1920: Bolševické tajné služby začaly podkopávat republiku

Autor: Karel Pacner 🕔︎︎ 👁︎ 12.754

Šíření fermentu bolševického

Racionálně uvažující intelektuálové a levicoví aktivisté utíkali z carského Ruska do Evropy, někteří do USA. Tajná policie Ochranka instalovala svého důstojníka, který je hlídal, v metropoli emigrace v Paříži. Stačil jí k tomu jeden muž. Kromě toho přesvědčila řadu emigrantů, kteří bolestně toužili po rodné zemi, k prozrazování činnosti jejich světa za příslib beztrestného návratu. Dokonce i vůdce bolševiků Vladimír Lenin měl ve své blízkosti agenty Ochranky.

Když se bolševici ujali v listopadu 1917 moci, několik let ji krvavě konsolidovali. A potom se rozhodli vysílat do světa stovky tajných agentů, kteří měli podrývat moc cizích států a kypřit půdu pro zrození celosvětové proletářské revoluce.

Reklama

Po celé Evropě se šíří ferment bolševický – hlásil 30. června 1920 z Berlína představitel československého státu Miloš Kobr. „Celá činnost zdejšího zástupce ruských sovětů Viktora Koppa směřuje více méně utajeně k tomuto cíli.

Přes Berlín totiž obvykle putovali ruští diplomaté a obchodníci do západní a střední Evropy. Také sedmičlenná skupina ruského Červeného kříže vedená osmapadesátiletým Salomonem Gillersonem, profesí historikem-slavistou, se cestou do Prahy zastavila 8. července v německé metropoli. „Veze šest beden, prý obsahují neokolkované rakouské bankovky, ruble a ruské knihy,“ hlásil Kobr do Prahy. „Popírá propagační materiál.

Třebaže tento muž podepisoval své depeše v latince Hillerson, někteří čeští komunisté ho dokonce nazývali Hillerhsonem, v azbuce, která nemá písmeno h, zůstal Gillersonem.

Mise Červeného kříže měla zajistit odsun ruských zajatců, kteří u nás zůstali po skončení Velké války (dnes se říká první světové války). Její příjezd dohadovali pomocí diplomatických nót od jara 1920 sovětský lidový komisař (ministr) zahraničí Georgij Čičerin a jeho československý protějšek Edvard Beneš. Návrat lidí domů by měly organizovat mise Červeného kříže v obou hlavních městech. Major Josef Skála, který zajišťoval repatriaci československých občanů z Ruska, dosud však sídlil v litevském Revalu, odkud bylo řízení takových akcí složité. Teprve po příjezdu Gillersona směl v srpnu přejít do Moskvy. Kromě lepších podmínky pro organizování odsunu bývalých zajatců zastupoval i zájmy republiky politické.

Pro Prahu bylo přijetí ruského Červeného kříže nebezpečným rozhodnutí. Západní politici, vojáci a policisté věděli, že ruští bolševici používají diplomatické, obchodní a další mise k rozsáhlé propagační, sabotážní a špionážní činnosti. Ovšem jiná možnost, jak udržovat s Moskvou nezbytné minimální kontakty, neexistovala.

Bezbrannost proti nezákonnostem

Druhý den po příjezdu této mise do Prahy uveřejnila dr. Alice Masaryková, dcera prezidenta TGM a předsedkyně Československého Červeného kříže, v novinách otevřený dopis Čičerinovi. Žádala ho, aby Gillersonova mise nezneužívala svého poslání k politické propagandě anebo k obchodním účelům. Vždyť obdobné skupiny už způsobily skandály v Holandsku, Německu, Maďarsku a v Polsku. Například když koncem roku 1918 přijela taková mise do Varšavy, místo kontaktu s polským Červeným křížem vyhledali její členové polské komunisty. Během deportace pracovníků mise zpět do Ruska, kterou měla na starosti polská policie, je někdo za nejasných okolností zavraždil.

Rusové se ubytovali v pražském hotelu Imperial. Policie na ně nasadila sedm agentů, kteří jejich činnost sledovali, také kontrolovali všechny návštěvy, schůzky a korespondenci. Ke spolupráci získali policisté několik Čechů, které si Rusové najali k pomocným pracím – to je obvyklý způsob na celém světě.

Reklama

Brzy se ukázalo, že Gillerson a jeho lidé dávají přednost jiným zájmům, než bylo jejich oficiální poslání. Členové mise podněcovali bolševickou propagandu, podporovali komunisty, organizovali špionážní sítě, vymýšleli a platili sabotáže v okolních zemích, dokonce se snažili ovlivňovat vnitřní politiku republiky.

Ostatně v srpnu na poradě Komunistické internacionály v Moskvě Lenin plánoval vývoz revoluce do mnoha evropských zemí – do Polska, Československa, Maďarska, Itálie, Německa a snad i dalších.

Rusové bezostyšně vytvářeli v Praze velkou výzvědnou agenturu. Jejich špioni sledovali nejen bělogvardějskou emigraci, která utekla před bolševiky, ale budovali sítě i proti ČSR a sousedním státům. Rovněž financovali činnost radikálních levicových skupin.

Policie stopy téhle nezákonné činnosti zachytila, ale úřady zůstávaly bezbranné. Ministerstvo zahraničních věcí nechtělo dramatizovat situaci, protože každý sebemenší krok vůči Gillersonovi oplácela ruská tajná policie Čeka tvrdými akcemi proti Skálově misi a také zadržováním zajatců čekajících na odsun domů.

Přípravy k povstání v Haliči

Gillerson se pokoušel navázat styk i s armádními důstojníky. Už na sklonku léta 1920 – jak upozornil historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad – začali se šéfem mise a s dalšími ruskými bolševiky jednat „o spolupráci někteří českoslovenští důstojníci v čele s podplukovníkem Mlčochem, zástupcem velitele Velké Prahy; mluvilo se dokonce o vyzbrojování levice z těchto míst“.

Hlášení o tom podali Hradu civilní zpravodajci. Mlčoch se pokoušel získat i podplukovníka Rudolfa Kalhouse a majora Brusáka do „komplotu na svržení vlády“, jak prezidentské kanceláři prozradil Brusák. Ovšem Mlčoch byl člověkem velice nevyváženým – jednou vystupoval jako komunista a jindy zase vedl dav na Hradčany osvobodit „tatíčka Masaryka ze zajetí židů a bolševiků“. Třebaže jeho námluvy u dvou důstojníků byly dobrodružnou akcí, která neměla naději na úspěch, přesto dělala prezidentu T. G. Masarykovi starosti.

Reklama

Shodou okolností v létě 1920 bolševici ve válce s Polskem vítězili. Rudá armáda vedená Michailem Tuchačevským prolomila polské linie a chystala se k obklíčení Varšavy. Kreml čekal, že jeho vojska podpoří „polské revoluční síly“ – netušil, že vlastně žádné neexistují.

Pražská vláda měla obavy, že se útočníci nezastaví na hranicích Polska, a proto Hlavní štáb připravil obranný plán. Ve skutečnosti Moskva chtěla udržet ČSR v neutrální pozici. Tento úkol uložil Čičerin Gillersonovi, kterému se nakonec podařilo navštívit ministra zahraničí Beneše. Ministr ujistil ruského představitele, že Československo chce zůstat neutrální. Určitou roli tady hrála i skutečnost, že pluky čs. legií na Sibiři ještě směřovaly do Vladivostoku a Sověti by jim mohli ze msty dělat obtíže – poslední vojáci se nalodili až v září 1920.

Ovšem Gillerson chystal nekonvenční akce na podporu bojů v Polsku. Dokončujeme přípravy k povstání ve východní Haliči – sděloval poněkud neohrabanými větami 10. srpna Moskvě. „1. Újezdům Turka, Skata, Dolina a Kaluš posláno 30 agitátorů. 2. Je připraveno 500 organizovaných kozáků, potom dva tisíce budou poslány do povstavších újezdů. 3. Zbraně jsou. 4. Je zapotřebí 200 tisíc českých korun. 5. Bude hotovo za dvě neděle, ačkoliv povstání může začít i dříve. Odpověď přes Prahu misi Červeného kříže nebo Užhorod, redakci Pravdy Javorskému...

Třebaže od 13. srpna bojovali rudoarmějci na předměstí Varšavy, dál se nedostali. Útočníkům došel dech – příliš se vzdálili od zásobovacích základen, přísun selhával, zálohy chyběly, vojáci byli vyčerpaní. Ve druhé polovině srpna vyrazili Poláci do protiútoku a donutili Rusy k ústupu.

Kupodivu, 24. srpna změnil Gillerson tón: S povstáním ve východní Haliči jsem neměl nic společného. Je nacionalisticky laděno, ale od 1. září se ho pokusím přeměnit v socialistickou revoluci. Pošlu tam přes pět set svých lidí. Potřebuji proto milion rakouských korun!

Bohužel v žádném telegramu už nehlásil, jak tyhle akce dopadly. Ani dostupné historické prameny se o nich nezmiňují. Není vyloučeno, že to všechno byly jenom Gillersonovy bombastické plány, které nedokázal naplnit.

Tento rezident stále požadoval obrovské sumy peněz. „U příležitosti povstání ve východní Haliči ukrajinská vojenská komunistická organizace žádá 200 tisíc korun českých,“ telegrafoval Gillerson do Moskvy 28. srpna. „Dosud bylo vydáno z prostředků mise 40 tisíc korun. Tyto peníze byly věnovány na opatření zbraní a na výpravu několika set ukrajinských soudruhů. Je možno vypraviti ještě několik tisíc soudruhů nacházejících se v ukrajinských lágrech. Sdělte rychle, má-li se vydávat z prostředků mise. Čeští komunisté k tomu účelu nabízejí obdržené brilianty.

Falešná představa o rychlém zapojení polských „revolucionářů“ přetrvávala. Jenže těch bylo žalostně málo – většinou jenom obyvatelé židovského původu, kteří podlehli bolševické propagandě. Ani dělníci se masově nepřidali. Poláci, kteří vlastně bojovali o svou existenci, zatlačili Rusy zpátky na Ukrajinu. Navíc dělali bolševikům starosti bělogvardějci útočící z jihu. Koncem roku rusko-polská válka skončila.

Čechy nejsou způsobilé k revoluci

V Praze Gillerson pěstoval úzké styky s levicí v sociálně demokratické straně. Ve svých telegramech se zmiňoval o Bohumíru Šmeralovi a Ivanu Olbrachtovi. Jejich prostřednictvím se také pokoušel zasahovat do vnitropolitických poměrů. Ostatně ty ovlivňovala přímo Moskva pomocí Kominterny, která dávala rozkazy levičákům. Tady měl nezastupitelnou úlohu Alois Muna, původem krejčovský dělník, za ruské občanské války bojovník proti československým legiím, který se před svým návratem z Ruska v listopadu 1918 setkal s bolševickým vůdcem Leninem. Muna, posvěcený tímto kontaktem, byl mezi dělníky velmi populární. Právě za ním přijížděli z Ruska agitátoři, kteří se prokazovali komunistickými legitimacemi vyšitými na proužcích hedvábí a ukrytých v šatech. Muna jim rozděloval úkoly.

Podle názoru novináře Ferdinanda Peroutky v knize Budování státu byl tento muž zpočátku „jediným důvěrníkem sovětské vlády v ČSR“. .Avšak když začal v roce 1928 Klement Gottwald komunistickou stranu podle pokynů z Moskvy bolševizovat, Muna protestoval, chvíli bojoval, ale nakonec KSČ opustil.

...politicky a topograficky izolované Čechy dle mínění Šmerala nejsou způsobilé k revolučnímu dění,“ hlásil Gillerson 13. září. „Všechno závisí na mezinárodní situaci, na vývoji věcí v Německu a na našich úspěších na frontě. Vyřkl jsem svoje osobní mínění, že zatím je možno omeziti se na požadavek nových voleb do parlamentu začátkem nového roku, nechat zatím vládu v nynějším seskupení, doporučit mu přípravnou práci k volbám za aktivní kontroly levých, neboť zdůrazňuji nebezpečí z reakčního příslušného ministerstva. Šmeral opakoval, že direktivy z Moskvy ho zavazují žádat odchod socialistů z vlády. Jestliže Moskva pokládá moje vývody jen za trochu odůvodněné a jestliže všeobecná situace činí pro nás nebezpečným třeba jen krátké trvání reakční, aktivně nám nepřátelské vlády v Čechách, pak prosím dát odpovídající tomu direktivy Šmeralovi.

Další depeši z 19. září podepsal spolu s Gillersonem dokonce český spisovatel Ivan Olbracht. „Je úplně vyloučeno, aby se Československo dalo do války s Ruskem,“ uvádí se v ní. „Francie dělá na jaro velké vojenské a politické přípravy. Má v úmyslu utvořit koridor mezi sebou a Ruskem sestávající se z Bavorska, Rakouska, Maďarska a Rumunska. Tyto státy musí se státi spojenci Francie a Polska proti Rusku... Připravují zde mnoho munice v Plzni, ve Škodových závodech, nacházejících se v rukou francouzských bank. Železničáři vyhlásili bojkot Polska a zadržují mnoho vagonů munice pro Polsko posílaných pod různými názvy... Na ministra zahraničních věcí Beneše činí Dohoda silný nátlak v protiruské politice. Beneš – služebník Dohody – je v podezření, že on je k ní osobně připoután. Existují-li dokumenty po této stránce nevím, vynasnažím se však dostati originály nebo fotografické snímky.

Koncem září dokonce telegrafoval Gillersonovi sám šéf bolševické vlády Lenin. Chtěl, aby pražský zástupce dementoval tvrzení jednoho Čecha o tom, že se s ním setkal: „Opublikujte ihned v tisku a předejte československé sociálně demokratické straně, že odvolávání se Františka Beneše na domnělou besedu se mnou o možnosti nebo nemožnosti diktatury proletariátu v Československu se jeví býti od počátku do konce lživým a že já nejenže nikdy jsem s ním nehovořil, ale že vůbec jsem jej neviděl...

V polovině listopadu Gillerson naznačoval, že se mu otevírá cesta do Hlavního štábu, odkud by mohl získat důležité listiny. Ovšem nutně potřebuje peníze. Nadhodil, že v Haliči probíhají „speciální práce“ – tím se zpravidla rozumí sabotáže. Nicméně za vyhození mostu musí jakémusi muži zaplatit. Potřebuje sto tisíc ve velkých bankovkách – měnu neuváděl.

Opět musíme zapochybovat, nakolik byly všechny tyhle akce reálné a nakolik z něho tahali peníze falešní hráči.

Nicméně už platilo příměří mezi sovětským Ruskem a Polskem, podepsané v říjnu v Rize, a chystala se mírová smlouva. Proto Čičerin varoval pražského rezidenta, že „povstání v Haliči jsou nevítaná, povedou k vykrvácení“. Nejvíc se obával, že by Varšava mohla těchto akcí využít ve svůj prospěch: „Je nutno brániti se provokacím, neboť Poláci mohou chtíti najíti podklad pro vyšetřování.

Vzápětí Gillerson dvěma telegramy vyčetl centrále, že za ním přicházejí různí lidé „s pověřeními od jednotlivých armád západní fronty ve věci protivýzvědné služby“. Jenže pracují „bez plánu, bez přesných instrukcí z centra, s nímž nemají možnost navázat styk“. Kontrarozvědka potřebuje jasné instrukce, centralizaci a plán. Moskva mu pak nařídila, aby přicházející lidi předal Jaroslavskému, „o stav agentury fronty nechť se postará Doněckij“. Jaroslavskij byl Vladimír Něsterovič, který pracoval na vídeňské rezidentuře, jméno Doněckij se identifikovat nepodařilo.

Sedm beden zlata na podvratnou činnost

Začátkem prosince si sovětský šéfšpion v Praze posteskl: „...není tak snadné vlézt do genštábu, jak už jsem psal. Každá vojenská věc je zde v rukou Francouzů. Ale mám už první nit a jestliže se mi to podaří, dostanu brzy dokumenty z informačního oddělení...

Polská vláda posilovala svou armádu, aby odradila Rudou armádu od dalšího útoku. Koncem roku 1920 ruský rezident z Prahy hlásil: Kolují nepotvrzené informace, že ČSR, Rakousko a Polsko se dohodly na dodávkách zbraní z Vídně po Dunaji do Bratislavy a odtud vlaky přes Bohumína pro polskou armádu. Moskva mu nařídila, aby rozviřoval nálady proti Polákům a za pomoci komunistů se pokusil těmto dodávkám zabránit. Vzápětí se pochlubil, že kvůli tomu pomáhal zorganizovat stávku. Informoval i o přesunech polské armády.

V lednu 1921 Gillerson upozorňoval, že v Moskvě pracuje neznámý Čech pro francouzskou rozvědku. Vzápětí se opravil: Je to Rus, jmenuje se Andrej Romanov, člen revolučního tribunálu a bydlí v Triumfální ulici číslo 18. Právě nyní jedou k němu a k dalším vyzvědačům čtyři agenti z Prahy vybavení německými pasy. Jejich snímky a další podrobnosti posílá zvlášť.

Další měsíc si ruský rezident stěžoval na české komunisty, kteří se vrátili z Ruska domů, a policie je uvěznila. Při vyšetřování příliš mluvili a tím zkompromitovali Moskvu a celou levici. Navíc prozradili, že je na cestě kurýr s penězi – okamžitě ho zadržte! Tihle lidé, kteří prošli kurzy soudruha Saláta, se prostě neosvědčili. Salát bylo zřejmě krycí jméno Jaroslava Petrlíka.

Už po půl roce začala být Gillersonova činnost neudržitelná. Akce, které organizoval v republice a v Polsku, nezůstaly bez povšimnutí a zatěžovaly vztah Prahy s Varšavou. Ministr Beneš proto napsal 4. ledna 1921 majoru Skálovi do Moskvy, aby požádal o odvolání Gillersona: „Vzhledem k bolševickým bouřím u nás musíme být v bolševických věcech daleko ostřejší než dříve... Z toho důvodu by mi bylo příjemno, kdyby Gillerson odešel. Neodejde-li, bude muset být poslán pryč... Gillerson téměř se práce nezúčastnil, ani v hospodářských věcech nemůže míti úspěchu. Mimoto fakt, že v jeho misi jsou samí Židé, znemožňuje činnost.

Ferdinand Peroutka v Budování státu zase připomněl: „Po jednom veřejném projevu bylo zahraniční ministerstvo nuceno ho (Gillersona) upozornit, že se nesmí vměšovat do vnitřních záležitostí státu, nechce-li být vypovězen.

Zato čeští komunisté si spolupráci se ruským představitelem pochvalovali. Už 31. prosince 1920 na schůzce vedoucích propagandy jednotlivých levicových stran západní Evropy v německých Brémách řekl český zástupce Josef Guttmann, že „činnost našeho oficiálního představitele v Praze dr. Hillerhsona je výše každé pochvaly“. Současně hrdě prozradil, že „pro mne a s. Hillerhsona bylo jasno, že hlavní těžkosti u nás budou spočívati ne na poli vnitřní, nýbrž vnější politiky... Praze se dostalo čestného úkolu vésti naše práce ne pouze v Čechách, nýbrž v celé řadě států...“ Jinými slovy: republika se stala základnou pro různé druhy podvratné činnosti v okolních zemích. Například středisko pro Maďarsko zřídili na Kladně. Přitom čeští komunisté nouzi o peníze neměli, protože „nám na podzim bylo přes Štětín přivezeno sedm beden zlata“, a kromě toho nám jeden Rus „nabízel libovolné obnosy italské valuty“. A opět Guttmann vyzdvihl činnost Hillerhsona. Zapomněl však přiznat, že jednu zásilku peněz a briliantů od ruských bolševiků československé úřady zadržely.

Guttmannův referát zachytil zastupitelský úřad v Berlíně, takže zůstal v pražském archivu Ministerstva zahraničních věcí. Mimochodem, i Guttmann se později s KSČ rozešel a život si zachránil odjezdem z republiky.

V polovině června 1921 do Prahy přijela nová mise vedená Pavlem Mostovenkem. Poslední depeši poslal Gillerson 13. července a koncem měsíce republiku opustil. „A potom už jsme o Gillersonovi nikdy neslyšeli,“ konstatoval historik Zdeněk Sládek. „Také nám nikdo nepotvrdil, že se vědecky zabýval historií Slovanů, ani žádné jeho studie neznáme.“ Podle historika Rudolfa Vévody si Gillerson zachránil ve druhé polovině třicátých let, kdy Stalin rozpoutal teror, útěkem do Paříže.

I Mostovenkova skupina zůstala rezidenturou ruských-sovětských špionážních služeb. Ovšem to bývá zvykem u diplomatických úřadů na celém světě.

Přečetli většinu zašifrovaných telegramů

Mise Červeného kříže neměla právo na vlastní vysílačku. Zašifrované depeše odevzdávala šifrovací kanceláři třetí sekce ministerstva zahraničí. Ministerstvo si ponechávalo kopie a originály vysílala do Moskvy vojenská rádiová stanice v Praze na Petříně. Přijímala i pokyny z Ruska pro Gillersona, jejichž kopie se rovněž archivovaly.

Bolševici si byli jisti, že jejich šifrovací klíče jsou naprosto bezpečné. Dokládá to telegram Čičerina z 9. září 1920 pražské misi: „Dešifrování našich depeší bez znalosti klíče je málo pravděpodobné. Udělejte všechna opatření k ochraně klíčů a dešifrovaných depeší. Zvláště tajné depeše je nutno dobře šifrovat.

Přesný obraz o nepřátelských akcích ruského zplnomocněnce se ministerstvo zahraničí ČSR dovědělo teprve dodatečně, když začali jeho pracovníci telegramy na lince Praha-Moskva dešifrovat.

V září 1921 požádala Praha o pomoc jednoho z nejlepších kryptologů světa Andreho Langieho ze švýcarského Lausanne: Zkuste dešifrovat ruské depeše. Legační rada v Bernu Pavel Baráček mu dal zálohu 2250 švýcarských franků, což byl asi dvoutýdenní plat tamního úředníka. Avšak Langie, který se vyznamenal za války, depeše po půl roce vrátil: „Bohužel, nemohu je přečíst, klíč se nedá zlomit.

Na podzim 1921 se pokusil o jejich rozlousknutí domácí odborník František Klubíčko. Po poradě se štábním kapitánem Josefem Růžkem ze zpravodajského oddělení armády našel metodiku k jejich dešifrování. Koncem roku rozluštil první.

Rozluštěno 143 ruských a 51 ukrajinských depeší v roce 1921, 1922 a 1923,“ shrnoval rada Klubíčko ve své zprávě 13. listopadu 1938. „Práce přerušeny a obnoveny v létě 1926. V letech 1926-27 rozluštěno dalších 146 depeší. Byly šifrovány několika klíči a každá jiným individuálním heslem a byla tedy každá i po objevení metody problémem sama pro sebe.

Celkem přečetl Klubíčko a jeho kolegové 280 telegramů, jenom asi dvacet nedokázali rozluštit. Není vyloučeno, že mezi nimi bychom našli odpovědi na některé klíčové otázky, které zůstaly nezodpovězené – například na podporu povstání v Haliči, na získání přístupu do Hlavního štábu a na dirigování činnosti českých komunistů.

Příručka s návodem na ozbrojené povstání

Když koncem srpna 1921 zachytili pracovníci československého vyslanectví ve Varšavě opisy dokumentů Kominterny v ruštině, vzbudily obrovskou pozornost. Zmiňovaly se totiž o chystaných teroristických akcích na území Československa.

Třebaže starou azbuku přerušovala písmena a čísla, za nimiž se skrývaly neznámé šifry, texty částečný smysl dávaly. První list poslala centrála Komunistické strany Německa v Berlíně Komunistické straně Československa, přičemž z nejasných důvodů měl dvě data odeslání: 9. 8. 1921 a 8. 7. 1921. Zmiňovala se o převodech milionů peněz, pak o agentu K. Ch. a jakémsi Klafkovi, který je údajně v Praze, a nakonec žádala, aby se levé a pravé křídlo v KSČ domluvily.

Druhý papír označený jako příloha II s datem 9. 7. 1921 vypadal mnohem závažněji: „Na základě příkazu Komunistické internacionály (celkový plán číslo 5) je třeba pozdržet činnost v Československu U. S. O. Je třeba připravit výbuchy všech mostů a železničních tratí vedoucích...“ Následovala řada čísel. „Výbuchy se musí uskutečnit na příkazy odtud. Formování bojových skupin je třeba urychlit. Je třeba být na pozoru, aby se v oblastech...“ – opět série čísel – „neobjevily staré jevy.“ Pak následovalo upozornění na zvláštní význam informačních služeb – tím asi autoři mínili policejní detektivy a kontrašpionáž. Na případný pokus Habsburků o návrat není nutné reagovat, protože „je třeba uchovat proletářské síly pro závěrečný boj“. Nakonec se počítá se soustředěním – zase čísla – a jakousi konferencí, jíž se mají účastnit „všichni vojenští komisaři“.

Ministerstvo zahraničních věcí oba tyto dokumenty okamžitě postoupilo Hlavnímu štábu. Generál Karel Voženílek jako první zástupce náčelníka HŠ na ně 19. října odpověděl uklidňujícím dopisem: Koncem července jsme získali z Berlína stejné spisy jako vy z Varšavy, avšak v němčině. Obsahují stejné šifry, které se bohužel nepodařilo rozluštit. „Vývody dokumentu 2 (všeobecný plán) jsou tak dobrodružné, že je nelze považovat za nějaký plán... Dle našich zpráv se v Rusku nějaké zvláštní vojenské přípravy k provádění agresivních úmyslů nekonají...

Ovšem byly tyhle dokumenty pravé? To už se nedá zjistit.

Někdy je vyráběli sami ruští emigranti. Těmito falzifikáty chtěli demonstrovat, jak je sovětské Rusko nebezpečné, a přimět jeho protivníky k nějakým ráznějším zákrokům.

Na druhé straně Kominterna s takovými dobrodružnými akcemi opravdu stále počítala. Například v roce 1923 se opět pokusila vyvolat povstání v Německu a Bulharsku – armáda a policie je jako vždy krutě potlačily. V říjnu Moskva poslala dokonce Rudou armádu na západní hranice, aby případně vzbouřencům v Sasku a v Hamburku pomohla. Později vydala Kominterna v několika jazycích návodnou příručku Ozbrojené povstání.

Nakonec dospěli představitelé Kominterny k názoru, že nemá smysl se pokoušet o bolševickou revoluci v Evropě. Nikolaj Bucharin to údajně zformuloval takto: „Zmocniti se moci v Německu je pro nás velmi snadným, nesnadnějším však jest moc tuto udržeti, ježto v případě toho Francie přikročila by asi ihned k obsazení dalšího německého území na západě, totéž by činilo Polsko na východě a Československo na jihu.“ Karl Radek zase německým soudruhům doporučil, aby revoluci vyvolali, až bude mít komunistická strana milion členů.

Tuchačevského prohra u Varšavy a potlačené levicové puče v Německu oddálily příchod bolševické moci do střední Evropy o čtvrt století.

Sovětská vojenská rozvědka se zajímala pouze o dva sousedy, kteří mohli bolševické Rusko ohrožovat – o Polsko a Rumunsko. V roce 1924 rozšířila sběr informací o ostatní sousední státy – Finsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko.

V létě 1924 určila Rozvědná správa štábu Rudé armády čtyři skupiny špionážních cílů podle významu. Do první zařadila všechny západní pohraniční sousedy. Ve druhé se ocitly velmoci – Anglie, Francie, Německo, Itálie a USA. Třetí se skládala z východních sousedů – Turecka, Persie, Áfghánistánu, Číny a Japonsko. Do čtvrté zařadili „konsolidované státy“, jako bylo Československo, Jugoslávie, Maďarsko, Bulharsko, Řecko, Belgie a další. A pak vznikla speciální pátá skupina, která se zabývala „zahraničními bělogvardějskými skupinami a domácím banditismem“. Z toho tedy formálně vyplývá, že ČSR byla dvojnásobným cílem sovětských vojenských vyzvědačů.

Ilegální aparát KSČ

Útržkovité zprávy dochované v pražských archivech ukazují, že čeští a slovenští komunisté, kteří se v první polovině dvacátých let snažili získávat špionážní informace pro Sověty, byli většinou prostí lidé. Postupovali naivně, a proto se vzápětí prozradili. Přesto se postupem doby stali prvořadým zdrojem pro získávání nových sovětských agentů – na druhé straně byli cvičebním objektem pro policejní a vojenskou kontrašpionáž. Můžeme říci, že v honbě za nimi vyrostla nová generace lovců špionů, která měla potom nemalé úspěchy v boji s nacisty.

Například v červnu 1925 získalo vyslanectví ve Varšavě tajné usnesení Kominterny z 1. dubna o zasílání zbraní a bolševické literatury do ČSR, Polska a Rumunska. „Ozbrojené vystoupení proletariátu“ se v těchto zemích čeká v září a v říjnu. Naštěstí žádné nepokoje v té době nakonec nevznikly.

V republice sledovali bolševičtí agenti početnou ruskou a ukrajinskou emigraci, která se v ČSR usadila. A rovněž slídili po nových technických a průmyslových zařízeních. Tentokrát o tom svědčí záznamy ze série soudních přelíčení, které jsou v Národním archiv v Praze-Chodovci.

Komunistický poslanec: Zrada by byla ctí

V létě 1926 zjistilo Ministerstvo vnitra, že vedle oficiálních struktur vytvořila KSČ na příkaz Kominterny rovněž ilegální aparát, který je přímo napojen na sovětský zastupitelský úřad.

Jaké měl poslání? Podle zprávy ze 6. srpna 1926 se pouze jediný bod týkal samotné činnosti strany – získávat členy na Podkarpatské Rusi. Další tři úkoly byly za hranicemi zákona: Obchodní a průmyslová špionáž, která by SSSR umožnila uzavírat s československými podniky výhodné obchodní smlouvy. Politická špionáž, která by měla usnadnit Moskvě manévrování na mezinárodní scéně. A vytvořit organizaci, která by udržela KSČ v chodu – tedy v ilegalitě – i po jejím případném zákazu.

Na vybudování ilegálního aparátu se podílela řada sovětských diplomatů. Dále komunističtí poslanci Neurath, Jílek, Zápotocký, Bolen a sekretář pražského kraje Melichar.

V únoru 1925 napsal časopis 28. říjen, že komunistický poslanec Josef Haken – jistý si svou imunitou – prohlásil: „Kladl bych si za čest prozradit Moskvě československá vojenská tajemství.“ Úřady si v létě 1930 všimly, že špionáž ve prospěch Sovětů dokonce podporuje vedení komunistické strany.

O dva roky později našli pracovníci druhého oddělení Hlavního štábu v ruském emigrantském časopisu Rul, který vycházel v Berlíně, článek, podle něhož dostala KSČ z Moskvy příkaz, aby zakládala tajné stranické buňky ve vojensky důležitých podnicích a v armádě. Údajně se měly připravovat i destrukce v leteckých továrnách v Letňanech a v Olomouci. Pozdější špionážní aféry v armádě a v továrnách výstavbu těchto komunistických buněk potvrzovaly.

Leninské školy pro teroristy

Ovšem skutečně kvalifikovanou ilegální a podvratnou činnost mohou dělat jenom lidé, kteří jsou pro ni vyškoleni. Proto začala Kominterna organizovat na sovětském území takzvané Leninské školy. Oficiálně tam mladí komunisté z celého světa studovali marxismus-leninismus – ve skutečnosti prodělávali tvrdý výcvik pro ilegální pracovníky a teroristy. Během půl roku se naučili používat šifry, neviditelné inkousty, tajné schránky, zásady sledování a kontrasledování, výrobu pekelných strojů, zacházení s trhavinami, podminovávat železnice a budovy, střílet z různých druhů zbraní.

Podle záznamu Ministerstva vnitra z 5. listopadu 1928 byli do této školy odesláni tři mladí komunisté: Rudolf Weber, Augustin Schramm a Arnoštka Körperová, vesměs německé národnosti. Později tam jezdili rovněž Češi a Slováci. Většinou nejdřív zamířili do Berlína, kde dostali nové doklady, peníze a instrukce pro další cestu. Tím se vyhnuli tomu, aby měli ve svých pasech záznamy o pobytu v SSSR – tehdejší československé cestovní dokumenty totiž platily pro všechny země světa s výjimkou sovětského Ruska.

Desítky agentů Čechoslováci zatkli a vyhostili. Před vypovězením je fotografovali a jejich seznamy i se snímky si ČSR na základě dvoustranných smluv vyměňovala takřka se všemi evropskými zeměmi, kde působili vyzvědači SSSR a Kominterny. A proto se v českých archivech dochovaly seznamy agentů, které chytili Britové, Francouzi, Holanďané, Němci, Rakušané, Italové, Rumuni a Jugoslávci. Pouze s Polskem probíhala později výměna těchto informací přes Paříž či Londýn.

Přesto si historik Igor Lukeš stýskal: „Mnoho sovětských agentů se chovalo velmi drze a československá policie, pravděpodobně jediná instituce ve střední Evropě, kterou držela na uzdě legální pravidla, měla kvůli tomu plné ruce práce.“ Policie a soudy v ostatních evropských státech nakládaly s bolševickými vyzvědači mnohem tvrději, často krutě, někde je posílaly na popraviště. Proto třeba v Německu, Polsku, Maďarsku a Rumunsku byla špionáž velice rizikovým řemeslem.

Komunističtí agenti, které zadržely československé bezpečnostní síly, byli většinou dělníci a nižší úředníci, tedy lidé bez přístupu ke strategickým informacím. Pravda, i z jejich zpráv – jako třeba o Zbrojovce – vyčetl šikovný analytik celkový pohled. Nicméně o třídu výš, tedy mezi řídící pracovníky, vedoucí projektanty a konstruktéry, sovětští verbíři nepronikli. Ani mezi důstojníky armády a policie.

Ve státech Malé dohody, tedy v Československu, Rumunsku a Jugoslávii, měla Moskva 500–600 špionů.

Nelegálové pro budoucí operace

Existuje podezření, že ve třicátých letech začala sovětská rozvědka nasazovat v republice nelegály. To jsou dokonale vycvičení vyzvědači, kteří působí v cílové zemi pod cizí identitou. Češi, kteří jim propůjčili svá jména, byli odsunuti do odlehlých míst SSSR a nemohli s domovem komunikovat, anebo v horším případě putovali do sibiřských koncentráků gulagů. Tito špioni mohli vystupovat jako údajní opoždění navrátilci ze zajetí. Další se skrývali pod maskou českých inženýrů a dělníků, kteří se vypravili do SSSR za prací a po letech se vrátili domů takřka k nepoznání.

Po příjezdu do republiky se tito Rusové s československými dokumenty řadu let aklimatizovali, zapadli do společnosti a zůstávali spícími agenty. K činnosti je moskevská centrála probudila buď během nacistické okupace anebo po pětačtyřicátém roce, kdy účinně přispívali ke komunizaci země.

Jednosměrná výměna informací

V první polovině třicátých let získala sovětská rozvědka tajné šifry vojenského zpravodajství Československa, Itálie a Maďarska. Uvedl to uprchlý archivář KGB Vasilij Mitrochin v roce 1999. Vyzvědač Ignace Reiss-Poretsky, krycím jménem Raymond, je dostal od šéfa spojení francouzské tajné služby Deuxiéme Bureau Gustave Bertranda, nazývaného Sověty Orel.

V polovině třicátých let Sověti průmyslovou špionáž v republice utlumili. Začal se totiž rozvíjet obchod, na kterém se podílely dvě největší československé zbrojovky. V některých továrnách se dokonce zaučovali ruští dělníci a technici, takže tolik potřebné informace o nových technologiích dostávali zcela oficiálně.

Podpis smlouvy o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR z května 1935 umožnil rozvinout i spolupráci v oblasti armády. Následující rok vznikla v Praze společná československo-sovětská agenturní ústředna VONAPO 20 (VOjennyj NAbljudatělnyj POst). Měla sloužit k výměně zpravodajských informací špionážních služeb obou zemí, ale nakonec tyto údaje plynuly většinou jednostranně z Prahy do Moskvy.

Připravovat vznik komunistických národních výborů

Když se na sklonku druhé světové války blížily spojenecké armády ke středu Evropy, potřebovaly jejich štáby stále víc zpravodajských informací a postupu jejich divizí by napomohla záškodnická činnost místních partyzánských skupin. Z tohoto důvodu začala na podzim 1944 sovětská vojenská zpravodajská služba GRU vysazovat v českých zemích početné – až patnáctičlenné – výsadky. Některé dávaly dohromady partyzánské oddíly, jiné se věnovaly zpravodajství. Ovšem všechny měly také za úkol instruovat místní komunisty, aby připravovali zakládání národních výborů jako nových orgánů moci.

Přesné množství těchto parašutistů neznáme. „Pouze za období od 1. ledna do 8. května 1945 vysadily sovětské zpravodajské organizace na československém území minimálně 231 osob, organizovaných ve 35 skupinách, převážně s posláním zpravodajským, diverzním a organizačním,“ zjistil historik Jiří Šolc. „Tyto údaje ovšem nejsou úplné. Zahrnují pouze ty skupiny, do nichž byli zařazeni českoslovenští státní příslušníci. Skutečné počty vysazených parašutistů byly s největší pravděpodobností ještě o něco vyšší.“ Podle Petra Kopečného to bylo 101 skupin, které měly nejméně 469 členů.

Tajná podpora v únoru i v srpnu

O poválečných vlivech sovětských vyzvědačů na republiku, které byly velmi masivní, víme pouze útržky. Bez jejich asistence se neobešel komunistický převrat v únoru 1948, ani příprava okupace Československa v srpnu 1967.

Vybraný oddíl sovětské tajné policie přiletěl do Prahy už v neděli 15. února 1948. Další příslušníci přijeli vlaky. Údajně jich byli asi čtyři stovky, vedl je generál Pavel Sudoplatov, náčelník oddělení zvláštních operací. Jak napsal historik Vladislav Moulis v knize Podivné spojenectví, „část těchto mužů zůstala v hlavním městě, část se rozjela na důležitá místa v celé republice“. Například v hotelu Flora jich bydlelo 23, v hotelu Steiner 16. Byli odveleni bez ohledu na to, jestli znají češtinu nebo slovenštinu. Moskva se tedy důkladně připravovala na převzetí moci v Československu, nejspíš počítala i s krvavou variantou.

Podrobnosti o jejich činnosti neznáme. Ovšem podle svědectví z druhé ruky plukovnice KGB Jelizavety Paršinové se jí generál Michail Bělkin přiznal, že vyhodil z okna ministra Jana Masaryka. Ověřit toto tvrzení se nepodařilo.

Když se Gottwald Stalinovi v létě chlubil, jak v únorových dnech zafungovaly Lidové milice, kremelský diktátor ho umlčel: „Bez činnosti našich tajných služeb byste nezvítězili. Ne kvůli Lidovým milicím.

Na jaře 1968, kdy se v Československu rozvinulo mohutné hnutí za lepší pojetí socialismu, potřeboval Kreml spolehlivé informace o náladách lidí. Předseda tajné služby KGB Jurij Andropov se v březnu rozhodl k neobvyklému kroku – pošle do Československa několik nelegálů, kteří působí na Západě.

Začala operace Progres. Do Prahy dorazilo pět nelegálů se západoněmeckými pasy, později další dva, po třech z Rakouska a Velké Británie, dva ze Švýcarska, po jednom z Libanonu a Mexika. Poprvé v historii sovětských výzvědných služeb byli použiti nelegálové k akcím uvnitř zemí komunistického bloku.

Předpokládalo se, že „kontrarevolucionáři“ budou k turistům a novinářům se západními pasy přátelštější a upřímnější. Obyvatelstva vesměs fandilo nadcházejícím změnám. Nelegálové měli unést do NDR literárního vědce Václava Černého a spisovatele Jana Procházku. Ale to se ukázalo technicky neproveditelné.

Tentokrát však tajná služba selhala – nedokázala předpovědět, že odpor proti okupačním vojskům bude tak silný, což zhatí plány na pohodlné ovládnutí země.

Archiv čekající na badatele

Kdy se dozvíme, co všechno sovětské/ruské tajné služby o naší republice zjistily? Obávám se, že v nadcházejících letech s tím nemůžeme počítat.

Když v srpnu 1991 neuspěl v Moskvě puč neostalinistů proti Gorbačovovi, rozhodl se český ministr vnitra Jan Ruml, že se pokusí využít rozvolněné situace k získání tajných materiálů o Československu. Do sovětské metropole odletěl v doprovodu ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace, tedy rozvědky, Oldřicha Černého a šéfa archívů ministerstva vnitra Jana Frolíka.

Jednali s vedením KGB, nakonec se podařilo Rusy přesvědčit, aby nějaké tajné spisy uvolnili. Pracovníci archivu zavedli Frolíka do místnosti, kde na všech čtyřech stěnách přetékaly police se spisy. „To je všechno o Československu,“ řekli zkoprněnému Frolíkovi. „Vyberte si něco.“ Frolík si několik spisů vybral, Rusové mu je okopírovali.

Dnes je přístup zahraničních badatelů do ruských archívů poměrně omezen. Do spisů tajných služeb budou moct nahlédnout, až Kreml přestane považovat ostatní svět za nepřítele a začne s ním opět spolupracovat.

převzato se souhlasem autora z  http://www.karelpacner.cz/?str=hom&id=616&n=1920-bolsevicke-tajne-sluzby-zacaly-podkopavat-republiku

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více