Legenda jménem Tirpitz - 2. díl

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 25.848

Posledních 14 měsíců služby Tirpitzu se neslo ve znamení nepřestávajících britských snah o jeho potopení. Plavidlo je strávilo v norských fjordech, kde se také v listopadu 1944 po zásazích těžkými pumami Tallboy naplnil jeho osud.

Reklama

Již krátce po návratu z operace Zitronella se Tirpitz, kotvící v Kaafjordu, stal 22. září 1943 cílem dalšího britského útoku – tentokrát provedeného miniponorkami. Operace Source se mělo původně zúčastnit šest jednotek, jejichž cílem měly být také Scharnhorst a Lützow. Jejich zbraní byly dvě časované miny s hmotností po 2 t, které měly být položeny na dno v co nejmenší vzdálenosti od plavidel nebo ideálně pod nimi. Malé rozměry měly miniponorkám umožnit bezpečné překonání labyrintů protitorpédových sítí kolem kotvišť, pro krátký dosah však musely být do norských vod dotaženy klasickými ponorkami. Během plavby byly z různých důvodů ztraceny dvě miniponorky; ze zbylých byl třem za cíl vytyčen Tirpitz a jedné Scharnhorst. Plavbu „drobečků“ do Kaafjordu ztěžovaly technické potíže a navigační problémy, posádkám X-6 a X-7 se však nakonec podařilo dostat se až k Tirpitzu. Svůj smrtící náklad odhodily na pravoboku na úrovni 380mm věží B a C a na levoboku vedle věže B. I když byly vzápětí odhaleny a byl vyhlášen poplach, bitevní loď již kotviště nestihla opustit. Tlakové vlny explodujících min jí způsobily těžká poškození. Zdeformovány byly rozsáhlé oblasti dna a přepážky v dvojitém dně a došlo k velkému úniku PHM. Dovnitř trupu se dostalo kolem 800 t vody, která zaplavila také dvě pomocné strojovny s turbogenerátory. Dělové věže A a C byly vysazeny ze svých loží a nemohly se otáčet, stejně jako hřídele pohonu a všechny turbíny. Poškozena byla i řada dalších zařízení, včetně dálkoměrů, a zničeny byly dva hydroplány Ar 196. Zahynul jeden muž a 40 jich bylo raněno. Všechny čtyři miniponorky byly ztraceny.

Tirpitz v roce 1942 na kotvišti v blízkosti Narviku. Jasně jsou patrné linie protitorpédových sítí, které zkomplikovaly nasazení miniponorek při operaci Source a vynutily si nasazení barracud v roli střemhlavých bombardérů

Opravy plavidla byly z obavy před útoky spojeneckých letounů a ponorek na cestě do Německa realizovány přímo v Kaafjordu, kam byly přepraveni dělníci i nezbytné vybavení. Práce za asistence opravárenské lodě Neumark trvaly až do jara roku 1944; ale vzhledem k jejich značně improvizované povaze nebyl Tirpitz bez možnosti návštěvy doků již nikdy navrácen do své původní kondice. Výzbroj tehdy posílilo dalších 10 20mm kanonů. Spojenci měli o průběhu oprav poměrně přesné informace od norských agentů, z dešifrovaných radiodepeší a snímků pořízeným leteckým průzkumem. Již koncem roku 1943 bylo rozhodnuto obnovit úsilí o potopení jednotky, jež by po ukončení prací znovu představovala hrozbu pro arktické konvoje. Ta jen samotnou existencí vázala značné síly, které byly potřebné na jiných bojištích. Britové totiž museli v domácích vodách kvůli Tirpitzu udržovat čtyři rychlé bitevní lodě a další dvě americké byly připraveny v Atlantiku pro případ, že by se mu tam podařilo prorazit. Útokům ale na několik dalších měsíců zabránily dlouhé noci spojené s nepřízní počasí. Teprve v nočních hodinách z 10. na 11. února 1944 se svým dílem prosadilo sovětské letectvo – nálet však nedopadl úspěšně.

Obrněnec byl připraven k vyplutí na moře za účelem provedení zkoušek koncem března, kdy byla opravena poškození trupu, pohonu a výzbroje. Stále však nebyly ukončeny práce na řadě méně důležitých systémů. To bylo spolu se zlepšeným počasím signálem k zahájení nových britských útoků. Tirpitz přitom tehdy představoval spíše jen imaginární hrozbu. Velení Kriegsmarine totiž po potopení Scharnhorstu v prosinci 1943 nepočítalo s jeho nasazením proti konvojům, a ostatně k tomu ani nemělo dostatek paliva.

 

Fleet Air Arm na scéně

Z řady zvažovaných alternativ byl druhý útok miniponorkami zamítnut jako nepraktický, kvůli zlepšení německé obrany. Stejně tak se upustilo od náletů těžkých bombardérů RAF: Kaafjord se nacházel mimo jejich akční rádie, panovaly obavy z těžkých ztrát způsobených PVO, a navíc byly stroje potřebnější při přípravách na invazi do Evropy. Jedinou možností tak zůstalo námořní letectvo Fleet Air Arm (FAA). Tirpitz však kotvil v úzkém fjordu důsledně chráněný protitorpédovými sítěmi, a proto nebylo možné použít nejúčinnější zbraň v podobě torpéd. Náhradním řešením se staly americké průbojné 726kg pumy, nejtěžší, jaké byly schopné unést torpédové/střemhlavé bombardéry Barracuda. Ty měly být při shozu z výšky přes 1000 m schopny probít obě pancéřové paluby bitevní lodě.

Reklama

 

Tirpitz v Kaafjordu, kde strávil většinu roku 1944 a přežil všechny nálety FAA. Situaci změnily až lancastery RAF, které zde plavidlo těžce poškodily jednou pumou Tallboy

Operace Tungsten, plánovaný útok na Tirpitz, byla popsána v Military revue 7–8/2014. Barracudy zasáhly Tirpitz 14 pumami, avšak pouze tři nebo čtyři z nich byly 726kg (freg. kpt. Wolf Junge ve svých vzpomínkách potvrzuje jen dvě). Poničeny byly hlavně nástavby. Životně důležité mechanizmy, s výjimkou jedné turbíny poškozené tlakovou vlnou, nebyly postiženy. Britští piloti totiž v zápalu boje průbojné pumy shodili z příliš malé výšky, aby stihly nabrat rychlost potřebnou k proražení hlavní pancéřové paluby. Dále byly zaznamenány průniky cca 2000 t vody způsobené dvěma blízkými zásahy. Při útoku zemřelo 122 námořníků a 316 jich bylo raněno, včetně kapitána plavidla Hanse Meyera. Britské ztráty operace Tungsten čítaly tři barracudy a jeden hellcat.

 

Horké léto roku 1944

Velitel Kriegsmarine velkoadmirál Karl Dönitz nařídil, bez ohledu na náklady, Tirpitz co nejdříve opravit. Práce byly zahájeny počátkem května, kdy byli z Německa dopraveni pracovníci a vybavení. Již 2. června bitevní loď po dlouhé době poprvé plula vlastními silami; dva týdny nato se uskutečnily zkoušky dělostřelectva a všechny opravy byly ukončeny v polovině července. Souběžně byla posílena její lehká protiletadlová výzbroj na celkem 76 kanonů ráže 20 mm; 150mm děla a jejich munice byly upraveny pro protiletadlovou palbu a dodány byly také protiletadlové 380mm projektily. Původní sestavu radarů nahradily dva typy FuMO 26, jeden FuMO 30 a FuMO 212. Posádka se těmito změnami rozrostla na 108 důstojníků a 2500 námořníků. Zdokonalena byla také obrana Kaafjordu, kde přibyly radary a stanoviště hlásek; zvětšen byl rovněž počet baterií flaku a generátorů kouře kolem kotviště. Mezitím se Britové pokusili 24. dubna a 15. a 28. května zopakovat útoky FAA na Tirpitz a definitivně jej zničit, vždy jim v tom však zabránily špatné povětrnostní podmínky. Jen o málo úspěšnější byla operace Mascot, provedená 17. července letadlovými loděmi HMS Furious, HMS Indefatigable a HMS Formidable. Úderný svaz tvořený 44 barracudami se 454- a 227kg pumami a 50 stíhačkami Corsair, Hellcat a Firefly tehdy našel plavidlo ukryté v hustém kouři. Žádná ze shozených pum mířených pouze na záblesky střílejících protiletadlových děl netrefila cíl a ztraceny byly dva letouny.

Jiný snímek kotviště v Kaafjordu. Jasně je vidět množství generátorů kouřové clony v okolí Tirpitzu, který je již prakticky celý zahalen oblaky kouře. Právě ty znemožnily úspěšné provedení několika britských náletů

Další série útoků, operace Goodwood, byla zahájena 22. srpna. Hlavní taktickou novinkou proti předešlým náletům bylo nasazení stíhaček vyzbrojených pumami. Ty měly být na rozdíl od barracud díky mnohem vyšší rychlosti schopny překonat vzdálenost k bitevní lodi od jejich zjištění německou PVO ještě před položením kouřové clony. Operace se zúčastnily letadlové lodě HMS Indefatigable, HMS Furious a HMS Formidable a eskortní letadlové lodě HMS Nabob a HMS Trumpeter. První dopolední nálet mělo provést 32 bombardérů a 52 stíhaček, ale barracudy s corsairy se předčasně vrátily pro nepřízeň počasí. K Tirpitzu se dostaly jen hellcaty a fireflye, znovu však nebyly zaznamenány zásahy. Druhý, rovněž neúspěšný večerní útok uskutečnilo 14 stíhaček. Ještě téhož dne ponorka U-354 torpédem poškodila eskortní letadlovou loď HMS Nabob, jejíž oprava byla vyhodnocena jako nerentabilní, a plavidlo se již válečného dění nezúčastnilo. Tím však britské ztráty neskončily, protože U-354 zakrátko potopila akustickým torpédem, určeným původně k doražení nosiče, fregatu HMS Bickerton. Třetí nálet, operace Goodwood, byl proveden 24. srpna za užití 33 barracud se 726kg pumami a 44 stíhaček, z nichž 15 neslo 227kg a 454kg pumy. I když byla bitevní loď nalezena částečně zahalená kouřem, byl docílen asi potenciálně nejnebezpečnější zásah z celé kampaně FAA: Jedna 726kg puma prorazila všechny paluby před můstkem, jen aby nakonec selhal její zapalovač a neexplodovala. V opačném případě by škody podle slov německých odborníků byly rozsáhlé. Další, 227kg puma dopadla na vrch věže B a zničila zde umístěné 20mm čtyřče. Zahynulo celkem osm námořníků a 13 jich bylo raněno. Poslední nálet se uskutečnil 29. srpna, za účasti letadlových lodí HMS Indefatigable a HMS Formidable, ze kterých odstartovalo 26 bombardérů a 34 stíhaček. Vše opět zhatila kouřová clona a nepomohly ani čtyři hellcaty se značkovacími pumami, které měly usnadnit míření. Operace Goodwood byla poté ukončena. Za dosažení minimálních poškození Tirpitzu, zničení 12 letounů a poškození sedmi jiných plavidel zaplatilo Royal Navy ztrátou 17 letounů a fregaty a vyřazením eskortní letadlové lodě.

Neúspěšnost letních útoků FAA přinutila Brity přehodnotit další postup. Barracudy byly prostě příliš pomalé, aby při stále ostražitější německé PVO dosáhly kotviště obrněnce před jeho zadýmováním. Rychlejší stíhačky zase nebyly schopny nést pumy, jež by dobře chráněné bitevní lodi způsobily větší škody. Navíc, letadlové lodě byly stále potřebnější pro rozbíhající se kampaň proti Japonsku v Pacifiku.

Reklama

Mohutná, 380mm děla Tirpitzu byla naposledy použita proti britským bombardérům v roce 1944. Efektivita jeho PVO proti útokům se však ukázala být až překvapivě nízká

 

Smrt si říká „Tallboy

Tirpitz byl však stále považován za velkou potenciální hrozbu pro arktické konvoje a jeho eliminace byla znovu svěřena těžkým bombardérům RAF. Ty byly pro tento úkol připraveny daleko lépe než předešlé roky, protože disponovaly novou smrtící superzbraní. Jednalo se o pumy Tallboy s hmotností 5443 kg, určené k ničení vysoce odolných pozemních cílů, které byly poprvé operačně nasazeny v červnu 1944. V principu se sice nejednalo o typické průbojné pumy, jejich těla z oceli, navržená k pronikání hluboko pod zem, je však činila vhodnými také k likvidaci silně pancéřovaných plavidel. Nosičem tallboyů byly upravené čtyřmotorové bombardéry Lancaster, které je jako jediné byly schopné unést. Dolet strojů však nepostačoval k provedení náletu na vzdálený Kaafjord přímo z Velké Británie a jediným možným řešením bylo využití některého ze sovětských letišť. SSSR k tomuto účelu pohotově poskytl základnu Jagodnik u Archangelsku. První útok, známý jako „operace Paravane“, uskutečnil 15. září svaz 27 lancasterů. Tirpitz tehdy inkasoval zásah na přídi u kotevních navijáků jednou pumou, která explodovala po probití všech palub až pod trupem. Kdyby se nejednalo o tallboy, škody by zřejmě nebyly velké. Detonace monstra dopadajícího rychlostí 4000 km/h a naplněného 2359 kg vysoce účinného torpexu (trhavina o 50 % účinnější než TNT) však vyvolala obrovskou tlakovou vlnu, která se plnou silou opřela do nejzranitelnější podhladinové části plavidla. Zde vyrvala díru velkou 16 × 10 m a způsobila rozsáhlou devastaci přídě po věž A a spodní části trupu až po můstek spojenou s průnikem 1000 t vody. Navíc obnovila některá menší, jen provizorně opravená poškození po útoku miniponorek a otřesy vyřadily z činnosti celou řadu systémů a mechanizmů. Tirpitz po tomto jediném zásahu prakticky ztratil plavbyschopnost na otevřeném moři a jeho rychlost poklesla na pouhých 8–10 uzlů. Skutečný rozsah škod se však podařilo před Brity utajit.

Velení Kriegsmarine se poté rozhodlo plavidlo přemístit do vod v blízkosti Tromso, kde mělo plnit už jen roli plovoucí pobřežní baterie. Nové kotviště bylo záměrně vybráno na mělčině, aby i v případě očekávaného potopení mohl Tirpitz nadále používat své dělostřelectvo. Tímto krokem se však bitevní loď dostala o 320 km blíže k britským ostrovům, do akčního rádia odsud operujících lancasterů. Stroje ale musely být vybaveny dodatečnými nádržemi paliva a byly odlehčeny sejmutím části pancéřování a výzbroje. Obranná výzbroj totiž nebyla při slabosti Luftwaffe, v Norsku navíc sužované nedostatkem PHM, považována za potřebnou. V pořadí druhý nálet s pumami Tallboy, nazvaný „operace Obviate“, se uskutečnil 29. října. Tentokrát se však nezdařil žádný přímý zásah, i když ty blízké způsobily další poškození podhladinové části zádě na pravoboku a průnik 800 t vody. Škody po těchto dvou náletech již nebyly odstraněny, pouze byla izolována zaplavení, a bitevní loď byla ponechána v náklonu jeden stupeň na levobok.

Tirpitz v celé své kráse ve svých nejlepších letech. Proti pumám Tallboy, nesoucích pětkrát více trhaviny než tehdy největší torpéda, neměl žádnou šanci obstát. V rámci objektivity je nutné konstatovat, že by jim neodolalo žádné plavidlo

Ani o tomto, byť menším úspěchu se však Britové kupodivu nedověděli. Z obavy, že jim zkracující se dny s příchodem zimy zakrátko až do příštího roku znemožní vykonání dalších náletů, zorganizovaly 12. listopadu třetí úder. Operace Catechism byla provedena učebnicově a posádkám 29 bombardérů se podařilo docílit několika zásahů. Prameny se v jejich počtu rozcházejí a obvykle jsou uváděny dva nebo tři. Podle amerických hlášení se všechny nacházely na levoboku: první (pravděpodobný) u věže B, druhý (potvrzený) ve středu plavidla u katapultů a třetí (pravděpodobný) u věže C. Dalších sedm pum dopadlo dovnitř nebo v okolí ohrady protitorpédových sítí, z toho dvě či tři v těsné blízkosti Tirpitzu, kde způsobily dodatečné škody. Osud obrněnce byl zpečetěn a plavidlo se kvůli velkým průnikům vody začalo rychle naklánět na levobok. I když byl vydán rozkaz k jeho vyvážení zaplavením prostorů na protější straně, sedm minut od dopadu první bomby došlo k explozi munice pod věží C, která urychlila agonii. O její síle svědčí fakt, že samotná věž o hmotnosti cca 1000 t byla odhozena do vzdálenosti kolem 20 m. Tirpitz se zakrátko převrátil a nástavbami se zabořil do mělkého, blátivého dna zhruba pod úhlem 135°. Zahynulo na něm kolem 1200 členů posádky; dalších 600 se podařilo zachránit. Vrak legendární bitevní lodě byl v letech 1948–1957 rozebrán šrotovacími společnostmi.

Foto: archiv autora
Zdroje: Encyklopedia Okrętów Wojennych, internet, archiv

Technicko-taktické údaje bitevní lodě Tirpitz v době jejího potopení

Standardní výtlak (t)

43 900

Plný výtlak (t)

53 500

Max. délka (m)

253,6

Max. šířka (m)

36

Max. ponor (m)

10,6

Výkon pohonu (kW)

121 568

Max. rychlost (uzly)

30,8

Max. dosah (nm/uzly)

9280/16

Hlavňová výzbroj*

2× 4 380mm (1000)

6× 2 150mm (1800)

8× 2 105mm (10 000)

8× 2 37mm (34 000)

76× 20mm (24 000)

Torpédomety*

2× 4 533mm (24)

Hydroplány

4× Ar-196

Posádka

2608

* Přibližný nesený palební průměr munice.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více