Rapier 02 - možnosti se rozrůstají

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 17.129

V minulém díle jsme popsali vývoj a základní varianty britského systému Rapier. Britové však průběžně dbali na zdokonalování jeho možností a snažili se systém prodat i zahraničním zákazníkům. V obou těchto aktivitách byli úspěšní.

Nový PL systém byl na začátku 70. let v britské armádě a RAF zaveden jako tzv. Field Standard A (FS A), což byla verze Blindfire Rapier se třemi vozidly a přívěsy v četě. Postupně docházelo ke zdokonalování a vývoji zcela nových verzí.

Průběžné úpravy

Reklama

Ještě před koncem desetiletí, v období 1979–1980, byl proveden upgrade základní verze na FS B1. Nejviditelnější změnou bylo zavedení „ukazovátka“. Na trojnohém stativu bylo upevněno zařízení ve tvaru pistole, kterým mohl velitel jednoduše „nahrubo zaměřit“ cíl. Po stisknutí spouště došlo k automatickému sesouhlasení hlavice OT s „ukazovátkem“, takže operátor měl usnadněno vyhledávání cíle.

Méně viditelné úpravy zahrnovaly zvýšení odolnosti proti rušení a modernizaci dotazovače vlastní–cizí. RAF provedlo vlastní upgrade na FS B1(M) (Modified), díky kterému došlo ke zvýšení spolehlivosti celého systému. Podle údajů RAF až o 50 %.

V roce 1985 začaly zkoušky FS B2, komerčně označené jako Darkfire Rapier. Britská armáda obdržela první systémy ve Field Standardu B2 v roce 1988. Palebná jednotka dostala další dvojici odpalovacích zařízení, takže nyní měl operátor k dispozici šest ŘS připravených k okamžitému odpálení.

Původní přehledový radiolokátor byl nahrazen 3D typem firmy Racal/Northern Telecon. Radar byl schopen zjišťovat všechny tři koordináty pro střelbu a měl zlepšenou schopnost detekce nízko letících cílů, především vrtulníků ve visu. Radar měl větší dosah i přesnost a vyšší odolnost proti rušení. Navíc byl schopen práce v pasivním režimu.

Původní optická sledovací jednotka OT byla vybavena termokamerou a přeznačena na EOT (Electro-optical Tracer). Díky tomu bylo možné postřelovat cíle v pasivním módu i v noci a částečně i za zhoršeného počasí. Možnost spolupráce s radarem Blindfire samozřejmě zůstala zachována.

Velitel dostal k dispozici taktickou konzolu CTC (Console Tactical Control), což byla barevná TV obrazovka, na které se zobrazoval výnos z přehledového radiolokátoru. Kromě toho počítač přiděloval jednotlivým cílům značky s vyznačením rychlosti, výšky a vzdálenosti. Díky tomu měl velitel mnohem lepší situační povědomí.

Reklama

Operátor dostal CTT (Console Target Tracking), která promítá tepelný obraz cíle z EOT nebo pomocné informace. Benzínové agregáty byly nahrazeny úspornějšími, dieselovými generátory firmy Commercial Hydraulic Keelavite Ltd.

V roce 1987 získala firma BAe zakázku ve výši pěti milionů liber na náhradu starých typů počítačů modernějšími. Jen v roce 1987 prošla touto úpravou více než polovina systémů sloužících v Británii. Po této modernizaci mohla CTC sekundárně sloužit k diagnostice celého systému, protože operační systém měl vestavěné prvky BITE (Build In Test Equipment).

První jednotkou, která v roce 1988 obdržela nové systémy ve standardu FS B2, byla 14. baterie 16. pluku PVO. Pluk dokončil přezbrojení v polovině roku 1989. Dodávky nových FS B2 pro britskou armádu byly ukončeny v roce 1992. RAF verzi FS B2 do výzbroje nezavedlo, protože mezitím byl k dispozici Rapier FS C, který je známější pod firemním označením Rapier 2000.

Poslední drobnou úpravou původních verzí byla náhrada CTC a CTT modernějšími TDU (Tactical Display Unit) v roce 1994. Televizní obrazovky vystřídaly LCD displeje.

Tracked Rapier

Rok po tom, co vlečený Rapier FS A dosáhl operační způsobilosti, tedy v roce 1974, iniciovalo ministerstvo obrany vývoj samohybné verze prostředku, nazvané Tracked Rapier. Na vývoji se podílela divize řízených zbraní BAe. Jako ideální podvozek pro TRLV (Tracked Rapier Launch Vehicle) byl vybrán pásový transportér M548, což byla jedna z mnoha variant obrněného transportéru M113.

Britové při výběru zohledňovali svůj zájem o rozsáhlý export systému. Rozšířenost M113 ve více než 40 zemích světa a dostupnost náhradních dílů prakticky kdekoli na Západě byly velkou výhodou. Ostatně hned v září 1974 projevila íránská vláda zájem o dodávku 72 palebných jednotek v hodnotě 400 milionů liber.


Palebná jednotka Rapier 2000 s typickou kulovou hlavicí EOT

Samotný podvozek TRLV dostal označení RCM748. Od původního M548 se lišil především pancéřovanou kabinou z lehkých slitin, která tříčlenné osádce poskytovala ochranu před palbou zbraní do ráže 7,62 mm a střepinami. Výhled zajišťovala úzká okna s výplněmi z neprůstřelného skla.

Reklama

Osádku tvořil řidič (sedící vlevo), operátor (sedící vpravo) a velitel (sedící uprostřed). Průzory řidiče a velitele bylo možné osadit přístroji pro noční vidění. Velitelovo stanoviště bylo osazeno TCU (Tactical Control Unit), vestavěným testovacím zařízením a sadou vysílaček.

Rozhodující část systému byla umístěna vzadu. V zásadě šlo o standardní palebnou jednotku Optical Rapier standardu FS A s osmi vypouštěcími zařízeními. Změnou bylo umístění antény pro odesílání řídicích povelů na ŘS na výklopném rameni, aby bylo možné vysílat povely přes kabinu vozidla. Druhou nejviditelnější změnou je „opancéřování“ palebné jednotky 25mm pláty.

Dalšími úpravami na TRLV byla montáž krytu chránícího kabinu při odpalu řízených střel, montáž klimatizační jednotky a vytápění kabiny. V palebném postavení, když je hlavní motor vypnut, napájel palebnou jednotku dieselový generátor, pocházející z tanku Chieftain. Navzdory úpravám si vozidlo zachovalo obojživelnost a přepravitelnost letounem C-130 Hercules.

Vpravo na stropě kabiny byla umístěna operátorova optická hlavice s termokamerou TOTE (Tracker, Optical Thermal Enhanced), ovládaná zevnitř vozidla. Hlavice byla schopná zachytit cíl na vzdálenost 10 km a dávala vozidlu možnost zjišťovat a zaměřovat cíle v pasivním režimu i v noci a částečně i za zhoršeného počasí. Když byla mimo činnost, bylo možné hlavici zatáhnout „pod pancíř“ kabiny. Ovládání bylo identické se systémem Optical Rapier.

Velitel měl nad svým stanovištěm příklop, vybavený systémem pro snímání polohy hlavy. Velitel tak mohl používat pro vyhledávání cílů přilbový zaměřovač GEC Marconi. Po stisknutí tlačítka byla TOTE automaticky sesouhlasena s polohou přilbového zaměřovače a cíl mohl převzít operátor. Paralaxu mezi přilbovým zaměřovačem a hlavicí TOTE automaticky opravoval počítač.

Pro činnost za zhoršeného počasí bylo možné k vozidlu pomocí standardního interface připojit radar Blindfire. Činnost kompletu v případě vyhledávání a zaměřování cílů pomocí radarů byla identická s taženými verzemi.


Modernizovaný střelecký radar Blindfire na přívěsu CBT

Každý TRLV byl v poli doprovázen logistickým vozidlem TSRV (Tracked Rapier Support Vehicle). Jednalo se o transportér M548, přepravující sadu 20 náhradních řízených střel v přepravních kontejnerech. Kromě toho bylo objednáno 12 vozidel FAST (Forward Area Support Team), což byl transportér M548 vybavený jeřábem za kabinou. Vozidlo bylo opatřeno diagnostickou soupravou a sadou náhradních dílů pro opravu transportérů v poli.

Předsériový kus TRLV byl hotov v roce 1978. O rok později nová íránská vláda svou objednávku zrušila. V červnu 1981 potvrdilo britské ministerstvo obrany objednávku na 50 kompletů Tracked Rapier. Na základě vyhodnocení zkušeností z války o Falklandy bylo objednáno dalších 20 TRLV. Jednotkám byly první systémy předané v lednu 1983.

Služba Tracked Rapierů u britské armády však nebyla dlouhá. Po politických změnách ve východní Evropě byla nařízením ministerstva obrany v roce 1990 zahájena redukce čtyř pluků PVO na dva a postupné vyřazování TRLV ze služby. V roce 1996 bylo ve službě posledních 24 TRLV. O tom, že některá rozhodnutí „šetřílků“ nemusí být nejsprávnější, svědčí skutečnost, že když během války v Zálivu vyvstala potřeba mít samohybný PL prostředek pro obranu vlastních jednotek, muselo britské ministerstvo obrany vykupovat podvozky TRLV od sběratelů, kterým je předtím „očesané“ ukvapeně rozprodalo, a obnovovat jejich bojeschopnost s využitím dílů tažených verzí Rapieru.

Do nového tisíciletí

V době, kdy je jeden systém zaveden do výzbroje, začínají se definovat specifikace pro jeho nástupce. U systému Rapier tomu nebylo jinak. Vývoj verze označené jako Field Standard C, ale známější pod komerčním označením Rapier 2000 byl zahájen v roce 1983, původně jako další pokračování zdokonalování systému.

Systém Rapier byl v té době považovaný za dostatečně účinný, ale pokud měl vydržet ve výzbroji i po roce 1990, bylo nutné zvýšit účinnost proti nízko letícím rychlým cílům a vrtulníkům, zkrátit reakční časy, zvýšit rychlost střelby a počet cílů ničených během jednoho útoku, zlepšit ochranu proti rušení, zjednodušit přechod z přepravní do palebné polohy a v neposlední řadě zjednodušit odmořování poměrně komplikovaně tvarovaných přívěsů.

V listopadu 1986 dostala BAe od ministerstva obrany potvrzený kontrakt v hodnotě 1,6 miliardy liber na dodávku nového PL systému. Byl to první kontrakt, kde vláda neplatila náklady na vývoj, ale cenu konečné dodávky jako celku. Celkem měl být přezbrojen jeden pluk PVO britské armády, pět perutí PVO Královského letectva a výcviková jednotka OTEU (Operation Training/Evaluation Unit).

Pro přepravu všech částí nového systému byl navržen nový přívěs CBT (Common Trailer Base) s uzavřenou skříní, která usnadňovala odmořování. Další výhodou bylo, že v palebném postavení nebylo nutné svěšovat kola – stačilo vysunout tři opěry. Všechny přívěsy mají vestavěný vlastní dieselový generátor a klimatizační jednotku pro chlazení elektroniky.


Pohled na zadní část TRLV. V rozích vozidla se nacházejí vrhače zadýmovacích granátů

Tažná vozidla byla nahrazena 4t tahači DAF Leyland, ani ne tak kvůli hmotnosti přívěsu, ale proto, že na korbě každého z nich je přepravováno 15 náhradních řízených střel a další vybavení. Tím vzrostla palebná síla i autonomnost palebné čety.

Změnila se konfigurace celého systému. Palebná jednotka nese osm odpalovacích zařízení. Standardně se počítá s použitím řízených střel Mk.2, ale do spotřebování je možné používat i starší „jedničky“. Původní válcová věž byla nahrazena „koulí“ EOT, vybavenou video- a barevnou termokamerou. Parabolickou anténu pro přenos řídicích signálů nahradila kamera plošná. Tento přívěs je schopen v pasivním módu vyhledávat a ničit cíle ve dne i v noci, omezeně i za zhoršeného počasí.

Přehledový radiolokátor dostal samostatný přívěs, na kterém je umístěn plastový kulovitý radom. Pod ním se nachází anténa 3D radaru Siemens Plesssey Dagger s vychylováním paprsku plošným posunem fáze. Radar používá ve vysílači zesilovače s „putující“ vlnou TWT (Travelling Wave Tube). Vyznačuje se minimálními bočními laloky. Díky možnosti tvarovat několik nezávislých vyhledávacích paprsků a digitálnímu zpracování signálu má velkou odolnost proti rušení a vysokou selektivitu cílů.

Radar Dagger je schopen sledovat současně přes 50 cílů. Dokáže zjistit všechny tři parametry pro střelbu (azimut, šikmou dálku a elevaci). Pomocí integrovaného systému rozpoznávání vlastních a cizích cílů provádí jejich automatickou identifikaci a operátorovi zobrazuje ty nejnebezpečnější.

Kompletní modernizací prošel i střelecký radar Blindfire. Použitím technologie TWT stoupl výkon. Zvýšila se přesnost navádění, nový hardware a software umožnily zrychlit zpracování signálu i odolnost proti rušení. Radar je schopen lépe sledovat nízko letící cíle, hlavně v podmínkách rušení odrazy od země.

Více cílů najednou

Významnou změnou je, že i přívěs s radarem Blindfire je vybaven plošnou anténou pro přenos řídicích povelů na ŘS. Díky tomu je systém schopen postřelovat nezávisle dva cíle: jeden pomocí radaru Blindfire, druhý s optickým naváděním. V případě ohrožení protiradarovými ŘS s pasivním navedením na zdroj signálu je možné přepínáním vysílacích antén „zmást“ hlavici (pokud nemá paměťový blok).

Operátor disponuje barevným displejem OCU (Operator’s Control Unit), kde vidí výnos radaru Dagger a po zvolení cíle i obraz video- nebo termokamery EOT. Displej může použít i k monitorování připravenosti systému nebo technické prověrce pomocí vestavěného BITE.

Velitel má k dispozici TCU, na které vidí celkový obraz vzdušné situace, a může operátorovi přidělit nejnebezpečnější cíle. Pro případ selhání nebo záměrného vypnutí radarů má k dispozici zdokonalenou verzi „ukazovátka“, nazvanou MAF (Manual Acquisition Facility), kterým dokáže rychle navést EOT operátora na cíl. I TCU je víceúčelová – může sloužit k monitorování technického stavu systému.


Čelní pohled na TRLV ukazuje typická úzká okna zasklená neprůstřelným sklem.

Jednotlivé přívěsy jsou propojené optickým kabelem s vysokou odolností proti elektromagnetickému impulzu (EMI). Ochranu proti EMI mají i všechny polovodičové součástky. Celý systém je stavebnicový. Standardní interface umožňuje připojení dalšího přívěsu s radarem Blindfire, a tím zvýšení počtu současně postřelovaných cílů. Samozřejmě lze postřelovat jeden cíl více řízenými střelami, a tak zvýšit pravděpodobnost jeho zničení.

Při standardním postupu je nejnebezpečnější cíl automaticky předán k zaměření radaru Blindfire. Po odpálení ŘS radar Dagger automaticky natáčí hlavici EOT a palebnou jednotku na sekundární cíl. Operátor může kdykoli do tohoto procesu vstoupit a ručně zvolit jiný postup. Maximální dosah stoupl na 8000 m, maximální výška cíle může být 5000 m.

Britské ministerstvo obrany původně objednalo 205 kompletů systému Rapier 2000, ale po rozpadu východního bloku byla objednávka seškrtána na pouhých 57 ks. První dostala 26. peruť PVO RAF dislokovaná v Laarbruchu v Německu v únoru 1995. Tato jednotka prováděla vojskové testy systému, takže se čekalo na výsledky, a oficiálně byl Rapier 2000 zařazen do výzbroje (a uhrazen) až 1. dubna 1996, kdy s ním 26. peruť dosáhla operační způsobilosti.

Rapier v boji

Prvním odběratelem systému byl Írán, který verzi Optical Rapier dostal dřív, než britská armáda dosáhla se svými FS A operační způsobilosti. Později dostal také několik radarů Blindfire, ale po změně režimu uvalila Británie na dodávky náhradních dílů embargo, a radary přestaly být postupně provozuschopné.

Írán byl také první, kdo nasadil Rapiery bojově. A s úspěchem. V druhé polovině roku 1972 sestřelily íránské obsluhy irácký nadzvukový bombardér Tu-22, který útočil na pozice Kurdů v příhraničním pásmu a narušil íránský vzdušný prostor. Další irácké letouny padly za oběť tentokrát britským Rapierům během operace Pouštní bouře.

Britové své Rapiery nasadili poprvé během bojů o Falklandy v roce1982. 21. května bylo v San Carlosu vysazeno 12 palebných jednotek s redukovaným logistickým zabezpečením od (výcvikové) T baterie 12. pluku PVO. Přestože v té době již probíhaly modernizace, do jižního Atlantiku byly odeslány původní verze FS A. Navíc se, kvůli omezeným přepravním kapacitám, musely v první fázi obejít bez radarů Blindfire.

Postupně dorazily čtyři radary Blindfire z Royal School of Artillery, dalších osm Blindfirů přivezla 63. peruť PVO RAF a nakonec ještě devět 12. pluku PVO. Žádný z těchto radarů však neměl podíl na sestřelení argentinských letadel. Všechny odpaly byly provedeny v pasivním optickém režimu.

Důvodem byly mj. i spěch, se kterým byly Rapiery nasazeny, a absence dostatečné údržby. Citlivá elektronika trpěla poruchami. Obsluhám se dařilo udržovat „při životě“ jen jednotlivé kusy, za cenu kanibalizace ostatních.

Podle prvních hlášení si obsluhy Rapierů nárokovaly sestřelení 14 nepřátelských letadel, nicméně po porovnání s výkazem ztrát argentinského letectva to nebylo tak žhavé. Jediným potvrzeným sestřelem, který padl za oběť výhradně palbě Rapieru, byl IAI Dagger, C-436, od 6. Gruppo de Caza (stíhací skupiny) pilotovaný por. Bernhardtem. Letoun byl sestřelen 26. května 1982. Pilot zahynul.

O další sestřely – A-4B (C-242), pilotovaná por. Lucianem Guadagninim, sestřelená 23. května při útoku na fregatu HMS Antelope (F-170), a A-4C (C-318), pilotovaná por. Lucerem, sestřelená 25. května nad zálivem San Carlos – se postarala soustředěná palba ŘS Seacat, Seawolf, Blowpipe a Rapier z palub lodí a z pobřeží. Přisadily si hlavňové zbraně. Por. Lucero se stihl katapultovat a byl Brity zachráněn; por. Guadagnini tolik štěstí neměl: na sestřelu A-4C (C-305), která padla 24. května za oběť palbě britských řízených střel, se baterie Rapierů nepodílela. Pilot, por. Bono, zahynul.

Seznam dalších zahraničních uživatelů systému Rapier je poměrně obsáhlý: Austrálie zakoupila v roce 1977 20 systémů Optical Rapier a 10 radarů Blindfire; 12 palebných jednotek a čtyři radary Blindfire zakoupila exotická Brunej; Indonésie si pořídila 51 palebných jednotek a Singapur 12 plus šest radarů Blindfire. Zambie zakoupila 12 Optical Rapierů v roce 1971 na obranu před nálety letectva Rhodésie. Mezi tradiční odběratele z Blízkého východu patří Turecko, Katar a Saúdská Arábie.

Největším odběratelem bylo neutrální Švýcarsko, které objednalo 60 jednotek i s radary Blindfire, na jejichž výrobě se podílelo v rámci offsetových programů. Švýcaři používali jako tažná vozidla vlastní Pinzgauer 6x6 a jejich systémy prošly řadou modifikací, vzhledem k nasazení ve specifickém terénu. Málo známou skutečností je, že 14 odpalovacích zařízení Rapier a radarů Blindfire používalo USAF k obraně základen Incirlick a Izmir v Turecku.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více