovolníci pak sloužili v srbské armádě nasazené od roku 1916 na soluňské frontě. V srbské armádě sloužilo tehdy okolo 3500 českých dobrovolníků, značná část z nich byli důstojníci.


Noví dobrovolníci pro Srbsko

V září 1918 se armádě Srbska s pomocí spojenců a povstalců v bulharském týlu podařilo prorazit nepřátelské linie a proniknout znovu na srbské území. Bulharská a rakouská armáda se rychle zhroutily a po měsíci ofenzívy dosáhla srbská vojska Bělehradu. Tak se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Srbové sami jako jeden z mála národů osvobodili, podobně pak za druhé světové války tehdy Titovi jugoslávští partyzáni, Bělehrad. Což se nelíbilo velmocem v obou případech. Velká a samostatná Jugoslávie překážela a překáží Rakousku-Uhersku, Německu, později Stalinovi a dnes EU a Turecku.

Uvnitř Srbska po odjezdu vojsk na Korfu však stále bojovaly rozptýlené „partyzánské“ oddíly „četniků“, v jejichž řadách byli také Češi žijící původně v Jugoslávském království.

Reklama

Tradice dobrovolnických jednotek v Srbsku je historicky zakořeněna. Zejména z období ozbrojených povstání proti osmanské okupaci v 19. stol. a z bojů v balkánských válkách proti Turkům a Bulharům v letech 1912-1913. Česká veřejnost v minulosti často dávala najevo sympatie k Srbsku, z Čech bylo za balkánských válek vypraveno několik pomocných zdravotnických oddílů. Po vypuknutí I. světové války v létě 1914, kdy Rakousko a Německo napadly Srbsko, začaly rychle vznikat na srbské straně různé dobrovolnické oddíly. Složeny byly nejvíce ze Srbů, ale i z dobrovolníků například z území Bosny a Hercegoviny, ke kterým se přidávalo dost místních Čechů, ale i vojáků původně rakousko-uherské armády. Srbské dobrovolecké oddíly bojovaly s nepřítelem hned od počátku 1. světové války. Zároveň, pokud se dostaly do týlu postupujícího nepřítele, organizovaly útoky v rakouském zázemí. Pokud to někomu připomíná taktiku jugoslávské Titovy armády, lze konstatovat, že správně. Také lze připomenout, že právě Jugoslávci za 1. i 2. světové války pomáhali Čechoslovákům dostat se k našim zahraničním jednotkám, ale i to, že i v řadách Titových partyzánů bojovalo mnoho Čechů.


Srbové ustupují přes Albánii

Za 2. světové války zůstali četnici věrní srbské vlasti a králi, čímž se dostali do konfliktu s Titovými komunistickými partyzány. Také poslední mediální „eurokorektní“ obrázek srbských četniků – například omílání skupiny „vojvody Arkana“ (což byl skutečně zločinec) - v poslední občanské válce není úplně pravdivý. Proti srbským četnikům bojovali stejnými metodami – tedy vražděním a přepady - chorvatští četnici a nacionalisté i bosenští muslimové podporovaní džihadisty ze zahraničí i v poslední tzv. občanské válce, která zničila „překážející“ Jugoslávii.

Vraťme se však do 1. světové války. Významná byla úloha čs. dobrovolníků v srbské armádě vytvořené v Rusku. Na konci roku 1915 vznikl ze zajatých Srbů z rakousko-uherské armády „Srpski dobrovoljački odred“, na jaře 1916 přeformovaný v 1. srbskou dobrovolnickou divizi. Protože Srbové měli nedostatek vlastních důstojníků a specialistů, mohli se do srbské divize hlásit i Češi. Téměř 600 Čechoslováků – z valné části šlo o důstojníky, kteří nemohli sloužit v čs. jednotkách (v té době ruské carské vedení nepřálo vzniku našich jednotek) - bylo s divizí nasazeno na frontě v Dobrudži na pomoc Rumunům (říjen 1916). Mezitím byla v Oděse postavena z dalších jihoslovanských zajatců (i Chorvatů a Slovinců) 2. srbská dobrovolnická divize, a byl tak vytvořen celý Srpski dobrovoljački korpus gen. Živkoviče (divizím veleli gen. Hadžič a gen. Dimitrijevič). Sloužilo v něm přes 1000 Čechoslováků, mužstvo většinou v 8. pluku, důstojníci rozptýleně v obou divizích – v některých plucích byl velitelský sbor téměř celý český. V roce 1917 bylo rozhodnuto sbor přemístit přes Francii na soluňskou frontu. Tohoto přesunu se zúčastnila jen část československých dobrovolníků – většina Čechoslováků vstoupila do nově rostoucích čs. jednotek, ať již v Rusku nebo od zimy 1917/18 ve Francii. Srbové velmi oceňovali válečnou službu Čechoslováků ve svých řadách.


Generál František Moravec

V roce září 1918 se bulharská armáda zhroutila, následně se zhroutila rakousko-uherská a německá vojska v Srbsku a už jen ustupovala, spíše tedy prchala, neboť se nezmohla ani jednou na organizovaný odpor.

Nejlépe bude, uvedeme-li si jen krátké výňatky ze životopisů dvou legionářů ze srbské fronty (více zde).

V roce 1916 byl počet legionářů v srbské armádě asi jen 1200 mužů, postupně se zvýšil na celkem asi 30 000 mužů. V jednotkách srbské armády bojovalo mnoho vynikajících důstojníků, jako budoucí slavný šéf československých špionů-výzvědné služby, brigádní generál František Moravec. Proslavil se později v 2. světové válce vypracováním a zajištěním atentátu na Heydricha. Jeho osud může ilustrovat osudy mnoha Čechů a Slováků v bojích v Srbsku. V květnu 1916 vstoupil jako dobrovolník do Srbské legie, v jejíchž řadách bojoval na rumunské frontě v Sedmihradsku, Dobrudži (Rumunsko a Bulharsko) a u Soluně (Řecko) v hodnosti poručíka pěchoty; nakonec byl jmenován do funkce pobočníka velitele II. praporu 2. pluku I. Srbské legie. V září 1916 byl raněn, v červnu 1917 se se Srbskou legií přesunul do Řecka, kde působil od 1. října 1917 do 28. února 1918 jako velitel pěší čety. Jeho další osudy si můžete přečíst ve vynikající knížce „Špión, jemuž nevěřili“ (Praha: Rozmluvy, 1990).


Vratislav Charfreitag (stojící 2. zleva)

Dalším byl třeba Vratislav Charfreitag - byl mocen česky, rusky, německy a francouzsky „slovem i písmem“. Do rakousko-uherské armády odveden dne 19. 12. 1914 jako jednoroční dobrovolník-vojín k 1. Ersatzkompanie, c. a k. pěšího pluku č. 18 a v červnu 1915 byl přeřazen do 1. pochodové roty (1. Marschkompanie). Zúčastnil bojů u Satiewa a u Perekladowieczi. Od 22. 9. 1915 byl rakousko-uherskou armádou pohřešován. Do zajetí ruské armády se dostal 23. 9. 1915. Převezen byl do Carycinu na Volze, kde se spolu s asi 60 dalšími Čechy přihlásil do České družiny. Od 1. 6. 1916 byl zařazen jako „narjadnik“ (četař) do tvořící se 1. srbské dobrovolnické divize. V srbském vojsku mu byla uznána hodnost z rakousko-uherské armády. Velitelem roty byl Čech kpt. Novotný, velitelem praporu byl mjr. Hadžič. Ze srbského vojska odešel ještě před zahájením dobrudžských bojů. Pro něj a asi pro 90 až100 dalších Čechů si přijel z Kyjeva ppor. Cejp. Asi 800-1000 dalších Čechů, z poloviny důstojníků, u srbské divize zůstalo a bojů u Dobrudži se zúčastnilo. Slyšel někdy z nás někdo o bojích Čechů u Dobrudži? Dobrudža (rumunsky Dobrogea, bulharsky Добруджа) je historické území o rozloze 23 100 km², rozdělené dnes mezi Rumunsko a Bulharsko mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem, včetně delty Dunaje. Pro pamětníky: to je tam, jak je ten most přes Dunaj, po kterém se za totáče přejíždělo z Rumunska do Bulharska!

Charfreitag byl 15. 8. 1916 byl zařazen do 1. čs. střeleckého pluku a povýšen na desátníka (mladšího untěr-oficera). Celá Čs. brigáda byla určena jako úderná část do chystaného letního útoku ruské armády. Pluk přešel do Tarnopolu a byla zahájena dělostřelecká příprava útoku, na kterou nepřítel odpovídal. V noci z 1. na 2. 7. 1917 obsadil II. prapor 3. pluku pozici od středu vesnice Josefůvky až k potoku Choroscec. II. prapor byl v té době velmi slabý. Vlastní útok začal 2. 7. 1917 v 6 hodin ráno. II. prapor dobyl již v 11 hodin třetí linie nepřátelských zákopů a zastavil se před vesnicí Godov v bývalé rakouské čtvrté obranné linii. Ve dvě odpoledne dalšího dne byl II. prapor vystřídán částmi 82. pěší divize.


Charfreitag, legionář (na lavici vpravo)

V té době byl Charfreitag „označen důstojnickým zástupcem“ (volnoopreděljajuščísja). Jeho oddíl odešel přes městečko Jezerná do Lysých Jam. Při přesunu byl pluk svědkem rozpadu ruské armády, houfů v nepořádku ustupujících vojáků. Následně byl 3. pluk (čs) určen jako část zadního voje ruské armády. 3. pluk ustupoval k Tarnopoli a dospěl do Domamoryče. Úkolem pluku bylo, aby spolu s kozáky nedovolil nepříteli obsadit linii řeky Seret a město Tarnopol, při tom došlo k několika těžkým bojům pluku s Němci. Při ústupových bojích došel pluk až do Zaboje a dále měl krýt ústup a odvoz dělostřelectva. Během té doby došlo k novým bojům s Němci. Bitva o Tarnopol byla jednou z nejlepších ukázek odvahy, bojové schopnosti čs. vojáků a jejich úsilí. Byli jedni z mála, kteří kladli organizovaný odpor německé armádě, když se ruské oddíly – také díky bolševické agitaci – hroutily. Byly vedeny těžké ústupové boje až k Zborovu. O této události řekl Generál Brusilov:

Čechoslováci... bili se tak, že by všichni měli před nimi padnouti na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divisí. Padl květ československé inteligence. Jako prostí vojáci bili se a umírali učitelé, advokáti, inženýři, spisovatelé, známí veřejní pracovníci. Ranění prosili druhy, aby je zabili, jen aby nepadli do rukou Němců, kteří raněné Čechoslováky, zajaté v boji, trápí a mučí.  Generál Brusilov o statečnosti čs. vojáka po bitvě u Zborova. Večerní vydáni deníku Birževyja vědomosti z 24. července st. st. 1917. (Čechoslovák, r. III., č. 103, z 16. (3.) srpna 1917.)

Nakonec vojáci odjeli vlakem ze stanice Inčja přes Bachmač, Kursk, Voroněž a Tambov. Dne 26. 4. 1918 přejel řeku Volhu a 9. 5. 1918 vlak přijel jako poslední z 3. pluku do Čeljabinska, a tak se mohl připojit k legiím.


Část čs. dobrovolníků do Ruska

Máte-li zájem o další informace o Češích v srbské armádě, klikněte si na stránky Klubu přátel pplk. Karla Vašátky na heslo Životopisy legionářů a Srbské legie.

Takže je to poněkud jinak, než čím nás dnes krmí mnozí „čeští“ pisatelé. Žádná „vznešená a kulturní rakouská armáda“ a žádní zbabělí Češi. To bychom si měli pamatovat, až nám zase bude někdo vykládat, jaká to byla chyba, že Rakousko-Uhersko zmizelo z dějin. A že jsme za to mohli my. Hlavně za to mohly pangermánské plány na ovládnutí Francie, Belgie a Holandska, a „pozření“ Rakouska, Čech, Polska (Haliče-Bukoviny) a Balkánu a „praktické“ ukázky provádění plánu Drang nach Osten na východní frontě první světové války.

Na odpor se tomu postavili mimo jiné i čeští vojáci v řadách srbské armády. Z nich mnozí pak bojovali v ruských, italských a francouzských čs. legiích.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více