Main Menu
User Menu

Jokosuka D3Y Mjódžó

Yokosuka D3Y Myōjō - přehled verzí

Yokosuka D3Y - přehled verzí

Byl to cvičný letoun postavený na základě palubního střemhlavého bombardéru Aichi D3A1

Yokosuka D3Y1-K
postaveny dva prototypy v námořním leteckém arzenálu v Jokosuce

Yokosuka D3Y1-K 22
Konečná podoba pro výrobu v továrnách, které nebyly vytíženy válečnou výrobou bojových typů, výroba v továrně Matsushita Koku Kogyo K.K., postaveny 3 letouny


Yokosuka D3Y2
projekt na speciální útočný letoun byl posledním pokusem, jak tento typ navrátit k životu. V roce 1945 nastala potřeba výroby jednoduchých a výrobně nenáročných letadel pro potřeby pilotů-kamikaze, ale tento stroj nebyl do konce války hotov.

Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, pp. 469-471, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
https://www.combinedfleet.com/ijna/d3y.htm
https://www.samoloty.ow.pl/str009.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-D3Y-Mjodzo-t30088#108336Verze : 2
MOD
Yokosuka D3Y nebo Kugisho D5Y
Myojo a Myojo KAI
Jednomotorový bombardovací letoun pro výcvik
a jednomotorový speciální útočný letoun


Historie:


Japonské námořní letectvo se již po dvou válečných letech dostalo do problémů při výcviku nových pilotů, kteří přicházeli po základním výcviku k bojovým jednotkám, nebo v lepším případě do pokračovacích kurzů. Kaigun Koku Hombu se zoufale snažilo o doplnění pilotů, naráželo při tom stále na stejné potíže s organizací výcviku, výcvik nových pilotů byl stále nastaven na předválečný výcvikový režim, tzn. na vysokou kvalitu výcviku a to také znamenalo velkou časovou náročnost. Nemenším problémem byl nedostatek pokračovacích cvičných letounů. Na těchto cvičných letounech si již měly letové osádky osvojit zkušenosti a návyky, pro skutečné bojové lety. V mírových dobách nové osádky létaly na bojových letadlech, těch však již byl po dvou letech války nedostatek, proto byl 第一海軍航空技術廠 - Dai-Ichi Kaigun Kōkū Gijutsu-shō (1st Naval Air Technical Arsenal), Yokosuka - námořní letecký arzenál v Jokosuce vyzván, aby navrhl vhodný letoun.


Nový cvičný letoun měl umožnit novým osádkám bezproblémový přechod na skutečné bojové letouny a jeho výroba neměla zatěžovat japonské hospodářství příliš velkými materiálovými požadavky a velkou výrobní náročností. Konstruktéři jokosuckého námořního arzenálu vzali jako základ projektu Y-50 (takové bylo jeho pracovní označení) střemhlavý bombardér Aichi D3A2 Val, navržené úpravy měly za cíl zjednodušení výroby, křídla Valů byla eliptická a to znamenalo poměrně značnou výrobní náročnost, nový cvičný letoun měl proto křídla lichoběžníková, která byla možno vcelku efektivně vyrobit. Kovová konstrukce letounu byla ve značné míře nahrazena konstrukcí dřevěnou. Tato konstrukce přinášela výhody i nevýhody. Hlavní výhodou bylo to, že vedle úspor nedostatkových surovin, zde byla možnost vyrábět letouny méně kvalifikovanými dělníky a především, výroba se mohla přesunout do menších továren a dřevěné části konstrukce mohly být vyrobeny ve dřevozpracujících dílnách, tyto výhody byly vykoupeny značně vyšší hmotností této konstrukce, menší pevností a nižší odolností proti vlhku.


První dva prototypy (zalétané v červenci a v srpnu 1944) se díky velké hmotnosti nadaly takřka pilotovat, letouny byly těžké a nestabilní. Námořní letectvo je přijalo pod označením D3Y1-K Myojo a zároveň trvalo na jejich odlehčení. Arzenál v Jokosuce předal výrobní podklady malé továrně 松下航空工業 株 式会社 - Matsushita Koku Kōgyō Kabushiki Kaisha zde se technici snažili snížit hmotnost, tu se u třech sériových letounů, které zde vznikly do konce války (nevím zda se vůbec dá mluvit o sériové výrobě), podařilo snížit minimálně o 133 kg, některé prameny se zmiňují také o mírném zmenšení rozpětí křídel (údaje se liší, někde je uváděno zmenšení o 80 mm někde se píše o 300 mm) a zkrácení délky trupu. Všechny tři letouny létaly víceméně pouze při ověřovacích letech, při kterých nebyla instalována výzbroj. (Nepodařilo se mi nikde zjistit zda vůbec do některého letounu, tedy i dříve vyrobených prototypů byla výzbroj instalována.)

K další výrobě letadel Myojo již nedošlo a jedním z důvodů proč tomu tak bylo, byl pozvolný nástup nových střemhlavých bombardérů Yokosuka D4Y, tak jak docházelo k přezbrojení jednotlivých jednotek, docházelo k vyřazení několika desítek D3Y2 a tyto starší Valy byly upravovány do podoby na cvičné verze D3A2-K. Letounů vhodných pro úpravu byl dostatek a úprava již vyrobeného letounu byla jednodušší než výroba nového typu.


Ještě jednou však byla výroba zvažována, bylo to ke konci války, nyní se však již nemělo jednat o letoun cvičný, ale o jednomístnou variantu Myojo Kai pro sebevražedný útok. Letoun by mohl být vyráběn na mnoha místech, tím by nešlo bombardováním zastavit jeho výrobu, úspornost se projevila například i v konstrukci původně pevného podvozku, nový sebevražedný letoun jej potřeboval pouze pro vzlet, potom měl být odhozen a podvozek mohl být použit pro další letoun. Tento projekt se již nepodařilo zrealizovat do konečné podoby.


Zdroje uvedeny v předchozím příspěvku
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-D3Y-Mjodzo-t30088#285630Verze : 2
MOD