Spory o budoucí strategii

Již v lednu 1942 bylo japonským armádním špičkám jasné, že dosáhnou všech naplánovaných cílů, které si předsevzali před zahájením války s USA, v mnohem kratší době. To vyvolalo diskusi o dalších směrech postupu japonského císařství. Žádná koncepce nebyla připravena a námořnictvo s armádou se ve svých budoucích plánech diametrálně rozcházelo. Bohužel rozkol panoval i v námořnictvu samém.

Armáda nechtěla dále rozšiřovat území, ale chtěla dokončit tažení v Číně a posílit hranice se SSSR. Námořnictvo naopak prosazovalo ofenzívu a hlavně svést rozhodující bitvu s americkými letadlovými loděmi, které jim vyklouzly v Pearl Harboru. V štábu námořnictva se rýsovaly tři koncepce.

První, kterou vypracoval nám. kapitán Tomioka, zahrnovala obsazení ostrova Nová Guinea jako odrazový můstek pro invazi do Austrálie. Armádní štáb tuto alternativu odmítl pro nedostatek vojska a lodního prostoru pro přepravu.

Druhá koncepce hovořila o dobytí Cejlonu a následné invazi do Indie. Plán nám. kapitána Kurošimy byl opět odmítnut armádou, která se zastavila v Barmě a neměla v úmyslu útočit dále.Třetí plán vypracoval velitel Spojeného loďstva admirál Jamamoto a jeho náčelník štábu, kontradmirál Ugaki. Ten hovořil o dobytí Havajských ostrovů a zničení zbytků americké Tichomořské flotily.

I ten byl odmítnut armádou, protože jí připadal velice riskantní. Proto byl plán redukován na dobytí souostroví Midway (Operace MI), na který by armáda nemusela vyslat tolik vojska. Odpor se ovšem zvedl z řad Hlavního námořního štábu, který trval na směru do Austrálie. Byl ovšem mírně pozměněn na dobytí Nové Kaledonie, Fidži, Samoa, Šalamounových ostrovů a přístavu Port Moresby na jižním pobřeží Nové Guineje (Operace MO). Na tuto verzi přistoupila i armáda. Ovšem admirál Jamamoto pohrozil demisí, pokud nebude Operace MI schválena.

Rozřešení problému nakonec vyřešili paradoxně Američané. Dne 18. 4. 1942 se nečekaně nad Tokiem objevilo 16 letounů B-25 MITCHELL, které startovaly z paluby letadlové lodě Hornet. I když škody spáchané na japonském území byly malé, důsledky byly velké. Japonští velitelé se samozřejmě snažili útočníky dohnat a zneškodnit, bohužel všechny letadlové lodě se právě vracely výpadu do Indického oceánu a v té době byly severně od Filipín. Z toho nečekaně vytěžila americká radiorozvědka, které se podařilo vlivem zvýšené radiokomunikace rozbít japonskou šifru JN-25 a byli ji schopni číst. Dále si japonští generálové a admirálové uvědomili, že centrální část Pacifiku je nezabezpečena, začali posilovat domácí ostrovy a hlavně schválili plán Operaci MI.

Námořní štáb ustoupil a začal řešit detaily. Přesto si však námořní štáb u Spojeného loďstva prosadil svou a měla být provedena i Operaci MO. To ovšem porušilo důležité pravidlo o koncentraci sil, což se mělo záhy vymstít. Dokonce i australský směr dostal přednost před směrem havajským. Operace MO měla být provedena na začátku května, kdežto Operaci MI až na začátku června.

Plán Operace MO

Plán operace spočíval v obsazení přístavu Port Moresby, jako zajištění Rabaulu a severního pobřeží Nové Guineje a dále obsazení ostrůvku Tulagi nacházející se v Šalamounových ostrovech u ostrova Guadalcanal.

Jelikož bylo Japoncům známo, že v jižním Pacifiku operuje minimálně jedna americká letadlová loď, vyčlenili pro operaci 5. divizi letadlových lodí Zuikaku a Šókaku. Rozdělení sil bylo následující:

Dále patřila pod velení viceadmirála Inouye 25. letecká flotila kontradmirála Samaoči Jamady s 44 stíhačkami Micubiši A6M ZERO, 41 bombardéry G3M NELL a 13 průzkumnými hydroplány Kawaniši H6K MAVIS. Na letadlových lodích se nacházelo dohromady 138 letounů.

Záměrem Japonců bylo vylodit se na Tulagi, poté krycí svaz odpluje a setká se s 1. invazní skupinou a doprovodí ji k Port Moresby. Úderný svaz bude křižovat vody Korálového moře a případně odrazí jakýkoliv útok.

B5N	D3A	A6M
Šókaku	Zuikaku	Zuikaku

Americká protiopatření

Začátkem dubna velitel US Navy admirál Chester Nimitz díky radiorozvědce znal záměry japonských admirálů, ale plné znění Operace MO se dozvěděl až 25. 4. 1942. Díky tomu bylo jasné, že přibližně 300 australských a amerických bombardérů, které s bombardováním lodí neměly zkušenosti, invazi nezastaví. Ani obrana samotného Port Moresby nebyla silná, a tak bylo jasné, že americké námořnictvo bude muset vyvinout nějakou iniciativu. Admirál Nimitz chtěl vyslat do akce všechny 4 letadlové lodě, ale HORNET a ENTERPRISE se teprve vracely z náletu na Tokio, a tak zůstal pouze LEXINGTON a YORKTOWN. YORKTOWN již v jižním Pacifiku operoval jako skupina TF-17, a tak 16. 4. 1942 opustil LEXINGTON, jako TF-11, přístav Pearl Harbor a plnou parou uháněl kursem jih, aby se s YORKTOWNEM 1. 5. 1942 setkal západně od Nových Hebrid. Velitelem svazu se stal kontradmirál Fletcher. Dále z Austrálie vyplul svaz TF-44 pod velením kontradmirála Cracea, který se připojí k letadlovým lodím 2. 5. 1942.

Co do kvality strojů byly nejlepší SBD DAUNTLESS, stíhačky F4F WILDCAT svými výkony pokulhávaly za A6M ZERO, ale měly lepší pasivní ochranu pilota a samosvorné obaly nádrží. Nejhůře na tom byly TBD DEVASTATOR, které byly uvedeny do služby na počátku 30. let. Byly pomalé, nepancéřované a měly malý dolet. Na rozdíl od japonských osádek byly americké nezkušené, přičemž letecká skupina na YORKTOWNU byla úplnými zelenáči a navíc kmenoví stíhači z VF-5 byli posláni na přezbrojení na typ F4F WILDCAT. Místo ní nastoupila VF-42, která byla naopak na tomto typu velice zkušená. Skupina z LEXINGTONU byla slétaná a měla i trochu bojových zkušeností z předchozích výpadů na ostrovy obsazené Japonci.

F4F	TDB	SBD

LEXINGTON	YORKTOWN
SIMS	NEOSHO