Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami (2)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 27.660

Krvavá válka - Čechoslováci 1918-20

Zapomeňte na Švejka!

Osudy dobrého vojáka Švejka jsou jako literární dílo vynikající, ale jejich dopad na představy lidí o tom, co byla I. světová válka, je doslova strašný. A to díky jejich věhlasu nejen u nás. Nejen že vyvolaly ve většině čtenářů dojem, že Češi válku „prošvejkovali“. Horší je to, že rakouská armáda je vykreslena jako spolek poměrně neškodných idiotů a amatérů a boje jsou popsány jako sled veselých historek, což je všechno jiné než pravda. Každá válka smrdí. Krví, výkaly, strachem, všude jsou blechy a vši, krysy, co žerou mrtvoly, vyhřezlá střeva a… a popravy. A vraždy a masakry.

Západní civilizace a my s ní jsme si uložili do hlavy hlavně vzpomínky na obrovské boje na západní frontě. Kniha „Na západní frontě klid“, kterou napsal Erich Maria Remarque, německý veterán ze západní fronty první světové války, se stala ikonou intelektuálů i obecných vrstev. Po bolševické revoluci, kde západní demokracie hluboce zklamaly, a po rozpadu Rakousko-Uherska se povědomí o válce na východní frontě a o tom, co se tam stalo, často „smrsklo“ do nešťastného Švejka. Máte-li dobré nervy a chcete-li se dozvědět více, čtěte dál.

Reklama

Na začátku 20. století vrcholilo soupeření o ovládnutí středo- a východoevropského prostoru. Což se projevovalo na všech stranách ponejvíce nacionalisticky. Touha Němců po sjednocení nebyla uspokojena vytvořením německého císařství. Cílem bylo vytvořit Velké Německo. A zatlačit a zlikvidovat Slovany, kteří tomu „překáželi“. Slované měli dost německé nabubřelosti a rozpínavosti. Poláci jako národ bojovali o život. Stejně tak Srbové a Ukrajinci. Rusko bylo v mocenské i politické krizi a chtělo se vydat na cestu modernizace. To se evropským mocnostem moc nelíbilo.


R-U státoprávní rozdělení

Hnacím motorem činů a záměrů Centrálních mocností byly rakousko-německé nacionalistické síly ovládající stát a armádu. Zatčení vůdců Čechů a vynesení rozsudků smrti vojenským soudem ve Vídni nad dr. Kramářem a A. Rašínem a dalšími (1915) bylo ukázkou, kam až mohou nacionalistické konflikty v Rakousku-Uhersku zajít a jak je budou po „vyhrané“ válce tyto síly řešit.

Cílem bylo přetvoření Rakouska-Uherska na stát německého charakteru, kde nebude místo pro setrvávání a rozvoj českého národa. Už například (když mnozí tak rádi mluví o českém plánu na „vyhnání“ Němců) existoval vážně míněný plán na „přesídlení“ Čechů a Moravanů do Bosny.

Jak uvádí Fritz Fischer v díle: Griff nach der Weltmacht: Die Kriegszielpolitik zu kaiserlichen Deutschland 1914-1918“: Prusko pod Otto von Bismarckem využilo nacionalismu a sjednotilo v roce 1871 po korunovaci Viléma I. většinu Němců. Ne však všechny.

Další nacionalistické skupiny využily pangermánských nacionalistických nálad a požadovaly sjednocení jejich území s Vaterlandem na základě nacionalistické teorie „Volk“, která tvoří ideovou základnu moderního Německa dodnes. Autorem teorie byl Johann Gottfried von Herder (1744-1803) který vyvinul jednu ze základních konstrukcí německého nacionalismu, a to ideu „Volk“ (lidí-národa), tedy všech lidí stejné krve. Bez ohledu na jejich státní příslušnost, jejich názory a jejich bydliště. Osud Rakouska, Sudet, Haliče a dalších míst se tak se tak středem kontroverze. Na základě této teorie například požadovali Velkoněmci, aby Halič byla vyjmuta z Rakouska a předána Německu a aby zde byl vytvořena odstraněním „cizích prvků“ (myšleno lidí) oblast německé národní jednoty. Jako úřední jazyk měla být zavedena na Haliči němčina. Tato myšlenka pak měla strašlivé následky, jak brzo uvidíme.


Galicia ve 12. – 13. stol

Reklama

Značná část Rakušanů pod vlivem „Volk“ teorie začala sama sebe definovali jako „potomky“ Němců z Bavorska, kteří dobyli a usadili se v oblasti Rakouska. Většina z nich podporovala rozdělení habsburské monarchie na rakouskou a maďarskou část s tím, že rakouská část se připojí k nově vytvořené germánské říši. Na obrázku je žlutě vyznačena část Rakousko-Uherska – náležející k Rakousku – Předlitavsku, která se měla stát částí Grossdeutschland. Část barevně růžová je Ungarn – Maďarsko. Bosna-Hercegovina, vyznačená modře, byla okupována Rakousko-Uherskem od roku 1878 a plně připojena v roce 1908. Byla tehdy dobyta celkem nedávno - viz Bosenská krize. Jak zpívali o této agresi Rakouska-Uherska a válečném tažení naši pradědové: „Za císaře pána a jého ródinu, můseli jsme vybojóvat Herzegóvinu, ach jo,.. tu muséla vybojóvat infantéria … (pěchota).. mohamedáni, lautr pohani.. “.

Mimochodem, válečné tažení i píseň byly tak slavné, že je znal kde kdo. Vypráví se, že když se soudruh první tajemník ÚV KSČ a president ČSSR Antonín Novotný a prezident Jugoslávie, předseda Svazu komunistů Jugoslávie a velitel jugoslávských partyzánů Josip Broz Tito (za Rakouska-Uherska pracoval v plzeňské Škodovce) někdy na konci padesátých let setkali, stranický mejdan skončil tak, že na židlích u stolu proti sobě stáli oba „vedoucí soudruzi“ nalití jak děla a zpívali: „Za císaře pána…

Halič pak naleznete nad Maďarskem označenou jako Galizien und Lodomerien. Žili v ní Poláci, Rusíni, Němci, Arméni, Židé, Moldavané, Maďaři a „cikánské skupiny“ Lipovanů. A malý slovanský národ Lemků - starověký kmen v jihovýchodním Polsku, který ve dvacátém století prakticky zmizel (viz Rundfunk Deutschland: „Das Fest der Lemken“, Autor und Bild: Mirko Schwanitz). Lemkové byli obětí obzvláště drastického násilí z řad rakouské armády, ale pak i sovětů a dnes jich žije v bývalé vlasti Lemků, na Haliči, jen pár posledních. Velká část emigrovala - 1,5 milionu žije dnes hlavně v Kanadě a USA. Další národ, který zničily války během jednoho století.


Zatčení údajného špiona, vých. Prusko 1915

Vybuzeným nacionalismem v 19. století a teorií pangermanismu bylo zaděláno na střet a činy, které byly do nedávna obecně prakticky neznámé a v předválečném Rakousku prakticky tabu. Teprve nedávno se ukázalo, že praxi ve vyvražďování civilistů, považovanou doposud za „exces“ nacistů za II. světové války, začali praktikovat už předtím za 1. světové války „němečtí“ vojáci rakouské armády. Abych však nebyl opět napadán za neobjektivnost či za to, že prý údajně nemám rád Němce (nemám rád nacisty), bude se týkat tato část nikoli Němců, ale Rakušanů. A bude vycházet pouze a pouze z rakouských podkladů.

Nejprve se podívejme na knihu rakouského historika Antona Holzera: „Das Lächeln der Henker“ („Úsměv kata“) „Der unbekannte Krieg gegen die Zivilbevölkerung 1914-1918“ (Neznámá válku proti civilnímu obyvatelstvu, 1914-1918). Vydalo ji nakl. „Primus Verlag“ a recenzi od Edith Ulla Gasser vysílal ÖRF (Österreichischer Rundfunk) dne 27-10-2008 viz zde.

Paní Gllaser v ÖRF říká:

Reklama

Teprve devadesát let po první světové válce se mluví o válečných zločinech Habsburků a Rakušanů, které nejsou dosud obecně známy. Z knihy „Das Lächeln der Henker“ se dozvídáme že byly během první světové války rakouskou armádou popraveny tisíce civilistů jako údajných „špionů“, většinou na šibenici, což dokazují uveřejněné šokující fotografie v knize historika Antona Holzera.


Vých. fronta 1915. Civilisté popraveni ihned

Na stránkách Österreichischen Bundesministerium für Heereswesen und Kriegsarchiv - Unter der Leitung von Edmund Glaise-Horstenau (Hrsg): Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914–1918. si můžeme najít oddíl: Rakousko-uherská armáda za první světové války I. anebo stránky Erster Weltkrieg Österreich-Ungarn. Tam jsou uveřejněny dosti drsné údaje: V Haliči (Galicien) a Bosně bylo popraveno mnoho civilistů císařskou armádou bez soudu. Podle odhadů asi 60 000 obětí. Lépe řečeno byli vojáky K. u. K zavražděni. Pro popravu stačilo jakékoliv obvinění: z „Russophile“ či „špionáže“ a „spolupráce“ s nepřítelem a poprava byla provedena bez soudu. Prvně tak byla uváděna a trestána jako hrdelní zločin sympatie k nějakému národu či státu!

Představu obvyklé válečné knihy tahle nesplňuje. „My máme zafixovány obrázky,“ říká Anton Holzer a myslí tím Rakušany, ale mohl by myslet i mnohé Čechy, „jako obrázek první světové války hrdinné a čestného jednání a najednou se objevily fotografie, které jsou diametrálně v rozporu s touto představou. Österreichischen Bundesministerium samo říká: „Represálie proti civilnímu obyvatelstvu nabyly tak na drastických rozměrů, že je možno považovat za systematickou válku proti civilnímu obyvatelstvu“. „Povšimněte si na fotografii úsměvů na tvářích popravčích,“ upozorňuje autor. Celkový počet civilních obětí tohoto organizovaného vraždění zůstává dosud neznámý. Současné (oficielní rakouské) zprávy říkají, že vojáci rakouské monarchie povraždili jen v prvních měsících války na šibenici až 36 000 civilistů. Viz Österreich-Ungarns Armee im Ersten Weltkrieg v části: „Übergriffe gegen die Zivilbevölkerung“. Rakouský oficiální postoj je dodnes poněkud podivný a snaží se zakrýt skutečnou podstatu těchto zločinů. Ve vyjádření „Österreichischen Bundesministerium für Heereswesen und Kriegsarchiv“ se totiž říká: „Nicméně byla tam aktivní partyzánská činnost v některé oblasti, bojovníci se zbraní v ruce (a neoznačení jako příslušníci armády) tedy „civilisté“. Ti by byli popraveni kteroukoliv armádou na světě.“ To možná ano. Ale selky v domácích krojích, tedy v běžném oblečení, byly těžko partyzánky s puškou v ruce a každý zajatý „nepřítel“ i civilista má nárok na řádný soud. V civilizované armádě.


Civilní údajně ruský špion 1916, Halič

Dále nechme hovořit paní E. U. Gasser a knihu „Úsměv kata“:

Ve středu obrázku jsou vidět vzadu roubené trámy další šibenice. Vedle oběti je vidět velký dřevěný sud, který sloužil jako katova stolička. Muž, který byl právě oběšen, je zabalen v tmavém kožešinovém plášti venkovanů. Zchátralého kalhoty z pruhované látky má uvázány kolem pasu šňůrkou. Nohy jsou svázány lanem. Mrtvého, aby se nekýval, přidržuje voják. Vše pozoruje skupina usmívajících se rakouských důstojníků a vojáků.“

Kniha Antona Holzera není pro lidi se slabým srdcem. Zdaleka nejčastějším motivem černo-bílých fotografií jsou popravy.


Popravy v Haliči 1915

V současné době nejsou k dispozici žádné spolehlivé údaje o celkovém počtu poprav. Odhady se pohybují mezi 11 400 – to je „nejmenší“ odhad a vychází z nedůvěryhodného deníku člena Válečné rady a ministra financí poslední vlády monarchie Josef Redlicha - až po více než 60 000, jak vychází z materiálů od dnešních poslanců Ukrajiny (Haliče) a Srbska. Rakouský historik Hans Hautmann také předpokládá, že v letech 1914-1918 bylo provedeno až 30 000 poprav Rusínů a nejméně stejně tolik Srbů, tedy dohromady více než 60 000 poprav. Vše bez soudního řízení nebo rovnou na místě. Lidé byli popravováni skutečně kýmkoliv a kdekoliv, jako tento civilista oběšený uškrcením na stromě uprostřed města, což se zájmem z oken a balkonu sleduje skupina rakouských vojáků.

Že čeští vojáci v uniformách Rakouska také byli svědky těchto poprav, dokazují fotografie vizovického rodáka Jaroslava Žíly nedávno uveřejněné v Týdnu.cz.


Věšení civilisty vojáky KuK

Drtivá většina obětí byli i podle vyjádření dnešních rakouských historiků nevinní civilisté. V Haliči pak většina z nich pak příslušníci etnických a náboženských menšin. Tedy Slované. Hlavně Rusíni a Lemkové. Na Balkáně pak Srbové. Tedy pravoslavní či řečtí katolíci a dále Židé, kteří byli souhrnně podezříváni ze „špionáže“ a „nespolehlivosti“.

Stačilo málo a neúprosná mašinérie vojenské pseudo-justice konala: neopatrné slovo, špatně gesto, údaj od informátorů stačil, aby obžalovaný skončil na šibenici. Vraždění dosáhlo obludných rozměrů. A také se objevila obliba fotografovat se s těmito oběťmi, což bylo až doposud obecně přičítáno až vojákům nacistického Wehrmachtu a SS. Na fotografiích jsou vidět často oběšené ženy a muži v civilu, obklopeni vojáky téměř vždy v k. u. k. uniformě, což zděsilo novinářku paní Gasser. Většina rakouské veřejnosti se jako vždy v těchto případech pokouší hrát roli „mrtvého brouka“. Předstírá, že oni, Rakušané, nic. Tuto taktiku ostatně rakouská veřejnost praktikuje nejen od konce první, ale hlavně po druhé světové válce.

Podívejme se znovu na fotografie k. u. k. provenience. Na šibenici, často na několika za sebou, visí zavraždění civilisté. Popravováni byli jak vzdělanci, tak rolníci i nádeníci, ale i ženy oblečené v běžné každodenní kuchyňské zástěře. Tyto fotografie pořizovali často nejen profesionální váleční fotografové, ale i rakouští důstojníci, kteří také často tvoří součást publika hrůzné scény:

Řekl bych, že to je neuvěřitelný zrůdný voyeurismus“, říká autor knihy Holzer. „Nejen že tito fotografové ´potřebují být u toho´, ale často i potřeba být ´viděn´ byla pro ně důležitá. U téměř všech těchto scén je mnoho diváků. (...) Zdá se, že nebylo výjimečné“, konstatuje autor, „že se tyto obrázky staly předmětem ´sběratelství´ a ´obchodu s upomínkami´.


Poprava v Kovelu ve Volyni

Nelze říci, že by všichni ti usmívající se rakouští vojáci pózující pod šibenicemi byli apriori sadisté či zrůdy. Naopak. Byli to podle vlastních měřítek (dodnes platných v myslích většiny Rakušanů) obyčejní a stateční vojáci. Píše-li podrobně D. J. Goldhagen ve své knize „Hitlerovi ochotní katani“ o Němcích za doby nacismu, zapomíná poněkud na ochotné rakouské katany za I. světové války. Důvod, proč byli ochotni vraždit i děti a usmívat se u toho? Byli přesvědčeni, že konají vlastně dobro, protože oni jsou ti vyvolení příslušníci lepší lidské rasy – germánské - a ti ostatní jsou tak jako tak určeni k vyhynutí či zlikvidování. Takže vlastně pracují pro své lepší příští.

Znáte-li tyto skutečnosti, lépe pochopíte, proč Rakušané tak nadšeně vítali Hitlera, proč se houfně dávali do SS a nadšeně sloužili jako dozorci v koncentračních táborech. Zvláště když tam měli k neomezené dispozici tolik „podlidí“. Vrahy civilistů a zajatců se mnoho Rakušanů nestalo až pod Hitlerem. Oni to uměli už o dvacet let dřív.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více