Republika československá a jeji branná moc v roce 1938

Autor : 🕔24.09.2018 📕2.025
Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč
♡ Chci přispět

Republika československá měla charakter parlamentní demokracie s presidentem jako hlavou státu, přísně oddělenou mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Její státní forma byla dána ústavou z roku 1920, základní záležitosti ve vojenské oblasti kodifikoval branný zákon z roku 1920 a jeho novely.

Československá branná moc byla budována na podkladě všeobecné branné povinnosti a podle kádrového systému, přičemž zahrnovala aktivní armádu, I. zálohu (do 40 let) a II. zálohu (od 41 do 50 let). Délka presenční vojenské služby se měnila, od poloviny třicátých let trvala opět 24 měsíců.

Podle svých úkolů se jednotná branná moc dělila na zbraně a služby. Funkci vrchního velitele zastával president republiky, který v případě branné pohotovosti jmenoval hlavního velitele, stojícího v čele polní armády, jež vedla bojové akce. Řízení činnosti zápolní armády spadala na ministra obrany.

V říjnu 1933 došlo k vytvoření nejvyššího politického orgánu, zabývajícího se přípravou a organizací obrany státu, jímž se stala Nejvyšší rada obrany státu. V jejím čele stál předseda vlády, jejími členy byli jednotliví ministři, které do rady jmenoval na návrh předsedy vlády president republiky. Ke stálým členům rady náleželi také dva nejvyšší vojenští funkcionáři, generální inspektor branné moci a náčelník Hlavního štábu branné moci, ti však měli pouze poradní hlas. Právo na svolání členů rady měl jednak předseda vlády, jednak president republiky, který v takovém případě zasedání rady osobně předsedal. Zvláštním zákonem byly Nejvyšší radě obrany státu podřízeny Meziministerský sbor pro věci obrany státu a Generální sekretariát obrany státu (byl součástí Hlavního štábu branné moci) jako pomocné orgány pro vedení agendy. Rada na svých zasedáních projednávala opatření k reorganizaci a modernizaci branné moci, k zabezpečení potřebných finančních prostředků pomocí řádných i mimořádných rozpočtů a k ekonomickému zabezpečení obrany země.


Armádní generál Ludvík Krejčí

V literatuře je často citován bonmot hlavního velitele dohodových vojsk maršála Ferdinanda Foche, jenž prý při pohledu na mapu nově uspořádané střední Evropy prohlásil, že Československo může ubránit pouze dobrý ministr zahraničí. Pokud byl tento výrok opravdu pronesen, vycházel určitě ze zkušenosti francouzské armády na počátku první světové války a francouzský maršál v něm reagoval na skutečnost, že Republika československá měla příliš malou operační hloubku pro vedení manévru v prvních válečných dnech a týdnech. Přeneseně výrok znamená, že Československo nemělo šanci se bez spojenců ubránit. Problém československé zahraniční politiky však spočíval v tom, že své zásady koncipovala na základě neměnnosti versailleského systému, který chtěla udržovat třeba i silou. Proto zahraniční politika spoluvytvářela ofenzivní odstrašovací koalice, jež měly zabránit revizi systému, a to i v době, kdy naše země byla ve snaze o udržení systému osamocena. Nebezpečí dané politiky však spočívalo ve skutečnosti, že se tři z pěti československých sousedů cítili daným systémem poškozeni, takže s jeho postupnou destrukcí hrozba z jejich strany narůstala. Naše diplomacie neučinila nic, čím by danou hrozbu omezila, a také v polovině třicátých let se držela koncepce odstrašování. V září 1938 daná koncepce byla následující: maďarskou hrozbu eliminovalo spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií, polská hrozba byla kryta spojenectvím se Sovětským svazem a německá hrozba měla být rušena spojenectvím s Francií. Reálná ale byla jen eliminace maďarské hrozby, neboť maďarská politika revize ohrožovala Rumunsko více, než Československo. Maďarsko si přitom své faktické bezbrannosti vůči Rumunsku bylo vědomo. Složitější byla případná hrozba ze strany Polska, i když zde šlo o hraniční spor minimálního rozsahu. Připravenost Moskvy zaútočit při vhodné zámince na Varšavu nemůže být zpochybněna ani z hlediska politické vůle, ani z hlediska vojenských možností. Problém spočíval v tom, že sebevědomí polské generality bylo natolik vysoké, že svého východního souseda v roce 1938 za nebezpečí nepovažovala. Jediným pozitivem zde byla skutečnost, že polské sebevědomí by vůbec nepřipustilo možnost spolupráce s dalším protivníkem Prahy, a že se polské nároky šlo řešit ústupkem. Největším problémem tak bylo německé sousedství a nároky na území obývané německou menšinou. V tomto případě varianta ústupku ze strany Prahy nepřipadala v úvahu, a to zvláště po obsazení a začlenění Rakouska do Velkoněmecké říše. Od toho okamžiku existovala pouze dvě řešení – politická kapitulace nebo válka. A právě u tohoto protivníka se prokázala ošidnost předchozí československé diplomacie. Odstrašující prvek československo-francouzského spojenectví přestal být funkční, neboť Paříž nebyla ochotna jít kvůli Československu do válečného konfliktu. Bezpečnost státu v této fázi a proti tomuto nepříteli mohla zabezpečit pouze branná moc, neboť diplomacie fatálně zklamala.

Československo bylo ve druhé polovině třicátých let jediným státem střední velikosti na světě, který byl schopen zabezpečit veškerou výrobu vojenské výzbroje a výstroje vlastním vojenským průmyslem – to kromě něho dokázalo pouze sedm států na světě, ovšem tyto státy měly charakter velmocí. Navíc, až na několik výjimek (bombardovací letouny, malorážové protiletadlové kanóny, tančíky), byla veškerá výzbroj, jež se v září 1938 u vojsk nacházela, i domácí konstrukce. Československo tak bylo koncem třicátých let fakticky soběstačné ve výrobě výzbroje a výstroje pro mírovou armádu a mohlo si vytvořit dostatečné zásoby výzbroje a střeliva pro případ branné pohotovosti státu. Na základě včasného rozhodnutí Nejvyšší rady obrany státu, která předpokládala možnost válečného narušení ekonomické základny, byla výroba střeliva fragmentována do velkého množství malých výrobních prvků a přesunuta do východních oblastí státu, podobně byly zabezpečeny též opravárenské kapacity pro jednotlivé druhy bojové techniky. K dispozici již také byly utajené linky pro výrobu chemických zbraní, přičemž část z nich již byla k dispozici v několika tajných skladech.

Československo mělo rozsáhlý petrochemický průmysl, jeho zdroje se však nacházely mimo území republiky, ve spřáteleném zahraničí. Výroba pohonných hmot ale byla zabezpečena s přidáním domácí surovinové složky a došlo k vytvoření strategických zásob na vedení několika týdnů bojových akcí. V okamžiku mobilizace byly připravené zásoby pohonných hmot většinou decentralizovány a zčásti předány přímo příslušným jednotkám polní armády. Velká pozornost byla věnována otázkám přepravy sil a prostředků, jež byla realisticky předpokládána v nočních hodinách, a pro její zabezpečení a udržení bylo vyčleněno množství opravárenských kapacit, jak pro železniční, tak pro silniční dopravu.

Mírová armáda, čítající v létě 1938 asi 195 000 vojáků (z toho téměř 9 000 důstojníků), se mobilizací proměnila na válečnou armádu o síle více než 1 100 000 vojáků, z nichž bylo téměř 45 000 důstojníků. Všichni důstojníci měli úplné středoškolské vzdělání, přičemž mnoho z nich mělo ukončené vzdělání vysokoškolské. Asi 5 % aktivních důstojníků byli důstojníci generálního štábu, prakticky všichni důstojníci měli absolvovány potřebné kursy pro výkon předpokládané funkce v rámci válečné armády a většina z nich také měla dostatečnou praxi. Veškeré vojenské školství, od poddůstojnických škol až po Vysokou školu válečnou a Vysokou školu intendantskou, se nacházelo na našem území a podléhalo jednotnému systému přípravy velitelského sboru všech stupňů a specialistů všech profesí. Vojenská profese byla vysoce prestižní a výběr na všechny typy vojenských vzdělávacích zařízení mohl být prováděn z výrazného nadbytku zájemců. Československý velitelský sbor byl navíc v létě 1938 ve srovnání se situací v mnoha jiných armádách určitou anomálií. Fakticky všichni vyšší velitelé a většina velitelů vojskových těles měla za sebou válečnou praxi v mnohem vyšších funkcích, než bylo předpokládaným standardem. Vysvětlení je dáno skutečností, že většina výše uvedených velitelů prošla za první světové války a během občanské války v Rusku jednotkami československých legií, přičemž zde zastávali mnohem vyšší funkce, než jejich vrstevníci v dalších evropských armádách. V této situaci, zvláště u ruských legií, navíc působil nemilosrdný přirozený výběr – ve velitelských funkcích se udrželi jen schopní, kteří následně zůstali vojenskému povolání věrni. Standardní dvacetiletý cyklus obměny velitelského sboru dostal většinu bývalých nižších velitelů legií, kteří osvědčili své schopnosti v bojových akcích, do vyšších velitelských funkcí právě ve druhé polovině třicátých let.

Obecně platí pravidlo, že žádná armáda není nikdy v úplnosti připravena na vedení válečných akcí, nemá plánované množství nejmodernějších zbraní, úplně všichni velitelé nemají požadované vzdělání a praxi, úplně všichni vojáci nemají dokončený výcvik. Příprava vojska na válečný konflikt je nikdy nekončícím procesem a ani stát, který zahajuje válečné akce z vlastní iniciativy (tedy agresor) není na válku v úplnosti připraven. Případná oběť agrese bývá v situaci mnohem horší, neboť válečná akce ji zasahuje ve fázi onoho nekončícího procesu, kterou si nemůže vybrat. Shodou okolností, doplněnou nezbytnými schopnostmi koncepční práce ze strany velitelského sboru, však československý stát i jeho branná moc byly na podzim 1938 v téměř vrcholné fázi onoho nikdy nekončícího procesu přípravy na obranu země. Samozřejmě, že československá branná moc měla mnoho nedostatků, stejně jako všechny ostatní armády. Při sledování všech faktorů vojenské síly státu se však dostávala k určitému optimu, jež sice bylo možné reálně ještě dále zlepšit, ale přesto bylo na tak vysoké úrovni, že lepší již ve 20. století nezískalo. Pokud měla československá branná moc někdy v historii šanci dosáhnout nejlepšího výsledku v bojových akcích, bylo to právě na podzim 1938. Případně jinak řečeno, nikdy jindy nemohla československá branná moc sama dosáhnout během vojenského konfliktu na obranu vlasti více, než právě tehdy.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔24.09.2018 📕2.025