Bitva v Argonnském lese

Autor: Ivan Brož 🕔︎︎ 👁︎ 19.982

Když se vysloví „Argonne“, myslí se tím zalesněná hornatina v pařížské pánvi mezi údolím Aisne a Aire. A když se řekne „první světová válka a Argonnský les“, jde o poslední velkou operaci, která probíhala od 26. září 1918 do 10. listopadu 1918 – tedy do samotného konce celého tohoto válečného konfliktu. K tomu ovšem bylo třeba prolomit systém německých polních opevnění čili Siegfriedstellung. Skládal se ze čtyř pásem podél celé linie fronty o celkové hloubce 8 km. Významnou roli přitom sehrál americký expediční kontingent pod velením legendárního gen. Johna Pershinga, který měl společně s Francouzi zaútočit v oblasti řeky Mázy poblíž Argonnského lesa. Americký postup až k Sedanu, vzdálenému asi 50 km, by pak narušil obrannou linii Němců dále na sever.

Autorem plánu této ofenzivní operace byl francouzský maršál Ferdinand Foch. Den „D“ byl stanoven na 26. září 1918. Vojska dohodových mocností se rozložila po celé šíři fronty. V jejím středu byli Francouzi. Vlevo od nich Britové a na nejzazším konci levého křídla, až u moře, Belgičané. Američanům bylo svěřeno pravé křídlo. Gen. Pershing své síly rozdělil do dvou armád: Vojska 1. armády, vedené genpor. Hunterem Liggettem, měla pokračovat v postupu k železniční trati Carignan-Sedan-Meziers. Genpor. Robert L. Bullard se svojí 2. armádou dostal za úkol vést ofenzivní tah na severovýchod k Metám. Obě tyto americké armády musely překonávat odpor 31 německých divizí na asi 38km úseku, kterému vévodila opevněná hora Montfaucon. Když ručičky hodinek 26. září 1918 ukazovaly 2.30 hod., začala silná dělostřelecká příprava z těžkých amerických polních děl velkých ráží. Trvala celé tři hodiny. Přesně v 5.30 hod. zazněl signál a Liggettova americká 1. armáda s francouzskou 4. armádou na svém levém křídle udeřila plnou silou proti německým postavením v Argonnské vysočině. Úder se zdařil, i když tehdy zrovna padla mlha. Německé velení bylo naprosto překvapené. Američtí vojáci v prvním sledu na pravém břehu Mázy podnikali výpady do hloubky nepřátelských postavení a byli spolu s dalšími kamarády z prvosledových amerických divizí mezi prvními, kterým se podařilo po tvrdém zápase horu Montfaucon ovládnout.

Reklama

 

Gen. John Pershing, vrchní velitel amerického kontingentu v první světové válce

Začátek tohoto vrcholného vystoupení amerických vojsk v první světové válce líčí gen. John Pershing ve svých pamětech takto: Byla to vůbec největší a nejdelší bitva v celé americké historii. Po 47 dnů jsme byli v nepřetržitém bojovém kontaktu s nepřítelem s úsilím srazit ho z jeho obranných postavení. Útok začal na frontě široké 38 km. Ta se pak postupně rozšiřovala, až byl nepřítel nakonec aktivně napadán z Argonnské vrchoviny k řece Mosele, což představuje frontu širokou asi 90 km. Celkem více než 1,2 milionu našich mužů se zúčastnilo této ofenzivy, která vytlačila nepřítele na severu o 40 km a na severovýchodě o 20 km. Pak byl náš postup zastaven vyhlášením příměří.

Podzim 1918: Američtí dělostřelci pálí na německé pozice z francouzského polního děla ráže 75 mm

Tato Pershingova slova vlastně hodnotila celé tažení. Ale nebylo to tak snadné, jak bylo naplánováno. Např.79. divize nedokázala obsadit Montfaucon, zatímco 28. divizi zastavil mimořádně houževnatý odpor německých obránců. Smůlu měla i 91. divize, přezdívaná „Divize Divokého západu“, která navzdory tomu, že postoupila asi o 8 km, byla nakonec nucena vyklidit již dříve obsazenou obec Épionville. Něco podobného lze říci také o 37. divizi, která nezískala určený Montfaucon dʼArgonne. Neúspěšný byl pro americkou 1. armádu i průběh bojů z 27. září. Avšak 79. divize posléze uspěla a dobyla Montfaucon a 35. divize (přezdívaná „Santa Fe“) obsadila jak vesnici Baulny, tak i Charpentry a kótu 218 a dostala se nejdále ze všech sousedních svazků.

Reklama

Argonnský les, listopad 1918: Vojenská cesta z Varenne do Four de Paris

O urputnosti celé argonnské operace, a to zejména v oblasti Mázy a Argonnského lesa, svědčí i řada samotných oficiálních statistických údajů. Tak např. o masovém nasazení vojsk jistě hodně napovídá fakt, že na straně Dohody bojovalo 550 000 mužů, kteří pocházeli ze dvou francouzských armád (4. a 5.) a z Pershingových expedičních sil. Na straně protivníka se jednalo o 190 000 mužů německé 5. armády. Pokud jde o ztráty, nejvíce byli postiženi Američané: 116 516 zabitých, zraněných a nezvěstných, z toho 48 909 padlých. Francouzi vykazovali celkové ztráty v této bitvě ve výši 70 000 mužů, zatímco u Němců to bylo asi 90 000–120 000 mužů. Lze to říci i tak, že právě tato operace v oblasti Mázy a Argonnského lesa je považována za pravděpodobně vůbec nejkrvavější střetnutí v dosavadním průběhu vojenských dějin Spojených států; padlo nejvíce Američanů v průběhu jedné bitvy. Tento údaj zvlášť vynikne ve srovnání s celkovými ztrátami, které vojáci USA utrpěli v první světové válce: 320 518 lidí, přičemž padlo 53 402 amerických vojáků, 63 114 zemřelo (zejména na epidemii španělské chřipky) a 204 000 mužů utrpělo zranění; počet zabitých amerických vojáků ve zmiňované jediné bitvě představuje 91,5 % z celkového počtu těch, kteří se domů již nevrátili.

Američtí dělostřelci měli v Argonnském lese k dispozici i těžké dělo ráže 340 mm

Někteří američtí historikové se netají rozpaky, že navzdory velkému bojovému vystoupení Pershingových mužů a samozřejmě i z piety k velkému počtu padlých není veřejnost v USA o významu Argonnské bitvy příliš informována. Tvrdí to např. americký vojenský historik Matthew White. Památníky na místech bojiště údajně většina amerických návštěvníků v Evropě přehlíží anebo o nich vůbec nic neví, ačkoliv lidé z evropských zemí těmto americkým pomníkům a dalším pamětihodným místům z 1. světové války věnují větší pozornost.

Je to zřejmě pravda, zejména na pozadí faktu, že řada amerických vojáků tehdy – daleko od vlasti – prokázala mimořádné hrdinské činy. Mnohé z nich vysoce ocenil gen. John Pershing ve svých memoárech: Odvážných činů našich mužů byla celá řada… Nehodlám nikoho z našich chlapců diskriminovat ve prospěch těch, jejichž hrdinská služba již byla uznána. Jsou přece tisíce ostatních, kteří se mohou vykázat stejně velkou statečností, ale jejichž činy jsou známy pouze jako součást vítězství, ke kterým přispěli.

Reklama

Americký 326. pěší pluk při útoku

Mezi tyto muže patřil také por. Samuel Woodfill z 5. divize, jenž sám zaútočil proti kulometným hnízdům nedaleko Cunel. Detailněji je o tomto muži uvedeno v citaci amerického Kongresu v souvislosti s udělením Medaile cti: Následován dvěma muži s odstupem 20 m se tento důstojník daleko vpředu před vlastními vojáky vrhl ke kulometnému hnízdu a z boku se prodral do jeho bezprostřední blízkosti, přičemž dva své vojáky nechal postupovat čelně. Když se dostal na vzdálenost asi 9 m od kulometu, palba ustala – ale vynořili se čtyři němečtí vojáci. Woodfill tři z nich zastřelil. Čtvrtý, byl to důstojník, se vrhl na Woodfilla – a nastal boj muže proti muži. Woodfill německého důstojníka po krátkém zápase zastřelil ze své pistole. Jeho rota pak pokračovala v postupu, který však zastavila palba dalšího německého kulometu. Woodfill povzbuzoval své muže a sám se v jejich čele opět pustil do útoku proti tomuto kulometu. Podařilo se mu nejen tento kulomet umlčet, ale získat tři další zajatce. O pár minut později tento důstojník již potřetí prokázal svoji pozoruhodnou odvahu, když zaútočil na další nepřátelské kulometné postavení, přičemž střelbou ze své pušky neutralizoval pět německých vojáků. Když spatřil další dva německé kulometníky, hodlal použít svoji pistoli, která však selhala. A tak zvedl nedaleko ležící krumpáč a oba nepřátelské vojáky s jeho pomocí zlikvidoval. Jeho muži, inspirováni takovou výjimečnou kuráží svého důstojníka, pak zaútočili na nepřátelské pozice bez ohledu na dopady dělostřeleckých granátů a prudkou kulometnou palbu.

Někteří vojenští historikové se rovněž domnívají, že postup amerických sil přece jen nebyl tak dynamický, k jakému prý měly předpoklady. Vinu za to kladou samotnému Pershingovi. Příčina údajně tkvěla mj. v incidentu, který se týkal Sedanu. Pershing nařídil, že jeho muži si musí považovat za „čest“ dobýt toto město, jež vstoupilo do dějin jako místo, kde pruské vojsko v roce 1870 rozdrtilo francouzskou armádu. Avšak v této souvislosti vznikly velké zmatky. Pershingova instrukce totiž neobsahovala žádnou směrnici k dodržování rozhraní mezi postupujícími kontingenty, přesněji řečeno: bylo v ní řečeno, že rozhraní v tomto případě „není nutno brát jako závazná“. A tak došlo k tomu, že americké jednotky byly vystaveny nebezpečí promíchání, nebo dokonce vzájemného ostřelování, a to nejen ze strany francouzských sousedů na levém boku, nýbrž i ze strany americké 1. divize, která se v noci stočila na západ a překřížila směr postupu americké 42. („duhové“) divizi. Velitel 1. armády genpor. Hunter Liggett, jenž se předcházejícího dne nenacházel na svém velitelském stanovišti, a nemohl nijak tuto záležitost ovlivnit, byl pak nucen do tohoto zmatku zasáhnout a splnit pokyn vrchního velitele maršála Ferdinanda Focha, aby Američané uvolnili francouzským spojencům cestu k Sedanu a umožnili jim tak do něho vstoupit jako osvoboditelé. Jak se posléze Liggett vyjádřil, bylo to v celém průběhu války údajně poprvé, kdy se rozčílil.

Pershingovi muži v dobyté druhé německé linii v Argonnském lese

Pak přišlo to, co všichni američtí vojáci v Argonnském lese toužebně očekávali – příměří. Kdosi měl pohlédnout na hodinky a říci, že je tři čtvrtě na jedenáct 11. dne 11. měsíce roku 1818. Ale ještě se střílelo.

Pershing v jednom ze svých pozdějších denních rozkazů uvedl, že posledním padlým americkým vojákem v první světové válce byl voj. Henry N. Gunther z 313. pěšího pluku. Kulka ho údajně zasáhla v 10.59 hod. Tedy pouhou minutu před vstupem příměří v platnost. I takové tedy bylo finále bitvy u Argonnského lesa.

Více informací se čtenáři mohou dovědět v knize Ivana Brože Pershing, která v červnu 2014 vyšla v nakladatelství Naše vojsko.

Zdroje: Andriessen, J. H. J.: 1. světová válka. Praha 2008; Brewer, P.: War in Focus. Londýn 2005; Pershing, J. J.: My Experiences In the World War. 2. sv. New York 1931.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více