Armstrong Whitworth A.W.41 Albemarle

Armstrong Whitworth Albemarle


- přehled verzí


Albemarle - dva prototypy sériových čísel P1360 a P1361
Albemarle B Mk.I - bombardovací a průzkumná verze, 42 kusů
Albemarle GT Mk.I - letoun byl vybaven zařízením Malcom pro vlek kluzáků, hřbetní střelecká věž byla nahrazena střelištěm se dvěma kulomety Vickers K, 80 kusů
Albemarle ST Mk.I - letoun byl upraven k seskoku výsadkářů, ponechal si vybavení bombardovací verze, 78 kusů
Albemarle GT Mk.II - letoun vybaven zařízením Malcolm a otvorem pro seskok výsadkářů
Albemarle ST Mk.II - verze ST Mk.I vybavená zařízením Malcolm, celkem 100 kusů
Albemarle GT Mk.IV - jeden prototyp, poháněn motory Wright GR-2600-A5B, přestavěn z Mk.I P1460
Albemarle ST Mk.V - odpovídá verzi ST Mk.II, vybavena odhazovatelnými nádržemi, 49 kusů
Albemarle ST Mk.VI - odpovídá verzi ST Mk.V, zvětšený otvor pro naložení objemnějších nákladů, 133 kusů
Albemarle GT Mk.VI - jako ST Mk.VI, přidáno specialní rádio vybavení, bez výzbroje, 117 kusů


Celkem postaveno 602 kusů, 14 letounů verze Mk.I bylo dodáno do SSSR


Pramen:
http://www.raf38group.org/albemarleindex

Historie:


Střední bombardovací letoun Armstrong Whitworth A.W.41 Albemarle vznikl na základě technických specifikací B.9/38. Ministerstvo letectví oslovilo těmito požadavky čtyři výrobce letadel, ale pouze firmy Armstrong Whitworth Limited (dále jen AW) a Bristol se soutěže zúčastnily. AW nabídl projekt A.W.41 a Bristol zase svůj Type 155.


Technické požadavky B.9/38 byly formulovány v době, kdy Velká Británie vedla vůči Německu politiku ústupků, na Ministerstvu letectví však bylo jasné, že RAF potřebuje nutně posílit početní stavy svých bombardovacích perutí, proto vznikl požadavek na střední bombardér, který by bylo možno vyrábět především z nedeficitních domácích surovin, zde ministerstvo počítalo se skutečností, že by se německým ponorkám podařilo blokovat námořní cesty a Velká Británie by měla zablokován přístup k důležitým surovinám. Dalším požadavkem byl způsob výroby - letouny, jednotlivé díly a komponenty mělo dodávat velké množství drobných dodavatelů. Toto řešení bylo sice velmi náročné na logistiku zajišťující výrobu, ale v případě války bylo téměř nemožné výrobu zcela zlikvidovat, např. nálety.


Zajímavé bylo také, že ministerské požadavky nevyhovovaly zcela požadavkům RAF. Ministerstvo požadovalo například obrannou výzbroj soustředěnou do zadní střelecké věže, konstruktéři i velení RAF, ti byli spíše nakloněni k řešení se hřbetním a spodním střelištěm. Předložené projekty obou účastníků soutěže byly natolik odlišné, že v červnu 1938 došlo k upravení požadavků nově B.17/38 pro Bristol Type 155 a B.18/38 pro A.W.41. Koncem roku však Bristol ze soutěže odstoupil a tak se projekt firmy AW stal vítězem.


Finální projekt A.W.41 představoval středoplošník smíšené konstrukce, hlavní nosník křídla byl ocelový, stejně tak trup byl tvořen ocelovými profily a krycí panely byly z překližky, řídící plochy a zadní část trupu byla potažena plátnem. Pětičlenná osádka měla pro svou obranu k dispozici čtyři kulomety Browning Mk.II ve hřbetní věži Boulton-Paul a pod trupem vysunovatelnou věžičku se zdvojenými Browningy. Pohon letounu zajistila dvojice motorů Bristol Herkules XI.


Po objednávce na dvou prototypů přišla takřka bezprostředně objednávka na 298 sériových bombardérů, označených A.W.41 Albemarle B Mk.I, tato objednávka byla po vypovězení války Německu rozšířena na celkem tisíc letadel, to vše pouze na základě projektu a dvou rozestavěných prototypů! K prvnímu vzletu došlo až 20. 3. 1940, bezprostředně po prvních zkušebních letech bylo zjištěno, že letoun má příliš malou nosnou plochu a hmotnost překročila propočtené hodnoty. Konstruktéři byli nuceni zásadně změnit základní rozměry, rozpětí křídel bylo u devátého sériového stroje zvětšeno o více než tři metry a hmotnost byla po důsledné redukci snížena o 1 360 kg.

Komplikovaná byla výroba, závěrečná montáž probíhala v nově postavené továrně v Gloucesteshire ve městě Brockworth, zde se výroba značně zdržovala. RAF však na druhou stranu o nové letouny Albemarle příliš nestála, bylo to díky jejich výkonům, které byly pro bombardér této kategorie spíše podprůměrné. Vliv na zhoršení vypočtených výkonů měl opětovný nárůst vzletové hmotnosti. Nový letoun nechtělo pro své jednotky ani velitelství pobřežního letectva, které vidělo zásadní problém v krycích překližkových panelech. Překližka ve vlhku rychle ztrácela pevnost, v důsledku svého nabobtnání. Z obří zakázky na 1 000 bombardérů bylo nakonec postaveno celkem pouze 44 letadel (včetně dvou prototypů). Ve verzi Albemarle B Mk.I. V bombardovacím provedení byl postaven ještě jeden prototyp Mk.IV, který byl poháněn americkými motory Wright Cyclone.


Po neúspěchu Albemarle jako bombardéru došlo k jeho úpravě na verzi ST a GT, úprava ST byla určena pro dopravu výsadkářů a verze GT zase pro vlek nákladních kluzáků. Bombardovací verze B byla upravena na verze ST nebo GT. Transportní verze měly pouze čtyřčlennou osádku, ta se mohla bránit kulometným dvojčetem Vickers K v horním střelišti (střelecká věž byla odstraněna). Celkem tak bylo vyrobeno 602 letounů Albemarle, včetně prototypů a jejich výroba byla ukončena až koncem roku 1944. Letouny sloužily u 161, 295, 296, 297, 511, a 570 perutě RAF a 14 letadel tohoto typu bylo odesláno do SSSR jako dar královské rodiny.



Použité prameny:
L+K 6/95 Letadla 1939-45
cs.wikipedia.org
http://www.raf38group.org/albemarleindex
www.jaapteeuwen.com
www.avia-com.ru/albemarle.html
avia.russian.ee
www.historyofwar.org
http://lend-lease.by.ru/plane/Bristol.htm
archiv autora

http://ww2photo.mimerswell.com/index.htm

Hřbetní střeliště, montované kromě B Mk.I a většiny ST Mk.VI na všech strojích.


Zdroj:
www.ww2aircraft.net

Detaily zajímavého "křížence". Vzhledem k tomu, že všechny prameny uvádějí věž Boulton-Paul pouze na strojích B Mk.I, snad jde o některý ze strojů upravených na standard GT.


Zdroj:
anonymous-generaltopics.blogspot.com