Čečensko

Autor: Ondřej Matal 🕔︎︎ 👁︎ 70.489

Historie konfliktu

Problém Čečenska není tak novým, jak by se mohlo zdát. Konflikty Ruska a čečenského etnika se táhnou již od 18. století, kdy se car Petr I. snažil dobýt přístup k Černému moři. Překážkou mu byl právě severní Kavkaz.

Když oddíl carských vojáků vyrazil do hor, byl zahnán bojovnými horskými kmeny. To byl první konflikt Rusů s Čečeny.

Reklama


Hory v oblasti Šaroj
Умар Дагиров, CC BY 3.0, commons.wikimedia.org

Čečeni byli vždy národ velice odbojný, což Rusům nevyhovovalo. V očích ruských dobyvatelů měly horské kmeny Kavkazu a Čečeni především pověst krvelačných barbarů.

Ruský etnograf Berže o nich prohlásil: „Mají daleko k civilizaci, blízko k barbarství. Zvířecí způsoby v jejich životě převládají. Mají vysoký sklon k vraždění a loupení, která u nich vylučují jakoukoli možnost řemeslné výroby nebo zemědělství.


Obraz zobrazující čečenské, osetinské, čerkeské a kabardinské národy z Kavkazu v 19. století, přičemž Čečence představuje muž zcela vpravo
commons.wikimedia.org

Dalším podstatným rozdílem bylo přijetí islámu v 18. století. V raném středověku se uchytilo křesťanství, později až do 18. století převládaly animistická náboženství.

Prvním velitelem ruských vojsk, který Kavkaz skutečně dobyl, byl Alexej Jermolov. Hlavním vůdcem Čečenů byl imám Šamil. Ruská agrese proti hrdým Čečenům probíhala v podstatě celé 19. století.

Reklama


Dělostřelectvo imáma Šamila
commons.wikimedia.org


Zajatý imám Šamil před vrchním velitelem knížetem Bariatinským, 25. srpna 1859
commons.wikimedia.org

V revolučním roce 1917 se bílá armáda generála Děnikina snažila ovládnout Kavkaz, ale horské národy se ve valné většině připojily k Rudé armádě. Důvod proč se revoluční síly, ač ty nebo ony, snažily ovládnout Kavkaz, bylo, že na Kavkaze byla nalezena ropa. Groznyj se stal po Baku druhým nejvýznamnějším ropným střediskem Ruska.

Období klidu, které nastalo, bylo jen velice krátké. Další povstání vyvolal Stalinův pokus o kolektivizaci a také omezování islámu, které podporoval nový stranický tajemník v Čečně Černoglaz. Když proti němu vystoupil s kritikou jeden stařec, nechal ho zavřít. Ještě týž den byl Černoglaz zavražděn, někdo mu uřízl hlavu.

Reakce Stalina byla ještě hrůznější: při bleskové operaci v roce 1937 bylo pozatýkáno a postříleno na 14 tisíc Čečenů a Ingušů.


Poloha Čečenska v Rusku
Danloud, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia.org

Deportace

Čečeni se brzo dostali na listinu vzpurných národů v rámci SSSR, se kterými se Stalin chtěl jednou provždy vypořádat. V roce 1944 je deportoval během jednoho týdne do zapadlých stepí severního Kazachstánu. Převážel je vlakem, tyto transporty byly velice podobné těm, kterými byli Židé deportováni do koncentračních táborů. Horské národy ve stepích hynuly mrazem a chladem. Do pěti let jich řada zahynula. Byla ničena čečenská kultura, páleny knihy, zbytky náhrobků se používaly na dláždění. Oficiálním odůvodněním Sovětského svazu bylo o dva roky později to, že Čečeni a Ingušové kolaborovali s Němci. Přitom tisíc Čečenů se stalo hrdiny Sovětského svazu.

Reklama


K deportaci Čečenců a Ingušů byly použity uzavřené nákladní vagony
commons.wikimedia.org

Stalin tak chtěl jednou provždy nepohodlné a odbojné národy horského Kavkazu zničit. Nyní už mu nikdo nebránil v kolektivizaci.

Po Stalinově smrti byla mnohá omezení pro vyhnance zrušena. Koncem padesátých let za vlády Chruščova, který Stalinovi deportace přiznal, se konečně mohli svobodně vrátit do své vlasti.


Památník 9 věží v Nazrani (Ingušsko) postavený na památku deportace
Alexxx1979, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia.org

Napjaté vztahy však přetrvávaly i později. Čečeni byli bráni jako problémový národ, byli diskriminováni a nemohli dosáhnout vyššího vzdělání. Moskva vždy do nejvyšších funkcí v Čečensku dosazovala Rusy, ustoupila až v roce 1989. Prvním tajemníkem se stal Doku Zavgajev.

Zavgajev přitáhl do vedení další Čečeny, především do armády. Jedním z nich se stal Džochar Dudajev. Ruslan Chasbulatov byl povýšen do funkce prvního náměstka tehdejšího předsedy parlamentu Borise Jelcina.

Počátky nezávislosti

V Čečensku začala politická liberalizace, byly budovány desítky mešit. V listopadu 1990 byl zorganizován Kongres čečenského lidu, jenž měl vyvinout nátlak na Moskvu ohledně větší autonomie. Do čela kongresu byl dosazen Dudajev, jenž byl přijatelný pro všechny nacionalistické frakce – nedávno se totiž vrátil z Estonska, kde působil jako velitel bombardérů. S nikým příliš nebyl spjat, proto pro něj ruku zdvihli všichni. Kongres dosáhl svého cíle a následující den ráno byla prohlášena rezoluce, která vyhlašovala Čečensko-Ingušskou republiku za samostatný stát. Tomuto odvážnému kroku napomohl sám Jelcin, jenž prohlašoval na svých cestách: „Vezměte si suverenity, kolik jí zvládnete.“ Jelcin ve volbách v Čečensku získal přes 80 % hlasů.

Politické hry v Čečensku nadále pokračovaly. Byl nově svolán kongres a vyhlášena republika Nochci-Ču – čečenský stát mimo SSSR i Rusko.

Když v srpnu 1991 padl Sovětský svaz, lidé vtrhli do ulic a začali obsazovat důležité budovy, vyvěšovali zelené islámské vlajky.


Džochar Dudajev, prezident Ičkerie v letech 1991-1996, v roce 1991
Dmitry Borko, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia.org

Doku Zavgajev, představitel komunistické moci v Čečensku, byl odstaven. K moci se dostal Dudajev, jenž podepsal smlouvu o rozdělení moci s Chasbulatovem. Smlouvu nedodržel a prohlásil, že Kongres na sebe bere dočasně veškeré pravomoci. Vzbouřenci obsadili budovu KBG a zmocnili se velkého počtu zbraní.

Vedení KGB činilo na vzbouřence tlak, ale Dudajev odmítl budovu opustit. Nejvyšší sovět v Moskvě vydal prohlášení, že čečenští povstalci mají zbraně odevzdat do čtvrteční půlnoci. Na toto právě Dudajev čekal a ihned mobilizoval všechny muže od 15 do 50 let.

Jelcin prohlásil Dudajeva a jeho síly za vzbouřence, kteří se snaží destabilizovat region. Nařídil jim, že se musí konat volby 17. října tak jako všude, jinak prý bude muset hájit ústavnost. Kongres toto na vědomí nevzal a volby vyhlásil na 27. října, kdy se také uskutečnily. Byly zřejmě zmanipulované a vyhrál v nich kdo jiný než Dudajev. 1.11. Dudajev prohlásil Čečensko za samostatný stát. Následující den byl za předsedu Ruského parlamentu zvolen Ruslan Chasbulatov. Jedno z jeho prvních nařízení prohlašovalo čečenské volby za neplatné. Chasbulatov chtěl do Čečenska poslat ruský výsadek. Zčásti se mu to povedlo, ale pak byl příděl ozbrojených sil zastaven. V té době se totiž sovětská moc rozlévala mezi stále vládnoucího Gorbačova a revoltující síly Jelcina.

Poté byl Kreml tak zaměstnán vlastními problémy a intrikami, že problém Čečenska ho dlouho nechával chladným. Velkým problémem byly vojenské základny na území Čečny. Dudajev se časem většiny zbraní z těchto základen zmocnil a ruští vojáci se stáhli. Moskva na to přistoupila jen proto, aby zabránila velkému krveprolití. Čečensko později zbraně i vyváželo, především bosenským muslimům.

Čečensko se snažilo tvářit jako samostatný stát, ale především vnitřní záležitosti se moc nedařily. Bujela zde černá ekonomika, vláda nevydávala žádné peníze na rozpočtové organizace, jejichž zaměstnanci již řadu měsíců pracovali bez platu. Dudajevův režim stále více ztrácel podporu veřejnosti. Dudajev se zaměřoval jen na podporu čečenské nezávislosti, ale o hospodářství se nezajímal. Cestoval a snažil se povznést obraz Čečenska v zahraničí. Navštívil v prvé řadě země islámské, kde logicky očekával podporu. Vydal se i na západ do Evropské unie a USA, kde jeho ropný průmysl budil značný zájem.

Proti Dudajevovi odpor sílil a začaly se objevovat první pokusy o jeho svržení - i ty násilné. Ten první v březnu 1992 ještě s přehledem odrazil. Dudajev z provokace obvinil Chasbulatova, který v té době představoval sovětskou moc a bojoval o ni s Jelcinem. Jakékoli pokusy Moskvy a o navázání kontaktů s Čečenskem Chasbulatov mařil. Je s podivem, že tehdy se Moskva o čečenský problém moc nezajímala. Přitom zde docházelo k velkému útisku rusky mluvícího obyvatelstva - vraždy, vydírání atd. V té době byl v popředí zájmu útisk Rusů v pobaltských státech. Čečeni také utlačovali své bratrance Inguše. Ti zase napadali Osetince. Moskva jim vojensky pomohla a v listopadu 1992 ruská armáda stála na čečenských hranicích. Po usilovných jednáních nakonec do Čečny nevpadla.

V roce 1993 se křehká politická stabilita rozpadala. Od Dudajeva se odklánělo čím dál víc lidí, vystoupil proti němu i parlament. Dudajev vyhlásil prezidentskou vládu a parlament rozpustil. Začalo docházet k ozbrojeným srážkám. Dudajevovi ozbrojenci v čele s Šamilem Basajevem násilně ovládli Groznyj, ale zbylá část území byla spíše proti Dudajevovi.

Když byl na podzim 1993 zmařen převrat v Moskvě a Ruslan Chasbulatov odstraněn, Dudajev začal organizovat schůzku s Jelcinem. Ovšem lidé a intriky okolo Jelcina tuto schůzku zmařili.

Ekonomika v Čečensku se stále více stávala nepřehlednou. Z velké části byla ekonomikou černou. Rusko Čečensko odstřihlo od svého bankovního a rozpočtového sektoru. Dudajev si peníze zajišťoval prostřednictvím prodeje ropy a zbraní. Mafie využívala nejasného postavení tohoto území. Moskva toto své ožebračování tiše tolerovala, protože do černé ekonomiky byl zapojen celý Kavkaz, a tím jej jako jedno z nejchudších území nemusela tolik dotovat. Korupce ovšem dosáhla takových rozměrů, že téměř vše cenné bylo rozkradeno a vláda měla problém zajišťovat rozpočet. Občané nedostávali peníze a nespokojenost rostla.

Situace v Čečensku v roce 1994 byla velmi nepřehledná a Kreml byl přesvědčen, že to je poslední období Dudajeva. Opozice - Prozatímní rada v čele s Avturchanovem se prohlásila za jedinou legitimní vládu a Moskva ji podporovala. Dudajevova podpora mezi obyvatelstvem dále klesala, ale zase se jim nelíbilo, že by vládu opět získalo Rusko nebo někdo proruský. Kreml začal Avturchanova finančně podporovat. Ten vyplácel lidem důchody a získával si tak své stoupence.


Dudajevovi stoupenci se modlí před prezidentským palácem v Grozném, 1994
Mikhail Evstafiev, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

V Moskvě sílilo napětí, kdy už čečenský režim padne. Jelcinova popularita klesala a ve volbách výrazně uspěl extrémní nacionalista Vladimir Žirinovskij. Začaly se zvedat protikavkazské nálady.

Pro pacifikaci Čečenska byly i geopolitické důvody. Mezinárodní naftařské konsorcium mělo podepsat dohodu o využití ropy z Kaspického moře. Jedna z tras vedla i přes Čečensko.

Dalším důvodem pro rychlé vyřešení čečenského problému byl souboj frakcí uvnitř Kremlu o to, kdo se stane Jelcinovým korunním princem. Jelcinovi do konce prezidentského období zbývaly už jen dva roky.

V únoru 1994 se po amnestii do politiky navrátil Ruslan Chasbulatov. V Čečensku byl vítán jako hrdina a mučedník. To se nelíbilo ani Jelcinovi, ani Dudajevovi. Opět mezi nimi mělo dojít ke schůzce, ale intriky v Kremlu tomu opět nedopřály. Když byl na Dudajeva krátce poté spáchán atentát, Dudajev Rusko obvinil, že chystá nad Čečnou atomový výbuch. Později o Jelcinovi prohlásil, že je alkoholik a zmařil tak poslední šance na setkání.

Konflikt s Čečenskem začal nepozorovaně. Moskva začala Prozatímní vládě dodávat vojenskou techniku a později i vojáky, ale veškerá podpora probíhala v tajnosti. Oficiálně se Moskva snažila k otázce stavět jako k vnitřní čečenské záležitosti. Operace měla na starost kontrarozvědka FSK a nevědělo o nich ani ministerstvo obrany. FSK raději podporovala Avturchanova, jelikož měla obavu z možného návratu Chasbulatova, který byl mezi lidmi značně oblíben. Ruská účast v konfliktu byla ale stále zřetelnější s každou novou akcí. Mnohokrát musely zasahovat ruské vrtulníky a novináři se ptali, kde je opozice vzala. Jedním z vojenských neúspěchů opozice také byla její značná zkorumpovanost - mnoho vojenské techniky bylo rozprodáno. Poté Moskva povolila, aby ruští vojáci opozici pomáhali. FSK tajně podepsala dohody se čtyřicetisedmi tankovým osádkami, které měly vtrhnout do Grozného a demonstrovat ruské ozbrojené síly.

Jako jeden z nejdůležitějších momentů pro vznik války se ukazuje politická situace během léta a podzimu 1994 v Moskvě. Jelcinova politická síla a energie z dřívějších let byla pryč. Pomalu ale jistě se dostával pod vliv skupiny vedené Koržakovem, šéfem prezidentské bezpečnostní služby. Koržakov a lidé okolo něj představovali zastánce tvrdé linie. Liberálové jako byli Gajdar nebo Kostikov měli teď k Jelcinovi stížený přístup. Obviňovali Koržakova, že prezidenta udržuje v informační blokádě. Podle mnoha zasvěcenců byl klíč k rozpoutání války právě zde, ne v ropě nebo nějaké radikální politické změně, ale v posunu poměru sil v kremelské politice.

Útok na Groznyj začal 26. listopadu, ale skončil naprostým fiaskem. Ruské vedení bylo naprosto nekoordinované a vojáci základní služby byli posílání úplně naslepo, nefungovalo mezi nimi spojení, nebyli jištěni. Ukázalo se, že ozbrojenci opozice nebyli žádnými skutečnými vojáky. Jakmile dorazili do Grozného, začali drancovat stánky a obchody. Dudajevova perfektně vycvičená prezidentská garda si s nimi hravě poradila. Moskvě celý týden trvalo, než uznala, že zajatci jsou skutečně jejími vojáky.

Rozhodnutí vyslat do Čečenska armádu padlo zřejmě 28. listopadu. Nikolaj Jegorov, jeden z kremelských jestřábů a zastánce tvrdé linie, zkoncipoval výzvu vůdců severního Kavkazu pro Jelcina, v níž byl prezident žádán, aby co nejrychleji zastavil krvavý konflikt v Čečensku a podnikl veškerá opatření k prosazení ústavního pořádku. Byl to zcela průhledný prostředek k legitimizaci nadcházející invaze. Ingušský prezident Aušev k této věci podotýká, že si ho pozval Černomyrdin, aby tuto výzvu podepsal. Když namítl, že toto znamená válku, Černomyrdin ho odbyl slovy, že jde pouze o nastolení ústavního pořádku. Později se sešli siloví ministři, invazi schválili, později ji podpořila i Bezpečnostní rada. Proti byl jen ministr spravedlnosti Kalmykov, ale Jelcin jakékoli námitky ihned zamítl. Podpořil ho také Primakov. Byl pevně přesvědčen o nezbytnosti vojenského řešení. Na protesty svého poradce Iljušina, že nemá správné informace a mohlo by dojít ke krveprolití, reagoval tím, že jeho informace jsou úplné. Kalmykov po poradě podal demisi a odletěl jednat do Grozného s Dudajevem, ale neuspěl. Boris Jelcin ještě předtím vyzval Čečeny, že mají do 48 hodin složit všechny zbraně.

První čečenská válka

Termín prvního ultimata vypršel a Gračov si sjednal schůzku s Dudajevem. Jednání bylo neúspěšné a Bezpečnostní rada 7. prosince s konečnou platností schválila invazi. V sedm hodin ráno 11. prosince dostala čtyřicetitisícová armáda rozkaz k překročení hranic. Vedení armády počítalo, že se hladce dostane ke Groznému, ale jejich tankové kolony zastavili lidé stavějící se tankům do cesty. Armádní velení a tudíž i vojáci samotní měli opět velice vágní rozkazy. Situace se podobala okupaci Československa v roce 1968, kde vyplašení vojáci základní služby byli zaskočeni lidovým odporem. Vždyť jeli opět osvobozovat.


Ruský vrtulník Mi-8 sestřelený čečenskými bojovníky poblíž čečenského hlavního města Grozného
Mikhail Evstafiev, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Nepřipravenost celé operace se nezamlouvala i mnoha důstojníkům. Generál Vorobjov raději odešel z armády, než aby velel invazi, o které prohlašoval, že je zločinná. Velení převzal Gračov, což byl další důležitý moment. Proti invazi se vyslovili i tři nejvýše postavení generálové na ministerstvu obrany. Všichni byli během několika týdnů propuštěni.

Dudajev se během počátku konfliktu snažil spojit s Jelcinem, ale zdá se, že tvrdé jádro kolem Koržakova tomu vždy dokázalo zabránit.

Postoj západu

Mluvčí a ministři jednotlivých zemí prohlašovali, že se jedná o vnitřní záležitost Ruska. Kozyrev jako ministr zahraničí prohlašoval, že invaze bude ukončena během několika dnů. Teprve v polovině února Clinton Jelcina upozornil, že je důležité zastavit krveprolévání, ale nezapomněl zdůraznit, že Čečensko je opravdu součástí Ruska. Tímto umírněným postojem Západ odpůrcům války v Rusku naprosto podtrhl nohy. Gajdar si později stěžoval, že laxní přístup Západu rozvázal kremelským jestřábům ruce k dalším akcím.

Invaze nadále pokračovala. Čečenské síly neutvořily nějakou pevnou bojovou linii. Ukázalo se, že jejich absence je ve skutečnosti výhodou. Přepadali tanky ze zálohy a ruští nováčci proti ostříleným veteránům z Afghánistánu nebo Karabachu neměli šanci. Mnoho čečenských bojovníků před ruskou invazí Dudajeva odmítalo nebo se o politiku nezajímalo, ale bojovali, protože s ruskou invazí se jen tak smířit nemohli. Dudajev, Maschadov a ostatní z čečenského vedení si nikdy nepomysleli, že Rusové zaútočí takovými silami. Očekávali spíše nějakou policejní operaci, ale tanky a bombardéry - tím byli šokováni. Dudajev se i v prvních chvílích války pokoušel spojit s Jelcinem, ale umožněno mu to nebylo.

17. prosince vypršelo další Jelcinovo ultimátum. Ruské síly začaly bombardovat Groznyj. Na obou stranách byly už zabity desítky civilistů, z města se začali hrnout utečenci. Paradoxem, který ruské velení v Kremlu vůbec nezajímal, bylo to, že většina při náletech umírajících civilistů byli Rusové, kteří v Grozném žili. Čečenci měli nespornou výhodu v tom, že jejich rozvětvené rodinné klany se jich ujaly, a utíkali do hor. Rusové žádnou takovou možnost neměli. Groznyj byl téměř zničen, ale ruské úřady oficiálně popíraly, že by k jakémukoliv bombardování došlo.

Jelcin, jenž se po dobu prvních dní invaze ukryl do nemocnice, zkritizoval Gračova, že nedokázal čečenský problém rychle vyřešit. Jelcin vystoupil s projevem, v němž zdůvodňoval a bránil ruskou agresivní politiku. Podle něj nemá žádné teritorium právo z Ruska vystoupit. Čečnu prohlásil za líheň zločinu a naznačil, že ozbrojené bandy je třeba zlikvidovat. Zopakoval také, že zastaví bombardování, ale letouny byly ve vzduchu hned následujícího dne.

Bitva o Groznyj

Vojáci zahájili na Groznyj útok, ale byli pronásledováni závažnými problémy. Vzhledem k tomu, že jim chyběla koordinace, nebyla výjimkou palba do vlastních řad a velké ztráty. Do Grozného byly vyslány vojska ministerstva obrany, vnitra i FSK. Tyto síly mezi sebou nedokázaly plně komunikovat, což mělo za následek ztráty ve vlastních řadách. Boje v Grozném byly velice dlouhé a těžké. Ruské síly postupovaly jen velmi pomalu a s velkými ztrátami. Přece jen znalost města Čečenům dávala určité výhody. Po více než měsíci bojů jim ale začala docházet munice i lidé. Ruská palebná a početní převaha se začala prosazovat. Podařilo se jim vytlačit Dudajeva z prezidentského paláce. Koncem ledna ruské síly ovládaly polovinu Grozného, ovšem za cenu totálně zničených domů a tisíce mrtvých civilistů. Ještě měsíc jim mělo trvat než dobudou zbytek města.


Čečenský bojovník u vypálených trosek prezidentského paláce v Grozném, leden 1995
Mikhail Evstafiev, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Krátkého utlumení bojů dosáhl ingušský prezident Ruslab Aušev, který svolal velitele obou stran na jednání. Maschadov a Basajev jednali s Kulikovem a Kvašinem - veliteli ruské operace. Jednání skončila neúspěšně, dle Kulikova proto, že Basajev nebyl ochoten k jakémukoli kompromisu.


Čečenský bojovník se samopalem Borz
Mikhail Evstafiev, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

V Moskvě ruské vedení prohlašovalo, že se věci v čečensku normalizují, ale představitelem pro Čečensko byl jmenován Soskovec - jestřáb s mnoha vazbami na vojenský průmysl. A to nebylo dobré znamení.

Během února se Maschadov stáhl se svým štábem z Grozného a usídlil se do Argunu. Poslední část Grozného Rusové dobyli 7. března. Celá operace jim trvala tři měsíce a bylo při ní zabito 27 000 civilistů.

Během ruské nadvlády nad čečenskými rovinami docházelo často k mnoha nepravostem. Ruští vojáci znásilňovali, loupili a vraždili bezdůvodně civilisty. Ruské velení rozhodlo, že Groznyj a dobytá území vyčistí od vzbouřenců, kteří by se na tomto území mohli skrývat. Vytvořili filtrační tábor v Mozdoku, kde od sebe členili civilisty a povstalce. Vězni byli drženi v železničních vagónech, kde byli biti a mučeni. Táborem jich prošly tisíce a neznámý počet jich zemřel v zajetí. Většinu z nich tvořili bezbranní civilisté. Rusové zřizovali další filtrační tábory.


Čečenští bojovníci v ulicích hlavního města Grozného, leden 1995
Mikhail Evstafiev, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

V okupovaném Grozném se pokus zavést ústavní pořádek zvrhl v orgie na civilním obyvatelstvu. Na tržnice plné lidí najížděly tanky, ten kdo se připletl ruským vojákům do cesty, mohl být zastřelen. Vražděni byli i paradoxně ruští občané, kterých v Grozném zpočátku žilo 200 tisíc.

V Grozném byla dosazena promoskevská vláda v čele s Salambekem Hadžijevem. Zástupcem se stal Avturchanov. Zároveň zde byla vytvořena ruská správa, jenž měla větší pravomoci v čele s Nikolajem Semjonovem, který byl bývalý první tajemník městského komunistického výboru v Grozném za socialismu.

Poté se ruské síly vrhly na Argun, kde zapadly do podobných těžkých bojů jako v hlavním městě. Nakonec se jim ho podařilo dobýt společně s několika dalšími významnými městy – Gudermesem a Šali. Šali bylo pro Rusy dost důležitým politickým cílem, protože právě v něm sídlil Dudajev. Dudajev nyní téměř zmizel z dohledu a pohyboval se od jednoho úkrytu k druhému. Čečenští bojovníci se stáhli do hor a většina roviny byla v ruských rukou.


Čečenec se modlí během bitvy o Groznyj. Plamen v pozadí vychází z plynovodu, který byl zasažen šrapnelem
Mikhail Evstafiev, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Jelcin vyhlásil na 9. května zastavení bojů – bylo to výročí ukončení 2. světové války. Generálové žádné příměří nerespektovali a pokračovali v bombardování horských vesnic.

Podstatným činem, který rozlítil představitele v Kremlu, byl čin Šamila Basajeva. Ten zorganizoval výpravu komanda do jihoruského města Buďonnovska, kde rozstřílel policejní budovu, zajal civilisty a usídlil se v přeplněné nemocnici. Při přepadení Buďonnovska jednal Basajev na vlastní pěst. Maschadov o tom nevěděl. Zajisté by mu tuto akci nedovolil.

Ruská elitní komanda vzala nemocnici útokem. Tři dny ji ostřelovala, přičemž padlo za oběť několik pacientů. Vzhledem k tomu, že tato aféra hýbala celým Ruskem, Černomyrdin povolal Kovaljova, aby s Basajevem vyjednával. Basajev požadoval začátek mírových jednání a bezpečný návrat do Čečny, Černomyrdin propuštění všech žen, dětí a nemocných. Jelcin byl v té době na návštěvě v USA. Černomyrdin vyslal do Čečenska vládní delegaci. Za ruskou stranu jednal Arkadij Volskij, Černomyrdinův přítel a vlivný podnikatel, za čečenskou Usman Imajev, ministr spravedlnosti. Mezitím jednal Basajev přímo s Černomyrdinem. Zajatci byli propuštěni.


Šamil Basajev v autobuse s rukojmími při návratu do Čečenska
Natalia Medvedeva, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Role OBSE

Doba jednání byla první příležitostí mise OBSE, aby se konflikt podařilo urovnat. Misi předsedal maďarský diplomat Sándor Mészárós. OBSE obvinilo Rusko, že užilo síly neúměrně a neúčelně, ale obě strany obviňovalo ze zvěrstev. Mise měla velký úkol, ale byla mu z ústředí poskytována malá podpora. Jednání probíhalo v sídle OBSE, Rusové Čečenům ustoupili a projednávali zatím jen vojenskou otázku, s tím, že k politické se vrátí později. Byl vypracován dokument, který podepsal Imajev, ovšem bez Dudajevova schválení - ten se totiž k dohodě nevyjádřil. Ruské jednotky začaly komunikovat s povstalci, ve vesnicích byly vytvořeny čečenské domobrany.

Ovšem ke konci srpna se vše vrátilo do starých kolejí. Obnovilo se bombardování a v Kremlu opět převládl názor jestřábů. Moskva podporovala sobě nakloněnou vládu v Grozném v obavě, aby Dudajev opět nezískal podporu obyvatel. Velmi se také zhoršila spolupráce Čečenců s misí OBSE, začaly únosy a Čečenci podezřívali kde koho ze špionáže. Popravením pracovníka mezinárodní pomoci Freda Cunyho si zlikvidovali spojence a trvale si poškodili pověst v zahraničí.

V Grozném také začaly bombové útoky na ruské představitele. Vyšetřování ovšem ukázalo, že útoky byly provokací tvrdé linie v ruských bezpečnostních strukturách, jež neměly na spolupráci Dudajeva a Ruska zájem. Atentát na generála Romanova prakticky ukončil mírový proces. Rusové začali s odvetnými útoky na vesnice.

Moskva se také rozhodla vyměnit promoskveské vedení. Na místo byl Hadžijeva byl dosazen bývalý šéf KSSS v Grozném Doku Zavgajev. Ten se na podzim 1995 rozhodl k volbám. Zavgajev získal většinu ve volbách, ve kterých hlasoval kde kdo, ale málokterý obyčejný Čečen. Moskva volby podpořila, i když před tím hlásala, že se budou konat až po stažení vojsk. OBSE se k tomu všemu stavěla rezervovaně. Sergej Kovaljov z obnovení války obvinil právě OBSE, že nezabránila konání voleb.

Čečeni opět podnikli trestnou výpravu do Ruska, tentokrát do dagestánského Kizljaru. Scénář byl stejný jak v Buďonnovsku. Až při zpáteční cestě do Čečenska Rusové zaútočili na povstalce, a to ve vesnici Pěrvomajskoje. Ruské síly zahájily na město prudký útok těžkými zbraněmi a opět zahynulo mnoho civilistů. Mezitím přišla zpráva, že se v tureckém Trabzonu lidé sympatizující s čečenským problémem zmocnili osobního trajektu. Pokud nepřestane útok na Pěrvomajskoje, vyhodí trajekt do vzduchu. Jelcinův problém se přelil i za hranice Ruska. Jelcin byl ruskými politiky stále více kritizován a zdálo se, že na znovuzvolení nemá šanci.

Maschadov mezitím utužil své velení nad jednotkami, které nyní díky domobranám kontrolovaly celé Čečensko. Zbraně většinou nakupovaly od zkorumpovaných ruských vojáků v Čečensku či z ruských základen v Gruzii. Velkým zdrojem financí byla také čečenská diaspora v Moskvě, Jordánsku, Turecku a SAE. Také některé islámské organizace v Saúdské Arábii byly Čečenům finanční podporou.

Obyvatelstvo vesnic bojovníky podporovalo, a to především v horských oblastech. Ale na jaře 1996 podpora především v rovinách začala polevovat. Ruské síly se snažily izolovat partyzány od ostatních skupin obyvatel a vypleňovaly jednu vesnici za druhou. Současný vůdce ruských sil - tvrdý Tichomirov s ochotným Zavgajevem nutili vesnicím podepsat mírové protokoly, jež měly zajišťovat neútočení za to, že se obyvatelé nechají zkontrolovat. Protokoly byly často porušeny a na vesnice byl zahájen útok. Vesničané se bouřili a v Grozném protestovali proti Zavgajevovi. Ten dal demonstraci rozehnat - za cenu deseti mrtvých. Přibývalo uprchlíků a všichni muži, jež se pokusili uprchnout z vesnic, byli uvězněni. Do nich nemohla vystoupit OBSE ani žádné jiné zahraniční humanitární organizace.

Čečenští ozbrojenci odpovídali výpady na Groznyj. Rusové na vesnice používali kobercové nálety s vakuovými pumami.

Na pokračování konfliktu v Čečensku měly zájem některé skupiny - především armádní dodavatelé, zkorumpovaní politici či generálové. Ruský rozpočet uvolnil na obnovu Čečenska miliony dolarů, u kterých se dalo těžko ověřit, jak byly využity. Podle francouzské humanitární organizace Médecins Sans Frontieres vojáci vybírali od vesničanů peníze za to, že jim nechají volný koridor a dvě až tři hodiny času na opuštění vsi než začne útok.

Moskevská média se o válce v roce 1996 odmlčela hned, jak začala Jelcinova kampaň za znovuzvolení. Jelcin začal předstírat, že k vojenským akcím nedochází především v dubnu, kdy byl na návštěvě Bill Clinton. Ten se za Jelcina postavil. Doma byl za to velmi kritizován.

Smrt Dudajeva a nová čečenská politika

I přes pokračující boje měl nyní Dudajev blízko k setkání s Jelcinem. Moskva navrhla dvě jednání - nejdříve s vyjednavačem, kterým měl být prezident Tatarstánu Šajmijev a poté s Černomydinem či Jelcinem. Jelcin rozhodl, že se druhé schůzky zúčastní sám. Toto rozhodnutí padlo 20. dubna. Den poté byl v úžlabině Gechi-Ču Dudajev zabit ruskou raketou. Dudajev měl v úmyslu telefonovat satelitním telefonem. Rusové ho zaměřili a vyslali raketu, jež se satelitního signálu držela. Druhým možným vysvětlením je zrada z vlastní strany. Zklamaní příznivci mu mohli do auta nastrčit nálož. Jako nejpravděpodobnější se ukazuje varianta, že Jelcin byl sice ochoten s Dudajevem jednat, ale stále pokračoval v úsilí ho úplně odstranit, což by mu vyhovovalo mnohem víc. Dudajev 16. března prohlásil, že dostal kopii z jednání Bezpečnostní rady, kde dal Jelcin příkaz Dudajeva zabít. Dalším cílem pak mělo být zastrašení obyvatelstva a vyvolání nenávisti proti Dudajevovi jako původci, jenž nechce mír.

Politické vedení nyní převzal Jandarbijev. Na tyto změny zareagovala i mise OBSE, kterou nyní vedl Švýcar Tim Guldimann. Ten byl mezi Čečenci velmi populární, měl četné kontakty s ozbrojenci, protože se vždy snažil k Dudajevovi dostat. Doku Zavgajev požadoval jeho vyhoštění. Guldimann byl nakonec úspěšný a vyjednal schůzku Jelcina s Jandabijevem a čečenským vedením.

Schůzka se konala 27. května v Moskvě. Domluvili se na příměří a výměně zajatců. Jednání druhý den pokračovala mimo Moskvu, především s ruskými ministry. Jelcin toho využil k bleskové návštěvě Čečenska, kde prohlásil, že banditi byli zničeni a válku vyhrálo Rusko. Jandarbijev byl odříznut ve vládní zotavovně, nemohl do ničeho nijak zasáhnout. Bylo to velké propagandistické vítězství Jelcina.

10. srpna v ingušské Nazrani byla podepsána dohoda o stažení ruských vojsk. Zavgajev poté prohlásil, že se budou konat parlamentní volby, což bylo okaté porušení právě podepsané dohody. Maschadov si stěžoval u Černomyrdina a ten ho ujistil, že je proti volbám.

Jelcin se stal podruhé prezidentem a záhy se zbavil staré gardy, jež ho do konfliktu zatáhla. Odvolal z funkci Gračova, Koržakova a Soskovce.

Méně než týden po Jelcinově znovuzvolení, 9. července, bombardovala ruská letadla vysoko v horách vesnici Machkety, Jandarbijevovu základnu. Jednalo tam téměř celé čečenské vedení. Letouny vesnici zcela zdemolovaly, ale čečenskému vedení se podařilo z obklíčení výsadkářů uprchnout. Z velení nebyl nikdo zraněn a zahynuli pouze civilisté. Rusko opět zahájilo neomezenou válku a porušilo všechny nazraňské dohody. Čečenci se rozhodli znovu dobýt Groznyj.

Groznyj začali dobývat 6. srpna. Jak řekl Maschadov, tento útok měl především světu ukázat na lživá tvrzení Moskvy, že válka již skončila, banditi byli zlikvidováni a u moci je Zavgajev. Ruskou ofenzívu se neustále dařilo odrážet, především z důvodů její špatné koordinovanosti - vždy jako předtím.

Jelcin jmenoval nového šéfa Bezpečnostní rady – stal se jim Alexandr Lebeď, jenž zastával vůči Čečensku mírnější postoj. Lebeď odcestoval do Čečenska, kde v horách vedl rozhovory s vojenskými představiteli Čečenců, přitom byl během cesty ostřelován ruskými jednotkami.

Se Zavgajevem Lebeď příliš nekomunikoval a jeho postavení začalo slábnout. V srpnu Lebeď převzal velení nad vojenskými silami a vládními orgány, které se Čečny týkaly. Lebeď obvinil dosavadní ruské velení z neschopnosti a nezodpovědnosti, žádal odstoupení Kulikova.

Mezitím v Čečensku vypukly další boje. Generál Pulikovskij vyhlásil dvoudenní ultimátum, během nějž se měli povstalci stáhnout z Grozného. Tím vyvolal u civilního obyvatelstva paniku a statisíce jich začalo z města prchat. Lebeď ultimátum velitelům vyčetl a snažil se jej zrušit. Mezinárodní Červený kříž žádal Moskvu, aby ultimátum prodloužila a umožnila tak odchod dalším civilistům. Na Jelcina naléhaly i ostatní státy a Clinton mu zaslal telegram, že je znepokojen, že násilí musí skončit. Lebeď odletěl na Kavkaz a s Maschadovem dohodl příměří. Bylo řečeno, že Pulikovskij si udělal vtip a byl přeložen na jinou funkci. Bylo dohodnuto, že budou staženy vojska a vytvořeny společné hlídky. Lebeď se vrátil do Moskvy, ale Jelcin ho pokáral, že nevidí žádné výsledky. Se stažením vojsk nebyl příliš spokojen nejen Jelcin, ale především generálové, pro které tento čin byl potupou.

Do 31. srpna byly z Grozného staženy všechny jednotky a Lebeď s Maschadovem v dagestánském Chasavjurtu podepsali mírovou dohodu.

V dohodě stálo, že obě strany mají čas do roku 2001 své vztahy urovnat. O Čečensku se nehovořilo jako o součásti Ruské federace.

V Moskvě Lebeď za chasavjurtskou dohodu sklidil obrovskou kritiku. Svůj plán hájil tím, že chtěl zastavit krveprolití a že tato válka byla zcela zbytečná. Do značné míry byla kritika cílená na osobu Lebedě jako takového. Začátkem října byl ze své funkce odvolán, ale dohoda zůstala v platnosti. 23. listopadu Maschadov jako čečenský premiér podepsal dohodu o stažení zbytku ruských vojsk a válka byla u konce.

Čečenská nezávislost

V lednu 1997 Čečeni volili prezidenta a parlament, ale jejich status nebyl dohodnut. Volby se uskutečnily pod dohledem OBSE a byly to skutečně první svobodné čečenské volby. Předsedou parlamentu se stal Ruslan Alichajev a prezidentem Maschadov, jenž ve volbách porazil Basajeva.

Čečensko bylo do velké míry na Rusku nezávislé, mělo své vlastní instituce, ale těžko by ho v zahraničí někdo uznal, pokud by ho neuznalo Rusko. Ekonomicky na tom země byla bídně, hospodářství bylo rozvráceno a do naftařského průmyslu by musely jít miliardy dolarů.

Moskva také blokovala grozněnské letiště, které bylo pro zemi důležitým bodem. Hranice byly otevřené, ale Moskva kdykoliv mohla přistoupit k jejich zablokování.

Tím, že země byla příliš nestabilní začalo během roku 1997 přibývat násilí. Basajev se nesmířil s podřadnou funkcí, a tak začal s polním velitelem Chattábem vycvičovat nové bojovníky za věc islámu.

Hlavním problémem ale bylo, že lid odmítl ústřední moc. Jednotlivé oblasti byly pod vládou skupinek ozbrojenců, které si do ničeho nenechaly mluvit. Školství, zdravotnictví a průmysl se rozpadl a bujela velká nezaměstnanost, jež nepříznivou situaci ještě podporovala. Začaly se šířit krádeže z ropovodů a bujel zločin všeho druhu. Nepotřebná zcizená nafta se začala vypouštět do přírody, takže se k ekonomické katastrofě přidala katastrofa ekologická.

Největšími zločiny se staly únosy z ruských oblastí a požadování výkupného. Byly jich stovky, a to včetně zahraničních pracovníků humanitárních organizací.

Maschadov v zemi zavedl právo šaría, a to byl jeho velký politický přehmat. Spoléhal na to, že pokud převezme iniciativu nad jejím zaváděním, zbaví přívržence radikálního islámu pevné opory. Radikální Basajev ho vyzval, aby složil funkci a rozpustil parlament. Zemi podle něj měla spravovat islámská rada – tvz. šúra, v jejímž čele by stál emír.

Po skončení války se ozbrojené síly rozdělily na dvě skupiny. Jedna tvořila jádro národní gardy a byla věrná Maschadovovi, druzí byli pod velením islámských radikálů – tzv. vahhábistů. Došlo i k ozbrojeným střetům mezi těmito skupinami.

Jako podnět pro zahájení druhé čečenské války se zdají činy Šamila Basajeva. Především jeho vpád v srpnu 1999 do Dagestánu a snaha vyhlásit muslimský stát. Tyto akce Moskva nemohla nechat bez povšimnutí, začala by pomalu ztrácet kontrolu nad celým Kavkazem. Dalším popudem tentokrát už pro Vladimíra Putina byly bombové útoky v Moskvě na obytné domy, za nimiž podle Rusů stáli Čečenci. Čečenská válka se přesunula z Kavkazu přímo do Moskvy.

Zajímavé je také tvrzení Borise Berezovského, jenž obvinil z bombových útoků FSB. Dalším činem FSB podle něj mělo být vyprovokování čečenských sil ke vpádu do Dagestánu a to použít jako záminku k další invazi.

Druhá čečenská válka


Ruští vojáci střílejí na pozice čečenských povstalců u Achchoj-Martanu, 2. prosince 1999.
Ruské síly zintenzivnily tažení proti čečenským ozbrojencům a po několikadenních urputných bojích obsadily dvě východní vesnice a zároveň udeřily na Groznyj a klíčové pevnosti povstalců střežící hlavní město

Jesse, CC BY-SA 2.0, commons.wikimedia.org

V září 1999 opět Ruská armáda vtrhla do Čečenska a dobyla jeho podstatnou část. V letech 2000 a 2001 probíhaly velmi těžké a krvavé boje. Putin chtěl provést opět bleskovou válku jako jeho předchůdce, ale dopadl téměř stejně. Armáda zabředla do těžkých bojů a Čečenci opět přistoupili k partyzánské válce, jež byla pro Rusy velmi nepříjemná.


Po bitvě. BTR-80 obklopený bojovníky
Svm-1977, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Probíhaly bombové útoky na představitele ruské moci, především na Achmada Kadyrova, šéfa ruské správy, jenž v první válce bojoval proti Rusům.


Achmad Kadyrov, bývalý separatista a hlava Čečenské republiky, s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, Rostov na Donu, 8. listopadu 2000
Kremlin.ru, CC BY 4.0, commons.wikimedia.org

V září 2001 Putin naznačil, že by mohly být zahájeny mírové rozhovory. Moskva pověřila jednáním Viktora Kazanceva a Maschadov Achmeda Zakajeva. Problém byl v tom, že Zakajev si představoval, že setkání vyústí v mírové rozhovory, ale Moskva trvala na jednání o odzbrojení povstalců. Jednání však byla neúspěšná. Ruská strana ovšem trvala složení zbraní z čečenské strany, což pro ně bylo nepřijatelné.


Achmad Kadyrov, dříve přední separatistický muftí, přešel v roce 2000 na druhou stranu.
Moskva 18. 1. 2001

Kremlin.ru, CC BY 4.0, commons.wikimedia.org

V září také Maschadov nařídil představitelům Čečenské republiky Ičkeria, aby přerušili kontakty s Radou Evropy, která podle něj Rusko podporuje v jeho nezákonném postupu proti Čečensku. Protestovali také proti záměru Moskvy vytvořit společně s RE novou čečenskou ústavu. Podle nich platí ta předválečná.

Spojení s Al-Kajdou?

Zářijové útoky na USA Putin velice rychle využil, aby Bushovi dal najevo svoji podporu v protiteroristickém tažení. Postup USA hodlal uplatňovat i na Čečensko. Okamžitě se objevily informace, které poukazovaly na propojení Čečenců a Usámy bin Ládina. Podle dostupných informací se zdá, že čečenští představitelé žádné prokazatelné kontakty na Al-Kajdu neměli. Rusko ovšem tvrdí, že v partyzánských centrech na gruzínsko-čečenské hranici nalezlo manuály na řízení letadel a mapky Světového obchodního centra. Je otázkou do jaké míry každá strana klame.

V roce 2002 byla situace v Čečensku neustále špatná. Ruská armáda prováděla čistky, během niž uzavřela určitou vesnici a snažila se ji vyčistit od teroristů. Do uzavřených oblastí neměli přístup ani novináři, ani pracovníci humanitárních organizací. Při těchto akcích umíraly desítky civilistů. Svévolné jednání ruských sil je vůbec největším problémem celého konfliktu. Mučení a rabování je na denním pořádku. Místo toho, aby Moskva do Čečny posílala skutečné profesionály, jedná se o vojáky základní služby bez jakýchkoliv zkušeností. Ruské soudy jejich prohřešky buď ignorují nebo je neprojednávají dostatečně. Stížnosti Čečenců uznal dokonce i soudní dvůr ve Štrasburku.

Gruzínsko-ruská krize

V září 2002 Rusko varovalo Gruzii, že pokud rázně nezasáhne proti čečenským povstalcům na jejím území, zaútočí na její území a vyčistí sama soutěsku Pankisi. V ní by se měli skrývat čečenští povstalci. Média začala spekulovat o tom, že Rusko bude souhlasit s útokem USA na Irák, když si Washington nebude všímat ruských aktivit v Gruzii.

Gruzínský prezident Eduard Ševardnadze nařčení Moskvy odmítl a prohlásil, že v soutěsce Pankisi se nachází pouze čečenští uprchlíci a gruzínská vojska.

Bombardéry bez výsostných znaků zaútočily na soutěsku Pankisi. Podle očitých svědků přiletěly z Ruska, Moskva na to reagovala, tím, že šlo o provokaci gruzínských sil.

Po tvrzení Washingtonu, že je hluboce nespokojen s narušením gruzínské svrchovanosti, útoky ustaly.

Z podpory teroristů také Rusko obvinilo Turecko a Katar.

Časem se také do potírání čečenských teroristů zapojila ruská diplomacie. Podnikala nátlak na uzavření čečenských kulturních center v Evropě. Především po obsazení divadla v Moskvě.

Českou televizi obvinila z podpory terorismu poté, co v období krize v Moskvě odvysílala dva roky starý dokument o čečenské válce.

Kreml také velice rázně protestoval proti zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa v čečenštině. Naopak bylo zahájeno kontrapropagandistické vysílání z Rostova na Donu jako konkurence RFE.

Co se týče dalšího omezení informací, tak ruská duma schválila zákon, jenž zakazuje médiím vysílat válečné zpravodajství, která dávají prostor teroristům, informují o ruských vojenských pohybech a narušují tak protiteroristické operace.

Čečenský terorismus

Co Čečencům rozhodně v druhé části války nepomohlo, byly jejich teroristické akce, jež měly za požadavky buď ukončení ruské ofenzivy nebo války a stažení vojsk.

Například bývalý ministr bezpečnosti Arsajev unesl v březnu 2001 letadlo z Istanbulu do Moskvy. V dubnu Turek čečenského původu Muhammed Trokcan držel v hotelu v Istanbulu rukojmí se stejným cílem. Ovšem největší akcí byl útok čečenského komanda 23. října v Moskvě. Obsadilo divadlo na Dubrovce. Po zásahu ruských speciálních sil tam zůstalo 129 mrtvých.

K činu se přiznal Šamil Basajev, ale z útoku Moskva obviňuje i Maschadova a označuje jej za teroristu. Požadavkem teroristů bylo zastavení války a stažení ruské armády s Čečenska. Poté co bylo komando zneškodněno, naopak ruské síly zahájily ještě větší ofenzívu proti povstalcům.

Odplata za ofenzívu na sebe dlouho nedala čekat. V prosinci sebevražední útočníci zaútočili na vládní budovu v Grozném - 80 mrtvých. Achmada Kadyrova, jenž byl pravděpodobně cílem útoku, se jim opět nepodařilo zabít.

Uprchlíci

Dalším problémem čečenského konfliktu jsou statisíce uprchlíků. Nejvíce jich pobývá v sousedním Ingušsku – asi 100 tisíc. Nynější neochota Ingušska, které se vždy Čečensku snažilo pomoci, vychází zřejmě z postojů nového prezidenta. Novým prezidentem byl totiž zvolen generál ruské tajné služby FSB Murat Zjazikov. O jeho volbě se proslýchá, že byla zfalšována ve prospěch Kremlu, který na tento důležitý post potřeboval někoho svého.

V této souvislosti byl a je Kreml kritizován za to, že tyto tábory nechává vyklízet a Čečeny odváží zpět do jejich zničených domovů. Rusko argumentuje tím, že uprchlíkům je poskytováno náhradní ubytování. Podle svědectví uprchlíků tomu tak ale není. Podle Human Rights Watch jde ze strany Ruska o porušení dohod, kterých je signatářem. Protestoval i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jenž poukazuje na to, že během stěhování nebyli jeho pracovníci do tábora vpuštěni.

UNHCR také protestuje proti plánované repatriaci čečenských uprchlíků z Gruzie, jež Rusko plánuje.

Světový čečenský kongres

Ruskou diplomatickou kritiku za podporu čečenským povstalcům nejvíce pocítilo Dánsko, které v říjnu 2002 hostilo Světový čečenský kongres. Prezident Putin Kodaň obvinil z financování terorismu a zrušil svou plánovanou návštěvu. Summit EU-Rusko, jenž se tam měl konat, musel být přeložen do Bruselu.

Na žádost ruských bezpečnostních orgánů dánská policie zadržela Achmeda Zakajeva, který byl na kongresu jako Maschadovův vyslanec. Dánská justice neuznala ruské důkazy za dostatečné a Zakajeva posléze propustila. Ten poté odcestoval do Londýna a tam má obdobné problémy.

Referendum o ústavě

Počátkem roku 2002 předložil Achmat Kadyrov a jeho tým návrh na novou čečenskou ústavu, která by situaci v Čečensku právně stabilizovala.

Předložil návrh, kde je Čečensko součástí Ruské federace, úředními jazyky jsou ruština a čečenština. Všichni mají být občany Ruské federace, nejvyšším představitelem bude prezident, jenž bude přísahat věrnost ruské i čečenské ústavě. Nutno podotknout, že návrh nové ústavy téměř kopíruje tu ruskou. O ústavě mělo v březnu 2003 rozhodnout referendum.

Proti referendu se ozvalo mnoho hlasů. Je poukazováno na to, že nejdříve musí být nastolen klid zbraní a až poté přikročeno k politickým jednáním. Zástupci čečenských nevládních organizací se obrátili s výzvou na Putina, aby referendum bylo odloženo z důvodu pokračujícího konfliktu. Poukazují také na to, že jeho forma je nevhodná.

K tomu, aby referendum bylo platné, je potřeba nadpoloviční účasti voličů. Jako dosti podivné je to, že mají volit i ruští vojáci natrvalo rozmístění v Čečensku.

Pokud by ovšem Moskva splnila své sliby, jež s referendem souvisí – např. stažení svých vojsk, byla by to do určité míry pro čečenský lid výhra.

Referendum se skutečně konalo 23. března 2003. Maschadov je označil za nelegitimní frašku a Basajev hrozil ozbrojenými útoky. Nezávislí pozorovatelé ovšem jejich průběh označili za nelegitimní a referendum za neplatné. Docházelo k prý dodatečným zápisům a nikdo voliče nekontroloval dle totožnosti. Někteří nastrčení lidé hlasovali i ve více okresech.

Podle průzkumů veřejného mínění organizace Memorial se referenda hodlalo zúčastnit cca 12 % voličů. Ruské úřady uvádějí, že volební účast byla 85 %. V průzkumu se uvádělo, že voliči mají strach z represí z ruské strany a pochybují o pravdivosti výsledků, jelikož čečenští občané nemají možnost výsledky průběžně kontrolovat.

Oficiální pozorovatelé ovšem výsledky referenda potvrdili. Kdo ovšem tito pozorovatelé byli?

Zástupci výkonného výboru SNS, dále představitelé Malajsie, Egypta, Indonésie, Ománu, Jemenu a organizací Liga arabských států v Rusku a Islámská konference. Významné instituce jako Rada Evropy nebo OBSE oficiální pozorovatele do země nevyslaly.

Ruské úřady tedy referendum uznaly a nyní se uvažuje o postu nového čečenského prezidenta. Kandidovat hodlá i Achmat Kadyrov. Ten bude funkci prezidenta zastávat do doby, než bude zvolen nový.

Jak se k tomuto postaví povstalecká vláda Aslana Maschadova je ve hvězdách.

Jasné je to, že běžná denní situace v Čečensku se nijak nemění. Denně dochází k porušování lidských práv ze strany ruské armády s tichým souhlasem velení. Útoky čečenských povstalců, jež bojují již osm let za svoji nezávislost, určitě také neustanou.

Je třeba si uvědomit, že ukončení války v Čečensku není pro Moskvu přílišnou prioritou. Kritika ze zahraničí se sice ozývá, ale rozhodně ne nijak silně. Argumentace akcemi proti islamistickým teroristům v dnešní době spolehlivě umlčí.

Miliony dolarů, které plynou na obnovu Čečny, také z velké části končí ve zkorumpovaných rukách ruských armádních přestavitelů a na ně napojených kriminálních band. Obchod se zbraněmi a ropou je velice výnosný.

Poslední zprávy z dubna letošního roku hovoří o tom, že Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvažuje vytvoření soudního tribunálu pro Čečensko, pokud nepřestane docházet k porušování lidských práv. Jednalo by se o podobný tribunál, jako byl zřízen v případě Jugoslávie. Je zvažována stížnost na Rusko k Evropskému soudu pro lidská práva.

Podle informací z poslední doby dále pokračují bombové útoky na budovy promoskevské čečenské vlády.


Čečenští veteráni 2. světové války před mešitou Achmata Kadyrova
RIA Novosti archive, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org


Centrum Grozného v roce 2013
Rasul70, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více