Záznam Jaltské konference - 2.díl

Autor: Jan Flieger / Dav 🕔︎︎ 👁︎ 19.354

DRUHÉ ZASEDÁNI - 5. února 1945

Roosevelt prohlašuje, že dnešní zasedání bude věnováno politickým záležitostem. Měli bychom se soustředit na otázky týkající se Německa. Otázky mírového charakteru, jako je Dakar nebo Indočína, mohou být odloženy. Jednou z otázek, která již dříve stála před našimi vládami, je otázka okupačních pásem. Nejde o trvalou, nýbrž o dočasnou okupaci. Tato otázka je stále aktuálnější.

Stalin prohlašuje, že by si přál, aby na dnešní poradě byly projednány tyto otázky: za prvé, návrhy na rozdělení Německa. O této otázce byly vyměněny názory v Teheránu a potom v Moskvě v říjnu 1944 mezi Stalinem a Churchillem. V Teheránu ani v Moskvě však nebyla učiněna žádná rozhodnutí. Nyní je třeba dospět v této otázce k určitému názoru.
Německa se týká ještě další otázka. Připouštíme, aby se v Německu vytvořila jakákoli ústřední vláda nebo se omezíme na to, že v Německu bude vytvořena správa nebo, bude-li rozhodnuto Německo přece jen rozdělit, bude na jeho území vytvořeno několik vlád podle počtu částí, na něž bude Německo rozčleněno? Je třeba si tyto momenty ujasnit.
Třetí otázka se týká bezpodmínečné kapitulace. Všichni trváme na bezpodmínečné kapitulaci Německa. Stalin by však rád věděl, ponechají či neponechají-li Spojenci Hitlerovu vládu v případě, že bezpodmínečně kapituluje? Obojí se vzájemně vylučuje. Je-li tomu ovšem tak, je třeba to říci. Spojenci mají zkušenosti s kapitulací Itálie, tam byly ovšem konkrétní požadavky, které tvořily obsah bezpodmínečné kapitulace. Nehodláme si ujasnit konkrétní náplň bezpodmínečné kapitulace Německa? Také tuto otázku je třeba si ujasnit.
Konečně je zde otázka reparací, náhrady škod ze strany Německa, otázka rozsahu této náhrady.

Reklama

Stalin přikládá všechny uvedené otázky k otázkám, které přednesl president.

Roosevelt říká, že pokud tomu rozumí, týkají se otázky vznesené maršálem Stalinem permanentního stavu. Tyto otázky však vyplývají z otázky okupačních pásem Německa. Možná že tato pásma budou prvním krokem k rozdělení Německa.

Stalin prohlašuje, že přiklánějí-li se Spojenci k rozdělení Německa, je třeba to říci. Po vojenské porážce Německa proběhla již dvakrát mezi Spojenci výměna názorů na jeho rozdělení. Poprvé to bylo v Teheránu, kdy president navrhoval rozdělit Německo na pět oblastí. Ministerský předseda byl v Teheránu rovněž pro rozdělení Německa, i když váhal. To však byla pouze výměna názorů.
Podruhé se o rozdělení Německa diskutovalo mezi Stalinem a ministerským předsedou loni v říjnu v Moskvě. Jednalo se o britském plánu rozdělení Německa na dva státy - Prusko s provinciemi a Bavorsko, přičemž se předpokládalo, že Porúří a Vestfálsko budou pod mezinárodním dohledem. K rozhodnutí se však v Moskvě nedospělo a ani nemohlo  dospět,   protože  v Moskvě  nebyl přítomen president.

Churchill prohlašuje, že v zásadě souhlasí s rozdělením Německa, avšak způsob vymezení hranic jednotlivých částí Německa je příliš složitý, aby mohlo být o této otázce rozhodnuto na tomto místě během pěti nebo šesti dnů. Bude zapotřebí velmi důkladného studia historických, etnografických a hospodářských faktů a dlouhého několika týdenního projednávání této otázky v podvýboru nebo ve výboru, které budou vytvořeny, aby detailně propracovaly návrhy a předložily doporučení k akci. Jednání šéfů tří vlád v Teheránu o této otázce a poté neoficiální rozhovor mezi Churchillem a maršálem Stalinem v Moskvě reprezentují jen nejobecnější přístup k otázce bez přesného plánu.
Churchill by na otázku, jak rozdělit Německo, nedal okamžitou odpověď. Mohl by pouze naznačit, jak by to považoval za účelné provést. Musel by však mít právo změnit vlastní názor, jakmile by dostal doporučení od komisí studujících tuto otázku. Bere v úvahu moc Pruska, hlavní příčiny veškerého zla. Je naprosto pochopitelné, že bude-li Prusko odděleno od Německa, bude silně omezena jeho schopnost zahájit novou válku. Churchillovi se osobně zdá, že vytvoření dalšího velkého německého státu na jihu, jehož hlavním městem by mohla být Vídeň, by zajistilo předěl mezi Pruskem a zbývajícím Německem. Obyvatelstvo Německa by bylo stejným dílem rozděleno do obou těchto států.
Existují ještě další otázky, které je třeba projednat. Shodujeme se především v tom, že Německo musí ztratit část území, které již do značné míry obsadila ruská vojska a které musí být odevzdáno Polákům. Jsou zde také otázky týkající se údolí Rýna, hranic mezi Francií a Německem a otázka průmyslového Porúří a Sárska, jež disponují vojenským potenciálem (ve smyslu případné výroby zbraní). Mají být tyto oblasti odevzdány zemím jako je Francie, nebo mají být ponechány pod správou německých úřadů, či mají přejít pod dohled světové organizace ve formě kondominia na dlouhou, časově však omezenou dobu - to všechno vyžaduje prozkoumání. Churchill musí říci, že nemůže jménem své vlády vyslovit na tuto otázku určitý názor. Britská vláda musí své plány zkoordinovat s plány Spojenců.
Konečně je zde otázka, bude-li Prusko po izolaci od ostatního Německa vnitřně rozdrobeno. V Teheránu se o tomto problému diskutovalo. Zdá se, že by mohla být velmi rychle vyřešena otázka vytvoření aparátu, který by všechny tyto otázky projednal. Tento aparát bude muset vypracovat zprávy pro vlády, dříve než vlády dospějí k definitivním usnesením.

Churchill by chtěl říci, že Spojenci jsou dobře připraveni na přijetí okamžité kapitulace Německa. Všechny podrobnosti kapitulace jsou již vypracovány a tři vlády je znají. Zbývá otázka oficiálního dosažení
dohody o okupačních pásmech a otázka kontrolního aparátu v Německu. Předpokládáme-li, že Německo bude kapitulovat za měsíc, za šest týdnů nebo za šest měsíců, zbude Spojencům jen úkol obsadit Německo podle pásem.

Stalin říká, že to není jasné. Kdejaká skupina v Německu může říci, že svrhla vládu, jako Badoglio v Itálii. Budou chtít Spojenci vyjednávat s takovou vládou?

Eden říká, že této skupině budou předloženy ty podmínky kapitulace, které již byly dohodnuty v Evropské poradní komisi.

Reklama

Churchill prohlašuje, že by rád osvětlil možný vývoj událostí. Německo nemůže dále válčit. Předpokládejme, že kapitulaci navrhne Hitler nebo Himmler. Je jasné, že Spojenci jim odpovědí, že s nimi nebudou vyjednávat, neboť jsou to váleční zločinci. Pravděpodobnější je, že se Hitler pokusí ukrýt nebo bude zavražděn při převratu v Německu, kde bude vytvořena jiná vláda, která navrhne kapitulaci. V tomto případě se musíme okamžitě vzájemně poradit, můžeme-li s těmito lidmi v Německu mluvit. Dohodneme-li se, že ano, bude třeba jim předložit podmínky kapitulace. Dospějeme-li k názoru, že tato skupina lidí není hodná toho, abychom s ní vyjednávali, budeme pokračovat ve válce a obsadíme celou zemi. Jestliže se tito noví lidé objeví a podepíší bezpodmínečnou kapitulaci za podmínek, které jim budou nadiktovány, nebude nutné mluvit s nimi o jejich budoucnosti. Bezpodmínečná kapitulace umožní Spojencům předložit Němcům další požadavky týkající se rozdělení Německa.

Stalin prohlašuje, že požadavek rozdělení není požadavek doplňkový, ale velmi podstatný.

Churchill říká, že je to samozřejmě důležitý požadavek. Nedomnívá se však, že je třeba předložit jej Němcům v první etapě. Spojenci se o tom musí přesně dohodnout.

Stalin prohlašuje, že tuto otázku právě proto vznesl.

Churchill říká, že ačkoli můžeme prostudovat otázku rozdělení, nedomnívá se, že by bylo možné se již dnes o této otázce přesně dohodnout. Tato otázka vyžaduje zkoumání. Podle jeho - Churchillova - názoru je vhodnější projednávat takovou otázku na světové konferenci.

Roosevelt prohlašuje, že se mu zdá, že maršál Stalin nedostal odpověď na svou otázku, budeme-li Německo rozdělovat, či nikoli. Má za to, že tuto otázku je třeba nyní vyřešit v zásadě a podrobnosti bude možno odložit do budoucna.

Stalin poznamenává, že to je správné.

Roosevelt pokračuje: Ministerský předseda říká, že v současné době není možné určit hranice jednotlivých oblastí Německa a že celou otázku je třeba studovat. To je správné. Nejdůležitější je však přesto vyřešit na konferenci to hlavní: souhlasíme s rozdělením Německa, či nikoli? Roosevelt má za to, že by bylo dobře předložit Němcům podmínky kapitulace a kromě toho jim říci, že Německo bude rozděleno. V Teheránu se Roosevelt vyslovil pro decentralizaci správy v Německu. Když před 40 lety žil v Německu, existovala tam decentralizovaná správa. V Bavorsku byla bavorská a v Hessensku hessenská vláda. Byly to skutečné vlády. Slovo "říše" ještě neexistovalo. Během uplynulých dvaceti let však byla decentralizace vlády postupně odstraněna. Veškerá správa se soustředila v Berlíně. Mluvit dnes o plánech na decentralizaci Německa znamená oddávat se utopiím. Proto Roosevelt nevidí za nynějších okolností jiné východisko než rozdělení. Na kolik částí? Na šest, sedm nebo méně? Roosevelt by dnes o tom nemohl říci nic určitého. Otázku je třeba studovat. Již zde, na Krymu, je však třeba dohodnout se, řekneme-li Němcům, že Německo bude rozděleno.

Churchill prohlašuje, že podle jeho názoru není nutno Němce informovat o budoucí politice vůči jejich zemi. Je třeba jim říci, že mají od Spojenců očekávat další požadavky po kapitulaci Německa. Tyto další požadavky budou Němcům předloženy po vzájemné dohodě mezi Spojenci. Pokud jde o rozdělení, Churchill se domnívá, že k takovému rozhodnutí nelze dospět během několika dnů. Spojenci operují s 80 milióny lidí a k vyřešení otázky jejich osudu je samozřejmě zapotřebí delší doby než třiceti minut. Komise bude k vypracování otázky do všech podrobností potřebovat určitě měsíc.

Roosevelt prohlašuje, že ministerský předseda vnáší do otázky časový prvek. Kdyby se otázka rozdělení projednávala veřejně, byly by předloženy stovky plánů. Roosevelt proto navrhuje, aby tři ministři zahraničních věcí připravili během 24 hodin plán procedury, podle něhož by se studovalo rozdělení Německa, a teprve pak by bylo možno sestavit podrobný plán na rozdělení Německa během 30 dnů.

Reklama

Churchill říká, že britská vláda je ochotna přijmout zásadu rozdělení Německa a vytvořit komisi, která by proceduru rozdělení prozkoumala.

Stalin říká, že tuto otázku vznesl proto, aby bylo jasné, co vlastně chceme. Události nasvědčují, že Německo spěje ke katastrofě. Německo je poraženo a tato porážka bude urychlena brzkým útokem Spojenců. Kromě válečné katastrofy může Německo být postiženo katastrofou vnitřní, vyvolanou tím, že nebude mít uhlí ani obilí. Německo již přišlo o Dąbrowskou uhelnou pánev a Porúří se brzy ocitne pod dělostřeleckou palbou Spojenců. Vzhledem k tak rychlému vývoji událostí by - Stalin - nechtěl, aby tyto události zastihly Spojence nepřipravené. Vznesl tuto otázku proto, aby Spojenci byli na události připraveni. Plně chápe Churchillovy výhrady, že je nyní obtížné vypracovat plán rozdělení Německa. To je pravda. Nenavrhuje ani, aby byl nyní sestaven konkrétní plán. Je však třeba vyřešit otázku v zásadě a vtělit ji do podmínek bezpodmínečné kapitulace.

Churchill prohlašuje, že bezpodmínečná kapitulace vylučuje dohodu o příměří. Bezpodmínečná kapitulace je podmínkou pro zastavení vojenských akcí. Ten, kdo podepíše bezpodmínečnou kapitulaci, podřizuje se vůli vítězů.

Stalin říká, že podmínky kapitulace jsou přesto podepisovány.

Churchill odpovídá souhlasně a upozorňuje na článek 12 bezpodmínečné kapitulace Německa, kterou vypracovala Evropská poradní komise.

Roosevelt prohlašuje, že článek neříká nic o rozdělení Německa.

Stalin říká, že to je pravda.

Churchill se ptá, mají-li být podmínky příměří zveřejněny.

Stalin odpovídá, že dokud tyto podmínky nebudou zveřejněny, existují pro Spojence a budou včas předloženy německé vládě. Spojenci určí, kdy mají být zveřejněny. Spojenci postupují naprosto stejné vůči Itálii, jejíž podmínky kapitulace budou zveřejněny, až to Spojenci uznají za nezbytné.

Roosevelt se ptá, zda spojenci nastolí v Německu vlády nebo správy. Bude-li Německo rozděleno, bude v každé jeho části správa podřízená příslušnému spojeneckému velitelství.

Churchill říká, že to neví. Pro něho samého je těžké učinit víc než prohlásit, že britská vláda je ochotna přistoupit na zásadu rozdělení Německa a ustavit komisi, která vypracuje plán rozdělení.

Roosevelt se táže, souhlasí-li Churchill s tím, aby k článku 12 byla připojena slova o rozdělení Německa.

Churchill odpovídá, že souhlasí, aby tři ministři zahraničních věcí projednali článek 12, a tak zjistili, bude-li možno zařadit do tohoto článku slova "rozdělení Německa" nebo jinou formulaci.
(Bylo rozhodnuto pověřit ministry zahraničních věcí projednáním této otázky.)
(...) Churchill říká, že nyní je možno projednat otázku německé vlády.

Stalin prohlašuje, že by doporučoval projednat raději otázku reparací.

Roosevelt souhlasí a prohlašuje, že otázka reparací má dvě stránky. Za prvé, malé země jako Dánsko, Norsko, Holandsko, budou rovněž chtít získat od Německa reparace. Za druhé, vyvstává otázka využití německých pracovních sil. Roosevelt by se chtěl zeptat, kolik německých pracovních sil by chtěl Sovětský svaz. Spojené státy americké nepotřebují ani německé stroje, ani německé pracovní síly.

Stalin odpovídá, že sovětská vláda má plán materiálních reparací. K jednání o využití německých pracovních sil však sovětská vláda zatím není připravena.

Churchill se táže, zda by bylo možné dovědět se něco o sovětských reparačních plánech?

Stalin říká, že v této otázce předá slovo Majskému.

Majskij prohlašuje, že plán materiálních reparací se opírá o několik hlavních zásad.
První zásadou je, že Německo nemá platit reparace v penězích, jak tomu bylo po minulé světové válce, nýbrž v naturáliích.
Druhá zásada tkví v tom, že Německo musí odvádět naturální platby ve dvou formách:
a) jednorázová vyvlastnění národního bohatství Německa jak přímo na německém území, tak i mimo ně, a to po ukončení války (továrny, závody, obráběcí stroje, lodě, železniční vagóny, investice do zahraničních podniků atd.)
b) každoroční zbožní dodávky po skončení války.
Třetí zásadou je, že Německo musí být v rámci reparací rovněž hospodářsky odzbrojeno, neboť jinak nebude možno zajistit bezpečnost v Evropě. Konkrétně to znamená vyvlastnění 80 % zařízení německého těžkého průmyslu (hutnictví, strojírenství, obrábění kovů, elektrotechnika, chemie atd.). Letecký průmysl a výroba syntetických paliv musí být vyvlastněny na 100 %. Pod stoprocentní vyvlastnění spadají rovněž všechny specializované vojenské podniky (závody na výrobu zbraní, výzbroje atd.), které existovaly již před válkou nebo byly vybudovány za války. Sovětská vláda má za to, že 20 % předválečného těžkého průmyslu, jež Německu zbude, plně postačí ke krytí vnitřních skutečně hospodářských potřeb země.
Čtvrtá zásada zní, že reparační lhůta se stanoví na 10 let, přičemž vyvlastnění národního bohatství musí být provedeno během dvou let po ukončení války.
Pátá zásada záleží v tom, že v zájmu přesného dodržování reparačních povinností ze strany Německa a rovněž v zájmu zajištění bezpečnosti v Evropě musí být německé hospodářství podřízeno přísně britsko-sovětsko-americké kontrole. Formy této kontroly budou stanoveny později. Za všech okolností se však musí pamatovat na to, že ty průmyslové, dopravní a jiné podniky, které v Německu zbudou a které tvoří největší nebezpečí, pokud jde o možnost obnovy vojenského potenciálu Německa, musí být internacionalizovány tak, že se na jejich správě budou podílet SSSR, USA a Velká Británie. Dohled nad německým hospodářstvím bude zachován i po uplynutí reparační lhůty, to znamená po prvních deseti poválečných letech.
Šestá zásada zní, že vzhledem k nesmírnému rozsahu škod způsobených německou agresí nebude možno plně tyto škody uhradit ani při nejpřísnějším vymáhání reparací od Německa. Sovětská vláda se pokusila přibližně vypočítat rozsah těchto škod a dospěla k doslova astronomickým číslům. Sovětská vláda proto došla k závěru, že chceme-li být realisty, pak ze všech druhů škod má spadat pod úhradu pouze typ, který lze označit za přímé materiální ztráty (zničení nebo poškození domů, závodů, železnic, vědeckých ústavů, konfiskace dobytka, obilí, soukromého majetku občanů atd.). Protože však celková částka škod podle našich předběžných výpočtů jen v rubrice přímých materiálních ztrát převyšuje částku realizovatelných reparací v rámci vyvlastnění a každoročních poválečných dodávek, bude zřejmě nutno stanovit určité pořadí, v němž země, které mají právo na reparace, budou tyto reparace dostávat. Toto pořadí se musí řídit dvěma ukazateli:
a) výší příspěvku dané země k vítězství nad nepřítelem
b) výší přímých materiálních škod dané země. Země, které mají v obou rubrikách nejvyšší ukazatele, musí dostat náhrady nejdříve, všechny ostatní země později.
Sedmá zásada tkví v tom, že SSSR pokládá za oprávněné, aby jako náhradu za své přímé materiální ztráty dostal ve formě vyvlastnění a každoročních dodávek nejméně 10 miliard dolarů. Je to samozřejmě jen velmi mizivá část celého objemu přímých materiálních ztrát Sovětského svazu, avšak za nynějších okolností je sovětská vláda ochotna spokojit se s uvedenou částkou.
Poslední, osmá zásada zní, že pro podrobné vypracování reparačního plánu Spojenců podle výše uvedených zásad musí být vytvořena zvláštní reparační komise, která by sestávala z představitelů SSSR, USA a Velké Británie a která by sídlila v Moskvě.
Takový je alespoň v hrubých rysech plán materiálních reparací, který sovětská vláda předkládá konferenci k projednání a ke schválení.

Churchill prohlašuje, že si dobře vzpomíná na konec minulé války. Ačkoli se přímo neúčastnil přípravy mírových podmínek, měl přístup na všechny porady. Reparace tehdy přinesly velké zklamání. Podařilo se získat od Německa s velkými potížemi pouhou jednu miliardu liber. Německo by nebylo zaplatilo dokonce ani tuto částku, kdyby USA a Británie nebyly v Německu investovaly peníze. Británie vzala Německu několik starých oceánských parníků a Německo si za peníze, které dostalo od Británie, vybudovalo nové loďstvo. Churchill doufá, že tentokrát Británie nenarazí na stejné potíže.
Churchill má rozhodně za to, že oběti Ruska jsou větší než oběti kterékoli jiné země. Vždycky byl přesvědčen, že odvoz závodů z Německa by byl správný krok. Je však také naprosto přesvědčen, že od zničeného, rozbitého Německa nebude možně získat takové množství hodnot, jež by uhradily třeba jen ztráty Ruska. Pochybuje o tom, že by se podařilo získat od Německa každým rokem 250 miliónů liber. Britové koncem minulé války rovněž snili o astronomických částkách - a jak to dopadlo?
Velká Británie utrpěla v nynější válce velmi značné škody. Značná část jejích domů je zničena nebo poškozena. Británie prodala všechny své zahraniční investice. Musí vyvážet zboží, aby mohla dovážet potraviny, je nucena nakupovat v zahraničí polovinu potravin, které potřebuje. V boji za společnou věc se Británie vysoce zadlužila mimo zákon o půjčce a pronájmu. Celkový dluh Británie činí 3 miliardy liber. Žádná jiná země z řad vítězů nebude koncem války v tak těžké hospodářské a finanční situaci jako Velká Británie. Kdyby - Churchill - považoval za možné pomoci britskému hospodářství vymáháním reparací na Německu, rozhodně by tak učinil. Pochybuje však o úspěchu takového postupu.
Jiné země jsou také značně poškozeny. Holandsko je zaplaveno. Norsko utrpělo značné škody. Je ovšem pravda, že nemají mnoho obyvatel.
Kromě toho, co bude s Německem? Před Churchillovýma očima vyvstává přízrak hladovějícího Německa s 80 milióny lidí. Kdo je bude živit? A kdo to bude platit? Nedopadne to nakonec tak, že Spojenci budou muset krýt reparace alespoň částečně z vlastní kapsy?

Stalin poznamenává, že všechny tyto otázky samozřejmě dřív či později vyvstanou.

Churchill říká, že chce-li člověk jezdit na koni, musí ho krmit senem a ovsem.

Stalin odpovídá, že kůň se na nás nesmí vrhat.

Churchill přiznává, že jeho metafora neseděla, a říká, že dosadíme-li místo koně pro srovnání automobil, nakonec se ukáže, že k jeho použiti je zapotřebí benzínu.

Stalin odpovídá, že taková analogie neexistuje. Němci jsou lidé a ne stroje.

Churchill opět souhlasí. Vrací se k reparacím a vyslovuje se pro vytvoření reparační komise, která by jednala tajně.

Roosevelt říká, že si také dobře vzpomíná na minulou válku a na to, že Spojené státy přišly o nesmírné množství peněz. Půjčily Německu přes 10 miliard dolarů, avšak tentokrát nebudou své někdejší chyby opakovat. Spojené státy nehodlají využít německých pracovních sil. Spojené státy nechtějí německé obráběcí stroje. Po uplynulé válce bylo ve Spojených státech mnoho německých aktiv a německého majetku. To vše bylo Němcům vráceno.
Roosevelt se domnívá, že po nynější válce tomu bude jinak. Bude pravděpodobně třeba vydat zvláštní zákon, podle něhož veškerý německý majetek ve Spojených státech zůstane v rukou Američanů. Roosevelt souhlasí s Churchillem, že je třeba poněkud se zamyslet nad budoucností Německa. Spojené státy však nemohou budoucnost Německa zaručit, přes to, že velkoryse pomáhají jiným zemím. Spojené státy nechtějí, aby životní úroveň obyvatelstva Německa byla vyšší než v SSSR. Spojené státy chtějí Sovětskému svazu pomoci, aby z Německa dostal všechno nezbytné. Američané chtějí pomoci Britům zvýšit jejich vývoz a najít nová odbytiště jako náhradu za Německo.
Roosevelt má za to, že přišel čas vhodný k vytvoření reparační komise, která by zkoumala potřeby SSSR a ostatních evropských zemí. Souhlasí s tím, aby komise pracovala v Moskvě. Roosevelt doufá, že bude možno v Sovětském svazu obnovit všechno, co bylo zničeno. Současně je však přesvědčen, že to nebude možno uhradit z reparací. Bude třeba ponechat v Německu tolik průmyslu, kolik budou Němci potřebovat, aby neumřeli hlady.

Churchill prohlašuje, že nemá námitek proti tomu, aby reparační komise pracovala v Moskvě.

Majskij říká, že by chtěl několika slovy odpovědět Churchillovi a Rooseveltovi. Ve svých poznámkách se dotkne tří hlavních bodů.
Za prvé otázky, u které se Churchill zvlášť zastavil: neúspěchu reparací po uplynulé válce. Ano, tehdejší zkušenosti byly krajně neuspokojivé. Proč? Příčinou nebyla výše reparací. Celková částka reparací byla ve skutečnosti velmi skrovná: 30 miliard dolarů ve lhůtě 58 let. Cožpak to je mnoho? Německo mohlo tuto částku bez potíží zaplatit ze svého národního bohatství a národního důchodu. Potíž však byla v tom, že Spojenci nežádali od Německa reparace v naturáliích, ale především v penězích. Německo bylo nuceno hledat cestu, jak získat nezbytné množství cizí měny. Z mnoha důvodů to bylo velmi obtížné. Kdyby byli Spojenci ochotni přijímat reparace v naturáliích, nebyly by vznikly žádné komplikace. Spojenci si to však nepřáli. V důsledku toho vznikl neřešitelný problém transferu, to znamená převodu německých marek na libry, dolary a franky, a tento problém reparace po minulé válce znemožnil.
K neúspěchu reparací po letech 1914-1918 přispěla ještě jedna okolnost - politika USA, Británie a Francie. Tyto země investovaly v Německu značný kapitál a tím podněcovaly Němce k nedodržování reparačních povinností. Německo nakonec Spojencům vrátilo ve formě reparací jen asi jednu čtvrtinu částky, kterou Britové, Američané a Francouzi Německu půjčili v prvních letech po válce 1914-1918.
Tady je tedy kořen neúspěchu minulých reparací. Abychom se vyhnuli potížím s převodem, navrhujeme nyní vyplácení reparací v naturáliích. Doufáme rovněž, že USA a Británie nebudou tentokrát po ukončení války Německo financovat. (Roosevelt a Churchill dávají gesty a výkřiky na srozuměnou, že nehodlají nic takového dělat.) Za takových okolností není důvodu vyvozovat z neúspěšných zkušeností s minulými reparacemi pesimistické závěry o nynějších reparacích.
Za druhé, Churchill naznačoval, že výše reparací, na které si činí nárok SSSR, bude přesahovat síly Německa. To bude sotva pravda. Co ve skutečnosti znamená částka 10 miliard dolarů? Je to pouhých 10 % státního rozpočtu Spojených států za rok 1944/45 (Stettinius: "Naprosto správně!"). Rovná se také a/4 státního rozpočtu USA v mírovém období (například v období 1936-1938). Podíváme-li se na Británii, zjistíme, že táž částka 10 miliard dolarů se rovná jen šestiměsíčním výdajům Velké Británie na válku, čili dvou a půlnásobku jejího státního rozpočtu z mírového období (1936-1938).
Můžeme tedy tvrdit, že nároky Sovětského svazu jsou neobvyklé? Naprosto ne. Mohli bychom spíše říci, že jsou příliš skromné. Tato skromnost ovšem vyplývá ze snahy sovětské vlády stát pevně na reálné půdě a neoddávat se fantaziím.
Za třetí, Roosevelt a Churchill zdůrazňovali, že je nutno zabránit hladu v Německu. Sovětská vláda naprosto nehodlá změnit Německo v hladovějící, nahou a bosou zemi. Naopak, sovětská vláda při práci na svém reparačním plánu měla neustále na zřeteli svůj cíl vytvořit podmínky, v nichž by německý lid mohl v poválečných letech existovat s průměrnou evropskou životní úrovní a sovětský reparační plán to také umožňuje. Německo má všechny možnosti vybudovat své poválečné hospodářství rozšířením zemědělství a lehkého průmyslu. Má pro to všechny nezbytné podmínky. Sovětský reparační plán neobsahuje žádná zvláštní omezení, která by se týkala dvou uvedených odvětví německého hospodářství.
Dále je třeba brát v úvahu, že poválečné Německo bude plně zbaveno výdajů na zbrojení, protože bude plně odzbrojeno. Tím získá značné úspory: vždyť v předválečných letech vydávalo Německo v různých formách na zbrojení až šest miliard dolarů ročně. (Churchillovo zvolání: "Ano, to je velice důležitá připomínka".) Sovětská vláda je proto přesvědčena, že německý lid bude mít zajištěnu slušnou existenci, i když sovětský reparační plán bude plně realizován.
Churchill i Roosevelt mohou z výše uvedeného pozorovat, že sovětský reparační plán je důkladně promyšlen a zakládá se na naprosto střízlivých a realistických odhadech.

Churchill prohlašuje, že podle jeho názoru musí všechny tyto otázky projednat komise.

Stalin se ptá, kde?

Churchill říká, že je třeba vytvořit tajnou komisi a nezveřejňovat nic z její práce.

Stalin odpovídá, že o práci komise se nebude nic zveřejňovat. Je ovšem třeba vědět, kde si Churchill přeje tuto komisi vytvořit. Zde na konferenci?

Churchill odpovídá, že to zatím není nutné. Na konferenci je třeba pouze dospět k rozhodnutí, že má být vytvořena reparační komise, která pak projedná nároky a ta aktiva, která bude mít Německo, a stanoví rovněž pořadí při jejich rozdělování. Bylo by žádoucí, aby se při určování pořadí bral v úvahu nejen přínos národa k vítězství, ale také utrpení, jež prožil. SSSR zaujímá podle obou těchto znaků první místo. Vlády musí urovnat veškeré rozpory, které vzniknou v komisi. K projednání ruského reparačního plánu bude zapotřebí času. Není možno schválit ho okamžitě.

Roosevelt prohlašuje, že reparační komisí musí tvořit představitelé tří mocností.

Churchill je pro Rooseveltův návrh.

Stalin prohlašuje, že zřízení reparační komise v Moskvě, s čímž všichni přítomní souhlasí, je velmi dobrá věc. To je však málo. Ani nejlepší komise nedokáže mnoho, nebude-li mít pro svou práci patřičné směrnice. Je proto třeba ihned na této konferenci takovéto směrnice stanovit.
Stalin má za to, že hlavní zásada při rozdílení reparací musí být tato: Reparaci dostanou především státy, které nesly na svých bedrech hlavní tíhu války a organizovaly vítězství nad nepřítelem. Jsou to SSSR, USA a Velká Británie. Náhradu musí dostat nejen Rusové, ale také Američané a Britové, a to v maximální možné výši. Nemají-li Spojené státy, jak uvedl Roosevelt, zájem o to, aby z Německa dostaly stroje nebo pracovní síly, je možno najít jiné, vhodnější formy reparací, například suroviny atd. Rozhodně musí být pevně stanoveno, že právo na reparaci mají především ti, kdo nejvíce přispěli k porážce nepřítele. Souhlasí s tím Roosevelt a Churchill?

Roosevelt prohlašuje, že souhlasí.

Churchill rovněž nemá námitek.

Stalin dále říká, že při sčítání aktiv, jimiž bude Německo disponovat při splácení reparací, je třeba vycházet nikoli ze současné situace, ale brát v úvahu zdroje, jimiž bude Německo disponovat po ukončení války, kdy se všechno jeho obyvatelstvo vrátí do vlasti a továrny a závody začnou pracovat. Německo pak bude mít větší aktiva než nyní a státy, o nichž mluvil, mohou doufat v dosti značnou náhradu svých škod. Bylo by dobré, kdyby si o tom všem promluvili tři ministři zahraničních věcí, a pak o tom předložili zprávu na konferenci.

Churchill souhlasí s tím, že konference musí stanovit hlavní body směrnic pro komisi.

Stalin odpovídá, že to považuje za správné.

Churchill napolo žertem poznamenává, že zdáli se být při projednávání reparací nemluvným, je to jen proto, že má doma parlament a vládu. Nebudou-li souhlasit s tím, co Churchill na krymské konferenci schválil, mohly by ho třeba vyhnat.

Stalin podobným tónem jako Churchill odpovídá, že to není tak jednoduché: vítězové nebývají vyháněni.

Churchill poznamenává, že tři ministři zahraničních věcí by zítra mohli projednat otázku reparací a pak předložit konferenci zprávu. Churchillovi se líbí zásada: každému podle jeho potřeb a od Německa podle jeho sil. Tato zásada by se měla stát základem reparačního plánu.

Stalin odpovídá, že dává přednost jiné zásadě: každému podle jeho zásluh.

Literatura:
Antoním Šnajdárek - Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích, nakl. Svoboda, Praha 1968

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více