Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 5. Sovětské zájmy a geopolitika

Autor : 🕔10.04.2018 📕876

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Seriál

  1. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968
  2. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 1. Úvod
  3. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 2. Teoretické základy sovětského vojenství
  4. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 3. Sovětská armáda v šedesátých letech
  5. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 4. Organizace Varšavské smlouvy
  6. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 5. Sovětské zájmy a geopolitika
  7. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 6. Závěr
  8. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 7. Informační zdroje

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč
♡ Chci přispět

Sovětská vojenská teorie se oficiálně vůči geopolitice jako vědecké disciplíně (tedy u Sovětů nevědecké) vymezovala jednoznačně ideologicky a z valné části bez znalosti jejího předmětu a obsahu, o čemž svědčí tato oficiální definice:

Geopolitické teorie jsou antivědecké reakční koncepce, vycházející z představy, že základem mezinárodní politiky nejsou sociální vztahy třídně-antagonistických společností, ale geografické faktory a nerovné postavení lidských ras.[1]

Přesto lze ovšem předpokládat, že geopolitickými aspekty se sovětští vojenští (a snad nejen vojenští) teoretici aspoň zčásti zabývali, protože od počátku devadesátých let lze v ruské vědě sledovat přímo explozi geopolitických odborných publikací, které zasahují do mnoha oborů, včetně vojenské teorie.[2] Vzhledem k propracovanosti ruských geopolitických prací bylo předchozí rozsáhlé studium oboru nezbytné.[3] Ke kategoričtějším soudům ohledně propagandistické teorie a reálné praxe v této oblasti nám chybí více informací o logickém a rozsáhlém zájmu sovětských vojenských teoretiků o většinu zahraničních teorií nejpozději od konce dvacátých let svědčí skutečnost, že mnoho „západních“ (britských, francouzských a hlavně německých) teoretických publikací bylo pro studijní účely přeloženo a vydáno.[4]

 

4.1. Mackinderovy teorémy

Práce Halforda J. Mackindera s názvem Demokratické ideály a realita vyšla již roku 1919,[5] přičemž autor v ní výrazně rozšířil své předválečné představy ohledně střetu pozemních a námořních mocností. Pro sovětské vojenské teoretiky mohla mít jeho kniha velký význam, neboť dokazovala neporazitelnost jejich země ve válce proti námořním mocnostem – Velké Británii, Japonsku a Spojeným státům americkým. Přitom Mackinder svoji původní teorii rozšířil na základě čerstvých zkušeností, a to jak z první světové války, tak z občanské války v Rusku. Skloubení geografického popisu terénu s vojenskými akcemi je velmi zajímavé také pro českého čtenáře, neboť do svých geopolitických úvah také zahrnul činost československých legií na Sibiřské magistrále:

Mnohem větší význam měla československá akce na moskevské větvi sibiřské železnice. Při postupu od uralských hor se jim za podpory uralských kozáků podařilo obsadit Syzraň a jeho klíčový most, tedy ten bod, ve kterém železnice dostihuje tok řeky Volhy. Podařilo se jim dokonce proniknout řídce osídlenou krajinou k Pěnze  a zaútočili proti proudu řeky ke Kazani. Tím, že se jim podařilo obsadit východní okraj evropského Ruska, vytvořili podmínky na jeho ohrožení zvenčí, od moře. Britská vojenská expedice z Murmanska proti proudu řeky Dvina na Kotlas a odtud po železnici na Vjatku a k sibiřské magistrále byla z tohoto pohledu mnohem méně riskantní.[6]

V tomto případě jde o jednu z klíčových Mackinderových pasáží. Ve své teorii se totiž domníval, že oblast Sibiře, Uralu a Povolží, kterou označil jako Pivot, je pro námořní mocnosti nepřístupná.[7] Chápal ji tedy jako nezranitelnou pevnost, odkud vycházela síla hlavní pozemní mocnosti, tedy Ruska. Ve své práci z roku 1919 tuto charakteristiku ještě rozšířil o demografické a ekonomické faktory, jež se projevily za první světové války. Vývoj vojenských událostí z léta 1918 navíc posílil jeho přesvědčení o nedobytnosti tohoto prostoru zvenčí. Ukázalo se totiž, že úspěchy dohodových mocností v prostoru Archangelska (Britové) i Vladivostoku (Japonci) bylo možné rozšířit jen díky tomu, že hlavní komunikace tohoto prostoru, sibiřská železnice, byla ovládnuta jednotkami Československého armádního sboru, a to zevnitř.

Danou skutečnost si uvědomovali také sovětští vojenští teoretici a historici, kteří se zabývali problematikou ruské občanské války. Skutečnost ovládnutí rozsáhlého prostoru zevnitř byla pro ně natolik důležitá, že ji dokázali prezentovat ve většině prací o občanské válce až do osmdmdesátých let. Samozřejmě, že československý úspěch spojili s rozsáhlým spiknutím imperialistů, jemuž prý politicky nevzdělaní  a propagandou oklamaní Čechoslováci podlehli.[8]

Mackinderova práce z roku 1919 a její závěry se však překvapivě potvrzovaly již během posledních fází ruské občanské války. Útoky proti ruským centrálním oblastem ze severu, západu i jihu, i když byly podporovány zahraniční intervencí (námořními mocnostmi) selhaly, a to podstatně rychleji, než útok z prostoru Sibiře v letech 1918 a 1919. Valnou část prostoru, kterou Mackinder nově označil jako Heartland, od roku 1922 ovládal nový stát, Svaz sovětských socialistických republik, jemuž se již od dvacátých let dařilo politicky ovlivňovat nejen zbývající části onoho Heartlandu (střední Asie, Afghánistán, severozápadní část Číny),250 ale také pronikat do prostoru, jenž byl Mackenderem označen jako Inner Crescent. Také perspektivy, jež Mackinder v těchto souvislostech nastínil, byly pro sovětské politické a vojenské vedení velmi slibné.

Ovládnutí Heartlandu jedinou státní mocí totiž vytvářelo obrovské nebezpečí pro oblast Inner Crescent, jež zahrnovala střední, západní (s výjimkou Velké Británie)  a jihovýchodní Evropu, oblast Středomoří se severním pobřežím Afriky, Střední východ, Indii, Indočínu a Dálný východ s výjimkou Japonska. Pokud by se tuto oblast podařilo politicky spojit s Heartlandem, vznikla by velmoc, jež by díky demografickému a ekonomickému potenciálu byla schopna ovládat celý svět. Nevíme, zda se sovětští političtí a vojenští představitelé od třicátých do šedesátých let s Makinderovou teorií seznámili a zda ji případně byli ochotni akceptovat. Víme pouze to, že danou možnost měli. Na druhé straně lze ovšem velmi mnoho kroků sovětské diplomacie od konce třicátých let vysvětlit právě akceptováním jeho teoretických postulátů. A navíc, zcela konkrétní sovětské vojenské akce od stejné doby v sobě nesou výrazné geopolitické aspekty. Ty sovětské strategické plány, které aspoň v hrubých rysech známe, totiž naprosto přesně odpovídají aplikaci Heartlandu jako základny a některé z oblastí Inner Crescent jako cíle expenze. Může to být, samozřejmě, pouhá náhoda, v každém případě však žádný ze známých sovětských expanzivních úmyslů není s Mackinderovou teorií v rozporu.

 

4.2. Diplomatické zájmy o Inner Crescent

Sovětská diplomacie se dokázala v evropském prostoru pevněji zachytit již roku 1922 díky dohodám v Rapallu a po nástupu německých národních socialistů přešla na druhou stranu a uzavřela spojenectví s Francií a Československem. Mnichovská dohoda čtyř mocností sice Sověty izolovala, ale jen do srpna 1939, kdy došlo k uzavření paktu Molotov – Ribbentrop. Tajný protokol této smlouvy můžeme sice považovat za sovětskou snahu o opětovné ovládnutí těch evropských území, která v minulosti ovládalo Ruské císařství, ale můžeme v něm také vidět geopolitický aspekt. Zařazením Finska, Estonska a Lotyšska do sovětské sféry vlivu získávali Sověti dominaci ve značné části Baltského moře. Opětovným připojením rumunské Bessarábie se Sověti dostali k Dunaji, což byla poslední významná přírodní překážka mezi jejich územím a černomořskými úžinami.

Že v tomto případě nejde o pouhé spekulace, dosvědčují protokoly ze sovětskoněmeckých jednání v Berlíně v listopadu 1940. Bez ohledu na skutečnost, že Němci se snažili směřovat sovětskou expanzi na jih do prostoru Středního východu, sovětský premiér a lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav M. Molotov zcela jednoznačně požadoval navýšení sovětského vlivu v oblasti Baltského a Černého moře. V prostoru Černomoří požadoval možnost sovětské garance Bulharsku, která by měla stejný charakter jako garance poskytnutá Berlínem Rumunsku. Jako důvod této garance Molotov uvedl životní zájmy, které má Sovětský svaz v černomořských úžinách. V této souvislosti navíc Molotov oznámil, že

Sovětský svaz se také zajímá o otázku osudu Maďarska a Rumunska jako států, se kterými sousedí. Sovětský svaz nemůže zůstat stranou, když se bude řešit osud těchto zemí ... chtěl by získat informaci, co Německo a Itílie zamýšlí ohledně Jugoslávie  a Řecka.[9]

Ovládnutí černomořských úžin bylo pro Sověty důležité nejen v tom, že se tím z Černého moře stávalo jejich mare nostrum, ale také skutečností, že tím docházelo k přímému sovětskému průniku do Egejského moře, a tím i do oblasti východního Středomoří. Onen sovětský „zájem“ o Maďarsko pak nasvědčoval, že Sovětský svaz má eminentní zájem o celý Balkán. Záležitost Černomoří mohli Němci opravdu považovat za řešení sovětských životních zájmů, starost o osud Maďarska, Řecka  a Jugoslávie se však těmto zájmům již vymykala. Naprosto šokující však musel pro Němce být zájem Sovětů o výstupy z Baltu:

SSSR zajímá otázka ohledně výstupů z Baltského moře: Malý a Velký Baelt, Sund, Kattegat a Skaggerat. Nevyhovovalo by, na základě příkladu řešení dunajské otázky, svolání podobné schůzky států zainteresovaných v tomto problému?[10]

Případný další rozvoj zájmu sovětské diplomacie o tyto oblasti zastavilo v červnu 1941 vypuknutí sovětsko-německé války, pro naši práci je však zajímavá skutečnost, že Mackinder právě baltské a černomořské průlivy považoval za citlivé body na evropském území.[11] Molotovem tlumočené požadavky Sovětského svazu neměly již nic společného s obnovením sovětské vlády na původně ruských územích, neměly nic společného ani s nějakými revolučními teoriemi. Sovětský svaz argumentoval jen svými zájmy o dané oblasti, přičemž ony zájmy měly geopolitický základ – zvláštní postavení Sovětů v obojích úžinách (ať si pod tímto termínem představíme cokoli) bylo průlomem ze zcela uzavřených vnitrozemských moří do relativně volného prostoru Středomoří a Atlantského oceánu. Použijeme-li Mackinderovy pojmy, šlo  o ovládnutí dvou klíčových pozic na námořních komunikacích evropské části Inner Crescent. Sovětský diplomatický zájem o černomořské úžiny nepominul ani po skončení druhé světové války a stal se jedním z impulsů pro vyhlášení Trumanovy doktríny v březnu 1947. Tímto aktem byla zastavena sovětská diplomatická ofenziva v Evropě a změnu v nastalém stavu mohly přinést pouze válečné akce.

Poté, co bylo sovětské diplomatické pronikání v evropské oblasti zastaveno, přešlo vcelku plynule do dalších oblastí Inner Crescent. Ve čtyřicátých letech se touto oblastí stal Střední východ, a to nejprve diplomatická a nepřímá vojenská podpora Izraeli, a poté diplomatická a přímá vojenská podpora Egyptu a Sýrii, která fakticky u Sýrie přetrvala až do počátku devadesátých let. Tato podpora ve druhé polovině šedesátých let přinesla sovětským ozbrojeným silám vojenské základny ve východním Středomoří.

Mnohem méně informací máme doposud k dispozici ohledně sovětských aktivit v prostoru jihovýchodní Asie na konci čtyřicátých a v padesátých letech – v Barmě, na Filipínách, v Malajsii a v Indonésii.[12] Úspěšné zachycení sovětské diplomacie v Jihovýchodní Asii v šedesátých letech, tedy konkrétně ve Vietnamu a později také v Laosu a Kamboži, spojené s rozsáhlou vojenskou pomocí, je již zmapováno mnohem lépe. Z geopolitického hlediska šlo o standardní nátlak v prostoru Inner Crescent v geograficky i politicky velice členité oblasti, která umožňovala získat klíčové pozice pro vojenské základny, což se také v případě Vietnamu podařilo.

I když mezi Sovětským svazem a Čínou, státem, jenž ovládal jak některé oblasti Heartlandu, tak převážnou část dálnovýchodní oblasti Inner Crescent, existovalo od konce padesátých let stále sílící pnutí, k definitivní roztržce došlo až koncem léta 1971, kdy zahynul promoskevský exponent v čínském politickém a vojenském vedení, maršál Lin Piao. Až do té doby bylo možné považovat sovětskou diplomacii při kontrole mimoevropských částí Inner Crescent za velmi úspěšnou. Bez ohledu na skutečnost, že se nepodařilo prosadit komunizaci některých zemí, získali Sověti ve druhé polovině šedesátých let diplomatickou cestou důležité vojenské základny jak ve Středomoří, tak v Indickém oceáně. To nutilo jejich protivníky tříštit síly a navíc tím zcela zmizel onen „obkličovací pás základen“, realizovaný počátkem padesátých let a kopírující právě Mackinderem vymezený Inner Crescent. Došlo k výrazné proměně globální strategické situace, která se – stejně jako v oblasti strategických jaderných zbraní – blížila rovnováze.

 

4.3. Vojenské akce proti oblastem Inner Crescent

Vzhledem k tomu, že sovětský vstup do druhé světové války byl vynucen, není třeba řešit úspěšný postup sovětských vojsk na území střední a jihovýchodní Evropy od léta 1944 do léta 1945 a do Mandžuska v létě 1945. Daný úspěšný průnik do dvou důležitých oblasti Inner Crescent byl dán vývojem války a sovětskými možnostmi jako člena spojenecké koalice. V této souvislosti stojí za zmínku pouze tři drobné pokusy o výraznou změnu ve strategické situaci, z nichž dva byly až donedávna naprosto neznámy a indicie o jejich existenci byly sovětskou stranou popírány.

První akcí byl sovětský pokus o vojenský průnik do balkánského prostoru již na jaře 1944, tedy v době, kdy Britové neměli k dispozici vojenské síly, jež by rozsáhlému sovětskému postupu v tomto prostoru mohly jakkoli bránit. Daný pokus se podařilo rozkrýt v nedávné době americkému vojenskému historikovi Davidu Glantzovi, přičemž jeho objevná studie je k dispozici také v českém překladu.[13] Druhou akcí pak byly sovětské přípravy na vylodění rozsáhlého výsadku na japonský ostrov Hokkaidó v srpnu 1945, jež byly zastaveny v poslední chvíli z neznámého důvodu. Informace o této akci se poprvé objevily v ruské literatuře v polovině devadesátých let,[14] rozsáhlejší pozornost jí však byla věnována až poté, co ji propagoval také David Glantz.[15]

Třetí akcí tohoto druhu, známou od samého počátku a v literatuře podrobně rozebranou, byla sovětská snaha o ponechání vlastních vojsk v prostoru severního Íránu (zvloáště pak v oblasti pobřeží Kaspického jezera), která se táhla několik měsíců po skončení druhé světové války. Sovětský vojenský kontingent vstoupil na území tehdejší Persie již v létě 1941 spolu s kontingentem britským. Deklarována byla snaha o zabránění německého průniku do dané oblasti, prakticky však šlo  o vytvoření bezproblémové komunikační linie pro spojenecké dodávky Sovětům. Po skončení války zde sovětská armáda až do jara 1946 udržovala značné síly (tři střelecké a tři horské jezdecké divize), ale nakonec byla nucena je stáhnout. U všech tří akcí lze nalézt jejich geopolitický základ. Nejmarkantněji je patrný  u akce první, kdy se Sověti pokusili o obrovský strategický průlom do balkánského prostoru bez ohledu na skutečnost, že v té době ještě značná část jejich území – celé Bělorusko a Pobaltí, bylo v německých rukou. Vzhledem k všeobecné rusofilii Bulharů (jež se také o půl roku později projevila) měl případný vojenský úspěch mezi řekami Dněstr, Prut a Dunaj šanci na rycglý sovětský průnik až k tureckým  a řeckým hranicím, což by bezesporu ovlivnilo mocenskou situaci v klíčovém geopolitickém prostoru. Zbývající dvě akce lze chápat jako sovětský pokus o využití příznivé situace, které dosáhly vojenské jednotky, a získat určitá území nad předem dohodnutý statut. V oblasti Dálného východu šlo přitom o jeden z klíčových prostorů, jehož ovládnutí by výrazně ovlivnilo poválečnou situaci v Japonsku. Jak ve svém hodnocení této sovětské šance uvedl David Glantz:

Ve světle toho, k čemu následně došlo v Koreji a Číně, by měla sovětská okupace několika japonských ostrovů nepředstavitelný důsledek pro vývoj mezinárodní situace na Dálném východě. Sovětská nadvláda nad částí japonských ostrovů mohla vytvořit analogickou situaci jako ve střední Evropě. Dvě nebo tři japonské divize (náležející Japonské demokratické republice) by mohly zabránit poválečné rekonstrukci Japonského císařství, prodloužit jeho vojenskou okupaci, znásobenou budoucími vojenskými akcemi v Koreji, vytvořit v Japonskiu mnohem intenzivnější ohnisko studené války a zkomplikovat ještě více mezinárodní vztahy na Dálném východě na celé desítky let.[16]

Žádnou z výše uvedených sovětských vojenských akcí se nepodačilo dotáhnout do úspěšného konce, takže Sovětům zbyly po skončení druhé světové války „pouze“ jejich rozsáhlé vojenské kontingenty ve střední Evropě, jihovýchodní Evropě a na Dálném východě. V této souvislosti lze poukázat na několik podobností. V prvé řadě šlo o skutečnost, že z některých států se sovětské vojenské jednotky v průběhu čtyřicátých let stáhly. V Evropě to bylo Bulharsko, Československo, Dánsko  a Norsko. Důvody stažení vojenského kontingentu z Bulharska v roce 1947 nejsou doposud známy. Stejné je to u stažení z Československa, zde však padá na váhu možnost recipročního odchodu sovětských vojsk na jedné a amerických vojsk na druhé straně. Šlo o obdobnou situaci jako u Sovětů a Britů na území Dánska  a Norska, a Sovětů a Američanů na území Koreje. Vzhledem ke skutečnosti, že sovětská vojska se v květnu 1945 nacházela jen na zlomku dánského a norského území, mohla zde projevit gesto dobré vůle. Stažení sovětských vojsk z území Bulharska a Československa je poněkud záhadnější, faktem však je, že v těchto zemích měla Moskva své zájmy zabezpečeny jiným způsobem.

S výjimkou těchto zemí se však ve střední Evropě na dlouhá desetiletí stabilizovala vojenská situace na základě výsledku druhé světové války. Sovětský kontingent až do konce padesátých let převyšoval vojenskou sílu satelitů ve střední Evropě, ovšem jakékoli změny ve strategické situaci bylo možné realizovat pouze pomocí války. Přípravy na válečné akce ve středoevropském prostoru se staly každodenní realitou  a Sověti v průběhu padesátých a šedesátých let pozvolna navyšovali odpovědnost a podíl svých satelitů. V daném případě nešlo pouze o jednoznačné ideologické souznění ve vnitřní politice a naprostou podřízenost diplomatických aktivit, ale také o bezpodmínečnou podřízenost vojenskou, bez ohledu na případné národní zájmy. Na tomto místě je třeba uvést, že sovětské strategické postavení ve světovém měřítku se až do konce šedesátých let neustále zlepšovalo. Vojenským průnikem do oblasti východního Středomoří a do Indického oceánu byly v těchto oblastech značně omezeny možnosti amerických strategických jaderných sil. Spolu s prudkým nárůstem sovětských strategických jaderných zbraní v průběhu druhé poloviny šedesátých let tak obě velmoci spěly rychle k paritě a tzv. vzájemnému zaručenému zničení. Tato skutečnost však vytvářela představu na možnou vzájemnou neutralizaci těchto zbraní, danou jejich odstrašujícím potenciálem. Sázka na takový stav se jevila sovětskému politickému vedení jako pozitivnější, než případný pokus o jejich zničení pomocí tzv. předstihujícího jaderného úderu. Ruku v ruce s tímto vývojem ovšem stoupala sovětská šance na získání převahy na středoevropském válčišti, neboť jeden dříve důležitý prvek tamní rovnováhy, hrozba amerických strategických jaderných sil, byl postupně eliminován. Pro sovětské vojenské velení se tak ve druhé polovině šedesátých let mohla mezinárodní situace jevit jako postupný vznik strategické nerovnováhy v Evropě, tentokrát však ve prospěch Moskvy. Pokud bychom použili Mackinderovy terminologie, tak Inner Crescent byl stále úspěšněji rozrušován a jeho zatím stabilní evropská část se dostávala do situace, kdy relativní převaha protivníka se začala proměňovat v převahu absolutní.

 

[1] Sovětskaja vojenaja enciklopědija. T. 2. Red. A. I. Grečko. Moskva, Vojenizdat 1976, s. 521-522. 

[2] Marujev, Andrej: Vojennyje aspěkty formirovanija geopolitičeskich intěresov i geostratěgii Rossii.

Vojennaja mysl 2009, no. 1, s. 2-8. Ostatně od poloviny devadesátých let je součástí časopisu Vojennaja mysl zvláštní sekce s názvem „Geopolitika i bězopasnosť“.

[3] Není bez zajímavosti, že otec současného nejpopulárnějšího ruského geopolitika Alexandra G.

Dugina byl generálem sovětské rozvědky.

[4] Kromě již uvedené Mackinderovy knihy (Jevrazijskij kontiněnt Makinděra. Moskva, Vojennaja akaděmija im. Frunze 1929) byly k dispozici např. překlady klasických prací německé vojenské historiografie, viz Šliffen, A,: Kanny. Moskva, Vojennaja akaděmija im. Frunze 1936, Dělbrjuk, G.:

Istorija vojennogo iskusstva v ramkach političeskoj istorii. T. 1-3. Moskva, Vojennaja akaděmija im.

Frunze 1936-1937 apod.

[5] Mackinder, Halford John: Democratic Ideals and Reality. A Study in the Politics of Reconstruction. London, Constable-Company 1919.

[6] Mackinder, Halford John: Democratic Ideals and Reality. A Study in the Politics of Reconstruction. London, Constable-Company 1919, pg. 152.

[7] Mackinder, Halford John: The Geographical Pivot of History. The Geographical Journal 23, 1904, pp. 421-437.

[8] Chruljov, Vladimir: Čechoslovackij mjatěž i jego likvidacija. Moskva, Nauka 1940; Klevanskij, Alexandr Charitonovič: Čechoslovackije intěrnacionalisty i prodannyj korpus. Moskva, Vojenizdat 1965 (v Československu vyšlo v roce 1973 s poněkud přijatelnějším názvem Českoslovenští internacionalisté a legionářský sbor v Rusku); Graždanskaja vojna i vojenaja intěrvěncija v SSSR. Enciklopědija. Red. A. M. Prochorov. Moskva, Sovětskaja enciklopědija 1983, s. 657. 250 Aptěkar, Pavěl: Ot Želtorosii do Vostočno-Turkestanskoj respubliky. Zveřejněno na https://rkka.ru/ibibl1.htm.

[9] 1941 god. Dokuměnty. T. 1. Red. V. Naumov. Moskva, MF Děmokratija 1998, s. 389.

[10] 1941 god. Dokuměnty. T. 1. Red. V. Naumov. Moskva, MF Děmokratija 1998, s. 390.

[11] Mackinder, Halford John: Democratic Ideals and Reality. A Study in the Politics of Reconstruction. London, Constable-Company 1919, pg. 137.

[12] Crozier, Brian: Vzestup a pád sovětské říše. Praha, BB art 2004, s. 124-133.

[13] Glantz, David M.: Bouře směřuje na Balkán. Neúspěšná sovětská invaze do Rumunska na jaře 1944. Brno, Jota 2008.

[14] Galickij, Viktor – Zimonin, Vladimir: Děsant na Chokkajdo otměniť. Vojenno-istoričeskij žurnal 56, 1994, no. 3, s. 5-10.

[15] Glantz, David M.: Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945. Praha, Naše vojsko 2006, s. 158-185.

[16] Glantz, David M.: Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945. Praha, Naše vojsko 2006, s. 175.

Seriál

  1. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968
  2. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 1. Úvod
  3. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 2. Teoretické základy sovětského vojenství
  4. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 3. Sovětská armáda v šedesátých letech
  5. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 4. Organizace Varšavské smlouvy
  6. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 5. Sovětské zájmy a geopolitika
  7. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 6. Závěr
  8. Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 7. Informační zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔10.04.2018 📕876

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře