Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 1.

Autor: Bc. Sylvia Rejnartová 🕔︎︎ 👁︎ 22.337

1. Britská politika appeasementu

Appeasement je politikou, která uznává zásady nevměšování se a neovlivňování vnitřních záležitostí jiných států. Snaží se hledat společné styčné body a řešit konflikty umírněným postupem, který si leckdy vyžádá i hmotné formy ústupků. Názory na něj se ovšem velmi různí. Někteří lidé na appeasement nahlížejí jako na zcela přirozený jev, který doprovází diplomatické vztahy, protože ve snaze dojít k vzájemnému porozumění je jasné, že státy někdy musejí slevit ze svých požadavků. Jiní jej naopak vnímají jako projev slabosti a nejednotné zahraniční politiky.

Odborná definice appeasementu zní takto: „Appeasement je způsob řešení konfliktů, při kterém se dělají jednostranné ústupky v záležitostech, jež jsou jádrem střetu zájmů mezi dvěma nebo více státy. Může jít o ústupky územní nebo i principiální. Z hlediska morálního je appeasement charakterizován jako náročné manévrování mezi dvěma povinnostmi, které se často dostávají do vzájemného konfliktu a o to těžší a složitější je pak politické rozhodování…vážné problémy appeasementu vyvstávají ve vztazích mezi demokratickými a nedemokratickými státy, zejména pak těmi, které neuznávají mezinárodní uspořádání. Z hlediska krátkodobého může appeasement být úspěšný, protože dává možnost, jak získat čas k rozehrání velkých diplomatických iniciativ, znovuvyzbrojení ohrožené země, hledání spojenců a vytvoření koalic a aliancí.[1]

Reklama

Appeasement bývá nejčastěji spojován s britskou zahraniční politikou 30. let dvacátého století. Začal se ale formovat dříve, a to již v devatenáctém století, kdy Velká Británie zastávala politiku rovnováhy sil. Ta spočívala v tom, že se v mezinárodních vztazích přiklonila na stranu oslabených států. Snažila se tímto postupem docílit toho, aby rovnováha nebyla vychýlena ve prospěch silnějších států, které by toho mohly později zneužít. Appeasement může být tedy chápán jako její pokračování, kdy se po první světové válce snažila o mírný postoj vůči Německu, které bylo po podepsání Versailleské mírové smlouvy značně oslabeno. Dalším projevem tohoto druhu britské zahraniční politiky je vztah s Itálií, která souhlasila s obsazením svobodného státu, aby si tím přiklonila Itálii na svoji stranu.[2] Velká Británie tiše podporovala Itálii, protože ji vnímala jako případného spojence proti Německu.[3] Itálie naopak souhlasila s africkými územními zisky Francie a Velké Británie a rovněž chtěla mít na své straně stát, který má velkou váhu a moc ve středozemní oblasti.[4] Ale tím jsme britský appeasement ještě nevyčerpali, jelikož byl také zastáván Británií vůči Japonsku, které v roce 1930 obsadilo Mandžusko.[5]

Britská politika appeasementu, reprezentována tehdejším vládním kabinetem, byla často podrobována domácí i zahraniční kritice. Existuje celá řada možných příčin, které s sebou přinesl začátek dvacátého století, jež vedly k politice appeasementu. Jednou z nich byl způsob, jakým Britové vnímali první světovou válku. Válka představovala pro Brity šok. Nedokázali pochopit to, že britští vojáci museli umírat v tak nesmyslném a krvavém konfliktu. Proto bylo hlavní snahou britského obyvatelstva se případnému dalšímu konfliktu za každou cenu vyhnout. Svůj názor britská společnost musela přehodnotit až ve druhé polovině třicátých let, kdy bylo již jasné, že se Německo připravuje na další válečný konflikt. Právě ve třicátých letech stála zahraniční politika ve středu zájmů a politici museli začít brát vážně veřejné mínění. To bylo stejně jako v ostatních státech novým jevem a společnost si značným způsobem určovala, jakým směrem se zahraniční politika má ubírat.[6] Dále je podstatné si uvědomit, že Velká Británie byla koloniální velmocí a její pozornost tak byla rozprostřena na mnohem větší území. Do jisté míry se snažila distancovat od evropských problémů, aby se mohla plně věnovat a těžit výhody ze svých dominií a kolonií.

Dalším faktorem, proč se Velká Británie rozhodla příliš nevměšovat do evropských záležitostí, byla její oslabená ekonomická situace, kterou s sebou přinesla první světová válka. Dvacátá léta byla pro Británii charakterizována vysokou mírou nezaměstnanosti, nutností přechodu od válečné výroby k výrobě mírové a celou řadou stávek a nepokojů. Před rokem 1914 byla Británie v pozici mezinárodního věřitele, což se po válce změnilo a tuto úlohu za ni převzaly USA. Vysokou míru nezaměstnanosti řešila vzrůstající inflací, která byla typická pro většinu evropských států. Konec dvacátých let byl završen Velkou hospodářskou krizí, která Velkou Británii velmi těžce zasáhla. V roce 1931 byla donucena definitivně opustit zlatý měnový standard a mezinárodní protekcionismus dospěl ke svému vyvrcholení. Proto se rozhodla stimulovat nabídku prostou emisí peněz, čímž se na určitou dobu problémy skutečně vyřešily.[7] Velká Británie si pod vlivem těchto ekonomických důvodů nemohla další válku finančně dovolit. Státní rozpočet byl značně napjatý, a proto nebylo možné zvýšit výdaje na zbrojení, protože byl v první řadě kladen důraz na vypořádání s vnitřními záležitostmi a udržení si na své straně voliče.

Celá řada britských politiků spatřovala rovněž mnohem větší nebezpečí v podobě sovětského Ruska a šířící se vlny bolševismu. Jeho stínu se obával zejména Winston Churchill, který z počátku prosazoval mírnější vztahy s Německem a naopak poukazoval na to, že větší hrozbu představuje Rusko. To bylo posíleno i tím, že se v celé řadě států (Německo, Itálie, Maďarsko, Francie a další) pokoušeli bolševici o získání moci. Tyto pokusy byly naštěstí ale vždy úspěšně zmařeny.[8]

Britský vládní kabinet byl také rozpolcený v názorech. Někteří politici byli jednoznačnými zastánci appeasementu, ale nepředstavovali drtivou většinu. Britská vláda byla velmi nekonzistentní v názorech a velmi těžce hledala kompromisní řešení. Všechny tyto vlivy jsou důležité k pochopení toho, proč byla politika appeasementu zvolena jako oficiální zahraniční politika. Politika appeasementu je naprosto v pořádku, jedinou otázkou zůstává, zda byla vhodně zvolena proti ideologickému systému, jež představoval fašismus. Pokud máme jednu zemi, která je agresivní a chce expandovat a druhou, která si přeje mír a je ochotna té agresivní ustupovat, pak je jasné, že pokud je kýžený výsledek mír, tak se to nemůže povést. Klíčovým faktem je, že Hitler chtěl ovládnout Evropu a Velká Británie mu ustupovala a jevila se jako slabý protihráč, čímž ho utvrzovala v jeho touze po světovládě stále více. Británie doslova ustupovala a tím vznikal nový prostor pro německou expanzi. Agresivnější strategie vždy vyhraje. Potom tedy odpovědí je, že politika appeasementu je sama o sobě správná, pokud by proti sobě stály dva vyspělejší státy a měly podobné systémy ideologií, pak by zajisté výsledkem byl mír. Ale v případě, že stojíte proti agresorovi, tak tato taktika nefunguje. Vychází to z odlišných preferencí a očekávání a také z množství energie, kterou jsme ochotni vložit do procesu, jež nám přinese uspokojení. Hitler měl zmanipulované obyvatelstvo, věřil spolu s ostatními ve svou vizi a své názory, byl ochoten vložit všechnu energii, aby ovládl Evropu. Naproti tomu Velká Británie tradičně není tolik zfanatizovanou zemí a vzhledem k tomu, že lidé chtěli mír, tak její zahraniční politika nebyla natolik silná. Chtěla se jakoby přiblížit do statického, klidného, nebo-li mírového bodu. Německo chtělo z dané situace vytěžit maximum pro svůj prospěch, aby obstálo ve své věci. Pak je jasné, jakým směrem se vychýlil výsledek. Pokud tedy appeasement vztáhneme relativně k nacistickému Německu, pak vyhraje agresivnější, energičtější strana, která spíše prosadí svůj zájem. Nicméně i přesto nemůžeme appeasement kritizovat, protože byl určen vnitřními politickými problémy Velké Británie, a tak pro ni bylo zjevně výhodné nevměšovat se do vnitřní situace druhých států.[9]

Poznámky

[1] KRATOCHVÍL, DRULÁK. Encyklopedie mezinárodních vztahů, s. 27

[2] Britský souhlas s napadením Habeše byl vyjádřen v roce 1935 podpisem paktu, který se jmenoval Hoare-Laval. Své jméno nesl podle britského ministra zahraničí Samuela Hoara a francouzského ministra zahraničí Pierra Lavala. Tento pakt byl tajný, ale díky jeho vyzrazení byly všechny státy, které ho podepsaly velmi kritizovány.

Reklama

[3] Využívat Itálii pro své záměry mohla Velká Británie pouze do té doby, než Itálie v roce 1936 podepsala smlouvu o spojenectví s Německem. Než k tomu došlo, tak mezi oběma státy panovala značná nedůvěra. To bylo do jisté míry způsobeno i tím, že Mussolini a Hitler nesdíleli vzájemné sympatie, a také příliš nesouhlasili s projevem fašismu toho druhého státu. Pro Mussoliniho byl nacistický režim v Německu násilný a nesouhlasil s touhou expandovat. Naopak Hitler vnímal Mussoliniho fašismus jako nepovedenou, umírněnou formu toho, jak by skutečně vypadat měl.

[4] Je důležité si také uvědomit, že Habeš (dnešní Etiopie) byla od roku 1932 členem Společnosti národů a Velká Británie tím, že se nakonec rozhodla vyjádřit souhlas s italskou kolonializací Habeše, porušila primární bod, ke kterému se Společnost národů zavázala, a to k udržování míru. To dokazuje to, že Společnost národů byla již dávno neúčinnou organizací a sami její členové jí nerespektovali.

[5] Výsledkem této japonské územní expanze bylo vytvoření protektorátního státu pod správou Japonska. Proti obasazení Mandžuska se stavěli jednoznačně USA, naproti tomu Velká Británie (zejména Neville Chamberlain) s útokem souhlasila.

[6] Právě díky stále silnějšímu vlivu veřejného mínění na politický život byl dlouho odkládán návrh na znovuvyzbrojení Velké Británie a to ji nechalo při vypuknutí války nepřipravenou. Po první světové válce bylo všeobecné volební právo rozšířeno a v roce 1929 získaly nově volební právo i ženy, které jim bylo dáno jako projev díků za válečné ztráty.

[7] EICHENGREEN, B. Golden Fetters: The Gold Standard and the Great Depression: 1919-1939, s. 278 – 290.

[8] CHURCHILL, W. Druhá světová válka I., Blížící se bouře, s. 38.

[9] Appeasement není vůbec mrtvou záležitostí, je podstatné pochopit pod vlivem jakých okolností je formován. V současnosti bychom mohli vidět politiku appeasementu zejména v americkém postoji vůči Číně.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více