Československé letectvo v sudetské krizi - obecná úvaha

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 19.913

Letectvo tvořilo jednu ze šesti hlavních zbraní československé branné moci, přičemž za téměř 20 let své existence si vytvořilo vcelku výlučné postavení, rozeznatelné na první pohled barvou vojenských stejnokrojů, odlišnou pobočnou zbraní a honosnými odbornostními odznaky. Specifické postavení zbraně bylo dáno také zvláštním způsobem řízení, kdy pro ně byl v mírovém období vyčleněn celý odbor ministerstva národní obrany. Od roku 1934 přešlo letectvo na trojstupňový systém velení na úrovni ministerský odbor – zemské velitelství – vojskové těleso, v roce 1936 bylo do této struktury začleněno také dělostřelectvo obrany proti letadlům.

Reklama

Také vojenské letectvo se snažilo využívat bojovou techniku pouze domácí konstrukce a výroby, případně domácí licencované výroby, zmenšení závislosti na zahraničních dodávkách pohonných hmot bylo dosaženo rostlinnou příměsí. Veškerá výzbroj, výstroj a přístrojové vybavení bojových letadel pak byla domácího původu, v případě leteckých motorů pak licencované domácí výroby. Také zde si toto postavení drželo Československo jako jediný z menších evropských států.

Období značného posilování vojenského letectva bylo v Československu zahájeno již na konci dvacátých let. V březnu 1929 byl připraven plán rozvoje pro období let 1929 až 1942. Došlo k výrazné modifikaci předchozích představ, neboť počty jednotek se v určeném období měly reálně zdvojnásobit a dosáhnout stavu 42 bojových letek. Plán byl rozpracován do tří etap a pro každý rok bylo přesně stanoveno, jaké jednotky budou vytvořeny. Počátkem května 1936 bylo rozhodnuto, kvůli zostřování mezinárodní situace, urychlit výstavbu nových jednotek, takže na počátku roku 1938 měla mít československá branná moc k dispozici 55 bojových letek (16 pozorovacích, 21 stíhacích, pět zvědných, sedm lehkých bombardovacích a šest nočních bombardovacích) s plnými stavy letadel a leteckého personálu a s potřebnou válečnou zálohou. O celou třetinu byl navýšen požadovaný počet stíhacích letek a zdvojnásoben byl původní předpoklad ohledně počtu denních bombardovacích letek. Bylo také rozhodnuto o rozmístění pluků na několika letištích, přičemž v této věci došlo na podzim 1937 k určité modifikaci původního plánu. Předpokládalo se, že na počátku roku 1939 budou k dispozici nová stálá vojenská letiště, plně vybavená podzemními sklady pohonných hmot a letecké munice, ubytovacími a opravárenskými kapacitami, sítí radiostanic a povětrnostních stanic. Měla být také zahájena výstavba radiogoniometrické sítě. Vybraná letiště, určená pro těžší letouny, měla dostat betonové vzletové a přistávací dráhy. Teprve po následném rozčlenění jednotek a jejich vybavení moderními bojovými stroji se mělo uvažovat o případném dalším posílení početních stavů.

Ambiciózní plán z května 1936 se podařilo realizovat jen z části. Došlo sice k postavení plánovaných jednotek, takže vojenské letectvo mělo od počátku roku 1938 k dispozici 55 bojových letek, ovšem výstavba nových letišť nebyla do září 1938 dokončena, takže nová mírová distribuce leteckých oddílů a setnin byla provedena jen zčásti. Nejsložitější ovšem byla situace ve výzbroji. Moderní letouny se koncem léta 1938 dostaly pouze do stadia zalétávání prototypů či stavby prvních strojů, vybavení čtyř denních bombardovacích letek a několika rojů zvědných letek bylo možné pouze nákupem moderních strojů a jejich výrobní licence v zahraničí. Do branné pohotovosti státu v září 1938 tak československé vojenské letectvo vstupovalo s pevnou a ukončenou organizační strukturou a vycvičeným leteckým personálem, ale s výzbrojí, jež se v dané době blížila k samotné mezi efektivního válečného nasazení. Její výhodou ovšem byla skutečnost, že na ni byl veškerý letecký personál (létající i pozemní) zvyklý, byla unifikována a k dispozici v dostatečných počtech. Podle tabulek počtů měly mít bombardovací letky po devíti a ostatní letky po 12 bojových letounech. Za branné pohotovosti dosáhly stíhací a lehké bombardovací letky průměrného stavu 11 strojů, pozorovací a zvědné letky devět strojů a noční bombardovací letky osmi strojů. Díky dostatečnému množství vycvičeného personálu bylo možné počet stíhacích letek navýšit o dvě, takže na konci září 1938 mělo československé letectvo k dispozici 57 bojových letek.

Obrovskou výhodou, kterou lze ocenit při porovnání s počátkem válečných akcí v Polsku, Jugoslávii a Sovětském svazu, byla skutečnost, že naše bojové letky se již od poloviny září 1938 nacházely mimo stálé letecké základny na polních letištích. Protože síť polních letišť byla během léta 1938 stanovena zcela nově, neměl protivník o rozmístění jednotek žádné informace. Československá bojová letadla tedy nebylo možné zasáhnout překvapujícím leteckým úderem, jenž se německému letectvu za druhé světové války tolikrát podařil. Přitom působení na polních letištích bylo v letectvu intenzivně cvičeno od poloviny dvacátých let, technika byla nezpevněnému terénu přizpůsobena, týlové opravárenské a zásobovací kapacity byly plně mobilní a schopné zabezpečit polní letiště vším potřebným.

Při vyhlášení mobilizace se letecké jednotky již nacházely v plné bojové pohotovosti a připravené operační rozvinování československé branné moci aspoň zčásti krýt. Protože však k narušení nedošlo, byly všechny letouny připraveny k plnění operačních úkolů prvních dnů a možná i týdnů války.

Československé vojenské letectvo bylo po provedeném operačním rozvinutí rozděleno do tří úrovní. Na sborové úrovni se nacházely pozorovací letky, na armádní úrovni zvědné letky, stíhací a částečně i lehké bombardovací peruti, na úrovni hlavního velitelství byly soustředěny stíhací a noční bombardovací peruti. Vzhledem k uzavřeným dohodám s Francií byla část osob a letištních kapacit vyčleněna pro zabezpečení činnosti jednotek francouzského vojenského letectva na našem území a při bojových přeletech mezi Francií a Československem. Některá letiště na východě země byla naproti tomu připravována na případnou sovětskou leteckou pomoc, která mohla mít buď charakter dodávek bojových letadel, nebo přímé nasazení leteckých jednotek. Existují vcelku věrohodné dokumenty, které přesně specifikují, kterých jednotek se toto nasazení mělo týkat. Nelze ani vyloučit, že na konci září 1938 se přímo v Československu nacházela skupina sovětských vyšších leteckých důstojníků, začleněných do zvláštní vojenské mise.

Reklama

Československé vojenské letectvo nebylo vytvořeno k boji o dosažení či udržení letecké převahy. Pro podzim 1938 mělo stanoveno několik úkolů, k jejichž splnění chtělo napřít všechny síly, a to i v rámci tzv. jednocestných bojových misí, u nichž šance na návrat nebyla příliš velká. První takovou akcí mělo být bombardování nepřátelských železničních uzlů, důležitých pro rozvinování a hlavně zásobování vojsk. Klíčovým cílem byl v tomto případě železniční uzel v Linci, nacházející se na prakticky jediné železniční trati, umožňující posilování a zásobování německých jednotek v prostoru severně od Vídně. Mezi další cíle patřila železniční nádraží ve Vratislavi, Drážďanech a Norimberku, na jejich vyřazení by však již asi nezůstaly volné kapacity. Druhým cílem měly být nepřátelské tankové a motorizované kolony, pronikající do nitra českých zemí. Výcvik v této bojové činnosti byl veden po celé jaro a léto 1938. Na konci září 1938 byla v sestavě I. a IV. armády vytvořena dvě letecká uskupení, každé tvořené dvěma stíhacími a jednou lehkou bombardovací perutí. Jejich cílem se měla stát zjištěná uskupení německých tankových divizí, a to pokud možno v prostorech, kde by se nebyly kvůli terénu schopny rozvinout. Pokud by se letecký úder tohoto typu podařilo realizovat, až 70 nasazených letadel mohlo na nerozvinuté nepřátelské sestavy svrhnout asi 15 000 kg leteckých bomb.

Představitelé československého vojenského letectva se rozhodli bojové stroje zavčas rozptýlit na polní letiště a nasadit je hned v počátcích bojové činnosti do riskantních akcí, které by ale v případě aspoň částečného úspěchu mohly výrazně ovlivnit situaci pozemních jednotek. Bylo jim totiž jasné, že proti prudce rostoucímu německému vojenskému letectvu není možné bojovat podle daných standardů. Pro případné oslabení německých rychlých jednotek bylo československé velení ochotné obětovat vlastní letectvo (jež by s jinou taktikou muselo být stejně zničeno v leteckých bojích) a následně vést bojové akce pod nebem, ovládaným německými bojovými stroji.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více