Alfons XIII.

Následník španělského trůnu se narodil po smrti svého otce, Alfonse XII. 17. května 1886 a po celou dobu jeho nezletilosti vládla jeho matka Marie Kristina, dcera rakouského arcivévody Karla Ferdinanda. Státní politiku řídil pevnou rukou zkušený ministerský předseda Cánovas.


V době jeho dospívání se Španělsko měnilo doslova před jeho očima. Jeho již tak zredukovaná koloniální říše se prakticky rozpadla po ztrátě Kuby a Filipín v důsledku národně osvobozeneckého boje a završené porážkou v španělsko-americké válce. V samotném Španělsku rostl počet obyvatel měst, kam přicházeli rolníci vyhnaní z půdy i zástupy vracejících se emigrantů. Na předměstích vyrůstaly chudé čtvrti plné chudých nádeníků a lidí bez práce. Za této situace nebylo překvapením, že v zemi rozbujel radikalismus a anarchistické hnutí, jehož hlavním prostředkem byl teror zaměřený proti vlastníkům půdy, továren a státní moci. Obětí organizovaného násilí se v roce 1897 stal i Cánovas. Anarchisté podnikli také pumový útok proti svatebnímu průvodu krále Alfonse XIII., když se v roce 1906 ženil s vnučkou královny Viktorie - Viktorií Evženií.


Po svém nástupu na trůn roku 1902 zahájil Alfons XIII. liberální reformy, které však nepřinesly očekávaný efekt. Vlády se střídaly jako houby po dešti a roku 1912 padl za oběť atentátu již druhý ministerský předseda - José Canalejas. Uklidění situace nepřinesla ani první světová válka, kdy Španělsko těžilo ze své neutrality. Hospodářský úspěch provázela hyperinflace a nárůst separatismu, zejména v Baskicku a v Katalánsku. V roce 1917 zmítaly celou zemí stávky, hrozící přerůst v násilné nepokoje. Vláda se rozhodla řešit nastalou situaci vyhlášením vyjímečného stavu a nasazením občanské Civilní gardy proti stávkujícím v Barceloně. V roce 1918 zvítězili radikálové ve volbách a hrozba občanské války a převzetí moci extrémní levicí se stalo reálnou hrozbou. Král neviděl v parlamentarismu cestu k nastolení pořádku a stability v zemi. Proto se po další vlně stávek v letech 1922 - 23 rozhodl využít nespokojenosti armády, obviňované parlamentem z porážky v Maroku v roce 1921, a nastolit vojenskou diktaturu. Role diktátora se ujal generální kapitán (vojenský guvernér) v Barceloně, generál markýz Primo de Rivera, který vynikal rázným vystupováním.


Po převratu, provedeném v noci z 12. na 13. září 1923 byla králem jmenována desetičlenná vojenská junta. Parlament a obecní rady byly rozpuštěny, občanské svobody zrušeny, byla zavedena cenzura, do továren byly nasazeny vojenské stráže a stávky byly zakázány. Během několika týdnů skončil v Barceloně a jiných městech teror, atentáty a nepokoje, v zemi byl nastolen klid a pořádek. Zrušením celých položek státního rozpočtu dosáhl generál zlepšení stavu státních financí a stabilizoval hospodářskou situaci. Španělsko za jeho vlády těžilo ze světového ekonomického oživení, ztrojnásobilo produkci oceli a díky státnímu monopolu byla provedena elektrifikace země, zřízena telefonní síť a modernizována železnice. Byla vybudována soustava přehrad na řece Ebro a zavlažovací systém umožnil zvýšit produkci zemědělství.


V zahraniční politice se nová vláda zprvu orientovala na Francii, s jejíž pomocí se porazit Rífskou republiku a obnovit kontrolu nad Španělským Marokem. V roce 1926 pak generál Primo de Rivera přijal Mussoliniho návrh a uzavřel s ním smlouvu o přátelsktví a arbitráži za příslib podpory španělského požadavku na získání Tangeru, což však velmoci na konferenci v Paříži o dva roky později zamítly.


Alfons XIII. v září 1927 formálně obnovil kortesy, aby utlumil růst nespokojenosti s diktaturou a monarchií, zejména v řadách inteligence a liberálů, ale i drobných a středních živnostníků. Do roku 1929 už veškeré počáteční nadšení pro diktaturu vyprchalo a v zemi byl méně populární než generál de Rivera již jen král Alfons XIII. Dokonce i španělští grandové již žádali odvolání markýze de Rivery, jemuž kladli za vinu rostoucí radikalizaci separatistů a dosáhli v lednu 1930 jeho odvolání. Král poté do čela vlády jmenoval generála Berengueru a obnovil ústavu z roku 1876. Sílící republikánské hnutí však již nedokázal zastavit a prorůstalo i do armádních struktur. Alfons XIII. se pokusil situaci řešit jmenováním populárního admirála Aznara do čela vlády, přesto utrpěl ve volbách konaných 12. dubna 1931 drtivou porážku od republikánů. Král dva dny poté opustil zemi a odplul lodí z Cartageny do Itálie, kde mu král Viktor Emanuel III. poskytnul azyl. Počátkem prosince pak nově svolané kortesy vyhlásily ve Španělsku druhou republiku.


Alfons XIII. nikdy neabdikoval a svá dynastická práva přenesl na svého třetího syna Juana, hraběte barcelonského - otci současného krále Juana Carlose. Zemřel v Římě 28. února 1941.