Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008: II. Implementace strategických dok. do politik EU a USA

Autor: Bc. Miroslav Benáček 🕔︎︎ 👁︎ 17.250

4. Odraz EBS v politikách EU

Při popisu a hodnocení implementace EBS je nutno vzít do úvahy podstatný fakt, že EBS je dokumentem strategickým, nikoliv operačním. Z hlediska evropské bezpečnosti udává především její dlouhodobé orientace. Jen stěží lze v uvádění strategie do praxe očekávat krátkodobé výsledky v horizontu měsíců. Jistě neopomenutelným faktorem je, že dokument jako takový je pro členské státy právně nezávazný a v průběhu let se mohou měnit pohledy, kterými je na určité problémy nazíráno či pririority, které jsou pro bezpečnostní politiku EU v danou dobu aktuální. K revizi EBS a patřičném odrazu na její implementaci slouží tzv. hodnotící zpráva, kterou se bude zčásti zabývat až závěrečný oddíl této práce. I několik let po zveřejnění EBS se dokument ve změti unijních písemností neztratil, stále je na něj odkazováno v rámci aktivit SZBP a EBOP (Biscop 2006: 1). Lze vymezit několik oblastí, na které má strategie stanovená v EBS zásadní vliv, a kde je možné hovořit o jejím naplňování v praxi. Dvě významné oblasti jsou bezesporu EBOP a ENP. Těmi se bude tato kapitola především zabývat. Rovněž bude krátce zmíněn vliv EBS na vzájemné vztahy EU a USA, které jsou zcela zásadní, má-li být Evropa považována za globálního hráče, k čemuž text EBS vybízí. Rovněž je třeba zdůraznit skutečnost, že EBS staví především na silných základních orientacích zahraničních politik jednotlivých členských států EU. Zabýváme-li se obdobím implementace mezi lety 2003 a 2008, narážíme hned zpočátku roku 2003 na zásadní problém v hledání patřičného konsenzu. Příčinou tohoto problému je krize v Iráku a společná intervence USA a některých jejich spojenců, která dělí evropské státy na dva protichůdné tábory. Toto představuje silnou ránu nejen pro SZBP EU, nýbrž i pro bezproblémové naplňování EBS v praxi.

4.1 ENP – naplňování strategického cíle

Projekt ENP byl zahájen roku 2004. Jejím cílem je zabránit vzniku nových bariér mezi nově rozšířenou Evropskou unií a okolními státy a na místo toho posilovat prosperitu, stabilitu a bezpečnost těchto regionů, a tím i EU samotné (ec.europa.eu). Především však projekt ENP naplňuje jeden ze strategických cílů stanovených EBS, a to šíření zóny bezpečnosti a stability za hranicemi EU. Dannreuther (2008: 63) tvrdí, že vývoj a šíření ENP možná nejsou primárně impulsem vycházejícím z EBS, jsou jí však velice ovlivněni. Z teritoriálního hlediska je ENP zaměřena na region východní Evropy a jižního Středomoří, tedy oblastí bezprostředně sousedících se zeměmi na geografickém okraji EU. ENP je zaměřena především na státy, se kterými se aktuálně nepočítá jako s budoucími členy unie. Provádění ekonomických a politických reforem je však k ostatním evropským státůmmůže značně přiblížit, a proto je náplní ENP podpora reformních aktivit v daných zemích především skrz stimuly finanční a jiné spolupráce. Přestože aktivity v rámci ENP mají pro EU především dlouhodobý bezpečnostní význam, nelze tuto politiku chápat jako nástroj boje proti určitým státům. Spíše „pro koho“ než „proti komu“ je otázka, která je do jisté míry rozhodující pro směřování ENP (Biscop 2005: 3). Ačkoliv politický vývoj v řadě zemích nebyl z hlediska cílů ENP příznivý, nutno poukázat na pozitivní vliv těchto aktivit v mnohých regionech. Již samotná skutečnost, že EU je schopna vyvinout vlastní instrumenty, které mají v omezené míře možnost ovlivnit vývoj ve třetích zemích, je z hlediska EBS pozitivní signál v naplňování formulované strategie. Nejde jen o onen druhý strategický cíl, nýbrž i o jistou globální úlohu EU, která je EBS proklamována. ENP není sice politikou globálního charakteru, nicméně svými aktivitami mimo území unie dělá z EU více než jen lokálního aktéra. Dle Biscop (2005: 1) si EU ve vztahu ke svým sousedům sama přisuzuje roli lídra, jehož úkolem je vytvořit pás stabilně a demokraticky spravovaných států na východ a jih od svého území, států, se kterými je možné udržovat vztahy založené na vzájemné spolupráci. Ve vztahu k EBS lze říci, že ENP zaceluje určité mezery místy vágních formulací strategie a uvádí myšlenky EBS do života. Zásadní ideou je, že demokratické a ekonomické reformy jsou nutné, mají-li být vymýceny hluboké kořeny nestability a chatrné bezpečnosti (Dannreuther 2008: 79).

4.2 EBOP – platforma pro implementaci EBS

Reklama

Ve vztahu EBOP a EBS je nejprve třeba vyjasnit určitá chronologická fakta. Především skutečnost, že samotná EBOP vznikla o poznání dříve než evropský strategický dokument. Myšlenky o společné bezpečnostní a obranné spolupráci provázely de facto celé období evropské integrace, nicméně až summit v Saint-Malo v roce 1998 lze označit za průlomový. Zde se hlavní iniciátoři, Francie a Spojené království, dohodli na nutnosti navyšování evropských vojenských kapacit a dali tak vzniknout zpočátku skepticky hodnocenému projektu, který však v průběhu let vykázal řadu pozitivních výsledků.Přestože EBOP není přímým produktem EBS, lze v rámci této politiky v období po vzniku strategického dokumentu identifikovat naplňování řady myšlenek v EBS formulovaných. Provádění EBOP souvisí do jisté míry se stejným cílem jako v případě ENP. Nalézt lze však i silný vztah k druhému strategickému cíli, jímž je podpora efektivního multilateralismu. Proklamovaným cílem EBOP je přispět k mezinárodnímu míru a stabilitě, čímž se EU opět stylizuje do role globálního aktéra.

Co se týče misí vysílaných v rámci EBOP jsou aktivity EU omezeny tzv. Petersberskými kritérii (www.europa.eu), které umožňují vysílat pouze mise omezeného zaměření, a to:

  • Humanitární a záchranné operace
  • Peace-keepingové operace
  • Operace bojových jednotek v rámci krizového managementu, včetně peacemakingových operací

Mise EBOP se snaží být v krizových regionech neutrální silou a toto poslání objektivních mírotvorců je rovněž posíleno mandátem RB OSN, který je nutný pro vyslání jakékoliv mise pod hlavičkou EU. Toto je jeden z hlavních prvků naplňování myšlenky EBS o podpoře efektivního multilateralismu, která má být dle daného dokumentu realizována především skrz silnou spolupráci s OSN. Rozhodující role RB OSN je faktorem značně posilujícím tento princip. Další skutečností ve prospěch naplňování onoho cíle je fakt, že do roku 2008 působily všechny mise v rámci EBOP, kromě mise v Bosně, souběžně s misemi OSN v té samé lokalitě a vzájemná spolupráce byla tímto vemi posilována (De Vasconcelos 2009: 52). Dle Gowan (2008: 43) je EBOP zásadní pro budování partnerství mezi EU a OSN. Toto partnerství je velice důležité především z důvodu dlouhodobé orientace obou organizací a shodnou vizí multilaterálního uspořádání světa, které byly spíše v kontrastu s přístupem Spojených států v období Bushovy administrativy.

Jak již bylo zmíněno, aktivity EBOP korespondují rovněž s naplňováním strategického cíle podpory stability a bezpečnosti za hranicemi EU. Příkladem může být operace Althea, která byla spuštěna v roce 2004 v Bosně, a jejíž primární cíl byla stabilizace balkánského regionu. Nahradila zde operaci Severoatlantické aliance. Fakt, že mise EU nahradila operaci nejdůležitější vojensko-bezpečnostní organizace, je dostatečným důkazem o realizaci oněch bezpečnostních ambicí formulovaných v EBS (Howorth 2008: 95). Kromě operace Althea bylo v letech 2003-2006 spuštěno dalších 14 mezinárodních misí pod hlavičkou EBOP, ve kterých ke konci roku 2006 působilo zhruba 8000 vojáků a 500 civilních pracovníků (Biscop 2006: 3). Ipřes tato čísla se od samotného vzniku EBOP potýká s nedostatkem kapacit. De Vasconcelos (2009: 50) přičítá tento problém především nedostatku politické vůle v jednotlivých členských státech, a především ve vojenských mocnostech EU. Plánů a idejí na zefektivnění EBOP má EU dostatek, chybí pouze zdroje. Rovněžpřetrvávají problémy v efektivní spolupráci s NATO (Howorth 2008: 99). Z hlediska implementace EBS je však i přes přetrvávající problémy EBOP zásadní oblastí, skrz kterou jsou, a pravděpodobně i nadále budou, myšlenky strategie realizovány.

4.3 Spolupráce EU a USA

Oblast budování vztahů EU a USA je v rámci EBS zmíněna jen velmi stručně, bezpochyby však má tento faktor silný vliv na aktivity EU především na globální úrovni. Pevné transatlantické partnerství je pro globální ambice EU nutností. Od vzniku EBS do roku 2008 byla oblast budování těchto vztahů značně v krizi. Problémem byly především koncepční rozkoly mezi politikou Bushovy administrativy a představou řady vlivných evropských států. Vše bylo umocněno rozdílnými postoji evropských států k irácké krizi, což de facto paralyzovalo jakákoliv efektivní jednání o tomto tématu v rámci SZBP. Určitou překážkou bylyi přetrvávající potíže ve spolupráci NATO a EU zaviněné především problematickým kypersko-tureckým sporem. Severoatlantická aliance je obvykle hlavní platformou pro budování euro-amerických vztahů. Proto je i tato překážka vnímána značně negativně s ohledem na funkční a skutečně prospěšnou spolupráci obou partnerů.Ipřes přetrvávající multipolaritu jsou však USA nejsilnějším globálním hráčem a Evropa, má-li účinně prosazovat myšlenkyEBS, musí s USA hledat za každých okolností společnou řeč.

5. Naplňování NBS – odkaz strategie v zahraniční politice USA po roce 2002

 

5.1 Unilateralismus a globální válka proti teroru

NBS vznikla v září roku 2002 a od této doby až do konce mandátu Bushovy administrativy v závěru roku 2008 zanechala citelný otisk na zahraniční politice USA, především její bezpečnostní dimenzi. Jakožto relativně rozsáhlý dokument byla NBS implementována do praktické politiky v řadě oblastí. Nikde však nebyla tato strategie tolik výrazná jako v oblasti boje proti terorismu a šíření ZHN. Tyto hrozby byly rovněž strategií stanoveny jako nejzávažnější. Ústřední zahraničně-politickou aktivitou USA založenou na principech definovaných v NBS byla globální válka proti teroru, kterou George W. Bush vyhlásil krátce po útocích z 11. září 2001. Přestože NBS byla oficiálně představena až o rok později, je válka proti teroru de facto implementací tohoto dokumentu v praxi. Nicméně je nutné si uvědomit fakt, že NBS vznikla v reakci na 11. září (Eichler 2008: 1) a jako taková udává postupy pro zajištění bezpečnosti USA v období po této události, která bezesporu změnila globální bezpečnostní prostředí a obecné vnímání hrozeb nejen ve Spojených státech. Globální válka proti teroru v praxi je bojem USA a některých jejich spojenců proti třem hlavním hrozbám stanovených v NBS – terorismu, šíření ZHN a zhroucených státech. Tento boj je v mnoha ohledech značně selektivní a probíhá ve skutečnosti převážně na dvou hlavních frontách, od podzimu 2001 v Afghanistánu a od roku 2003 v Iráku. Co se týčetěchto konkrétních zásahů proti bezpečnostním hrozbám, je třeba zmínit unilaterální přístup, kterým se americká zahraniční politika v tomto období převážně vyznačuje. Právo unilaterálních zásahů vpřípadě nutnosti si USA vymezily již v NBS. Přestože NBS výslovně zmiňuje snahu Ameriky o spolupráci se spojenci, zároveň jsou v závěru dokumentu tato tvrzení korigována poznámkou, že USA budou respektovat hodnoty a zájmy svých spojenců, ale bude-li to nutné v zájmu USA, nebudou se na své partnery ohlížet. Rovněžpřístup k mezinárodním organizacím ze strany Bushovy administrativy je značně problematický. Většina neokonzervativců okolo Bushe zastává názor, že OSN není žádnou světovou vládou a USA jsou suverénním státem s vlastní ústavou, která jako jediná specifikuje americká práva. Konkrétně vpřípadě irácké intervence je názor RB OSN ze strany Američanů ignorován. V tzv. Bushově doktríně, která je jakožto produkt 11. září teoretickým základem globální války proti teroru, je rovněž zdůrazněna nejen nutnost tažení proti teroristům, nýbrž i proti všem, kteří bytěmto osobám poskytli útočiště. Ve svém tradičním projevu o stavu unie v lednu 2002 prezident Bush představuje tzv. osu zla zahrnující státy, které jsou především z hlediska podpory terorismu a rizikového šíření ZHN pro USA hrozbou. Na tomto seznamu kromě Íránu a Severní Koreji nechybí ani Irák a prezident Bush se již na jaře 2002 stručně nechává slyšet o nutnosti změny režimu v této zemi, přičemž připouští možnost vojenských útoků proti všem zemím ohrožujícím americkou bezpečnost (Veselá 2006: 63). To vše ještě před oficiálním zveřejněním NBS. Vzniká jeden z dalších stěžejních principů americké bezpečnostní strategie -udeřit dříve než protivník. Tzv. preemptivní útoky jsou rovněž jedním z typických rysů NBS aplikovaných v praxi.

5.2 Preempce vs. prevence, regime change policy

Reklama

Dle Williams (2006: 1) je v nové politice USA po roce 2002 zakotven princip, že USA by měly být schopny zaútočit ve chvíli, kdy je možno pozorovat, že nepřítel shromažďuje kapacity nutné k útoku, přestože čas, místo i pravděpodobnost pohybu nepřítele jsou neznámé a nejspíše daleko v budoucnosti. Tento princip tzv. preemptivních útoků je jedním z podstatných rysů NBS a politiky USA v boji proti bezpečnostním hrozbám po roce 2002. Ellis (2002: 3) striktně vymezuje preemptivní aktivity od těch preventivních. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je možné demonstrovat na příkladu útoku na jaderné zařízení v nepřátelském státě. Preemptivní útok zničí toto zařízení dříve než se stane závažnou hrozbou. Naproti tomu preventivní přístup zvolí takovou formu politiky, která stavbě podobného zařízení předejde, a to tak vůbec nevznikne. Za projev preventivního jednání je považován např. evropský přístup budování bezpečných zón skrz projekt ENP. Americký přístup zásahu proti již existujícím hrozbám, dříve než se stanou skutečně závažnými, je považován za preempci. Tento rozdíl ve zvolené strategii je jistě určen i vojenskými kapacitami obou zmíněných subjektů, tedy USA a evropských států. Ellis (2002: 3) rovněž zmiňuje, že USA vyhodnocují zápory případných preemptivních akcí jako značně menší než dopady možného úderu nepřítele zapříčiněného předchozí nečinností. NBS se o preemptivních zásazích konkrétně zmiňuje jako o legitimním prostředku reakce na vznik teroristické hrozby.

Dalším charakteristickým rysem zahraniční politiky americké neokonzervativní administrativy je tzv. regime change policy. V předchozích kapitolách byla tato politika již podrobněji zmíněna. Jde o vojenskou intervenci do státu, kterou provází násilné svržení původního, nevyhovujícího režimu a dosazení režimu nového, který již z bezpečnostního hlediska nepředstavuje pro USA hrozbu. Regime change policy byla kromě Iráku aplikována rovněžo necelé dva roky dříve v Afghanistánu. V tomto případě sice nebylo svržení režimu Tálibánu prvotním cílem intervence, tím bylo dopadení Usámy bin Ládina a zničení Al-Káidy, nicméně vzhledem k vývoji situace k výměně režimu a dosazení prezidenta Karzáího nakonec došlo. Regime change policy je, opět v kontrastu s evropskými koncepty řešení, značně rychlý a zdánlivě efektivní přístup. Změna režimu v Afghanistánu byla dokonána 102 dnů po teroristických útocích na USA (Woodward 2003: 300). Regime change policy souvisí do jisté míry se strategickým závazkem USA šířit po světě hodnoty svobody a demokracie, což NBS výslovně zmiňuje. Skutečné efekty této strategie jsou však již diskutabilní a dlouhodobě lze, i na vývoji v Iráku, sledovat nepříliš uspokojivé výsledky.

5.3 Irácká svoboda

Operace Irácká svoboda zahájená v roce 2003 je typickou ukázkou charakteru americké zahraniční politiky období Bushovy administrativy. Vykazuje řadu stěžejních prvků obsažených v NBS a dalo by se se značnou jistotou říci, že strategie stanovená NBS je, alespoň co do boje proti terorismu a šíření ZHN, na míru ušita intervenci do Iráku, se kterou se již v září 2002 poměrně viditelně počítalo. Prvek unilaterální intervence je v případě Iráku asi nejvíce nápadný. USA k operaci nezískaly mandát RB OSN a došlo dokonce ke sporům s evropskými spojenci z NATO, kdy například Francie a Německo vyslovily s intervencí svůj rezolutní nesouhlas. Obsažen byl i prvek preemptivního útoku. Hlavním argumentem pro intervenci bylo držení ZHN režimem Saddáma Husajna. Intervence byla tedy v tomto ohledu v souladu se strategií proti šíření ZHN definovanou již v NBS. Přítomnost ZHN v Iráku se nakonec nepotvrdila, nicméně americký ministr zahraničí Collin Powell přesto nabídl další sporné důkazy a intervenci nadále obhajoval i jako součást války proti teroru, kdy se spekulovalo o napojení Husajnova režimu na Al-Káidu. Pravdivost těchto spekulací je nicméně značně sporná a ani několik let po vstupu amerických a ostatních spojeneckých vojsk do Iráku se žádná z původních záminek k intervenci prokazatelně nepotvrdila. Rovněž principy regime change policy byly, stejně jako v Afghanistánu, i v Iráku aplikovány. Po dosazení nového režimu však o demokracii v Iráku pět let po začátku intervence jen stěží hovořit, což upozorňuje na značné slabiny tohoto amerického přístupu. Nicméně z hlediska implementace NBS je intervence do Iráku ideálně demonstrativní a jednoznačně nejvýraznější zahraničněpolitickou aktivitou USA do konce roku 2008.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více