En Bac - MiG-17 v bojích o nebe Severního Vietnamu 1964-1968

Autor: Tomáš Mařík / Darkfold 🕔︎︎ 👁︎ 38.095

Historie MiGů-17 v letectvu Severního Vietnamu se začala psát v listopadu 1962, kdy prvních dvacet pilotů VDR zakončilo svůj základní pilotní výcvik a výcvik na letounech Mikojan-Gurevič MiG-17 v SSSR. Před odletem z výcvikové základny tito piloti převzali 36 letounů MiG-17 a čtyři cvičné letouny Mikojan-Gurevič MiG-15UTI darovaných SSSR, s nimiž následně přeletěli na leteckou základnu Mong Tu v Čínské lidové republice, kde z nich byl rozkazem náměstka ministra obrany VDR, genpor. Hoang Van Thaie zformován 921. stíhací pluk „Sao Do“. Jeho přesunu do VDR zabránil prostý fakt, že dosud nebyla dokončena letecká základna Noi Bai (někdy označována jako Phuc Yen), jejíž výstavba začala 1. 5. 1960 a do operačního stavu se ji podařilo uvést až v dubnu 1964 (plně dostavěna byla v lednu 1966).

Přesun 921. stíhacího pluku na ještě nedokončenou leteckou základnu Noi Bai si vynutila mezinárodní situace, protože v reakci na spuštění amerických operací OPLAN 34A, DeSoto a OPLAN-37-64 byly v březnu 1964 jednotky PVOS VDR uvedeny do plné bojové pohotovosti, přičemž bylo přímo samotným prezidentem Ho Či Minem jednotkám PVOS nařízeno bez varování sestřelit každý nepřátelský letoun, který by se odvážil překročit hranice VDR.

Reklama

2. 8. 1964 došlo v Tonkinském zálivu k přepadu torpédoborce USS Maddox (DD-731) třemi severovietnamskými torpédovými čluny, které si torpédoborec zaměnily s jihovietnamskou lodí. S pomocí letecké podpory se USS Maddox podařilo jeden torpédový člun potopit a zbylé dva poškodit, přičemž sám utrpěl jen jediný zásah kulometnou střelou. Celou situaci následně vyhrotil americký prezident Lyndon B. Johnson, když varoval VDR před dalšími nevyprovokovanými útoky, avšak již 4. 8. 1964 se torpédoborce USS Maddox a USS Turner Joy (DD-951) utkaly s blíže neurčenými plavidly zachycenými radarem. I když se nepodařilo zjistit, na co tehdy oba torpédoborce střílely (velmi pravděpodobně šlo o rušení lodních radiolokátorů probíhající bouřkou), byl celý incident prohlášen za další provokaci VDR a v reakci na něj prezident USA L.B. Johnson schválil zahájení operace Pierce Arrow, do níž se při náletech na území VDR mimo letounů jihovietnamského letectva zapojily i letouny z letadlových lodí USS Constellation (CVA-64) a USS Ticonderoga (CVA-14), křižujících v Tonkinském zálivu. Operace byla zahájena 5. 8. 1964 a americké letouny při ní provedly celkem 67 akcí zaměřených proti námořním základnám v Hon Gai,vin Loc Chao a Quang Khe, petrochemickým zařízením ve Vinhu a řadě dalších cílů. Při nich byly PVO sestřeleny dva letouny z letadlové lodi USS Constellation - A-1H Skyraider (v. č. 139760, pilot lt(jg) R. C. Sather z VA-145 zahynul) a A-4C Skyhawk (v. č. 149578, pilot lt(jg)Everett Alvares z VA-144 byl zajat). Po této prudké eskalaci nepřátelství již nezbylo nic jiného, než bez ohledu na vše neprodleně povolat severovietnamské stíhače z Číny. Celý 921. stíhací pluk se proto 6. 8. 1964 přesunul na Noi Bai a okamžitě byl uveden do bojové pohotovosti, přičemž do ostré hotovosti byly postaveny dva páry MiGů-17.

Jejich šance na úspěchy však byly samotným severovietnamským velením považovány za malé. Letoun MiG-17 byl již v roce 1964 technicky neschopen se rovnocenně postavit americkým stíhacím letounům. Jeho slabé výkony a kanonová výzbroj ve své době považovaná za zastaralou a překonanou, jej spolu s nezkušeností jejich pilotů předurčovala jako snadnou kořist pro moderní nadzvukové americké stíhačky McDonnell Douglas F-4 Phantom II, vyzbrojené výkřikem moderní válečné techniky - řízenými střelami AIM-9 Sidewinder a AIM-7 Sparrow. Jak se však zanedlouho ukázalo, toto podceňování nebylo příliš opodstatněné.

K prvnímu utkání s americkými stíhači však došlo až o půl roku později, 3. 4. 1965. Protože do té doby probíhaly americké útoky především na jižní část severního Vietnamu, kde se letouny VDR vzhledem k jejich stále dosti malému počtu téměř neangažovaly (operace Flaming Dart I a II), cíle operace Rolling Thunder už ležely dál na severu v místech, kde operovaly MiGy, které 2. 4. 1965 dostaly povolení k zahájení operací proti americkým bombardérům.

3. 4. 1965 bylo v prostoru Noi Bai mlhavo, s dohledností jen o málo přesahující 5 km. V 07:00 místního času zachytily radary severovietnamské PVOS skupinu amerických letounů, která mířila k mostům v Tao, Do Len a Ham Rong, které byly napadeny v 9:40 místního času. Proti této formaci odstartovalo ve dvou skupinách celkem šest MiGů-17, které napadly nechráněné letouny Vought F-8 Crusader (VF-211 z USS Hancock) směřující k Ham Rong, z nichž čtyři se podařilo střelbou poškodit (letoun lt. cdr. Spence Thomase byl natolik vážně poškozen, že namísto na USS Hancock (CV-19) s ním byl pilot nucen přistát na letecké základně Da Nang). Celý střet byl i přes nesporný morální úspěch Severovietnamci brán spíše jako neúspěch, protože se při něm naplno projevila tehdejší nepříliš velká zkušenost pilotů MiGů, kteří nejen že nebyli schopni správně odhadnout správnou efektivní vzdálenost pro střelbu, ale z nezkušenosti se báli k nepřátelským letounů přiblížit do těsné blízkosti. Další výtka směřovala do řad střelců PVO, kterým se během boje podařilo jeden z MiGů lehce poškodit palbou. Bylo proto rozhodnuto, že při příštích soubojích MiGy nebudou vstupovat do oblasti řízené protiletadlové palby a boj budou zahajovat či končit, jakmile nepřátelské letouny přetnou vzdálenost 1 km od bráněné oblasti.

Šance tuto taktiku vyzkoušet se naskytla o den později, kdy byla napadena skupina letounů Republic F-105D Thunderchief z 355th TFW, směřujících opět k mostu v Ham Rong. Proti nim odstartovaly dva čtyřčlené roje MiGů-17 (útočný a krycí roj) přičemž se podařilo sestřelit dva letouny F-105D. Těchto sestřelů dosáhli piloti Tran Hahn (F-105D v. č. 59-1754, maj. F. E. Bennet zahynul) a Le Minh Huan (F-105D v. č. 59-1764, capt. J. A. Mangusson zahynul), kteří tak otevřeli skóre severovietnamského letectva. Celá akce však měla tragickou dohru, protože z útočného roje se vrátil jediný jeho velitel Tran Hahn. Zbylé tři MiGy (pilotované piloty Le Minh Huanem, Pham Giayem a Tran Nguyen Namem) se na základnu nevrátily a ve svých troskách pohřbily i své piloty. Jeden MiG-17 si nárokoval capt. Donald W. Kilgus létající u 524th TFS na letounu North American F-100D Super Sabre, avšak protože žádný z pilotů 355th TFW po návratu do Takhli nenárokoval žádný sestřel, je pravděpodobné, že o sestřelení zbylých dvou MiGů se postarala vlastní protiletadlová obrana, která si MiGy zaměnila za nepřátelské letouny…

Tyto ztráty však nebyly první ztrátou MiGů-17 v severovietnamském letectvu. Několik letounů bylo již dříve ztraceno při haváriích a katastrofách v průběhu výcviku a hlídkových letů, přičemž ztráty byly průběžně nahrazovány MiGy-17, které byly do VDR dodávány z Číny (licenční Shenjang J-5 a jeden Shenjang JJ-5 přeletem) nebo SSSR (přeletem přes Čínu či v demontovaném stavu loděmi skrz přístav Haiphong). V souvislosti s těmito dodávkami a současně probíhajícím výcvikem posádek, který byl organizován v rámci 910. školního pluku na letecké základně Gia Lam (výcvik na proudových letounech MiG-15UTI (od roku 1966 i na Aero L-29 Delfín) byl na Gia Lam zahájen v červnu 1965, do té doby probíhal výcvik u 910. školního pluku pouze na letounech Jakovlev Jak-18 s přeškolením na MiGy v Číně) začala síla stíhacího letectva VDR značně narůstat. Navíc se stíhačům začaly do rukou dostávat modernější letouny Mikojan-Gurevič MiG-17F a v září 1964 dokonce deset letounů Mikojan-Gurevič MiG-17PF, které nejen umožnily zvýšit efektivitu akcí letectva VDR, ale poté co bylo letectvo VDR posíleno o letouny Mikojan-Gurevič MiG-21F-13 a Mikojan-Gurevič MiG-19, i podstatně vhodnější rozdělení úloh v boji.

Avšak nepředbíhejme. V červenci 1965 konečně došlo i k dlouho očekávané konfrontaci MiGů-17 a F-4. 17. 6. 1965 se utkaly čtyři MiGy-17 se smíšenou formací dvaceti F-4B z VF-21 a A-1H z VA-25 které odstartovaly z letadlové lodi USS Midway (CVA-41). Severovietnamským pilotům se podařilo sestřelit dvojici F-4B (trosky jsou sice dokumentovány nicméně oficiální záznamy US NAVY ztrátu letounů popírají), avšak sami v boji ztratili dva MiGy sestřelené střelami AIM-7 a třetí letoun se zřítil při návratu na základnu. V tomto boji se naplno prokázaly slabiny obou typů. Letouny F-4B sice měly výhodu ve své naváděné výzbroji, avšak její nízká spolehlivost (zejména u střel AIM-7), absence kanonové výzbroje a slabá obratnost nedovolovala vést boj dostatečně účinně na to, aby se podařilo k zemi srazit všechny MiGy. Na druhou stranu MiGy dokázaly dobře těžit ze své nízké hmotnosti a fenomenální obratnosti, která jim umožnila stírat zdánlivě propastný rozdíl mezi MiGem a F-4, které byly zejména ve větších výškách neschopné efektivního manévrového boje.

Reklama

K další konfrontaci došlo 10. 7. 1965, kdy byla skupina MiGů přepadena dvojicí F-4C z 45th TFS, přičemž obě posádky (capt. K. E. Holcombe a capt. A. C. Clark, capt T. S. Roberts a capt. R. C. Anderson) zaznamenaly po jednom sestřelu a další dva MiGy padly k zemi o deset dní později, když byly sestřeleny poté, co se utkaly s formací F-4C z 45th TFS, z nichž sestřelili dvě F-4C. Protože po 20. 7. se pozornost amerických letounů obrátila opět k jihu, kde napadaly vojenské objekty v prostoru města Vinh, došlo k dalším střetům s MiGy až koncem září.
To už ale byla situace na severu jiná. S růstem počtu severovietnamských letounů bylo rozhodnuto vytvořit další jednotku, kterou se stal 7. 9. 1965 923. stíhací pluk „Yen The“ umístěný na letecké základně Kep. Tato jednotka ve stejné síle jako původní 921. stíhací pluk však nebyla jedinou posilou. V září byly totiž na leteckou základnu Noi Bai dopraveny první nadzvukové letouny MiG-21F-13, které daly MiGům-17 nový úkol. Protože napříště už měly oba typy bojovat společně, byla vytvořena taktika, která měla být schopna maximálně využít možností a obou typů. V podstatě šlo o taktiku, při níž byl nepřátelský svaz nejprve napaden MiGy-17 (později i MiGy-19), které měly za úkol napadnout doprovodné stíhačky a zatáhnout je do manévrového boje, zatímco rychlé MiGy-21 napadnou svými řízenými střelami nechráněné bombardéry.

Než však mohla být tato taktika vyzkoušena v praxi, došlo 20. 9. 1965 k náletu na jednu z hlavních zásobovacích tras mezi Hanojí a Lang Sonem, proti kterému byl vyslán čtyřčlenný roj MiGů-17, kterým se podařilo zničit jednu eskortní F-4B (sestřel se nepodařilo potvrdit v amerických archivech), čímž byl příděl vítězství severovietnamských MiGů-17 pro rok1965 vyčerpán. Nebyl to však konec ztrát, protože ještě 6. 10. 1965 byl sestřelen MiG-17F, na který ze zálohy zaútočila F-4B ze stavu VF-151 z letadlové lodi USS Coral Sea (CVA-63).
Abychom tento výčet uvedli do úplného stavu, je nutné zmínit ještě několik sestřelů, které však velení severovietnamského letectva nezapočítávalo do statistik jednotlivých pilotů. Těmito akcemi byly lety proti bezpilotním průzkumným prostředkům Ryan AQM-34 „Firebee, které se krátce po příchodu MiGů do Noi Bai staly jedním z nejčastějších cílů hotovostních vzletů. Prvního sestřelu AQM-34 se podařilo dosáhnout již 15. 11. 1964 přičemž letoun, který tento průzkumný letoun sestřelil, startoval z čínského letiště Mong Tu. Do konce roku 1965 se potom MiGům-17 podařilo zničit celkem 9 prostředků AQM-34, z nichž poslední byl sestřelen v prostoru Hanoje 24. 12. 1965.

Začátek roku 1966 znamenal změnu ve způsobu boje nad severním Vietnamem. Do té doby používaná taktika USAF a US Navy doznala na rozkaz prezidenta Johnsona změny. Dosavadní bombardování cílů v jižní části Severního Vietnamu mělo být utlumeno na úkor zesílení operací proti severním částem a to zejména zásobovacím uzlům a průmyslovým objektům. Tato taktika však nebyla nejšťastnější. Cíle byly voleny naprosto selektivně a bylo zakázáno napadat objekty nebo jednotky, které přilétající letouny přímo neohrožovaly a i potom byla možnost palbu opětovat podřízena řadám podmínek a zákazů. Jediným cílem těchto omezení byla politická snaha nezabíjet případné civilisty v oblasti a zlepšit pozici USA u jednacího stolu. To nakolik byla tato taktika fatálně mylná, se ukázalo v následujících letech.

Severovietnamské letectvo rovněž změnilo taktiku, protože jeho velení si bylo vědomo, že dosavadní taktika selektivních zásahů není schopná efektivně bránit důležité cíle a proto bylo rozhodnuto, že hotovostní letouny budou doplněny o hlídky rozmístěné v důležitých prostorech a nad zvláště důležitými městy. Tyto hlídky měly být tvořeny dvěma až čtyřmi letouny, které měly být do střežené oblasti vysílány ve chvíli, kdy se podařilo stanovit směr příletu nepřátelského svazu. Dařilo se tak budovat zálohy útočné síly, kterou bylo možné dynamicky navádět na nepřátelské letouny, které již daný sektor minuly a nepředpokládal se obrat k jím střeženým cílům. Navíc zavedlo do své taktiky novinku - noční přepadový boj.

Jak už bylo dříve řečeno, během září 1965 bylo do Severního Vietnamu dodáno deset letounů MiG-17PF. Šlo o přepadovou modifikaci severovietnamským pilotům známých letounů MiG-17F, které měly přestavěnou příď, do níž byly zastavěny dvě antény palubního radiolokátoru RP-5 Izumrud. Tato úprava značně zlepšila možnosti MiGu-17 v nočním boji, ovšem nebyla zadarmo, protože drtivá výzbroj MiGu-17F se musela redukovat na tři kanony NR-23, přičemž těžký kanon N-37D byl z výzbroje vypuštěn. Výcvik v použití této techniky probíhal celý podzim a byl zakončen v průběhu prosince, přičemž u obou stíhacích pluků bylo proškoleno prvních osm letců, kteří měli létat s letouny MiG-17PF, rozdělenými rovným dílem mezi 921. a 923. stíhací pluk. První hotovostní letouny začaly být stavěny počínaje 19. 12. 1965 a úspěch se dostavil záhy. 3. 2. 1966 se během noční hlídky podařilo jednomu z MiGů-17PF napadnout a sestřelit dvojici letounů A-1H v prostoru Cho Ben. Byla to první vlaštovka, ovšem neměla být jediná.

Na první denní vítězství nového roku si MiGy-17 musely počkat až do 4. 3. 1966, kdy se zároveň poprvé bojově uvedl 923. stíhací pluk. Jeho pilotům se podařilo napadnout a rozehnat skupinu letounů F-4B a jednu z nich sestřelit (sestřel nelze ověřit v amerických záznamech). Samy unikly beze ztrát, byť trosky vybuchnuvšího letounu poškodily jeden z MiGů (některé prameny uvádějí, že letoun byl donucen k nouzovému přistání pro úplnou spotřebu paliva poté, co se na forsáži pokusil přímým letem unikat pronásledujícím letounům F-4, což se ovšem vzhledem k technickým možnostem letounů F-4 nejeví jako příliš pravděpodobné). Na tento sestřel v průběhu dubna navázaly sestřely dvojice letounů F-4C, jednoho A-1H a poškození tří letounů F-4, přičemž druhá strana si nárokovala sestřel pěti MiGů-17 a jednoho MiG-21, ovšem zdá se, že hlášené výsledky byly poněkud značně nadsazeny, protože z dostupných materiálů lze ověřit pouze sestřel dvojice MiGů-17, jednoho A-1H a poškození jedné F-4C. To však byla předehra mnohem masivnějších bojů, které nastaly začátkem července, kdy byly zahájeny intenzivní nálety na Hanoj a její blízké okolí. V těchto bojích bylo do konce srpna vietnamskými piloty MiGů-17 nahlášeno celkem 12 sestřelů, za které měly, dle sestřelů přiznaných americkým pilotům, zaplatit ztrátou sedmi MiGů-17. Pravda však je tentokrát opět poněkud jiná, a to pro obě strany. Z vietnamské strany lze ověřit celkem sedm sestřelů (2 x F-8E, 1 x RF-8A a 3 x F-105), přičemž u čtyř jde o sporný sestřel, neboť nárok na něj si činí i sevedovietnamská PVO (v souladu s pravidly uznávání sestřelů v severovietnamském letectvu byl sestřel započten jak stíhačům tak i PVO). Proti těmto číslům potom stojí pět ověřených a zničených letounů MiG-17.

Tyto letecké boje však nejsou zajímavé pouze statisticky. V letounech F-8E Crusader v nich MiGy-17 konečně narazily na protivníka, s nímž mohly rovnocenně bojovat v manévrovém boji. Narozdíl od těžkých a pouze PLŘS vyzbrojených letounů F-4 byly letouny F-8E Crusader vyzbrojeny čtveřicí kanonů ráže 20 mm, což jim umožňovalo vést boj i bez použití PLŘS. Jejich nižší plošné zatížení jim potom propůjčovalo velmi dobrou obratnost, v níž jej sice MiG-17 překonával v horizontálním manévrování, avšak ve vertikále jej díky svému výkonnějšímu motoru byl schopen překonat a při použití správné taktiky vedení boje se jeho pilotovi mohlo podařit i MiG-17 vymanévrovat. Díky těmto vlastnostem byly F-8 mezi piloty velmi oblíbené a podařilo se jim v rámci války ve Vietnamu dosáhnout nejlepšího poměru sestřelů ke ztrátám.

Vraťme se však zpět nad Severní Vietnam. Druhá polovina roku byla stejně jako letní období ve znamení bojů o oblast Hanoje. Jejich intenzita sice v porovnání s létem poněkud polevila, avšak i přes to si MiGy-17 mohly připsat sedm potvrzených sestřelů (piloty bylo nárokováno deset), včetně jednoho letounu RC-47D. USAF a US Navy se mohly dohromady pochlubit šesti potvrzenými sestřely (ověřitelné byly všechny nároky). Používání společné kooperace MiGů-17 a MiGů-21 začalo nést ovoce a ztráty nepřítele v tomto období poprvé přesáhly vlastní ztráty. Mezi cíle amerických letounů se přitom poprvé dostaly i základny severovietnamského letectva, přičemž první bombardovanou základnou byla letecká základna Noi Bai, na kterou 2. 12. 1966 zaútočila smíšená bombardovací skupina letounů F-4C a F-105D, která na ni z výšky 2 000 metrů svrhla pumy, avšak byla napadena silnou skupinou MiGů-17 a MiGů-21 921. stíhacího pluku, které byly odstartovány proti narušitelům. Používajíce osvědčenou taktiku rozdělení formace se jim podařilo zničit dvě F-4C a jednu F-105D (v .č. 62-4331, pilot maj. B. N. Begley z 421st TFS/ 388th TFW byl prohlášen za nezvěstného, ztráta je dle amerických záznamů datována až na 5. 12. 1966, kdy však letectvo ani PVO VDR nenárokovalo žádný sestřel tohoto typu) bez jediné vlastní ztráty. Bohužel dodnes není příliš jasné, kdo tyto letouny vlastně sestřelil, protože ač byly připsány stíhačům, zajatí členové amerických posádek posléze shodně tvrdili, že byli sestřeleni PVO.

Jako určitou zajímavost konce roku 1966 lze uvést skutečnost, že počínaje koncem prosince 1966 došlo i ke změně taktiky nočních přepadových stíhačů. 20. 12. 1966 se podařilo námořním letcům lt. H. D. Wiselimu a lt (jg). D. L .Jordanovi sestřelit během jediného nočního letu dva letouny Antonov An-2, které byly severovietnamskými piloty používány nejen jako cvičné a transportní letouny, ale i jako lehké bombardéry k rušivým náletům na území Jižního Vietnamu. Protože velení letectva VDR se obávalo, že by i další lety An-2 mohly být zmařeny nočními stíhačkami, dostaly posádky přepadových stíhačů rozkaz, aby tyto lety zajišťovaly nepřímým doprovodem až k jižní hranici Severního Vietnamu. První nálet s tímto doprovodem proběhl 29. 12. 1966 a protože se tato praxe osvědčila, bylo rozhodnuto v ní i pokračovat. Bohužel, nejsou mi dostupné záznamy potvrzující, že by při těchto letech bylo dosaženo nějakého vítězství nebo že by dokonce došlo k sestřelení amerického nočního stíhače.

Nový rok 1967 začal pro severovietnamské stíhače špatně. Úspěšné provedení operace Bolo 2. 1. 1967 způsobilo přechodné omezení bojové činnosti pro MiGy-21, které se na oblohu vrátily s novou taktikou a doplněnými stavy až počátkem února. Do té doby ležela váha leteckých operací na letounech MiG-17, jejichž počty rychle narůstaly. Na svůj první sestřel nového roku si MiGy musely počkat až do 5. 2. 1967, kdy se jim v souboji se skupinou F-4C podařilo jeden letoun sestřelit (existují fotografie trosek datovaných v tento den, ovšem oficiální záznamy USAF tento sestřel popírají) bez vlastní ztráty. Další sestřel se podařilo dosáhnout 26. 3. 1967, kdy byl v boji nad Hoa Lac sestřelen MiGem-17 letoun F-4C, jehož posádka však ohlásila zásah PVO. Tyto boje probíhaly pro MiGy-17 beze ztrát až do 19. 4. 1967, kdy se MiGy-17 utkaly s velkou skupinou letounů F-105 a A-1H. V nastálém boji byly sestřeleny čtyři MiGy (jeden z nich byl sestřelen letounem A-1H) přičemž pilotům MiGů se podařilo zničit jednu F-105F (v. č. 63-8341, maj. T. M.M addison a maj. T. J. Sterling z 357th TFS/355th TFW byli zajati) a jeden letoun A-1H (v. č. 52-133905, maj. J. S. Hamilton z 602nd ACS/432nd ACW byl prohlášen za nezvěstného). To však ještě nebyl konec dubnových bojů. 24. 4. 1967 se MiGy utkaly s formací 24 letounů F-4, z nichž dva patřící k VF-114 z USS Kitty Hawk (CV-63) bez vlastní ztráty sestřelily. V následujících dnech k nim v prostoru Hanoje přidaly ještě sestřely dalších sedmi letounů (2 x A-4 a 1x F-105 25. 4. 1967 a 3 x F-105 30. 4. 1967) přičemž samy ztratily pouhých pět letounů. Bitvy nad Hanojí začaly nabývat na intenzitě a ztráty obou stran se začaly zvyšovat. MiGy-17 však dostaly posilu, protože počty MiGů-21 rychle rostly a navíc byly posíleny i novými letouny MiG-21PF (tato tropikalizovaná verze bývá někdy označována jako MiG-21PFW), což podstatně zvýšilo možnosti MiGů-21 ve vzdušném boji. Současně s tím se však začal projevovat nový faktor a tím bylo opotřebení MiGů-17, které v průběhu roku 1966 a 1967 prakticky nepřetržitě létaly a toto vypětí se negativně projevilo na únavě jejich konstrukce. Technický personál byl tak nucen některé z nejstarších MiGů postupně vyřadit z letové činnosti a podrobit důkladným opravám, které se ovšem značně protahovaly v důsledku vytížení opravárenských kapacit severovietnamských leteckých základen.

Květnové skore MiGů bylo otevřeno 12. 5. 1967, kdy se pilotům 923. stíhacího pluku podařilo nad Hoa Lac sestřelit letoun F-4C (v. č. 63-7614, col. N. C. Gaddis byl zajat, lt. J. M. Jefferson byl prohlášen za nezvěstného, oba letci byli z 390th TFS/366th TFW) a ještě týž den odpoledne přidali letci 921. stíhacího pluku sestřel F-105D nad Vinh Yet při vlastní ztrátě jednoho MiGu. O den později napadly MiGy 923. stíhacího pluku velkou skupinu letounů F-4C a F-105D a navnaděny předchozími úspěchy, očekávaly snadnou kořist, ovšem přepočítaly se. Americkým letcům se podařilo jejich útok zablokovat a v následné letecké bitvě sestřelili pět MiGů bez jediné vlastní ztráty.

Reklama

O sedm dní později, 19. 5. se podařilo sestřelit další dva letouny F-4B (v. č. 152264 z VF-96 operující z USS Enterprise (CVN-65), cdr. R. Rich byl prohlášen za nezvěstného, lt. cdr. W. R. Stark byl zajat; v. č. 153004 z VF-114 operující z USS Kitty Hawk, lt(jg). J. C. Plumb a lt(jg). G. L. Anderson byli zajati), nad Xuan Mai ovšem odpoledne byly MiGy 921. stíhacího pluku konfrontovány se skupinou letounů F-8, kterým se bez vlastní ztráty podařilo čtyři MiGy zničit. Drtivé ztráty během května však přinesly i něco dobrého. Protože se podařilo přežít většině sestřelených letců, bylo možné zkušenosti z těchto střetů využít a navíc reorganizovat stávající taktiku boje proti letounům F-8, přičemž bylo nařízeno, aby Crusadery nebyly napadány méně než dvojnásobným počtem MiGů-17 nebo pouze s podporou MiGů-21. Bojové lety MiGů-17 byly obnoveny v odpoledních hodinách 20. 5. a ještě týž den se podařilo sestřelit F-4C, která se zároveň stala posledním sestřelem v květnu.

Letní část bojů byla především ve znamení bojů o letiště, která začala být intenzivně napadána již v květnu. Hlavními cíli se pochopitelně staly nejaktivnější letiště Noi Bai a Kep, kde bázovaly hlavní části obou stíhacích pluků. Zatímco MiGy-21 si udržovaly úroveň ztrát na přijatelné úrovni, MiGy-17 začaly být s tím, jak postupně ubývali zkušení letci, sestřelovány stále více. První ztrátou v červnu byly čtyři MiGy-17, které byly sestřeleny 21. 7. 1967 při přepadu skupiny letounů A-4 doprovázených stíhačkami F-8 z VF 24 a VF-211, která směřovala k petrochemickým zařízením v Ta Xa. Američané opět unikli bez jediné ztráty. Příležitost k odplatě se naskytla až 23. 8. 1967, kdy byla smíšená skupina MiGů-17 a MiGů-21 vyslána vstříc formaci F-105 a F-4C směřující k Hanoji. Va nastalé bitvě byly ztraceny dva MiGy-17, avšak piloti MiGů zaznamenali sestřel dvojice letounů F-4C z 555th TFW a dvou F-105D z 34th TFS/388th TFW. Pro MiGy-17 to však byl už ústup ze scény, protože s nástupem MiGů-19, které v srpnu 1967 doplnily nadzvukové MiGy-21, na něž se přeškolili nejzkušenější piloti MiGů-17, na ně zbývala jen úloha letounu pro méně zkušené letce. A ta nebyla rozhodně záviděníhodná.
Do konce roku 1967 se tak MiGům-17 podařilo zničit už jen pět nepřátelských letounů (4 x F-4 a 1 x F-105) při vlastní ztrátě dvanácti letounů. MiGy-17 sice byly i nadále vysílány do akcí, ovšem proti americkým stíhačům se nezkušení letci nemohli dostatečně prosadit a tak z původně útočné role přešly do role krytí MiGů-21. Spolupráce s nimi byla na vysoké úrovni, ovšem většinu sestřelů nakonec zaznamenaly právě výkonnější nadzvukové stroje.

Nejinak tomu bylo i v roce 1968. K prvnímu střetu nového roku došlo 3. 1. 1968, kdy byla proti letounu EB-66 v doprovodu letounů F-4 vyslána smíšená formace MiGů-17 a MiG-21 923. stíhacího pluku, která odstartovala z Gia Lam. Letouny však narazily na osm stíhacích letounů F-4D z 8th TFW, které přijaly boj a v souboji se MiGům-17 podařilo zaznamenat jeden sestřel (americkými záznamy nepotvrzen) při vlastní ztrátě dvou MiGů. Dalšího sestřelu letounu F-105D bylo dosaženo o dva dny později během náletu amerických letounů na Kep. Lednové boje byly zakončeny ztrátou MiGu-17 sestřeleného v boji nad Hanojí 18. 1. 1968.

Počínaje březnem dostaly MiGy-17 nový úkol. Protože americké nálety se opět začaly rozšiřovat i na jižní části Severního Vietnamu, bylo rozhodnuto urychlit dostavbu letišť v této oblasti. MiGy navíc měly být vysílány na jih k ochraně tamějších komunikačních tras. První úspěch při těchto misích se zadařil 14. 2. 1968, kdy byl severovietnamskými MiGy sestřelen letoun A-1H (tento sestřel je někdy připisován čínskému letectvu), ovšem vzhledem k faktu, že MiGy při těchto hlídkách neměly dostatek paliva pro delší pobyt, byl tento sestřel na dlouhou dobu výjimkou. V průběhu dubna byla konečně zprovozněna letecká základna ve Vinhu, na kterou byla neprodleně přemístěna dvojice MiGů-17 z 921. stíhacího pluku. Než však mohly být po přistání dotankovány a připraveny ke vzletu, bylo letiště napadeno americkými bombardéry, které mimo jiné zničily i oba letouny. Z vraků byly proto demontovány použitelné díly a po zemi byly odeslány zpět na Noi Bai. Protože letecká základna Vinh byla tímto bombardováním na delší dobu vyřazena, bylo rozhodnuto provádět další hlídky ze základen na severu. 14. 7. 1968 opustila leteckou základnu Gia Lam dvojice MiGů-17, která se nad Thanh Chuongem utkala s šesti letouny F-4D. Piloti MiGů si po tomto boji nárokovali sestřelení dvojice F-4D (nepotvrzeno americkými záznamy) při vlastní ztrátě jednoho MiGu. Poslední ztrátou MiGu-17 v první fázi letecké kampaně proti Severnímu Vietnamu se stal MiG-17F sestřelený 29. 7. 1968 nad Hanojí.

Lety nad jih definitivně skončily počátkem září 1968, kdy na znovu zprovozněnou leteckou základnu ve Vinhu přelétla jedna letka MiGů-17 923. stíhacího pluku. Šlo však už jen o gesto, protože první fáze ofenzivy proti Severnímu Vietnamu se rychle chýlila ke konci. Počínaje 1. 11. 1968 vstoupil v platnost výnos prezidenta USA Lyndona B. Johnsona, který zastavil další nálety na severní Vietnam a tím zastavil i mohutné letecké bitvy, které se nad ním odehrávaly. Před příslušníky severovietnamského letectva tak vyvstaly dva roky, kdy měli možnost vycvičit nové piloty, zařadit do své výzbroje nové letouny a konečně zkvalitnit práci celého systému PVOS Severního Vietnamu. MiGy-17 se do boje vrátily i poté, co byly nálety v roce 1970 obnoveny a díky využití zkušeností z dosavadních bojů a jejich spojení s kvalitnějším výcvikem posádek se podařilo docílit i lepších výsledků v boji, byť narostly i ztráty, neboť ani nepřítel nezahálel a připravoval své piloty na konfrontaci s malými a obratnými MiGy-17, což spolu se skutečností, že do výzbroje stíhaček F-4 byly vráceny kanony znamenalo, že po opětovném zahájení bojů se mohly F-4 s MiGy-17 konečně utkat v přímém boji na malé vzdálenosti. To už ale je jiný příběh…

Zdroje:
Istvan Toperczer: MiG-17 and MiG-19 Units of the Vietnam War (Osprey Publishing, 2001)
Istvan Toperczer: Air War Over North Viet Nam; The Vietnamese People's Air Force 1949-1977 (Squadron Signal Publications, 1998)
Lou Drendel: ...And Kill MiGs (Squadron Signal Publications, 1997)
Brad Elward, Peter Davies: US NAVY F-4 Phantom II MiG killers 1965-1970 (Osprey Publishing, 2001)
Brad Elward, Peter Davies: US Air Force F-4 Phantom II MiG killers 1965-1968 (Osprey Publishing, 2004)
Peter Mersky: F-8 Crusader Units of the Vietnam War (Osprey Publishing, 1998)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více