Mistři své zbraně

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 28.768

Za námi se s důstojností středověké katedrály tyčila stometrová hráz Dalešické přehradní nádrže. Z kalné vody pod ní vystoupalo nejdříve několik velkých bublin. Hned za nimi se na hladině objevila červená bójka. Teprve potom se vynořil armádní potápěč. Nikam už nespěchal. Právě totiž splnil všechny předepsané praktické úkony nezbytné pro získání třídního specialisty ženijního vojska III. třídy.

Udělal půlobrat, převrátil se na záda a jen s pomocí záběrů ploutvemi po necelé minutě dorazil ke břehu. Tam jeden ze zkušebních komisařů zkontroloval údaje na malém počítači, který měl potápěč upevněný na zápěstí ruky. Šlo o to, zjistit, zda dodržel stanovenou rychlost a nezbytnou hloubku. V tomto konkrétním případě bylo všechno v pořádku. Teď už jenom rychle se osušit a převléci.

Prvních 13 odvážných

Reklama

V AČR působí zhruba 70 potápěčů. Z toho je jich 24 na tabulkách 15. ženijní brigády. Pod hrází Dalešické přehrady se prvních 13 z nich pokusilo složit teoretické a praktické zkoušky třídního specialisty ženijního vojska – potápěče III. třídy. Čtyřdenní zaměstnání připravila 15. ženijní brigáda ve spolupráci s velitelstvím výcviku – Vojenskou akademií Vyškov. Potápěči museli prokázat, že jsou odpovídajícím způsobem vyškoleni a vycvičeni. Odborná komise, vedená plk. Jiřím Lustykem, pro ně připravila teoretické testy. Pro jejich úspěšné absolvování nesměli překročit povolené procento chyb. V další fázi přezkoušení museli na učebně zkompletovat materiál a sestavit dýchací přístroj. Přezkoušení uzavírala praktická část.


Odznak Armády České republiky třídního specialisty III. třídy, o který v našem případě usilovali armádní potápěči

Právě se ze člunu uprostřed řeky Jihlavy kotoulem vzad převrátil do vody další potápěč. Musel se zanořit do šestimetrové hloubky a dostat se pod vodou k první bóji. Zde ho čekaly dva úkoly: udělat vyvážení a vylít potápěčskou masku. Pak si s kolegou vyměnili plicní automatiku. Teprve potom se mohl přesunout k druhé bóji. Tam vystřelil dekompresní bójku a provedl řízený výstup.

„Pro mne osobně, a myslím si, že i pro 99 % kolegů, představuje udělování třídností potápěčů prestižní záležitost. Je to možnost, jak od sebe odlišit lidi s různou úrovní výcviku a schopností. Jsem přesvědčen, že pro většinu mých kolegů je s tím spojena i nemalá motivace. A právě ta je vede k tomu, aby se i nadále zdokonalovali a ve své profesi odborně rostli,“ vysvětluje jeden z komisařů a velitel družstva potápěčů rtn. Jiří Spáčil. „Bylo by ale do budoucna dobré, kdyby třídnost byla spojena i s určitou finanční odměnou. V současné době záleží na veliteli, zda má ve fondu odměn nějaké peníze a je ochoten je na tyto záležitosti uvolnit. Chtělo by to ale spíš systémové řešení. Ve vojenských předpisech by měla být stanovena určitá částka, na kterou bude mít nárok každý, kdo splní daný stupeň. Zatím je to tedy spíš jen otázka hrdosti. Armádní potápěči jsou dobře vycvičeni. Ti, kteří sem přijeli, chtějí dokázat, že umí něco navíc. Většina z nich má k této profesi osobní vztah. Dělá jí naplno, i za cenu určitých obětí. Není to jen práce či služba.“

Inspirace první republikou

Vojenské třídnosti nejsou reliktem naší „lidové armády“, kde se od poloviny 50. let minulého století úspěšně využívaly. Počátky výkonnostních a třídnostních odznaků spadají do 19. století. Již rakousko-uherská armáda si vytvořila poměrně propracovaný systém odznaků tříd, jejichž získání bylo z důvodu větší motivace spojeno s finanční odměnou. Naše prvorepubliková armáda se rozhodla na tuto tradici navázat. V polovině 20. let minulého století je zavedla nejprve pro piloty v letectvu. V roce 1928 byly zřízeny první pamětní a výkonnostní odznaky pro střelce z pušky a kulometu. Postupně, až do roku 1938, byly zaváděny i pro další odbornosti. Oznaky měly jednotný tvar, podle odbornosti se ale lišily symbolem uprostřed. Ať už se jednalo o pušku, kulomet, minomet, dělo, či tank. Voják mohl tyto odznaky nosit až po vykonání výkonnostních zkoušek. A právě na tuto slavnou tradici se před několika lety rozhodla navázat AČR.

Zaváděný třídnostní odznak vychází z prvorepublikového vzoru. Pro všechny odbornosti má ale uprostřed univerzální symbol naší armády, a to zkřížené meče. Odznaků je v současné době vyroben dostatečný počet. Třídnosti se před řadou let již zkušebně u některých praporů udělovaly. Jednalo se ale o neoficiální záležitost. Označení si útvary vymýšlely samy, většinou se jednalo o nášivky na polní stejnokroje. Ty by měly být také jednoceny a oficiálně zavedeny. I polní uniforma by měla mít svůj ekvivalent tohoto označení. Už proto, že většina útvarů a zařízení ji používá velmi často; podle nového výstrojního předpisu tvoří polní stejnokroj od počátku letošního roku základ výstroje.

Podle vojenské publikace Pub 10-10-01 z roku 2007 zaměřené na tuto problematiku se dosažení třídní specializace přiznává na dobu čtyř let. Tato klasifikace úrovně vojenské odbornosti má čtyři stupně: III., II. a I. třídu a Mistra. Titul třídní specialista III. třídy může získat voják na základě výsledků dosažených v průběhu služby a při přezkoušení nejdříve po odsloužení jednoho roku, specialistu II. třídy po odsloužení nejméně tří let, I. třídy pěti let a Mistra sedmi let.

Reklama

Návrh na udělení třídních specializací III. a II. třídy podává velitel roty a doporučuje velitel útvaru. Přezkoušení je organizováno komisí sestavenou z úrovně brigády. V případě specializace I. třídy je iniciátorem velitel útvaru a doporučuje ji velitel brigády. Přezkoušení je organizováno komisí z Velitelství společných sil a udělení přiznává jeho velitel. U Mistra je vše posunuto ještě o jeden stupeň výš. Odbornost uděluje ředitel sekce rozvoje druhu sil – operační sekce.

Přezkoušení se skládá z teoretické a praktické části. Teoretické znalosti jsou prověřovány formou testu. Odborné dovednosti jsou pak hodnoceny při praktické činnosti s technikou a výzbrojí. Splnění ostatních podmínek nutných pro přiznání dokládá předsedovi komise žadatel o udělení třídní specializace na samostatném listu papíru s uvedením místa, doby plnění a dosažených výsledků.

V současné době jsou v naší armádě stále ještě jen nositelé III. třídy, a ani těch není příliš mnoho. Jedinou odborností, kde udělování třídností úspěšně funguje již delší dobu, je výsadkové vojsko. Zde je tato forma ocenění odborných kvalit vojáka spojena i s určitou finanční odměnou. I v tomto případě by bylo možné nechat se inspirovat. Proces spojený s udělováním třídnostních odznaků s sebou přináší totiž nemalou motivaci a v konečném důsledku i prohlubování znalostí a odborných návyků jednotlivých vojáků.

Budou i II. a I. třídy

To už se ale po splnění úkolu dostává ke břehu další potápěč. „Neměl jsem čas vnímat, jak moc byla voda studená. Musel jsem splnit úkoly ve stanoveném limitu. Viditelnost byla velice špatná, sotva metr. Dole je ale natažená bílá šňůra, orientoval jsem se tedy podle ní,“ líčí starší řidič, který má zároveň na starost obsluhu dekompresní kabiny, des. Jiří Dvořák. Potápěče v armádě dělá už 17 let. V minulosti pomáhal např. Policii České republiky při hledání utonulých. Jedním z jeho častých úkolů byla i kontrola pilířů mostů ponořených pod vodou. „Nejnepříjemnější při plnění úkolu pod hladinou bylo sundání masky a zalití obličeje studenou vodou. To představovalo určitý šok pro organizmus, který jsem musel překonat. Pak již šlo jen o to, rozdýchat automatiku.“

Reklama

Podle rtn. Spáčila si komise vybrala speciálně tuto lokalitu kvůli poměrně dobré viditelnosti pod vodou, proudům a odporu vody. Problém je ale v tom, že mezitím se voda zakalila a dohlednost se výrazně snížila.

To ostatně potvrdil i další z potápěčů, který se po splnění úkolu dostal na břeh. „Dnes byla hodně špatná viditelnost, což je ale na našich vodách běžné. Nedá se s tím nic dělat. Použití světla v takovéto vodě to ještě zhorší. Osvítíte totiž částice, které tvoří kal,“ říká des. Jakub Kosek, jenž pomáhal při povodních v roce 2006. Kontroloval např., jak moc jsou podemlety pilíře u některých mostů. „Do tohoto přezkoušení jsem šel nejen kvůli získání třídnosti; zároveň jsem si chtěl ověřit své znalosti a zkušenosti. Pokud se bude příští rok dělat II. třída, určitě se také přihlásím.“

Program zkoušek zaměřených na udělování specialisty III. třídy se blíží ke konci. Všech 13 potápěčů splnilo požadovanou úroveň vycvičenosti. Nyní je už čeká jen udělení odznaků a osvědčení.

„Osobně mne úspěšnost tohoto zaměstnání nepřekvapila. Naši vojenští potápěči jsou na tom ve srovnání s ostatními aliančními armádami velice dobře. Ani porovnání s policejními potápěči se nemusíme bát. V něčem jsou možná dál, používají jinou techniku, jiné směsy. Nejsou ale vycvičení na pohyb pod vodou se zbraněmi. Naprosto jim chybí potápěčská taktika a bojové nasazení, což naši kluci umí,“ dodává na závěr rtn. Jiří Spáčil. „V žádném případě nehodláme zůstat u trojky. Ti, kteří ji letos splnili, se budou moci příští rok přihlásit na splnění podmínek nezbytných pro získání specialisty II. třídy a později i I. třídy.“

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více