Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 3. Vojenské převraty a zásahy

Autor: Bc. Alexandr Ficker 🕔︎︎ 👁︎ 21.686

3. Vojenské převraty a zásahy

Pro pochopení role turecké armády v turecké společnosti je nutné se zamyslet nad tím, jaké byly příčiny jejího jednání a zda někdy jednala pouze ve svém zájmu, a nikoliv v zájmu společnosti. Proto se nyní budeme zabývat příklady jednotlivých vojenských převratů v novodobých dějinách Turecka.

3.1. Vojenský převrat 1960

Ve volbách v květnu 1950 překvapivě zvítězila Demokratická strana (DS)[33] pod vedením Adriana Menderese. Kemalistický premiér Ismet Iönnü (RLS)[34]byl nucen odstoupit a přenechat vůdčí pozici právě předsedovi Demokratické strany.

Reklama

Tabulka 1: První svobodné Volby v Roce 1950

Výsledek Voleb v Roce 1950

DS

53,4 %

403 mandátů

RLS

39,8 %

69 mandátů

Reklama

NS

3,11 %

1 mandát

(80% volební účast)

NS- Národní strana (Millet Partisi)

Zdroj: ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str. 225. ISBN 1-85043-399-2

Vítezství DS v těchto volbách, kde poprvé bylo zastoupeno více stran, bylo ukázkou nespokojenosti občanů s dosud vládnoucí RLS[35]. V předchozím období byla státní administrativa úzce sloučena se stranickou příslušností v RLS. Tuto vazbu přerušilo vítězství DS. Získaná absolutní většina v Národním shromáždění dodávala Menderesovi pocit legitimy činit cokoliv, co uznají za vhodné[36]. Díky absenci systému brzd a protiváh v ústavě z roku 1924 byla opozice prvním, kdo tuto moc pocítil. V roce 1953 administrativa pod vedením DS zabavila veškerý hmotný i nehmotný majetek RLS a převedla jej do státní pokladny. Navzdory zavedení cenzury médií v roce 1953[37] oblíbenost DS mezi obyvatelstvem rostla díky ekonomickému růstu, který byl ovšem nastartován již před rokem 1950.

Reklama

Ve volbách v roce 1954 DS dále posílila svoji pozici vůči RLS, kdy získala 502 mandátů vůči 31, které získala RLS. NS byla roku 1953 zakázána z důvodů „politického využívání náboženství[38]. Tento skvělý výsledek voleb ještě více podpořil postavení Adriana Menderese.

Tabulka 2: Výsledek Voleb v Roce 1954 a posílení pozice DS

Výsledek Voleb v Roce 1954

DS

57,61 %

502 mandátů

RLS

35,36 %

31 mandátů

NS

4,85 %

5 mandátů

Zdroj: http://www.enotes.com/topic/Turkish_general_election,_1954

Ekonomická recese, omezování svobod médií i společnosti a autoritářský styl politiky, který Menderes od roku 1956 uplatňoval, vedl nevyhnutelně k růstu jeho odpůrců, zvláště mezi důstojníky a akademiky. Klíčovým obdobím vedoucím k rozkolu DS a armády byl rok 1957. Menderes, který čelil narůstající nepřátelské opozici, zhoršující se ekonomické situaci, a který nemohl dostát svým politickým slibům, využil silného náboženského cítění obyvatelstva[39]. Došlo ke zpolitizování otázky náboženství, které Menderes využil pro podporu DS. DS tedy začala propagovat novou politiku zavádění povinného vyučování náboženství na školách, stavbu mešit apod. Toto bylo ovšem v rozporu s kemalistickým konceptem sekularismu, který viděl náboženství jako překážku modernizaci státu a společnosti.[40] Tento nový postoj DS vyvolal velkou vlnu nespokojenosti mezi kemalistickými přívrženci, zvláště pak mezi mladými důstojníky v armádě.

V dubnu roku 1960 na základě studentských protestů vůči Menderesovi a jeho vládě se po dlouhém plánování rozhodla armáda pod záštitou generála Cereal Gürsela jednat a provedla vojenský převrat. Došlo k zatčení prezidenta Bayara, premiéra Menderese a dalších členů jeho kabinetu. Ti všichni byli postaveni před soud, odsouzeni a popraveni. Armáda vytvořila Výbor Národní Jednoty (VNJ)[41] a navrhla novou ústavu, kterou nechala schválit celostátním referendem. Po těchto událostech se armáda vzdala jakékoliv řídící moci a v listopadu 1961 předala řízení státu opět do rukou volených zástupců. Mezi prvními úkony Národního shromáždění bylo poté zvolení Cereala Gürsela presidentem, který ovšem na základě výše zmíněných nařízení nejprve rezignoval na všechny armádní pozice.[42] Ačkoliv se takováto reakce na politickou situaci ze strany armády může zdát nepřiměřená a odsouzeníhodná, je nutné poznamenat, že armáda se tímto činem zasadila o zachování sekularizace a kemalismu, které byly za Atatürka nastoleny. Bránila tedy pouze principy, na nichž společnost fungovala, a jednala i se širším souhlasem obyvatel Turecka, což jejímu konání přikládá jistou úroveň legitimity. Lze také říci, že z tohoto vojenského převratu armáda nezískala nic, co již neměla, a po uplynutí nejnutnější doby předala moc voleným autoritám, což bylo také jejím prvořadým záměrem. Následně se tedy vrátila na své místo ve společnosti.

3.2. Vojenský zásah 1971

První možností obyvatel po převratu vyjádřit svůj politický názor bylo referendu o nové ústavě. 9 června 1961 se pro novou ústavu vyslovilo 61,7 % a proti 38,3 % . Nová ústava přinesla kromě Národní bezpečnostní rady (NBR)[43] ústavního soudu také rozdělení parlamentu na horní komoru VNJ a dolní komoru poslanců.[44] Dne 15. října 1961 se konaly volby, které lze považovat dle všech měřítek za svobodné.

Tabulka 3: Volby v Roce 1961 po prvním armádním zásahu

Výsledek Voleb v Roce 1961

RLS

36.74 %

173 mandátů

SS

34,79 %

158 mandátů

NRSR

13,96 %

54 mandátů

SNT

13,73 %

65 mandátů

SS- Strana spravedlnosti

NRSR-Národně republikánská strana rolnická

SNT- Strana nového turecka

Zdroj: http://www.enotes.com/topic/Turkish_general_election,_1961

Novým aktérem, alespoň dle jména, byla Strana spravedlnosti (SS[45]) a (SNT[46]). Volby s nepatrným náskokem vyhrála RLS nad SS. NRSR získala necelých 14 %. Dá se tedy říci, že obyvatelstvo nadále více podporovalo bývalou DS.[47] Po volbách se ovšem situace neuklidnila a to díky kombinaci více faktorů mezi které patří nejednoznačný výsledek voleb, tlak armády na SS a RLS na utvoření koalice, která dokázala spolupracovat necelý rok. Do nových voleb v roce 1965 se v Turecku vystřídalo 5 vlád. Ani jedna z těchto vlád nebyla schopna řešit naléhavé ekonomické a sociální potíže. Volby v roce 1965 přinesly zdánlivě jasného vítěze a tím byla SS s předsedou Sülejmanem Demirelem, která získala 53 %. Demirel byl následně vyzván k sestavení vlády. Druhou a také jedinou další stranou, která překročila 7%[48] hranici, byla RLS s 29 %.[49]

Tabulka 4: Výsledek Voleb v Roce 1965 a vítezství SS

Výsledek Voleb v Roce 1965

SS

52,87 %

240 mandátů

RLS

28,75 %

134 mandátů

Zdroj: http://www.enotes.com/topic/Turkish_general_election,_1965

Není tomu ovšem tak, že by se Demirel nacházel ve stejné pozici jako jeho předchůdce Menderes. Neměl dvoutřetinovou většinu, existoval již systém brzd a protiváh, NBR měla velký vliv na činnost vlády a SS nebyla ideologicky jednotná, neboť v ní existovalo více skupin. Demirelovi zabíralo velké množství času udržet samu stranu pohromadě. Dalším problémem byl vliv levicových stran v Turecku [50], který sice nebyl tak silný, aby získal pozice v národním shromáždění, ovšem radikální části začaly s ozbrojeným bojem[51]. Toto násilí vyvolalo reakci Demirelovy vlády, která začala propouštět levicově smýšlející akademické pracovníky a zaměstnance státní správy. V roce 1970 dosáhl neklid ve společnosti svého maxima. Doprovázely jej studentské střety s policií, bombové atentáty na vládní budovy, špatná hospodářská politika státu a v neposlední řadě neschopnost premiéra Sülejmana Demirela nastolit pořádek a stabilitu.[52] To vše přesvědčilo armádu o nutnosti zásahu v zájmu uklidnění společnosti.

V březnu 1971 zaslala armáda memorandum presidentu Cevdet Sunaymu a premiéru Demirelovi, ve kterém trvala na nezbytnosti sestavení nové vlády pro uklidnění společnosti a vyřešení nejzávažnejších ekonomických problémů. Nová vláda, která byla sestavena, ovšem po své dva roky vládnutí nebyla schopna vytvořit plán, kam by Turecká republika měla směřovat. Situace se opět vyhrotila ve chvíli, kdy tato nová vláda, již nebyla schopna překonávat neshody v koalici mezi SS a RLS.

Tabulka 5: Výsledek Voleb v Roce 1973 a posílení pozic RLS

Výsledek Voleb v Roce 1973

RLS

33.3 %

185 mandátů

SS

29,8 %

149 mandátů

NSS

13,96 %

48 mandátů

DS

13,73 %

45 mandátů

NSS- Národní strana spásy

DS- Demokratická strana

Zdroj: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/TURKEY_1973_E.PDF

Následně po parlamentních volbách v roce 1973 politické strany zvolily, na základě precedentu s Gürselem, opět vojenského činitele, admirála Fahri Korutürka prezidentem.[53] Byl to již druhý prezident s dlouhou armádní historií zvolený politickými stranami po zásahu armády do politického chodu země. Tento postup se může na první pohled zdát prospěchářský a účelový. Na straně druhé, armáda nikdy nevyvolávala nespokojenost mezi lidmi a nebyla příčinou nespokojenosti obyvatel, naopak si udržovala velmi dobré spojení s obyvatelstvem a až ve chvíli, kdy došlo k destabilizaci politické scény, podnikla kroky k nápravě dané situace. Tento zásah, zaslání výzvy vládě ke změně v jejím složení, byl pouze na základě neschopnosti dosavadních vlád jednat.

3.3. Vojenský převrat 1980

V důsledku pádu vlády v roce 1973 a nadále přetrvávajícím neshodám se ani po nových volbách nepodařilo situaci v turecké společnosti uklidnit. Vzhledem k otevřenosti státní ekonomiky na světových trzích, bylo také hospodářství země velmi náchylné na výkyvy, které probíhaly na konci 80. let. Roztržky mezi vládnoucí RLS[54] a Erbakanovou islamistickou NSS[55] přinášely pouze neklid ve společnosti a nevytvářely prostředí, které by napomáhalo řešit palčivé otázky státu, jako například sociální a ekonomickou politiku země. Mezi roky 1971 a 1980 bylo u moci jedenáct vlád, většina z nich však byla natolik zaneprázdněna koaličním bojem nebo bojem o získaná místa ve státní správě, že neměla dostatek sil věnovat se řízení státu. Opětovně tedy došlo v Turecku k tomu, že lidmi zvolené vládnoucí politické elity nebyly schopny díky střetu vlastních zájmů pečovat o stát a jeho obyvatele, namísto toho se hnaly za svými vlastními cíly, které nebyly ku prospěchu nikomu jinému, než jim samým.[56]

Významným problémem pro stabilutu Turecka v 70. letech byl vznik radikálních levicových kurdských skupin. Tyto skupiny, které měly za cíl vznik nezávislého Kurdistánu[57], otevřeně využívaly teroristických praktik, jak vůči obyvatelům turecké národnosti, tak vůči Kurdům, kteří s nimi nesympatizovali[58]. Nejvýznamější mezi nimy byla KSP[59]. „Abdulah Ocalan, později zvolený vůdce hnutí, a dalši kurdští nacionalisté nebyli spokojeni s dosavadním vývojem levicových nacionalistických organizací, protože podle jejich názoru nereflektovaly potřeby Kurdů. Tato skupina zformovala v roce 1973 Narodní osvobozeneckou armádu[60], která již od svého vzniku propagovala ochotu vést ozbrojený boj proti utiskovatelům kurdského národa.[61] V letech 1979-80 došlo k růstu teroristických akcí KSP nejen vůči vesnickým obyvatelům, ale i k cíleným atentátům na vysoké státní činitile. V červenci roku 1980 byl zabit Nihat Erim, bývalý předseda vlády. Po tomto atentátu došlo k vyhlášení stanného práva ve 13 provinciích. Demirelova vláda se však silně bránila přenechat armádě volnou ruku, aby se s problémem kurdského ozbrojeného boje a separatismu mohla sama vypořádat.[62]

Dalším faktorem působícím na konci 70. let byl růst islámského fundamentalismu spojený s islámskou revolucí v Íránu v lednu 1979. Islámské revoluční skupiny do této době působící na území Turecka zvýšily svou protistátní aktivitu.[63] Z tohoto vývoje těžila také NSS, která nyní aktivněji než doposud využívala otázky náboženství ve své politické rétorice.

Kombinace těchto faktorů vedla armádu k dalšímu převratu a konci druhé Turecké republiky. V září roku 1980 provedla armáda pod vedením generála Kenan Evrena zákrok vůči stávajícím politickým stranám. Bylo zatčeno přes 138 tisíc lidí, z nichž byla více jak polovina také odsouzena na základě porušení zákona a bylo jí prokázano jednání v rozporu se zákonem[64]. Armádě trvalo celkem tři roky, během kterých bylo pod kontrolou NBR vyhlášeno stanné právo, než předala moc civilní vládě. V tomto zásahu zašla armáda ještě dále než v roce 1961. Po tři roky byla potlačena svoboda tisku, byly zakázány politické strany a jejich vůdci dostali 10 letý zákaz veřejně se angažovat v politice.[65] Než roku 1983 armáda předala moc civilní vládě, vytvořila také novou ústavu[66], která byla přijata v referendu s povinnou účastí. Ve volbách 1983 zvítězila SV[67] s předsedou Turgut Özalem a prezidentem se stal Kenan Evret.

Tabulka 6: Výsledek Voleb v Roce 1983 a vítězství SV

Výsledek Voleb v Roce 1983 (92,3% volební účast)

SV

45,1 %

211 mandátů

LS

30,5 %

117 mandátů

NDS

23 %

71 mandátů

LS – Lidová strana (Halkci Partisi), tvořená kemalistickou částí RLS

NDS- Národní demokratická strana (Milliyetci Demokrasi Parti). Strana vedená generálem na odpočinku Turgutem Sunalpem a podporovaná armádou

Zdroj: http://electionresources.org/tr/assembly.php?election=1983

Výsledek, ve kterém se utkaly pouze 3 strany povolené NBR nebyl překvapující. Jak PS, tak NDS byly strany podporované armádou a vedené ex-armádnímy činiteli. Jediná SV se vymezovala vůči armádě a díky tomuto postoji byla právě ona vítězem voleb, který získal většinu v národním shromáždění.

Poznámky

[33] DS –Demokratická strana (Demokrat Parti)

[34] RLS- Republikánská lidová strana (Cumhuriyet Halk Partisi)

[35] RLS- do této doby v Turecku existoval systém jedné kemalistické strany

[36] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.222. ISBN 1-85043-399-2

[37] Tamtéž Str.223.

[38] Tamtéž Str.223.

[39] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly [online]. 2009, Str.4, [cit. 2011-05-08].

[40] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.233. ISBN 1-85043-399-2

[41]Výbor národní jednoty (National Unity Commitee, NUC) tvořený 38 zástupci všech armádních složek. NUC se angažoval v celé šíři politické vlády, kromě politických čistek v rámci stranického systému bylo provedeno i důsledné očištění státní správy a armádních složek od členů DP. Dále NUC řešil i hluboké makroekonomické problém“; HOLOUBKOVÁ, Vladimíra. Konfliktní linie a stranický systém v Turecku po roce 1950. AAA, 2009. 39 s., Str.16. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita.

[42] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly [online]. 2009, Str.4., [cit. 2011-05-08].

[43] NBR- kontrolní orgán v rukou armády, který měl radit vládě ve vnitřních a vnějších bezpečnostních otázkách.

[44] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.242. ISBN 1-85043-399-2

[45] SS- Strana spravedlnosti (Adalet Partisi), kombinace sarých elit DS a průmyslníků

[46] SNT- Strana nového turecka – členové DS, kteří jí roku 1955 opustili

[47] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.247. ISBN 1-85043-399-2

[48] 7 % byla ve volbách 1965 uzavírací klauzule

[49] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.250. ISBN 1-85043-399-2

[50] Například Turecká komunistická strana

[51] Hlavním propagátorem byla TKP-ML Turecká komunistická strana – marxisticko leninská

[52] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly [online]. 2009, Str.5., [cit. 2011-05-08].

[53] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly [online]. 2009, Str.5., [cit. 2011-05-08].

[54] RLS- nejsilnější stranou od roku 1973, předseda Bülent Evcevit

[55] NSS- Národní strana spásy (Milli Selamet Partisi)

[56] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.360. ISBN 1-85043-399-2

[57] Území na severovýchodě Turecka

[58] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.361. ISBN 1-85043-399-2

[59] KSP- Kurdská strana pracujících (Partiya Karkeren Kurdistan)

[60] (UKO, Ulusal Kurdulus Oddusu)

[61] KOLÁŘOVÁ, Tereza. Kurdský nacionalismus v Turecku: Boj za lidská práva či mezinárodní terorismus?. Ostrava, 2006., Str. 16.

[62] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.264. ISBN 1-85043-399-2

[63] Tamtéž Str.268.

[64] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly [online]. 2009, Str.6, [cit. 2011-05-08].

[65] ZÜRCHER, Erik. Turkey: a modern history. New York : I.B.Tauris, 1997. Str.279. ISBN 1-85043-399-2

[66] Tato nová ústava byla spíše kontroverzní vůči ústavě z roku 1961 a to vzhledem k vícero důvodům, předávala více výkonné moci rukou NBR, omezovala svobodu tisku, odborovým organizaím byla zakázána možnost stávek a bylo možné omezit lidská práva jedince, pokud to je v zájmu státu.

[67] SV- Strana vlasti (Anavatan Partisi)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více