Nespokojenost komunistů s vojenskými soudy po „Vítězném únoru“

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 19.035

Intermezzo

Vyvrcholením čistek v armádě po Únoru 1948 měly být monstrprocesy s generalitou, respektive vybranou skupinou důstojníků. Poté, co na Západ uprchly desítky bývalých příslušníků Královského letectva, padlo rozhodnutí zlikvidovat divizního generála RNDr. Karla Janouška, symbol našeho letectva z doby jeho působení na britských ostrovech. Po cílené provokaci ze strany Státní bezpečnosti se podařilo zajistit nejen bývalého Inspektora československého letectva ve Velké Británii, ale společně s ním i další „západní“ letce, napojené na jeho útěk.

První, neveřejné, přelíčení před Nejvyšším vojenským soudem proběhlo ve dnech 15. až 18. června 1948. Zdrcující obžalobu vypracoval vrchní vojenský prokurátor, pplk. just. JUDr. Jan Vaněk. Pro Janouška požadoval tento komunistický pochop trest smrti provazem (!). Nakonec se „spokojil“ s 18 lety těžkého žaláře, zostřenými jednou za rok měsícem samovazby, ztrátou hodnosti, akademických titulů, vyznamenání a občanských práv po dobu 10 let. Ostatní (plk. Chrást, pplk. Hanuš, mjr. Bryks, škpt. Čapka, škpt. Černý a kpt. Špaček) byli zproštěni obvinění.

Reklama


Šťastná minulost. Gen. Janoušek ve chvíli volna ve Velké Británii

Výše jmenovaný Reindl poukázal na fakt, že žaloba absolutně nevystihla podstatu věci. Nevyužila toho, že do útěku bylo zapojeno britské velvyslanectví v Praze, úzce kooperující s Intelligence Service. Vyšetřující soudce neprovedl výslechy všech obviněných. Při stání vynikly toliko odbojové zásluhy dotyčných, nikoliv jejich zrádcovská činnost. Předseda senátu se ani nesnažil trestné činy blíže osvětlit. Naopak, vojenský senát konstatoval, že žaloba je vystavěna na samých indiciích: Duševní kvality členů senátu nejsou na výši doby. Předseda senátu se ptá znalců, kdo je to plk. Sizov a gen. Vicherek. Tato skutečnost činila dojem, že obžalovaní duševně, svým postřehem a bystrostí převyšují členy senátu, což se také plně projevilo v jejich závěrečných řečech,uvedl Reindl a konstatoval: Strnulé a byrokratické lpění na mrtvé liteře zákona ze strany senátu. Nepochopení dnešní doby, mezinárodní a vnitropolitické situace v ČSR, a ostatních zájmů z nich vyplývajících.

Zpravodajský důstojník ve službách strany byl doslova šokován poměry ve vojenské věznici vrchního vojenského soudu. Návštěvy vyšetřovaných důstojníků probíhaly hromadně v jedné malé místnosti, kdy dozor konal pouze jediný důstojník justice. Do budovy se za takového stavu věcí daly propašovat nejen motáky, ale i zbraně. Při přestávkách, během soudního líčení, nebyli obžalovaní pod patřičným dozorem. Společně se procházeli po chodbě, kde se mohli stýkat nejen mezi sebou, ale i se svědky, rodinnými příslušníky a dalšími osobami. Vzhledem k těmto skutečnostem se nedal vyloučit ani útěk obviněných. Komunistickým exponentům v armádě bylo zřejmé, že je nevyhnutelné zajistit „správný“ chod vojenské justice, pokud má vedení strany předložit uspokojivou bilanci armádních čistek.

Jak dál?

Místoprezident Nejvyššího vojenského soudu, gen. just. JUDr. Viktor Kemlink, musel 16. července 1948 reagovat na ostrou kritiku ze strany 5. oddělení Hlavního štábu. Důvěrný report adresoval na ministerstvo národní obrany, konkrétně k rukám přednosty 5. oddělení, plk. Bedřichu Reicinovi (v září téhož roku jej na postu vystřídal Josef Musil, když Reicin přešel na MNO jako náměstek ministra obrany pro věci osobní). Místoprezident nejprve poděkoval za zprávu od Reindla, na jejímž podkladě vydal podřízeným soudům pokyny, které poslal Reicinovi na vědomí.


Josef Bryks jako vězeň Gestapa

Gen. Kemlink se ohradil vůči generalizujícímu odsouzení a neschopnosti vrchního vojenského soudu v Praze k vedení procesů zvláštního významu. Uznal však závažnost zjištěných závad, a proto si dovolil uvést důvody, proč tomu tak bylo: Vojenské soudnictví pozbylo okupací personální kontinuity odchodem většiny starších, mnohaletou službou teoreticky i prakticky vyspělých vojenských soudců, respektive justičních důstojníků do poměru mimo službu. Vojenské soudnictví mělo nyní k dispozici nový kádr justičních důstojníků, kteří vykonali z větší části teprve po roce 1945, a to po nepatrné praxi, vojenskou soudcovskou zkoušku, čímž pádem nebylo uskutečnitelné, aby se postupně vypracovali z funkce vyšetřujícího k funkci předsedy přelíčení a eventuálně přednostů soudů nebo justičních úřadů.

Vojenské soudnictví se nacházelo ve stádiu výstavby. Jinými slovy, nový, vyhovující kádr vojenských soudců a veřejných žalobců musel být teprve vytvořen. Kemlink poukázal na fakt, že musí být vyhledáváni ti, kteří jsou pro tu či onu službu nejlépe způsobilí. Pokud se týkalo pracovní činnosti soudců, nebylo možné ji vždy posuzovat pouze dle úředních hodin, ale skutečné výkonnosti. Dle místoprezidenta nejvyššího vojenského soudu nezáleželo ani tak na způsobu řízení procesu jako na povaze a správnosti rozsudku. Bylo ostatně povinností veřejného žalobce, aby se při hlavním přelíčení postavil silou své osobnosti vůči závadám a aby chybný verdikt napadl opravnými prostředky.

Zastaralost vojenského trestního zákoníku byla známa a na nové kodifikaci se intenzivně pracovalo. Stejně tak měl být kodifikován samotný vojenský trestní řád. To, že se vyšetřovanci dorozumívali mezi sebou, byla po dlouhou dobu známá věc. Dalo se jí zabránit pouze tím, že by byl obviněný až do hlavního přelíčení držen v samovazbě, což však nebylo dle Kemlinka technicky proveditelné.

Reklama


Otakar Černý jako vězeň nacistického režimu

Generál justice zřejmě ještě málo znal komunistické prostředky možného a nemožného. Při dalších monstrprocesech bylo „proveditelné“ držet vyšetřovance v samovazbě po řadu dlouhých měsíců, aniž bylo vzneseno obvinění či prodloužena řádná vazba. V pokynech svým podřízeným důrazně připomenul, že je nutné mít stále na paměti, že při výstavbě nové, lidově demokratické armády jsou vojenské soudy důležitým faktorem a byly jim svěřovány význačné úkoly. Činnost vojenských soudů byla sledována i veřejností. Závady, které se vyskytly při některých přelíčeních, byly nepříznivě komentovány na úkor prestiže vojenských soudů i justičních důstojníků.

Gen. Kemlink zdůraznil, že skončila doba, kdy se nedostatky daly omlouvat přerušením činnosti vojenského soudnictví za německé okupace nebo malými praktickými zkušenostmi nového kádru justičních důstojníků. Vypětí pracovního úsilí a správné nalezení práva i v obtížných trestních věcech předpokládalo zejména kladný postoj k budování státu a armády v duchu lidové demokracie a nové ústavy, správné pochopení vnitropolitické a mezinárodní situace Československé republiky a státních zájmů z toho vyplývajících. Při správném plnění úkolu vojenských soudců v tomto duchu mohl být eventuální nedostatek praktických zkušeností plně vyvážen uvědoměním si nezbytnosti vyšší pracovní morálky a její realizace v oboru trestního práva. Nedostatek takového uvědomění nemohl být vyvážen sebevětšími teoretickými nebo praktickými právními vědomostmi.

Hlavní nedostatky při přelíčení shledal následující: Vedení řízení v trestních věcech; pokud se obžalovaný odchyloval od výpovědí dříve učiněných, bylo povinností předsedy senátu dát přečíst dřívější údaje. Právo obžalovaného hájit se, jak uzná za vhodné, muselo být vyváženo správným a úplným přezkoumáním všech okolností, které obhajobu vyvracely nebo činily nepravděpodobnou. Nalézací soud byl povinen pečlivě uvážit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, ať již se jednalo o důkazy přímé či nepřímé. Těmto povinnostem předsedy senátu nebylo vždy učiněno zadost. Stejně tak se v trestních záležitostech tak významných pro očistu armády objevovaly nešvary, kdy dřívější osobní zásluhy v zahraniční odbojové činnosti byly kladeny do popředí, ačkoliv taková činnost mohla mít význam z hlediska trestu, nikoliv z hlediska otázky viny, která záležela především na otázce kladného či negativního postoje obžalovaného ke státu, k jeho lidově demokratickým zřízením, k lidově demokratické armádě a k vnitropolitické a mezinárodní situaci republiky.


Otakar Černý jako vězeň komunistického režimu

Předseda senátu i přísedící museli při interpretaci zákonů vycházet z principu, že zákony a nařízení bylo nutné vykládat nejen v duchu ústavy, ale i zásad lidově demokratického zřízení. Zákon nebyl mrtvou a neměnnou normou. Účelem zákona bylo jít s duchem doby. Tak i staré zákonné normy mohly vyhovovat pro daná soudní přelíčení, pokud byly správně interpretovány, pochopitelně v duchu ústavy, dodal alibisticky Kemlink. Návalem práce nešlo omlouvat pokračující nedostatky vojenských soudců. Další body pokynů se týkaly již výtek plk. Reindla (návštěvy ve věznicích, kontakty vyšetřovaných, nedostatečný dozor, možnost útěků).

Reklama

Není bez zajímavosti, že již 5. května 1948 prezident nejvyššího vojenského soudu, gen. just. JUDr. Ladislav Rutar, nabádal své podřízené, aby udíleli přísné tresty, pokud se jednalo o ohrožení nového, lidově demokratického zřízení. Žádný upřímný a poctivý Čechoslovák totiž nemohl být přítelem zpátečnických, západních kapitalistických vlád: Jestliže pak některý příslušník našeho národa osvojuje si nebo dokonce propaguje jejich ideologii a je ochoten pracovati s nimi ruku v ruce proti zájmům vlastního lidu a republiky, staví se mimo svůj národ a mimo zákon. Tyto skutečnosti musí míti na zřeteli i trestní soudy občanské, a tím spíše vojenské, neboť jejich úkolem jest bdít nad nerušeným vývojem právního řádu a chránit jej ve všech jeho složkách. […]

Vojenští soudcové a důstojníci justiční služby si musí být vědomi, že vojenskému soudnictví a vojenské justiční službě vůbec byla věnována mimořádná důvěra, která se nesmí zpronevěřit. Nikdo není nenahraditelným a s výsledky, jichž sbor justičních důstojníků od roku 1945 dosáhl v armádě, nesmí býti hazardováno na úkor vojenského soudnictví, vojenské právní služby, sboru samého a na úkor kázně v armádě. […] Nemá-li vojenský soudce dostatek pochopení pro nezbytnost spravedlivé, byť i někdy tvrdé odplaty za čin, ohrožující zájmy armády a státu, pak nemá zřejmě ani dostatek porozumění pro plnění svých soudcovských povinností.“ Navzdory svým agitačním projevům však ani Rutar ani Kemlink dlouhou kariéru v komunistické justici nedělali. První skončil na postu prezidenta Nejvyššího vojenského soudu již v roce 1949, druhý, který jej ve funkci nahradil, pak v roce 1952.

Problém spočíval v tom, že mnozí důstojníci justice měli prvorepublikovou školu a vyšší důstojníci se navzájem znali. Navíc nedokázali a mnohdy ani nechtěli „ohýbat“ zákony dle požadavků komunistické strany. Nehledě na dobovou realitu, v níž nekomunistická veřejnost (protikomunistické důstojníky nevyjímaje) žila. Mnozí očekávali brzké zhroucení totalitního režimu, protože to Západ „jen tak nenechá“. Nový kádr prověřených, komunistických vojenských soudců nebyl v létě roku 1948 stále vytvořen a nedalo se očekávat, že by mohl v řádu několika měsíců skutečně fungovat. Bylo tedy nezbytné, alespoň po jistou dobu, vykročit zcela jiným směrem.

Státní soud

Nový režim potřeboval nové, rozuměno spolehlivé soudy. Tak na základě zákona č. 232/48 Sb., vznikl obávaný Statní soud, jemuž příslušelo soudit nejzávažnější trestné činy podle zákona č. 231/48 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Ten ukládal trest smrti nebo tresty odnětí svobody delší deseti let. Státní soud byl nástrojem rudého teroru, kdy třídní pojetí zákona v praxi umožnilo odsouzení na základě zatčení příslušníky StB a prokurátorova trestního oznámení. Kompetenci Státního soudu podléhaly nejen civilní, ale i vojenské osoby, vyňaté tímto z pravomoci doposud málo spolehlivých vojenských soudů.

Soudní senát se skládal ze tří vojenských soudců a ze dvou vojenských osob, jakožto soudců z lidu. Státní soud za dobu své poměrně krátké existence (od 24. října 1948 do 31. prosince 1952) poslal do vězení nejméně 1169 vojenských osob.


Josef Bryks po převozu na Bory

Další soudní přelíčení skupiny generála Janouška mělo proběhnout právě před Státním soudem, v naprosto jiné právní a společenské konstelaci. Pan plk. Otakar Černý k tomu dodal: Ten (první) soud byl fraškou. První rozsudek byl, že jsme všichni nevinní. Ale prokurátor se ihned odvolal a předseda soudu byl odvezen do kanceláře československé komunistické partaje Na Příkopech, kde mu dali listinu rozsudků a pohrozili mu popravením pro zradu, když ten první rozsudek nezmění.

Hlavní přelíčení u Státního soudu bylo naplánováno na 9. února 1949 a bylo veřejné. Pečlivě vybraný lid z ulice měl dodat tu správnou atmosféru při odhalení piklů západních rozvratníků. Státní prokuraturu zastupoval komunistický nohsled, pplk. just. JUDr. Karel Vaš, který své „kvality“ prokázal při jiném procesu. V květnu 1948 byl zatčen div. gen. Heliodor Píka. Následoval zcela vykonstruovaný soudní proces před Státním soudem v Praze, v němž právě Karel Vaš poslal statečného odbojáře 28. ledna 1949 na smrt. Poprava byla vykonána 21. června 1949 v Plzni na Borech.

Výsledek druhého stání znamenal pro celou skupinu vysoké tresty odnětí svobody. Většina byla propuštěna až v květnu 1960 v rámci rozsáhlé prezidentské amnestie. Jedinému Otakaru Černému se podařilo probít se na svobodu, když 7. května 1949 utekl z trestaneckého pracovního tábora v Dolním Jiřetíně u Mostu. Po dobrodružné eskapádě se nakonec dostal za svojí rodinou do Velké Británie, kde opětovně vstoupil do služeb Královského letectva. Jeho spolubojovník a kolega na útěcích z německých zajateckých táborů Josef Bryks měl mnohem méně štěstí. Přežil nelidské zacházení esesmanů v polské věznice Pawiaku, ale nepřežil komunistický režim. Zemřel v jáchymovském lágru Rovnost v noci 11. srpna 1957. Do vězeňského dotazníku z 50. let uvedl: Za dobro a obětavost pro člověka a falešné pochopení jsem již nevinně přes devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více