Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 3. Sovětská armáda v šedesátých letech

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 13.742

Vliv vítězství v druhé světové válce se samozřejmě maximální měrou projevil ve vývoji poválečných ozbrojených sil Svazu sovětských socialistických republik. Sovětská armáda vycházela při své výstavbě a modernizaci z „osvědčených“ zásad druhé světové války, čímž opětovně potvrzovala známé heslo, že všichni generálové se vždy usilovně připravují na minulou válku. V sovětských podmínkách šlo  o doktrinální zásady, jež byly sice označeny jako snaha o vytvoření tzv. vyváženého modelu ozbrojených sil, ale fakticky šlo – až na krátké období přelomu padesátých  a šedesátých let – o jasnou preferenci pozemního vojska jako hlavní síly ozbrojených sil. Vzhledem ke skutečnosti, že archivní dokumenty organizační povahy máme k dispozici jen v malé míře a operační povahy vůbec žádné, je třeba vystačit s rozborem informací, ukazujících konkrétní vývoj organizačních struktur jednotlivých druhů ozbrojených sil, jejich vzájemnou provázanost a vývoj jejich bojové síly. Bez ohledu na různá ideologická či politická vyhlášení a diplomatické aktivity, ve vojenské oblasti mohly veškeré strategické i doktrinální zámysly vycházet pouze z konkrétních možností ozbrojených sil, jež je právě v konkrétním vývoji organizace možné stanovit. Také informace o ekonomických aspektech sovětského vojenství, zvláště o případné korelaci zbrojních výdajů a prohlášení na mezinárodní scéně, můžeme mnohem lépe posoudit z konkrétní znalosti organizace vojska a vývoje vyzbrojování, než ze všeobecných odhadů a představ o finančních nákladech, pro které rovněž stále ještě nejsou k dispozici přesnější archivní dokumenty.

 

2.1. VÝVOJ ORGANIZAČNÍ STRUKTURY

Reklama

Zásadní stavební prvky organizační struktury řízení sovětské armády byly vyprofilovány v prvním poválečném desetiletí a s malými obměnami zůstaly fakticky zachovány až do počátku devadesátých let. Snaha o vnějškovou standardizaci řízení státu se projevila na počátku roku 1946 přejmenováním původních lidových komisariátů na ministerstva. Pod novým označením resortu obrany však zůstal zachován původní sovětský způsob řízení. Ten znamenal, že ministerstvo nebylo úřadem státní správy, které by zabezpečovalo politické a hospodářské řízení ozbrojených sil, ale že šlo v prvé řadě o pro mírové období zamaskované vrchní velitelství ozbrojených sil, omezované v sovětských podmínkách (a také nikoli vždy) pouze nejvyššími stranickými orgány. Ministerstvo obrany Svazu sovětských socialistických republik bylo ústřední institucí, určenou ke komplexnímu řízení ozbrojených sil ve vojenské, politické, ekonomické i kontrolní oblasti, přičemž hrálo významnou roli – prostřednictvím neodmítnutelných požadavků na zbrojní výrobu  a stavební kapacity – při ovlivňování ekonomického vývoje státu. Struktura ministerstva vycházela ze zásad stanovených již v meziválečném období, a byla doplněna pozitivními zkušenostmi z války. Na jejím vrcholu stál ministr, bez výjimky voják z povolání v jedné z nejvyšších vojenských hodností. Vojenskými osobami byli také všichni jeho podřízení – případný příchod osoby z jiného resortu byl téměř bez výjimky následován udělením vojenské hodnosti, včetně těch nejvyšších.[1] Sovětskou specifikou byly mnohočetné funkce prvních náměstků  a náměstků ministra. Nelogické zmnožení funkce prvního náměstka ministra na počátku šedesátých let vycházelo ze snahy vytvořit také na tomto stupni určitou vnitřní hierarchii, takže ministr měl až tři své první náměstky – jeden byl faktickým zástupcem ministra pro případ nenadálé události, druhý k tomu vykonával funkci náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil a třetí funkci velitele Spojených ozbrojených sil členských států Organizace varšavské smlouvy – a tito tři „první“ náměstci měli výsadní postavení mezi někdy i téměř desítkou náměstků ministra. Dalšími řídícími stupni byly hlavní správy, tvořené různým počtem správ, oddělení  a skupin. Specifické postavení měl Generální štáb ozbrojených sil, řešící zvláště záležitosti operačního plánování, Hlavní politická správa sovětské armády  a sovětského námořniuctva, prosazující stranickou linii v ozbrojených silách,  a Generální inspëkce ozbrojených sil, jejímiž členy se od konce padesátých let stávali všichni maršálové a vyšší generálové, kteří opustili své velitelské a řídící funkce.

Kromě kontroly výcviku tak tato instituce působila jako svého druhu nejluxusnější zaopatřovací klub důchodců na světě. Význam Hlavní politické správy vzrostl na podzim 1957, po politickém odvolání maršála Sovětského svazu Georgije Konstantinoviče Žukova z funkce ministra a jeho následné skandalizaci.[2] I když velká část důstojníků, generálové a velitelé od praporu výše bez výjimky, byla členy komunistické strany, velitelskou a náčelnickou práci na všech úrovních od roty výše doplňoval zástupce pro věci politické, podléhající vlastní řídící struktuře paralelní s vojenskou organizací, kterou Hlavní politická správa zastřešovala. Náčelník této správy navíc, kromě přímé podřízenosti ministrovi, podléhal zvláštnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany sovětského svazu pro bezpečnostní záležitosti (někdy přímo prvnímu či generálnímu tajemníkovi), čímž měl nejvyšší stranický aparát v ozbrojených silách vlastní oficiální kontrolní síť.[3]

Zkušenosti z druhé světové války přiměly sovětské velení k vytvoření velitelských  a řídících struktur jednotlivých druhů ozbrojených sil a jejich logistického zabezpečení. Hlavní velitelství pozemního vojska, hlavní velitelství vojenského letectva a hlavní velitelství válečného námořnictva vznikla již na jaře 1946, přičemž v následujících desetiletích procházela určitým vývojem a nakonec se stabilizovala až na podzim 1967. V květnu 1954 vzniklo Hlavní velitelství vojsk protivzdušné obrany státu[4] a v prosinci 1959 Hlavní velitelství raketových vojsk strategického určení.[5] Nezávisle na těchto pěti hlavních velitelstvích působilo od počátku padesátých let Velitelství výsadkového vojska a od června 1958 také Velitelství hlavního týlu. Všechna hlavní velitelství měla k dispozici hlavní štáb  a tvořil je také různý počet hlavních správ, správ, oddělení a skupin. Výraznou výjimkou bylo pozemní vojsko, které mělo v rámci svého hlavního velitelství také jednotlivý velitelství druhů vojsk (raketového vojska a dělostřelectva, tankového vojska, ženijního vojska, vojskové protivzdušné obrany apod.), jež např. zůstala zachována i v letech 1964 až 1967, kdy bylo Hlavní velitelství pozemního vojska na základě osobního rozhodnutí Nikity Sergejeviče Chruščova zrušeno.[6]

I když byla sovětská velitelská struktura kvůli utajení striktně rozdělena na mírovou  a válečnou, až do konce osmdesátých let byla mírová struktura stavěna takovým způsobem, aby přechod na válečnou organizaci byl co nejjednodušší. Přitom všechny válečné velitelské struktury kopírovaly strukturu Rudé armády za druhé světové války – velitelství strategických směrů, velitelství frontů – a způsob přechodu z mírové struktury na válečnou zůstal také zachován z předválečného období. Všechna tato válečná velitelství byla totiž skryta ve standardních velitelstvích vojenských okruhů na sovětském území a velitelstvích skupin vojsk mimo sovětské území. Právě plná závislost na zkušenostech druhé světové války nám umožňuje vcelku přesně a s mimořádnou podrobností rekonstruovat organizační struktury sovětských mírových i válečných velitelství na strategickém a zčásti také a vyšším operačním stupni.[7]

Nejvyššími velitelskými stupni mimo ústřední řídící orgány byla hlavní velitelství strategických směrů – ta však byla velitelstvími válečnými a v mírovém období se oficiálně objevují až v září 1984.[8] Ale jejich existenci, byť ve skryté podobě, prozrazují různé paměti sovětské poválečné generality, a to též pro období událostí z léta 1968, kdy o aktivaci jednoho z těchto hlavních velitelství píše generál Majorov.[9] Od poloviny šedesátých let se o těchto velitelských stupních zmiňují také publikace „pravděpodobných protivníků“.[10] Ty do určité míry vycházejí ze zpravodajských poznatků, takže můžeme jejich tvrzení brát minimálně na úrovni pravděpodobná, zvláště když je máme pro určité klíčové okamžiky potvrzena uvedenými paměťmi. Lze tedy důvodně předpokládat, že nejpozději ve druhé polovině šedesátých let existovala tři válečná hlavní velitelství strategických směrů, skrytá v mírovém období na velitelské úrovni vojenských okruhů. Ve Wünsdorfu, na hlavním velitelství Skupiny sovětských vojsk v Německu, mělo být připraveno k rozvinutí Hlavní velitelství vojsk západního stretegického směru, v Kyjevě, na velitelství Kyjevského vojenského okruhu, Hlavní velitelství vojsk jihozápadního strategického směru, a v Chabarovsku, na velitelství Dálněvýchodního vojenského okruhu, Hlavní velitelství vojsk dálněvýchodního strategického směru. Nelze vyloučit, že v posledním případě existuje návaznost na bývalé Hlavní velitelství vojsk Dálného východu, které existovalo až do června 1953. Pravděpodobnost tohoto mírového skrytí hlavního velitelství a jeho mobilizačního rozvinutí posiluje  i skutečnost, že v čele těchto velitelství stály i v šedesátých letech osoby s nejvyšší generálskou hodností. Na rozdíl od let padesátých se totiž počet maršálů a armádních generálů výrazně snížil, takže většinou působili jen v ústředních vojenských institucích. Přesto se však ve velení ve Wünsdorfu v průběhu šedesátých let vystřídali tři maršálové Sovětského svazu (Matvěj Fjodorovič Zacharov, Ivan Stěpanovič Koněv a Pjotr Kirillovič Koševoj) a dva armádní generálové (Ivan Ignaťjevič Jakubovskij a Kulikov), zatímco v Kyjevě to byli jeden maršál Sovětského svazu (Vasilij Ivanovič Čujkov), tři armádní generálové (Pjotr Kirillovič Koševoj, Ivan Ignaťjevič Jakubovskij, Viktor Georgijevič Kulikov) a jeden generálplukovník (Grigorij Ivanovič Salmanov), a v Chabarovsku tři armádní generálové (Valentin Antonovič Pěňkovskij, Jakov Grigorjevič Krejzer, Vladimir Fjodorovič Tolubko) a dva generálplukovníci (Ivan Grigorjevič Pavlovskij, Oleg Alexandrovič Losik).[11] Vzhledem ke skutečnosti, že zatím nemáme k dispozici přesné informace, můžeme existenci těchto tří hlavních velitelství vojsk strategických směrů považovat pouze za velmi pravděpodobnou. Rozhraní mezi oběma předpokládanými evropskými strategickými směry v šedesátých letech kvůli zatímní absenci operačních dokumentů neznáme přesně, ze známých informací tohoto druhu však můžeme důvodně předpokládat, že bylo vymezeno severním hřebenem alpského horského masivu. V každém případě by toto rozhraní bylo závislé na míře respektování neutrality Rakouské republiky.

Předpokládané velitelství na západním strategickém směru by tedy zahrnovalo Skupinu sovětských vojsk v Německu, Severní skupinu vojsk, Běloruský vojenský okruh, Karpatský vojenský okruh, Pobaltský vojenský okruh a Baltské loďstvo, doplněné o spojenecká vojska – Československou lidovou armády, Lidové vojsko polské a Národní lidovou armádu NDR. Předpokládané velitelství na jihozápadním strategickém směru by pak zahrnovalo Jižní skupinu vojsk, Kyjevský vojenský okruh, Oděský vojenský okruh a Černomořské loďstvo, doplněnou o další spojenecké síly – Bulharskou lidovou armádu, Maďarskou lidovou armádu  a Rumunskou lidovou armádu. Pokud by tato velitelství již v šedesátých letech existovala, vysvětlovalo by to skutečnost, proč hlavní velitelství Spojených ozbrojených sil členských států Organizace varšavské smlouvy, jak bude ukázáno dále, fakticky nemělo téměř celé první dvacetiletí své existence pevnou organizační strukturu a rozvinutý operační štáb pro řízení koaličních jednotek v případě válečných akcí.

Naprostou jistotu ale máme u dalšího velitelského stupně, kterým byla na sovětském území velitelství vojenských okruhů a mimo sovětské území velitelství vojenských skupin. Představují poslední úroveň, která ve své organizační struktuře zahrnuje více druhů ozbrojených sil, v našem případě pozemní vojsko a vojenské letectvo. Zde máme v odborné literatuře již od sedmdesátých let minulého století k dispozici přesná data jejich vzniku a transformace či zániku, sídlo velitelství, a dokonce také úplný přehled jejich velitelů (včetně doby jejich působení ve funkci)[12]. Od konce šedesátých let navíc jednotlivým vojenským okruhům vyšly v knižní formě jejich oficiální dějiny. I když v těchto publikacích převládají ideologické a politické prvky, objevují se tam i jednotliviny organizačního a operačního charakter, např. odkazy na podřízené svazky (ve formě označení divize čestnými názvy, jež ale jsme již schopni rozšifrovat).[13] Od poloviny devadesátých let navíc máme k dispozici odborné práce na dané téma, jež jsou však zaměřeny hlavně na osmdesáté roky, přičemž zvláště druhou polovinou šedesátých let se zabývají jen zběžně.[14] K dispozici je ale také obrovské množství dílčích informací na ruských odborných internetových stránkách, na nichž soukromí badatelé představují výsledky svých archivních výzkumů.[15]

Reklama

V letech 1960 až 1968 byl počet těchto velitelství stabilní, celkem existovalo 15 velitelství vojenských okruhů (Běloruský, Dálnovýchodní, Karpatský, Kyjevský, Leningradský, Moskevský, Oděský, Pobaltský, Povolžský, Severokavkazský, Sibiřský, Turkestánský, Uralský, Zabajkalský, Zakavkazský) a tři skupiny vojsk – Jižní skupina vojsk na území Maďarské lidové republiky, Severní skupina vojsk na území Polské lidové republiky, Skupina sovětských vojsk v Německu na území Německé demokratické republiky. Až na podzim 1968 vznikla Střední skupina vojsk na území Československé socialistické republiky a o rok později se také z části území Turkestánského vojenského okruhu vyčlenil Středoasijský vojenský okruh, čímž sovětské velení reagovalo na prudké zhoršení vztahů s Čínskou lidovou republikou. 

Další velitelské stupně na operační úrovni, tedy velitelství armád a případně sborů, mají již natolik specifický charakter, že je třeba oddělit jejich rozbor podle jednotlivých druhů ozbrojených sil. Rozbor vývoje nižších operačních svazků divizního typu, i když je možné jej v současné době bez větších problémů provést  u československých, polských, sovětských a východoněmeckých ozbrojených sil, je již pro potřeby tohoto zpracování zcela podružný.

2.1.1. Pozemní vojsko

Nová organizační struktura pozemního vojska, spjatá již s předpokládaným využitím jaderných zbraní na válčišti[16], byla zavedena na jaře 1957 a ve svých hlavních rysech zůstalka zachována až do konce osmdesátých let. V rámci jednotlivých vojenských okruhů od té doby existovaly další dva velitelské stupně na operační úrovni, vyšší (vševojsková armáda, tanková armáda, armádní sbor) a nižší (motostřelecká divize, tanková divize). Počty armádních velitelství v jednotlivých vojenských okruzích  (a skupinách vojsk) se různil podle jejich plánovaných úkolů a předpokládaných operačních rozvinutí. V polovině šedesátých let měly sovětské pozemní síly šest tankových armád a 17 vševojskových armád, jež byly rozděleny následovně:

Běloruský vojenský okruh (Minsk)

  • 5. gardová tanková armáda (Bobrujsk)
  • 7. tanková armáda (Borisov)
  • 28. armáda (Grodno);

Dálnovýchodní vojenský okruh (Chabarovsk)

  • 5. armáda (Ussurijsk)
  • 15. armáda (Chabarovsk)
  • 16. armáda (Južno-Sachalinsk);

Karpatský vojenský okruh (Lvov)

  • 8. tanková armáda (Žitomir)
  • 13. armáda (Rovno)
  • 38. armáda (Ivano-Frankovsk);

Kyjevský vojenský okruh (Kyjev)

  • 6. gardová tanková armáda (Dněpropětrovsk);

Leningradský vojenský okruh (Leningrad)

  • 6. armáda (Pětrozavodsk);

Oděský vojenský okruh (Oděsa)

  • 14. gardová armáda (Tiraspol);

Pobaltský vojenský okruh (Riga)

  • 11. gardová armáda (Kaliningrad);
Reklama

Turkestánský vojenský okruh (Taškent)

  • 18. armáda (Alma-Ata);

Zabajkalský vojenský okruh (Čita)

  • 29. armáda (Ulan-Ude)
  • 39. armáda (Ulanbátar);

Zakavkazský vojenský okruh (Tbilisi)

  • 4. armáda (Baku)
  • 9. armáda (Kutaisi)
  • 7. gardová armáda (Jerevan);

Skupina sovětských okupačních vojsk v Německu (Wünsdorf)

  • 1. gardová tanková armáda (Dresden)
  • 2. gardová tanková armáda (Fürstenberg)
  • 3. armáda (Magdeburg)
  • 8. gardová armáda (Halle)
  • 18. gardová armáda (Schwerin)
  • 20. gardová armáda (Eberswalde).[17]

Mnohem méně informací je k dispozici o velitelstvích armádních sborů, jejichž počet v polovině šedesátých let se pohyboval mezi jednou a dvěma desítkami. Autor práce má pro období šedesátých let přesné informace pouze o existenci 1. armádního sboru Turkestánského vojenského okruhu v Ašchabadu, 13. gardového armádního sboru Moskevského vojenského okruhu v Gorkém, 25. armádního sboru Dálnovýchodního vojenského okruhu v Pětropavlovsku-Kamčatském, 26. armádního sboru Leningradského vojenského okruhu v Archangelsku, 30. armádního sboru Leningradského vojenského okruhu ve Vyborgu, 32. armádního sboru Oděského vojenského okruhu v Simferopolu a 86. armádního sboru Zabajkalského vojenského okruhu v Borzji. Obecně však lze uvést, že armádní a sborová velitelství byla v rámci jednotlivých vojenských okruhů vytvářena zcela na základě zámyslů operačního plánování, takže dokud nezískáme věrohodnější informace na tomto poli, nebudeme přesně schopni stanovit důvody vzniku těchto velitelství. V každém případě je pravděpodobné, že armádní sbory rozvinuté v rámci pohraničních vojenských okruhů mohly být nasazeny na samostatných operačních směrech, kde rozvinutí armádního velitelství nebylo ekonomické (tzv. vedlejší operační směry). Naznačovalo by tomu např. vytvoření a působení 26. armádního sboru v Murmansku (mohl nejen krýt hlavní základnu Severního loďstva, ale také případně vést bojové akce proti Norsku) a obdobné působení 32. armádního sboru na Krymu (krytí hlavní základny Černomořského loďstva a případné posílení výsadku námořní pěchoty na tureckém pobřeží). Opětovně máme nejvíce informací o armádních velitelstvích v rámci Skupiny sovětských vojsk v Německu, kde jich také bylo rozvinuto nejvíce.[18] Mnohem větší množství informací máme o divizním velitelském stupni. Přechod na jednotypové motostřelecké a tankové divize byl proveden v březnu 1957 a dokončen v průběhu roku. Počet divizí se na přelomu padesátých a šedesátých let měnil, ke stabilizaci jejich počtu došlo koncem roku 1964 a během ledna 1965 došlo k jejich celkovému přečíslování. Divize obdržely čísla svých předchůdců z doby druhé světové války, aby tak byla posílena jejich bojová tradice. Kvůli tomu se však původní systém změnil v naprostý chaos, neboť divize užívaly čísla od 1 po 295  u motostřeleckých a od 1 po 193 u tankových divizí.[19] Celkem mělo v lednu 1965 sovětské pozemní vojsko 123 motostřeleckých a 40 tankových divizí, ale v průběhu let 1965 až 1968 bylo navíc postaveno sedm motostřeleckých a dvě tankové divize, takže celkový počet divizí v létě 1968 dosáhl čísla 172.

Struktura divizí pozemního vojska byla nastavena na model 3 + 1, takže motostřelecká divize měla ve stavu tři motostřelecké a jeden tankový pluk, zatímco tanková divize měla tři tankové a jeden motostřelecký pluk. Další jednotky byly v obou divizích obdobné – dělostřelecký pluk, protiletadlový (raketový) pluk, průzkumný prapor, spojovací prapor, ženijní prapor apod. Od konce padesátých let se však součástí divize stával samostatný raketový oddíl, v jehož výzbroji se nacházela tři odpalovací zařízení taktických raket, schopná nést raketu krátkého doletu s konvenční, chemickou i jadernou hlavicí. Díky tomu mohl velitel divize získat do své pravomoci taktické jaderné zbraně a nasadit je na nejnižší, tedy taktické úrovni. Další jaderné zbraně pozemního vojska se nacházely na úrovni armád – každá armáda (vševojsková i tanková) měla ve své organizační struktuře jednu nebo dvě raketové brigády se šesti až devíti odpalovacími zařízeními operačně-taktických raket. Další raketové brigády s obdobnou výzbrojí se pak nacházely v podřízenosti velitelů vojenských okruhů a skupin vojsk. Již v první polovině šedesátých let tak bylo sovětské pozemní vojsko plně nuklearizováno, přičemž ve válce mohl jaderné zbraně nasadit každý vyšší velitel, a to od velitele divize výše, pokud mu tedy byly jaderné hlavice přiděleny.

 

2.1.2. Vojenské letectvo

I když vojenské letectvo mělo od poloviny čtyřicátých let k dispozici vlastní hlavní velitelství, jeho samostatnost jako druhu vojska byla výrazně omezena. Podle válečných zkušeností se sovětské vojenské letectvo členilo na frontové a zálohy vrchního velení. Frontové letectvo bylo sdruženo do jednotypových divizí  (v šedesátých letech absolutně převažovaly stíhací a stíhací-bombardovací divize) ve stavu leteckých armád, které podléhaly nikoli Hlavnímu velitelství vojenského letectva, ale velitelstvím jednotlivých vojenských okruhů a skupin vojsk.[20] Letectvo zálohy vrchního velení mělo samostatný velitelský prvek, jímž bylo Velitelství dálkového letectva, což bylo také jediné operační velitelství, které Hlavnímu velitelství vojenského letectva přímo podléhalo. Svoje vlastní bojové letectvo mělo totiž také Hlavní velitelství válečného námořnictva, Hlavní velitelství vojsk protivzdušné obrany státu, a také Velitelství výsadkového vojska, přičemž Hlavní velitelství vojenského letectva mohlo v jejich jednotkách provádět pouze inspekci. Od počátku šedesátých let bylo navíc opětovně vytvářeno tzv. vojskové letectvo, jež mělo ve výzbroji hlavně vrtulníky, přičemž jeho jednotky podléhaly jednak Hlavnímu velitelství pozemního vojska, jednak Hlavnímu velitelství raketového vojska strategického určení. Obecně lze říci, že sovětské vojenské letectvo hrálo z valné části úlohu pouhé vzdušné podpory jiných druhů ozbrojených sil. Stejně jako pozemní vojsko, také ono bylo do poloviny šedesátých let částečně nuklearizováno, přičemž nosiči taktických jaderných zbraní byly tzv. stíhací bombardéry v rámci stíhacích-bombardovacích leteckých divizí. Celkový počet leteckých divizí v polovině šedesátých let není znám, odhady oscilují kolem počtu 70 svazků. Začlenění jednotlivých leteckých armád do vojenských okruhů a skupin vojsk bylo v polovině šedesátých let následující:

  • Běloruský vojenský okruh – 26. letecká armáda;
  • Dálnovýchodní vojenský okruh – 1. letecká armáda;
  • Karpatský vojenský okruh – 14. letecká armáda;
  • Kyjevský vojenský okruh – 17. letecká armáda;
  • Leningradský vojenský okruh – 76. letecká armáda;
  • Moskevský vojenský okruh – 78. letecká armáda;
  • Oděský vojenský okruh – 5. letecká armáda;
  • Pobaltský vojenský okruh – 15. letecká armáda;
  • Turkestánský vojenský okruh – 49. letecká armáda;
  • Zabajkalský vojenský okruh – 23. letecká armáda;
  • Zakavkazský vojenský okruh – 34. letecká armáda;
  • Jižní skupina vojsk – 36. letecká armáda;
  • Severní skupina vojsk – 4. letecká armáda;
  • Skupina sovětských okupačních vojsk v Německu – 16. letecká armáda.[21]

Výjimečné postavení si po celé poválečné období udrželo pouze dálkové letectvo, jehož součástí byly od konce roku 1945 tři letecké armády. V srpnu 1960, v souvislosti s předáváním části velitelských struktur nově vytvořenému Hlavnímu velitelství raketového vojska strategického určení, byly těžké bombardovací letecké divize bývalých leteckých armád podřízeny třem nově postaveným sborovým velitelstvím. Dálkové letectvo tak až do konce sedmdesátých let mělo následující strukturu:

Velitelství dálkového letectva (Moskva)

  • 2. samostatný těžký bombardovací letecký sbor (Vinnica);
  • 6. samostatný těžký bombardovací letecký sbor (Blagověščensk);
  • 8. samostatný těžký bombardovací letecký sbor (Smolensk).[22] 

 

2.1.3. Válečné námořnictvo

Tento druh sovětských ozbrojených sil byl jediný, jehož organizační strukturu v maximální míře ovlivnila geografická situace. Sovětské válečné námořnictvo bylo tvořeno čtyřmi hlavními uskupeními – Baltským loďstvem, Černomořským loďstvem, Severním loďstvem a Tichooceánským loďstvem.[23] I když dvě z těchto uskupení se nacházela na uzavřených mořích, až do konce padesátých let si udržovala značnou sílu, což však bylo dáno skutečností, že se na pobřeží Baltského  a Černého moře nacházely největší kapacity sovětských loděnic. Všechna uskupení byla tvořena různým počtem jednotek hladinového loďstva, ponorkového loďstva, námořního letectva, pobřežní ochrany, námořní pěchoty, protivzdušné ochrany  a logistického zabezpečení. Sovětský svaz obnovil již koncem čtyřicátých let svoji meziválečnou pozici nejsilnější ponorkové mocnosti a bez problémů si ji udržoval až do počátku devadesátých let. Jeho ponorky, ať již s dieselovým či od počátku šedesátých let s atomovým pohonem, měly charakter tzv. útočných ponorek, přičemž jejich válečné úkoly spočívaly jednak v narušování námořních zásobovacích tras (hlavně v Atlantiku), jednak v obraně vlastního pobřeží před útoky nepřátelských hladinových sil. Oba tyto úkoly měly opět charakter pouhé podpory vlastního pozemního vojska. Stejné byly také úkoly námořního letectva, zatímco hladinové loďstvo se až do poloviny šedesátých let soustřeďovalo pouze na obranu vlastního pobřeží a základen. Teprve výstavba nových hladinových lodí s raketovou výzbrojí zvýšila ve druhé polovině šedesátých let sovětské možnosti tzv. dalekého působení na světových mořích. Organizačně se tato skutečnost projevila vytvořením tzv. operačních eskader ve stavu Severního loďstva a Tichooceánského loďstva, které realizovaly dlouhodobé plavby nejen v Atlantiku a Pacifiku, ale také ve Středomoří  a Indickém oceánu, přičemž využívaly pronájmů egypských a indických přístavů.[24] Ve stejné době také začaly do výzbroje přicházet jaderné ponorky nosiče řízených střel s dlouhým dosahem, které již pro zaměření cílů na americkém kontinentu nemusely opouštět vlastní teritoriální vody, čímž se zvýšila jejich bezpečnost a operační použitelnost. Pro působení těchto ponorek byly ad hoc vytvářeny operační jednotky z torpédových jaderných ponorek a malých hladinových lodí, které zabezpečovaly protiponorkovou a protileteckou ochranu námořních prostředků jaderného napadení. Zároveň byly tyto jednotky slučovány do nových eskader, čímž měla být zabezpečena nepřetržitá bojová pohotovost a hlídková služba části raketonosných ponorek. Přes všechny tyto organizační a hlavně operační proměny však nedošlo ke změnám v organizaci velení, jež zůstala – z geografických důvodů – zachována ve strukturách, přijatých fakticky již ruským válečným námořnictvem v 18. a 19. století.[25] V druhé polovině šedesátých let tak byla organizace válečného námořnictva následující:

Hlavní velitelství válečného námořnictva (Moskva)

  • Baltské loďstvo (Baltijsk);
  • Černomořské loďstvo (Sevastopol);
  • Severní loďstvo (Poljarnyj)
    • 5. operační eskadra /středomořská/ (Port Said)
    • 7. operační eskadra (Poljarnyj);
  • Tichooceánské loďstvo (Vladivostok)
    • 8. operační eskadra /indická/ (Bombaj)
    • 10. operační eskadra (Vladivostok);
  • Kamčatská vojenská flotila (Pětropavlovsk-Kamčatskij);
  • Kaspická vojenská flotila (Baku).[26]

Každé z loďstev mělo ve stavu jednotky hladinového loďstva, ponorek, vojenského letectva, pobřežní ochrany a nově budované jednotky námořní pěchoty. Jejich výstavba byla zahájena v létě 1963 a o pět let později již mělo Tichooceánské loďstvo ve stavu 55. divizi námořní pěchoty, zatímco ostatní tři loďstva postavila po jednom pluku a Kaspická vojenská flotila prapor námořní pěchoty.[27] Navíc bylo vytvořeno několik samostatných praporů námořní pěchoty pro jednotlivé operační eskadry, jež se do výše uvedeného počtu nezapočítávaly.

 

2.1.4. Vojsko protivzdušné obrany státu

Protivzdušná obrana státního území byla vyčleněna jako samostatný druh ozbrojených sil v květnu 1954, a to hlavně z důvodu obav před případnými údery nepřátelského letectva za války[28]. Působení vojska bylo zcela defenzivní a nezávislé na vojenských operacích ostatních druhů ozbrojených sil. Organizační struktura byla zpočátku převzata z minulých dob, kdy protivzdušná obrana patřila pod Hlavní velitelství pozemního vojska a jejím základem bylo vojenské teritoriální rozčlenění sovětského území, v tomto případě na okruhy protivzdušné obrany. K zásadní organizační změně došlo v červnu 1960, kdy byly vytvořeny nové organizační struktury, z valné části nezávislé na teritoriálním principu a vycházející ze zkušeností bojových akcí jednotek protivzdušné obrany v závěrečných operacích druhé světové války. Zůstaly zachovány pouze dva okruhy protivzdušné obrany, jejichž velitelství se nacházela v Moskvě[29] a v Baku[30]. Všechny ostatní jednotky vojsk protivzdušné obrany státu byly začleněny do stavu osmi armád protivzdušné obrany, které se dále členily (stejně jako okruhy) na samostatné sbory a divize protivzdušné obrany. Vojsko protivzdušné obrany státu mělo k dispozici několik druhů vojsk – radiolokační, protiletadlové raketové, přepadové stíhací, spojovací a zabezpečovací. Na jaře 1967 se součástí vojska protivzdušné obrany státu stalo vojsko protiraketové a protikosmické obrany.[31] Radiolokační, protiletadlové raketové, stíhací a další jednotky byly přidělovány jednotlivým vyšším velitelstvím na divizní, sborové, armádní i okruhové úrovni nerovnoměrně, ale přesně podle plánů vyhodnocení pravděpodobného ohrožení nepřátelskými leteckými (a později také raketovými) údery v případě válečného konfliktu. Ve druhé polovině šedesátých let byla velitelská struktura vojska následující:

Hlavní velitelství vojska protivzdušné obrany státu (Moskva)

  • Moskevský okruh protivzdušné obrany státu (Moskva);
    • 1. armáda protivzdušné obrany státu zvláštního určení (Balašicha)
  • Bakuský okruh protivzdušné obrany státu (Baku);
    • 2. armáda protivzdušné obrany státu (Minsk);
    • 4. armáda protivzdušné obrany státu (Svěrdlovk);
    • 6. armáda protivzdušné obrany státu (Leningrad);
    • 8. armáda protivzdušné obrany státu (Kyjev);
    • 10. armáda protivzdušné obrany státu (Murmansk);
    • 11. armáda protivzdušné obrany státu (Chabarovsk);
    • 12. armáda protivzdušné obrany státu (Taškent);
    • 14. armáda protivzdušné obrany státu (Novosibirsk).[32]

Změny, k nimž ve vojsku protivzdušné obrany státu došlo v létě 1960, měly mnohem větší význam, než by se z pouhého viditelného přejmenování zdálo. Původní systém okruhů protivzdušné obrany byl stacionární, plně defensivní a připravený pouze reagovat na vnější agresivní podnět. Nový systém armád, sborů a divizí měl, stejně jako ve druhé světové válce, mobilní charakter.[33] Byl připraven na válečné období a k expanzi mimo sovětské území, aby byl schopen zabezpečit protivzdušnou obranu území mimo Sovětský svaz. Navíc byl také, jak bude rozebráno později, plně provázán se systémy protivzdušné obrany státu jednotlivých členských států Organizace varšavské smlouvy.

 

2.1.5. Raketové vojsko strategického určení

Nejmladší druh ozbrojených sil byl vytvořen v prosinci 1959, přičemž do jeho sestavy byly zařazeny některé již existující raketové jednotky ze stavu pozemního vojska a vojenského letectva. Původní raketové zbraňové systémy s dosahem nad 1 000 km, byly většinou soustředěny do raketových divizí, které byly začleněny do raketových armád. Nové mezikontinentální řízené střely s dalekým dosahem byly od jara 1961 začleňovány do nově vytvářených samostatných raketových sborů. Velitelství dvou raketových armád byla převzata ze stavu Velitelství dálkového letectva, velitelství samostatných raketových sborů a raketových divizí byla buď postavena nově, nebo transformována z původních velitelství bombardovacích leteckých divizí, dělostřeleckých divizí a brigád, zčásti i rušených tankových a motostřeleckých divizí. Ve druhé polovině šedesátých let pak byla struktura raketového vojska strategického určení následující:

Hlavní velitelství raketového vojska strategického určení (Moskva)

  • 43. raketová armáda (Vitěbsk);
  • 50. raketová armáda (Smolensk);
  • 3. samostatný gardový raketový sbor (Vladimir);
  • 5. samostatný raketový sbor (Kirov);
  • 7. samostatný raketový sbor (Omsk);
  • 8. samostatný raketový sbor (Čita);
  • 9. samostatný raketový sbor (Blagověščensk);
  • 18. samostatný raketový sbor (Orenburg);
  • 24. samostatný raketový sbor (Džambul).[34]

Ač raketové vojsko strategického určení zahrnovalo všechny jednotky raket dalekého dosahu, přesto bylo natolik vnitřně strukturováno, že mohlo reagovat na různé podněty, a to jak globálního, tak regionálního rozsahu.

 

2.1.6. Výsadkové vojsko

Sovětské výsadkové vojsko prošlo obrovským rozvojem na přelomu čtyřicátých  a padesátých let, kdy bylo v rámci Samostatné výsadkové armády postaveno celkem pět výsadkových sborů po třech divizích.[35] V počtu výsadkářů se Sověti v té době dostali na první místo na světě, ovšem tito vojáci téměř nemohli být nasazeni do akce, protože Sovětský svaz v té době neměl ani desetinu letadel, jež byly potřebné k transportu takového množství vojáků, výzbroje a zásob. Důvody vzniku tolika divizí čistě ofensivního druhu vojska neznáme a žádná z logických konstrukcí, postavená na obecných znalostech nasazení výsadkových jednotek, nemůže dospět k přijatelnému výsledku. Na jedné straně by totiž výstavba 15 výsadkových divizí jasně naznačovala sovětské agresivní úmysly, na straně druhé však nemožnost jejich rychlé přepravy k vytčeným cílům všechny tyto úmysly neguje. V této oblasti tedy bude třeba počkat, až sovětské archivy vydají nejen historii organizační struktury výsadkového vojska, ale také schválené koncepční plány výstavby, harmonogramy vyzbrojování a plány operačního nasazení.

Ve druhé polovině padesátých let byla značná část dříve vytvořených výsadkových jednotek zrušena, neboť bylo jasné, že nebude možné získat tolik přepravní letecké techniky, aby se všech 15 divizí stalo schopnými operačního nasazení. Počátkem šedesátých let zůstalo k operačnímu užití celkem sedm divizí (a jedna výcviková), podléhajících Velitelství výsadkového vojska:

  • 7. gardová výsadková divize (Kaunas);
  • 76. gardová výsadková divize (Pskov);
  • 98. gardová výsadková divize (Bělogorsk);
  • 103. gardová výsadková divize (Vitěbsk);
  • 104. gardová výsadková divize (Kirovobad);
  • 105. gardová výsadková divize (Fergana);
  • 106. gardová výsadková divize (Tula);
  • 44. školní výsadková divize (Jonava).

V té době také výrazně posílilo dopravní letectvo výsadkového vojska, jež mělo na konci padesátých let k dispozici již šest dopravních leteckých divizí se 14 pluky. Přesto však celý letecký park nebyl schopen v jediném letu přesunout k operačnímu cíli více, než tři výsadkové divize najednou.

Kromě standardního výcviku procházela část výsadkářů ve druhé polovině padesátých let výcvikem, jenž byl označován jako „jaděrnyj děsant“. První skupina výsadkářů se do této akce zapojila v létě 1956 a nejprve měla možnost ze (snad) bezpečné vzdálenosti sledovat cvičný jaderný a termojaderný útok s užitím ostré jaderné munice. Samotné cvičení proběhlo 9. září 1956 a spočívalo ve svržení jaderné bomby o síle 38 kt TNT (trojnásobek hirošimské), následované výsadkem po 43 minutách od výbuchu a jen 650 m od epicentra. Po doskoku výsadkáři během deseti minut obsadili a zlikvidovali přidělené cíle a po dvou hodinách byli evakuováni ze zamořeného území. Lze předpokládat, že tato cvičení měla zjistit odolnost lidského organismu, aby bylo možné do budoucna vytvářet operační plány kombinace jaderného úderu a leteckého výsadku.[36]

 

2.1.7. Strategická jaderná triáda

Ve druhé polovině šedesátých let se teprve začaly prosazovat základní pojmové kategorie, ze kterých vznikla přesná terminologie strategických jaderných zbraní, definovaná mezinárodní smlouvou SALT I z března 1972.[37] Mezi nejdůležitější pojmy patřila přesná definice strategických zbraní, u nichž byl stanoven minimální dosah 5 500 km (3 000 nm), tedy přibližnou vzdálenost mezi nejvýchodnějším bodem pevniny Spojených států amerických a nejzápadnějším bodem pevniny Svazu sovětských socialistických republik. Již ve druhé polovině šedesátých let se prosadil termín strategická jaderná triáda, zahrnující právě jaderné zbraně se strategickým dosahem a tvořený strategickými bombardéry (SB, Strategic Bomber), mezikontinentálními řízenými střelami (ICBMIntercontitental Balistic Missile) a řízenými střelami odpalovanými z ponorek (SLBM, Submarine-Launched Balistic Missile).[38] I když Sovětský svaz ve druhé polovině šedesátých let měl ki dispozici prvky všech tří strategických systémů,[39] nikdy je (na rozdíl od Američanů) organizačně nevyčlenil pod samostatné velení, ale až do konce osmdesátých let je zařazoval pod stejné velení, jako zbraňové systémy, označené jako zbraně středního dosahu. Sovětské vojenské velení od počátku kombinovalo všechny jaderné zbraňové systémy s dosahem nad 1 000 km pod samostatným velením v rámci vojenského letectva, válečného námořnictva  a raketového vojska strategického určení. Vojenské letectvo mělo své strategické prostředky zařazeny pod Velitelství dálkového letectva, přičemž opravdové strategické púrostředky, letouny Tupolev Tu-95, byly pouze součástí 106. těžké bombardovací letecké divize.[40] Raketové vojsko strategického určení mělo v průběhu šedesátých let své mezikontinentální řízené střely (Čeloměj UR-100, Jangel R-16, Jangel R-36, Koroljov R-7A, Koroljov R-9A), jejichž počet stoupal rok od roku, ve stavu jednotlivých divizí všech samostatných raketových sborů, ale v kombinaci s divizemi řízených střel středního dosahu.[41] Válečné námořnictvo zařadilo strategické jaderné zbraně pod velení Severního loďstva a Tichooceánského loďstva, opravdové systémy SLBM se však obejvují až na konci šedesátých let, přičemž jsou postupně zařazovány do ponorkové divize 3. ponorkové flotily Severního loďstva  a ponorkové divize flotily atomových ponorek Tichooceánského loďstva.[42] Na rozdíl od Spojených států amerických tak měl Svaz sovětských socialistických republik fakticky dva základní typy strategických zbraní, začleněným sice relativně samostatně, ale do společného velení všech tří prvků strategické jaderné triády. První typ strategických jaderných zbraní, přesně odpovídající pozdější mezinárodní smluvní kategorizaci, byl schopen zasahovat cíle na americkém kontinentu. Druhý typ strategických zbraní, jenž můžeme se značnou mírou zjednodušení označit jako eurostrategický, byl schopen zasahovat cíle v Evropě, na Středním východě a na Dálném východě.

 

2.2. PROMĚNY VYŠŠÍHO VELITELSKÉHO SBORU

Na rozdíl od většiny prvků sovětského vojenství nepatřily výsledky personální politiky v nejvyšších vojenských funkcích k přísně utajovaným skutečnostem. Jmenování nejvyšších funkcionářů ústředních vojenských institucí byla zveřejňována v sovětském denním tisku, a to včetně povyšování dotyčných do nejvyšších generálských, admirálských a maršálských hodností, jejich autorské počiny v odborném i popularizačním tisku byly vždy doprovázeny plný jménem, dosaženou hodností a zastávanou funkcí. Nepřekvapuje proto, že nejpozději od konce šedesátých let byly široké veřejnosti postupně k dispozici přehledy nejvyšších vojenských funkcionářů – ministra a jeho náměstků, velitelů druhů ozbrojených sil  i druhů vojsk, velitelů vojenských okruhů, skupin vojsk v zahraničí a loďstev. Ve druhé polovině sedmdesátých let, při vydání encyklopedického díla z oboru vojenství, se široká čtenářská obec dostala k sice neúplným, ale přesto dosti podrobným životopisům téměř všech výše uvedených funkcionářů a velitelů.[43] Navíc byly tyto informace vcelku pravidelně aktualizovány v rámci různých jiných encyklopedií a encyklopedických slovníků.[44] Tento pozitivní trend byl v posledních dvaceti letech výrazně optimalizován, neboť z životopisných hesel slovníků a encyklopedií zmizely utajované údaje o velitelské praxi dotyčných na nižších stupních v poválečném období a zvláště na různých internetových stránkách je objevily stovky a tisíce dalších životopisů sovětských velitelů, i když hlavní pozornost byla stále věnována vojenským osobnostem druhé světové války.[45] Tato skutečnost nám umožňuje vcelku podrobně rozebrat personální politiku v sovětských ozbrojených silách v šedesátých letech jak na úrovni ústředních velitelských institucí, tak na úrovni velitelů vojenských okruhů, skupin vojsk  a loďstev. Při tom ovšem objevíme několik zajímavých výsledků, s velkou pravděpodobností souvisejících jak se změnou politického vedení státu na podzim 1964, tak zvláště se změnou v doktrinálních a strategických koncepcích sovětských ozbrojených sil v polovině šedesátých let. I když období vrcholného působení sovětského stranického vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova bylo poznamenáno dosti častými personálními změnami v ústředních vojenských institucích,[46] jeho pád na podzim 1964 právě v této oblasti nijaké zásadní změny nepřinesl. Výjimkou bylo obsazení funkce náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil, protože na tomto místě působíci maršál Sovětského svazu Sergej Semjonovič Birjuzov zahynul 19. října 1964 při letecké katastrofě. Případný vztah této tragédie s výše zmíněným stranickým převratem je do značné míry mimo téma práce. Do této funkce se navíc vrátil maršál Sovětského svazu Matvěj Vasiljevič Zacharov, jenž byl nucen ji na přání Nikity Sergejeviče Chruščova právě Birjuzovovi přenechat, tekže zde došlo spíše k obnovení předchozího stavu, než k nástupu nového vedení. Smrt také na jaře 1967 přinesla změnu v osobě ministra obrany, kdy maršála Sovětského svazu Rodiona Jakovleviče Malinovského nahradil maršál Sovětského svazu Andrej Antonovič Grečko. Kromě úmrtí ministra a náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil pak byly do srpna 1968 na nejvyšším stupni sovětské vojenské hierarchie, kromě zvýšení počtu sledovaných funkcí o dvě, realizovány pouze dvě výměny osob, v obou případech však zcela jistě šlo o změny z důvodu věku – odcházející velitel Hlavního týlu ozbrojených sil, maršál Sovětského svazu Ivan Christoforovič Bagramjan, dosáhl více než 70 let, odcházející hlavní velitel vojska protivzdušné obrany státu, maršál letectva Vladimir Alexandrovič Suděc, měl sice „jenom“ 62 let, ale údajně vážné zdravotní problémy.[47] Celkový vývoj v nejvyšších funkcích ministerstva v období od října 1964 do srpna 1968 přináší tabulka: 

funkce obsazení v lednu 1965 obsazení v srpnu 1968
ministr obrany maršál Sovětského svazu Rodion Jakovlevič Malinovskij maršál Sovětského svazu Andrej Antonovič Grečko
první náměstek ministra náčelník Generálního štábu maršál Sovětského svazu Matvěj Vasiljevič Zacharov maršál Sovětského svazu Matvěj Vasiljevič Zacharov
první náměstek ministra velitel Spojených ozbrojených sil maršál Sovětského svazu Andrej Antonovič Grečko maršál Sovětského svazu Ivan Ignaťjevič Jakubovskij
první náměstek ministra -------------------------------------------- armádní generál Sergej Leonidovič Sokolovskij
náměstek ministra náčelník Hlavní politické správy armádní generál Alexej Alexejevič Jepišev armádní generál Alexej Alexejevič Jepišev
náměstek ministra hlavní velitel pozemního vojska -------------------------------------------- armádní generál Ivan Grigorjevič Pavlovskij
náměstek ministra hlavní velitel vojenského letectva hlavní maršál letectva Konstantin Andrejevič Věršinin hlavní maršál letectva Konstantin Andrejevič Věršinin
náměstek ministra hl velitel válečného námořnictva admirál loďstva Sergej Georgijevič Gorškov admirál loďstva Sovětského svazu Sergej Georgijevič Gorškov
náměstek ministra hlavní velitel protivzdušné obrany maršál letectva Vladimir Alexandrovič Suděc maršál Sovětského svazu Pavěl Fjodorovič Batickij
náměstek ministra hlavní velitel raketového vojska maršál Sovětského svazu Nikolaj Ivanovič Krylov maršál Sovětského svazu Nikolaj Ivanovič Krylov
náměstek ministra velitel hlavního týlu maršál Sovětského svazu Ivan Christoforovič Bagramjan armádní generál Sergej Stěpanovič Marjachin
náměstek ministra generální inspektor maršál Sovětského svazu Kirill Semjonovič Moskalenko maršál Sovětského svazu Kirill Semjonovič Moskalenko
náměstek ministra generálplukovník Alexandr Nikolajevič Komarovskij generálplukovník Alexandr Nikolajevič Komarovskij
velitel výsadkového vojska generálplukovník Vasilij Filippovič Margelov armádní generál Vasilij Filippovič Margelov
velitel dálkového letectva maršál letectva Filipp Alexandrovič Agalcov maršál letectva Filipp Alexandrovič Agalcov

Ovšem po vnitrostranickém puči v říjnu 1964 došlo k rozsáhlým změnám mezi velitelským sborem na stupni vojenských okruhů. Od konce roku 1964 do léta 1968 bylo vyměněno sedmnáct z osmnácti velitelů vojenských okruhů a velitelů skupin sovětských vojsk v zahraničí.[48] Někde šlo sice o generační výměnu, případně  o jmenování do vyšších funkcí, ale odchod několika v minulosti velmi osvědčených velitelů byl minimálně podivný. Vzhledem k publikovaným životopisům vyšších velitelů Rudé armády z období druhé světové války můžeme aspoň část těchto změn přesně specifikovat, neboť již známe nejen změnu jako takovou, ale i předchozí  a případně následující kariéru dotyčného velitele. Velitel Karpatského vojenského okruhu generálplukovník Pjotr Nikolajevič Laščenko byl v srpnu 1967 urychleně vyslán do Egypta jako hlavní vojenský poradce.[49] Velitel Dálnovýchodního vojenského okruhu generálplukovník Ivan Grigorjevič Pavlovskij byl v dubnu 1967 jmenován do funkce náměstka ministra obrany a v listopadu 1967 se stal hlavním velitelem obnoveného Hlavního velitelství pozemního vojska.[50] Stejně tak přešel v létě 1967 do funkce prvního náměstka ministra velitel Leningradského vojenského okruhu, armádní generál Sergej Leonidovič Sokolov, jenž o dva roky dříve ve funkci velitele vojenského okruhu nahradil níže zmíněného armádního generála Michaila Iljiče Kazakova. Své funkce si vzájemně vyměnili hlavní velitel Skupiny sovětských vojsk v Německu armádní generál Ivan Ignaťjevič Jakubovskij (později převzal po maršálu Sovětského svazu Andreji Antonoviči Grečkovi funkci hlavního velitele ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy) a velitel Kyjevského vojenského okruhu armádní generál Pjotr Kirillovič Koševoj.[51] Velitel Běloruského vojenského okruhu generál Sergej Stěpanovič Marjachin se stal velitelem Hlavního týlu. 

Jako příklad generační výměny může sloužit pensionování armádního generála Ivana Ivanoviče Feďuninského z funkce velitele Turkestánského vojenského okruhu v prosinci 1965.[52] Jednalo se o jednoho z posledních velitelů armád z období druhé světové války, jenž na funkci velitele vojenského okruhu působil. Naopak ve funkci velitele Severokavkazského vojenského okruhu zůstal až do léta 1968 armádní generál Issa Alexandrovič Plijev, známý excesy (drancování, loupeže, znásilňování) svých vojáků na území Maďarska, Rakouska, Slovenska a jižní Moravy na jaře 1945. V jeho případě rozhodně nešlo o skutečnost, že byl oblíbencem ministra obrany maršála Sovětského svazu Rodiona Jakovleviče Malinovského, neboť se ve své funkci udržel i po jeho smrti. S přestávkou svého působení na Kubě v rámci operace Anadyr (červenec 1962 – květen 1963) stál v čele vojsk okruhu téměř deset let, přičemž v jeho případě nebyl překážkou ani věk. Narodil se totiž v roce 1902, stejně jako velitel Zabajkalského vojenského okruhu generálplukovník Dmitrij Fjodorovič Alexejev, jenž byl v únoru 1967 poslán do výslužby.[53] Lze předpokládat, že nové politické vedení hodnotilo pozitivně Plijevovu úlohu při brutálním potlačení dělnické revolty v Novočerkassku v červnu 1962, za což byl tehdy generál Nikitou Sergejevičem Chruščovem urychleně vyslán na Kubu, aby nebyl v Sovětském svazu příliš na očích.

Podivné ovšem bylo ovšem odvolání armádního generála Michaila Iljiče Kazakova z funkce velitele Leningradského vojenského okruhu v průběhu roku 1965 a jeho jmenování náčelníkem štábu Hlavního velitelství Spojených ozbrojených sil členských států Organizace varšavské smlouvy. Kazakov byl velice ceněný vojenský odborník s rozsáhlými zkušenostmi ve velení vojenských okruhů a náhled by ustanoven na sice prestižní funkci, ale se zcela nulovými pravomocemi. K obdobnému odvolání došlo u velitele Oděského vojenského okruhu generálplukovníka tankového vojska Amazaspa Chačaturoviče Babadžaňana, jenž se v září 1967 stal náčelníkem Vojenské akademie tankového vojska.[54] Babadžaňan byl přitom jedním z nejvýznamnějších sovětských tankových velitelů poválečného období, získal si rozsáhlou válečnou praxi již za druhé světové války a velel tankové armádě při potlačování maďarského povstání na podzim 1956. V jeho případě šlo  o jednoznačné odstavení z řídící funkce, které šlo do určité míry proti trendu nastolenému v polovině šedesátých let, a zvláště podivné je ve srovnání s další kariérou již zmíněného generála Laščenka, „spolubojovníka“ z Maďarska v roce 1956. Přitom ve funkci velitele Zakavkazského vojenského okruhu zůstal až do jara 1968 o dva roky starší armádní generál Andrej Trofimovič Stučenko, jenž působil na výrazně exponovanějším místě, ale jeho bojové zkušenosti byly skromnější.[55] Stejně tak zůstal do léta 1968 ve spíše prestižní funkci velitele Moskevského vojenského okruhu o tři roky starší armádní generál Afanasij Pavlanťjevič Běloborodov,[56] takže Babadžanův odchod z velitelské funkce rozhodně nemohl souviset s věkem. Věkové důvody také zcela jistě nestály za odvoláním generálplukovníka Gleba Vladimirovič Baklanova z funkce velitele Severní skupiny vojsk v průběhu roku 1967, protože dotyčnému v té době bylo jen 57 let.[57] Rozsah uvedených změn na úrovni velitelů vojenských okruhů a velitelů skupin vojsk je nejlépe vidět v tabulce:

funkce obsazení v lednu 1965 obsazení v srpnu 1968
velitel Běloruského VO generálplukovník Sergej Stěpanovič Marjachin generálplukovník Ivan Mojsejevič Treťjak
velitel Dálnovýchodního VO generálplukovník Ivan Grigorjevič Pavlovskij generálplukovník Oleg Alexandrovič Losik
velitel Karpatského VO generálplukovník Pjotr Nikolajevič Laščenko generálplukovník Vasilij Zinovjevič Bisjarin
velitel Kyjevského VO armádní generál Pjotr Kirillovič Koševoj generálplukovník Viktor Georgijevič Kulikov
velitel Leningradského VO armádní generál Michail Iljič Kazakov generálplukovník Ivan Jegorovič Šavrov
velitel Moskevského VO armádní generál Afanasij Pavlanťjevič Běloborodov generálplukovník Jevgenij Filippovič Ivanovskij
velitel Oděského VO generálplukovník tankového vojska Amazasp Chačaturovič Babadžaňan generálplukovník Alexandr Georgijevič Šurupov
velitel Pobaltského VO generálplukovník Georgij Ivanovič Chetagurov armádní generál Georgij Ivanovič Chetagurov
velitel Povolžského VO generálplukovník Nikolaj Grigorjevič Ljaščenko generálplukovník Alexej Michajlovič Paršikov
velitel Severokavkazského VO armádní generál Issa Alexandrovič Plijev generálporučík Alexandr Těrenťjevič Altunin
velitel Sibiřského VO generálplukovník Semjon Pavlovič Ivanov armádní generál Vladimir Fjodorovič Tolubko
velitel Turkestánského VO armádní generál Ivan Ivanovič Feďuninskij armádní generál Nikolaj Grigorjevič Ljaščenko
velitel Uralského VO generálplukovník Ivan Vasiljevič Tutarinov generálplukovník Alexandr Alexandrovič Jegorovskij
velitel Zabajkalského VO generálplukovník Dmitrij Fjodorovič Alexejev generálplukovník Pjotr Alexejevič Bělik
velitel Zakavkazského VO armádní generál Andrej Trofimovič Stučenko generálplukovník Semjon Konstantinovič Kurkotkin
velitel Jižní skupiny vojsk generálplukovník Konstantin Ivanovič Provalov generálplukovník Konstantin Ivanovič Provalov
velitel Severní skupiny vojsk generálplukovník Gleb Vladimirovič Baklanov generálplukovník Ivan Nikolajevič Škadov
velitel Skupiny sovětských vojsk v Německu armádní generál Ivan Ignaťjevič Jakubovskij maršál Sovětského svazu Pjotr Kirillovič Koševoj

Změny, k nimž došlo na úrovni velitelů vojenských okruhů a skupin vojsk v zahraničí, jsou ve zcela příkrém rozporu se stabilizací nejvyšších kádrů v ústředních vojenských institucích ve stejném období. Abychom však mohli dospět aspoň k nějakým závěrům, je třeba konfrontovat situaci, k níž došlo v rámci pozemního vojska, s případnými změnami v rámci dalších druhů ozbrojených sil. Na stejné úrovni jako velitelé vojenských okruhů a skupin vojsk byli u válečného námořnictva velitelé loďstev, u protivzdušné obrany státu velitelé okruhů  a u raketového vojska velitelé armád. Z celkového počtu osmi funkcí však v období od podzimu 1964 do léta 1968 došlo ke změnám ve čtyřech případech (jedna změna u válečného námořnictva, dvě u protivzdušné obrany, jedna u raketového vojska), vždy šlo ale o postup do vyšší funkce. To lze ukázat na příkladu velitelů obou okruhů protivzdušné obrany, neboť armádní generál Pavěl Fjodorovič Batickij se stal velitelem tohoto druhu ozbrojených sil a generálplukovník Afanasij Prokofjevič Ščeglov jeho zástupcem. Přehled o pohybu ve vymezených funkcích je opět zachycen v tabulce:

funkce obsazení v lednu 1965 obsazení v srpnu 1968
velitel Baltského loďstva admirál Alexandr Jevstafjevič Orjol viceadmirál Vladimir Vasiljevič Michajlin
velitel Černomořského loďstva admirál Serafim Jevgeňjevič Čursin admirál Serafim Jevgeňjevič Čursin
velitel Severního loďstva admirál Semjon Michajlovič Lobov admirál Semjon Michajlovič Lobov
velitel Tichooceánského loďstva admirál Nikolaj Nikolajevič Amělko admirál Nikolaj Nikolajevič Amělko
velitel Bakuského okruhu PVO generálplukovník Afanasij Prokofjevič Ščeglov generálplukovník letectva Fjodor Akimovič Olifirov
velitel Moskevského okruhu PVO armádní generál Pavěl Fjodorovič Batickij generálporučík Vasilij Vasiljevič Okuněv
velitel 43. raketové armády generálporučík tankového vojska Ivan Andrejevič Ševcov generálplukovník Michail Georgijevič Grigorjev
velitel 50. raketové armády generálporučík letectva Fjodor Ivanovič Dobyš generálplukovník letectva Fjodor Ivanovič Dobyš

Rozsáhlé změny mezi nejvyšším velitelským sborem pozemního vojska na vyšší operační úrovni od podzimu 1964 do léta 1968 jsou tedy jednoznačně anomálií, která nemá standardní vysvětlení pouhé generační obměny či postupu na vyšší velitelská místa. Dotýkaly se pouze jednoho druhu ozbrojených sil, navíc takového, jenž byl po změně v nejvyšším politickém vedení země opětovně posunován na výsluní po předchozích restriktivních zásazích. Vzhledem ke skutečnosti, že biografické údaje pro toto období jsou již poněkud torzovité a navíc vzájemně ne zcela souměřitelné (údaje ze sedmdesátých let nejsou ani zdaleka úplné ve srovnání s nejnovějšími publikovanými biografickými hesly), nám neumožňují přijímat žádné dalekosáhlé závěry. V každém případě ale musíme jako nezvratný fakt brát skutečnost, že v sovětských ozbrojených silách došlo v polovině šedesátých let na vysoké velitelské úrovni pozemního vojska, jež byla navíc organizačně stabilizovaná, k takovým personálním změnám, jež se podobají obdobným změnám v druhé polovině třicátých a v druhé polovině osmdesátých let dvacátého století.

 

2.3. VYZBROJOVÁNÍ SOVĚTSKÉ ARMÁDY V ŠEDESÁTÝCH LETECH

Odborná literatura, zabývající se politickými a ekonomickými dějinami Sovětského svazu, se stále nedokáže shodnout, zda v šedesátých letech, zvláště pak po vnitrostranickém puči, došlo ke snížení nebo naopak k navýšení sovětského vojenského rozpočtu. V této věci se nemohou shodnout ani práce českých historiků, zabývající se mezinárodními vztahy. Např. Jindřich Dejmek v práci zaměřené na mezinárodní aspekty vývoje roku 1968 uvádí: 

Také vládcové Kremlu, kde se postupně v polovině dekády etablovala nová garnitura … museli v té době řešit značné problémy. Neuspokojivý stav velké části odvětví sovětského hospodářství vyžadoval nejen reformy … ale také snížení výdajů na horečné zbrojení.[58]

Naproti tomu již o deset let dříve však Karel Durman (na něhož se Dejmek ve svém článku odvolává také) předložil názor naprosto opačný:

Zatímco Kosygin se vyslovil proti většímu zvyšování vojenských výdajů … Brežněv udal tón voláním po zvýšení obranyschopnosti, jemuž pak zcela podle očekávání sekundovali maršál Malinovskij, Šelepin a Suslov.[59]

Problém vývoje sovětských vojenských výdajů je natolik složitý, že není možné při jeho hodnocení dosáhnout ničeho jiného, než představení určitých tendencí.

Přesvědčivé dobové dokumenty na dané téma nebyly zatím ještě vůbec zveřejněny, nemluvě o skutečnosti, že v socialistických zemích nebyly „vojenské výdaje“ nikdy jednoznačnou položkou státního rozpočtu, ale z velké části se skrývaly pod položkami jinými. Historici, politologové či sovětologové, kteří se vydávají na tenký led hodnocení sovětských vojenských výdajů, navíc velmi často přijímají jako oprávněné informace diplomatického či propagandistického charakteru, aniž by prováděli jejich kritiku. Stejně jako v ostatních oblastech zkoumání sovětských dějin, i zde se jejich názory člení podle toho, zda inklinují svým chápáním celé problematiky mezi tradicionalisty či revizionisty (případně postrevizionisty).[60]  Otázkám vojenských výdajů v období studené války se na konci devadesátých let věnoval Ústav mezinárodních vztahů, jemuž se podařilo skloubit moderní metody zkoumání se zkušenostmi na dané téma v československých podmínkách osmdesátých let. Výsledkem byla vcelku stručná publikace, jež problémy sovětských vojenských výdajů podala následovně:

Oficiálně zveřeňovaný agregát těchto výdajů (např. ve statistických ročenkách SSSR či zprávách o plnění státních plánů) byl výhradně souhrnem provozních a osobních výdajů samotného rezortu ministerstva obrany (pozn. Jeho obsahem byl souhrn plateb za vybrané, především provozní, materiální položky, provoz a osobní náklady jednotek, náklady na vojenské školství, nemocnice a ústavy, stavební investice  a dotace průmyslovým podnikům MO SSSR.). Klíčová část nákladů na ozbrojené síly, kterou představovaly dodávky nové vojenské techniky z několika (pravděpodobně až sedmi) výrobních rezortů, především ze strojírenských ministerstev, se zde neobjevila. Tyto dodávky byly na ministerstvo obrany převáděny bezúplatně  a výrobním podnikům uhrazovány prostřednictvím nadřízených ministerstev  a hlavních správ přímo ze státního rozpočtu, na který byly napojeny svými plány. Obdobně byla financována část výdajů na vojenský výzkum a vývoj, uskutečňovaný do značné míry v řadě specializovaných vědeckých pracovišť civilního sektoru. Tak zůstávaly skryty celé investiční výdaje, tvořící rozhodující část rozvoje sovětských ozbrojených sil.[61]

Je symptomatické pro většinu odborníků na mezinárodní vztahy, že při svých úsudcích na téma míry zbrojení a z toho se odvíjejících trendů vojenského rozpočtu nevěnují téměř žádnou pozornost tomu, za co byly ony finance vůbec utraceny.

Informace o výdajových stránkách vojenského rozpočtu jsou navíc dosti dobře odhalitelné, zvláště ve starších obdobích. Platí totiž přímé úměry ohledně vyšších nákladů a většího počtu vojenských jednotek, vyšších nákladů a rozsáhlejších vojenských cvičení a hlavně vyšších nákladů a zavádění nových zbraňových systémů. Všechny takové výstupy jsme ovšem u sovětských ozbrojených sil v šedesátých letech schopni dosti podrobně sledovat, což nám dává dosti vysokou šanci na aspoň rámcové stanovení tendence vývoje sovětských vojenských výdajů. Pro naše potřeby v tomto případě pouze velmi stručně uvedeme změny v počtu vyšších jednotek ve sledovaném období 1964 až 1968. Jak již bylo zmíněno, počet motostřeleckých a tankových divizí pozemního vojska v daném období stoupl. Zvýšení nebylo sice nijak dramatické, místo původního počtu 123 motostřeleckých  a 40 tankových divizí koncem roku 1964 existovalo v polovině roku 1968 celkem 130 motostřeleckých a 42 tankových divizí.[62] Počet divizí pozemního vojska se tedy zvýšil jen o 5,5 %. Nemáme zatím k dispozici obdobné údaje pro vojenské letectvo, protivzdušnou obranu státu a válečné námořnictvo, ze známých informací však lze soudit, že u těchto tří druhů ozbrojených sil počet vyšších jednotek v nejlepším případě stagnoval, v žádném případě se však nesnížil.[63] Naopak však máme dosti věrohodných informací u raketového vojska strategického určení. Počátkem roku 1964 byly v jeho sestavě dvě armády a pět samostatných sborů, do léta 1965 však vznikly dva další samostatné sbory. Pokud budeme v tomto případě, stejně jako  u pozemního vojska, sledovat vývoj počtu divizí, získáme mnohem plastičtější informace o výstavbě tohoto druhu ozbrojených sil. V daném období došlo totiž k navýšení ze 34 raketových divizí na 48 raketových divizí,[64] což je nárůst o 41 %. Takový nárůst se však v žádném případě nemohl obejít bez určitého nárůstu finančních prostředků, takže v oblasti vývoje organizační struktury sovětských ozbrojených sil máme pro období druhé poloviny šedesátých let naprosto nezpochybnitelný reálný základ pro zvýšení výdajů, a to kvůli prudkému růstu nových jednotek, navíc takových, jejichž zbraňové vybavení patří k finančně nejnákladnějším. Pokud se podíváme na tehdy zveřejněné údaje, jež ovšem trpí onou výše uvedenou nepřesností, zjistíme, že k roku 1964 čítají předpokládané výdaje 14 778 000 000 USD, zatímco k roku 1968 dosahují již 18 556 000 000 USD (tedy zvýšení o téměř 26 %).[65] Vzhledem k tomu, že roku 1967 proběhlo na území Běloruska a Ukrajiny rozsáhlé vojenské cvičení Dněpr za účasti desítky divizí,[66] lze onen odhad nárůstu vojenských výdajů (samozřejmě jen ve formě provozních  a osobních výdajů) vcelku snadno vysvětlit výše uvedeným zvýšením počtu vyšších velitelství pozemního vojska a raketového vojska strategického určení.

V současné době však máme také dostatek informací z otevřených zdrojů, týkajících se výzbroje jednotlivých druhů sovětských ozbrojených sil, a to včetně dosti přesných dat ohledně počtu nových zbraňových kompletů a období jejich zavádění do výzbroje. Můžeme tedy posoudit, nakolik se ve sledovaném období měnily kvantitativní parametry zavedené výzbroje a z těchto dat určit tendenci skrytých vojenských výdajů. Kvůli rozsahu a své specifičnosti budou příklady zařazované nové výzbroje představeny podle jednotlivých druhů ozbrojených sil.

 

2.3.1. Pozemní vojsko

Bylo již uvedeno, že vyšší jednotky pozemního vojska byly standardizovány na konci padesátých let, takže v dalším období k výraznějším změnám v organizaci nedocházelo. Základem pozemního vojska se staly tankové a motostřelecké divize, které byly na sborové a armádní úrovni doplňovány brigádami raketového vojska  a dělostřelectva a jednotkami dalších druhů zbraní pozemního vojska. Naše pozornost se v této části zaměří na rozsáhlé zbrojní komplexy – tanky, obrněné transportéry, děla, raketové komplexy a prostředky vojskového letectva. Nejpodstatnější změnou ve výzbroji sovětského pozemního vojska v polovině šedesátých let bylo zavedení tzv. univerzálního tanku T-62 do stavu všech tankových divizí. Až do konce padesátých let sovětská vojenská teorie rozlišovala výzbroj tankových jednotek na lehké tanky (kanonová výzbroj ráže 76 mm), střední tanky (kanonová výzbroj ráže 100 mm) a těžké tanky (kanonová výzbroj 122 mm, případně více). Změnu kategorizace prosadil v průběhu roku 1961 tehdejší hlavní velitel pozemního vojska maršál Sovětského svazu Vasilij Ivanovič Čujkov poté, co získal zpravodajské informace o vyzbrojování perspektivních tanků armád států NATO novým kanonem ráže 105 mm (americký tank M-60, britský tank Centurion, francouzský tank AMX-30 a německý tank Leopard 1). Sovětské velení mělo obavy, že vyvíjené tanky pravděpodobného protivníka získají díky vyšší ráži kanonu převahu, a proto poněkud upravilo své operační představy ve prospěch tzv. universálního tanku, jenž nahradil kategorie středního a těžkého tanku.[67] Jeho obavy se setkaly s porozuměním u politického vedení země, a již v červenci 1962 byl do velkosériové výroby zařazen universální tank T-62, vyzbrojený kanonem ráže 115 mm.[68] Mnohem větší význam měla samozřejmě skutečnost, že tank byl hermeticky utěsněn, aby se mohl bez problémů pohybovat v zamořeném území  a jeho kanon byl stabilizován ve dvou rovinách, čímž se výrazně zvýšila přesnost zásahu. Od konce roku 1962 byly tímto tankem vyzbrojovány pluky tankových divizí, nejprve v rámci Skupiny sovětských vojsk v Německu, poté v evropské části Sovětského svazu a od poloviny šedesátých let také na Dálném východě. Původní tanky T-54 a T-55 byly z tankových divizí stahovány ve prospěch tankových pluků motostřeleckých divizí vnitrozemských vojenských okruhů, z nichž tak mohly být vyřazeny střední tanky T-324 válečné konstrukce. Vzhledem ke skutečnosti, že Sovětská armáda měla v polovině šedesátých let ve stavu 42 tankových divizí  a v každé bylo přibližně 300 tanků, lze rozsah velkosériové výroby tanků T-62 dosti dobře odhadnout. Tank T-62 však nebyl až do konce šedesátých let uvolněn pro vývoz, a to ani do členských států Organizace varšavské smlouvy. Oficiálně prezentace se konala jednak během již zmiňovaného vojenského cvičení Dněpr, jednak v listopadu 1967 na moskevské přehlídce ve stavu 4. gardové kantěmirovské tankové divize. V létě 1968 již jakákoli možnost utajení zmizela, neboť střední tanky T-62 měly ve výzbroji tankové divize, nasazené v rámci operace Dunaj při okupaci Československa.

Přeprava motostřelecké pěchoty byla od konce čtyřicátých let relizována pomocí různých typů obrněných transportérů, zvláště pak BTR-40, BTR-152 a BTR-60, jež byly všechny zařazeny do výzbroje do roku 1960. Pouze u transportéru BTR-60 byla od roku 1966 zaváděna moderní verze s lepšímy výkony a mohutnější výzbrojí ve věži.[69] Zvýšení počtu transportérů umožnilo vyčlenit po jednom vozidle pro střelecké družstvo u většiny motostřeleckých divizí, takže střelecká rota měla, spolu s velitelským, celkem 10 obrněných transportérů. Výraznou kvalitativní změnou se ale stalo zavedení zcela nového přepravního a bojového prostředku pěchoty, bojového vozidla pěchoty BMP-1, v roce 1966. Nový zbraňový komplex byl určen pro přepravu a bojovou činnost střeleckého družstva, jež mělo navíc k dispozici kanon ráže 76 mm a protitankovou řízenou střelu Maljutka. Vzhledem k vysoké finanční náročnosti[70] však k rozsáhlému zavádění BMP-1 do výzbroje došlo až na podzim 1968.

Protitanková obrana měla z padesátých let k dispozici značné množství vcelku moderních protitankových kanonů, ale hned na počátku osmdesátých let se objevil kvalitativně nový prostředek – protitanková řízená střela. Nová zbraň typu Šměl byla zaváděna od roku 1960, a to buď převážená či přenášená pěšáky, nebo jako součást protitankového komplexu BRDM. Od roku 1964 byla postupně nahrazována moderněšjší protitankovou střelou Maljutka. Také ten byl užíván jednak v ruční přenosné verzi, jednak jako součást komplexu BRDM a nově také jako výzbroj bojového vozidla pěchoty BMP-1.[71]

Vojskovou protiletadlovou obranu zabezpečovaly mobilní dělostřelecké komplexy ZSU-57-2 z padesátých let. V roce 1965 však byl zaveden zcela nový komplex ZSU23-4 Šilka, jenž byl vybaven vlastním střeleckým radiolokátorem,[72] a do konce roku 1968 jím byly vybaveny všechny tankové divize. V polovině šedesátých let se objevily první protiletadlové raketové komplexy, zařazované do protiletadlových pluků a brigád na úrovni armád a vojenských okruhů. Šlo o protiletadlový raketový komplex Kub, určený pro ničení cílů v malých a středních výškách (zařazen do výzbroje v roce 1967) a protiletadlový raketový komplex Krug, určený pro ničení cílů ve středních a velkých výškách (zařazen do výzbroje v roce 1965).[73] Ve srovnání s rozvojem ostatních druhů pozemního vojska poněkud zaostávalo dělostřelectvo. Většina typů samohybného dělostřelectva konstrukčně pocházela z válečných let a na konci padesátých let byla vyřazena z výzbroje. Náhradu představovala jen malá série samohybných děl SU-122 a samohybná děla SU-85, která byla většinou převedena k výsadkovému vojsku. Divizní dělostřelectvo sice počátkem šedesátých let získalo moderní a výkonou houfnici D-30 ráže 122 mm, tak však byla přepravována jen tahačem. Rozhodnutí o projekci celé kolekce nových samohybných děl bylo přijato až v létě 1967 a dané dělostřelecké systémy (Gvozdika, Akacja, Ťulpan, Giacint, Pion) přicházely do výzbroje až v první polovině sedmdesátých let.[74] Zaostávání sovětského polního dělostřelectva bylo jen neúplně kompenzováno vývojem raketových zbraní. Tradiční raketomety byly od roku 1965 reprezentovány systémem BM-21 Grad, jenž do konce šedesátých let vytlačil většinu starších modelů a své bojové schopnosti prokázal v březnu 1969 v prostoru ostrova Damanskij.[75]

Zaostávání hlavňového dělostřelectva však bylo způsobeno skutečností, že představitelé Velitelství dělostřelectva (od ledna 1961 Velitelství raketového vojska  a dělostřelectva) v čele s hlavním maršálem dělostřelectva Sergejem Sergejevičem Varencovem protěžovali raketové jednotky. V březnu 1962 došlo dokonce k ostrému střetu maršála Varencova s maršálem Čujkovem, hlavním velitelem pozemního vojska, jenž musel být řešen nejvyšším stranickým vedením.[76] Součástí sovětského dělostřelectva byly od poloviny padesátých let komplexy taktických a taktickooperačních raket, jejichž rakety byly schopny nést konvenční, jadernou  i chemickou hlavici. Na úrovni divizí byl k dispozici, jak již bylo uvedeno, raketový komplex Mars a Luna, armádní a frontová úroveň byla zabezpečována raketovým komplexem Elbrus, jenž je však spíše znám pod krycím označením Scud.[77] Všechny tyto komplexy byly během šedesátých let několikrát modernizovány, přičemž bylo experimentováno také s přepravou jejich odpalovací rampy pomocí těžkých vrtulníků Mil Mi-6. Do léta 1968 měla oddíl raket Luna ve své výzbroji každá sovětská motostřelecká a tanková divize, zatímco brigáda raket Elbrus se ve stejné době nacházela u každého armádního a okruhového velitelství.

Celkově je možné shrnout, že sovětské pozemní vojsko bylo v průběhu šedesátých let velmi usilovně modernizováno, přičemž hlavní důraz byl kladen na tankovou výzbroj a vojskovou protiletadlovou obranu. Některé modernizační tendence se však z politických důvodů několik let opozdily, a proto komplexní přezbrojení pozemního vojska vyvrcholilo až v první polovině sedmdesátých let.

 

2.3.2. Vojenské letectvo

Hlavním úkolem vojenského letectva zůstávala i v šedesátých letech podpora pozemního vojska. Pouze dálkové letectvo, jež se od poloviny šedesátých let vzpamatovávalo z restrikcí, ke kterým došlo na konci padesátých let, si udrželo postavení pomocné zbraně strategického určení. Frontové letectvo svoji strukturu na přelomu padesátých a šedesátých let výrazně zjednodušilo, neboť se omezilo na tři druhy činnosti, pro něž mělo tři druhy letadel – stíhací, stíhací-bombardovací  a průzkumné. Během padesátých let ve stíhacím letectvu dominovaly letouny Mikojanovy konstrukční kanceláře MiG-15, MiG-17 a MiG-19, nadzvukové stroje postupně vybavované letounovými radiolokátory a vyzbrojované řízenými střelami vzduch-vzduch.[78] Nové stíhací letouny Mikojan MiG-21F byly navíc od poloviny šedesátých let ve velkých počtech dodávány do Vietnamské demokratické republiky, kde se ihned dostaly do bojových akcí proti americkým letadlům.[79] Na konci šedesátých let tak bylo sovětské stíhací letectvo vyzbrojeno hlavně jednotlivými verzemi letounu MiG-21, i když u části stíhacích leteckých pluků ještě zůstávaly stroje MiG-19 a někde i MiG-17 s kanonovou i raketovou výzbrojí.

Na konci padesátých let se objevil nový typ frontového letectva, označovaný jako stíhací-bombardovací letectvo. Velmi rychle nahradilo původní bombardovací a bitevní letecké pluky, přičemž standardní výzbrojí se v první polovině šedesátých let staly různé verze letounu Suchoj Su-7,[80] schopného nést malorážovou jadernou zbraň. Díky tomuto letounu bylo sovětské frontové letectvo postupně nuklearizováno, přičemž jeho operační dosah přesahoval 1 000 km. Průzkumnému letectvu zůstaly z konce padesátých let letouny Jakovlev Jak-27R a Jak-28R,[81] ale stále více byly v rámci unifikace výzbroje užívány průzkumné verze letounů MiG-21.

V sestavě dálkového letectva hrál nejvýznamnější úlohu těžký bombardovací letoun Tupolev Tu-95, schopný díky doletu přes 10 000 km provádět bombardovací akce nad americkým kontinentem. Ve druhé polovině padesátých let bylo postaveno celkem 150 letounů, z nichž ovšem část byla předána námořnímu letectvu.[82] Těžké bombardovací letouny Mjasiščev M-4 byly z důvodu nedostatečného doletu od počátku šedesátých let rekonstruovány na tankovací stroje.[83] Součástí dálokového letectva však byly také letouny Tupolev Tu-16, jejichž dosah postačoval jen na případné bojové akce v Evropě, Středomoří a na Dálném východě. Stroje byly do výzbroje zařazeny již v polovině padesátých let, ale byly postupně modernizovány a vybavovány raketovou výzbrojí.[84] Od počátku šedesátých let byla část z nich nahrazena letouny Tupolev Tu-22, které byly užívány také ke strategickému průzkumu.[85] Dálkové letectvo tak mělo k dispozici bojové letouny, schopné útoku jak na případném evropském válčišti, tak – s určitými omezeními – na americkém kontinentě. Od počátku šedesátých let navíc byla původní bombová výzbroj nahrazována leteckými protizemními řízenými střelami s konvenční i jadernou hlavicí.[86]

 

2.3.3. Válečné námořnictvo

Válečné námořnictvo začalo od počátku šedesátých let vybavovat svá hladinová loďstva velkými plavidly s raketovou výzbrojí. Jako první se v prosinci 1962 objevil v rámci Severního loďstva raketový křižník Groznyj, který byl následován třemi dalšími plavidly této série, z nichž dvě vstoupila do služby v prosinci 1964 a poslední v srpnu 1965.[87] Následovala celá série menších křižníků, jež byly v květnu 1966 sovětskou terminologií označeny jako „bolšoj protivolodočnyj korabl“. První z nich, křižník Komsomolec Ukrainy, byl zařazen do služby také v prosinci 1962 a do konce roku 1967 plulo pod sovětskou vlajkou již třináct těchto plavidel.[88] V prosinci 1967 se pak objevil poslední nový typ velké hladinové lodi, protiponorkový vrtulníkový křižník Moskva.[89] Ve třech námi sledovaných letech byly do jednotlivých sovětských loďstev každý rok zařazovány tři až čtyři velké hladinové lodi, čímž se sovětské válečné námřonictvo stalo druhým nejsilnějším na světě.

Absolutní prvenství si však Sovětský svaz od konce třicátých let udržoval v počtech ponorek. Až do konce padesátých let převládaly útočné ponorky s dieselovým pohonem, ale v červenci 1958 byla do služby zařazena první ponorka s atomovým pohonem, tzv. projekt 627, která je lépe známa podle jména první lodi celé série, Leninskij komsomol. Od počátku šedesátých let dostala stavba ponorek s atomovým ponorem prioritu, přičemž v jejich výzbroji se kromě torpéd stále častěji objevovaly také křídlaté rakety (projekt 659, projekt 675).[90] V první polovině šedesátých let byly také stavěny první atomové ponorky s balistickými řízenými střelami (projekt 658M),[91] ty se však nemohly v žádném případě rovnat svým americkým protějškům. Teprve od poloviny šedesátých let byla zahájena hromadná výstavba atomových ponorek vyzbrojených 16 balistickými řízenými střelami (projekt 667, systém Navaga), vytvářející námořní prvek strategické triády. První ponorka tohoto typu byla zařazena do služby sice až v prosinci 1967, ale do poloviny sedmdesátých let jich bylo postaveno celkem 34.[92]

Námořní letectvo mělo od padesátých let k dispozici speciální torpédonosné a průzkumné letouny Tupolev Tu-14, od šedesátých let však převzalo do své výzbroje námořní modifikace Tupolev Tu-16, Tupolev Tu-22 a Tupolev Tu-95, které byly schopny operovat na rozsáhlých plochát Atlantického a Tichého oceánu. Díky vyzbrojení řízenými střelami se staly nebezpečnými pro všechny hladinové lodi. Pobřežní obrana začala od konce padesátých let postupně doplňovat svá pevnostní děla protilodními řízenými střelami S-2 Sopka, jejichž navádění zabezpečovaly radiolokátory Mys a Burun. Řízené střely byly schopny zasahovat nepřátelské lodi do vzdálenosti až 100 km, přičemž zbraňový komplex byl buď stacionární, nebo mobilní.[93]

V roce 1967 provedlo sovětské válčné námořnictvo rozsáhlé námořní manévry Okean, probíhající zároveň na všech světových mořích. Prokázalo tím, že již zcela přešlo na oceánskou strategii a ukázalo své možnosti v případné snaze o zablokování námořní přepravy v Atlantiku.[94]

 

2.3.4. Vojsko protivzdušné obrany státu

Sovětská protivzdušná obrana si získala světovou proslulost počátkem května 1960, kdy se jí podařilo sestřelit americký průzkumný letoun U-2.[95][96] Jednalo se o velký úspěch, spojovaný s hromadně rozvinovaným systémem protiletadlových řízených střel SA-75 Dvina a S-75 Děsna. Jejich výstavba byla zahájena v letech 1957 a 1959, přičemž šlo jak o mobilní, tak o stacionární systémy. Od jara 1961 byly stacionární systémy přezbrojovány na modernější protiletadlové řízené střely S-75 Volchov a od roku 1965 také doplnění o protiletadlové řízené střely S-125 Něva.146 V té době byl již radarový a raketový systém pozemní protivzdušné obrany dokončen a o dva roky později jej začaly doplňovat první prvky rozsáhlého systému protiraketové obrany. Stíhací letectvo protivzdušné obrany bylo na počátku šedesátých let vybaveno letouny Suchoj Su-9 a částečně také Mikojan MiG-19, které byly schopny provádět radarem naváděné útoky až do výše 22 000 m. Od poloviny šedesátých let byly tyto letouny nahrazovány mnohem účinnějšími stíhačkami Suchoj Su-15, jež zabezpečily krytí domácího vzdušného prostoru. Pro dálkové stíhání protivníkových bombardérů nad mořem byly v roce 1966 zavedeny do výzbroje stíhací letouny Tupolev Tu-128, které kryly hlavně daleké přístupy k sovětskému vzdušnému prostoru nad Severním ledovým oceánem.[97] Vznik tohoto letounu byl vyvolán obavou z nebezpečí, které hrozilo vyzbrojením nepřátelských bombardérů dálkovými řízenými střelami vzduch – země, jež jim umožňovaly nevstupovat do vzdušného prostoru protivníka. Sovětská protivzdušná obrana díky těmto letounům vystoupila ze své doposud pasivní úlohy.

 

2.3.5. Raketové vojsko strategického určení

Na počátku šedesátých let v raketovém vojsku převládaly řízené střely středního dosahu Koroljov R-5M, Jangel R-12 a Jangel R-14, které mohly zasahovat pouze cíle v Evropě, na Středním východě a na Dálném východě. Opravdu mezikontinentálních řízených střel Koroljov R-7 byla jen hrstka. Sovětské politické vedení se nepříznivou situaci snažilo vyřešit umístěním několika desítek řízených střel R-12 a R-14 na Kubě (operace Anadyr),[98] v říjnu 1962 však bylo nuceno se této koncepce vzdát. Ještě před změnami v nejvyšším politickém vedení bylo rozhodnuto, že řízené střely ve výzbroji raketového vojska budou chráněny před nepřátelským útokem umístěním do odpalovacích šachet. Tato finančně velmi nákladná operace se týkala v prvé řadě raketových systémů R-12U a R-14U (označení U znamenalo umístění do šachty) a bylo realizováno od července 1963.[99] Podobně se postupovalo také o nově zaváděných mezikontinentálních řízených střel Koroljov R-9A, Jangel R-16U, Jangel R-36M  a Čeloměj UR-100.[100] Jejich rozvinování nabralo od konce roku 1964 téměř zničující temto a výrazně souviselo s již uvedenou výstavbou raketových divizí. K 1. lednu 1964 mělo raketové vojsko ve stavu 180 mezikontinentálních řízených střel, z nichž jen část byla umístěna v podzemních odpalovacích šachtách, o čtyři roky později to bylo již 909 mezikontinentálních řízených střel v podzemních odpalovacích šachtách.[101] Podobná situace byla také u řízených střel středního dosahu, jichž bylo počátkem roku 1964 něco přes 400 a o čtyři roky později téměř 700.[102]

Raketové vojsko strategického určení prošlo v šedesátých letech, zvláště pak od konce roku 1964, obrovským rozvojem, a to jak z hlediska průdkého nárůstu početního stavu zbraňových systémů, tak z hlediska výrazného zvýšení výkonů. I když jeho výstavba dosáhla svého zenitu až na počátku sedmdesátých let, již ve druhé polovině šedesátých let plnilo vojsko svoji odstrašovací úlohu a velmi rychle se blížilo k dosažení parity s adekvátní výzbrojí Spojených států amerických.

 

2.3.6. Výsadkové vojsko

Výsadkové vojsko bylo již od konce čtyřicátých let vybaveno původně horskými dělostřeleckými zbraňovými systémy (byly odlehčeny), jež spolu se samohybným protitankovým kanonem ASU-57 přepravovaly transportní letouny. V roce 1950 byla jejich výzbroj doplněna o lehké obrněné transportéry BTR-40 a v létě 1958 získaly výsadkové dělostřelecké oddíly samohybné dělo ASU-85, které se od podzimu 1966 mohly vysazovat na zvláštních padákových plošinách spolu s výsadkáři. Kromě ručních zbraní měli výsadkáři od poloviny padesátých let k dispozici na padácích vysazované bezzákluzové kanony B-10 ráže 82 mm a B-1 ráže 107 mm.

Největším problémem sovětských výsadkářů však v padesátých letech byla doprava nad cíl, neboť transportních prostředků (letouny Iljušin Il-14D a Antonov An-8, kluzáky Cybin C-25, Iljušin Il-32 a Jakovlev Jak-14) nebylo dostatek. Situace se ale výrazně zlepšila na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy byla zahájena výroba dopravních letounů Antonov An-12 (do roku 1968 jich bylo vyrobeno na 900). Tento letoun byl schopen na vzdálenost až 3 200 km nést buď 60 výsadkářů, nebo 20 tun nákladu.[103] 

Díky velkosériové výrobě letounů An-12 získalo sovětské výsadkové vojsko potřebnou mobilitu, a to na velké vzdálenosti. Prakticky byly možnosti přesunu celých dvou výsadkových divizí (včetně těžkých zbraní) vyzkoušeny právě během operace Dunaj v srpnu 1968.

 

2.4. OBECNÉ ZÁVĚRY

Výše uvedený stručný přehled nové výzbroje, kterou v šedesátých letech dostaly jednotlivé druhy ozbrojených sil, zcela jednoznačně potvrzují tendenci výrazného nárůstu sovětských zbrojních výdajů. Pozemní vojsko bylo zčásti přezbrojeno novými tanky T-62 a obrněnými transportéry BTR-60 a obdrželo raketové komplexy Luna a Elbrus s možností nesení jaderné hlavice. Vojenské letectvo bylo zčásti přezbrojeno novými stíhacími letouny MiG-21F a stíhacími bombardéry Su-7 (také s možností nesení jaderné zbraně). Dálkové letectvo získalo bombardéry Tu-22 a začalo přezbrojovat starší typy letounů na raketovou výzbroj. Válečné námořnictvo obdrželo první atomové ponorky s balistickými řízenými střelami a desítku velkých hladinových lodí s raketovou výzbrojí. Vojsko protivzdušné obrany státu téměř kompletně přešlo na protiletadlové řízené střely, obdrželo nové radarové systémy včasné výstrahy a stíhací letouny Su-15 a Tu-128. Zároveň byla zahájena výstavba systémů protiraketové obrany. Raketové vojsko strategického určení dokončilo rozmístění řízených střel středního dosahu R-12U a R-14U, a téměř dokončilo rozmístění mezikontinentálních řízených střel R-16U, R-36M a UR-100, přičemž absolutní většina z nich již byla umístěna v podzemních odpalovacích šachtách. Výsadkové vojsko získalo dostatečné množství dopravních letounů An-12, které umožňovaly vysazování těžké techniky na padácích a na velké vzdálenosti. Sovětská armáda se do konce šedesátých let výrazně proměnila. Zvýšil se početní stav, nuklearizace nebyla omezena jen na zbraňové systémy dalekého dosahu, došlo ke značnému zvýšení operačních možností jednotlivých druhů ozbrojených sil a ve strategických jaderných zbraních byl učiněn zásadní krok k dosažení parity. Všechny tyto změny se však dostávaly do zásadní kontroverze se strategickými koncepcemi vedení globální raketojaderné války, jež v sovětské vojenské teori převážily na počátku šedesátých let. Ač jsou naše znalosti dalších koncepčních zásad minimální, přesto lze dojít k jednoznačnému závěru, že na konci šedesátých let byly sovětské ozbrojené síly organizovány podle zcela odlišných doktrinálních zásad, než na přelomu padesátých a šedesátých let.


[1] Mezi nejznámější příklady patří povolání Leonida Iljiče Brežněva do řídící funkce v politickém aparátu ozbrojených sil na počátku padesátých let, kdy zároveň obdržel vojenskou hodnost (generálporučík), nijak nekorespondující s hodností, které dosáhl za druhé světové války. Obdobně lze připomenout osobu Dmitrije Fjodoroviče Ustinova, jehož jmenování ministrem obrany v polovině sedmdesátých let bylo spojeno s udělením nejprve hodnosti armádního generála, a poté hodnosti maršála Sovětského svazu.

[2] Georgij Žukov. Stěnogramma okťabrskogo (1957 g.) plena CK KPSS i drugije dokuměnty. Red. A. N. Jakovlev. Moskva, MFD 2001.

[3] Ústřední výbor KSSS projednal tuto problematiku na svém zasedání v dubnu 1958, přičemž bylo opětovně zavedeno tzv. kolektivní řízení v podobě vojenských rad na úrovni druhů ozbrojených sil, druhů vojsk, vojenských okruhů, loďstev, armád, flotil, sborů, vojenských akademií, vyšších škol apod. Předsedou vojenské rady byl sice velitel, všechna jeho rozhodnutí však podléhala schválení jeho politického zástupce, jenž navíc podával nadřízeným pravidelná hlášení po své řídící linii, s nimiž svého velitele neseznamoval. K tomu viz Babakov, Alexandr Alexandrovič: Vooružennyje sily SSSR posle vojny. Moskva, Vojenizdat 1987, s. 111.

[4] Sovětskaja vojennaja enciklopědija. T. 2. Red. A. A. Grečko. Moskva, Vojenizdat 1976, s. 316-321.

[5] Sovětskaja vojennaja enciklopědija. T. 7. Red. N. V. Ogarkov. Moskva, Vojenizdat 1979, s. 51-53.

[6] K vývoji Hlavního velitelství pozemního vojska a jeho základní organizační struktury viz Suchoputnyje vojska. Red. I. G. Pavlovskij. Moskva, Vojenizdat 1977. Celkový rozbor důvodů dojího dočasného zrušení tohoto hlavního velitelství viz Kornilcev, Nikolaj Viktorovič: Glavnoje komandovanije Suchoputnych vojsk. Vojenno-istoričeskij žurnal 67, 2005, no. 7, s. 3-8, no. 8, s. 1519.

[7] Podrobný rozbor viz Fidler, Jiří: Okupace 21. srpna 1968 – Bratrská agrese. Praha, Havran 2003,  s. 33-37. Na tomto velitelském stupni navíc nebyla sovětská utajovací mánie tak vysoká, takže již od konce sedmdesátých let jsou k dispozici údaje o existenci jednotlivých vojenských okruhů, data jejich vzniku, zániku či přejmenování, sídle velitelství a rámcově i o jejich velitelích. Viz Sovětskaja vojennaja encyklopědija. T. 1-8. Red. A. A. Grečko – N. V. Ogarkov. Moskva, Vojenizdat 1976-1980, a také zpracované dějiny jednotlivých vojenských okruhů a loďstev.

[8] Existence těchto hlavních velitelství je poprvé zmíněna v životopisném hesla maršála Sovětského svazu Nikolaje Vasiljeviče Ogarkova, viz Vělikaja Otěčestvěnaja vojna 1941-1945. Enciklopědija. Moskva, Vojenizdat 1985, s. 503. 

[9] Majorov, Alexanděr: Vtorženije. Čechoslovakija 1968 g. Moskva, Prava čelověka 1998, s. 214-228.

[10] Např. The Military Balance 1966-1967. London, IISS 1966. Podrobnější rozbor problému viz The Theatre Balance between NATO and the Warsaw Pact. In: The Military Balance 1972-1973. London, IISS 1972, pg. 86-94.

[11] Podrobnosti o velitelském sboru těchto velitelství viz Na bojevom postu. Kniga o voinach Gruppy sovětskich vojsk v Germanii. Moskva, Vojenizdat 1975; Kijevskij Krasnoznaměnyj. Istorija Krasnoznaměnogo Kijevskogo vojennogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1974; Krasnoznaměnyj Dalněvostočnyj. Istorija Krasnoznaměnogo Dalněvostočnogo vojennogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1971.

[12] Sovětskaja vojennaja encyklopědija. T. 1-8. Red. A. A. Grečko – N. V. Ogarkov. Moskva, Vojenizdat 1976-1980, viz jednotlivá hesla vojenských okruhů a skupin vojsk.

[13] Oficiální dějiny vojenských okruhů viz Krasnoznaměnyj Bělorusskij vojenskij okrug. Očerk istorii. Moskva, Vojenizdat 1973; Krasnoznaměnyj Dalněvostočnyj. Istorija Krasnoznaměnogo Dalněvostočnogo vojennogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1971; Krasnoznaměnyj Prikarpatskij. Očerk istorii vojenogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1976; Kijevskij Krasnoznaměnyj. Istorija Krasnoznaměnogo Kijevskogo vojennogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1974; Istorija orděna Lenina Leningradskogo vojenogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1974; Orděna Lenina Moskovskij vojennyj okrug. Moskva, Vojenizdat 1977; Oděsskij Krasnoznaměnyj. Moskva, Vojenizdat 1976; Krasnoznaměnyj Privolžskij. Istoričeskij očerk. Moskva, Vojenizdat 1975; Krasnoznaměnyj Sevěrokavkazskij. Moskva, Vojenizdat 1978; V plaměni i slavě. Očerki istorii Sibirskogo vojenogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1970; Krasnoznaměnyj Turkestanskij. Moskva, Vojenizdat 1976; Istorija Uralskogo vojenogo okruga. Moskva, Vojenizdat 1970; Orděna Lenina Zabajkalskij vojennyj okrug. Moskva, Vojenizdat 1976; Krasnoznaměnyj Zakavkazskij vojennyj okrug. Moskva, Vojenizdat 1969. V současnosti patří mezi nejlépe zpracovaná velitelství bývalá Skupina sovětských vojsk v Německu, viz Basistov, Jurij – Ježova, Galina: Pod znakom krasnoj zvězdy. Gruppa sovětskich vojsk v Germanii 1945-1994. Moskva, Jauza 2005; Dmitrijev, Sergej: Sovětskije vojska v Germanii 1945-1994. Moskva, Molodaja gvardija 1994;Kowalczuk, Ilko – Wolle, Stefan: Roter Stern über Deutschland. Sowjetische Truppen in der DDR. Berlin, Christofph Links Verlag 2001. K dispozici jsou také internetové stránky s velkým množstvím dílčích informací organizačního i operačního významu, viz http://www.gsvg.ru, http://vnr-su-army.narod.ru a další.

[14] Např. Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004. Také různé ruské internetové stránky, které se zabývají organizační strukturou vojsk jednotlivých vojenských okruhů, se většinou týkají až osmdesátých let, viz např. http://svaku.ru/forum/showthread.php?t=749, věnovaná Kyjevskému vojenskému okruhu.

[15] Největší nmnožství informací na dané téma podávají http://www.soldat.ru, a to jak zveřejňováním oficiálních dokumentů, tak výměnou informací v rozsáhlém diskusním fóru. Bohužel, to bylo v loňském roce uzavřeno pro zahraniční zájemce.

[16] V září 1954 bylo v prostoru Tockoje provedeno vojenské cvičení, během něhož byla shozena atomová bomba ráže 40 kt (trojnásobek hirošimské), přičemž nedošlo ani k evakuaci obyvatelstva z okolí vojenského prostoru. Získaná kvanta naměřených dat, např. ohledně úrovně radiace v závislosti na vzdálenosti od epicentra, byla využita ke stanovení standardů protiradiační ochrany, tak k plánování jaderných výbuchů ve prospěch útočných akcí. Podrobnosti viz Jaděrnyje ispytanija SSSR. Moskva, IZDAT 1997, s. 253-301.

[17] Celkový přehled sovětských armádních velitelství pro polovinu šedesátých let zatím v literatuře jako celek publikován nebyl. Tento přehled vychází z několikaletého zpracovávání střípků informací z různých zbdojů, zvláště pak internetových. V přehledu jsou uvedeny pouze ta armádní velitelství,  u nichž má autor k dispozici aspoň tři na sově nezávislé znaky existence – číslo a typ armády, nadřízené velitelství a dislokace. U některých armád jsou samozřejmě k dispozici také další údaje, včetně jejich velitelů. V takovém případě je existence velitelství nezpochybnitelná. Skutečnost, že v roce 1968 končilo číslování sovětských armádních velitelství číslicí 39, potvrzuje ve svých pamětech také tehdejší velitel 38. armády generál Majorov. Viz Majorov, Alexanděr: Vtorženije. Čechoslovakija 1968 g. Moskva, Prava čelověka 1998, s. 14-15.

[18] Nejlépe je problematika zpracována v Kowalczuk, Ilko – Wolle, Stefan: Roter Stern über Deutschland. Sowjetische Truppen in der DDR. Berlin, Christofph Links Verlag 2001, kde je velmi podrobně popsána celá organizační struktura a dokonce i její vývoj od čtyřicátých do devadesátých let. Z dalších publikací lze z valné části rekonstruovat také velitelských sbor těchto šesti armád až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

[19] Podrobný přehled divizí, včetně čísla, typu, vnitřní struktury, vzniku a zániku viz Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004. Zde však chybí důležitý prvek, dislokace, takže určení přesné podřízenosti je možné pouze u části z nich, např. v rámci Severní skupiny vojsk v Polsku se v šedesátých letech nacházely 20. zvěnigorodská tanková divize, vyznamenaná Řádem rudého praporu a 90. vitěbsko-novgorodská tanková divize, vyznamenaná dvěma Řády rudého praporu.

[20] Čelcov, Boris Fjodorovič: Glavnyj štav Vojenno-vozdušnych sil. Vojenno-istoričeskij žurnal 69, 2007, no. 10, s. 20-23.

[21] Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004, s. 141145.

[22] Viz http://mmb-avia.narod.ru/avia/myzeivin/myzei.htm. 

[23] Oficiální dějiny těchto loďstev viz Dvaždy Krasnoznaměnyj Baltijskij flot. 4-je izdanije, Moskva, Vojenizdat 1990; Krasnoznaměnyj Černomorskij flot. 3-je izdanije, Moskva, Vojenizdat 1987; Krasnoznaměnyj Sevěrny flot. 3-je izdanije, Moskva, Vojenizdat 1983; Krasnoznaměnyj Tichookeanskij flot. Moskva, Vojenizdat 1973.

[24] Dubjagin, Pavěl: Na Sredizemnomorskoj eskadre, Moskva, Andrejevskij flag 2006; Běvz, Sergej: Chronika Tichookeanskogo flota. Tajfun 5, 2000, no. 1 (20), s. 10-18; Děmidov, Michail: Očerk istorii Tichookeanskoj eskadry. Tajfun 4, 1999, no. 3 (15), s. 11-17.

[25] Zolotarev, Vladimir Antonovič – Kozlov, Ivan Alexandrovič: Tri stoletija Rossijskogo flota. T. 1-4. Sankt-Pětěrburg, Poligon 2003-2005.

[26] Bojevoj pouť sovětskogo Vojeno-morskogo flota. Red. A. V. Basov. Moskva, Vojenizdat 1988,  s. 522-532.

[27] Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004, s. 162.

[28] Čelcov, Boris Fjodorovič: Štab Vojsk protivovozdušnoj oborony. Vojenno-istoričeskij žurnal 69, 2007, no. 2, s. 3-7.

[29] Orděna Lenina Moskovskij okrug protivovozdušnoj oborony. Moskva, Vojenizdat 1981, s. 191-264.

[30] Viz heslo Bakinskij okrug protivovozdušnoj oborony. In: Sovětskaja vojenaja enciklopědija. Red. M. A. Mojsejev. T. 1. 2-je izdanije, Moskva, Vojenizdat 1990, s. 302-303.

[31] Lupin, Grigorij Sergejevič: Sozdanije otěčestvěnnoj protivoraketnoj oborony. Vojenno-istoričeskiíj žurnal 69, 2007, no. 12, s. 12-15.

[32] Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004, s. 150-152.

[33] Podrobnosti viz Vojska protivovozdušnoj oborony strany. Istoričeskij očerk. Moskva, Vojenizdat 1968.

[34] Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004, s. 129-132; Vojenyj enciklopědičeskij slovar Raketnych vojsk stratěgičeskogo naznačenija. Red. I. D. Sergejev. Moskva, BRE 1999, s. 437, 452.

[35] Jednalo se o 8. gardový výsadkový sbor v Polocku, 15. gardový výsadkový sbor v Rakverne, 37. samostatnýgardový výsadkový sbor v Monastyrišče, 38. gardový výsadkový sbor v Tule a 39. gardový výsadkový sbor v Běloj Cerkvi. Přesné rozčlenění výsadkových jednotek a jejich dislokace viz Aljochin, Roman: Vozdušno-děsantnyje vojska. Istorija rossijskogo děsanta. Moskva, Eksmo 2009, s. 167-176. Tato kniha sice byla na neoficiálních webových stránkách ruských a sovětských výsadkářů silně kritizována (viz http://desantura.ru), ale tato kritika se týkala hlavně pasáží popisujících sedmdesáté a osmdesáté roky, předchozí období byla hodnocena kladně.

[36] Aljochin, Roman: Vozdušno-děsantnyje vojska. Istorija rossijskogo děsanta. Moskva, Eksmo 2009, s. 186-187.

[37] Ke smlouvě u nás naposledy Ludvík, Jan: ABM a SALT I. Bezpečnostní dilema, korporace a racionální volba. Vojenské rozhledy 18 (50), 2009, č. 3, s. 73-77.

[38] Štěrba, Jan – Fidler, Jiří: Problémy jaderné bezpečnosti. Olomouc, UP 1989.

[39] Strategický bombardér Tupolev Tu-95 s dosahem 11 000 km byl zařazen do výzbroje koncem roku 1955, mezikontinentální řízená střela R-7 přichází do výzbroje v září 1960 a první jaderná ponorka s řízenými střelami strategického dosahu systému Navaga (projekt 667A) byla zařazena do stavu válečného námořnictva v listopadu 1967.

[40] Morozov, Sergej: Tupolev Tu-95. Kijev, Archiv-Press 1999, s. 9-10.

[41] Drogovoz, Igor: Raketnyje vojska SSSR. Minsk, Charvěst 2007, s. 109-115; Vojenyj enciklopědičeskij slovar Raketnych vojsk stratěgičeskogo naznačenija. Red. I. D. Sergejev. Moskva, BRE 1999, s. 438-443.

[42] Stratěgičeskoje jaděrnoje vooruženije Rossii. Red. P. L. Podvig. Moskva, IAT 1998, s. 214-215.

[43] Sovětskaja vojennaja encyklopědija. T. 1-8. Red. A. A. Grečko – N. V. Ogarkov. Moskva, Vojenizdat 1976-1980, dále pak hned na počátku zcela přepracovaný projekt druhého vydání této encyklopedie, viz Sovětskaja vojenaja enciklopědija. Red. M. A. Mojsejev. T. 1-2. 2-je izdanije, Moskva, Vojenizdat 1990-1992; Vojenaja enciklopědija. Red. M. A. Mojsejev – I. D. Sergejev. T. 38. Moskva, Vojenizdat – MFD 1994-2004.

[44] Vojennyj enciklopědičeskij slovar. Red. G. P. Michajlovskij. Moskva, Vojenizdat 1983; Vojennyj enciklopědičeskij slovar. Red. G. P. Michajlovskij. 2-je izd., Moskva, Vojenizdat 1988, ale také Graždanskaja vojna i vojenaja intěrvěncija v SSSR. Enciklopědija. Red. A. M. Prochorov. Moskva, Sovětskaja enciklopědija 1983; Vělikaja Otěčestvěnaja vojna 1941-1945. Enciklopědija. Moskva, Vojenizdat 1985. Autoři hesel zde totiž považovali za nutné představit široké čtenářské obci ono „jedinečné“ nasazení tehdejších stranických, politických a vojenských představitelů státu v klíčových konfliktech sovětských dějin, přičemž ovšem jejich životopisy aktualizovali.

[45] Např. specializované stránky http://www.drra.ru, http://www.soldat.ru, http://www.marshals.ru, http://www.persones.ru a mnoho dalších, včetně ru.wikipedia.org.

[46] Od března 1953 do října 1964 se jen ve funkcích ministra vystřídali maršálové Sovětského svazu Alexandr Michajlovič Vasilevskij, Nikolaj Alexandrovič Bulganin, Georgij Konstantinovič Žukov a Rodion Jakovlevič Malinovskij. Podrobnosti k těmto změnám viz Fidler, Jiří: Stalinovi maršálové. Brno, Books 1998.

[47] Fidler, Jiří: Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové. Brno, Jota 2005.

[48] Základní přehled těchto změn bylo možné získat již na konci sedmdesátých let při seznámení se s jednotlivými hesly Sovětské vojenské encyklopedie, věnovanými historii vojenských okruhů. Viz Sovětskaja vojennaja enciklopědija. T. 1-8. Red. A. A. Grečko – N. V. Ogarkov. Moskva, Vojenizdat 1976-1980.

[49] Komkory. Vojenyj biografičeskij slovar. T. 1. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2006, s. 323-324.

[50] Sovětskaja vojenaja enciklopědija. T. 6. Red. N. V. Ogarkov. Moskva, Vojenizdat 1978, s. 186187.

[51] Fidler, Jiří: Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové. Brno, Jota 2005.

[52] Komandarmy. Vojenyj biografičeskij slovar. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2005, s. 232-233.

[53] Komkory. Vojenyj biografičeskij slovar. T. 1. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2006, s. 28-30.

[54] Komkory. Vojenyj biografičeskij slovar. T. 2. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2006, s. 101-103.

[55] Komkory. Vojenyj biografičeskij slovar. T. 1. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2006, s. 544-545.

[56] Komandarmy. Vojenyj biografičeskij slovar. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2005, s.22-24.

[57] Komkory. Vojenyj biografičeskij slovar. T. 1. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2006, s. 60-61.

[58] Dejmek, Jindřich: Pražské jaro v mezinárodním kontextu. In: Srpen 1968. Čtyřicet let poté. Praha, CEP 2008, s. 77.

[59] Durman, Karel: Útěk od praporů. Praha, Karolinum 1998, s. 41.

[60] K tomuto členění viz Šedivý, Jiří – Luňák, Petr: Teorie a empirie ve studiu mezinárodních vztahů. Soudobé dějiny 6, 1999, č. 1, s. 55-71.

[61] Fučík, Josef: Rozpočtové výdaje na obranu v zemích Varšavské smlouvy v letech 1955–1989. In: Vojenské výdaje v letech studené války a po jejím skončení. Praha, ÚMV 2000, s. 79.

[62] Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004.

[63] U vojska protivzdušné obrany státu zákonitě muselo dojít k navýšení počtu vyšších jednotek nejpozději v roce 1967, kdy byla zahájena rozsáhlá výstavba sil protiraketové a kosmické obrany,  a byly aktivovány jak jednotky protiraketových střel, tak nové radiolokační systémy, o vypouštění kosmických družic nemluvě. K tomu viz Volosuchin, Vladimir: Vojennyje rakety SSSR 1941-2003 gg. Novosibirsk, SibAGS 2004, s. 185-210.

[64] Vypočítáno dle encyklopedických hesel o historii raketových divizí, viz Vojenyj enciklopědičeskij slovar Raketnych vojsk stratěgičeskogo naznačenija. Red. I. D. Sergejev. Moskva, BRE 1999.

[65] Krč, Miroslav: Vojenské výdaje v letech studené války a jejich determinanty s důrazem na NATO  a Varšavskou smlouvu. In: Vojenské výdaje v letech studené války a po jejím skončení. Praha, ÚMV 2000, s. 41. Zveřejněné sumy vycházejí z World Armaments and Disarmament. SIPRI Yearbook 1968/69. London, SIPRI 1969, pg. 201. 

[66] Na cvičení bylo nasazeno přes 1 000 tanků a poprvé bylo předvedeno bojové vozidlo pěchozy BVP-1. Viz Drogovoz, Ilja: Tankovýj měč SSSR 1945–1991. Moskva, Pjeděstal 1999, s. 19-20.

[67] Následně bylo reorganizováno původních osm těžkých tankových divizí na standardní tankové divize, i když v jejich výzbroji až do konce šedesátých let zůstaly původní tanky IS-3, IS-4 a hlavně T-10, které byly nasazeny také při okupaci Československa v srpnu 1968.

[68] Barjatinskij, Michail: Srednyj tank T-62. Moskva, TM 2004, s. 5.

[69] Gazenko, Vladimir Nikolajevič: Bronětransportěry i broněmašiny Rossii. Moskva, ASR 2001, s.99-100; Pročko, Jevgenij: Bronětransportěr BTR-152. Moskva, TM 2001.

[70] Projekt BMP-1 byl již koncem roku 1963 představen politickému vedení země, Nikita Sergejevič Chruščov ale odmítl povolit výrobu vozidla, jehož pancíř nebyl schopen ochránit osádku před přímým zásahem kanonu ráže 100 mm. Teprve počátkem roku 1965 byly práce na projektu obnoveny a nultá série byla vyrobena v roce 1966. Finanční náklady však byly tak vysoké, že až počátkem osmdesátých let měly vozidla ve výzbroji pouze motostřelecké pluky tankových divizí a po jednom motostřeleckém pluku u motostřeleckých divizí. Viz BMP. Bojevaja mašina sovětskoj pěchoty. Moskva, VTS 2000.

[71] Volosuchin, Vladimir: Vojennyje rakety SSSR 1941-2003 gg. Novosibirsk, SibAGS 2004, s. 311-313.

[72] Širokorad, Andrej: „Šilka“ i drugije. Otěčestvěnyje zenitnyje samochodnyje ustanovki. Moskva, TM 1998.

[73] Volosuchin, Vladimir: Vojennyje rakety SSSR 1941-2003 gg. Novosibirsk, SibAGS 2004, s. 244246.

[74] Barjatinskij, Michail: Sovětskaja bronětankovaja těchnika 1945–1995. Č.2. Moskva, MK 2000, s.18-25.

[75] Šumilin, Sergej: BM-21 Grad. Reaktivnaja sistěma zalpovogo ogňa. Moskva, ITN 2002.

[76] V souvislosti s aférou plukovníka Olega Pěňkovského, jenž byl koncem roku 1962 odhalen jako americký špion, byl jeho přítel maršál Varencov v březnu 1963 zbaven funkce a některých vyznamenání, degradován na generálmajora a pensionován. Hlavním důvodem tohoto postupu však byly nepřekonatelné rozpory ohledně perspektivní struktury raketového vojska a dělostřelectva, které měl Varencov s představiteli Hlavního velitelství pozemního vojska. Viz Fidler, Jiří: Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové. Brno, Jota 2005, s. 257-258.

[77] Zaloga, Steven: SCUD – řízená střela a odpalovací systémy 1955–2005. Praha, Grada 2008.

[78] Fedorčenko, Alexandr: Něpriznannyj v svoje otěčestvě. Aviacija i vremja 4, 195, no. 5, s. 2-21.

[79]Podrobnosti viz Bojevoje priměněnije MiG-21 vo Vjetnamě. In: Vojna v vozduche 22. Moskva, MK 2000, s. 3-16.

[80] Kotlobovskij, Andrej: Poslevojennyje udarnyje samoljoty. Kijev, Archiv-Press 1997.

[81] Mědvěď, Alexej: Semějstvo samoljotov Jak-26, Jak-27, Jak-28. Moskva, MK 2008, s. 29-30.

[82] Moroz, Sergej: Tupolev Tu-95. Kijev, Arhiv-Press 1999.

[83] Moroz, Sergej: Mjasiščev 3M/M-4. Kijev, Arhiv-Press 2000; Moroz, Sergej: Revuščij zvěr. Aviacija i vremja 12, 2003, no. 5, s. 4-17.

[84] Gordon, Jefim: Legendarnyj Tu-16. Aviacija i vremja 10, 2001, no. 1, s. 4-21.

[85] Jakubovič, Nikolaj: Svěrchzvukovyj bombardirovščik Tu-22. Moskva, Armada 1999; Jakubovič, Nikolaj: Bombardirovščiok Tu-22. Moskva, MK 2004.

[86] Volosuchin, Vladimir: Vojennyje rakety SSSR 1941-2003 gg. Novosibirsk, SibAGS 2004, s. 329339.

[87] Širokorad, Alexanděr: Raketnyj krejser „Groznyj“. Moskva, TM 1996, s. 31-32.

[88] Běrežnoj, Sergej: Sovětskij Vojenno-morskoj flot 1945-1995. Krejsera, bolšije protivolodočnyje korabli, esmincy. Moskva, TM 1995, s. 10-12; Platonov, Alexej: Krejsery sovětskogo flota. SanktPětěrburg, Galeja print 1999, s. 63-73.

[89] Běrežnoj, Sergej: Sovětskij Vojenno-morskoj flot 1945-1995. Krejsera, bolšije protivolodočnyje korabli, esmincy. Moskva, TM 1995, s. 6-7.

[90] Širokorad, Alexanděr: Sovětskije podvodnyje lodku poslevojennoh postrojky. Moskva, ArsenalPress 1997, s. 193-199.

[91] Koršunov, Jurij: Ballističeskije rakety otěčestvěnnogo flota. Sankt-Pětěrburg, Gangut 2002; Kutovoj, Jevgenij i dr.: Ballističeskije rakety podvodnych lodok. Tajfun 4, 1999, no. 1 (13), s. 22-29.

[92] Apalkov, Jurij: Podvodnyje lodki. T. 1. Raketnyje podvodnyje krejsera stratěgičeskogo naznačenija. Sankt-Pětěrburg, Galeja print 2002, s. 9-19.

[93] Širokorad, Alexanděr: Oružije otěčestvěnnogo flota. Minsk, Charvěst 2001, s. 448-459.

[94]Marinin, Vladimir: Seredina 1960-ch gg. – načalo „zolotogo věka“ otěčestvěnnogo korablestrojenija. Tajfun 2, 1997, no. 2 (4), s. 9-12.

[95] V této práci není třeba řešit, zda sestřel zabezpečila protiletadlová řízená střela S-75 ze stavu 57. protiletadlové raketové brigády, nebo zda došlo ke kolizi s přepadovými stíhacími letouny Su-9 a MiG-19. Viz Volosuchin, Vladimir: Vojennyje rakety SSSR 1941-2003 gg. Novosibirsk, SibAGS 2004, s. 238-240.

[96] Zenitnyje raketnyje kompleksy pěrvogo pokolenija. Vojenno-istoričeskij žurnal 69, 2007, no. 2, s. 28-29.

[97] Rigmant, Vladimir: Dalnyj pěrechvatčik Tu-128. Moskva, TM 2007.

[98] K dané akci existuje velké množství odborné i popularizační literatury, nejlepší kritický souhrn všech zveřejněných informací a odtajněných archivních pramenů viz Stratěgičeskaja opěracija „Anadyr“. Kak eto bylo. Moskva, MFD 2002.

[99] Afanasjev, Igor: R-12. Sandalovoje děrevo. Moskva, M-chobbi 1997, s. 11-12.

[100] Drogovoz, Igor: Raketnyje vojska SSSR. Minsk, Charvěst 2007, s. 82-89, 97-115.

[101] Karpěnko, Andrej i dr. : Otěčestvěnnyje stratěgiččeskije jaděrnyje kompleksy. Sankt-Pětěrburg, Něvskij bastion 1999, s. 30.

[102] Drogovoz, Igor: Raketnyje vojska SSSR. Minsk, Charvěst 2007, s. 50-55.

[103] Informace o výsadkářských zbraňových systémech viz Aljochin, Roman: Vozdušno-děsantnyje vojska. Istorija rossijskogo děsanta. Moskva, Eksmo 2009, s. 188-216.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více