Spáry amerického orla III

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 25.560

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Věk nevinnosti

Koncem 19. století se USA ocitly ve výjimečném postavení. Země neměla žádného vnějšího nepřítele, po porážce Mexika ji ostatní americké státy uznaly za hegemona, a dlouhé mořské hranice chránilo britské námořnictvo. Vzhledem k nerostnému bohatství, přičemž na seznamu nechyběla ani ropa (pole v Kalifornii a Texasu), neměla americká vláda žádné ambice získat kontrolu nad cizími zdroji. To vedlo k tomu, že neexistovala žádná strategie, žádná koncepce obrany, žádné plány proti potencionálním protivníkům, tedy všechno to, co bylo v Evropě naprostou samozřejmostí. Naopak evropskou diplomacii mocenské rovnováhy a z ní vyplývající tajné pakty mezi mocnostmi, mobilizační plány, odhady sil potencionálních protivníků za pomoci vojenské rozvědky a ochranu vlastních úmyslů kontrarozvědkou pokládala americká veřejnost včetně politiků! za nemorální - za důkaz úpadku a prohnilosti Starého světa, za něco, co se v USA nikdy nesmí objevit.

Reklama

Zde má kořeny jeden ze dvou základních principů americké zahraniční politiky - pojímání sebe sama jako „civilizačního majáku“, který má osvítit zbytek světa. Tím, že vybuduje doma dokonalou demokracii, poslouží Amerika nejlépe svým zájmům, neboť se stane přirozeným světovým vůdcem. Oproti výše popsanému principu izolacionismu pak stojí princip „misionářský“, podle něhož má Amerika povinnost vést křižácká tažení za prosazení svých hodnot. To jsme ale poněkud předběhli, neboť koncem 19. století byly USA tak izolacionistické, že ani nepotřebovaly izolacionismus definovat. Pravda, existovala Monroeova doktrína, avšak USA ji nikdy nemusely použít v praxi a jak jsme si již řekli, jejím faktickým garantem byla Velká Británie a její loďstvo.

Nicméně je zajímavé, že právě v té době v USA spatřilo světlo světa dílo, které se pokládá za učebnici imperialismu. V roce 1890 vyšla kniha „Vliv námořních sil na historický vývoj v letech 1660 - 1783“ amerického admirála A. T. Mahana, v níž se razila teze, že klíčem ke světovládě je nadvláda nad světovým oceánem - ovládání strategicky a obchodně důležitých námořních cest. Mahan také pochopil vliv průmyslové revoluce na vojenství, když napsal: Zbraně se vyvíjejí rychleji než taktika a válečné koncepce pro použití těchto zbraní. Z jeho knihy vyplývalo, že velikost národa a jeho blahobyt závisí na velikosti jeho námořních sil, takže hospodářský rozvoj si žádá velké loďstvo, silnou obchodní flotu, zahraniční obchod, kolonie a námořní základny.

Takto definovaná Mahanova doktrína se spíše hodila do krámu Velké Británii a dalším evropským námořním mocnostem, avšak od 80. letech 19. století došlo k prudkému růstu amerického hospodářství. Po Německu vykazovalo nejvyšší dynamiku, v roce 1885 americká průmyslová výroba předstihla britskou, a díky přistěhovalectví stejně strmě rostl i počet obyvatelstva. Nebývale rychle vzrostla i tonáž obchodního loďstva, avšak americké námořnictvo bylo slabší než italské a v roce 1890 byla americká armáda svou velikostí stále na 14. místě. Kongresu nezbylo, než aby v roce 1896 schválil stavbu 11 bitevních lodí, srovnatelných s plavidly evropských mocností. Tím US Navy dostala první hodnotné válečné lodě, schopné fungovat jako nástroje imperiální politiky.

Ačkoli to americká společnost ještě netušila, skončil věk nevinnosti.

Od havajské epizody ke španělsko-americké válce

Součástí prvního svazku románového cyklu „Nadace“ klasika SF literatury Isaaca Asimova je i kapitola „Kupci“. KUPCI... byli předvojem politické hegemonie Nadace. Dokázali překonat obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými hvězdnými soustavami a uchytit se na nich třebas jen drápkem... Díky tomu vytvořili říši mnohem pevnější, než byla pseudonáboženská despocie Čtyř království... vepsal Asimov do úvodu této kapitoly.

Když si odmyslíme kosmické rekvizity, Asimov zde a v následující kapitole „Kupecká knížata“ popisuje reálnou historii USA a jejich pronikání na mezinárodní scénu koncem 19. století. Nikoli státem organizovaná expanze, ale prostě obchodníci a podnikatelé, kteří se usazovali v Tichomoří a v Karibské oblasti, byli tím činitelem, který pak zavlékal vládu USA a americké ozbrojené síly do situací, jimiž američtí politikové okázale opovrhovali a přičítali je Evropě s prohnilými vládami králů a císařů.

Klasickým příkladem jsou americké aktivity v Tichomoří, Číně a Japonsku. Zpočátku i zde američtí obchodníci těžili z ochrany britského námořnictva a výjimkou z pravidla byla akce komodora Perryho, který namířenými děly své eskadry donutil v roce 1853 Japonsko, aby souhlasilo se zřízením amerického konzulátu, jemuž by předávalo americké trosečníky. Tato mise měla opět obchodní důvod a následovala až za „vpádem kupců“, neboť američtí lovci velryb a tuleňů už dávno lovili u Japonských ostrovů a v případě ztroskotání byli doživotně drženi v Japonsku. Prezident Fillmore tedy vysláním Perryho eskadry jenom vyhověl tlaku rejdařů. Obchodníci byli též příčinou, proč v roce 1844 americká vláda donutila Čínu, aby americkému obchodu otevřela čtyři a záhy jedenáct přístavů.

Reklama

Učebnicovým příkladem amerického strategického (ne)myšlení té doby je případ Havaje. Tím, že se zmocnil Cookova těla, získal havajský král Kamehameha takové sebevědomí, že v roce 1795 Havajské ostrovy sjednotil a odolal přímé kolonizaci. Jeho nástupci ale nemohli zabránit usazování se amerických plantážníků, onoho „uchycení se drápkem“, jak píše Asimov. Usedlíci snadno získali hospodářskou převahu a v roce 1878 vynutili pro vládu USA právo na námořní základnu. Americká vláda pak podle „misionářské doktríny“ donutila havajského krále zavést konstituční monarchii, avšak to usedlým Američanům nestačilo. V roce 1893 vyvolali vzpouru a donutili královnu Liliuokami požádat o připojení k USA. A teď přijde to typické. Prezident Cleveland připojení odmítl jako vynucené, nicméně místo obnovy království vznikla v roce 1894 nezávislá Havajská republika, která vstoupila do Unie až 21. srpna 1959.

Rozepisuji se o tomto případě tak rozsáhle, neboť umožňuje velice zřetelně uvědomit si rozdíl mezi evropským a americkým pojetím zahraniční politiky a uplatnění síly. Pro evropské pojetí je to celé jenom americkým pokrytectvím, když každý dobře ví, kdo byl na Havaji od poloviny 19. století pánem. Naopak americké pojetí by nepřipustilo přímou anexi jako nemorální a neslučitelnou s americkými hodnotami, s tím, jak Američané vnímají sami sebe.

Nedá se ale tvrdit, že v americké společnosti neexistovaly bezprostřední imperiální choutky. V roce 1898 „Washington Post“ napsal: Zdá se, že jsme si uvědomili něco nového - je to vědomí síly. A s tím je tu i nová chuť a touha ukázat tu sílu... Stojíme tváří v tvář podivnému údělu. Pocit impéria chutná lidem stejně, jako chutná krev v džungli. Od tohoto okamžiku se v americké veřejnosti vedla vášnivá diskuse, zda má rozšíření trhů vést i k rozšíření území, tedy ke vzniku americké koloniální říše. Mezi těmi, kteří říkali ano, byl i pozdější prezident Theodore Roosevelt, jenž byl přesvědčen, že Amerika má reálné zahraničněpolitické zájmy jako kterákoli evropská velmoc. Odpůrci tvrdili, že USA s „vyšší morálkou“ se nesmějí sníží k „cynismu“ evropských státníků, neboť války nemají původ v objektivních mocenských zájmech, ale jsou jen a jen produkty upadlé morálky evropských panovníků a jejich rádců, takže mír závisí na šíření demokratických institucí. (Je pikantní, že tyto názory souzní s marxistickou teorií třídního a imperialistického původu válek, jež měly také pominout, až na světě zvítězí komunismus). Lákadlo obchodní expanze, dané ekonomickým rozvojem, ale záhy vystrčilo růžky.

Válka se Španělskem

Od druhé poloviny 19. století se Kubánci nepřestávali bouřit proti španělské nadvládě, což ale americkým „kupeckým knížatům“ nevadilo, aby zde masivně neinvestovala do pěstování cukrové třtiny, takže v 80. letech americký obchod s Kubou daleko převyšoval španělský. Když v 24. února 1895 vypuklo další povstání, postavilo se americké veřejné mínění na stranu povstalců, neboť morální rozhořčení a misionářský zápal pro demokracii se ideálně kryly s hospodářskými zájmy.

Gerilová válka povstalců přinutila španělského generála Weylera zřídit koncentrační tábory a „strategické vesnice“ (tedy to, co Američané za vietnamské války aplikovali proti Vietkongu), za což si od amerického tisku vysloužil přezdívku „řezník“ Weyler, nicméně „holubičí“ prezident Cleveland udržel válečné nálady na uzdě. Teprve poté, co ho v Bílém domě vystřídal McKinley a poté, co za podivných, dodnes nevysvětlených událostí, vybuchla v havanském přístavu americká bitevní loď „Maine“ a neustále T. Rooseveltem (na postu náměstka ministra námořnictva) tlačen do války, požádal nový prezident Kongres o pravomoci k použití ozbrojených sil, aby ochránil americký majetek a obchod.

Nedostatek „klasického“ strategického uvažování v imperiálním rámci mocenských zájmů vedl k nepřipravenosti americké armády na pozemní válku. Postrádala osobnosti jako Mahan nebo T. Roosevelt, které přece jen dokázaly US Navy lépe připravit na požadované strategické úkoly. Pozemní síly disponovaly pouze 28 000 muži pravidelných jednotek a objevily se ústavní námitky proti nasazení Národních gard v zámoří. Narychlo spíchnutý plán vůbec nepočítal s přímým bojem, Američané měli Kubu okupovat až po odchodu Španělů! Byla to pak veřejnost bičovaná Hearstovým tiskem, která si vynutila vylodění na „cukrovém“ ostrově.

V improvizaci plné zmatků, bez existence nadřazeného štábu, který by celou operaci řídil, se nakonec v Tampě nalodil V. sbor generálmajora W. R. Shaftera v počtu 17 tisíc mužů. Dne 22. června 1898 se pak V. sbor za ještě větších zmatků vylodil východně od Santiaga - na doporučení povstaleckého kubánského generála C. Garcii. Ačkoli měli Španělé na Kubě 200 tisíc mužů, nijak se vylodění nepostavili. Po dvou bitvách, v nichž Američané zvítězili, získali strategické výšiny nad španělskou základnou Santiago, která 17. července 1898 kapitulovala, čímž de facto skončila španělská nadvláda nad Kubou. O týden později se Američané přesunuli na ostrov Portoriko a tím válka po čtyřech měsících prakticky skončila. Poražené Španělsko se muselo vzdát jak Kuby tak Portorika.

Neválčilo se ale jen na Kubě. Eskadra komodora Deweye dosáhla nečekaného vítězství na ještě nečekanějším místě - na opačné straně Pacifiku, v Manilské zátoce. Zatímco veřejnost sledovala Kubu, Roosevelt v předstihu vyslal na Filipíny americkou asijskou eskadru a postavil McKinleye před hotovou věc. Vítězství nad španělským loďstvem za cenu osmi raněných (Španělé měli 381 padlých) přivedlo Deweye do prekérní situace - k Manile se začaly stahovat válečné lodě britské, francouzské a hlavně německé, neboť jako vlci větřily čerstvou kořisti, a nervózní Dewey jako na smilování Boží čekal na transportní lodě s americkou pěchotou, která by mu umožnila zcela nechráněné Filipíny obsadit. Pěchota nakonec za dva měsíce dorazila, což bylo již po uzavření příměří. Španělští míroví vyjednavači pak oprávněně namítali, že Amerika nemá na Filipíny žádný nárok ani podle válečného práva.

Reklama

Americká diplomacie se tak vlastní vinou, když postrádala jakoukoli strategickou koncepci války, do níž se bez rozmyslu pustila, dostala do trapné situace. Jak rychle ale Američanům zachutnal imperiální chlebíček, prozrazuje řeč, kterou na margo Filipín po vítězné válce proti Španělsku pronesl prezident McKinley na shromáždění metodistů:

A jedné pozdní noci mne to napadlo - ani nevím jak, ale prostě mne to napadlo:
1) my je (Filipíny) Španělům nemůžeme vrátit - to by bylo zbabělé a nečestné;
2) nemůžeme je ani předat Francouzům nebo Němcům - našim obchodním rivalům v Orientu, to by byl špatný obchod, poškozující dobrou pověst;
3) nemůžeme je ponechat ani jim samotným - oni si nejsou schopni vládnout - a brzo by tam došlo k anarchii a bezpráví horšímu než za Španělů;
4) tak nám nezbývá, než je celé převzít, vychovávat Filipínce, pozvednout je, civilizovat a přivést je ke křesťanství a s milostí Boží jim prokazovat dobro jako našim druhům, neboť Kristus zemřel i pro ně. A pak jsem si šel lehnout, usnul jsem a spal velmi dobře.

Místo toho, aby Filipíny vrátily, vyplatily pak USA Španělsku odškodné ve výši 20 milionů zlatých dolarů, za něž si kromě Filipín a Portorika v Karibiku mohly ponechat i ostrov Guam.

Co k tomu dodat? Především to, že McKinley upřímně věřil tomu, co tehdy těm metodistům řekl, takže platí výrok Henryho Kissingera, který na str. 33 své knihy „Umění diplomacie“ uvádí: Amerika se stala světovou velmocí téměř proti své vůli. Kouzelné na tom je, že i tento Kissingerův výrok o 100 let mladší a stejně tak vážně míněný bude průměrný Evropan pokládat za totéž pokrytectví, jakým se mu jeví i proslov prezidenta McKinleye k metodistům. Takže znovu a znovu narážíme na rozdílný přístup k mezinárodních problémům. USA se pokládají za misionáře, který vidí spásu v rozšíření demokracie (pod jejímž závojem je skryto pronikání „obchodních knížat), Evropa zase po staletích válek nijak nemaskovala poněkud cynické přesvědčení, že jak lidé tak státy nemají názory, ale toliko zájmy.

(Teprve historické ohlédnutí umožňuje uvědomit si, jak si dnešní Evropa vystřídala s USA role. Zatímco ideologický krunýř kolem amerických mocenských zájmů dostává povážlivé trhliny, „socialistická“ Evropa si ideologické krytí pomocí morálních principů pořizuje a ustupuje např. od Bismarckovy a Clemenceauovy prvoplánové pragmatičnosti. Takže každý, kdo pochybuje (a zřejmě oprávněně) o nezištnosti amerických snah na Středním východě, by měl dvojnásob pochybovat (a stejně oprávněně) i o čistotě francouzsko-německého „boje za mír“. Nejsou za ním žádné humanitní ideály, ale zase jenom partikulární zájmy těchto zemí. Úhelným kamenem české zahraniční politiky by měla být odpověď na otázku, čí zájmy, zda USA nebo tohoto tandemu, jsou bližší českým.)

Psáno 17. 2. 2003.
Prameny:
G. B. Tindall, D. E. Shi, „USA, dějiny států“
m. Mautloff, „Dějiny americké armády“
H. Kissinger, „Umění diplomacie“

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více