Setkání veteránů RAF

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 16.585

Stalo se již tradicí, že každoročně začátkem června přijíždějí do České republiky na několikadenní návštěvu českoslovenští veteráni RAF a pozemních jednotek. Součástí jejich návštěvy a vlastně největší společenskou událostí nejen těch několika dnů ( pro nás i celoročních návštěv a výprav za rytíři nebes...) je pietní akt k uctění padlých hrdinů u pomníku v Dejvicích před budovou generálního štábu české armády a následně pak i přátelské setkání a posezení na Ministerstvu obrany. Pro nás je to v podstatě jediná možnost, jak se zde v těchto končinách setkat s lidmi, kteří buď po válce zůstali v Anglii nebo byli pod vlivem událostí nuceni znovu odejít do exilu...

Už na přelomu zimy se tak obvykle snažíme nějakým způsobem vypátrat, kdo z přespolních se tentokrát ukáže. Bohužel, stále častěji se však dozvídáme o těch, kteří se již odebrali na svůj nejdelší let a na něž budeme už navždy moci jen v dobrém vzpomínat. Ale pryč s chmury. Z našich dobrých "špionážních" pramenů jsme měli zjištěno, že mezi hosty se tentokráte ukážou taková jména, jako např. gen. Elston, gen. Grofčík, plk. Píška, plk. Mellion, plk. Válek, plk. Čapek (para), plk. Svoboda, plk. Polák, mjr. Tonderová, plk. Nový-Schick, plk. Černý, plk. Áda Zelený, plk. Nečas-Pemberton a další. Sestava vskutku úžasná a úctyhodná...

Reklama

Ono středeční ráno bych bez přehánění označil jako "Den blbec". Postupně se mi podařilo zaspat přibližně o hodinu a půl, zastavit se s něčím v práci a zapomenout si tam na věšáku ramínko s oblekem (zachránil mě Kakanec a jeho SMS, že vypadá v kvádru jako kříženec Rumburaka a Rákosníčka...). O chvilku později jsem si totéž zapomněl na vedlejší stanici, kde jsem měl také obchodně-služební zastávku - to mi však již nikdo nenapsal a já si vzpomněl až o dvě stanice dál. Připočteme-li dopravní chaos na Žižkově, mohl jsem být ve výsledku rád, že se mi povedlo dorazit do Dejvic za minutu devět...

Sotva jsem se stačil pozdravit s několika přáteli a veterány, zaznělo náměstíčkem „Čestná stráži, pozor!“ a byl zahájen pietní akt. Zástupci armády, letectva, města Prahy i městské části Praha 6, vojenští přidělenci Ruska, Slovenska, Spojených států a Velké Británie, Svazu bojovníků za svobodu, Sdružení československých zahraničních letců 1939-1945, Svazu letců svobodného Československa z Anglie i České republiky a další, za doprovodu posádkové hudby položili věnce k pomníku, aby vzdali hold padlým hrdinům, kteří za osvobození naší vlasti a vítězství demokracie a svobody obětovali to nejcennější - vlastní životy. Na závěr pietního aktu zazněly pak hymny Velké Británie, Slovenska a České republiky. Zatímco přihlížející Pražané (mezi nimi i režisér O. Krejčík...) navrátili se k běžným povinnostem každodenního života, veteráni a hosté se následně odebrali do přistavených autobusů a odjeli k budově Ministerstva obrany, kde po oficiálním uvítání a několika proslovech mělo následovat neformální posezení s novináři, přáteli a fanoušky historie...

Po příchodu praporečníků čestné stráže se státní vlajkou, za doprovodu husitského chorálu „Ktož sú boží bojovníci“, ujal se slova pan plk. Pavlík. Zahájil slavnostní shromáždění na památku leteckého odboje ve 2. světové válce. Připomněl odvahu a nesmírnou statečnost mužů a žen, jež neváhali opustit svou vlast a vydat se na cestu do neznáma, aby splnili přísahu věrnosti republice, čímž přispěli ke znovuobnovení samostatnosti Československé republiky. Zároveň přivítal čestné hosty - ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky Stanislava Brabce, Dr. Jiřího Lišku, místopředsedu Senátu České republiky, náčelníka generálního štábu AČR, gen. por. Ing. Pavla Štefku, pražského primátora Dr. Pavla Béma, starostu Prahy 6 Mgr. Tomáše Chalupu, vojenské a letecké přidělence Velké Británie, USA, Slovenska, Polska a Ruska, plukovníky Newtona, Gallaghera, Fojera, Liperta a majora Kosova, předsedu Svazu letců svobodného Československa v Londýně, brig. gen. Dr. Františka Elstona, předsedu Československé obce legionářské gen. maj. Antonína Špačka, plk. Ing. Jana Kříže, předsedu Sdružení "Vojáci společně", předsedkyni Českého svazu bojovníků za svobodu Andělu Dvořákovou, předsedu Svazu letců ČR plk. Ing. Stanislava Filipa a 1. místostarostu města Slaný Jaroslava Hložka. Památka padlých a zemřelých byla poté uctěna minutou ticha...

Generál Hlučka ve svém proslovu vyzval ke vzpomínce na padlé druhy, kteří zemřeli smrtí hrdinů a nikdy se nemohli navrátit do své vlasti. Připomněl také nezadržitelný běh času a jeho vliv na neustále se zmenšující řady posledních pamětníků krutého ale slavného období našich dějin. Nezapomněl poznamenat, jaké těžkosti a nečekané problémy musí organizace veteránů 2. světové války překonávat, aby neustále udržovaly památku našich vojáků a letců živou. Poté připomněl ve stručnosti cestu našich mužů z Protektorátu do odboje a jejich nepopiratelný podíl na osvobození naší vlasti. Pohovořil o slovech, jako je „čest“, „věrnost“, „odvaha“, „vlastenectví“, o kterých současná generace pohříchu příliš neví. S pomyslným "vztyčeným prstem" poukázal na průtahy ve schvalování zákonů o odškodnění a mediálně zdůrazňované renovace vojenských penziónů (mimochodem pro zdravé jedince...). Za Sdružení zahraničních letců poté prohlásil, že se svaz plně hlásí k odkazu prezidenta Beneše a že není třeba cokoliv měnit na Benešových dekretech, které vznikly jako následek hitlerovské zvůle a nacistických zločinů páchaných na našem národu...

Dr. Liška prohlásil, že statečnost a odhodlání našich bojovníků, jsou i po dlouhých šedesáti letech, které uplynuly od skončení války, stále aktuální a jsou pro nás příkladem a výzvou. Označil letce za elitu národa a popřál jim vše dobré a pevné zdraví. Gen. Štefka připomněl, že naši vojáci se statečně postavili ztělesněnému zlu nejenom na domácí frontě, ale prakticky na všech bojištích tří kontinentů. Vyzdvihl příspěvek našich vojáků ke zvýšení autority a prestiže Československa ve světě.

Dalším, kdo promluvil k zúčastněným hostům, byl generál Elston. Zdůraznil, že nechybělo mnoho a neslavili bychom dnes 60. výročí vítězství spojenců. Naopak, následovníci nacistických surovců, Hitlera, Himmlera a dalších, by oslavovali 65. výročí svého vítězného tažení. Značný podíl na tom, že vše dopadlo jinak, nese slavná letecká bitva o Británii, jíž se ve velké míře a s nepopiratelným úspěchem zúčastnili i naši letci. Poté ve stručnosti popsal průběh bojů ve Francii a v Norsku a též samotnou bitvu o Británii. Dodal, že nikoliv pouze 60. výročí ukončení války oslavujeme v těchto dnech, ale i osvobození továren na smrt, strašlivých koncentračních táborů po celé Evropě, kde našly smrt milióny nevinných lidí mnoha národů. Svůj zajímavý proslov zakončil slovy: „Musíme si uvědomit, že kdyby David RAF nebyl zvítězil v tři měsíce zuřícím souboji s Goliášem Německem, vítězství nacistů v roce 1940 by znamenalo konec války a tím i konec naděje na obnovení svobodného státu Československa. Bůh ví, co a kde bychom byli my dnes...“

Předsedu Svazu letců ČR plk. Ing. Stanislav Filip informoval o akcích, které pořádal Svaz ve spolupráci s armádou a sdružením "Vojáci společně", k připomenutí bojů a zásluh našich letců a vojáků, v rámci 60. výročí konce války. Dodal též, že se nadále připravují další a další vzpomínkové akce, mimo jiné zaměřené i na méně známé příslušníky našich ozbrojených složek v zahraničí. Jako takový příklad, proč je nesmírně důležité takovéto akce a vzpomínkové setkání pořádat, uvedl svůj nedávný zážitek z autobusu. Setkal se se studentem, připravujícím se na zkoušku z historie. „Mohu říci, že i když to byl velice chytrý chlapec, že toho o řecké mytologii věděl daleko více, než o druhé světové válce, natož aby něco věděl o Vašich bojích...“ Přimluvil se, aby současná vlna vzpomínání v rámci oslav kulatého výročí napomohla ke zvěčnění tohoto slavného období naší historie v učebnicích a dalších připomínkách hrdinství našich mužů a žen...

Reklama

Mgr. Chalupa a Dr. Bém hovořili v podstatě o tom samém. Za "svoji část" Prahy ujistili přítomné veterány, že lidé zde jsou si plně vědomi jejich hrdinství a zásluh, a poděkovali za vše, co letci a vojáci udělali pro tento lid a národ. Primátor Bém dodal, že se všichni veteráni mimo jiné zasloužili i o pád komunistické diktatury v této zemi. Závěrem pak předal gen. Hlučkovi Pamětní stříbrnou medaili hlavního města Prahy a peněžní dar v hodnotě 100 000,- korun pro Sdružení zahraničních letců...

Oficiální část setkání skončila. Pan Pavlík přítomné vyzval, aby i nadále zůstali a po odnesení vlajky a malém občerstvení se zúčastnili neformálního přátelského setkání...

Krátká přestávka v programu byla všemi velice vítaná. Občerstvení v předsálí samozřejmě nebylo hlavním důvodem. Po dlouhém sezení a poslouchání tu více tu méně zajímavých projevů byl každý rád, že si může trochu protáhnout kosti. Po šálku kávy a sklence vynikajícího vína, navrátili jsme se mezi "staříky", ježto mezitím volně tvořili živě debatující skupinky "zdejších" a "přespolních" kamarádů a bojových druhů, kteří se možná již dlouho neviděli. Samozřejmě došlo i na novináře a fotografy, rozhovory a zvídavé dotazy ze strany nás, zájemců o slavnou historii našeho letectva. Setkali jsme se a pohovořili s několika zajímavými lidmi, nafotili spoustu materiálu a posbírali pro nás velmi cenné autogramy některých letců...

Kdybych měl zmínit nějaké konkrétní setkání, na které jsem se těšil, případně jež mi udělalo velkou radost, vzpomněl bych asi tak na čtyři,... ne,... pět. Ještě před samotným zahájením, když jsem se tak rozhlížel po okolí a pořizoval náhodné momentky, zaujal mě postarší pán v hnědém saku, zabývající se činností veskrze podobnou. jaké bylo moje překvapení, když jsem na mohutné cedulce připevněné na klopě zahlédl známá slova: Janeček, Mirko, Press, Mississauga. Ten pan Janeček, jenž v dalekém Ontariu vydává pro naše krajany Kanadské listy (semo tamo i s nějakým článkem z mého pera...). Nedalo mi to, abych se nepředstavil a kajícně přiznávám, že jeho naprosté překvapení při prozrazení svého jména mě pobavilo. Stejně překvapená byla i jeho velice milá paní, se kterou jsem se následně seznámil několik vteřin poté. O to víc mě mrzí, že se mi v následujícím průběhu tohoto slavnostního setkání nepodařilo na oba příjemné a milé lidičky již narazit. Jen jednou jsem koutkem oka pana Janečka ještě zahlédl a stačil mu v rychlosti pokynout sklenkou vynikajícího bílého. Bohužel však v návalu povinností si toho zřejmě nevšiml. Další setkání a rozhovor se již neuskutečnili. Nevadí, necháme si to na jindy. Budu se každopádně těšit a posílám alespoň na dálku svůj zaoceánský pozdrav „Ahoj a hoj a hojahoj...“

Další z velmi příjemných setkání absolvoval jsem s panem Mellionem. Přirostl mi kdysi k srdci svým dopisem, ve kterém mi mimo jiné napsal, že mi bude říkat Pepík, protože u nich se tak říkalo každému Josefovi. A dodal, že zatímco ostatní válčili letadly a bombami, on proti Němcům bojoval perem, coby písař (u 311. perutě). Dodávám, že ač to mnohým nepřijde, i tato činnost, stejně jako práce ostatních lidí na "nebojových" funkcích, byla pro úspěchy našich jednotek stejně důležitá, jako to shazování bomb a sestřelování letadel. takže si plným právem zaslouží i tento člověk naše uznání a úctu...

S plk. Johnem Pembertonem (původním jménem Zbyšek Nečas), bývalým navigátorem od 68. noční stíhací perutě zavzpomínali jsme na jeho setkání s Nikitou Chruščovem (Ptal se mě, proč jsem jako Čechoslovák v britském letectvu. Odpověděl jsem mu, že mimo jiné mohu při volbách dát svůj hlas svobodně komu chci. On mi na to s hurónským smíchem řekl, že to bych mohl doma taky a ještě bych s jistotou věděl, kdo volby vyhraje...). Nezapomněl jsem se zeptat i na slavnou příhodu s UFO. Pro ty, kdož nevědí: pan Pemberton se ještě coby příslušník RAF v době studené války při letu na Phantomu II setkal s neidentifikovatelným létajícím předmětem. Vzhledem k tomu, že měl povolení nosit s sebou do letadla malý fotoaparát, v rychlosti UFO vyfotil. Po přistání mu byl film zabaven a až po delší době dostal jednu jedinou kopii fotografie "létajícího talíře". Film a ostatní fotky zpravodajská služba zabavila...

Reklama

Před několika dny jsem obdržel dopis od jednoho z velice mála posledních pamětníků působení 311. perutě u velitelství bombardovacího letectva, pana plk. Oty Černého. Velice mě potěšilo, že byl jedním z hostí tohoto dne a mohl jsem si s ním tudíž krátce pohovořit. Samozřejmě došlo především na otázky ohledně jeho posledního letu. Sestřelení wellingtonu, v jehož posádce se pan Černý nacházel, jest do dnešního dne opředeno rouškou tajemství. V některých pramenech se udává, že zánik stroje způsobila sabotáž irských příslušníků pozemního personálu. Jinde jsou uváděni někteří němečtí noční stíhači, kterým prý měl být uznán nárok na sestřel tohoto letadla. Jisté je, že podle slov pana Černého, ozvala se při letu nad Zuiderským jezerem v letounu jedna jediná exploze. Motory po ní sice pracovaly dále, ale letoun nereagoval na jakékoliv snahy o řízení. V širokých kruzích pomalu klesal a letcům nezbylo, než se zachránit na padáku. Pravý důvod zániku letounu se však již asi nikdo nikdy nedozví...

Na závěr bych uvedl krátké setkání s manžely Peřinovými. Po celou dobu setkání nacházeli se v první řadě, hned vedle manželů Fajtlových. Poté však někam zmizeli a nebýt přítele a spolužáka Kakance, jenž je náhodně objevil v salónku naproti schodům, těžko bychom se s nimi mohli setkat. Oba dva, jak pan generál, tak paní Anička, vypadali naprosto skvěle. Tedy samozřejmě když si uvědomíme jejich úctyhodný věk a vše, čím si museli za celý život projít. Vždyť pan Peřina uprchl do odboje přesně den po své svatbě! A paní Anička nám potvrdila, že byla pevně rozhodnutá a věděla, že se František vrátí...

Postupně jsme pak probrali několikero zajímavých témat. Počínaje našimi novými Grippeny a vším, co se kolem nich děje za humbuk. Peřinovi přiznali, že oni sami byli pro vyzbrojení našeho letectva "F-šestnáctkami". Jak řekl pan generál, bylo by jich přes třicet a ve výsledku za poloviční cenu. Dodal však, že na takovéto věci už mají ve svém věku velice malý, respektive prakticky žádný vliv. Takže záleží na tom, kdo od koho kolik dostane, jak už to tak tady chodí...

Velkou část rozhovoru věnovali jsme jeho útěku do ciziny. Ne snad přímo nějakému popisu, jak se tam dostal, ale důvodům a pohnutkám, jež ho k takovému rozhodnutí vedly. Pochopitelným a snad ani ne příliš překvapivým pak pro nás bylo páně generálovo prohlášení, že kdyby dnes na to měl věk a něco se stalo, šel by za naši vlast bojovat znovu. Zdůrazňuji, za naši vlast. Za lidi nikoliv...

Nutí nás to k přemýšlení a dostáváme se do stavu, kdy musíme panu generálovi dát za pravdu. Lidská blbost a závist, které se postupem času prodraly mezi čelní vlastnosti českého člověka, toho pověstného "Čecháčka", snad ani nemohou v člověku, který to má alespoň trochu v hlavě v pořádku, vzbuzovat jiné pocity. Není to věc, na kterou bychom mohli být hrdí, naopak. A měli bychom se nad tím zcela určitě setsakramentsky rychle zamyslet. Aby to nedopadlo tak, že budeme jednou opět potřebovat takové hrdiny, se kterými jsme se dnes setkali...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více