Main Menu
User Menu

SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon]

Даль

RZ-25 byla vyvinuta koncem 50-tých let jako obrana proti americkým balistickým raketám
první zkušební střelby proběhly 04.března.1961
vyvíjela jí OKB-02 (nyní MKB Fakel)
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#28117Verze : 0
MOD
Takhle vypadala samotná raketa. Docela pěkný kousek 16,5 m dlouhý s průměrem 1,1 m Laughing
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#28119Verze : 0
MOD
Malé úpřesnění-
Na pérovce je V400 - raketa 5 V11- ta byla vyvinuta pro protiletadlový systém DAL, který byl určen pro PVO Leningradu (podobně jako S-25 pro Moskvu- viz.www.pvo.webz.cz).
V roce 1963 byp projekt tohoto systému ukončen, již vybudovaná postavení byla využita pro PLRK velkého doletu S-200 VEGA.


Od roku 1963 se pravidelně několik let tyto rakety vozily na transportních vozidlech na tradičních listopadových přehlídkách, laické veřejnosti byly prezentovány jako "vysokorychlostní bezpilotní přepadové prostředky vzdušně- kosmických cílů".
Proto na "Západě" označení SA-5 GRIFFON a zařazení do kategorie protiraketových prostředků.


Proto tato chyba- raketa V-1000 byla vyvíjena pro protiraketový systém "A" o kterém jsem informoval na www.valka.cz a je na přiloženém snímku.



Nic strašného - tato oblast je stalé dosti "mlžena" a ještě se toho dozvíme!!!!
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#28192Verze : 0
Aha takže tohle je totéž...


Na "Dal" jsem narazil když jsem dělal ruské křídlaté střely (nezaměňovat se střelami s plochou dráhou letu) La-350 Burja a M-40 Buran ...


(BTW poslední vyrobené La-350 se spotřebovaly jako cíle pro "Dal")


Jen jsem nevěděl co je to za systém ... má vůbec nějaké označení v NATO kódu?
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#28256Verze : 0
MOD
Osobně bych již tuto raketu nespojoval s komplexem SA-5, to je VEGA.
Tatu záměnu jsem již vysvětlil. I expert na PLRK a systémy SSSR S. Zaloga skočil na tuto záměnu.
Otázka- z kterého zdroje jsi čerpal informace a předcházející foto???
Na fotografii je snad i stejná raketa- muzeum v Leningradě a raketa 5V11(V-400) a tu jsem našel na www.pvo.ru.
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#28268Verze : 0
Originální článek a obrázek: www.pvo.guns.ru


Citace :

Po provedení úspěšných polygonových zkoušek prvního domácího protiletadlového komplexu systému S-25 s raketami V-300, vyvinutými v OKB-301, předložili v polovině padesátých let hlavní konstruktér S.A.Lavočkin a ministr radiotechnického průmyslu V.D.Kalmykov předsedovi rady ministrů SSSR N.S.Chruščovovi návrh na vývoj perspektivního mnohokanálového protiletadlového raketového komplexu dalekého dosahu .
Po výčtu zkušeností s vývojem PLRK, protiletadlových řízených raket a naznačenými perspektivami zdokonalování a rozvoje vzdušných prostředků napadení se nabízelo vykonstruovat komplex zabezpečující střelbu s jednotnou odpalovací pozicí raket na cíle současně působících z různých směrů. Komplex protiletadlového raketového systému (později nazvaný „Daľ) měl být podle návrhu schopen současného postřelování deseti cílů deseti raketami na v té době fantastické vzdálenosti 160 – 180 km. Toto řešení dovolovalo přejít od kruhového postavení součástí systému k centrálnímu. V souvislosti s centrálním postavení radiotechnických prostředků bylo nutné zabezpečit nikoli sektorové (u S-25), ale kruhové zjištění a sledování cílů a na ně navedení protiletadlových raket.
Při maximální požadované účinné vzdálenosti PLŘS, která byla 6-8x větší ve srovnání s raketami komplexu S-25, rozlišovací schopnost RL prostředků v úhlových souřadnicích nemohla zabezpečit dostatečnou přesnost navedení raket s použitím povelového systému (Pozn.FCH: Povelový systém = měření souřadnic cíle i rakety se provádí na zemi, na zemi se také vypočítají povely pro řízení letu a ty se předají na palubu rakety) o odpovídajícímu poloměru účinnosti bojové nálože. Vycházejíce z těchto předpokladů, když pomineme povelové řízení rakety na základní části trasy, bylo přijato řešení použít na palubě rakety radiolokační samonaváděcí hlavici a používat ji na konečném úseku letu rakety k cíli.
Ve výběru možných regionů pro rozmístnění systému byly posuzovány Moskevská a Leningradská oblast. Rozmístnění nového protiletadlového raketového systému dalekého dosahu u Moskvy by při použití infrastruktury systému S-25 dovolovalo podstatně zvýšit spolehlivost PVO hlavního města. Pro Leningrad realizace mnohokanálového protiletadlového raketového systému dalekého dosahu „Daľ“ umožňovala vybudovat jeden z článků plánovaného systému PVO.
Nařízením rady ministrů SSSR číslo N 602-369 ze dne 34.března 1955 (dále jen „Nařízení“) na základě návrhu OKB-301 s ohledem na návrhy Ministerstva leteckého průmyslu, Ministerstva radiotechnického průmyslu a ministerstva mechaniky zadali rozpracovat mnohokanálový protiletadlový raketový systém „Daľ“ pro současné navedení deseti raket na deset cílů. Rakety vybavené samonaváděcími hlavicemi musí být schopny zničit cíle v dálkách do 160 km, na výškách 5 až 20 km při rychlostech cílů 1000 – 2000 km/h. Radiolokační a výpočetní prostředky musí zabezpečit zjištění cíle na dálce 300 – 400 km a navedení raket na vzdálenost 12 – 15 km k cíli. Úvodní projekt systému musí být hotov ve druhém čtvrtletí roku 1956, prototyp zařízení musí být v prvním čtvrtletí 1958 připraven k předání ke zkouškám. Lhůta zahájení továrních zkoušek protiletadlového raketového komplexu stanoveno na druhé čtvrtletí roku 1959.
Vzhledem k mimořádní složitosti díla velkého rozsahu systému řízené raketové zbraně s pokrokovou strukturou řízení, spojení a výbavy byla potřeba vytvořit širokou spolupráci vědeckých organizací a průmyslu, což bylo zabezpečeno výše zmíněným „Nařízením“.
Hlavními konstruktéry a základními zpracovateli prvků systému byly „Nařízením“ ustanoveny: OKB-301 MAP, hlavní konstruktér S.A.Lavočkin – hlavní řešitel a zpracovatel obvodů systému navedení a protiletadlové řízené rakety; pro radiolokační samonaváděcí hlavici (RL GSN) /радиолокационная головкa самонаведения (РЛ ГСН)/ - A.B.Slepuškin, NII-17 státního výboru pro radioelektroniku (MRTP); pro radiolokační systém navedení – V.V.Samarin; pro vysílací a přijímací aparaturu N.I.Belov, NIEI MRTP; pro kapalinový raketový motor startovního stupně – A.M.Isajev; pro bojovou část rakety – V.A.Suchych, KB NII-6 MSChM; radiozapalovač – N.S.Rastorgujev, NII-504 MOP; startovací a pozemní vybavení – V.P.Varšin; průtočný náporový motor – M.M.Bondarjuk, OKB-670 MAP.
Hlavní řešitel nebyl vybrán náhodně – před zahájením prací na systému byla v organizaci OKB-301 kromě útvarů, které se zabývaly projektováním raketové techniky, také složka (v budoucnu nazvaná KB-2), jež se specializovala na elektroradioautomatizaci (Pozn.FCH: fujtajbl, to je ale slovo, pro představu originál – электрорадиоавтоматикa). OKB-301 k tomuto datu mělo rozpracovánu křídlatou raketu pro výzbroj ponorek, protiletadlovou raketu V-300 a její modifikace; pro NIR „Burja“ se vyvíjela mezikontinentální křídlatá raketa, prováděly se i další práce v oblasti raketové techniky. Hlavním vývojářem radiolokační stanice kruhového obzoru pro určení souřadnic cílů a jejich sledování i pozemní aparatury navedení raketového komplexu bylo jmenováno OKB-37 Ministerstva radiotechnického průmyslu (MRTP) / Министерствo радиотехнической промышленности (МРТП)/. V průběhu projektových prací byly k propracování a vyhotovení aparatury komplexu přizvány následující podniky a organizace: NII-244 MRTP (výroba pozemních RLS, Lebeděv); NII-33 MRTP (systém aktivního dotazu – odpovědi a systém vysílání povelů – SAZO-SPK / система активного запроса-ответа и система передачи команд - САЗО-СПК/, N.I.Vjekslin); závod N 476 MRTP (velitelské stanoviště, Fedosejev); OKB-154 MAP (kapalinový raketový motor, S.A.Kosberg); závod N 81 (Kartukov), závod N 923 MAP (autopilot, Antipov); SKB-245 (řídící aparatura navedení / машина наведения – УМН/). K pracím na rozpracování i zdůvodnění struktury systému „Daľ“ byl v letech 1958 – 1963 přizván NII-2 MAP (nyní NII-AS – jedna z vedoucích institucí MAP) a také řada dalších organizací.
V důsledku mimořádně krátkých lhůt zadaných pro vytvoření systému bylo vydáno Doplňující nařízení rady ministrů z 19.března 1956 číslo N 336-255, kde byla nad plánem prací na léta 1956 – 1960 upřednostněna průmyslová výroba dvou střelbových kanálů a 200 PLŘS systému „Daľ“ pro provedení polygonových zkoušek. Složitost vytvoření systému PVO, založeného na nových technických řešení, mnoho spolupracujících podniků a dodavatelů a složitost celého projektu vyžadovala přesnou koordinaci prací, což vedlo k přijetí velkého množství Nařízení vlády a Usnesení na státní úrovni.
Podle zadání technicko-taktických potřeb z roku 1956 měl být systém schopen odhalovat cíle typu IL-28 na výšce 20 km na dálce 200 – 220 km, typu Tu-16 na výšce 20 km na dálce 260 – 280 km a na výšce 5 km na dálce 190 – 200 km. První předběžné výzkumné práce na téma „Daľ“ v OKB-301 byly ukončeny v polovině roku 1956.
Nařízením Rady ministrů SSSR z 19.května 1956 číslo N 336-255 byl upřednostněn vývoj radiolokačních prostředků průzkumu a CU (целеуказания) pro protiletadlové raketové systémy: velkého dosahu „Daľ“ a také středního dosahu S-75 (tento systém projektoval KB-1).
Ještě jedním Nařízením Rady mistrů SSSR číslo N 1218-566 z 11.listopadu 1957 bylo zadáno rozpracování a vývoj další součásti systému „Daľ“ – radiolokační stanice „Pamir“, hlavním vývojářem RLC byl stanoven NII-24. Poté, v roce 1961, RLS P-90 „Pamir“ – radiolokační stanice kruhového obzoru určená ke zjištění (a také navedení) letadel, do výzbroje byla pak přijata v sestavě jiných systémů PVO. Na bázi radiolokační stanice po přerušení prací na systému „Daľ“ byl vytvořen radiolokační uzel velké produktivity „Holm“.
V souladu s upřesněným technickým zadání, potvrzeném investorem, měly radiolokační systémy systému „Daľ“ objevit vzdušné cíle s efektivní odraznou plochou odpovídající frontovému bombardéru IL-28, letící rychlostí do 3000 km/h na dálkách do 400 km. Přitom raketa měla být schopna ničit cíle na dálkách 150 – 160 km a na výškách do 30 km. Startovní váha rakety se měla pohybovat v rozmezí 6150 – 6700 kg, bojová nálož měla mít váhu 200 kg.
V dalším průběhu při sesouhlasení technických schopností na projekt RLC trajektorových měření „Kama“, určený pro sledování rozpracované rakety „400“ v etapě letových zkoušek, OKB-301 určilo NII-244 vypočítanou vzdálenost 175 – 200 km a výšku letu 3 – 30 km. V Nařízení rady ministrů z 11.listopadu roku 1957 číslo N 1218-656, které upřesňovalo lhůty zpracování a charakteristiky součástí systému, zadali následující požadavky na schopnosti rakety: startovní hmotnost 6500 – 6700 kg, bojová nálož 200 kg, vzdálenost zničení cílů na výškách 3 – 20 km na dálce 150 – 160 km.


Pozn.FCH: systém „Daľ“ nebyl nikdy jako celek zaveden do výzbroje, některé komponenty, které byly pro něj vyvíjeny, byly pak použity v následných řešeních prostředků PVO.

SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#110120Verze : 0
Před úvodem závěr (17.4.2008):
V materiálech zde uvedených do 15.4.2008 jsou nepřesnosti.
Fórum je ale od toho, aby se názory a informace upřesňovaly.
Takže jak to vlastně je?
1) Protiletadlový raketový komplex "Dal" se jmenuje pouze "Dal" a nic dalšího, tedy žádný S-50, RZ-25 nebo něco jiného. Prostě "Dal" a nic víc.
2) RLS P-90 Pamir byl výchozí radiolokační stanicí, podle které se RLS pro "Dal" vyvíjela, v PLRK "Dal" ale použit nebyl.
3) RLS použitá v PLRK "Dal" měla označení 5N21 a jmenovala se "Dal-1".
4) Velký otazník je v tom, že PLRK "Dal" nebyl podle dostupných materiálů zaveden do výzbroje, kde se vzala minimálně tři známá palebná postavení?





Úvodem upřesnění: Úkolem PLRK S-50 Dal byla protiletadlová obrana Leningradu a ne Moskvy; k tomu sloužil PLRK S-25 Berkut, který měl vybudován celkem 56 postavení ve dvou okruzích okolo města.
Některé prameny uvádějí pojmenování PLRK S-50 Dal, některé pouze S-50 a uvádějí, že PLRK Dal je něco jiného , není ale zcela jasné, jak je to správně. Osobně se přikláním k názoru, že označení je S-50 Dal.


PLRK S-50 Dal


Zadání projektu:
Ničení cílů na vzdálenostech do 160 km, výškách 5 - 20 km a rychlostech 1000 až 2000 km/h.
Radiolokační a výpočetní systémy měly zajistit vyhledání cíle na dálce 300 až 400 km a měly zabezpečit navedení rakety do vzdálenosti 12 až 15 km od cíle.
PLRK měl být vícekanálový a měl být schopen současného působení na 10 cílů 10 raketami, tedy 10 kanálů cílových a 10 raketových.
Projekt byl vypsán nařízením rady ministrů číslo 602-369 dne 24.dubna 1955 a zadán vývojové kanceláři OKB-301.


Z celého projektu S-50 byly vyvinuty a následně vyrobeny pouze dva komponenty:
- Radiolokátor 5N91 - P-90 Pamir, který byl vyroben a pak v pěti exemplářích nasazen do bojového použití, ale použit pouze ke sledování všeobecné vzdušné situace a navádění SL. Původně se předpokládalo jeho využití právě pro PLRK S-50 Dal a poté S-200;
- Raketa typu "400" - ta byla i vyzkoušena, celkem bylo provedeno 57 zkušebních střeleb, nikdy to ale nebylo v celé sestavě (řídící okruh nikdy nebyl uzavřen).


Při použití P-90 Pamir v sestavě PLRK S-50 by byly nasazeny pro jeden PLRK dva anténní systémy umístěné 900 m od sebe, což umožňovalo tempo snímání radiolokačního obzoru 2,5 s.


Celkem bylo vybudováno pět postavení RLK P-90 Pamir:
- polygon Kapustin Jar
- Kursk
- Čerepovec
- Pjarnu
- páté místo není známo


Základní charakteristiky P-90 Pamir:
Váha pohyblivých částí anténního systému: 130 t
K RLS patřil pomocný stožár vysoký 110 m (umístěn 2 km od anténního systému)
Rozměr vysílací antény: 13,5 x 7 m
Rozměr přijímací antény: 18 x 15 m
Výkon vysílače: 2,7 až 3 MW
Rychlost otáčení anténního systému: 2,5 nebo 5 otáček za minutu
URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#242284Verze : 0
PLRK S-50 Dal - raketa typu "400"


Obrázky a fotografie, které jsou připojeny, jsem našel na různých webech a protože si již přesně nepamatuji kde, zde je alespoň jejich výčet:
www.vko.ru (hlavně radiolokátor P-90 Pamir)
www.pvo.guns.ru
www.bastion.spb.ru

SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#242285Verze : 0
PLRK S-50 Dal - transportně nabíjecí zařízení (TZM) s raketou typu "400"
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#242286Verze : 0
PLRK S-50 Dal - odpalovací zařízení
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#242287Verze : 0
PLRK S-50 Dal - nákres palebného postavení


Popis k obrázku S-50_post_01.jpg:
1. budova radiotechnického a výpočetního centra
2. základna pro umístění antén a systému SAZO (všimněte si, že jsou dvě - viz poznámka k počtu a umístění P-90 Pamir v systému S-50 Dal)
3. palebná postavení protiletadlových raket
4. klamná palebná postavení
5. autopark
6. kasárna
7. budova štábu
8. strážnice a dozorčí u vchodu do objektu


Popis k obrázku S-50_post_02.jpg:
1. kabina velení a přípravy raket
2. prostor pr umístění odpalovacího zařízení
3. zodolněný úkryt pro 5 raket
4. prostor pro překládání raket z TZM (transportně nabíjecí zařízení) na kolejové nabíjecí zařízení
5. okružní cesta


Všimněte si podoby s PLRK S-200, který byl vyvinut o pár let později: kolejové nabíjecí zařízení, zodolněné úkryty pro rakety (S-200 má 2 rakety).
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#242289Verze : 0
Doposud jsou známa tři palebná postavení PLRK "Dal::


Uglovo Loc.: 60° 5'12.04"N 30°44'19.98"E
www.wikimapia.org


Dolgaja Niva Loc.: 59°43'0.87"N 29°18'10.91"E
www.wikimapia.org


Makejevo Loc.: 60°26'57.09"N 29°42'59.55"E
www.wikimapia.org
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] -


URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#251602Verze : 0
Překlad článku z www.vko.ru
Sdružené fotografie jsem kvůli lepšímu přehledu rozdělil.



Za dálkou "Dal"


Dnes jsou TTD i vzhled protiletadlového raketového systému Semena Lavočkina známy pouze několika veteránům OPK (oboronno-promyšlennyj kompleks = obranný průmyslový komplex, u nás je zasužívanější termín vojensko-průmyslový komplex).
"VKO" (internetový magazín "Vozdušno-kosmičeskaja oborona = Vzdušná kosmická obrana, kde vyšel tento článek v originále) si neklade za cíl povědět čtenářům úplně všechno o složitém a protikladném osudu S-400 "Dal" (pozn. Franta: tady je zjevná chyba, "400" zde asi použil autor článku omylem podle označení rakety PLRK Dal "La-400") vyvíjeném Semenem Lavočkinem. Nesmíme zapomenout, že výchozí požadavky byly zadány a řešeny uprostřed padesátých let, přesto je výsledek velmi zajímavý. Mnohá řešení, použitá při vývoji PLRS Dal doposud neztratila svoji aktuálnost a životaschopnost. Jak vlastně "Dal" vypadal dnes vědí pouze jednotlivci. Magazín VKO chce odstranit tuto mezeru v historii protiletadlových raketových zbraní.


24.března 1955 bylo vydáno Rozhodnutí Sovětu ministrů SSSR a Ústředního výboru KSSS číslo 602-369ss o rozpracování systému "Dal", určeného k zachycení vysokoletících nadzvukových nepřátelských bombardérů na vzdálených přístupech k důležitým bráněným objektům a městům.


Systém "Dal" měl zabezpečit:


- vyhledání bombardérů typu Tu-16, letících na výškách od 5 do 20 km a na dálkách 160 až 300 km;
- zachycení letadel - nepřátelských bombardérů, letících na výškách od 5 do 20 km s rychlostí 1000 až 2000 km/h;
- automatické navedení protiletadlových řízených raket do vzdálenosti 12 až 15 km k cíli (na vstřícných kurzech), z kteréhožto bodu měla raketa přejít do režimu samonavedení;
- současné navedení 10 raket na 10 samostatných nepřátelských bombardérů hranicích působnosti pozemní radiolokační stanice navedení.
Jinak řečeno, systém "Dal" byl předurčen k vyhledání a ničení vysokoletících nadzvukových nepřátelských bombardérů na vzdálených přístupech k bráněným objektům letících z libovolného směru a s jakýmkoli parametrem. Protiletadlový raketový systém musel zabezpečit ničení nepřátelských bombardérů při působení jak jednotlivě, tak i ve skupinách, za libovolných meteorologických podmínek, v kteroukoli denní či noční dobu na všech výškách bojového použití při rychlosti větru u země do 25 m/s a teplotách okolí od -40°C do +50°C.
Specialisté se shodli v názoru, že vyvíjený systém "Dal" překonává všechny tuzemské i zahraniční typy protiletadlových raketových zbraní. Tento materiál, předkládaný čtenářům magazínu VKO, pojednává pouze o komplexu prostředků řízení PLRS "Dal".


Komplex prostředků řízení systému "Dal" zahrnoval:


- dvě radiolokační stanice, určené pro vyhledání a rozpoznání nepřátelských cílů, prvotní zavedení jejich souřadnic do UMN (УМН = управляющую машину наведения = řídící a naváděcí zařízení) a předávání informace o cílech do UMN při jejich automatickém sledování;
- dvě stanice SAZO (САЗО = система активного запроса-ответа = systém aktivního dotazu a odpovědi), určené pro automatické vydání informace o raketách do UMN při automatickém zachycení a automatickém sledování;
- UMN, určené k automatickému sledování cílů i raket, určení jejich souřadnic a řešení úloh navedení s vydáváním řídících povelů na stanici vysílání povelů SPK (СПК = станцию передачи команд);
- stanici vysílání povelů řízení na palubu rakety;
- palubní aparaturu příjmu řídících povelů a aktivní odpovědi "Fénix";
- radiolokační samonaváděcí hlavici "Zenit" (РЛ ГСН = радиолокационную головку самонаведения).
Radiolokační stanice, SAZO i SPK pracovaly v režimu kruhového obzoru.


Vývoj pozemní radiolokační stanice vyhledání letadel a navedení raket pro systém "Dal" byl Rozhodnutím ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR číslo 361-232 ze 17.března 1956 předán z OKB-37 MRTP do Státního svazového vědecko-výzkumného institutu číslo 244, nyní VNIIRT (ВНИИРТ = Всероссийский научно-исследовательский институт радиотехники).
V tomto období NII-244 úspěšně vyvíjel radiolokační systém "Pamir", jehož základní TTD byly velmi blízké potřebným parametrům projektované stanice pro systém "Dal".
Takticko-technické požadavky na pozemní radiolokační stanici systému "Dal" byly rozpracovány v OKB-31 MAP současně s NII-244, byly odsouhlaseny hlavními konstruktéry vývoje UMN i SAZO a potvrzeny Vrchním konstruktérem S.A.Lavočkinem v dubnu 1956.


V říjnu 1956 byly takticko-technické požadavky na RLS a protokol o změnách a doplňcích schváleny 4. hlavním odborem Ministerstva obrany a potvrzeny zástupcem ministra obrany, maršálem Sovětské svazu S.S.Birjuzovem.


V souhlasu s Rozhodnutím Rady ministrů SSSR ze 17.srpna 1956 číslo 1148-591 nastartoval NII-244 úvodní projekt pozemní RLS pro systém "Dal". Vývoj radiolokační stanice probíhal pod řízením hlavního konstruktéra Borise Petroviče Lebeděva. Úvodní projekt byl schválen ředitelem NII-244 A.P.Zemnorejem 30.listopadu 1956.
Ve spojitosti s nezvykle velkým objemem prací a krátkému času na vývoj RLS povolalo Ministerstvo radiotechnického průmyslu k této práci řadu dalších organizací svých i z jiných ministerstev.


Práce v kooperujících organizacích byly vykonávány podle zadání NII-244.



Principy konstrukce stanice


V systémech vzdáleného vyhledání letadel a navedení raket se v letech 1950 - 1960 obvykle používal komplex z několika pozemních radiolokačních stanic. Jedny vykonávaly funkce vyhledání cílů, druhé funkce spojené s navedením raket.
Panoval názor, že stanice pro vyhledání cílů nemohly být současně použity pro navedení. V závislosti na konstrukčních specifikacích a přijatých principech přehledu o prostoru tyto RLS nemohly měřit souřadnice s dostatečnou přesností. Kromě této skutečnosti mělo negativní vliv také mimořádně nízké tempo předávání informace pro realizaci navedení prostředků ničení. Proto byla data, poskytovaná RLS vyhledávání, použita pro předběžnou orientaci stanic navedení s cílem zvýšit jejich vyhledávací schopnosti. Stanice navedení pak zabezpečovala vysokou přesnost určení souřadnic a vysoké tempo předávání dat, současně ale byly její vyhledávací schopnosti velmi nízké. Z tohoto důvodu nemohly stanice navedení pracovat autonomně.


NII-244 byl zadán úkol vyvinout pozemní stanici, která zabezpečí funkci dalekého vyhledání cílů při práci v režimu kruhového obzoru s funkcí navedení raket. Tempo předávání dat a přesnost určení souřadnic této stanice musí být takové, aby bylo zabezpečeno splnění úlohy navedeni protiletadlových raket.


Pro daleké vyhledání a měření tří souřadnic cíle (azimut, dálka, výška) se v té době používaly komplexy složené z radiolokačního dálkoměru a výškoměru nebo stanice kruhového obzoru vybavené doplňkovými anténami a přijímacím a vysílacím zařízení, které současně umožňovalo určit výšku. Ve všech případech byl pro získání informace o výšce potřebný doplňující potenciál (byl potřebný vyšší výkon a plocha antén).


Skenovací výškoměry umožňovaly měření všech tři souřadnic současně. Zároveň se ale při skenování snižuje tempo předávání informace a přesnost určení úhlových souřadnic.


Radiolokační stanice systému "Dal" byla vytvořena na takovém principu, který umožňoval bez ztráty tempa předávání informace použít jednu a tutéž vyslanou energii pro určení všech tří souřadnic cíle.


Určení výšky se stalo možným v tom případě, jestliže byla součtová vyzařovací charakteristika ve směru vertikální roviny vytvořena řadou částečných vyzařovacích charakteristik pracujících přes samostatné přijímače. Při dostatečně vysokém počtu parciálních přijímacích vyzařovacích charakteristik bylo možné změřit polohový úhel cíle při přítomnosti signálu v jedné libovolné částečné vyzařovací charakteristice nebo dvou sousedních částečných vyzařovacích charakteristikách. Objevení signálu odraženého od cíle ve dvou sousedních kanálech svědčilo o tom, že je polohový úhel cíle blízký polohovému úhlu, který odpovídá průniku těchto dvou vyzařovacích charakteristik.


Při použití dodatečných příznaků (srovnání amplitud signálů, počtu impulzů, porovnání fáze sousedních kanálů) mohla být přesnost měření polohového úhlu podstatně zvýšena.


V radiolokační stanici "Dal-1" (index 5N21) se pro zvýšení přesnosti určení výšky (při práci na indikátory) používalo srovnání amplitud signálů sousedních kanálů cestou stanovení jedné doplňující úrovně, rozdělující všechny signály na dvě skupiny. Při práci na UMN byla přesnost zvýšena ještě více výpočtem srovnání počtu impulzů v sousedních kanálech.


Požadavky na přesnost měření výšky a rozlišovací schopnost v azimutu byla determinována šířka parciálních vyzařovacích charakteristik. Při daném rozsahu pracovních frekvencí byla šířka vyzařovacích charakteristik determinována rozměry anténního systému.


Šířka parciálních vyzařovacích charakteristik na dolních kanálech (jak ve vertikální, tak i v horizontální rovině) byla stanovena (na polovičním výkonu) jeden úhlový stupeň. Pro formování takových vyzařovacích charakteristik s takovou šířkou s potlačením úrovně bočních laloků v horizontální rovině (při rozsahu vlnové délky RLS "Dal-1" 19,3 až 27,3 cm) byl nutný rozměr antény 18 x 15 m.


Pro zabezpečení tempa předávání dat ve stanici "Dal-1" byly použity dva shodné anténní systémy otočené o 180°. Oba byly umístěny na společné otáčivé základně. Toto uspořádání umožňovalo předávání údajů o dálce, azimutu a výšce dvakrát za jednu otáčku celého zařízení. Bylo-li vyžadováno předávání údajů o výšce dvakrát častěji, než u ostatních souřadnic, jak je to možné při práci na indikátorech na vzdálených odstupech, bylo možné zvýšit přesnost měření výšky výpočtem střední hodnoty údajů ze dvou po sobě jdoucích period.


Pro zabezpečení jedné a téže lineární přesnosti měření výšky v celém dosahu RLS byla pro vertikální rovinu zvolena proměnná šířka vyzařovacích charakteristik. Podle míry vzrůstu polohového úhlu "izovýškové" části vyzařovací charakteristiky obzoru bylo povoleno zvětšení úhlové chyby ve spojení se zmenšením vzdálenosti. Šířka vyzařovacích charakteristik prvních sedmi dolních kanálů každé antény byla prakticky stejná a rovnala se jednomu úhlovému stupni. Ostatní vyzařovací charakteristiky každé antény se postupně rozšiřovaly. Nejvrchnější kanály, které byly orientovány na maximální polohový úhel (29° až 30°) měly šířku 3°.


Perioda předávání dat jednou radiolokační stanicí se dvěma anténami byla 3,6 až 4 sekundy a mohla být regulována změnou rychlosti otáčení. Zvětšení rychlosti otáčení ale vedlo ke snížení přesnosti určení azimutu, což bylo způsobeno menším počtem impulzů v "pačce" (to je taková ta houska, která se po odražení od cíle udělá).


Při práci systému "Dal" na vysoko a rychle letící cíle vznikla nutnost snížení periody snímání obzoru na 2,7 sekundy. Pro zabezpečení tohoto režimu bylo přijato řešení použitím dvou stejných radiolokačních stanic synchronně pracujících pro jednu řídící stanici navedení. V takovém případě se perioda předávání údajů jednotlivou radiolokační stanicí snížila na 5,4 sekundy, což mělo kladný vliv na několikanásobné zvýšení přesnosti měření azimutu.


K určení souřadnic byl použit systém aktivního dotazu a odpovědi (SAZO). Z několika možných byla přijata ta varianta, ve které jsou pozemní zařízení dotazu odděleny od zařízení příjmu aktivní odpovědi.


Dotaz prováděly samostatné vysílače, které pracovaly v centimetrovém pásmu přes samostatné antény.Ty se pohybovaly synchronně a soufázově se základními anténami RLS.


Příjem odpovědi byl realizován základními anténami RLS na frekvenci, která byla uprostřed vlnového rozsahu RLS.Měření výšky rakety bylo prováděno stejnou metodou jako u cíle, tzn. metodou parciálních vyzařovacích charakteristik, ale na signál aktivní odpovědi. Přijímačů aktivní odpovědi bylo o dva více na každou anténu než přijímačů signálu odražených od cíle, protože bylo potřeba zvětšit snímaný prostor v polohovém úhlu na 60°.


Všem výsledným vyzařovacím diagramům snímání prostoru, které byly tvořeny z částečných vyzařovacích diagramů, měly podobné obecné nedostatky, a to buď ořezané obrysy snímaného prostoru v místech překrytí vyzařovacích charakteristik, nebo nehospodárné rozdělení energie ve sdílených zónách sousedních vyzařovacích diagramů. V prvním případě se silně zkracoval dálkový dosah RLS při měření polohového úhlu, což vedlo k propadům ve viditelnosti pod hranicemi polohového úhlu. Ve druhém případu byly propady menší, ale bylo to vykoupeno cenou dvojnásobné spotřeby energie v těch zónách, kde byla viditelnost dobrá i bez toho.


V radiolokační stanici "Dal-1" byl tento nedostatek odstraněn cestou dvou opatření:
1) Vyzařovací charakteristiky při vysílání byly formovány tím samým zrcadlem, ale samostatnými zářiči a podle vlastní konfigurace se blížily zákonu "kosekans na druhou";
2) Použití dvou antén na jedné stanici umožňovalo orientovat místa překrytí parciálních vyzařovacích diagramů jedné antény tak, aby byly umístěny do míst maximálních hodnot vyzařovacích diagramů antény druhé. Obrysy výsledného vyzařovacího diagramu prostoru snímání při práci na dvě antény tak byly podstatně plynulejší.


Použitá metoda měření výšky dobře korespondovala s potřebou ochrany stanice před pasivním rušením.


Různý směr a rychlost větru v různých výškách vedly v vytváření širokého spektra pasivního rušení. To mělo za následek, že všechny známé způsoby koherentně impulsní práce nebyly efektivní. Použití parciálních vyzařovacích diagramů, zploštěných ve vertikální rovině, zužovalo spektrum pasivního rušení a dovolilo opět použít koherentně impulsní metodu jako ochranu před pasivním rušení.


Ve stanicích kruhového obzoru bylo potřeba zabezpečit současné určení souřadnic mnoha různě rozmístěných cílů vzhledem ke stanici, na různých dálkách a v různých směrech.


Protože radiální rychlosti větru v různých výškách a místech snímaného prostoru se lišily, byla možná kompenzace signálů rušení obvyklou koherentně impulsní metodou pouze tehdy, pokud byl použit systém programové změny fáze koherentního heterodynu.


Tak náročnou úlohu však nebylo potřeba řešit za předpokladu, že by byla použita metoda práce na různých frekvencích. Tato metoda byla realizována v RLS "Dal-1". V tomto případu byly všechny možné rychlosti větru v málo necitlivé oblast vyzařovacích charakteristik vysílání, proto nebylo potřeba použít programové řízení heterodynu.


Druhou předností této metody bylo automatické odstranění slepých rychlostí.


Metoda práce na různých frekvencích vyžadovala použití ne jednoho, ale dvou vysílačů s různou frekvencí na každou anténu (rozdíl byl cca 70 MHz) a také dvoukanálového příjmu.


Experimentální práce provedené v průběhu vývoje RLS "Dal-1" ukázaly, že při práci se dvěma vysílači s polovičním výkonem místo jednoho s výkonem plným nedochází k plné spotřebě výkonu vysílačů, že se ušetří 13% energie při dálce působení na 50% dosahu. Současně s tím dálky, charakterizované vyšší pravděpodobností vyhledání, potřebné pro režim automatického sledování jsou při dvoufrekvenční práci mnohem výhodnější


Práce stanice při současném použití dvou různých frekvencí je také mnohem výhodnější z hlediska ochrany před aktivním rušení.


Pokud byla aktivně zarušena jedna frekvence z každé antény, to znamená dvě frekvence ze čtyř, zkracoval se dosah stanice a tempo předávání souřadnic se snížilo na polovinu.


Pro zmenšení působení aktivního rušení byla přijata opatření ke snížení úrovně parazitního vyzařování bočních laloků vyzařovacích charakteristik směrovosti antén v horizontální rovině. V oblasti dolních úhlů byly tyto úrovně doladěny na 25 dB.



Prostředky indikace a spřažení stanice s UMN


Pro sledování radiolokační informace přicházející z přijímacích traktů RLS se v systému "Dal" používal komplex prvotních indikátorů. Pro sledování informace o cílech a raketách, které byly sledovány UMN, se používal komplex druhotných indikátorů.


Komplex prvotních indikátorů sestával z indikátorů kruhového obzoru (IKO), indikátorů sektorového obzoru (V-indikátory), indikátorů výšky (H-indikátory) a indikátorů polohového úhlu (E-indikátory).


Na IKO a V-indikátory postupovala informace ze smíšených výstupů první i druhé antény v podobě odražených radiolokačních paketů. Na E-indikátory a H-indikátory postupovala informace v podobě dvojkového kódu, který odpovídal polohovému úhlu a výšce cíle. Kódy byly vyráběny v komplexu obvodů výpočtu výšky. Aparatura komplexů prvotních indikátorů byla rozmístěna v řídicích indikátorových skříních na technickém pracovišti (IKO, V-indikátor a H-indikátor) a v pultech velitelského stanoviště komplexu "Dal".


Na obrazovce IKO se sledovala všeobecná vzdušná situace v prostoru působnosti RLS v polárních souřadnicích "azimut - dálka". Předpokládala se možnost přepínat dálkový rozsah IKO (0 až 300 km, 50 až 350 km, 50 až 500 km).


Kvůli možnosti sledování informace přicházející z obou antén RLS se v IKO používala metoda rozkladu ob jednu periodu. V-indikátor byl určen ke sledování části prostoru v souřadnicích azimut - dálka v podrobnějším rozlišení, aby bylo možné mít přesnější souřadnice a vidět sestavu vzdušných objektů. Střed zobrazené situace na V-indikátoru byl odvozen od polohy elektronické značky na obrazovce IKO.


H-indikátory byly určeny k určení výšky vzdušných objektů v azimutálně dálkovém sektoru, odpovídajícímu sektoru na V-indikátoru.


V-indikátory byly určeny k prohlížení sektoru ve "velkém" strobu, zadaném z UMN. Z obrazovek V-indikátorů, umístěných v pultu ručního sledování PRS (ПРС = пульт ручного сопровождения), se provádělo poloautomatické snímání souřadnic vzdušných objektů a jejich předávání do UMN v režimu ručního sledování.


E-indikátory, pracující ve dvojici s V-indikátorem, byl určen k prohlížení daného sektoru v polohovém úhlu v hranicích "velkého" strobu UMN. Z obrazovek E-indikátorů, které byly umístěny v PRS, se provádělo poloautomatické snímání polohového úhlu vzdušného objektu v režimu ručního sledování.


Počáteční zavedení souřadnic cíle do UMN prováděl operátor pultu zavedení cíle PVC (ПВЦ = пульт ввода целей) z obrazovky IKO ztotožněním značky značkovače se značkou cíle sešlápnutím pedálu výdeje nových údajů.


Informace o vzdušných objektech, zobrazovaná na indikátorech PVC a PRS, se zaváděla v podobě dvojkových kódů do UMN přes komutátor souřadnic. V komutátoru se provádělo postupné předávání údajů do UMN z pultů PVC a PRS a transformace této informace do podoby potřebné pro UMN.


Druhotný komplex sestával z indikátorů všeobecné situace a indikátorů tří parametrů - výšky, rychlosti a času. Na indikátorech všeobecné situace byly zobrazovány značky cílů (raket) a pravoúhlých souřadnic. S každou značkou se současně zobrazovalo číslo cíle (rakety), odpovídající číslu objektu v UMN, a značka příznaku objektu "raketa" nebo "cíl".


Na indikátoru tří parametrů, v závislosti na nastaveném režimu, se zobrazovala výška, rychlost nebo čas, který zbýval do vstupu cíle do prostoru odpálení a do výstupu z něj.


Na základě úvodního projektu a protokolů vazby aparatury radiolokační stanice s aparaturou UMN, SAZO, SPK a KP byl v NII-244 proveden pracovní projekt radiolokační stanice komplexu "Dal".


Experimentální model RLS komplexu "Dal" byl vyroben v NII-244, v továrnách GKRE a Sovnarchozov v letech 1957 až 1959 a postaven byl v objektu 35 (dá se také říci "Ploščadka No. 35) polygonu GNIIP-10 (Sary-Šagan) MO SSSR v březnu 1959.


Autonomní zkoušky RLS komplexu "Dal" probíhaly na polygonu GNIIP-10 MO pod vedením NII-244 s účastí představitelů Ministerstva obrany. Zpráva o provedení autonomních zkoušek experimentálního modelu RLS systému "Dal" byla podepsána 27.února 1961 s následujícím závěrem - "Výsledky provedených zkoušek ukazují, že aparatura RLS odpovídá základním bodům technicko-taktického zadání a může být připuštěna k první etapě celkových zkoušek" (zde je v originálu použit termín " контурных испытаний", čímž se míní zkoušky v uzavřeném okruhu, tedy všechny prostředky včetně navedení rakety na cíl).


Autoři děkují veteránce Institutu Nině Ivanovně Tomilinové za pomoc v hledání archivních materiálů. Fotografie jsou z archívu VNIIRT a jsou publikovány poprvé.


Vadim KORLJAKOV
generální ředitel OAO "Všeruské NII radiotechniky"


Jurij KUČEROV
poradce generálního ředitele OAO "Všeruské NII radiotechniky"



Plný text k obrázku RLS_5N21_Dal-1.jpg:


Radiolokační stanice systému "Dal-1" 5N21 byla postavena na základě RLS P-90 Pamir a podle vnějšího vzhledu jí byla velmi podobná. Na první pohled se odlišovala tím, že měla na anténním systému doplňkové antény zařízení SAZO(systěma aktivnovo zaprosa - otvěta = systém aktivního dotazu - odpovědi) a SPK (systěma pěredači kommand = systém vysílání povelů).
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - Radiolokační stanice systému Dal-1 5N21

Radiolokační stanice systému "Dal-1" 5N21
URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#251606Verze : 0
Fotografie velitelského stanoviště


Pokračování
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pracoviště hlavního inženýra

PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pracoviště hlavního inženýra
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult ručního sledování

PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult ručního sledování
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult náčelníka odpalovacích ramp

PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult náčelníka odpalovacích ramp
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pracoviště velitele a náčelníka štábu komplexu

PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pracoviště velitele a náčelníka štábu komplexu
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult komutace a startu

PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult komutace a startu
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult zavedení cílů

PLRK Dal - Velitelské stanoviště - Pult zavedení cílů
URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#251647Verze : 0
Fotografie z radiolokační stanice 5N21 "Dal-1"


Dokončení
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Radiolokační stanice 5N21 Dal-1 - Indikátory velitelského stanoviště

PLRK "Dal" - Radiolokační stanice 5N21 "Dal-1" - Indikátory velitelského stanoviště
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Radiolokační stanice 5N21 Dal-1 - Pult velitele komplexu

PLRK "Dal" - Radiolokační stanice 5N21 "Dal-1" - Pult velitele komplexu
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Radiolokační stanice 5N21 Dal-1 - Pult ručního sledování

PLRK "Dal" - Radiolokační stanice 5N21 "Dal-1" - Pult ručního sledování
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Radiolokační stanice 5N21 Dal-1 - Přijímací a potenciáloskopová aparatura

PLRK "Dal" - Radiolokační stanice 5N21 "Dal-1" - Přijímací a potenciáloskopová aparatura
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - PLRK Dal - Radiolokační stanice 5N21 Dal-1 - Celkový pohled na indikační aparaturu

PLRK "Dal" - Radiolokační stanice 5N21 "Dal-1" - Celkový pohled na indikační aparaturu
URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#251717Verze : 0
Na https://photofile.name/users/igorull/549860/ je fotoalbum "Vojenská technika v ulicích Moskvy (rok 1967)".


Mimo jiné jsou tam dvě pěkné fotografie rakety typu "400", která byla vyvinuta pro PLRK Dal.
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - Raketa 400 PLRK Dal

Raketa "400" PLRK Dal
SOV - Dal [kód NATO: SA-5 Griffon] - Raketa 400 PLRK Dal

Raketa "400" PLRK Dal
URL : https://www.valka.cz/SOV-Dal-kod-NATO-SA-5-Griffon-t9083#286069Verze : 0