První světová válka – díl 5: Zatvrzení (1915)

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 56.451

Na přelomu let 1914 a 1915 válka uvízla na mrtvém bodě a prvním z vrcholných politiků, který si uvědomil, že dlouhá válka je nyní nevyhnutelná, a začal se na ni připravovat, byl náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenhayn. Je do značné míry jeho zásluhou, že Německo učinilo nutná opatření – organizace průmyslu byla rázně změněna ve prospěch válečného úsilí a už na jaře 1915 byl zabezpečen více než dostačující přísun munice na západní frontu; vojenské železnice byly přebudovány, aby mohly efektivněji sloužit jako prostředek dopravy jednotek na frontu a k přesunu posil, technika polního opevnění byla významně zmodernizována a předčila všechny ostatní armády. Dalším novým prvkem byl pokus rozptýlit síly nepřítele a podkopat jeho zázemí; německá propaganda se proto soustředila na Asii, kde se snažila přimět národy ovládané Británií, aby se zemi, která jim vládla, vzepřely. Bezprostřednějším výrazem této strategie však byly dvě akce Turecka, podniknuté ve shodě s německými návrhy.

Již v půli prosince 1914 Turecko napadlo Rusko na Kavkaze, ale v bitvě u Sarikamiše bylo drtivě poraženo. 14. ledna pak turecké jednotky o síle 25 000 mužů formálně pod tureckým, avšak prakticky pod německým velením (akci naplánoval i vedl německý vojenský poradce v Turecku Kress von Kressenstein) vyrazily do sinajské pouště, s cílem překvapit Brity a ovládnout Suezský průplav, strategicky veledůležitou nejkratší komunikační linii mezi Velkou Británií a jejími koloniemi v Asii a východní Africe. Avšak tažení bylo od počátku velice komplikované, vojáci museli urazit 300 km pěšky a poté narazili na 30 000 vojáků britské indické armády, kteří sem byli přesunutí po tureckém vstupu do války. Turci také přišli o moment překvapení, neboť byli včas odhaleni leteckým průzkumem. 2. února začal turecký útok, který neslavně skončil ústupem zpět přes poušť již následujícího dne, poté co Turci ztratili 2 000 mužů (Britové 150). Přestože Turci se už nikdy nepokusili Suez znovu dobýt, byly k jeho obraně vázány značné britské síly (indickou armádu později posílily jednotky australské).

Reklama

Na straně Dohody probíhalo probouzení do reality dlouhé zákopové války pomaleji a bolestivěji. Francouzi jednoznačně prosazovali útoky k prolomení německé fronty a získání ztraceného území, za kterýmžto účelem byla spuštěna ofenzíva v Champaigne. Byla zaměřena na oblast německé fronty mezi Verdunem a Remeší (Reims) a začala drobnými potyčkami už 10. prosince 1914. Její hlavní fáze byla spuštěna 20. prosince, po neoficiálním vánočním příměří pokračovala až do poloviny února a po krátké přestávce na reorganizaci sil do poloviny března; jejím cílem bylo v sérii střetů rozmělnit síly nepřítele na dlouhém úseku fronty a poté za početní převahy prolomit německé linie 3. armády na dvou místech, postupovat na Ardeny a tak odříznout Němcům případný ústup. Ofenzíva byla podporována útokem v sektoru Ysery a v oblasti Artrois. Ten ztroskotal, stejně jako celý záměr, na jednoznačné převaze německých obranných pozic nad útočníkem. Francouzi ztratili asi 90 000 mužů (Němci zhruba stejný počet) a postoupili ve východní Champagni nejvýše o 3 km. Jak se později mělo ukázat, byla to předzvěst mnohých budoucích krvavých bezvýsledných bitev, které se na západní frontě ještě odehrají.

V Británii se naopak začínaly rodit plány, jak patovou situaci na frontě prolomit. Už roku 1914 se objevila myšlenka na konstrukci zbraně, která by byla nezranitelná kulomety a dokázala by porušit nadvládu obranných sil nad útočnými. Měla své odpůrce i zastánce (mezi nimiž opět najdeme jistého Winstona Churchilla), a jejím výsledkem byl tank vyvinutý roku 1916. Zrodily se dvě strategie – západní, která požadovala stejně jako Francouzi soustředění sil na západní frontě a prolomení německé linie, a východní, jejíž zastánci přišli s novým strategickým nahlížením na nepřátelskou koalici, když požadovali útok na „křídlo“ této koalice, tedy ve zcela jiné oblasti, na jiném bojišti. Existovaly plány na vylodění na německém pobřeží, na tureckém pobřeží, a konečně „gallipolské dobrodružství“ Winstona Churchilla. Plán na dobytí Dardanel se zrodil pod tlakem okolností – Rusko ve své izolaci nutně potřebovalo zásobování ze strany svých spojenců, avšak nebylo kudy. Dobytím úžiny by se otevřela cesta do Černého moře pro plavidla Dohody, navíc by taková ztráta pro Turecko byla zřejmě neúnosná a bylo pravděpodobné, že by bylo vyřazeno z války; uchycení dohodových sil v této důležité úžině by také dovolilo Dohodě přispět na pomoc stále vzdorujícímu Srbsku a tím ohrozilo Rakousko-Uhersko. To všechno Churchill pochopil, a proto vehementně podporoval akci, která byla původně zamýšlena s menšími cíli, avšak mohla se vyvinout v událost velkého strategického významu.

Ještě před tím, než se budeme zabývat útokem na Dardanely, přesuňme se na východní frontu, kde na jaře 1915 došlo k druhé bitvě u Mazurských jezer. Předcházela jí bitva u Bolimova, kde proti sobě stála německá 9. armáda a ruská 2. armáda na pláních západně od Varšavy. 31. ledna 1915 Němci spustili svůj útok, při němž byl poprvé ve významném měřítku pro vojenské účely použit jedovatý plyn. Německý pokus, při kterém bylo na nepřátelské linie vystřeleno několik tisíc plynových granátů, však skončil naprostým nezdarem (plyn se v mrazivém počasí neodpařoval tak, jak se předpokládalo, a proto se neškodně ploužil při zemi; navíc jej vítr zavál zpět na německé pozice) a německý útok byl odvolán. Následoval ruský protiútok, při kterém bylo ztraceno 40 000 mužů a nedosaženo prakticky ničeho, když byl účinně zastaven německým dělostřelectvem. Rusové o německém pokusu použít v bojích otravný plyn své spojence ani neinformovali. Avšak tato bitva byla pouze předehrou pro větší německé tažení, které naplánoval a přes počáteční Falkenhaynův nesouhlas prosadil velitel východní fronty Paul von Hindenburg. Ten zamýšlel dvěmi hroty obchvátit ruské síly v Polsku (které tam přiměl k ještě většímu soustředění bitvou u Bolimova) a donutit je k ústupu, čímž by mohlo dojít i ke zhroucení Ruska a eventuálnímu ukončení války na východní frontě.

Severní část obchvatu dostala na starost německá 8. a 10. armáda ve Východním Prusku, proti níž stála ruská 10. armáda. 7. února vyrazila 8. armáda k překvapivému útoku proti jižnímu křídlu ruských sil, a když se 9. února přidala i nově zformovaná německá 10. armáda se svým postupem proti ruskému pravému křídlu, Rusové ve zmatku ustoupili. Přesto však zuřivý odpor jednoho ze čtyř ruských sborů zachránil zbytek armády a dovolil mu stáhnout se. Rusové v bitvě ztratili 56 000 mužů. Dalšímu německému postupu následně zabránila ruská 12. armáda, která 22. února napadla německé pravé křídlo. Němci přesto získali poměrně rozsáhlé území na východ od Východního Pruska za cenu mnohem menších ztrát, než jaké utrpěl nepřítel. Nicméně druhá část kleští, kterou měli tvořit Němci společně s rakouskou armádou na jihu v Karpatech, zdaleka nedosáhla takových výsledků a během února a března byla zastavena a zatlačena zpět.

Reklama

Vzhledem k vývoji na západní frontě však dosud váhající Falkenhayn konečně dal zelenou strategii, která počítala s porážkou Ruska, zatímco na západě se Němci budou bránit ve svých zákopech. Po francouzském neúspěchu v Champagni totiž následovaly další podobné katastrofy – 10. března proběhl britský útok u Neuve Chapelle, který sice ukázal možnou cestu k úspěchu – krátká intenzivní dělostřelecká příprava (u Neuve Chapelle trvala 35 minut), poté vytvoření dělostřelecké přehrady k zabránění přísunu posil nepřítele – nicméně tato nebyla včas rozpoznána (útok probíhal na příliš úzké frontě 2 km, navíc nebylo momentu překvapení řádně využito) a ani po bitvě se z ní spojenecké velení nepoučilo. V dubnu bylo obětováno 60 000 Francouzů při neúspěšném pokusu dobýt předmostí v St. Mihiel a Falkenhayn se tedy mohl spolehnout na pevnost svých pozic ve Francii a ofenzíva na východě mohla začít.

Luddendorf a Hindenburg svěřili hlavní útok Mackensenovi, který dostal nově zformovanou německou 11. armádu (složenou z 8 divizí ze západu a rakouské 4. armády), která se měla soustředit v oblasti Gorlice-Tarnov, mezi tokem řeky Visly a Karpatami, v oblasti mělkých zákopů, kde území nikoho dosahovalo šířky až tří kilometrů a nerušeně na něm žili obyvatelé a pásl se dobytek. Oblast nekladla postupujícím silám do cesty žádné velké přírodní překážky a proti 14ti německým a rakouským divizím shromážděným na řece Dunajec zde stálo pouhých 6 divizí ruských. Celkovým cílem ofenzívy bylo prolomit střed ruských vojsk a dosáhnout jejich zhroucení a tím vítězství na východní frontě. Aby odvedli pozornost Dohody od této koncentrace sil, naplánovali Němci dokonce útok na západní frontě, který vešel do dějin jako druhá bitva u Yper. 22. dubna začal německý útok prvním použitím bojového plynu na západní frontě, který byl několikrát odložen pro nepříznivý vítr. Po předchozích zkušenostech v něj však německé velení příliš nevěřilo. Přestože Francouzi získali četná varování (včetně zcela přesného popisu skladování, vypouštění a použití plynu od německých zajatců), nepodnikli nic, aby se na případný plynový útok připravili. Když tedy 22. dubna v 5 hodin večer se západem slunce začala krátká dělostřelecká příprava, nikdo z vojáků v zákopech netušil, že co nevidět se z německých linií vynoří zlověstný zelenožlutý chlorový oblak (celkově 168 tun) a začne se plížit k francouzským zákopům. Když se tak stalo, šťastnější příslušníci teritoriální jednotky, která kryla napadený úsek, chvatně opouštěli zákopy ve snaze zachránit si holý život, a během chvíle se v linii objevila 6 km dlouhá průrva, ve které nezůstal na živu vůbec nikdo (celkově bylo zasaženo 10 000 vojáků, polovina z nich do 10 minut zemřela, ostatní dočasně oslepli a v nastálém zmatku bylo 2 000 z nich zajato).

Ovšem Němci, nepřipravení na takový úspěch a navíc bojící se svého vlastního plynu, nevyužili tento průlom a postoupili jen na předem určené pozice. Po straně průlomu se navíc setkali s houževnatým odporem skupinek Kanaďanů, jejichž malý počet nemohli v houstnoucím večerním šeru zjistit. Postup Němců zastavily až anglické a indické posily, které byly narychlo přesunuty, ovšem největší zásluhu na tom měl fakt, že Němci před zahájením útoku nepovažovali za nutné shromáždit žádné větší zálohy. 24. dubna proto Němci opět zaútočili s použitím plynu, tentokrát na kanadské jednotky severně od průlomu, a opět získali kus území, i když po těžkém boji (Kanaďané utrpěli ztráty skoro 6 000 mužů, z toho 1 000 mrtvých). Kanadské linie byly definitivně zachráněny příjezdem Britů 3. května; dohodové síly se zároveň stáhly asi o 3,5 km blíže k Yprám. 8. května byly boje v tomto sektoru obnoveny po dalším německém útoku (opět s využitím plynu), trvaly do 13. května, další útok začal 24. května, ale už 25. května byl pro nedostatek zásob a rezerv odvolán. Němci během této své jediné ofenzívy na západní frontě během roku 1915 zmenšili předmostí Dohody u Yper (obzvláště důležitý byl zisk nejvyššího bodu v sektoru), ztratili při tom 35 000 mužů, zatímco Dohoda přišla o 69 000 mužů (59 000 Britů a 10 000 Francouzů). Používání plynů se v budoucnu stalo další z mnoha hrůz zákopové války.

Zatímco se tvrdě bojovalo u Yper, začal na východní frontě plánovaný postup německých a rakouských sil proti Rusku. 1. května v noci byl zahájen postup na 28 km široké frontě, po čtyřhodinové dělostřelecké přípravě byly ruské zákopy srovnány se zemí a překvapení Rusové ustupovali. Německé jednotky (kterým nebyly určovány denní cíle, aby po jejich dosažení nezpomalovaly postup) 14. května dosáhly řeky San, 140 km za původní linií a okamžitě si vynutily přechod přes řeku. Naštěstí pro v ten okamžik na zhroucení zralou ruskou armádu Němci postupovali i na ně příliš rychle a nedostávalo se rezerv. Proto se jejich postup dočasně zpomalil. 23. května vyhlásila Rakousku válku Itálie, Falkenhayn však již byl pevně rozhodnut vypořádat se s Ruskem a tak Rakousko pevně bránilo alpské průsmyky na svých jižních hranicích a dál soustředilo své síly na východní frontu.

Po příchodu posil byla 3. června znovu dobyta pevnost Přemyšl a 22. června obsazen Lvov. Nicméně zásobování opět trpělo vážnými problémy a ofenzíva byla téměř přerušena. Rusové tou dobou už přišli o 400 000 válečných zajatců, a tuto ztrátu ze svých nezměrných lidských zdrojů téměř nahradili. Rakousko-německá armáda se nakonec stočila na sever a zaútočila tak na jižní křídlo hlavních ruských sil v Polsku. Ze severu měl totéž provést Ludendorff, kterému se plán hrubě nezamlouval, protože neumožňoval Rusům odříznout ústup. Prosazoval naopak postup do hloubky ruského území, kterým by ohrozil zázemí nepřítele a gigantickým obchvatem ohrozil hlavní sílu nepřítele v Polsku. Nakonec přece jen zaútočil, jak dostal nařízeno, velkokníže Nikolaj však přesně podle jeho předpokladu své síly včas vyprostil a stáhl (Varšava padla do německých rukou 4. srpna), a celá akce měla dohru v podobě ostrého konfliktu mezi hlavním stanem (Falkenhayn) a velením východní fronty (Hindenburg, Ludendorff). Nicméně do poloviny srpna bylo obsazeno Polsko a zajato 750 000 Rusů; ruský car osobně převzal velení ruských armád, obvyklý příznak krizové vojenské situace. Falkenhayn nyní opět svou pozornost zaměřuje na západní frontu, neboť jeho hlavní cíl – zapůsobit na balkánské státy, dosud neutrální – byl splněn, a on se už neobával jejich případného vstupu do války na straně Ruska. Ve Francii se v září čekala ofenzíva Dohody, Rakousko se hodlalo konečně (s bulharskou pomocí) vypořádat se Srbskem. Přesto Falkenhayn pro uklidnění svých velitelů na východě ještě povolil Ludendorffovi, aby provedl svou navrhovanou ofenzívu do nitra Ruska ve směru Kovno-Vilno-Minsk, na kterou mohl však použít pouze jednotky, které měl momentálně k dispozici.

Ludendorff zahájil tažení 9. září. Německá 8. a 10. armáda postupovaly ve dvou proudech, jeden přímo na Dvinsk a druhý ve směru Vilno, mezi nimi pak byla umístěna jízdní clona. Rusové rychle ustupovali, nicméně opět dokázali uniknout z připravované pasti a Němci opět pokročili tak daleko, že jejich zásobování přestalo fungovat. Poté co Rusové začali klást větší odpor, další postup byl odložen. Rakousko hodlalo Ludendorffa podpořit ofenzívou na jihu od Lucku, kterým chtělo odříznout ruské jednotky na jih od Pripjaťských mokřin. Ta však začala až 26. září a rychle ztroskotala. Protože však náčelník rakouského generálního štábu trval na jejím obnovení, do poloviny října si zbytečně vyžádala 230 000 padlých, aniž by se podařilo Konradovi vyhovět. Ruská linie se víceméně ustálila hluboko na ruském území zhruba mezi Rigou na severu, přes Tavnopol až k hranicím s Rumunskem.

Během těchto významných událostí na východní frontě, které přivedly Rusko na pokraj zhroucení, se v černomořských úžinách odehrávala akce, jejímž prvotním cílem bylo přispět Rusku na pomoc otevřením úžin a možností zásobovat ho válečným materiálem – britský pokus dobýt Dardanely.  Nápad vznikl na samém počátku ledna 1915, kdy Rusové požádali své západní spojence, aby provedli akci na odvrácení pozornosti Turecka, které proti němu tou dobou postupovalo na Kavkaze. Navrhl ji britský ministr války Lord Kitchener, její agresivní obhajobu pak převzal Winston Churchill. 19. února tedy do 65 km dlouhé a 7 km široké úžiny vjela flotila převážně starších britských a francouzských válečných lodí a provedla úvodní ostřelování tureckých pevností, které bránily už tak přírodními překážkami dost opevněné strategické body úžin. 25. února byla akce zopakována, nicméně nebyla úspěšná (přestože většina vnějších pevností byla vyřazena, lodě nebyly schopny zničit turecká mobilní děla). 18. března byl zahájen další pokus vynutit si vstup do úžiny, avšak ztroskotal na nezjištěném tureckém minovém poli, na které doplatilo několik dohodových lodí. Bylo tedy rozhodnuto akci odložit o další měsíc, do příchodu pozemních posil, které už byly vyslány – 18 000 francouzských koloniálních vojáků a posléze 75 000 britských, převážně nezkušených australských a novozélandských. Velitelem vylodění byl určen Ian Hamilton.

Díky těmto několikerým odkladům útoku a celkové vlažnosti britského nejvyššího velení Hamilton ztratil tolik důležitý moment překvapení a dostal do početní nevýhody – zatímco měl k dispozici 4 britské a 1 francouzskou divizi, Turci už (pod velením Němce Limana von Sanderse) ke Gallipoli přesunuli k původním dvěma dalších 6 divizí. 25. dubna vylodění začalo. Hamilton přes všechny nevýhody dosáhl taktického překvapení, když se vylodil na Turky neočekávaném místě – na pěti bodech samého jihu Gallipolského poloostrova u mysu Helles a s novozélandskými a australskými jednotkami o 23 km severněji u Gaba Tepe (později překřtěnému na zátoku Anzac na počest australských a novozélandských vojáků). Francouzi se navíc přechodně vylodili na asijském pobřeží u Kum Kale, a zvětšili tím nejistotu Turků ohledně záměrů nepřítele. Nicméně díky obrovským zásobovacím potížím a velké výhodě tureckých vyšších obranných pozic válka i u Gallipoli uvízla na mrtvém bodě v bahně zákopů – Britové získali sice pevné pozice na všech ostnatým drátem přeplněných a kulomety kropených plážích, nicméně nebyli schopni je nijak rozšířit, a tato naděje definitivně vyhasla, když Turci přisunuli své posily z míst, kde Brity původně čekali. Další dva vrcholy neúspěšného úsilí rozšířit dobyté pozice na jihu poloostrova spadají na 6. až 8. květen a 4. až 6. červen.

V červenci proto britská vláda rozhodla k už sedmi divizím,které se bojů účastnily, vyslat jako posily dalších 5; turecké síly se však mezitím taktéž rozrostly na plných 15 divizí. Hamilton nepřítele opět zaskočil a 6. srpna spustil synchronní útok od zátoky Anzac směrem na sever spolu s akcemi na odvrácení pozornosti na frontě u mysu Helles a hlavně – vyloděním zmíněných posil v zátoce Suvla ještě více na sever od zátoky Anzac s cílem po spojení sil obsadit centrální vrchy poloostrova a rozdělit tím turecké síly vedví. Ovšem nedůrazností a nerozhodností místních velitelů a nezkušeností vojáků se překvapení nepodařilo využít a 10. srpna byla ofenzíva zastavena. A tak se dohodové síly držely na třech oddělených úsecích poloostrova, z nichž nad každou se tyčily pozice turecké, které je zasypávaly kulkami a šrapnely. Když ani další pokus probít se těch 5 km, které dělily zátoku Anzac a Suvla neuspěl, Hamilton začínal ztrácet podporu i respekt svých jednotek. Požádal o další posily, nicméně bylo mu přislíbeno jen 25 000 mužů, čtvrtina požadovaného počtu. Churchill vytrvale naléhal na obě vlády, aby poskytly veškerou možnou pomoc, Francouzi dokonce nabídli vylodění na asijské části pobřeží, nicméně Joffre to zamítl jako plýtvání silami, které je možno lépe využít na západní frontě. A tak neplodné zákopové boje pokračovaly.

Mezitím do běhu událostí zasáhlo Srbsko, jehož potenciál Dohoda nedocenila. Rakousko po úspěšném zatlačení východní fronty hluboko na ruské území a spolehlivém zadržení náporu Itálie obrátilo svou pozornost právě k této nevelké zemi, jež se stala záminkou celé války. První rakouský útok už v srpnu a září 1914 a znovu v listopadu byl odražen srbským protiúderem a Rakousko pak bylo nuceno napřít své síly proti Rusku. Nicméně porážka velmoci od malého Srbska, navíc velmoci s tolika slovanskými obyvateli od slovanského státu, byla politicky velice palčivá a 6. října rakousko-německá vojska zaútočila přes Dunaj na Srbsko počtvrté. Srbové se statečně bránili, pomáhala jim znalost terénu a přírodní překážky, nicméně tento nápor byl nad jejich síly. Když si to jejich západní spojenci uvědomili, rozhodli se vyslat na pomoc jednotky z Gallipoli. Některé britské a francouzské divize se vydaly do řecké Soluně, čímž zajistili svůj vliv ve znepokojeném Řecku, a odtud na sever na pomoc Srbům. Ovšem 14. října se projevily nevyřízené účty a Bulharsko vyhlásilo válku Srbsku. Okamžitě vpadlo západním směrem do zad vojskům bránícím se německo-rakouskému útoku od severu a tím odřízlo Srbsko od postupujících francouzsko-britských jednotek. Ty se byly nuceny stáhnout do Soluně a jen z politických důvodů se neevakuovaly úplně. Srbové, tísněni nyní ze všech stran a bez naděje na pomoc spojenců, stáhli svou armádu po těžkém pochodu albánskými horami směrem na západ, byli přepraveni na ostrov Korfu a po reorganizaci se na jaře příštího roku připojili k dohodovým silám v Soluni. Srbsko tak bylo v listopadu poraženo, nicméně jeho vojenská síla zničena nebyla.

Reklama

Mezitím byl 28. října odvolán Hamilton a nový velitel odmítl návrhy opět získat převahu pomocí dosud nepříliš angažovaného námořnictva a okamžitě nařídil kompletní evakuaci Gallipoli na 15. listopad. Nakonec byla ještě odložena a mezi 10. a 20. prosincem 1915 bylo evakuováno 105 000 mužů a 300 děl ze zátoky Anzac a Sulva, do 9. ledna následujícího roku byl vyklizen i jih poloostrova (35 000 mužů). Celkové ztráty byly na obou stranách zhruba stejně obrovské – asi 250 000 mužů. Byla dokonce vytvořena zvláštní komise, která měla objasnit tento neúspěch – ta konstatovala, že akce byla špatně naplánována, nesprávně provedena, nebyla dostatečně zvážena rizika a docházelo ke zbytečným odkladům a prodlevám. V důsledku tohoto neúspěchu rezignoval Winston Churchill, Lord Kitchener přišel o podstatnou část svých pravomocí, nicméně v kabinetu zůstal. Celkové hodnocení dardanelského tažení bylo (a dodnes je) předmětem mnoha sporů. Jeden pohled ho považuje za zbytečné plýtvání silami a životy v k neúspěchu odsouzené operaci, druhý tvrdí, že kdyby byla lépe provedena (především zapojení sil, které byly postupně přidávány, hned od počátku, větší úsilí námořnictva a využití dosažených úspěchů), mohla změnit průběh války. Jisté je, že kromě obrovských ztrát na obou stranách a zemětřesení v britských velitelských strukturách nedosáhla ničeho, kromě toho, že neschopnost dohodových mocností postoupit znervózněla balkánské státy a společně s německým úspěchem v boji s Ruskem je spíše povzbudila ke spolupráci s Centrálními mocnostmi.

Jak jsem se již zmínil, 23. května 1916 vyhlásila Rakousku válku také Itálie (21. srpna vyhlásila válku Turecku, 28. srpna Německu a po jeho vstupu do války i Bulharsku, 19. října) na základě tajné dohody, kterou uzavřela 26. dubna s Ruskem, Velkou Británií a Francií v Londýně. Záměrem Itálie bylo na Rakousko okamžitě zaútočit a vyrovnat si s ním letité účty a územní spory. Italská strategická situace však nebyla příliš výhodná, a jak se mělo ukázat, kvalita její armády také nedosahovala potřebné úrovně. Hranici s Rakouskem tvořily velice těžko průchodné Alpy, zvláště když strategické průsmyky byly v držení Rakouska. Jen východní hranici (mezi Jaderským mořem a Alpami) bylo možné považovat za průchodnou, nicméně útokem tímto směrem se Italové vystavovali nebezpečí, že rakouské vojsko sestoupí z Alp a ohrozí jejich týl. Aby toto nebezpečí minimalizovali, zahájili svou činnost omezeným postupem směrem ke Karnackým Alpám; obsadit strategické pozice se jim však nepodařilo. Přesto na konci května začal hlavní italský postup podél pobřežních nížin východním směrem. Hranici mezi Rakouskem a Itálií v této oblasti tvořila řeka Soča (italsky Isonzo) v dnešním Slovinsku. Rakousko díky příznivému vývoji na ostatních frontách mohlo svou obranu narychlo posílit 8 divizemi ze srbské a haličské fronty, a celkově mělo v oblasti k dispozici 13 divizí proti italským 24. Z těch však pouhých 7 bylo připraveno účastnit se prvního útoku přes Isonzo. Na jihu obráncům pomáhaly přírodní rysy terénu (údolí, soutěsky), na severu zase vyšší obranná postavení; řeka navíc vystoupila z břehů. 23. června byla mobilizace italské armády konečně dokončena a bitva začala; ani v jednom směru se Italům nepodařilo prorazit a na řece Soče se mělo odehrát celkově 12 bitev! (přesný počet je diskutabilní, neboť mnohdy jedna bitva plynule přechází ve druhou…).

První bitva na řece Soči tedy skončila 7. července s hubenými zisky (několik vrcholků). Už 18. července začala druhá bitva na řece Soči, která byla odvolána 3. srpna. Taktika opakovaných frontálních útoků nemohla přinést nic jiného, než obrovské ztráty – na italské straně činily 60 000 mužů, na rakouské pak 45 000. Válka i na italské frontě zabředla v zákopech a Italové nebyli schopni toto prokletí prolomit. Mezi 18. říjnem a 3. listopadem proběhl třetí italský pokus o průlom, ve kterém bylo z italské strany poprvé masově nasazeno tak důležité dělostřelectvo. Posílení Rakušané se pokusili o protiútok, který ovšem skončil stejně výrazným neúspěchem jako útoky italské. Už 10. listopadu proto začala čtvrtá bitva na řece Soči, která skončila s příchodem zimy. Italové postoupili několik kilometrů za rakouské linie, avšak za cenu těžkých ztrát – během třetí a čtvrté bitvy přišli o 115 000 mužů, zatímco Rakušané o 72 000. Celkové italské ztráty za první půlrok bojů s Rakousko-Uherskem činily asi 280 000 mužů, rakouské ztráty byly zhruba poloviční. Rakušané celkově na této frontě, kde čelili dědičnému nepříteli své země, prokázali větší bojový zápal než v bojích s Rusy.

Další boje probíhaly také v Mezopotámii, kde Britové minulého roku zabezpečili svá ropná pole dobytím Basry. Během zimy své pozice posílili a rozšířili kontrolované území, což vyvolalo tureckou reakci – 13. až 14. dubna Turci zaútočili na britské pozice a v krvavé bitvě byli zastaveni. (Z celkově 10 000 mužů, kteří se jí na obou stranách zúčastnili, jich padlo zhruba 2 400 na turecké straně a přes 1 000 na britské). Britský velitel, generál Nixon, se poté rozhodl své území dále rozšířit. Měl nyní k dispozici dvě divize, a Mezopotámie, to jsou vlastně dvě řeky – Eufrat a Tigrid. Vyslal proto jednu divizi po Tigridu k Amaře, která byla dobyta 3. června, a druhou po Eufratu do Násiríje, která padla 24. července. Tyto úspěchy dále povzbudily britské velení, a i přes velký nedostatek výbavy a už velice protažené zásobovací linie bylo rozhodnuto o dalším postupu, tentokrát na Kut-el-Amara, kam se stáhly turecké jednotky. Kut-el-Amara měl nezanedbatelnou strategickou důležitost, neboť v něm z Tigridu vytéká řeka Šat-el-Hai, spojující jej s Eufratem, po které by Turci mohli přesouvat své zálohy z bojiště na bojiště. Britové už nicméně pomýšleli na dobytí samotného Bagdádu, hlavního města turecké provincie.

Postupem na Kut byl pověřen Sir Charles Townshend se svou šestou indickou divizí. Přestože požadoval, aby mu bylo poskytnuto šest měsíců na shromáždění zásob, dostal šest týdnů a v srpnu vyrazil. 28. září pak Turky porazil a vyhnal (padlo jich na 5 300) a jízdní oddíly je pronásledovaly na půl cesty k Bagdádu. Kut byl tedy dobyt; Britové se tím dostali dalších 270 km do vnitrozemí. Ovšem nyní i londýnská vláda, která se dosud stavěla k mezopotámskému tažení vlažně, byla přesvědčena těmito úspěchy a dala zelenou k potupu na Bagdád. Townshend opět požadoval přestávku na zkonsolidování nyní už 600 km dlouhých zásobovacích tras a dovybavení svých jednotek, Nixon opět trval na postupu. Turci se mezitím stáhli do připravených obranných pozic u Ktesifonu – dvě linie hlubokých zákopů na obou březích Tigridu bránilo 18 000 zkušených vojáků, proti nimž mohl Townstend postavit svých 11 000 mužů a příslib dalších dvou divizí ze západní fronty. 22. září koncentroval své síly na východní břeh řeky a zaútočil. Moment překvapení, získaný nočním pochodem, byl ztracen ze stejného důvodu – část jednotek ve tmě zabloudila. Přesto byla dobyta turecká první obranná linie. Turci se následujícího dne pokusili o protiútok k získání této linie, a přestože neuspěli, způsobili Britům vážné ztráty (asi 4 500 mužů, zhruba 40 %!); Turci sami sice utrpěli ztráty dvakrát větší, ale mohli povolat posily z 25 km vzdáleného Bagdádu.

Za této situace se turecký velitel dověděl o britských posilách, které směřují na místo, a nařídil ústup. Svou chybu si však brzy uvědomil (žádné britské posily neexistovaly) a opět se otočil proti Britům. Tentokrát bylo na nich, aby se spasili ústupem do Kutu, kam dorazili 3. prosince. 7. prosince byl Townshend v Kutu obklíčen asi 7 500 Turků a britské velení se konečně odhodlalo k vyslání potřebných posil; Townshend proto se zásobami asi na dva měsíce dostal rozkaz vyčkat jejich příchodu. Tímto neslavným ústupem končí první fáze britského úsilí dobýt Bagdád, který neměl ani tak strategický, jako spíš politický a propagandistický význam. Společně s neúspěchem u Gallipoli tak Turecko Britům zasadilo nepřehlédnutelnou ránu.

Na podzim 1915 došlo k další velké bitvě zákopové války na západní frontě. Ještě před tím, mezi 15. a 27. květnem, Britové, Kanaďané a indické jednotky na naléhaní Joffreho zaútočily proti německým pozicím u vesničky Festubert (yperská oblast). Po čtyřdenním ostřelování vyrazili do útoku a německá 6. armáda se stáhla z předních linií; 24. května pak byla dobyta vesnice Festubert a 27. května boje skončily. Britové postoupili necelý kilometr, obsadili jednu vesničku a ztratili 16 000 mužů. Dohodoví velitelé se přesto nepoučili a 25. září spustili další ofenzívu v oblasti Artrois a Champagne, částečně jako pokus odlehčit tou dobou těžce zkoušenému Rusku. Základní schéma bylo stejné jako při jarní ofenzívě – útok ve dvou sektorech, které od sebe byly nicméně příliš vzdáleny na to, aby mohly vzájemně reagovat na vývoj situace. Navíc ofenzíva opět začala dlouhým ostřelováním, které zmařilo jakoukoliv šanci na překvapení. Joffreho plán předpokládal průlom v těchto dvou důležitých oblastech a následovat měla generální ofenzíva po celé délce fronty. V Champagni, se ofenzíva konala v sektoru Remeš-Argony, kde měli Francouzi početní převahu 3:1, a zpočátku jako obvykle dosáhla jistých úspěchů. Posléze však byla německou 3., 5. a 6. armádou zastavena. 25. září začala také britský útok na sever od Arrasu u Loos (Britové měli početní převahu nad nepřítelem dokonce až v poměru 7:1) čtyřdenní dělostřeleckou přípravou, v jejímž závěru byl z britských linií vypuštěn chlorový plyn. Vlivem nepříznivého větru však jeho velká část zůstala nad britskými zákopy (pro představu, zasáhla přes 2 600 vojáků, z nichž 7 zemřelo; Britové používali primitivní ochranné prostředky, ostatně Němci také) a útok narušila. Po počátečním úspěchu byli Britové zastaveni a svými pomalými přesuny umožnili Němcům přisunout své rezervy a zatlačit nepřítele zpět. Útok byl obnoven 13. října, ale opět neúspěšně.

Během této ofenzívy ztratili Francouzi v Champagni 192 000 mužů a nepříteli způsobili ztráty ve výši 120 000 mužů; přesto si vedli úspěšněji než Britové, kteří ztratili 60 000 mužů, zatímco Němci v jejich úseku 20 000. Funkci Haiga, který britskému útoku opět velel, na konci roku převzal John French. Dohodové mocnosti tak za neskutečně vysokou cenu získaly další zkušenosti se zákopovou válkou, ovšem Němci získali zkušenosti s obranou, které následujícího roku několikrát využili.

Během roku 1915 se zápas mocností definitivně změnil ve skutečně národní boj. Nejvíce patrné to bylo na moři, které jsme na konci minulého roku opustili prakticky vyčištěné od německých plavidel a v britských rukou. Když Němci v zimě 1914-1915 provedli tři nájezdy na britské pobřeží (při tom třetím, 24. ledna, byl potopen Blücher a další dvě lodě byly poškozeny) a zjistili, že jejich vyčerpávací strategie bude (i vzhledem k tomu, že jejich eskadry na světových oceánech byly zničeny) neúspěšná, navrhl nový velitel německé širokomořské flotily Pohl ofenzivní tažení ponorek, jehož koncepce vyžadovala jeho neomezenost. Německo na základě toho 18. února vyhlásilo vody kolem Britských ostrovů za válečnou zónu, v níž budou všechny lodě (nepřátelské i neutrální) při spatření potopeny. To umožnilo Británii, která se ještě stále cítila zavázána Londýnskou deklarací o vedení námořní války z roku 1909, aby se omezení ohledně neutrálních lodí zbavila a vyhlásila právo na prohlídku všech lodí, které budou podezřelé z převozu zboží do Německa, jejichž zboží pak v britských přístavech mnohdy zabavila. 1. března pak byla potopena první britská osobní loď (parník Falaba), 11. března Británie oznamuje blokádu německých přístavů.

Nová britská pravidla na moři však způsobila ochlazení vztahů s nejednou neutrální zemí, včetně USA. 7. května však došlo k události, jež tento trend zvrátila – německá ponorka U-20 potopila britský parník Lusitania na jeho cestě z USA u jihozápadního pobřeží Irska, při čemž přišlo o život 1 198 pasažérů, včetně 124 Američanů. Čin byl veřejným míněním ostře odsouzen a označen za barbarský; německo-americké vztahy se ocitly na bodu mrazu a zdálo se, že USA v reakci na něj vstoupí do války. Nicméně pravdou je, že Lusitania jednak nedodržela stanovené postupy pro průjezd vodami, kde bylo nebezpečí německého útoku, jednak byli všichni pasažéři upozorněni na hrozící nebezpečí už před odjezdem (a nebrali ho vážně; na druhou stranu, chtěli-li se dostat do Británie, nic jiného jim nezbývalo), ale hlavně, Lusitania tajně převážela munici do Británie (o čemž Němci neměli tušení). V budoucnu následovaly další podobné konflikty a Amerika se pomalu, ale jistě, blížila vstupu do evropské války. Nutno podotknout, že obzvláště na počátku ponorkového tažení ne všichni němečtí kapitáni ponorek potápěli obchodní lodě bez vyzvání, mnohdy posádku nechali loď opustit na záchranných člunech (případně i na palubě vlastní ponorky) a loď pak zničili náložemi (čímž zároveň šetřili torpéda). Britové si s ponorkovou hrozbou – další novinkou této války – neuměli poradit. Jejich (Churchillem prosazovaná) taktika aktivního vyhledávání německých ponorek selhala. V průběhu války se objevovaly různé úskoky, například britská speciální loď maskovaná jako obchodní a s posádkou, která při spatření německé ponorky chladnokrevně předstírala paniku, se stala brzy noční můrou německých kapitánů – ve skutečnosti totiž byla vybavena všemi potřebnými zbraněmi a po přiblížení nepřátelské ponorky je náležitě využila. Nicméně i na to našli Němci jednoduché řešení – ponorky prostě obchodní lodě čím dál častěji potápěly bez varování.

Britské ovládnutí moří minulého roku Británii poskytlo ještě jednu výhodu – mohla jej využít k utužení hospodářské blokády Německa a k napadení jeho kolonií. Už v srpnu 1914 bylo obsazeno Togo. Během roku 1915 probíhalo zdlouhavé úsporně vedené farncouzsko-britské tažení v oblasti rovníkového Kamerunu, jehož německá posádka byla nakonec poražena počátek roku 1916. Německá Jihozápadní Afrika byla taktéž dobyta a povstání Búrů potlačeno (o obě se velkou měrou zasloužil jihoafrický premiér Botha), zbývala tedy německá největší a nejbohatší kolonie – Východní Afrika. Britské oddíly ve východní Africe bojovaly proti Němcům i domorodým obyvatelům a Paul von Lettow-Vorbeck tak mistrně využíval terénu i svých schopností, že indické oddíly zde musely být dvakrát posíleny (poprvé neúspěšně na podzim 1914, podruhé na sklonku roku 1915), než se s ním vypořádali. Přesto nebyla provincie podrobena, neboť nepřítel se stáhl do džungle a hor a dál vedl partyzánskou válku.

Další velkou novinkou války bylo vojenské letectvo. Přestože letadlo bylo na počátku války staré pouhé dvě desetiletí, jeho využití ve vojenství už výrazně pokročilo. Především pokud jde o průzkum, kde se ukázaly obrovské možnosti pozorování nepřítele ze vzduchu. Ovšem brzy se objevila myšlenka na vzdušný boj. Jeho efektivní vedení bylo umožněno až v první polovině roku 1915, kdy francouzský letec Rolland Garros přišel s myšlenkou mechanismu umožňujícího umístění kulometu na „nos“ letadla mířícího přímo vpřed a střílejícího skrz rotující vrtuli (předchozí pokusy s umístěním zbraní na křídla letounu či na trup, avšak vytočené mimo osu letu, neumožňovaly zamíření). Technologii velmi brzy podle ukořistěného nepřátelského stroje napodobili Němci a zrodil se stíhací letoun (např. slavný německý Fokker), vzdušný souboj (tzv. dogfight), slavná letecká esa a základní, nicméně univerzální manévry. Kromě toho se z letounu daly shazovat nálože či granáty, většinou ručně; na druhou stranu tyto stroje bylo možné sestřelit i ze země obyčejnou pěchotní zbraní a technicky také nebyly z nejspolehlivějších. Za raritu se pak dají považovat primitivní rakety odpalované z letadel proti vzducholodím a horkovzdušným balonům, které stále ve vzduchu vládly.

Balony uvázané lany k zemi sloužily především jako rozhledny. Avšak rychle začaly být napadány letadly a v tom případě většinou nemohly být včas staženy zpět na zem. Posádka byla někdy vybavena padáky, v případě útoku vyskočila a pozemní personál se poté pokusil zachránit i balon. Avšak skutečnou královnou vzduchu se v tomto období ukázala být vzducholoď, především známé německé zeppeliny. 19. a 20. ledna došlo k prvnímu útoku těchto vzducholodí na anglické území. Nemožnost přesnějšího zaměření takovéhoto útoku však způsobila, že nešlo v dostatečné míře rozlišovat mezi vojenskými a civilními cíli. Po úvodních omluvách se došlo až k prostému konstatování, že ve válce o existenci národa není regulérním cílem jen nepřátelská armáda, nýbrž i vůle obyvatelstva k boji. Nálety tedy probíhaly ve zvyšující se míře během celého roku.

Nový druh vedení války se projevil i v Anglii, která se zřekla zakořeněného systému parlamentních stran a 25. května vznikla koaliční vláda; vůdcem britského národa se posléze stal Lloyd George. Dopad války na ekonomiku dosud nebyl nijak katastrofální – ponorkové tažení ještě nedocílilo kýženého efektu, blokádě Němci úspěšně čelili, průmysl všech zúčastněných zemí (snad s výjimkou Ruska) se novým nárokům až překvapivě dobře přizpůsobil. Pouze v Německu se začal rýsovat problém, neboť roku 1915 bylo postiženo největší neúrodou za posledních 40 let a vyvstala tedy otázka, jak následujícího roku zajistit dostatečné zásobování potravinami. Počáteční nadšení z faktu, že mezinárodní napětí se konečně uvolnilo a vypukla válka, tak roku 1915 na obou stranách vystřídalo zarputilé odhodlání.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více