Alexandr Vasilijevič Suvorov

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 56.895

Suvorov je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců všech dob, nejvíce se asi proslavil svým přechodem Alp po Hannibalově vzoru, byť bez slonů. Generálů ovšem v jeho rodině bylo víc, úspěchů Alexandra Vasilijeviče však nedosáhli. Je ironií, že tento muž, opora carského režimu a rázný potíratel francouzských revolučních vojsk, se stal jedním ze symbolů a tradičních legendárních opor sovětské armády.

Budoucí ruský maršál Alexandr Vasilijevič Suvorov se narodil buď v Moskvě, nebo ve východním Finsku někdy v letech 1725 až 1730, nejpravděpodobněji 24. listopadu 1729, v rodině založené švédským emigrantem jménem Suvor (nebo Surov?) v roce 1622. Jeho otcem byl generál Vasilij Ivanovič Suvorov. O Suvorově mládí se toho příliš neví, jen že byl často nemocný. Ve třinácti letech vstoupil do semjonovského gardového pluku, kde až do roku 1754 slouží jako řadový voják, bojoval mimo jiné proti Švédům ve Finsku.

Reklama

Portrét Suvorova od George Dawea.

Od roku 1756 Suvorov bojuje, už jako nižší důstojník, v kazaňském pěším pluku proti Prusům v sedmileté válce (1756 - 1763). Vyznamenal se v bitvě u Kunnersdorfu 12. srpna 1759, v roce 1760 se pak účastnil obsazování Berlína. Za svoji statečnost a vynikající velitelské schopnosti byl v pouhých 33 letech povýšen na plukovníka.

V roce 1762 zavedl Suvorov ve svém, nejprve astracháňském a poté suzdalském, granátnickém pluku nové výcvikové metody tím, že zjednodušil složitý dril a své muže se snažil naučit rychlým přesunům, tedy hlavně posiloval jejich fyzickou výdrž. Místo tehdy obvyklého obléhání totiž Suvorov upřednostňoval rychlý útok z chodu; rychlé přesuny jsou základem jeho taktiky vůbec. Zároveň se snažil, aby jeho podřízení byli připraveni na všechny možnosti, aby nejednali jako stroje a v případě potřeby měli vlastní iniciativu.

Od roku 1768 byl Suvorov v Polsku, kde pomáhal potlačit povstání proti králi Stanislavovi Poniatowskému. Rozprášil síly šlechtické konfederace vedené Pulawskými, účastnil se dobytí Krakova roku 1768 a povýšil na generálmajora. Také si vysloužil řád Sv. Jiří 4. třídy. Jako reakce na ruský zásah v Polsku pak v roce 1768 vypukla první rusko-turecká válka. Turecko, které se cítilo polským tažením ohroženo, se ovšem z počátku omezilo na vpády krymských Tatarů do jihoruských oblastí. Suvorov se v roce 1773 stal jedním z generálů, které dostal vrchní velitel Pjotr Rumjancev k dispozici. V dubnu roku 1773 dobyl Suvorov pevnost Turtukai, o rok později spolu s generálem Kamenským zvítězil u Kozludže, za hrdinství a statečnost byl pak povýšen na generálporučíka. Turci museli Rusku podstoupit Azov, Kerč a další území, díky nimž se konečně ruské impérium dostalo až k Černému moři.

Po kücük-kainardžském míru s Turky v roce 1774 byl Suvorov jmenován vrchním velitelem kárných vojsk, která měla definitivně potlačit povstání Jemeljana Pugačova, jajického kozáka (řeka Jajik po jeho porážce přejmenována na Ural), který se vydával za cara Petra III. a jehož povstání vypuklo vlastně již v roce 1771. V bitvě u Caricynu (mnohem později přejmenován na Stalingrad) povstaleckou armádu úplně zdecimoval a nakonec donutil zbytky kozáků, aby mu Pugačova samy vydali.

V roce 1777 pak porazil krymského chána Drolega Gíreje a přivedl Krym do ruského poddanství. Hned poté Suvorov zahájil na Krymu rozsáhlé opevňovací práce, vznikla řada vojenských zařízení známých jako Kubáňská linie, sloužící k obraně jižních ruských teritorií.

V letech 1777 - 1783 Suvorov potlačil krvavým tažením povstání na Kavkaze, za což byl povýšen na generála pěchoty a jmenován guvernérem kavkazských provincií. V letech 1782 - 1783 pak podrobil kočovné Nogajce.

Reklama

V letech 1787 - 1792 Suvorov znovu bojoval proti Turkům během druhé rusko-turecké války, kdy velel celé ruské armádě a úspěšně bránil černomořské pobřeží. Po tureckém vylodění byl dvakrát zraněn v úvodní bitvě střetu u Kinburnu (1787), zúčastnil se obležení Očakova, zvítězil v červenci roku 1789 u Fokšan nad Mehmedem, pašou a o dva měsíce později porazil osmanskou armádu, převyšující tu jeho v poměru čtyři ku jedné, v bitvě u řeky Rimniku. V obou bitvách bojoval po boku rakouského sboru vedeného princem Sasko-Koburským, přičemž u Rimniku Suvorov vedl celé spojenecké síly. Za toto vítězství byl Kateřinou II. vyznamenán za statečnost a byl mu udělen titul hraběte s přídomkem "Rimnický" a znakem, v němž je šipka ve tvaru blesku mířícího na turecký půlměsíc. Císař Josef II. jej jmenoval říšským hrabětem. 22. prosince 1790 se pak Suvorov vydává proti turecké pevnosti Ismail, do té doby pokládané za nedobytnou. Uspěl, přestože proti dvaačtyřicetitisícové posádce měl pouze 28 000 mužů. Jeho útok způsobil Turkům ztrátu šestadvaceti tisíc mužů a otevřel ruským vojskům cestu k Dunaji a do Konstantinopole. Pád Ismailu byl vlastně faktickým koncem této války, i když mírová smlouva byla uzavřena až za tři roky. Suvorov se po tomto míru stal guvernérem jekatěrinoslavským, krymským a dobytých krajů při ústí Dněpru.

V roce 1794 vedl Suvorov vojsko do Rusy okupovaného Polska, kde proti nim vypuklo velké povstání, které se zmocnilo i Varšavy. Jeho armáda o asi 18 000 mužů porazila Kosciuzskovy vzbouřence v bitvě u Terespolu 18. září a u Maciejowic 10. října 1794, kde byl Kosciuzsko zajat. 3. listopadu vstoupil do varšavského předměstí Pragy, 8. listopadu se zmocnil celé Varšavy. Za to byl Suvorov Kateřinou Velikou povýšen na polního maršála a byla mu darována rozsáhlá panství a mnohem širší velitelské pravomoci, než měl doposud. Toto jeho vítězství vlastně zpečetilo druhé dělení Polska a zahájilo dělení třetí a poslední.

V roce 1795 Suvorov odešel na částečný odpočinek, během nějž sepsal své názory na vedení války v knize "Umění vítězství", také určitou dobu organizoval vojska na jihozápadě říše. Poté, co v roce 1796 zemřela carevna Kateřina Veliká, se jejím nástupcem stal Pavel I. Ten ale nevěřil lidem z jejího okolí a všechny vojenské velitele vyměnil. Proto Suvorov odešel do výslužby úplně a byl vypovězen.

Suvorov pak žil několik let na svých statcích v Litvě, odkud kritizoval Pavlovy reformy vojska podle pruského vzoru, které podle Suvorovova názoru byly zbytečné a poškozovaly efektivitu vojska. V únoru 1799 se mohl Suvorov vrátit a byly mu vráceny jak hodnost, tak výsady. Car, který se spojil s Anglií a Rakouskem proti Napoleonovi, ho totiž povolal zpět do služby a jmenoval velitelem expediční armády. Suvorov ihned převzal velení spojených armád, které měly vyhnat Napoleonova vojska ze severní Itálie, obsazené v letech 1796 a 1797. Jmenován byl na naléhaní samotného císaře Františka.

Po dobytí Brescie a nečekaném překročení řeky Addy obsadili spojenečtí vojáci 29. dubna 1799 Milán, čímž přivedli většinu Napoleonem vytvořených severoitalských království na pokraj zániku. Místo nich byla znovu dosazována dříve vyhnaná knížata. V červnu spojenecká vojska porazila u Cassana generála Moreaua a zahnala jej za Ticino, v třídenní bitvě nad Trebií pak byl poražen i Macdonald spěchající Moureauovi na pomoc. V bitvě u Novi v 15. srpna 1799 padl i velitel francouzské armády generál Jobert. Suvorov byl odměněn titulem knížete italského.

Po této sérii vítězných bitev, během nichž byl jen nevalně podporován rakouskými jednotkami, byl Suvorov poslán do Švýcarska. V té době se vrátil Napoleon z Egypta a s tím se štěstí začalo obracet na stranu Francie. Síly generála Korsakova byly poraženy Massénou u Curychu, Suvorov, který mu vyrazil na pomoc, si musel najít cestu přes švýcarské průsmyky. Přitom jeho vojsko ztratilo velkou část svých koní, děl a vozů. U Muttenu se pak spojil se zbytky Korsakovových oddílů. Sice se mu podařilo odrazit Massénův útok, musel ale ustoupit do údolí Rýna do Vorarlbergu, kde jeho vyčerpaná a oslabená armáda přezimovala. Na konci roku 1799 byl Suvorov jmenován generalissimem ruské armády. Pak ale Pavel I. kvůli sporu s Rakušany o účast při dělení italské kořisti odvolal své spojenectví s Rakouskem a Suvorov místo rozkazu táhnout na Paříž dostal povel vrátit se do Ruska. V té době jeho vojska odpočívala v Čechách.

V Petrohradě jej car, který se obával jeho popularity, zbavil velení a odebral mu hodnost. O několik měsíců později, 18. května roku 1800, pak Suvorov, starý a vyčerpaný obtížným přechodem Alp, zemřel. Jeho pohřbu se podle carova nařízení neúčastnil jediný z jeho velitelů nebo zástupce vlády, jediným významnějším účastníkem byl anglický vyslanec. Suvorov byl pohřben v kostele v klášteře Alexandra Něvského. Ještě téhož roku dal nový car Alexandr I. vztyčit na Suvorovovu paměť velkolepý pomník na Martově poli v Petrohradě.

Generálem byl Suvorovům otec, generálem se stal jeho syn i vnuk. Syn Arkadij Alexandrovič (1783 - 1811) sloužil jako generál v ruské armádě během napoleonských válek a války s Tureckem počátkem 19. století. Vyznamenal se na výpravě v roce 1807, která ale pro Rusko znamenala porážku a přestup do francouzského tábora, a dosáhl hodnosti generálporučíka, velel podunajské divizi. V roce 1811 se pak utopil v rozvodněné řece Rimnik, kterou nosil ve svém titulu. Generálem se stal i Suvorovův vnuk Alexandr Arkadijevič (1804 - 1882). Ten byl v podezření z účasti na spiknutí děkabristů v roce 1825, proto byl poslán na Kavkaz do bojů s místními povstalci. V roce 1828 se pak zúčastnil perského a tureckého tažení, v roce 1831 pak ve vojsku I. Paskeviče pomáhal potlačit polskou Prozatímní vládu. V letech 1833 - 1839 pak sloužil jako carský diplomat. Po čtrnáct let byl od roku 1848 guvernérem pobaltských provincií, od 1865 generálním vojenským gubernátorem v Petrohradě, poté generálním inspektorem pěchoty a konečně členem říšské rady.

Prameny:
Švankmajer, Milan, a kol.: Dějiny Ruska, nakl. Lidové noviny, Praha 2004, ISBN: 80-7106-658-3

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více