Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 1. Úvod

Autor : 🕔10.04.2018 📕1.953
Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč
♡ Chci přispět

"Nejbezpečnější je ta ruská hranice, kde na obou stranách stojí ruský voják!"

car Mikuláš I., 1831

V dubnu 1968 zemřel v Praze Pjotr Nikolajevič Savickij, označovaný světovou vědeckou obcí za jediného ruského geopolitika 20. století. I když sovětská ideologie nepovažovala politologii za vědu, Pjotr Nikolajevič zemřel právě v tom roce a na tom místě, kde političtí a vojenští vůdcové Svazu sovětských socialistických republik realizovali rozsáhlou vojenskou operaci, která odhaluje geopolitické základy jejich doktrinálních a strategických koncepcí.

Úvod do problematiky, stanovení cíle práce

Agresivní akce pěti spojeneckých zemí Organizace varšavské smlouvy proti Československu patří mezi naprosto anomální prvky jak v dějinách mezinárodních vztahů, tak v dějinách vojenství. Násilná akce, během které v rámci jedné vojenské aliance většina jejích členů v době hlubokého míru soustředí své ozbrojené síly, zaútočí s nimi na území jiného člena aliance a následně je okupuje, spadá spíše do oboru psychiatrie. Snahy aliančních hegemonů prosadit vlastní představy v rámci dané aliance jsou v evropských dějinách známy od starověku. Vojenská okupace území považovaného za spojenecké je známa také, v největší míře za druhé světové války. Tehdy branná moc Velkoněmecké říše okupovala v roce 1943 většinu území Italského království a v roce 1944 tyto akcie zopakovala u Maďarského království  a Slovenské republiky. V daných případech se však vlády okupovaných států (nebo aspoň významná část jejich politické a vojenské reprezentace) snažily – navíc v průběhu válečného konfliktu – o jednoznačné vymanění z aliančních závazků  a vojenská okupace jim v tom měla zabránit.[1] V roce 1956 alianční hegemon rozhodl o vojenské okupaci Maďarské republiky, ale také zde se maďarská vláda pokusila předtím minimálně o rozvolnění svých přijatých spojeneckých závazků. V roce 1968 nic z toho v žádném případě nehrozilo ani na politické, ani na vojenské úrovni. V Československé socialistické republice byla politická hegemonie komunistické strany stále garantována ústavou, kontrola komunistické strany nad všemi oblastmi života zůstala zachována, a to včetně politické kontroly veškerých ozbrojených sil. Opatrná kritika minulých „chyb“ byla naprosto nesystémová a rozhodně nepřesáhla úroveň kritiky, kterou sovětské politické vedení provedlo po roce 1956. Také míra rehabilitací obětí předchozích let nebyla tak rozsáhlá, jako v Sovětském svazu ve druhé polovině padesátých a na počátku šedesátých let. Ač se v posledním dvacetiletí z několika československých komunistických představitelů té doby snaží publicistika vytvářet přesvědčené liberály a demokraty,[2] dotyční politici nijak nevybočovali z mantinelů, stanovených přísnými zásadami marxismu-leninismu.

Z hlediska politické účelnosti byla okupace Československé socialistické republiky vojsky pěti států Organizace varšavské smlouvy naprosto kontraproduktivní, neboť nepřinesla žádnou významnější politickou změnu na poli evropských mezinárodních vztahů. Jediným pozorovatelným výsledkem na tomto poli bylo vystoupení Albánské lidové demokratické republiky z Organizace varšavské smlouvy, což však bylo jen definitivním potvrzením dříve nastoupeného trendu tiranského politického vedení. Z hlediska globálního vývoje došlo k již nevratnému rozštěpení komunistického bloku, tzv. světové komunistické soustavy, a navíc čínská zahraniční politika přešla na zcela konfrontační protisovětský styl, korunovaný v krátkodobém horizontu pohraničními vojenskými konflikty s řadou obětí na obou stranách a uzavřením účelového spojenectví se Spojenými státy americkými. Z hlediska komunistické propagandy, jež s předchozím úzce souvisí, znamenala okupace Československa naprosté fiasko, které ve střednědobém horizontu fakticky zlikvidovalo postavení většiny západoevropských komunistických stran v jejich zemích. Z hlediska společného ekonomického prostoru socialistických zemí znamenala agrese obrovské finanční a materiálové výdaje a škody, a to jak na straně oběti, tak na straně agresorů. Sovětský svaz navíc, i když tato skutečnost byla dvě desetiletí propagandisticky zastírána, přišel v Československu o morální kredit a aureolu osvoboditele z roku 1945. Ve většině aspektů, tvořících z hlediska „učení marxismu-leninismu“ jak společenskou základnu, tak společenskou nadstavbu jednotlivých socialistických států, znamenala agrese pěti států v srpnu 1968 negativum. Vzhledem ke skutečnosti, že na politickém poli přinesla okupace v prvé řadě postupnou výměnu jedné skupiny komunistických představitelů za jinou skupinu komunistických představitelů, byla výše uvedená negativa velice neúměrnou cenou. Protože však nelze tehdejší státní  a politické představitele socialistických zemí považovat za naprosté diletanty, musely existovat důvody, pro které byla přímá vojenská agrese proti vlastnímu spojenci, spojená s určitým rizikem vypuknutí bojových akcí, takovým pozitivem, že v kalkulaci politických a vojenských špiček jednoznačného hegemona této koalice dokázala převážit všechna výše uvedená negativa.

Přesto však lze nalézt oblast, v níž se vpád okupačních vojsk a jejich pozdější částečné setrvání na československém území stalo nesporným pozitivem. Jedná se  o oblast vojenskostrategickou.[3] Vytvoření sovětské Střední skupiny vojsk přineslo několik zásadních změn v poměru sil mezi Organizací severoatlantické smlouvy  a Organizací Varšavské smlouvy ve středoevropském prostoru. Původně se v prostoru Československé socialistické republiky nacházelo deset prvosledových  a šest mobilizovaných divizí pozemního vojska, přičemž další posily mohly dorazit ze západní Ukrajiny teprve po několika dnech. Po umístění Střední skupiny vojsk na československém území se zde nacházelo 15 prvosledových a šest mobilizovaných divizí, čímž se počet bojeschopných svazků zvýšil o celých 50 %. Odpovídajícím způsobem také narostl počet zbraňových systémů – tanků, obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty, dělostřeleckých systémů, bojových letounů, vrtulníků aj. V souvislosti se smlouvou o nešíření jaderných zbraní, která byla podepsána krátce před srpnovou okupací, se však přítomností sovětských vojsk zcela zásadně proměňovalo geopolitické postavení Československa. Pokud by na československém území nebyly umístěny žádné sovětské jednotky, stalo by se z Československa podle zásad uzavřené smlouvy bezjaderné území – stejně jako z Bulharska a Rumunska. Umístěním sovětské Střední skupiny vojsk se z Československa stalo území s dislokovanými sovětskými jadernými zbraněmi – stejně jako z Maďarska, Polska  a východního Německa. Střední skupina vojsk o pěti divizích pozemního vojska  a jedné divizi letecké totiž měla k dispozici minimálně 75 raketových a leteckých nosičů jaderných zbraní, což bylo ve srovnání se Skupinou sovětských vojsk v Německu sice mizivé, ale přesto těchto nosičů měli Sověti v Československu více, než v Maďarsku a Polsku.

Vzhledem k výše uvedenému jsem se rozhodl práci koncipovat jako hledání onoho koncepčního a doktrinálního základu, jenž ve druhé polovině šedesátých let natolik ovlivňoval sovětské politické a hlavně vojenské vedení, že se rozhodlo provést tak bezprecedentní krok – okupaci území spojeneckého státu. K možnosti nalezení jisté souvislosti sovětských vojenskostrategických koncepcí s geopolitikou jsem se dostal poprvé již v roce 1989. Během stáže na Volgogradské státní univerzitě jsem získal možnost vstupu do rozsáhlých knihovních fondů Muzea stalingradské bitvy, v němž byly nově zpřístupněny odborné publikace, vydávané v meziválečném období sovětskými vojenskými vzdělávacími institucemi. Zde jsem objevil komentovaný překlad studie Democratic Ideals and Reality od Halforda J. Mackindera,[4] tedy jedné z prací, které marx-leninská teorie považovala za nevědecké paskvily nehodné zřetele.[5] K Mackinderově geopolitické koncepci a jejímu možnému vlivu na sovětské mocenské aktivity jsem se opětovně dostal až o desetiletí později, při zpracovávání článků ohledně rozvoje sovětských ozbrojených sil v období srpna 1939 až června 1941.[6] Vzhledem ke značnému množství publikovaných autentických materiálů dané doby jsem měl možnost komparace, jež mne přivedla ke sledování možných vztahů také pro poválečné období.

V předkládané práci se proto snažím osvětlit dominantní prvky sovětské koncepce strategické vojenské expanze a jejich možné souvislosti s Mackinderovou teorií Heartlandu. Přitom však nelze využít standardní metody komparace, neboť jeden ze srovnávaných prvků, sovětské strategické koncepce a z nich vycházející operační plány, není po roce 1941 fakticky znám. Ale vzhledem ke skutečnosti, že strategické koncepce a operační plány se dají aspoň v základních rysech rozpoznat ve vojenské každodenosti – operační dislokaci, trendech modernizace a vyzbrojování, způsobu provádění štábních her na mapách a vojenských cvičení v terénu – existuje výrazná šance jejich srovnání s uvedenou geopolitickou koncepcí. Přitom eliminaci časového posunu (od přelomu třicátých a čtyřicátých let k šedesátým letům) umožňuje značná závislost sovětské vojenské teorie šedesátých let na „osvědčené“ teorii a praxi Rudé armády za druhé světové války.[7]

Struktura práce

Práce je kromě úvodu a závěru rozdělena na čtyři kapitoly, přičemž první tří jsou věnovány analýze dostupných dat a specifikování závěrů v dílčích oblastech, potřebných pro provedení komparace, zatímco čtvrtá kapitola má právě srovnávací charakter. První kapitola je zaměřena na rozbor sovětského vojenského teoretického myšlení a jeho vývoje v padesátých a šedesátých letech. V tomto vývoji je možné zachytit celkem čtyři fáze – fázi adorace Stalinových názorů (do 1953), fázi aspoň částečného vymaňování (1953 až 1958/59), fázi „raketojadernou“ (1958/59 až 1964) a fázi retroaktivní (od 1964). Pro naši práci má největší význam právě ona čtvrtá fáze – postupný návrat ke zkušenostem z druhé světové války, více či méně ovlivněný „raketojadernými“ zásadami. Druhá kapitola se zabývá koncipováním základních obrysů sovětských strategických koncepcí v polovině šedesátých let, a to na základě dohledatelných prvků reálné praxe – stanovení organizačních struktur a dislokace vojsk, personálního vývoje, modernizačních a vyzbrojovacích trendů. Třetí kapitola rozebírá odraz sovětských operačních zásad v československém vojenství, a to jak na úrovni teoretické, tak na úrovni praktické reralizace. Tato kapitola je důležitá hlavně z toho důvodu, že praktická realizace sovětských zásad je rozebírána na základě archivní dokumentace. Čtvrtá kapitola má potom vlastní komparační charakter a řeší se v ní možnost geopolitického ovlivňování sovětského vojenského myšlení.

Informační zdroje

Základní problém, se kterým se při zpracovávání sovětských vojenských dějin setkáváme, je jednak zásadní nedostatek archivních pramenů, které byly a jsou stále odtajňovány a zveřejňovány vysoce selektivně, jednak značná strnulost zkoumání a neochota příliš modifikovat či zcela měnit zažité stereotypy výkladu, které přitom většinou v minulosti vznikly pod ideologickou kuratelou.

Problematika druhé světové války a poválečného vojenského vývoje je přitom přímo přesycena buď selektivním, nebo ne zcela úplným odtajňováním archivních zdrojů,  a to u všech států vítězné koalice, západní demokracie nevyjímaje.[8] U archivních materiálů sovětské provenience jsou tyto problémy o několik řádů rozsáhlejší, neboť možnost výzkumu archivních fondů je stále velmi omezena a jejich selektivní výběr zakrývá obrovské množství událostí. I když tato skutečnost je již téměř dvě desetiletí vcelku bezpečně známa, zdá se, že náprava rozhodně není v dohledu. I když se některým aspektům v první polovině devadesátých let velmi opatrně věnoval ruský historik generál Machmut Achmětovič Garejev[9] a o něco později detailně americký vojenský historik plukovník David M. Glantz,[10] situace se dodnes nijak zvlášť nelepší. Přitom zvláště Glantzovy závěry jsou potvrzovány současnými ruskými odbornými pracemi na daná historická témata.

Obdobná situace je v selekci a odtajňování vojenských materiálů poválečného období. Zpracování koncepčních záležitostí vojenské doktríny, strategického myšlení a operačního plánování je omezeno jen na teoretické studie, uveřejňované v daném období v přísně tajných tiskovinách (odtajněna z nich byla jen část). Operační plány nemáme až na drobné výjimky (operace Vichr 1956, operace Anadyr 1962, operace Dunaj 1968) k dispozici žádné. Na druhou stranu však máme k dispozici obrovské množství kvalitních studií, zaměřených na dobovou vojenskou techniku, a to včetně časových dat výroby a zařazování do výzbroje, počtů vyrobených kusů a začleňování do vojenských jednotek. Máme k dispozici množství podrobných biografických hesel většiny významných vojenských osobností vlastenecké války, a to včetně informací  o jejich poválečné službě, jež zasahovala hluboko do šedesátých let. Máme také k dispozici velmi podrobné studie o vývoji vojenských organizačních struktur všech druhů sovětských ozbrojených sil, jež však jsou časově nevyvážené a – bohužel – právě pro období šedesátých a sedmdesátých let jich je k dispozici nejméně[11]. Díky období otevřenosti archivů v devadesátých letech máme k dispozici obrovské množství informací politické, diplomatické a vojenské povahy z přelomu třicátých  a čtyřicátých let. Tyto publikované dokumenty neukazují sovětské politické vedení v nijak příznivém světle, z čehož lze dovodit, že selekce dokumentů byla minimální.

Díky tomu máme např. k dispozici zápisy jednání předsedy Rady lidových komisařů SSSR a zároveň lidového komisaře zahraničních věcí Vjačeslava Michajloviče Molotova s nejvyššími představiteli Velkoněmecké říše v listopadu 1940 v Berlíně. Dokumenty z těchto jednání – zápisky Molotovova osobního tajemníka Pavlova – byly vydány již před více, než deseti lety. K dispozici jsou také některé telegramy, jež si v průběhu sovětsko-německých jednání posílali Molotov se Stalinem. Co je však nejdůležitější, aspoň částečně byl zveřejněn přehled témat, která měl Molotov během berlínských jednání s německou stranou projednat, doplněný o oficiální stanovisko Moskvy, případně o varianty dalšího postupu[12]. Zveřejněné dokumenty mají svůj význam i pro tuto práci, neboť tehdejší sovětské teritoriální požadavky měly výrazný geopolitický akcent.

V naprosto odlišné situaci jsme ovšem u československých reálií. V tomto případě máme k dispozici téměř všechny archivní dokumenty[13], ale z nich vycházejících odborných prací je mizivé množství. Pravděpodobně nejvíce informací je k dispozici o vojenské technice a jejím využití. Biografická hesla velitelů Československé lidové armády nejsou pro období po roce 1950 k dispozici téměř žádná, seznamy vyšších velitelů je možné nalézt pouze na internetu v rámci soukromých webových stránek[14]. Jedinému pokusu o publikování výběru operačních dokumentů[15] se dostalo oprávněné kritiky ohledně velmi nízké odborné (vojenské) úrovně sestavovatele.[16] Pokus o syntézu poválečných vojenských dějin nese všechny znaky propagační obrazové publikace, kde pro množství černobílých a barevných fotografií není ani příliš mnoho místa na odborný rozbor problematiky.[17]

Právě nedostatek domácí produkce na dané téma vede nakladatelství k vydávání zahraničních publikací, které jsou ovšem velmi proměnlivé kvality. Jako naprosto odstrašující příklad lze uvést disertaci bývalé americké státní tajemnice Condolezzy Riceové[18], v níž autorčiny odborné chyby a neznalosti gradují velmi specifickým překladem, jenž nemá s odbornou terminologií pranic společného. Na zcela opačné straně spektra pak nalezneme např. knihy Briana Croziera[19] a Davida Hollovaye [20].

Bohužel také oni se však při jejich psaní potýkali s nedostatkem zdrojů sovětské a ruské provenience a ukazuje se, že jejich nahrazení odbornými studiemi z fondů zahraničních rozvědek může často vést k nečekanému zkreslení reálné situace. Pravděpodobně nejlépe provedl rozbor heuristických problémů v této oblasti Karel Durman již na konci devadesátých let:

pokud se týká celkového obrazu, můžeme stále nabídnout jen kontury. Naše znalosti jsou velmi nerovnoměrné i v teritoriálním smyslu … Někdy je situace taková, že nové prameny nejen vrhají na dosavadní výklady jiné světlo, ale znovu kladou otázky, které se již zdály vcelku zodpovězeny. A někde asi po dlouhá léta zůstaneme stát uprostřed cesty. Není například příliš pravděpodobné, že budou zpřístupněny záznamy jednání sovětské Rady obrany … A bez těchto vojenských pramenů budou naše soudy o procesu rozhodování v Kremlu nutně neúplné, tedy třeba i výklad osudové československé krize 1968.[21]

I když jde o velmi příkrý soud, nezbavuje nás povinnosti hledat a možná i nalézat.


[1] K této problematice nejnověji DiNardo, Richard L.: Nerovní spojenci. Německo a jeho evropští spojenci od koalice ke zhroucení. Brno, Jota 2006.

[2] Nejmarkantněji tuto snahu předvádí v předmluvě své poslední monografie, opakovaně prezentující dané názory na téma roku 1968, Antonín Benčík (viz Benčík, Antonín: V chapadlech kremelské chobotnice. Praha, Mladá fronta 2007), který zároveň zatracuje všechny, kdo by si snad dovolili nesdílet jeho názor. Jeho popis událostí a jejich příčin lze označit za legendu v původním slova smyslu, stejně jako jeho životopisnou stiüdii o Alexandru Dubčekovi (viz Benčík, Antonín: Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi. Praha, Ostrov 2001).

[3] Poprvé nabídnuto jako hypotéza autorem práce, viz Fidler, Jiří: Okupace Československa 21. srpna 1968 – Bratrská agrese. Praha, Havran 2003. Recenze práce byly v hodnocení této možnosti spíše neutrální, celková koncepce byla přijata pozitivněji vojáky (viz Fučík, Josef: Stín jaderné války nad Evropou. Praha, Mladá fronta 2010; Štěpánek, Karel – Minařík, Pavel: Československá lidová armáda na Rýnu. Praha, Naše vojsko 2007), než historiky (Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990. Red. P. Luňák. Praha, Dokořán 2008; Povolný, Daniel: Vojenské řešení Pražského jara 1968. Sv. 1. Praha, PIC MO 2009)

[4] Jevrazijskij kontiněnt Makinděra. Moskva, Vojennaja akaděmija im. Frunze 1929. Publikace mne zaujala hlavně z důvodu, že sovětský redakční komentář se věnoval také hodnocení bojových akcí československých legií v prostoru Povolží, Sibiře a Dálného východu.

[5] Krátce před mým tehdejším odjezdem do Sovětského svazu vyšla rozsáhlá kritická studie, věnovaná mj. úpadkovosti geopolitiky, viz Krejčí, Oskar: USA a mocenská rovnováha. Praha, Svoboda 1989. Její autor tehdy evidentně zastával zcela odlišné odborné názory ohledně významu geopolitiky jako vědeckého oboru, než v současnosti, viz Krejčí, Oskar: Geopolitika středoevropského prostoru, horizonty zahraniční politiky České republiky a Slovenské republiky. Praha, Ekopress 2000; Krejčí, Oskar: Geopolitika středoevropského prostoru, pohled z Prahy a Bratislavy. Praha, PP 2010.

[6] Fidler, Jiří: Červen 1941 – Barbarossa kontra Groza. Vojenské rozhledy 37, 1996, č. 3, s. 117-123; Fidler, Jiří: Sovětská armáda před agresí proti Polsku 1939. Historie a vojenství 44, 1995, č. 1, s. 3-12; Fidler, Jiří: Sovětské ozbrojené síly v červnu 1941. Historie a vojenství 45, 1996, č. 4, s. 77-104; Fidler, Jiří: Vyšší velitelství Rudé armády při sovětských vojenských akcích v letech 1938-1940. Historie a vojenství 46, 1997, č. 4, s. 96-120.

[7] Komplexní rozbor dané problematiky viz Glantz, David M.: The Military Strategy of the Soviet Union: A History Soviet (Russian) Military Theory and Practice. London, Routledge 1992; Glantz, David M.: Soviet Military Operational Art. In Pursuit of Deep Battle, Soviet (Russian) Military Theory and Practice. London, Routledge 1991.

[8] V tomto případě lze vzpomenout na odhalení archivních dokumentů o systému Ultra, které bylo ve Velké Británii provedeno 30 let po skončení války, a vedlo tak k výrazné proměně historického popisu britských vojenských operací. K tomu viz Winterbotham, Frederick William: The Ultra Secret. London, Weidenfeld-Nicolson 1974 (česky viz Winterbotham, F. W.: Přísně tajné. Praha, Mladá fronta 1981, přičemž však kniha musela být nejprve vydána v Moskvě). Podobný význam, ač zatím nepříliš akceptovaný, má odtajnění archivních materiálů o Hessově misi po 50 letech od skončení války, viz Allen, Martin: The Hitler-Hess Deception. British Intelligence´s Best-kept Secret of the Second World War. London, Harper Collins 2003 (česky viz Allen, Martin: Podraz na Hitlera a Hesse. Nejlépe střežené tajemství britské zpravodajské služby z druhé světové války. Brno, Jota 2003).

[9] Garejev, Machmut Achmětovič: Pričiny i uroki něudačnych nastupatělnych opěrací Zapadnogo fronta zimoj 1943/44 goda. Vojennaja mysl 1994, no. 2, s. 50-58; Garejev, Machmut Achmětovič: O něudačnych nastupatělnych opěracijach sovětských vojsk v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně. Po něopublikovannym dokuměntam GKO. Novaja i novějšaja istorija 1994, no. 1, s. 3-29.

[10] Glantz, David M.: The Soviet-German War – Myths and Realities. Clemson, STI CU 2001; Glantz, David M.: Forgotten Battles of the Soviet-German War 1941-1945. Vol. 1 (The Summer-Fall Campaign, 22 June – 4 December 1941). Carlisle, Self-published 2000; Glantz, David M.: Forgotten Battles of the Soviet-German War 1941-1945. Vol. 2 (The Winter Campaign, 5 December 1941 – 27 April 1942). Carlisle, Self-published 2000; Glantz, David M.: Forgotten Battles of the Soviet-German War 1941-1945. Vol. 3 (The Summer Campaign, 12 May – 18 November 1942). Carlisle, Selfpublished 2000; Glantz, David M.: Forgotten Battles of the Soviet-German War 1941-1945. Vol. 4 (The Winter Campaign, 17 November 1942 – 21 Mart 1943). Carlisle, Self-published 2000; Glantz, David M.: Forgotten Battles of the Soviet-German War 1941-1945. Vol. 5 (The Summer-Fall Campaign, 1 July – 31 December 1943). Carlisle, Self-published 2000; Glantz, David M.: Forgotten Battles of the Soviet-German War 1941-1945. Vol. 6 (The Winter Campaign, 24 December 1943 – April 1944). Carlisle, Self-published 2003; Glantz, David M.: Forgotten Battles of the Soviet-German War 1941-1945. Overviev. Carlisle, Self-published 2005. Vzhledem k tomu, že z pěti Glantzových prací, jež byly u nás vydány, jsem dvě přeložil a u zbývajících dvou prováděl odbornou redakci překladu, měl jsem možnost seznámit se téměř s celým autorovým dílem, a to včetně nevydaných a „samizdatových“ prací.

[11] Vzhledem k obrovskému množství těchto publikací jsou podrobně zmiňovány až ve druhé kapitole. Zde je třeba zmínit přehlednou historickou práci o sovětských ozbrojených silách celého období studené války, viz Feskov, Vitalij Ivanovič – Kalašnikov, Konstantin Anatoljevič – Golikov, Valerij Ivanovič: Sovětskaja Armija v gody cholodnoj vojny (1946-1991 gg.). Tomsk, Izdatělstvo TGU 2004. Mnoho informací organizační povahy je pak k dispozici na desítkách odborných webových stránek.

[12] 1941 god. Dokuměnty. T. 1. Red. V. Naumov. Moskva, MF Děmokratija 1998. Jednání mezi Molotovem a Hitlerem viz dokument č. 171 (s. 361-366) a č. 179 (s. 375-383), jednání mezi Molotovem a von Ribbentropem viz dokument č. 172 (s. 356-361) a č. 182 (s. 385-392), jednání mezi Molotovem a Göringem viz dokument č. 176 (s. 370-373), Stalinovy telegramy viz dokumenty č. 170 (s. 356), č. 174 (s. 367), č. 177 (s. 374) a č. 178 (s. 374-375), Molotovovy telegramy viz č. 173 (s. 366-367), č. 175 (s. 367-369), č. 180 (s. 384) a č. 184 (s. 393-394).

[13] V průběhu devadesátých let byly odtajněny téměř všechny dokumenty Ministerstva národní obrany a všech vojenských útvarů až do konce roku 1992, přičemž výjimkou byly některé materiály týkající se komunikačních sítí a záložních velitelských stanovišť a krytů, jež jsou mobilizačně využívány do současnosti. Omezení studia je tak dáno jednak neúplným odborným zpracováním archiválií, jednak nízkou kapacitou studoven Vojenského ústředního archivu.

[14] Viz https://armada.vojenstvi.cz/povalecna/personalie/index.htm.

[15] Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990. Red. P. Luňák. Praha, Dokořán 2008.

[16] Velmi příkře, ale téměř bez relevantních argumentů kritizoval publikaci generál Miroslav Vacek (viz Vacek, Miroslav: Teď když máme, co mnozí chtěli. Říčany, Orego 2008), ale teprve známý publicista v oboru národních vojenských dějin, plukovník Josef Fučík, provedl rozsáhlý rozbor konkrétních odborných prohřešků publikace (viz Fučík, Josef: Stín jaderné války nad Evropou. Praha, Mladá fronta 2010, s. 152-166).

[17] Viz Historie československé armády 6. Československá armáda v prvním poválečném desetiletí (květen 1945 – květen 1955). Praha, AVIS 2006; Historie československé armády 7. Československá lidová armáda v koaličních vztazích Varšavské smlouvy (květen 1955 – srpen 1968). Praha, AVIS 2008. Podobně viz Povolný, Daniel: Vojenské řešení Pražského jara 1968. Sv. 1-2. Praha, PIC MO 2009-2010. Přitom mnohem lépe dopadly publikace věnované jednotlivým druhům vojsk, viz Burian, Michal – Rýc, Jiří: Historie spojovacího vojska. Praha, AVIS 2007; Bílek, Jiří: Ve vzduchu, na zemi  i ve vodě. Historie a současnost výsadkového vojska a vzdušných průzkumných jednotek československé armády a armády České republiky. Praha, PIC 2010.

[18] Rice, Condolezza: Nejisté spojenectví. Sovětský svaz a československá armáda 1948–1983. Praha, XYZ 2005.

[19] Crozier, Brian: Vzestup a pád sovětské říše. Praha, BB art 2004.

[20] Holloway, David: Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná energie 1939 – 1956. Praha, Academia 2008.

[21] Durman, Karel: Útěk do praporů. Praha, Karolinum 1998, s. 10.

Seriál

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔10.04.2018 📕1.953