Main Menu
User Menu

Čečensko

Autor : 🕔28.03.2004 📕15.463
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět
Autor je spoluautorem webu https://sweb.cz/pkg002
 
Smrt Dudajeva a nová čečenská politika

I přes pokračující boje měl nyní Dudajev blízko k setkání s Jelcinem. Moskva navrhla dvě jednání - nejdříve s vyjednavačem, kterým měl být prezident Tatarstánu Šajmijev a poté s Černomydinem či Jelcinem. Jelcin rozhodl, že se druhé schůzky zúčastní sám. Toto rozhodnutí padlo 20. dubna. Den poté byl v úžalbině Gechi-Ču Dudajev zabit ruskou raketou. Dudajev měl v úmyslu telefonovat satelitním telefonem. Rusové ho zaměřili a vyslaly raketu jenž se satelitního signálu držela. Druhým možným vysvětlením je zrada z vlastní strany. Zklamaní příznivci mu mohli do auta nastrčit nálož. Jako nejpravděpodobnější se ale ukazuje varianta, že Jelcin byl sice ochoten s Dudajevem jednat, ale stále pokračoval v úsilí ho úplně odstranit, což by mu vyhovovalo mnohem víc. Dudajev 16. Března prohlásil, že dostal kopii z jednání Bezpečnostní rady, kde dal Jelcin příkaz Dudajeva zabít. Dalším cílem pak mělo být zastrašení obyvatelstva a vyvolání nenávisti proti Dudajevovi jako původci, jenž nechce mír.

Politické vedení nyní převzal Jandarbijev. Na tyto změny zareagovala i mise OBSE, kterou nyní vedl Švýcar Tim Guldimann. Ten byl mezi Čečenci velmi populární, měl četné kontakty s ozbrojenci, protože se vždy snažil k Dudajevovi dostat. Doku Zavgajev požadoval jeho vyhoštění. Guldimann byl nakonec úspěšný a vyjednal schůzku Jelcina s Jandabijevem a čečenským vedením.

Schůzka se konala 27. května v Moskvě. Domluvili se na příměří a výměně zajatců. Jednání druhý den pokračovala mimo Moskvu, především s ruskými ministry. Jelcin toho využil k bleskové návštěvě Čečenska, kde prohlásil, že banditi byli zničeni a válku vyhrálo Rusko. Jandarbijev byl odříznut ve vládní zotavovně, nemohli do ničeho nijak zasáhnout. Bylo to velké propagandistické vítězství Jelcina.

10. srpna v ingušské Nazrani byla podepsána dohoda o stažení ruských vojsk. Zavgajev poté prohlásil, že se budou konat parlamentní volby, což  bylo okaté porušení právě podepsané dohody. Maschadov si stěžoval u Černomyrdina a ten ho ujistil, že je proti volbám.

Jelcin se stal podruhé prezidentem a záhy se zbavil staré gardy jenž ho do konfliktu zatáhla. Odvolal z funkci Gračova, Koržakova a Soskovce.
Méně než týden po Jelcinově znovuzvolení 9. července bombardovala ruská letadla vysoko v horách vesnici Machkety, Jandarbijevovu základnu. Jednalo tam téměř celé čečenské vedení. Letouny vesnici zcela zdemolovali, ale čečenskému vedení se podařilo z obklíčení výsadkářů uprchnout. Z veleni zůstal nikdo nezraněn a zahynuli pouze civilisté. Rusko opět zahájilo neomezenou válku a porušilo všechny nazraňské dohody. Čečenci se rozhodli znovu dobýt Groznyj.

Groznyj začali dobývat 6. srpna. Jak řekl Maschadov tento útok měl především světu ukázat na lživá tvrzení Moskvy, že válka již skončila, banditi byli zlikvidováni a u moci je Zavgajev. Ruskou ofenzívu se neustále dařilo odrážet, především z důvodů její špatné koordinovanosti - vždy jako předtím.
Jelcin jmenoval nového šéfa Bezpečnostní rady – stal se jím Alexandr Lebeď, jenž zastával vůči Čečensku mírnější postoj. Lebeď odcestoval do Čečenska, kde v horách vedl rozhovory s vojenskými představiteli Čečenců, přitom byl během cesty ostřelován ruskými jednotkami.

Se Zavgajevem Lebeď příliš nekomunikoval a jeho postavení začalo slábnout. V srpnu Lebeď převzal velení nad vojenskými silami a vládními orgány, které se Čečny týkaly. Lebeď obvinil dosavadní ruské velení z neschopnosti a nezodpovědnosti, žádal odstoupení Kulikova.

Mezitím v Čečensku vypukly další boje. Generál Pulikovskij vyhlásil dvoudenní ultimátum, během nějž se měli povstalci stáhnout z Grozného. Tím vyvolal u civilního obyvatelstva paniku a statisíce jich začalo z města prchat. Lebeď ultimátum velitelům vyčetl a snažil se jej zrušit. Mezinárodní Červený kříž žádal Moskvu, aby ultimátum prodloužila a umožnila tak odchod dalším civilistům. Na Jelcina naléhaly i ostatní státy a Clinton mu zaslal telegram, že je znepokojen, že násilí musí skončit. Lebeď odletěl na Kavkaz a s Maschadovem dohodl příměří. Bylo řečeno, že Pulikovskij si udělal vtip a byl přeložen na jinou funkci. Bylo dohodnuto, že budou staženy vojska a vytvořeny společné hlídky. Lebeď se vrátil do Moskvy, ale Jelcin ho pokáral, že nevidí žádné výsledky. Se stažením vojsk nebyl příliš spokojen nejen Jelcin, ale především generálové, pro které tento čin byl potupou.

Do 31. srpna byly z Grozného staženy všechny jednotky a Lebeď s Maschadovem v dagestánském Chasavjurtu podepsali mírovou dohodu.

V dohodě stálo, že obě strany mají čas do roku 2001 své vztahy urovnat. O Čečensku se nehovořilo jako o součásti Ruské federace.

V Moskvě Lebeď za chasavjurtskou dohodu sklidil obrovskou kritiku. Svůj plán hájil tím, že chtěl zastavit krveprolití a že tato válka byla zcela zbytečná. Do značné míry byla kritika cílená na osobu Lebedě jako takového. Začátkem října byl ze své funkce odvolán, ale dohoda zůstala v platnosti. 23. listopadu Maschadov jako čečenský premiér podepsal dohodu o stažení zbytku ruských vojsk a válka byla u konce.

Čečenská nezávislost

V lednu 1997 Čečeni volili prezidenta a parlament, ale jejich status nebyl dohodnut. Volby se uskutečnily pod dohledem OBSE a byly to skutečně první svobodné čečenské volby. Předsedou parlamentu se stal Ruslan Alichajev a prezidentem Maschadov, jenž ve volbách porazil Basajeva.

Čečensko bylo do velké míry na Rusku nezávislé, mělo své vlastní instituce, ale těžko by ho v zahraničí někdo uznal, pokud by ho neuznalo Rusko. Ekonomicky na tom země byla bídně, hospodářství bylo rozvráceno a do naftařského průmyslu by musely jít miliardy dolarů.

Moskva také blokovala grozněnské letiště, které bylo pro zemi důležitým bodem. Hranice byly otevřené, ale Moskva kdykoliv mohla přistoupit k jejich zablokování.

Tím, že země byla příliš nestabilní začalo během roku 1997 přibývat násilí. Basajev se nesmířil s podřadnou funkcí, atak začal s polním velitelem Chattábem vycvičovat nové bojovníky za věc islámu.

Hlavním problémem ale bylo, že lid odmítl ústřední moc. Jednotlivé oblasti byly pod vládou skupinek ozbrojenců, které si do ničeho nenechali mluvit. Školství, zdravotnictví a průmysl se rozpadl a bujela velká nezaměstnanost, jenž nepříznivou situaci ještě podporovala. Začali se šířit krádeže z ropovodů a bujel zločin všeho druhu. Nepotřebná zcizená nafta se začala vypouštět do přírody, takže se k ekonomické katastrofě přidala také ekologická.
Největšími zločiny se staly únosy z ruských oblastí a požadování výkupného. Byly jich stovky a to včetně zahraničních pracovníků humanitárních organizací.

Maschadov v zemi zavedl právo šaríi a to byl jeho velký poltický přehmat. Spoléhal na to, že pokud převezme iniciativu nad jejím zaváděním, zbaví přívržence radikálního islámu pevné opory. Radikální Basajev ho vyzval, aby složil funkci a rozpustil parlament. Zemi podle ně měla spravovat islámská rada – tvz. šúra v jejímž čele by stál emír.

Po skončení války se ozbrojené síly rozdělily na dvě skupiny. Jedna tvořila jádro národní gardy a byla věrná Maschadovovi, druzí byli pod velením islámských radikálů – tzv. vahhábistů. Došlo i k ozbrojeným střetům mezi těmito skupinami.

Jako podnět pro zahájení druhé čečenské války se zdají činy Šamila Basajeva. Především jeho vpád v srpnu 1999 do Dagestánu a snaha vyhlásit muslimský stát. Tyto akce Moskva nemohla nechat bez povšimnutí, začala by pomalu ztrácet kontrolu nad celým Kavkazem. Dalším popudem tentokrát už pro Vladimíra Putina byly bombové útoky v Moskvě na obytné domy, za nimiž podle Rusů stáli Čečenci.Čečenská válka se přesunula z Kavkazu přímo do Moskvy.

Zajímavé je také tvrzení Borise Berezovského obvinil z bombových útoků FSB. Dalším činem FSB podle něj mělo být vyprovokování čečenských sil ke vpádu do Dagestánu a to použít jako záminku k další invazi.

Druhá čečenská válka

V září 1999 opět Ruská armáda vtrhla do Čečenska a dobyla jeho podstatnou část. V letech 2000 a 2001 probíhaly velmi těžké a krvavé boje. Putin chtěl provést opět bleskovou válku jako jeho předchůdce, ale dopadl téměř stejně. Armáda zabředla do těžkých bojů a Čečenci opět přistoupili k partyzánské válce, jenž byla pro Rusy velmi nepříjemná.

Probíhaly bombové útoky na představitele ruské moci, především na Achmada Kadyrova, šéfa ruské správy, jenž v první válce bojoval proti Rusům.
V září 2001 Putin naznačil, že by mohly být zahájeny mírové rozhovory. Moskva pověřila jednáním Viktora Kazanceva a Maschadov Achmeda Zakajeva. Problém byl v tom, že Zakajev si představoval, že setkání vyústí v mírové rozhovory, Moskva ale trvala na jednání o odzbrojení povstalců. Jednání však byla neúspěšná. Ruská strana ovšem trvala složení zbraní z čečenské strany, což pro ně bylo nepřijatelné.

V září také Maschadov nařídil představitelům Čečenské republiky Ičkeria, aby přerušili kontakty s Radou Evropy, která podle něj Rusko podporuje v jeho nezákonném postupu proti Čečensku. Protestovali také proti záměru Moskvy vytvořit společně s RE novou čečenskou ústavu. Podle nich platí ta předválečná.

Spojení s Al-Kajdou?

Zářijové útoky na USA Putin velice rychle využil, aby Bushovi dal najevo svoji podporu v protiteroristickém tažení. Postup USA hodlal uplatňovat i na Čečensko. Okamžitě se objevily informace, které poukazovaly na propojení Čečenců a Usámy bin Ládina. Podle dostupných informací se zdá, že čečenští představitelé žádné prokazatelné kontakty na Al-Kajdu neměli. Rusko ovšem tvrdí že v partyzánských centrech na gruzínkso-čečenské hranici nalezlo manuály na řízení letadel a mapky Světového obchodního centra. Je otázkou do jaké míry každá strana klame.

V roce 2002 byla situace v Čečensku neustále špatná. Ruská armáda prováděla ,,čistky“, během niž uzavřela určitou vesnici a snažila se ji vyčistit od ,,teroristů“. Do uzavřených oblastí neměli přístup ani novináři, ani pracovníci humanitárních organizací. Při těchto akcích umírali dosud umírají desítky civilistů. Svévolné jednání ruských sil je vůbec největším problémem celého konfliktu. Mučení a rabování je na denním pořádku. Místo toho, aby Moskva do Čečny posílala skutečné profesionály, jedná se o vojáky základní služby bez jakýchkoliv zkušeností. Ruské soudy jejich prohřešky buď ignorují nebo je neprojednávají dostatečně. Stížnosti Čečenců uznal dokonce i soudní dvůr ve Štrasburku.

Gruzínsko-ruská krize

V září 2002 Rusko varovalo Gruzii, že pokud rázně nezasáhne proti čečenským povstalcům na jejím území, zaútočí na její území a vyčistí sama soutěsku Pankisi. V by se měly skrývat čečenští povstalci. Média začala spekulovat o tom, že Rusko bude souhlasit s útokem USA na Irák, když si Washington nebude všímat ruských aktivit v Gruzii.

Gruzínský prezident Eduard Ševarnadze nařčení Moskvy odmítl a prohlásil, že v soutěsce Pankisi se nachází pouze čečenští uprchlíci a gruzínská vojska.
Bombardéry bez výsostných znaků zaútočily na soutěsku Pankisi. Podle očitých svědků přiletěly z Ruska, Moskva na to reagovala, tím, že šlo o provokaci gruzínských sil.

Po tvrzení Washingtonu, že je hluboce nespokojen s narušením gruzínské svrchovanosti útoky ustaly.

Z podpory teroristů také Rusko obvinilo Turecko a Katar.

Časem se také do potírá čečenských teroristů zapojila ruská diplomacie. Podnikala nátlak na uzavření čečenských kulturních center v Evropě. Především po obsazení divadla v Moskvě.

Českou televizi obvinila z podpory terorismu poté, co v období krize v Moskvě odvysílala dva roky starý dokument o čečenské válce.
Kreml také velice rázně protestoval proti zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa v čečenštině. Naopak bylo zahájeno ,,kontrapropagandistické“ vysílání z Rostova na Donu jako konkurence RFE.

Co se týče dalšího omezení informací, tak ruská duma schválila zákon, jenž zakazuje médiím vysílat válečné zpravodajství, jenž dává prostor teroristům, informuje o ruských vojenských pohybech a narušuje tak protiteroristické operace.
 
Čečenský terorismus

Co Čečencům rozhodně v druhé části války nepomohlo byly jejich teroristické akce, jenž měli za požadavky buď ukončení ruské ofenzivy nebo války a stažení vojsk.

Například bývalý ministr bezpečnosti Arsajev unesli v březnu 2001 letadlo z Istanbulu do Moskvy. V dubnu Turek čečenského původu Muhammed Trokcan držel v hotelu v Istanbulu rukojmí se stejným cílem. Ovšem největší akcí byl útok čečenského komanda 23. října v Moskvě. Obsadilo divadlo na Dubrovce. Po zásahu ruských speciálních sil tam zůstalo 129 mrtvých.

K činu se přiznal Šamil Basajev, ale z útoku Moskva obviňuje i Maschadova a označuje jej za teroristu. Požadavkem ,,teroristů“ bylo zastavení války a stažení ruské armády s Čečenska. Poté co bylo komando zneškodněno naopak ruské síly zahájily ještě větší ofenzívu proti povstalcům.

Odplata za ofenzívu na sebe dlouho nedala čekat. V prosinci sebevražední útočníci zaútočili na vládní budovu v Grozném- 80 mrtvých. Achmada Kadyrova, jenž byl pravděpodobně cílem útoku se jim opět nepodařilo zabít.

Uprchlíci

Dalším problémem čečenského konfliktu jsou statisíce uprchlíků. Nejvíce jich pobývá v sousedním Ingušsku – asi 100 tisíc. Nynější neochota Ingušska, které se vždy Čečensku snažilo pomoci vychází zřejmě z postojů nového prezidenta. Novým prezidentem byl totiž zvolen generál ruské tajné služby FSB Murat Zjazikov. O jeho volbě se proslýchá, že byla zfalšována ve prospěch Kremlu, který na tento důležitý post potřeboval někoho svého.

V této souvislosti byl a je Kreml kritizován za to, že tyto tábory nechává vyklízet a Čečeny odváží zpět do jejich zničených domovů. Rusko argumentuje tím, že pro uprchlíkům je poskytováno náhradní ubytování. Podle svědectví uprchlíků tomu tak ale není. Podle Human Rights Watch jde ze strany Ruska o porušení dohod, kterých je signatářem. Protestoval i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jenž poukazuje na to, že během stěhování nebyli jeho pracovníci do tábora vpuštěni.

UNHCR také protestuje proti plánované repatriaci čečenských uprchlíků z Gruzie, jenž Rusko plánuje.

Světový čečenský kongres

Ruskou diplomatickou kritiku za podporu čečenským povstalcům nejvíce pocítilo Dánsko, které v říjnu 2002 hostilo Světový čečenský kongres. Prezident Putin Kodaň obvinil z financování terorismu a zrušil svou plánovanou návštěvu. Summit EU-Rusko jenž se tam měl konat musel být přeložen do Bruselu.

Na žádost ruských bezpečnostních orgánů dánská policie zadržela Achmeda Zakajeva, který byl na kongresu jako Maschadovův vyslanec. Dánská justice neuznala ruské důkazy na dostatečné a Zakajeva posléze propustila. Ten poté odcestoval do Londýna a tam mám obdobné problémy.

Referendum o ústavě

Počátkem roku 2002 předložil Achmed Kadyrov a jeho tým návrh na novou čečenskou ústavu, která by situaci v Čečensku právně stabilizovala.
Předložil návrh, kde je Čečensko součástí Ruské federace, úředními jazyky jsou ruština a čečenština. Všichni mají být občany Ruské federace, nejvyšším představitelem bude prezident, jenž bude přísahat věrnost ruské i čečenské ústavě. Nutno podotknout, že návrh nové ústavy téměř kopíruje tu ruskou. O ústavě mělo v březnu 2003 rozhodnout referendum.

Proti referendu mnoho hlasů. Je poukazováno na to, že nejdříve musí být nastolen klid zbraní a až poté přikročeno k politickým jednáním. Zástupci čečenských nevládních organizací se obrátili s výzvou na Putina, aby referendum bylo odloženo z důvodu pokračujícího konfliktu. Poukazují také na to, že jeho forma je nevhodná.

K tomu, aby referendum bylo platné je potřeba nadpoloviční účasti voličů. Jako dosti podivné je to, že mají volit i ruští vojáci natrvalo rozmístění v Čečensku.

Pokud by ovšem Moskva splnila své sliby, jenž s referendem souvisí – např. stažení svých vojsk, byla by to do určité míry pro čečenský lid výhra.
Referendum se skutečně konalo 23. března 2003. Maschadov je označil za nelegitimní frašku a Basajev hrozil ozbrojenými útoky. Nezávislí pozorovatelé ovšem jejich průběh označili za nelegitimní a referendum za neplatné. Docházelo k prý dodatečným zápisům a nikdo voliče nekontroloval dle totožnosti. Někteří nastrčení lidé hlasovali i ve více okresech.

Podle průzkumů veřejného mínění organizace Memorial se referenda hodlalo zúčastnit cca 12 % voličů. Ruské úřady uvádějí, že volební účast byla 85 %. V průzkumu se uvádělo, že voliči mají strach z represí z ruské strany a pochybují o pravdivosti výsledků, jelikož čečenští občané nemají možnost výsledky průběžně kontrolovat.

Oficiální pozorovatelé ovšem výsledky referenda potvrdili. Kdo ovšem tito pozorovatelé byli?

Zástupci výkonného výboru SNS, dále představitelé Malajsie, Egypta, Indonésie, Ománu, Jemenu a organizací Liga arabských států v Rusku a Islámská konference. Významné instituce jako Rada Evropy nebo OBSE oficiální pozorovatele do země nevyslaly.

Ruské úřady tedy referendum uznaly a nyní se uvažuje postu nového čečenského prezidenta. Kandidovat hodlá i Achmed Kadyrov. Ten bude funkci prezidenta zastávat do doby než bude zvolen nový.

Jak se k tomuto postaví povstalecká vláda Aslana Maschadova je ve hvězdách.

Jasné je to, běžná denní situace v Čečensku se nijak nemění. Denně dochází k porušování lidských práv ze strany ruské armády s tichým souhlasem velení. Útoky čečenských povstalců, jenž bojují již osm let bojují za svoji nezávislost určitě také neustanou.

Je třeba si uvědomit, že ukončení války v Čečensku není pro Moskvu přílišnou prioritou. Kritika ze zahraničí se sice ozývá, ale rozhodně ne nijak silně. Argumentace akcemi proti islamistickým teroristům v dnešní době spolehlivě umlčí.

Miliony dolarů, které plynou na obnovu Čečny také z velké části končí ve zkorumpovaných rukách ruských armádních přestavitelů a na něj napojených kriminálních band. Obchod se zbraněmi a ropou je velice výnosný.

Poslední zprávy z dubna letošního roku hovoří o tom, že Parlamentní shromážděná Rady Evropy zvažuje vytvoření soudního tribunálu pro Čečensko, pokud nepřestane docházet k porušování lidských práv. Jednalo by se o podobný tribunál jako byl zřízen v případě Jugoslávie. Je zvažována stížnost na Rusko k Evropskému soudu pro lidská práva.

Podle informací z poslední doby dále pokračují bombové útoky na budovy promoskevské čečenské vlády.

Seriál

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔28.03.2004 📕15.463