1. punská válka IV

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 22.665

Boje v Africe (256 př.n.l. - 255 př.n.l.)

Oba konsulové pro rok 256 př.n.l. (Lucius Manlius Vulso a Marcus Atilius Regulus) se ujali posílené římské flotily, která nyní čítala 330 válečných lodí. Je třeba dodat, že římské pozemní jednotky se přepravovaly na válečných lodích, nikoliv na transportních, které sloužily pro přepravu zásob a koní; při počtu 330 lodí a čtyř přepravovaných legií vychází na jednu loď 120 vojáků (k obvyklé posádce 300 námořníků), což je akceptovatelné číslo. Vojáci se tak účastnili námořních bitev, především v římském podání založených z velké části na boji na palubách lodí. Římané podle Polybia pečlivě promysleli taktiku a zvolili neobvyklou formaci - loďstvo bylo rozděleno na čtyři části, z nichž dvě tvořily rozšiřující se klín (na špici pluly bok po boku šestiveslice obou konsulů) a třetí základnu, která klín doplňovala na trojúhelník. K těmto lodím byla lany připoutána nákladní plavidla přepravující koně a zásoby. Celou sestavu uzavírala čtvrtá část římského loďstva, zformovaná do linie rovnoběžné se základnou, ale na obou koncích o něco delší, aby bránila transportní lodě; Římané jí, analogicky s jednotkami pozemní armády, nazvali triarii. Tento kompaktní tvar byl jednoznačně defenzivní formací, jak už vyplývá z podstaty operace - byli to Kartaginci, kdo musel zaútočit.

Ke střetu došlo u jižního pobřeží Sicílie, u mysu Ecnomus. Loďstva se tehdy běžně plavila podél pobřeží a kartáginské loďstvo, které dosahovalo podobného počtu plavidel jako římské, bylo roztaženo do linie natolik dlouhé, aby mohlo římskou sestavu zprava obklíčit, zatímco levé křídlo se opíralo o pobřeží. Římané, když spatřili linii stojící proti nim, rozhodli se prorazit relativně tenkou nepřátelskou sestavu ve středu. Hamilkar (tentýž, který velel v prohrané námořní bitvě u Tyndaris), který velel levému křídlu, vydal rozkaz k ústupu, doufaje, že tím Římany vžene do obklíčení. První dvě římské squadrony tvořící klín sestavy se skutečně oddělily od zbytku (tíženého transportními plavidly) a pronásledovaly Kartagince. Když byly dostatečně vzdáleny, Kartaginci se otočili a udeřili na ně. Pravé křídlo kartáginské sestavy pod velením Hannóna (který velel v prohrané bitvě u Akreganta), které neustupovalo společně s levým, nyní napadlo triarie jistící římskou sestavu zezadu a levé křídlo se otočilo směrem od pobřeží a napadlo římskou třetí squadronu vlekoucí transportní lodě. Ta přesekla poutací lana, zanechala transportní lodě pod (nyní poněkud pochybnou) ochranou bojujících triariů a pustila se taktéž do boje. V této fázi se tedy bitva rozpadla na tři oddělené části (od sebe navzájem dosti vzdálené) a těžký boj zuřil v každé z nich. Kartáginské hbitější lodě napadaly Římany zboku či zezadu a rychle se zase odpoutávaly, zatímco římská pomalejší plavidla se je snažila zachytit svými corvy.

Reklama

Výsledek bitvy byl pravděpodobně určen především tím, že římský klín, který se do boje pustil jako první, dokázal svého protivníka, kterého pravděpodobně počtem převyšoval, zahnat na útěk dříve, než zbylé dvě části římského loďstva, které se dostaly do těžké situace (tady měli pravděpodobně převahu Kartaginci), podlehly. Zatímco L. Manlius Vulso pronásledoval se svou squadronou nepřítele, M. Atilius Regulus vyhodnotil situaci a s druhou squadronou se vydal na pomoc zle tísněným triariům. Jejich morálka, která už značně poklesla, se příchodem konsula výrazně zlepšila a společnými silami donutili Kartagince k ústupu na širé moře. Třetí římská squadrona byla mezitím pohyblivějšími Kartaginci uzavřena u pobřeží a Polybios píše, že by jistě byla zničena, kdyby ovšem nebylo respektu, který měli Kartaginci před corvem a který jim zabránil udělat to nejrozumnější, co v takové situaci udělat mohli, totiž udeřit ze všech stran na římskou sestavu a zničit, zajmout či donutit najet na mělčinu většinu lodí. Kartaginci místo toho na římské lodě najížděli a zase se vzdalovali, čímž jim umožnili vytrvat. L. Manlius Vulso viděl těžkou situaci římské squadrony, a tak ještě než bylo dokončeno vítězství triariů, se opět odpoutal a vrhl se na pomoc poslední skupině římských plavidel. Zároveň připlul i M. Atilius Regulus, který zanechal pronásledování nepřítele, a společně Kartagince obklíčili. Bitva skončila naprostým římským vítězstvím - Římané ztratili 24 lodí, a to jejich potopením, ani jedna loď nepadla do rukou nepřítele. Naopak Kartaginci přišli o 30 lodí (potopeno) a 64 bylo zajato (z toho asi 50 patřících k původnímu levému křídlu kartáginské sestavy v poslední fázi bitvy).

Římané si tak otevřeli cestu k africkému pobřeží, kde následně vylodili svoji armádu a vybudovali opevněný tábor u města Klypea, ve vzdálenosti čtyř denních pochodů od Kartága. Klypeu oblehli a rychle dobyli. Pak vyplenili okolí, a jelikož jim v tom nikdo nebránil (Kartaginci očekávali útok z moře přímo na Kartágo a své lodě rozmístili na jeho ochranu; když zjistili, že Římané se vylodili jinde, rozhodli se bránit hlavní město a nic proti nim nepodnikli), získali množství kořisti (včetně 20 000 otroků). Podmaněné domorodé africké národy se po příchodu Římanů vzbouřily proti Kartagincům a přidaly se na stranu dobyvatelů. Kartágo navíc krátce po vylodění Římanů napadli i odvěcí nepřátelé Numiďané.

Přišel však podzim a s ním konec válečnické sezóny (nezapomínejme, že Římané začínali touto dobou rok 1. července, a tak římská flotila do Afriky pravděpodobně nevyplula dříve než v červenci) a Římané se rozhodli, že pro ně není možné zásobovat celou svoji armádu přes zimu v Africe. Proto (a zřejmě také díky pronikavého úspěchu, kterého Římané v Africe okamžitě dosáhli) konsul L. Manlius Vulso s částí armády (včetně kořisti a získaných otroků) na příkaz senátu odplul zpět do Itálie. Prameny hovoří o tom, že v Africe nechal M. Atiliu Regulovi 15 000 - 20 000 mužů a 500 jezdců a 40 lodí (což nedávalo možnost odplout).

Kartaginci mezitím povolali ze Sicílie svého velitele Hamilkara s 5 000 žoldnéři a 500 jezdci, kteří posílili armádu v Africe. Hamilkar se společně s veliteli v Kartágu (byli celkem tři) rozhodl, že je třeba zabránit Římanům beztrestně plenit africké území. Na konci léta se tedy vypravili proti Římanům, kteří obléhali Adys. Utábořili se na vyvýšenině pod městem s úmyslem následujícího dne svést s Římany na rovné pláni bitvu. M. Atilius Regulus jim k tomu však nedal příležitost - uvědomil si, že v postavení, které Kartaginci zaujali, jim jejich nejlepší jednotky - jízda a sloni - nejsou k ničemu a za svítání překvapivě napadl kartáginský tábor. Přestože protiútok kartáginských žoldnéřů zahnal na útěk jednu z římských legií, tábor dobyl a Kartagince vyhnal. Ti po počáteční panice ustoupili relativně s nízkými ztrátami, neboť Římané neměli dostatek jízdy, která by je pronásledovala, a rovinatý terén naopak už umožňoval kartáginské jízdě krýt ústup.

Reklama

Ještě na podzim 256 př.n.l. či na jaře 255 př.n.l. (válečnická sezona v Africe nebyla zřejmě vůbec přerušena) se M. Atilius Regulus zmocnil Tunésu, který byl na dohled od samotného Kartága, a přezimoval v něm. Kartaginci neměli prostředky na to, aby dokázali kontrolovat bouřící se zemi, a proto se masově stáhli do Kartága, kde následně vypukla epidemie. Nacházeli se ve velmi těžké situaci a rozhodli se proto požádat římského konsula o mír (podle Polybia to byl naopak M. Atilius Regulus, kdo v obavě, aby jeho úspěch nesklidil jeho nástupce, zahájil jednání s Kartaginci; pravděpodobně na něm měly zájem obě strany a není podstatné, kdo jej oficiálně vyvolal).

Římský konsul však předložil tak tvrdé požadavky - vzdát se Sicílie i Sardinie, zaplatit válečné reparace, a navíc platit roční tribut, což se rovnalo ztrátě suverenity - že se Kartaginci rozhodli pokračovat v boji - ani porážka pro ně nemohla mít horší následky. Jelikož jejich poslední dva neúspěchy (především u Adysu) byly způsobeny spíše neschopností velitelů než nekvalitní armádou (v obou případech jejich vojáci prokázali značnou kvalitu a statečnost), obrátili se v nouzi na spartského dobrodruha generála Xanthippa, který během zimy připlul do Kartága společně s nově najatými žoldnéři z Řecka. Vojenský genius Xanthippos poukázal na chyby, které kartáginští velitelé napáchali u Adysu, a podařilo se mu je osobně přesvědčit, aby to uznali. Následně mu bylo svěřeno velení na kartáginskou armádou. Dokázal během krátké doby vybudovat a vycvičit armádu, která se vyrovnala římské početně, měla však větší podíl jezdectva (které Římané tradičně používali ve velice omezené míře) a její úderná síla byla zvýšena válečnými slony. Římský vojevůdce naopak během zimy odmítl nabízenou pomoc numidského jezdectva.

A tak na jaře 255 př.n.l. kartáginská armáda v počtu 12 000 pěšáků, 4 000 jezdců a 100 slonů vyrazila z města proti Římanům. Ti, ač překvapeni, vyšli jim vstříc a obě armády se utábořily na rovném terénu asi 2 km od sebe. Zatímco kartáginští velitelé se dohadovali o dalším postupu, vojáci demonstrovali svoji odhodlanost jít pod Xanthippovým velením do bitvy. Velitelé ho tedy pověřili, aby následujícího dne svedl rozhodující bitvu, ke které došlo u řeky Bagramas poblíž Tunésu (přesná pozice bojiště dodnes nebyla stanovena).

Římané se rozestavili do klasické těsné (štít na štít), ale netradičně hluboké formace, kryté na obou křídlech jízdou - hloubkou své formace chtěli zabránit jejímu proražení slony. Xanthippos rozestavil své slony do řady jednoho vedle druhého (byli pravděpodobně podporováni těžkooděnci) proti hlavní římské sestavě. Za nimi byla seřazena falanga, před níž pravděpodobně na obou křídlech (nebo pouze na pravém) stály jednotky žoldnéřů. Křídla byla posílena jízdou. Bitva začala, když se obě armády rozešly proti sobě. Sloni prorazili římský střed (lépe řečeno krátká římská linie stála proti slonům pravděpodobně celá) a za nimi pochodující těžká pěchota rozprášila přední římské řady dříve, než se stačily vzpamatovat. 4 000 kartáginských jezdců mezitím na křídlech zahnalo slabou římskou jízdu a obklíčilo armádu zezadu. Římané byli drtivě poraženi - 500 jich bylo zajato (včetně konsula) a prakticky všichni ostatní padli. Zachránilo se 2 000 - 3 000 mužů - jednotek původně umístěných na levém římském křídle, které se na počátku bitvy vrhly proti kartáginským žoldnéřům stojícím proti nim na pravém křídle (a vyhnuly se tak nájezdu slonů), zahnaly je a pronásledovaly až do tábora, odkud se jim pak podařilo uchýlit se do vlastního tábora v Klypeji, kde je Kartaginci oblehli. Kartaginci ztratili asi 800 mužů, převážně žoldnéřů z pravého křídla poraženého v úvodu bitvy Římany. Hannó starší, který se bitvy též účastnil jako jeden z velitelů, tímto okamžikem mizí z dějin a o jeho dalších osudech není nic známo. V Kartágu probíhaly nadšené oslavy vítězství, avšak Xanthippos, kterému Kartaginci za toto nesmírně cenné vítězství vděčili, záhy odjel zpět do Řecka. Jak píše Polybios - tak mimořádný úspěch zpravidla přitahuje nejhlubší závist a pomluvy a cizinec vystaven tomuto tlaku bez přátel a podpory by se vystavoval velkému nebezpečí.

Zbytky římského vojska se statečně bránily obležení a Kartaginci nakonec odtáhli, aby se raději věnovali opravě a stavbě nových lodí, neboť Římané se chystali evakuovat své druhy z Afriky. Když se oba noví konsulové pro rok 255 př.n.l. (Marcus Aemilius Paulus a Servius Fulvius Paetinus Nobilior) vydali v čele římské flotily, čítající nyní přes 350 lodí, do Afriky, už na ně čekala kartáginská početně slabší flotila (asi 200 lodí). U mysu Hermaeum (neboli Cap Bon) byla ale poměrně lehce poražena a zahnána. Římané však nemohli dělat nic víc než evakuovat zbytky africké armády. To byl ovšem teprve začátek.

Cestou zpět do Itálie se římská flotila dostala do mimořádně prudké bouře u Mysu Pachynus a nestabilita lodní konstrukce (způsobená především corvem) se Římanům tvrdě vymstila. Z 364 lodí římské flotily jich bylo 284 vrženo na útesy u jihosicilské Camariny. Římané přišli o tři čtvrtiny mužstva - asi 25 000 vojáků a námořníků a až 60 000 veslařů (což bylo více než 10% mužského obyvatelstva Itálie ve vojenském věku!). Historik Polybios tuto katastrofu označil za největší námořní neštěstí, o jakém slyšel. Zároveň upozorňuje, že z katastrofy je třeba vinit nejen nepřízeň štěstěny, ale i velitele, kteří neuposlechli rad kapitánů, kteří je upozorňovali, že na plavbu není vhodná roční doba, a doporučovali plout podél západního pobřeží Sicílie, nikoliv podél jižního, kde je málo bezpečných zátok k ukrytí před nepřízní počasí (ovšem západní Sicílie byla stále v rukou Kartaginců a plavba přes tuto oblast mohla být nebezpečná, zatímco proplutí kolem jižního pobřeží mohlo být využito jako forma nátlaku na některá hellénská města zde). Římané se k zoufalé situaci postavili čelem - zavedli speciální daně, odvedli dalších 60 000 veslařů a během tří měsíců vystavěli novou flotilu o 220 lodích. Kartaginci mezitím krutě ztrestali své poddané v Africe, kteří se přidali k nepříteli (Libyjce stihl tento trest ještě následujícího roku).

Prameny:
Polybios (online verze např. http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Polybius/home.html)
www.kleio.cz
www.roman-empire.net
www.barca.fsnet.co.uk

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více