Odsun sudetských Němců po druhé světové válce - ekonomické a politické souvislosti

Autor: Bc. Tereza Lukášová 🕔︎︎ 👁︎ 64.998

2. Vysídlení Sudet na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše

Na území československých Sudet proběhly v souvislosti s 2. světovou válkou dva na etnických principech postavené přesuny obyvatelstva. Prvním byl přesun zde původně žijících Čechů do vnitrozemí republiky po Mnichovské dohodě a záboru tohoto území Třetí říší v roce 1938. Druhým potom odsun naopak sudetských Němců do Německa po druhé světové válce.

2.1 Vysídlení Čechů po Mnichovské dohodě

Po přijetí Mnichovské dohody nastoupily do území Sudet německé vojenské jednotky, které začaly vyhánět Čechy. Do českého vnitrozemí prchali také Židé a němečtí antifašisté. Jednalo se o příslušníky všech sociálních vrstev. Odhad konečného počtu vysídlených Čechů je 250 000 osob. Z českých obyvatel, kteří v Sudetech zůstali, se náhle stala menšina. Tito obyvatelé čelili útlaku ze strany německých příslušníků SdP. Byly zrušeny české školy, politické strany, spolky a jejich majetek byl zkonfiskován. Později byly zakázány i všechny kulturní a sportovní akce Čechů. Jako úřední řeč byla čeština zakázána. Byl zakázán dokonce i veřejný zpěv v češtině a nepřípustná byla i hlasitější komunikace v češtině na veřejnosti. Češi již nesměli být zaměstnanci úřadů veřejné správy. Němci dále konfiskovali i zemědělský majetek, do října 1943 bylo zkonfiskováno přibližně 75 000 ha české půdy v pohraničí.[22]

Reklama

Situaci, ve které se Češi ocitli, nejlépe popisují vzpomínky lidí, kteří v Sudetech v pomnichovské době žili. Narodil jsem se v Bruntále, kde můj otec nastoupil na policejním úřadě v roce 1937 jako strážník. Od srpna 1938 byl příslušníkem Stráže obrany státu a aktivně se zúčastnil bojů s henleinovci. V Bruntále jsme měli zařízený byt, který jsme museli po mnichovském diktátu opustit, a to jen s peřinami. Ostatní nám bylo ukradeno“, vzpomínal Vlastimil Schildberger z tehdejšího Bruntálu.[23]

Naše rodina žila na severu Čech od roku 1922, převážně na Žatecku. Rodiče byli zemědělci. Byli jsme velmi chudí, později, když už otec zemřel, se naše chudoba ještě zvětšila. Když naši ves zabrali Němci, zůstala naše rodina na místě, protože neměla kam odejít. Zůstalo tam tehdy asi devět rodin, nás nejchudších a rodin s mnoha dětmi. Já jsem se učila v obchodě, avšak jako Češka jsem nebyla připuštěna ke zkouškám. V osmnácti jsem přijala zaměstnání v České Lípě, odtud jsem byla v roce 1941 vyhnána jenom proto, že jsem promluvila česky. Musela jsem město opustit do 24 hodin“, uvedla V. Š. z tehdejší České Lípy.[24]

2.2 Odsun sudetských Němců po druhé světové válce

Česká exilová vláda zamýšlela odsun Němců již v průběhu 2. světové války a na přelomu roku 1941 a 1942 tento úmysl prezentovala i veřejně zahraničním mocnostem. V roce 1943 již s plánovaným odsunem Němců souhlasily všechny exilové strany budoucí tzv. Národní fronty. Ve stejném roce dostal Edvard Beneš Stalinův souhlas k plánovanému poválečnému vykázání sudetských Němců. Vyhánění sudetských Němců začalo okamžitě po pádu Třetí říše. Jednalo se o tzv. „divoký odsun“. Češi vyháněli Němce bez jakéhokoli mezinárodního či národního právního ujednání. „Divoký odsun“ je popisován velmi brutálně, včetně znásilňování německých žen, veřejného pranýřování a jiných excesů. Češi se v té době chovali k Němcům stejně, jako oni k nim po podepsání Mnichovské dohody. I tehdy se zde ale objevují příběhy Čechů, kteří se i přes „běsnění davu“ zachovali především jako lidé. Například český vychovatel Přemysl Pitter bral německé děti ze sběrných táborů a staral se o ně ve svých ozdravovnách, které původně zřídil pro židovské děti navracející se z koncentračních táborů, až do doby, kdy byly zákonně odsunuty. [25]

Oficiálním mezinárodním schválením vysídlování německých obyvatel z československého, ale i jiného území, byla Postupimská dohoda podepsaná 2. srpna 1945. Bez této mezinárodní dohody by Češi jen těžko legálně odsouvali Němce na základě svých vnitrostátních právních předpisů, tedy dekretů prezidenta republiky. Tímto datem začíná legální a státem organizovaný odsun sudetských Němců.[26] Odsun probíhal podle plánu spojenecké Kontrolní rady pro Německo, který byl schválen 20. listopadu 1945 v Berlíně. Podle údajů Státního statistického úřadu bylo z Československa odsunuto 2 996 000 Němců (viz. tabulka č. 1.)[27]

Tab. č. 1 - Výsledky odsunu Němců z Československa v letech 1945 - 1947[28]

 

Forma odsunu

 

Reklama

České země

 

Slovensko

 

ČSR

 

Neorganizovaný odsun

 

650 000

 

Reklama

10 000

 

660 000

 

Organizovaný odsun

 

2 100 000

 

156 000

 

2 256 000

 

Dodatečný odsun 1. 1. – 22. 5. 1947

 

70 000

 

10 000

 

80 000

 

Úhrnem

 

2 820 000

 

176 000

 

2 996 000

2.3 Dekrety prezidenta republiky[29]

Právní rámec odsunu sudetských Němců tvořilo 5 dekretů prezidenta republiky z května až července 1945:

2.3.1 1945, 19. květen, Praha - Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

V § 1 jsou označeny za neplatné veškeré majetkové převody a majetkově-právní jednání, která byla uzavřena pod tlakem okupace či národní, rasové nebo jiné persekuce, pokud se tak událo po 29. září 1938.

Podle § 2 má být znárodněn veškerý majetek (i ten nabytý po 29. září 1938) na území Československa, který je až doposud vlastněn osobami státně nespolehlivými. Tyto osoby vymezuje § 4 a jsou to osoby národnosti německé, maďarské a dále osoby, které se zasadily svou činností proti Československému státu.

Podle § 3 se uvaluje národní správa na všechny podniky a majetkové podstaty, které jsou opuštěné, nebo v rukou státně nespolehlivých osob a ty jsou vyjmenovány v §§ 5 a 6.

V § 7 jsou vyjmenovány všechny organizace a podniky, které mají pod národní správu přejít. Jedná se o správu peněžních ústavů, báňských podniků, průmyslových, obchodních a živnostenských podniků, zemědělských a lesních majetků a ostatního majetku. Podniky jsou rozděleny podle počtu zaměstnanců, pokud mají do 20 zaměstnanců, spadají pod místní národní výbor, pokud má podnik nad 20 zaměstnanců, spadá pod okresní národní výbor. Zemědělské a lesní majetky spadají pří výměře do 50 ha pod místní národní výbor a nad 50 ha pod okresní národní výbor. Obytné domy a stavební parcely spadají až do výše hodnoty 5 milionů korun pod místní národní výbor, nad tuto hodnotu pod okresní národní výbor. Ostatní majetek spadá pod místní národní výbor při hodnotě do 500 tisíc korun, pokud ji převyšuje, spadá pod okresní národní výbor.

Z § 11 vyplývá, že národní správa je pouze dočasná a bude zrušena orgánem, který ji zavedl, jakmile pominou důvody, z nichž byla národní správa zavedena.

Podle § 24 mohou dělníci, rolníci, živnostníci, drobní a střední podnikatelé, úředníci, příslušníci volných povolání, všechny další osoby podobného sociálního postavení a jejich dědici žádat o navrácení majetku, který jim byl vyvlastněn z důvodu národní, rasové nebo politické persekuce. Tento zákon se netýká osob uvedených v § 4 a všichni žadatelé musí prokázat, že se stali obětí persekuce a že zůstali věrni Československé republice.

Ohledně vydání tohoto dekretu proběhla 17. května 1945 diskuse na 19. schůzi vlády. Jednalo se o nesouhlas Slovenské národní rady (SNR) s vydáním dekretu jako předpisu s celostátní působností. SNR nesouhlasila s § 1 a žádala zvláštní úpravu pro Slovensko. Chtěla, aby celý dekret platil jen pro Česko. Ministr Stránský namítal, že v již sepsaném dekretu se počítá s platností pro celé území Československa. Navrhl, se situací seznámit prezidenta republiky. Dále podotkl, že vláda při vypracování osnovy dekretu vyhověla všem požadavkům slovenských kolegů a postoj SNR je tedy nepochopitelný. Z jednání dále vyplývá obava SNR, že by se její kompetence vztahovaly pouze na menší podniky. Tuto obavu však při jednáních o osnově Slováci nevyjádřili. Celá rozprava se zvrhla v polemiku o pravomocích ústřední vlády. Slováci nechtěli vracet majetek Židům, kteří se nehlásili ke slovenské národnosti, proto měli problém s § 1, tuto skutečnost oznámil ministr V. Šrobár.

Z této rozpravy vyšlo usnesení vlády, ve kterém vláda schválila osnovu dekretu prezidenta republiky a dohodla se na jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů a nařízení. Protože SNR nedala souhlas k celostátní působnosti dekretu, měl být vyhlášen s platností jen pro české země.

Následně řešil celou situaci předseda vlády Zdeněk Fierlinger s kanceláří prezidenta republiky Edvarda Beneše prostřednictvím korespondence. Kancelář prezidenta republiky konstatovala dle platných zákonů, že se dekret nutně vztahuje na území celého Československa a žádné usnesení vlády ani dopis prezidenta to nemůže nijak změnit.

2.3.2 1945, 21. červen, Praha - Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa

§ 1 nařizuje okamžitou konfiskaci bez jakéhokoli nároku na náhradu, s platnosti pro zemědělský majetek, který byl až doposud ve vlastnictví osob německé a maďarské národnosti, všech zrádců a nepřátele republiky, kteří se tak projevili zejména mezi lety 1937 a 1945, všech akciových i jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně sloužila Němcům a fašistickým nebo nacistickým účelům. Z tohoto zákona jsou výslovně vyjmuty všechny osoby německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa.

V § 4 je vymezen zemědělský majetek, jako zemědělská a lesní půda, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství i movité příslušenství a všechna práva s tímto majetkem spojená.

§ 7 určuje osoby slovanské národnosti a družstva utvořená příslušnými osobami popř. obce, kterým bude zkonfiskovaný majetek přidělen. Těmto osobám je majetek přidělován podle pracovního zařazení.

Podle § 9 se zvolí v obvodech, ve kterých je zkonfiskovaný majetek, místní rolnická komise o maximálně deseti členech. Tato komise pak zvolí okresní rolnickou komisi, též maximálně deseti člennou. Po ustavení obou těchto komisí, zpracuje místní rolnická komise přídělový plán, jehož součástí bude i návrh na úhradu přiděleného majetku a předá ho ke schválení okresní rolnické komisi. Okresní komise pak zpracuje přídělový plán a rozvrh úhrad pro celý okres.

Podle §§ 10 a 11 se výše úhrady za přidělenou půdu řídila její výnosností, polohou, vzdáleností a stavem obdělání půdy a také majetkovými poměry přídělce. Úhrada měla být v hodnotě jedné až dvou průměrných ročních úrod půdy. Za přidělené budovy měla být hrazena částka ve výši jednoho až tří ročních nájemných budovy. Úhrada podle zákona proběhla buď jednorázově, nebo prostřednictvím splátek. Národnímu pozemkovému fondu mohla být úhrada vyplacena v peněžní nebo naturální formě.

Před vydáním dekretu č. 12/1945 sb. proběhlo jednání vlády o jeho osnově. Na 22. schůzi vlády 25. května 1945 vyjádřil J. Šrámek připomínku, že § 1 neobsahuje ustanovení o možnosti odvolání. Ministr V. Majer navrhl používání termínu vyvlastnění místo konfiskace. V osnově § 7 postrádal ministr V. Nosek předpis stanovující osobu nebo organizaci, která bude rozhodovat, jaký majetek má být vyvlastněn. Pro tuto činnost navrhoval místní rolnické komise, zatímco ministr A. Procházka chtěl, aby v otázce národnosti rozhodovaly okresní národní výbory, které k tomuto účelu mají v bývalých okresních úřadech příslušné informace. O tom, kdo je nepřítelem státu či zrádcem by měly rozhodovat lidové soudy. Vláda se nakonec usnesla, že konečné rozhodnutí bude přenecháno kompilační a redakční komisi. V debatě o § 10 navrhl ministr Procházka, aby bohatší hradili za příděly více, a tak se nahradily příděly za nižší nebo žádné úhrady. Podle ministra J. Ďuriše by tím došlo ke značným komplikacím řešení této otázky. A podle náměstka předsedy vlády K. Gottwalda, byla tato situace vyřešena již v § 9, kde se jasně píše o majetkových a rodinných poměrech přídělce. Bylo však usneseno, že redakční komise bude zvažovat přesnější formulaci tohoto ustanovení. V závěrečném usnesení vláda uložila komisi přípravu nové osnovy tohoto dekretu, ve které měla provést úpravy na základě předcházející debaty a tuto osnovu předložila na další schůzi vlády věnované tomuto dekretu. Další debata o pozměněné osnově dekretu proběhla 4. června 1945 na 26. schůzi vlády. Mimo jiné proběhla diskuze mezi ministrem financí V. Šrobárem a předsedou vlády Z. Fierlingerem. Ministr financí Šrobár upozorňoval na to, že likvidace nebo prodej konfiskovaného majetku je zásadní součástí plánu na ozdravení ekonomiky země. Je to jediný způsob, jímž lze řešit veliké schodky, které vznikly nadměrnou inflační emisí peněz a vklady „krytými“ německými státními papíry. Pouze prodejem části majetku za přiměřenou cenu je možno zajistit finance, které by sanovaly vklady a hotovost drženou českými obyvateli. Námitky, které přednášel za ministerstvo vnitra, se týkaly § 10, a to především ustanovení o úhradě. Domníval se, že výsledkem řešení, které je předkládáno v osnově, by byla ztráta několika set miliard, protože majetek o hodnotě stovek miliard korun by byl prodán za pouhé desítky miliard korun. Tím by byly zničeny všechny snahy o zachování hodnoty československé měny, což by znamenalo především poškození sociálně nejslabších vrstev, které měly v peněžních vkladech uložený o mnoho větší majetek než vyšší vrstvy. Z výše uvedených důvodů ministr financí požadoval odstranění osnovy z pořadu a její projednání v meziministerské úřednické komisi. Předseda vlády Fierlinger namítal, že Šrobárovy obavy z nadměrného oběhu Němci vydaných peněz a cenných papírů jsou zbytečné, protože takové cenné papíry stejně neměly platit. Ministr financí Šrobár přesto trval na svém a nakonec se vláda usnesla, že k 3. odstavci § 1 bude připojeno:...které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.[30]

Přestože byl ministr financí proti, vláda nakonec opravenou osnovu dekretu schválila. Návrh dekretu byl předložen prezidentovi republiky. Edvard Beneš s návrhem dekretu v podstatě souhlasil a považoval ho, jak napsal předsedovi vlády, za ...největší revoluční čin dnešní vlády, čin, který bude míti dalekosáhlé a všestranné důsledky a čin, jehož i politický dosah je a bude pro celý další vývoj republiky nadmíru důležitý.[31] Navrhoval, aby náhrady za zkonfiskovaný majetek byly zvýšeny, také aby se na reformě podílelo nejen ministerstvo zemědělství, ale i ministerstvo financí. Navrhoval zřízení úvěrů pro nemajetné zemědělce. Doporučoval pozměnění § 11 tak, aby bylo jasné, že jedna polovina finančního výtěžku reformy bude sloužit k finanční sanaci. Prezident Beneš chtěl také, aby slovo konfiskace bylo nahrazeno slovem vyvlastnění, v názvu i v § 1. Jelikož pozemková reforma souvisela s transferem německých a maďarských obyvatel doporučoval prezident, aby k dekretu ještě byl připojen další článek týkající se reparací od Německa. Němci během války na území Československa napáchali značné škody, za které měly být požadovány reparace. Aby tento proces mohl být usnadněn, navrhoval Beneš kompenzovat je majetkem vyvlastněným. Předseda vlády Fierlinger na 29. schůzi vlády přednesl prezidentův dopis. Vláda návrhy projednala a prezidentovi zaslala své stanovisko, ve kterém zdůvodňuje, proč většinu jeho návrhů do dekretu nezahrnula. Vláda nezvýšila náhrady za zkonfiskovaný majetek, nepozměnila § 11, jak si prezident přál. Aby bylo jasné, že se jedná o konfiskaci bez náhrady, nenahradila vláda toto slovo výrazem vyvlastnění a dokonce odmítla i usnadnění procesu vymáhání poválečných reparací a důrazně píše, že na reparacích bude trvat a o náhradě nelze uvažovat. Dekret byl doplněn o několik vět, které prezident navrhl a jeho pozměněná osnova jemu předložena.

2.3.3 1945, 19. červen, Praha - Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech

Podle preambule byl tento dekret vydán, aby učinil spravedlnost mezi nacistickými zrádci, jejich pomahači a oběťmi jejich zločinů československým lidem.

Hlava I., týkající se zločinů proti státu, obsahuje výčet konkrétních zločinů a příslušných trestů. V §§ 1 až 4 je výčet zločinů proti státu. Každý, kdo se v době zvýšeného ohrožení republiky dopustil úkladů o republiku, měl být potrestán smrtí. Každý, kdo se dopustil plánování přípravy úkladu, ohrožení bezpečnosti republiky, prorady, zrady státního tajemství, vojenské zrady, násilí proti ústavním činitelům, propagace nebo podpory fašistického nebo nacistického hnutí, veřejného schvalování a obhajoby nepřátelské vlády nebo nezákonných činností okupantů, kdo byl členem nebo se přímo podílel na vedení NSDAP, SdP, Vlajky, Hlinkovy nebo Svatoplukovy Gardy nebo jiných organizací podobného ražení, měl být potrestán těžkým žalářem od pěti do dvaceti let. Stejný trest čekal každého československého občana, který v zahraničí rozvracel hnutí, snažící se o osvobození Československa, ohrožoval bezpečnost občanů, snažících se o osvobození republiky doma, rozvracel republiku a poškozoval její zájmy. V§§ 5 až 7 se dekret věnuje zločinům proti osobám v době zvýšeného ohrožení republiky. Trestem smrti byl potrestán každý, kdo rozsudkem, soudním nařízením, usnesením, správním rozhodnutím, výkonem rozsudku, nařízení či správního rozhodnutí nebo jinak způsobil smrt obyvateli Československa. Trest smrti byl také udělen obyvateli, jenž se podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., dopustil zločinu veřejného násilí, veřejného násilí nakládání s člověkem jako s otrokem, vraždy, zabití, těžkého poškození na těle, dále podle trestního zákona čl. V/1878 zločinu vraždy, úmyslného zabití, těžkého ublížení na těle se smrtelnými následky a loupeže dětí. Těžkým žalářem od deseti do dvaceti let byl potrestán ten, kdo, způsobil obyvateli republiky těžké ublížení na těle bez těžkých následků, podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., ten, kdo spáchal zločin veřejného násilí neoprávněným omezováním osobní svobody člověka, vydírání, nebezpečné ohrožování, těžké poškození na těle, podle trestního zákona čl. V/1878, bezprávné omezování osobní svobody člověka, těžké ublížení na těle a vydírání. Těžký žalář od pěti do dvaceti let byl udělen tomu, kdo zapříčinil ztrátu svobody obyvatele republiky bez jiných následků. Pokud tato osoba zavinila ztrátu svobody u více obyvatel republiky a to za zvláště přitěžujících okolností, mohl být udělen i trest smrti. Těžkým žalářem od pěti do deseti let byl udělen tomu, kdo nařídil nucenou nebo povinnou práci ve prospěch válečného úsilí Německa nebo jeho spojenců a také tomu kdo při vydání a výkonu nařízení spolupůsobil. Zločiny proti majetku jsou obsahem §§ 8 až 10. Trest smrti byl udělen tomu, kdo se podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., dopustil zločinu veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku, žhářství a loupeže za okolností a s následky specifikovanými v již zmiňovaném trestním zákoně. Podle téhož trestního zákona, se za vpadnutí do cizího nemovitého statku, zlomyslné poškození cizího majetku, žhářství, podvod, krádež, podílnictví na krádeži nebo zpronevěře, uděloval těžký žalář od deseti do dvaceti let, za zvláště přitěžujících okolností maximálně doživotí. Stejný trest byl udělen za zločiny podle trestního zákona čl. V/1878, a to za poškození cizího majetku, žhářství, krádež, podílnictví a podvod. Trest těžkého žaláře od deseti do dvaceti let a při zvláště přitěžujících okolnostech až doživotí byl dále udělen tomu, kdo Československému státu, občanu či právnické osobě odepřel částečně nebo zcela jejich jmění svým soudním usnesením, rozsudkem, výkonem rozsudku, nařízením, nebo správním rozhodnutím a učinil tak proti zákonu republiky. Za zneužití tísně způsobené persekucí k obohacení se na úkor státu, fyzických nebo právnických osob v období zvýšeného ohrožení republiky, byl udělován trest těžkého žaláře pět až deset let. Zločin udavačství je obsahem § 11. Za prosté udání v době zvýšeného ohrožení republiky byl udavači udělen trest těžkého žaláře od pěti do deseti let. Pokud udavač způsobil československému občanovi ztrátu svobody, byl mu udělen těžký žalář od deseti do dvaceti let. Doživotní trest těžkého žaláře byl udělen tomu, kdo udáním způsobil ztrátu svobody více československým občanům, nebo těžkou újmu na zdraví. Pokud byla následkem udání smrt československého občana, byl udavači udělen trest smrti. Obsahem §§ 12 až 20 jsou všeobecná ustanovení, mj. že tresty za zločiny uvedené v tomto dekretu se vztahují i na cizince a jmění odsouzeného podle tohoto dekretu propadá zčásti nebo celé státu. Zločiny podle tohoto dekretu jsou nepromlčitelné. § 18 určuje jako dobu zvýšeného ohrožení republiky od 21. května 1938, a den konce této doby měl být vyhlášen vládním nařízením později. Hlava II. se zabývá mimořádnými lidovými soudy a veřejnými žalobci.

Tento dekret je krom několika málo změn stejný jako dekret č. 6/1945 Úř. věst. čsl. z 1. února 1945. Hlavním pojítkem obou dekretů je také to, že jejich autoři předpokládali a pokoušeli se o celostátní působnost. Slovenská národní rada však nerespektovala, že trestání válečných zločinců mělo být vyřešeno celoplošně již vydaným dekretem prezidenta republiky a vydala 15. května 1945 v Bratislavě Nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR, o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Toto nařízení bylo obsahově velmi podobné, ale přesto vznikalo riziko možnosti různého posuzování a trestání stejných zločinů. Podle vládního dekretu bylo možné zřizovat místní lidové soudy jen při krajských soudech. Nařízení SNR však v § 26 připouští zřízení místního lidového soudu v sídle místního národního výboru. Členy tohoto soudu měl jmenovat a odvolávat okresní národní výbor.

28. dubna 1945 proběhla v Košicích schůze předsednictva vlády o retribučních předpisech. Na schůzi se představitelé vlády zabývali především územní platností dekretu. Náměstek předsedy vlády J. Ursíny projevil názor, že úprava má být jednotná a že jde spíše o to, jak jednotnou úpravu zajistit. Navrhl dvě varianty, první byla existence samostatných předpisů SNR, českého zemského národního výboru a moravského zemského národního výboru. Druhou možností byl dekret s celostátní platností, s tím, že soudce na Slovensku by jmenovala SNR a tím by byl zajištěn požadovaný způsob trestání slovenských zločinců. Proti tomu však vystoupil Dr. Púll, který požadoval autonomní úpravu SNR. Profesor Stránský navrhoval, aby před úpravou zákonodárné moci SNR nejdříve vydala retribuční nařízení. Viděl však některé závažné obsahové rozdíly jako např. to, že podle slovenského nařízení předsedou soudu nemusel být soudce z povolání, zatímco podle vládního dekretu předseda soudu musel být soudcem z povolání bezpodmínečně. Náměstek předsedy vlády K. Gottwald zase chtěl, aby bylo co nejrychleji vydáno nařízení SNR. Pak by na podkladu původního dekretu byly vypracovány předpisy přizpůsobené nařízení SNR a tím by byly oba dokumenty sjednoceny. Náměstek předsedy vlády J. Šrámek se jednoznačně vyslovil pro kompromis a následné vydání jednotného dekretu s celostátní působností a přikláněl se i náměstek předsedy vlády J. Ursíny. Ministerský předseda nechal hlasovat o tom, zda vláda bere vydání slovenského nařízení na vědomí a toto hlasování skončilo souhlasem pěti členů vlády s tím, že náměstek předsedy vlády J. Šrámek se hlasování zdržel. Po hlasování se začaly projednávat hlavní odlišnosti mezi dekretem a nařízením SNR. Ministr spravedlnosti profesor Stránský téma otevřel národními soudy, u nichž měly být souzeny prominentní osoby režim, ať už politicky nebo jinak angažované, ale především osoby, které měly být vzorem pro ostatní obyvatele. Z těchto důvodů považoval ministr spravedlnosti za správné, aby těmto osobám bylo odňato volební právo, právo veřejného projevu, ať už ústního nebo písemného, právo být činiteli organizací atd. Stejné tresty by pro tyto osoby, které se přímých zločinů nedopustily, měly platit i na území Slovenska.

Doktor Štefánik v reakci na projev ministra Šrámka upozorňoval, že zmiňované soudy jsou jen pro určitou skupinu lidí a že trest soudní i politický bude určitě vždy udílen a že tresty politické se z vedlejších trestů stanou hlavními i na Slovensku. Odpovědí ministra Stránského byla obava z možnosti vymlouvání se zločinců souzených podle slovenského návrhu na to, že jejich činy nebyly páchány se zlým úmyslem. Podle Štéfanika však nebylo možné, aby u pachatelů, kteří se před tyto soudy dostanou, byly jakékoliv pochybnosti o vině.

2.3.4 1945, 17. července, Praha – Dekret presidenta republiky č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení.

§ 1 vymezuje vnitřní osídlení jako soubor všech opatření, kterými se podle zvláštních předpisů, o tom vydaných, mělo dosáhnout navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu.

K zachování jednotného řízení a usměrnění vnitřního osídlení je podle § 2 zřízen osidlovací úřad se sídlem v Praze pro České a Moravskoslezské oblasti a pro Slovensko byl zřízen osidlovací úřad v Bratislavě. Tyto úřady mají vykonávat svou působnost pod ústředním vedením ústřední komise pro vnitřní osídlení.

Do čela každého osidlovacího úřadu je podle § 3 jmenován prezidentem republiky předseda, který se bude účastnit schůzí ústřední komise s hlasem poradním.

Předsedou ústřední komise je podle § 4 ministr vnitra, kterého může zastupovat vybraný resortní úředník. Členy komise jsou zástupci úřadu předsednictva vlády a ministerstev národní obrany, průmyslu, zemědělství, ochrany práce a sociální péče, vnitřního obchodu, financí, spravedlnosti a dva zástupci Slovenské národní rady. Dále si podle tohoto paragrafu má ústřední komise zvolit náměstka předsedy komise v návaznosti na národnost předsedy. Pokud je předsedou Čech, náměstkem bude Slovák a naopak. Pro kontrolu nad tím, zda ústřední komise dbá i na zájmy resortů, které zde nemají svého přímého zástupce, je funkce generálního tajemníka ústřední komise, kterou vykonává zástupce úřadu předsednictva vlády. V případě potřeby může předsedající komise přivolat k jednání zástupce dalších ministerstev nebo jiného odborného poradce.

Podle § 5 může vláda na návrh ústřední komise přenést provádění některých úkolů osidlovacích úřadů na úřady jiné nebo k tomuto účelu zřídit úřady nové. Dále § 5 stanovuje povinnost spolupůsobit a podporovat činnost ústřední komise a osidlovacích úřadů všem veřejným úřadům a orgánům, které o tuto podporu a spolupráci budou požádány.

Schůze vlády k přepracované osnově dekretu o jednotném řízení vnitřního osídlení se konala 26. června 1945. Této schůzi předcházelo jednání se slovenskými ministry, nebo jejich zástupci a osnova dekretu byla přepracována s ohledem na přání slovenských představitelů.

Během této schůze vlády se již nedělaly žádné zásadní změny v osnově. Upravilo se pár nejasných formulací, tak aby byly jednoznačné.

K § 4 odpovídal ministr V. Nosek na otázku ministra J. Ďuriše ohledně pravomocí generálního tajemníka ústřední komise, že tajemník bude hájit zájem těch resortů, které nemají v komisi zastoupení a ovlivňovat formální postup.

Vláda osnovu dekretu na této schůzi schválila.

2.3.5 1945, 26. července, Praha – Dekret presidenta republiky č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel sátu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.

Majetek, jenž byl zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a náleží do Národního pozemkového fondu, má být podle § 1 osídlen přidělením půdy oprávněným uchazečům z krajů ve kterých jsou nepříznivé podmínky pro zemědělství nebo není dostatek zemědělské půdy.

Oprávnění uchazeče o půdu žádat definuje § 2 odstavec 1 jako:

a) Deputátník a zemědělský dělník,

b) zemědělec s dosavadní výměrou zemědělské půdy do 13 ha, pokud tuto půdu i s příslušnými budovami odevzdá Národnímu pozemkovému fondu; s ostatním majetkem může naložiti volně,

c) členové rodiny zemědělce podle písm. b), pokud jsou výkonnými zemědělci a dosáhli věku 18 let

d) výrobní zemědělské družstvo, utvořené z oprávněných žadatelů, uvedených pod písm. a), b) nebo c)

e) obce, okresy a stát pro veřejné účely,

f) jiní než pod písm. a) uvedení dělníci, veřejní a soukromí zaměstnanci, maloživnostníci a sociálně slabí příslušníci svobodných povolání pro stavbu vlastního domu anebo na zřízení zahrady, do výměry 0,5 ha.“[32]

O příděl půdy mohly žádat i osoby, které měly bydliště v místě vyvlastněného majetku a vyhovují podmínkám v odstavci 1, pokud se také zavážou k případnému scelení pozemků.

Vojáci, partyzáni, političtí vězni, deportované osoby a jejich rodinní příslušníci a zákonní dědici, rolníci, poškození válkou a i další osoby, které se vyznamenaly a zasloužily v boji za osvobození národa, mají podle § 3 přednostní právo na příděl půdy.

Postup přidělování půdy stanovuje § 4:

(1) „Oprávnění uchazeči podají žádost o příděl u místní rolnické komise k příslušné okresní rolnické komisi.

(2) Okresní rolnická komise přezkoumá došlé žádosti o příděl půdy k osídlení a postoupí je urychleně zemskému národnímu výboru, který žádosti se svým dobrozdáním bezodkladně předloží ministerstvu zemědělství.

(3) Ministerstvo zemědělství usměrňuje ústředně osidlování v rámci předpisů dekretu presidenta republiky ze dne 17. července 1945, č. 27 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení, a přiděluje, přihlížejíc k okolnostem, uvedeným v žádosti, za součinnosti okresních rolnických komisí a příslušných okresních národních výborů podle potřeby a možnosti oprávněným uchazečům půdu ve výměře:

a) až do 8 ha orné nebo až do 12 ha zemědělské půdy podle její bonity,

b) mnohočlenné rodině (nejméně 3 děti) až do 10 ha orné anebo až do 13 ha zemědělské půdy podle její bonity, pokud možno s příslušným zařízením (hospodářské budovy, živý a mrtvý inventář) a podle možnosti scelené.

(4) Velké hospodářské budovy, strojní zařízení a podobné buďtež všude tam, kde je to možné, přidělovány za účelem vhodnějšího využití do vlastnictví družstev, utvořených z přídělců.

(5) Ministerstvo zemědělství a zemské národní výbory vysílají k okresním rolnickým komisím pomocné orgány, které pomáhají při technických pracích přídělových.[33]

Podle § 5 odstavce 1 je povinností přídělce ujmout se přídělu v ten den, který je stanoven v rozhodnutí o přídělu. Odstavec 2 říká, že vlastnictví půdy přechází na přídělce v den jejího převzetí. Přídělce na půdě musí hospodařit osobně. Smí ji dát do cizího užívání jen v mimořádných a odůvodněných případech se souhlasem Národního pozemkového fondu.

Podle § 6 Národnímu pozemkovému fondu zůstává až do rozhodnutí o přeorientování zemědělské výroby půda v krajích, kde je zemědělské využití půdy nerentabilní a tam, kde je nutné přeorientovat zemědělské podmínky.

Zemědělský majetek je podle § 7 přidělován za úhradu. Výši této úhrady určí výnosnost půdy, poloha, odlehlost a stav obdělání půdy, rodinné poměry přídělce. V případech popsaných v § 2 odst. 1. Písm. b) se výše úhrady určí s přihlédnutím k hodnotě odevzdané půdy, ale však nejméně ve výši hodnoty jedné průměrné roční úrody a nejvíce ve výši dvou průměrných ročních úrod půdy na navrhované výměře půdy.

Úhrada za přidělené budovy se má podle odstavce 3 určit ve výši nájemného za jeden až tři roky.

Pokud přídělce nedostane s půdou i potřebné budovy a zařízení a prokazatelně nemá možnost si je pořídit z vlastních prostředků, může mu být poskytnut dlouhodobý levný úvěr Národním pozemkovým fondem. Přídělci, jenž odevzdal půdu podle § 2 odst. 1 pís. b) může být úhrada zcela nebo částečně prominuta.

Podle § 8 odst. 1 splatí úhradu určenou § 7 podle svých hospodářských možností: jednorázově penězi nebo v naturáliích, a to nejpozději do uplynutí 12 měsíců od převzetí přídělu, nebo ve splátkách - 10% úhrady zaplatí při převzetí a dále platí podle splátkového kalendáře, který jim bude vyměřen Národním pozemkovým fondem tak, aby příděl splatili nejpozději do 15 let ode dne převzetí přídělu. První splátka může být odložena maximálně o 3 roky.

V odstavci 2 § 8 je dána možnost přidělení zemědělského majetku bezúplatně, tomu musí předcházet důkladné šetření za účasti příslušných národních výborů a rolnických komisí. Toto opatření se týká především osob uvedených v § 3.

Národní pozemkový fond využije přijaté úhrady, jak je popsáno v § 9, na zaplacení dluhů a závazků váznoucích na zkonfiskovaném majetku, pokud je uzná a převezme. Dále využije tyto prostředky na zmírnění válečných škod, zvelebení zemědělské výroby, vnitřní osídlování a zmírnění škod, jež utrpěli zemědělci perzekuovaní za okupace z rasových, národnostních nebo politických důvodů. Pokud vznikne přebytek, připadne státní pokladně.

Schůze vlády o osnově dekretu prezidenta republiky o osídlení zemědělské půdy proběhla 21. června 1945.

Náměstek předsedy vlády K. Gottwald otevřel otázku, jaké je postavení synů malozemědělců pracujících u svého otce. V této otázce došlo k všeobecné shodě, že mají mít možnost přídělu, pokud vyhovují ostatním podmínkám. V bodě c) upozornil ministr dr. I. Pietor na to, že by měly být zahrnuty i osoby volného povolání jako např. umělci a spisovatelé.

K § 3 připomněl dr. J. Šrámek, aby se nezapomnělo na politické vězně a deportované, kteří se vrátí později, a proto by půda neměla být zcela rozdělena. Ministr. J. Ďuriš mu na to odpověděl, že si je této skutečnosti vědom a že Národní pozemkový fond dostane tomu odpovídající instrukce.

U projednávání § 6 upozorňuje P. F. Hála na to, že by půda, která je pod dočasnou správou NPF, měla být nějak zužitkována i po tuto dobu. Ministr J. Ďuriš odpověděl, že i na to pamatuje. A P. F. Hála k tomu ještě popsal situaci na Vyškovsku, kde se půda nechala ležet ladem několik let a vznikly tam nenapravitelné škody. J. Ursíny vystoupil se svou připomínkou, že takové dočasné zužitkování znamená změnu kultury a musí být provedeno odborně. J. Ďuriš to odsouhlasil.

U § 8 navrhl J. Ďuriš, aby do úhrady za půduy byla zahrnuta i úhrada za přilehlé budovy popř. i inventář, aby ulehčili nově přistěhovalým zemědělcům. K. Gottwaldovi to připadalo jako příliš velké dobrodiní. J. Lichner s K. Gottwaldem souhlasil a ještě upozornil na diskriminaci způsobenou různou kvalitou půdy. J. Ursíny byl též proti a připomněl situaci na Slovensku, kde se za budovy musí platit více než dvouleté nájemné. J. Ďuriš hájil svůj návrh tím, že se počítá s nevolí zemědělců se stěhovat a toto opatření by bylo určitou pobídkou. Nakonec bylo odsouhlaseno, že se věc vyřeší podle dekretu o konfiskaci.

K § 11 vysvětlil J. Ďuriš, že úhrada zahrnuje náklady spojené s přepravou osob do místa přidělené půdy, protože se počítá s většími obtížemi při stěhování zemědělců. K. Gottwald a P. F. Hála navrhli, aby si přepravu platili přídělci sami. I Pietor souhlasil s J. Ďurišem a J. Ursíny navrhl, aby se hradila jen železniční přeprava v odpovídajícím rozsahu. Nakonec bylo usneseno, že se bude hradit pouze železniční doprava, nikoli doprava jinými prostředky.

Vláda uložila redakční komisi osnovu přepracovat s přihlédnutím k vysloveným připomínkám a znovu předložit co nejdříve vládě.

2.4 Příklady uplatnění dekretů prezidenta republiky

O uplatnění výše uvedených dekretů prezidenta republiky je samozřejmě možné nalézt řadu záznamů v archivech.

Jako příklad protokolárních zápisů o majetkových přesunech na základě těchto dekretů chci ve své práci uvést:

Zápis sepsaný 14. listopadu 1945 v kanceláři národní správy velkostatku bývalých majitelů Anny Marie Merveldtové a Bernarda Mervaldta v Lázních Bělohradě.[34] Předmětem jednání, kterého se tehdy v Lázních Bělohrad zúčastnili zástupci ministerstva zemědělství, ředitelství stát. lesů a statků v Praze a národní správy byloodevzdání dvou velkostatků bývalých majitelů…konfiskovaných na základě dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12 Sb. do vlastnictví československého státu, do správy ministerstva zemědělství – podniku Státní lesy a statky, skupiny státních lesů.

Protokolární zápis vyjmenovává „přejímané nemovitosti“, jejich výměry, katastrální evidenci a typ a uvádí, že uvedené nemovitosti přejímají se se všemi právy a příslušenstvími, která jsou spojena s jejich držbou, zejména též s právem rybolovu (součástí převodu byly i dva rybníky – pozn. autorky). S přejímaným majetkem nepřejímají se žádné dluhy a nároky ani knihovní, ani neknihovní.Dále jsou součástí zápisu „v příloze obsaženy údaje o těžbě dříví v posledních 5 letech…a stručná zmínka a dnešním stavu lesního hospodářství[35]. V odstavci VII. Zápis uvádí: Na den předání byli všichni zaměstnanci přejímaného velkostatku povoláni do Lázní Bělohradu a za přítomnosti předsedy závodní rady vyrozuměni, že se ponechávají prozatím na svých služebních místech, že jim budou služební požitky vypláceny zálohově nejvýše ve výši požitků zaměstnanců podniku Státní lesy na stejných místech se stejnou kvalifikací a že o jejich eventuálním převzetí a o úpravě služebního poměru bude rozhodnuto dodatečně, při čemž bude také u každého jednotlivce zkoumána jeho národní a politická spolehlivost.Do zápisu bylo dále konstatováno, že zaměstnanců německé národnosti zde není. Všichni zaměstnanci jsou národnosti české, neboť i Vladimíru Kalvodovi bylo Okres. národním výborem v Nové Pace vydáno potvrzení, že má býti považován za Čecha.Následuje výčet pojistek týkajících se věcného i osobního pojištění, stavu peněžních prostředků, daňového stavu, archivu a přebírané korespondence. Nakonec pod lakonickýmskončeno, přečteno a podepsánopodpisy čtyř úředníku v.r.

Ve stejném archivu jsem objevila další protokolární zápis o převzetí majetku do prozatímní státní správy.[36] Tentokrát šlo o majetek Horní Hoštěnice města Pačkova, které leží v Německu(sic!). I v tomto případě šlo o konfiskát na základě dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12 Sb.

I tento protokolární zápis uvádí katastrální lokaci a rozlohu převáděné půdy a konstatuje, že jsou to všechno lesní nemovitosti,… dále polnohospodářské pozemky, zastavěné plochy a ostatní pozemky nutné k provozu lesního hospodářství.I tentokrát se v převodu uvedené nemovitosti přejímaly se všemi právy a příslušenstvími, která jsou spojena s jejich údržbou, zejména s právem rybolovu (i zde lesní rybník – pozn. autorky) v tom rozsahu, v jakém ho užíval původní majitel. S přejímaným majetkemse nepřejímaly žádné dluhy a nároky ani knihovní, ani neknihovní.Do mnohdy překvapujících podrobností je v tomto zápise popsán stav přebíraného lesa (Hospodářský způsob jest les vysoký s obmýtím 100 roků a cílem jest přejít k době obmýtní 120 roků. Obměna porostů děje se většinou cestou umělou a jen nepatrné procento připadá na obnovu přirozenou.). Ani zde nechybí taxativní soupis pojištění, údaje o stavu pokladny ke dni převzetí a soupis živého inventáře (koně tažní na práci v lese uvyklí a lesní zvěř vysoká, srnčí, zajíc, ojediněle bažant. Koroptev zde není, jelikož se jedná o honitbu lesní (vida ji, koroptev, do lesa se jí nechtělo – pozn. autorky:-))“.

Zajímavé jsou informace o zaměstnancích, kteří byli i zde v den přejímání velkostatku povoláni do kanceláře lesního úřadu v Horních Hošticích, kde jim bylo sděleno, že majetek byl na základě dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12 Sb. zák. konfiskován.I zde byli zaměstnanci na přejímaném majetku vyrozuměni, že se ponechávají prozatím na jejich dosavadních místech a že jim budou požitky vypláceny zálohově, nejvýše ve výši požitků zaměstnanců podniku Státní lesy a statky na stejných místech se stejnou kvalifikací.I zde byli zaměstnanci upozorněni, že u každého jednotlivě bude přezkoumána jeho národní a politická spolehlivost.Ale pozor, zajímavým detailem v souvislostech tématu mé práce bylo, že zaměstnanci německé národnosti byli výslovně upozorněni, že na místo jejich dosavadních požitků bude jim vyplácena jednotná odměna 5.50 K za hodinu a to bez ohledu na služební kategorii.Na konec obligátní „skončeno, přečteno, podepsáno“ a podpisy přítomných úředníků v.r.

Tyto dva „mikropříběhy“ jsem si v archivu vyhledala a ve své práci uvedla proto, abych i na zmíněných detailech demonstrovala rozdílný přístup čs. úřadů k českým a německým zaměstnancům v naprosto identických poměrech.

Stejný příklad „dvojího metru“ (v historickém kontextu pochopitelného) dokládá i „Rezoluce místního národního výboru v Chrastavě ze dne 2. září 1947“.[37] V textu se mj. uvádí: Aby národní výbory v pohraničí mohly nerušeně a odpovědně plnit své úkoly a splnit zejména úkol košického vládního programu: tj. vésti neúprosný boj za vymítění všech fašistických prvků, žádáme, aby osoby německé národnosti v pohraničí dosud žijící, byly z důvodů státní bezpečnosti a bezpečnosti hranic zařazeny do zemědělských, hornických a jiných prací ve vnitrozemí, aby němečtí socialisté byli znovu a přísně přezkoumáni, aby němečtí antifašisté vstoupili pokud možno do služeb denacifikace Německa, jak jim současná historická povinnost velí a konečně, aby vláda s urychlením rozhodla otázku smíšených manželství a tím i jejich žití v pohraničí.

Poznámky

[22] Němeček a kol. (2002): Cesta k dekretům a odsunu Němců, Praha, Littera Bohemica, str. 46 – 58.

[23] Zelený (1996): Vyhnání Čechů z pohraničí 1938: Vzpomínky, Praha, Ústav mezinárodních vztahů,

[24] Zelený (1996): Vyhnání Čechů z pohraničí 1938: Vzpomínky, Praha, Ústav mezinárodních vztahů,

[25] Susa (1994):Vyprávění o Češích a Němcích v Českých zemích, Praha, vlastním nákladem Zdeněk Susa, str. 30 – 34.

[26] Frank (2007): Expelling The Germans, Oxford, Oxford University Press, str. 94 – 97.

[27] PRŮCHA (2009), Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 - 1992. Brno : DOPLNĚK,

[28] PRŮCHA (2009), Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 - 1992. Brno : DOPLNĚK,

[29] Jech, Kaplan (2002): Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945: Dokumenty, Brno, Doplněk, tato publikace je zdrojem celé subkapitoly 2.3 a veškeré použité dekrety jsou dostupné také z: http://www.psp.cz/docs/laws/dek/.

[30] Kaplan (2002): Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945: Dokumenty, Brno, Doplněk. str. 289.

[31] Kaplan (2002): Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945: Dokumenty, Brno, Doplněk. str. 293.

[32] Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/dek/281945.html.

[33] Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/dek/281945.html.

[34] Národní archiv, f. Ústřední ředitelství státních lesů a statků, Praha (ÚŘSLS), karton 811, záp. č..

[35] součástí převodu bylo 221 ha lesů

[36] NA, f. Ústřední ředitelství státních lesů a statků (ÚŘSLS), karton 786

[37] NA, f. Ministerstvo vnitra – nová registratura, Praha (MV - NR), karton 295

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více