Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Autor: Bc. Vendula Krumlová 🕔︎︎ 👁︎ 17.568

1. Odsun

Konfiskace majetku navazovala na odsun sudetských Němců, který byl jejím nutným předpokladem. V první kapitole se chci stručně zabývat jeho průběhem, legislativní stránkou přijatého řešení. Chci poukázat, jak složitým a někdy nedořešeným procesem odsun byl a jak proběhl nucený odchod německého obyvatelstva v Rumburku. Kdy bylo s odsunem v Rumburku započato? Jaká byla jeho rychlost, průběh? Kolika německých obyvatel se nucený odchod dotknul?

Za klíčový bod pro odsun Němců považuji Mnichov 1938. Karel Kaplan k tomu poznamenal: „Bezprostředním a nejsilnějším motivem myšlenky odsunu byl Mnichov 1938 – rozhodující krok k likvidaci Československa - a události, které mu krátce předcházely a následovaly po něm.[25] První návrhy na odsun Němců se objevily již u exilové vlády a v počátečních letech měly podobu omezení počtu a politické váhy německé menšiny. Jan Křen dodává, že k početní redukci mělo dojít za pomoci dílčího vystěhování, vnitřního přesídlení a odstoupení částí území ve prospěch Německa.[26] Od různých teorií částečného odsunu se požadavky sjednotily na celkový transfer všech obyvatel německé národnosti. Kuklík ovšem upozorňuje: „Rozhodujícím pro provedení odsunu byl postoj velmocí, bez jejich souhlasu by totiž k jeho provedení dojít nemohlo.[27] Z dlouholetých příprav však nevznikl žádný konkrétní plán. Z toho důvodu se bezprostředně po válce uskutečnil tzv. divoký odsun, který proběhl bez právní úpravy, bez mezinárodního souhlasu.[28] Protiněmecký nacionalismus dosáhl v této době svého vrcholného bodu. Českoslovenští obyvatelé vyhnali tisíce Němců z pohraničí do Německa a Rakouska.[29] Kaplan uvádí, že divoký odsun byl „provázen hojnými případy zvůle, násilí, nelidskostí.[30] Staněk k tomu ještě doplňuje: „Usedlosti, byty a domky byly obsazeny, německý majetek byl někde doslova vydrancován.[31] Přesto Kaplan tvrdí: „Většina obyvatel zůstávala ve svém hněvu pasivní. Souhlasila s potrestáním Němců, ale nezúčastňovala se žádných akcí proti nim.[32] Aktivní skupina je jen těžko vymezitelná. Úkolem představitelů politické reprezentace mělo být uklidnit rozvášněný národ. Oni tak ovšem neučinili, zřejmě aby si ulehčili práci a část Němců již byla odsunuta. V rámci divokého odsunu tak docházelo k protiprávním zásahům do vlastnických práv sudetských Němců, avšak státní orgány neměly zájem zajistit jejich ochranu.

Reklama

Až v rámci organizovaného odsunu, který byl podložen právní úpravou a mezinárodním souhlasem, se začala řešit i otázka konfiskace nepřátelského majetku. Mezinárodněprávní základ dostal transfer po rozhodnutí Postupimské konference v srpnu 1945. Vláda si dala za úkol, co nejdříve vystěhovat téměř všechny Němce. Rychlý odsun však narušovaly hospodářské potíže. Odchod Němců jako levné pracovní síly způsobil mnoha národním správcům v podnicích výrobní těžkosti. Objevily se časté intervence za vyjmutí potřebných Němců z odsunu. V průmyslovém odvětví jim bylo dočasně vyhověno především ponecháním specialistů, kteří byli nezbytní pro chod podniku a nejprve bylo nutné za ně najít náhradu. Na základě vyhlášky, mělo být dohlédnuto aby se do odsunu nedostali Němci odborníci.[33] Požadavky na intervence pak zesílily především v období před žněmi, kdy se zemědělství v pohraničí ocitlo v hrozivé situaci.[34] Jak tvrdí Kaplan: „Vláda však všechny intervence odmítla.[35]

K vlastnímu provedení odsunu byla užita především vládní nařízení. Pro vymezení osob, kterých se měl odsun týkat se stal klíčový odnárodňovací dekret č.33/1945 Sb.[36] Československého občanství měly být zbaveny osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německa, Maďarska.[37] Teprve jako osoby zbavené československého občanství je bylo možné zařadit do transferu. Dekret se neměl vztahovat na občany, kteří zůstali věrni československému státu, popřípadě bojovali za jeho osvobození. Na základě přijetí koncepce o kolektivní vině se zřejmě odnárodnění týkalo řady osob, kterých nemělo. Přijatá opatření způsobila demografické změny ohromného rozsahu. Kaplan ve své knize uvádí, že během půldruhého roku se v pohraničí vyměnilo téměř pět milionů obyvatel.[38] Kuklík doplňuje, že v rámci organizovaného odsunu bylo do konce roku 1946 přesídleno 2 miliony 208 tisíc německých osob.[39] Přesto v Československu určitý počet Němců zůstal. Nejvíce jich zůstalo z řad specialistů a dělníků v průmyslu, dalšími nejpočetnějšími byli občané německé národnosti ve smíšených manželstvích.[40] Dodatečný odsun ještě zmenšil jejich počet a tak statistika v roce 1950 uváděla 165 117 Němců, tj. 1,3 % celkového počtu obyvatel Československa.[41] Sládek se snaží shrnout následky odsunu: „Odsun sudetských Němců měl neblahé následky pro oba národy: sudetští Němci ztratili svůj domov. Byli vystaveni velkému duševnímu a materiálnímu strádání. Češi oslabili sociální a ekonomickou strukturu svého státu, čímž umožnili vzestup komunismu ve své zemi.[42]

Je tak nutné poukázat, jak probíhal dobrovolný i nedobrovolný odchod obyvatel německé národnosti z rumburského okresu. Po válce byla nálada silně protiněmecká v celé Československé republice, o to více pak samozřejmě v sudetském pohraničí. Vůči německému obyvatelstvu byly učiněny kroky, které jim buď ukládaly nějakou povinnost nebo naopak zakazovaly jisté činnosti. Mnohé z těchto zákazů vycházely z nacistických válečných opatření proti Židům. Jak uvádí Smetana: „Hned po ukončení války a převzetí správy města do českých rukou byla německým obyvatelům uložena pracovní povinnost.[43] Němečtí obyvatelé, museli být na první pohled rozeznatelní. Vyhláška nařizovala, aby všichni Němci, kteří jsou v řádném pracovním poměru, nosili na bílé pásce označení „P“ a to v černé barvě, ve velikosti 8 cm. Označení měl provést zaměstnavatel.[44] Veškerá omezení se neměla vztahovat na majitele antifašistických osvědčení.[45] Německé obyvatelstvo se v Rumburku mimo omezujících povinností a zákazů setkalo s další velkou nepříjemností. Jednalo se podle sdělení Melichara o členy partyzánských jednotek, kteří se organizovali v tzv. Revolučních gardách (Němci označovány za „rabovací gardy).[46] Pro první fázi odsunu, divoký odsun, jsou z Rumburku a jeho okolí nepřímé a nekonkrétní zprávy. Jen Melichar v souvislosti se členy Revolučních gard uvádí: „Ti často organizovali i nezákonné „divoké odsuny“, často ve spolupráci s místními správními komisemi.[47] V rámci organizovaného odsunu již probíhají pravidelná hlášení o jeho průběhu. O počátku plánovitého transferu informuje předseda OSK: „Oznamuji, že dne 14. června 1945 o 4. hod. bylo započato s plánovitým vyhošťováním Němců z Rumburku. Vyhoštěno bylo 6 rodin celkem 19 osob, vesměs neproduktivních.[48]

Kaluha nám pak objasňuje, že při výběru pro odsun bylo bráno v úvahu, zda jde o lidi nezbytně nutné pro výrobu nebo o tak zvané neproduktivní osoby.[49] Z odsunu byli vyjmuti antifašisté. Němečtí antifašisté však již 3. července podali stížnost, ve které hovoří o českých fašistických stvůrách, které rabují, utlačují, vyhánějí německé obyvatelstvo bez ohledu na věk, pohlaví a nemoci. Dále uvádí, že jim odeberou i poslední majetek, který si mohli odnést sebou a oni jsou bezprizorně vystaveni osudu.[50] Kaluha uvádí, že skutečných antifašistů bylo v Rumburku málo. Vyskytly se případy, že si Němci opatřovali různá osvědčení, aby se vyhnuli odsunu.[51] Navíc bylo zjištěno, že někteří Němci i antifašisté ukrývali ve svých zavazadlech vzorky zboží, patenty, vynálezy a plány z průmyslových podniků.[52] Byly tak nutné osobní prohlídky.

Mezi 12. a 27. červencem 1945 muselo ze Šluknovského výběžku odejít 4 487 německých občanů.[53] Poté ovšem došlo ke zpomalení transferu. Jednou z příčin pravděpodobně byla i Postupimská konference mocností, která proběhla ve dnech od 17. července do 2. srpna 1945. Přijetím článku XIII byl odsun Němců odsouhlasen, ale zároveň byl vznesen požadavek na jeho pozastavení, aby se mohly připravit podmínky pro jeho průběh. V souvislosti s tím Smetana uvádí: „Požadavek pozastavení odsunu byl vcelku ochotně respektován i na Rumbursku, neboť bylo třeba dokončit žňové práce.[54] Pozastavení transferu pro Rumburk znamenalo značný ilegální návrat vyhoštěných Němců. Z důvodu sledování přílivu českého obyvatelstva do pohraničí a odsunu Němců zasílala Okresní správní komise Rumburk pravidelná hlášení osidlovací úřadovně o jejich poměru vždy k 1. a 15. v měsíci.[55] Z archivních záznamů, lze tak sestavit postupný vývoj úbytku německého obyvatelstva ve prospěch českého. Hlášení o počtu Čechů a jejich fluktuace uvádí k 15. lednu 1946 Čechů 7 933, Němců 19 912.[56][57] Smetana doplňuje, že Němci v průmyslu tvořili v tomto období stále ještě až 90 % zaměstnanců.[58] Obyvatelům Rumburku se pomalý odsun nelíbil. V návaznosti na zpomalení vznikla v Rumburku 13. března 1946 bouřlivá demonstrace českých i slovenských obyvatel na odpor vůči pomalému odsunu.[59] Z března pak pochází hlášení, že podnikům byl již poskytnut dostatek času pro nalezení náhrady za Němce, kteří dočasně zůstali pro fungování podniku. Nyní dojde i k jejich odsunu bez ohledu na dočasné hospodářské škody.[60] Probíhala snaha obnovit odsun, těsně po demonstraci však poměry zůstávaly stále ve prospěch starousedlíků. K 15. květnu 1946 bylo hlášeno celkem 8 788 Čechů, Slováků a na 13 823 Němců, k 1. červnu hlášení již vykazovalo 8643 Čechů, Slováků a 10 776 Němců v okresu.[61] Poměry se srovnávaly. Odsun dostal nové tempo. Z archivních podkladů: „Dne 22. 4. 1946 se započne s odsunem Němců v okrese Rumburk.[62]

Od 1. července 1946 měl být vypraven jednou týdně transport 1200 Němců do ruského pásma.[63] Kaluha uvádí: „Převážná část německého obyvatelstva byla odsunuta do podzimu roku 1946. Ze sběrného střediska v Rumburku bylo odsunutu v době od 22. dubna do 10. října 1946 celkem 14 096 osob do pásma amerického i sovětského.[64] Poté ještě doplňuje informaci, že největší transporty proběhly na jaře r. 1946.[65] Podle zprávy bezpečnostního referenta se pak v Rumburku k 15. listopadu 1946 nacházelo 5 276 Čechů a Slováků, 623 Němců.[66] Hlášení z 30. listopadu 1946 poukazuje, že odsun mohl způsobit výrobní problémy mnoha firmám: „I nadále projevuje se nedostatek jak vyučeného tak i pomocného dělnictva. Stav německých pracovních sil jest snižován ve statistickém hlášení odsunem.[67]

Složitost provedení tak rozsáhlého transferu byla nesmírná, odsun neprobíhal vždy hladce, přinesl řadu pochybení, problémů, negativních dopadů. Pro politickou reprezentaci byla ovšem národnostní stránka přijatého řešení tou nejdůležitější. V rámci odsunu se tak často hovoří o přijetí koncepce o kolektivní vině. Tomáš Staněk k tomu poznamenává: „Rozsah a zrůdnost nacistických zločinů vyvolávaly u potlačených národů i v mezinárodní veřejnosti atmosféru příznivou pro přijetí koncepce o kolektivní vině a odpovědnosti německého národa jako celku za válku a její útrapy.[68] Pro československý stát se v souvislosti s odsunem objevil y naléhavé úkoly, a to provést dosídlení pohraničních oblastí, postarat se o zanechaný majetek, obnovit pokojný stav. Hlušičková k majetkové otázce dodává, že myšlenku konfiskace lze nalézt již v moskevských jednáních z roku 1943.[69]

Poznámky

[25] KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s. 130.

Reklama

[26] KŘEN, J. 1990. Odsun Němců ve světle nových pramenů. In ČERNÝ, B., KŘEN, J., KURAL, V., OTÁHAL, >M. (ed.). Čěši, Němci, odsun: diskuse nezávislých historiků. Praha: Academia, 1990, s. 9.

[27] KUKLÍK, Jan. 2002. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“: dekrety prezidenta republiky, 1940-1945. Praha: Linde, 2002. s. 264.

[28] Glassheim Eagle období časově vymezuje: „Nejhorší násilí proti Němcům probíhala od poloviny května do konce července 1945.“ GLASSHEIM, E. 2000. National Mythologies and Ethnic Cleansing: The Expulsion of Czechoslovak Germans in 1945. Central European History (Brill Academic Publishers) (online). 2000, vol. 33, no. 4, p. 464. (cit.2011-04-01). www.ebsco.com.

[29] Kaplan uvádí, že statistika z roku 1953 udává 660 tisíc vysídlených občanů. KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s. 136.

[30] KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s. 136.

[31] STANĚK, Tomáš. 1992. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918 – 1945). Ostrava: Amosium servis, 1992. s. 44.

[32] KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s. 135.

[33] Seznam průmyslových podniků státně nezbytných, 19. 2.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Rinco Werke, karton 119, inv. č. 356.

[34] V souvislosti s požadavky předseda vlády Zdeněk Fierlinger ve svém projevu z 12. září 1946 prohlašuje, že je nutné trvat neústupně na odsunu Němců a Maďarů i přes sebevětší obtíže hospodářského rázu. Z důvodu pomoci zemědělcům vláda povolala dva ročníky mládeže k zemědělským pracím na tři měsíce. 10. schůze ústavodárného NS RČS 1946 – 1948, (online).(cit.2011-08-03). http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/010schuz/s010005.htm.

[35] KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s. 151.

Reklama

[36] Dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. (online). (cit.2011-04-03). http://www.psp.cz/docs/laws/dek/331945.html.

[37] KUKLÍK, Jan. 2002. Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha: Linde, 2002. s. 282 – 283. Viz §1 dekretu č. 33/1945 Sb. (online). (cit.2011-07-03). http://www.psp.cz/docs/laws/dek/331945.html.

[38] KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s 130.

[39] KUKLÍK, Jan. 2002. Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha: Linde, 2002. s. 274.

[40] Karel Kaplan ve své publikaci doplňuje, že po oficiálním ukončení odsunu v ČSR zůstalo 239 911 Němců. KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s 153.

[41] KAPLAN, Karel. 1990. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. s. 153.

[42] SLÁDEK, Milan. 2002. Němci v Čechách – Německá menšina v Českých zemích a Československu: 1848 – 1946. Praha: Pragma, 2002, s. 157.

[43] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 136.

[44] Vyhláška, 16.5.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Vyhlášky týkající se bezpečnosti, karton 34, inv. č. 226.

[45] V praxi si myslím, že se příliš nečinil rozdíl mezi Němcem s antifašistickým osvědčením a Němcem bez něj.

[46] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 91.

[47] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 91.

[48] Vyhoštění Němců z Rumburku, 15. 6.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců, karton 30, inv. č. 197.

[49] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 8.

[50] Stížnost, 3. 7.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Korespondence ve věci vysídlení Němců, karton 31, inv. č. 200.

[51] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 8.

[52] Průmyslová špionáž při odsunu Němců, 11. 3.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Oběžníky a směrnice ve věci vysídlení Němců, karton 30, inv. č. 196.

[53] Hlášení počtu Čechů a jejich fluktuace, 4. 2.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Periodické hlášení obcí o početním stavu Čechů a Němců, karton 34, inv. č. 227.

[54] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 137.

[55] Hlášení stavu obyvatelstva, 27. 11.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Periodické hlášení obcí o početním stavu Čechů a Němců, karton 34, inv. č. 227.

[56] K 1.lednu 1946 hlášení uvádí 7 651 Čechů a 19 934 Němců. Hlášení počtu Čechů a jejich fluktuace, 4. 2.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Periodické hlášení obcí o početním stavu Čechů a Němců, karton 34, inv. č. 227.

[57] K 15. prosinci 1945 je uvedeno 7 426 Čechů a 19 610 Němců. Hlášení počtu Čechů a jejich fluktuace, 21. 12.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Periodické hlášení obcí o početním stavu Čechů a Němců, karton 34, inv. č. 227.

[58] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 137.

[59] ZIEBNEROVÁ Marie: Kronika města Rumburk. I. Díl (1945 – 1970). Rukopis. Psáno od r. 1981.

[60] Odsun nepostradatelných německých pracovních sil v průmyslu a zemědělství, 11. 3.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Oběžníky a směrnice, karton 30, inv. č. 196.

[61] Hlášení počtu Čechů a jejich fluktuace, 4. 2.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Periodické hlášení obcí o početním stavu Čechů a Němců, karton 34, inv. č. 227.

[62] Odsun Němců provedení, 18. 4.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Korespondence ve věci vysídlení Němců (všeobecně), karton 30, inv. č. 199.

[63] Evakuace Němců - opatření, 18. 4.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Korespondence ve věci vysídlení Němců (všeobecně), karton 30, inv. č. 199.

[64] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 9.

[65] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 9.

[66] Hlášení počtu Čechů a jejich fluktuace, 21. 12.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Periodické hlášení obcí o početním stavu Čechů a Němců, karton 34, inv. č. 227.

[67] Textová zpráva, 30.11.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Služební zprávy Okr. úřadu ochrany práce o počtu volných pracovních míst, karton 63, inv. č. 312.

[68] STANĚK, Tomáš. 1992. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918 – 1945). Ostrava: Amosium servis, 1992. s.26.

[69] HLUŠIČKOVÁ, Růžena. 1983. Boj o průmyslové konfiskáty v Československu 1945 – 1948. Praha: Práce, 1983. s. 40.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více