Příběhy německých špionů ve Francii – I – Příběh o překvapivém odhalení v Monte Carlu

Autor: Radek Havelka / Admin 🕔︎︎ 👁︎ 13.373

Ještě před začátkem první světové války se německé straně podařilo infiltrovat řady svého francouzského souseda neskutečným způsobem. V německých službách pracovalo v zahraničí více než 60 tisíc mužů a žen a celá síť byla perfektně organizována.  Dnes se podíváme na příběh o tom, jak se v centru evropského hazardu, v Monte Carlu usadila špionská síť pod vedením zakladatele automobilky Mercedes, a jak se ji podařilo odhalit díky jednomu zvídavému novináři.

Reklama

V počátcích Velké války, když byla celá Francie jak po civilní, tak po vojenské stránce, ještě ve stavu lehké zmatenosti, zachytila bezdrátová telegrafní stanice v Cros-de-Cagnes, malé rybářské vesnici na Francouzské riviéře, asi sedm kilometrů od Nice, jakési  tajemné zprávy a  fragmenty nevysvětlitelných zpráv, které byly částečně v neznámém kódu a částečně v němčině zachytili i další radiotelegrafní stanice v okolí. Na vojenském velitelství, kde tyto zprávy přebírali, si s nimi ale vůbec nevěděli rady.  Jistě věděli pouze jednu věc. Zprávy pocházely z nepřátelského zdroje, tajná radiová stanice musela být umístěná někde na francouzské nebo italské riviéře a němečtí nebo rakouští špioni museli vykonávat svou podvratnou činnost přímo pod nosem francouzských a italských orgánů, které po nich zoufale pátraly od Marseille po Janov. Pátraly ale úplně marně.

Záhadu nakonec vyřešil jeden bystrý anglický novinář, který v polovině srpna 1914 přijel do Monte Carla, aby tu načerpal dojmy z propukající války, a i když to tak z počátku nevypadalo, nemohl si vybrat lepší místo. Roky před válkou se představitelé místního kasina snažili udělat vše, co bylo v jejich silách, aby do podniku přilákali německé a rakouské zákazníky. Ti měli zaplnit místo po návštěvnících z Anglie, kterých sem jezdilo stále méně. Všichni Němci byli ale z monackého knížectví vyhoštěni hned v druhý den mobilizace, casino bylo zavřené, vily na svazích vypadaly ještě ospalejší, než jak to bylo v horkém srpnovém slunci obvyklé a situaci nejlépe popisovala známá  fráze krupiéra u rulety „Rien ne va plus.“  - nic víc, žádné další sázky.

S několika popsanými stránkami v poznámkovém bloku a hlavou plnou dojmů se už náš novinář chystal na dopolední vlak zpátky do Nice a cestou k nádraží se ještě zastavil v kavárně Paris. Rozhovor, do kterého se tu dostal s místním komunikativním číšníkem, ho ale na poslední chvíli přiměl změnit plány.

„Ano, pane, byl nejvyšší čas se konečně zbavit Bošů,“ vyprávěl číšník. „Monako se stalo skutečným hnízdem špionů. V každém případě, alespoň jednoho chytili – Kurze, rakouského ředitele luxusního kasina, Nepochybně pracoval pro Františka Josefa, jak jinak by mohl vysvětlit plány a dokumenty, které našli u něj doma. Dostali ho na začátku měsíce, hned poté, co byla oznámena knížecí vyhláška o Rakušanech a Němcích, a teď je na ostrově St. Marguerite, kde by byli i někteří další, kdyby je nechránili.“

Když se číšník dostal k poslední větě, ztišil svůj hlas a pokračoval, až když se opatrně rozhlédl, jestli ho někdo neposlouchá:

„Muž, který byl s Kurzem jedna ruka je stále ještě tady – Vicht, generální ředitel kasina, je Němec a od vyhlášení války dělá všechno, co je v jeho silách, aby přesvědčil úřady, že už je z něj Monačan. Každý, kdo do toho trochu vidí, přitom ví, že Vicht s Kurzem měli k dispozici celou armádu špionů, kteří slídili mezi hosty kasina, včetně několika známých novinářů.

Vicht a Kurz tu získali obrovskou moc, a kdyby měli šanci, udělali by z knížectví součást Německa.  Začali už v zimě, když podpořili vydávání německých novin. Jo, Vicht je lstivý chlápek, muž, o kterého byste se měl zajímat, myslím.“

Reklama

Jak už jsme říkali, po tomto rozhovoru se novinář rozhodl ve městě zůstat a vyčkávat na další vývoj, který přišel mnohem rychleji, než by mohl čekat.  Po jídle v hotelu vyšel do chladivého letního večera, procházel se po promenádě s hlavou plnou myšlenek na válku a ohromující skutečnosti, že nepřítel zůstává v knížectví stále na svobodě. Nakonec se opřel o zídku a rozhlédl se směrem k přístavu v Herkulově zátoce.

Byla tam zakotvená veliká jachta. Čí byla? Princezna Alice, Albertova monacká loď, která byla využita pro řadu oceánografických expedic, a jejíž siluetu novinář tak dobře znal, to nebyla. Pak si vzpomněl na správného majitele. Byl jím Jellinek, výrobce automobilů, ředitel společnosti Mercedes a rakouský konzul v Monaku. Našemu novináři se hlavy opět vrátily myšlenky na špionské hry.

Jellinkovi, blízkému příteli francouzského prefekta departmentu Alpes-Maritimes, jehož sestra dělala svého času guvernantku dětem rakouského továrníka, se podařilo po vyhlášení války uprchnout a místní noviny z toho vinily francouzské úřady. Jellinkova jachta byla nejdříve zabavena a odtažena do Cannes, následně se ale za podivuhodných okolností opět vrátila do Monaka a kotvila tu v neutrálních vodách. To vyvolalo u místních velký rozruch, protože Jellinek byl mnohými považován za hlavu celé špionské sítě.

S očima upřenýma na tmavém obrysu jachty, jejíž paluba nevykazovala sebemenší známky života, upoutala najednou novinářovu pozornost podivná zářivá hra jisker nad lodním stěžněm. Jako technicky založenému člověku mu bylo okamžitě jasné, co se jedná. Radiotelegrafické jiskry, které jsou k vidění okolo antén bezdrátových telegrafních stanic.

Elektrický jev najednou perfektně zapadnul do dlouhého řetězce informací, které novinář v této pokerové hře nasbíral o kartách soupeře – tajemné radiové zprávy zachycené Cros-de-Cagnes, šéf špionské sítě Jellinek – odvezení jeho jachty do Monaka. S kým ale Jellinek komunikoval? Určitě to musel být Vicht.

Reklama

Emil Jellinek se dcerou Mercedes

Nebyl čas ztrácet čas. Žurnalista okamžitě opustil terasu a vyrazil dolů k policejnímu komisařství v Moneghetti. Malý černovlasý italský důstojník jednal rychle a obezřetně.  Ještě ten večer byly zabaveny dvě bezdrátové stanice – jedna na Jellinkově jachtě a druhá byla vysledována stejným způsobem ve Vichtově rezidenci v Monte Carlu. Sám Vicht proklouzl policii mezi prsty. O den později byl zatčen také německý milionář jménem Uhde, majitel budovy, kterou pronajímal velké bance hned za hraniční linií mezi Monakem a Francií. Uhde byl bývalým důstojníkem Zietenských husarů a ze své rezidence poblíž Toulonu měl perfektní přehled nad Toulonským zálivem a mohl pozorovat každý pohyb francouzského vojenského loďstva v oblasti. Ukázalo se tak, že Monako je společně s Paříží, Bruselem a Ženevou jedním z hlavních špionských center a síť německých zvědů se vinula do Nice, Cannes, Toulonu a ostatních míst na francouzské Rivieře.

Důležitá nepřátelská špionská síť byla z velké části rozprášena a záhada tajemných radiových zpráv objasněna. Drzost jejích hlavních aktérů to ale nijak nezmenšilo. Bývalý ředitel kasina Kurz si například by i v nuceném vyhnanství natolik jistý triumfálním návratem, že si například u plynařské společnosti objednal položení plynového potrubí do své monacké vily.

(placená reklama)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více