Francouzské námořní vzpoury (1919)

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 28.579

Nezdar spojenecké intervence v jižním Rusku se zřetelně projevil nejpozději na jaře roku 1919. Důvody sice byly různé, rozhodujícím faktorem však zůstával nedostatečný početní stav vyslaných jednotek. Situaci nadále zhoršovalo to, že francouzské pozemní a námořní jednotky narážely v oblasti trpící vážnými hospodářskými problémy na značné potíže se zajišťováním týlového zásobování. Rovněž narážely na nepřátelství svých ruských spojenců (bělogvardějců), na ukrajinský separatismus a na novou ofenzívu, kterou zahájili bolševici.

Jakmile skončila zima, došlo k postupné evakuaci Chersonu, Nikolajeva a Oděsy. Bolševici překročili 6. března 1919 Perekopskou šíji a zmocnili se Krymu. Francouzský generál Franchet d´Esperey, který řídil operace z rumunského hlavního města Bukurešti, rozhodl, že bude evakuován rovněž Sevastopol. Velitel 2. eskadry (měla 6 bitevních lodí, 3 bitevní křižníky a 12 torpédoborců a dělových člunů) viceadmirál Jean-Francois-Charles Amet, se postavil proti jeho rozhodnutí, jež považoval za zásadní omyl. Palba z děl těžkých francouzských lodí 16. dubna úspěšně zastavila útok vedený bolševiky na tuto námořní základnu a Amet byl přesvědčen, že s pomocí Britů udrží Sevastopol i nadále.

Reklama

A právě za takových okolností vypukla ve večerních hodinách 19. dubna 1919 vlna nečekaných vzpour, jež neměly předtím obdobu. Francie patřila k velmocím, které zvítězily v první světové válce, avšak obtížné podmínky služby v Černém moři, válečná únava a nepopulárnost intervence v Rusku společně vytvořily do jara roku 1919 ovzduší naprostého rozčarování. Naprostá většina námořníků se prostě chtěla vrátit domů do Francie, jiní však hodlali využít svých stížností k vyvolání komunistické revoluce se vším všudy. Vzpoura se rychle zhroutila poté, co viceadmirál Amet přistoupil na to, že alespoň některé z lodí jeho eskadry budou odeslány zpět do Francie. Ještě před koncem roku však zažilo francouzské námořnictvo další řadu vzpour, tentokrát mnohem revolučnější povahy. Jejich vůdcové se však opět octli v izolaci, když se mužstvo a poddůstojníci spokojili se splněním umírněných požadavků.

Večer 19. dubna začala skupina několika desítek námořníků násilnou demonstraci na přístavišti u vlajkové lodi celé eskadry, jíž byla bitevní loď France. Střídavě se ozýval zpěv Internacionály a skandované výkřiky: „A Toulon! A Toulon!“ (Do Toulonu! Do Toulonu!) Demonstrovalo téměř 200 námořníků. Potom předložili „delegáti“ své požadavky: den po Velikonocích se nemělo nakládat uhlí a kromě toho chtěli ještě lepší stravu, uvolnění kázně, prodloužení dovolené, ukončení války proti bolševikům a návrat do Francie.

Agitace mezitím přeskočila na bitevní loď Jean Bart, jež byla zakotvena v bezprostřední blízkosti, a námořníci z bitevní lodi France jí pomáhali skandováním: „Jean Bart, révoltez-vouz! Révolution!“ A revoluční hesla se opět střídala s provoláváním požadavku „A Toulon! A Toulon!“ obzvláště rozvášněné skupinky pronikly k lodním bateriím, rozbily světla, vytrhaly telefony, urážely nadřízené a do kajuty druhého lodního důstojníka nejdříve naházely krabice a prázdné láhve a pak ji zaplavily hadicí.

Viceadmirál Amet se snažil obnovit klid, ale jeho příchod jen zhoršil situaci. Poněvadž nebyl s to překřičet všeobecný řev a spršku urážek, mohl jednat pouze s delegáty, kteří znovu předložili požadavky posádky. Když se viceadmirál přesvědčil, že má co do činění s případem „davového šílenství“, odebral se zpět do své kajuty a doufal, že se přes noc všechno vrátí do normální situace.

Pořád se zdálo, že rozsah hnutí možná zůstane omezen, poněvadž jím byly zasaženy pouze dvě bitevní lodě. Na palubách ostatních lodí nadále vládl klid. Unavení námořníci pak ulehli na visutá lůžka. Někteří doufali, že jejich vystoupení bylo pouze výbuchem hněvu, který neměl dlouhého trvání. Měli se však dočkat zklamání.

Reklama

V ranních hodinách následujícího dne, 20. dubna, začala na obou zmíněných bitevních lodích opět agitace. Vzpoura se brzy rozšířila, ve více či méně důrazné podobě, na celou eskadru. Už v sedm hodin ráno se několik set mužů shromáždilo před zakotvenými bitevními loděmi France a Jean Bart. Začali z plných hrdel zpívat Internacionálu a pak provolávali revoluční hesla. Potom byla náhle, téměř zcela současně, vztyčena na obou lodích rudá vlajka a na jejich stěžních zůstala viset několik následujících hodin.

V té chvíli využil velitel bitevní lodi Jean Bart své obliby u posádky a osobně zasáhl. Podařilo se mu dosáhnout toho, že prapor vzpoury byl opět spuštěn, a před očima posádky, která se nevzmohla na jediné slovo, jej vlastníma rukama roztrhal. Zato velitel bitevní lodi France dopadl hůř. Posádka ovládala celou jednu část lodi a nějaký čas se zdálo, že možná dojde ke krvavému střetnutí mezi vzbouřeným mužstvem a ozbrojenými důstojníky. Podřízení neuposlechli rozkazu, aby loď vyplula do Istanbulu, a delegáti prohlásili, že posádka neodpluje bez zbývajících lodí eskadry.

Během dopoledne se neklid rozšířil i na ostatní lodě. Příjezd velitele eskadry na postižené lodě se pokaždé setkal s nepříznivým přijetím. Námořníci se srocovali do skupin a odmítali plnit rozkazy. Kolem půl druhé odpoledne se na několik minut objevila rudá vlajka rovněž na stěžni bitevní lodi Justice.

K nejhorším událostem však toho dne došlo na zemi. Z obav ze sílícího napětí pramenícího z nejistoty, kdo vlastně ovládá lodě, Amet přistoupil na to, že pustí do přístavu námořníky, kteří se mohli vykázat „dobrým chováním“, to znamená ty, kdo nebyli během předcházejících dvou let ani jednou potrestáni. Město se mezitím octlo ve stavu obležení a odpoledne se měla konat bolševická demonstrace.

Při odchodu námořníků na vycházku došlo k dalšímu incidentu. Když velký parní člun z France, obsazený asi 40 muži, obeplouval svou bitevní loď, namočil lodivod, za hlasitých projevů celé posádky opírající se o zábradlí, francouzskou vlajku do vody a pak ji stočil takovým způsobem, že bylo vidět pouze rudý pruh. V docích uvítal námořníky nadšený dav.

Námořníci se pak promísili s demonstranty, kteří táhli po hlavní ulici města. Na náměstí Morskaja ploščaď, na němž bolševická vláda po revoluci vybudovala památník na počest francouzských námořníků, byl průvod zastaven. Po obvyklých výzvách zahájila rota řeckých vojáků palbu. Demonstranti se rozptýlili a chtěli se o kus dál přeskupit, přitom však narazili na rotu námořního výsadku, jež byla vyslána na břeh z bitevní lodi Jean Bart. Následovaly nové výzvy a nové salvy. Mezi celkem asi 15 oběťmi bylo 6 francouzských námořníků včetně jednoho, jenž později podlehl utrpěným zraněním.

Přibližně v 17:00 se námořníci vrátili z vycházky na své lodi a bylo na nich na první pohled patrné, že na ně zážitky, které si přinesli ze země udělaly dojem. Střelba do davu však vyvolala neklid v řadách dalších posádek včetně bitevních lodí Mirabeau, Justice a Verniaud, na nichž do té doby vládl poměrný klid. Někteří námořníci požadovali, aby byl potrestán podporučík, který velel vyloděné rotě. Další tvrdili, že zmíněný důstojník spáchal sebevraždu tím způsobem, že si před očima viceadmirála Ameta prohnal kuli hlavou. Tato legenda se poté houževnatě držela při životě a najdeme ji v řadě publikací, jež se zabývají vzpourami v Černém moři. Ve skutečnosti podporučík nadále sloužil ve válečném námořnictvu a zmizel teprve v roce 1928, když zahynul ve zříceném letadle.

Nejvíce zneklidňujících rozměrů dosáhla revoluční agitace na bitevní lodi Vergniaud. Námořníci, kteří byli zastřeleni ve městě, patřili k její posádce, a proto se v té době na jejím čelenu objevila rudá vlajka. Rozhořčení námořníků se soustředilo na Řeky. Na palubě bitevní lodi Justice debatovala skupina fanatiků o tom, že je třeba zahájit palbu na řeckou bitevní loď Kilkis, jež kotvila nedaleko od nich. Velitel však z preventivních důvodů nařídil, aby byly odevzdány všechny ruční zbraně a aby z děl byly odstraněny závěry.

Situace se začala zlepšovat za soumraku, když si námořníci začali uvědomovat vážnost svých činů. Amet se na žádost podřízených velitelů lodí rozhodl, že každé zašle oficiální oznámení, že eskadra odpluje z Černého moře asi za deset dnů. Tím vlastně vyhověl jednomu z hlavních požadavků podřízených, kteří byli doslova posedlí myšlenkou návratu domů do Francie.

Od té chvíle se začala prohlubovat propast mezi námořníky, kteří chtěli odplout, a nepočetnými, zato však fanaticky založenými skupinkami těch, kdo se obávali, že je očekává potrestání, a proto byli ochotni uchýlit se k těm nejzoufalejším gestům, nebo dokonce k dezerci. Nakonec se pro ni rozhodli dva námořníci z bitevní lodi Justice, kteří na ní vztyčili rudou vlajku. Uprchli krátce po poledni na důstojnické veslici a podařilo se jim dostat na zem, kde je pak už nebylo možno najít.

Delegáti se nepřetržitě snažili udržet hnutí v rozumných mezích. Působili na všech lodích, obvykle byli vybráni z řad námořníků s nejlepším chováním, snažili se hrát roli sovětů neboli rad a prakticky vystupovali jako pomocníci velitelů. Jejich přítomnost byla obvykle přijímána, ovšem pod jednou podmínkou, totiž že se jejich působnost omezí na informování velitelů o smýšlení mužstva a na uklidňování agitace. Ve skutečnosti však byly postoje delegátů naprosto nejednoznačné. Ve dne mezi sebou udržovali vzájemné spojení pomocí signálů nebo člunů. Na palubě vlastních lodí předstírali, že hrají uklidňující roli. Když však navštěvovali jiné lodě, upozorňovali na sebe plamennými revolučními projevy. Ve snaze o udržení vlastní autority se velitelé snažili tyto kontakty omezit, avšak vždy se jim to nedařilo.

Takový nezdar nejvýstižněji dokreslují události na bitevní lodi France, jež zůstala po celou dobu předvojem vzpoury a na níž nebylo ještě možné vyloučit násilné střetnutí mezi námořníky a nadřízenými. Když nebyli jejich delegáti vpuštěni na palubu bitevní lodi Jean Bart, mužstvo projevilo hlasitým pokřikem rozhořčení. Požadovali, aby byli seznámeni s rozkazy, které došly na můstek, a odmítli vyplout bez pevných záruk, že je v Toulonu nečeká potrestání.

Reklama

Poměry se navzdory několika izolovaným incidentům zlepšovaly rovněž 22. dubna. Delegáti se dokonce začínali vzdávat nároků na autoritu. Na palubě bitevní lodi Jean Bart byly dokonce strhány plakáty vyzývající námořníky, aby znovu zahájili své hnutí. V té době už byly vzpourou zasažena pouze bitevní loď France a Amet byl rozhodnut, že ji bez odkladu odešle buď do severní Afriky, anebo do Francie.

Večer vypukly vášnivé debaty o odplutí, konečné rozhodnutí však bylo přijato rychle. Vůdcové vzpoury nakonec podlehli hrozivému tlaku námořníků, kteří si naléhavě přáli jediné – návrat domů. Poté, co se jim dostalo slibu, že budou potrestáni pouze v omezeném rozsahu, námořníci bitevní lodi France dovolili, aby loď v ranních hodinách 23. dubna odplula a byla eskortována dělovým člunem Scarpe. Ostatní lodě eskadry včetně bitevní lodi Jean Bart zůstaly na místě.

Po zastávce v Istanbulu pokračovala plavba bitevní lodi France normálně a nikdo nevěděl, jaký je její konečný cíl. V průběhu plavby „převládá nejistý pocit. Námořníci se chovali vůči důstojníkům uctivě a vůči poddůstojníkům přezíravě“. Když loď 26. dubna zakotvila v Bizertě, nedošlo k žádné reakci. Právě toho dne byla dokončena evakuace Sevastopolu. Britové zničili námořní instalace i lodě, které zůstaly v přístavu. Ametovi se předtím, než doplul do Istanbulu, podařilo podepsat námořní dohodu s městským sovětem, moskevská vláda ji však poté neuznala.

Spojenecká intervence v Rusku tedy skončila vyklizením hlavní černomořské námořní základny ve ztěžklém ovzduší, jež se vyznačovalo řadou brutálních a nečekaných vzpour. K politickému neúspěchu se přidružilo rovněž nesmírné ponížení způsobené zhroucením kázně v řadách podřízených.

Krize v oblasti Černého moře trvala pouhé čtyři dny a vážných rozměrů nabyla výhradně na bitevní lidi France. Navzdory vztyčení rudé vlajky, zpěvu Internacionály, volbám delegátů a projevům neúcty vůči důstojníkům se vůbec neprojevily sebemenší náznaky nenávisti mezi důstojníky a posádkou, jež byla typická pro ruské vzpoury v letech 1905 nebo 1917. Celkem vzato si námořníci zachovali úctu vůči nadřízeným, obzvláště těm nejníže postaveným. Celá záležitost nebyla ničím víc než jedním velkým odmítnutím poslušnosti a takto skončila, jakmile byl ohlášen návrat do Francie.

Zmíněné vzpoury však přesto byly projevem vážného neklidu v celé eskadře. Během zastávky v Istanbulu si všichni důstojníci, kteří navenek zachovávali klid, všimli, že návrat k normální situaci je nesmírně křehký a že pod vnějším zdáním přetrvává značný neklid. Viceadmirál Amet proto znemožnil příjezd bitevního křižníku Waldeck-Rousseau do Istanbulu. Tato loď se stala obětí vzpoury v Oděse a velitel eskadry se obával, že by její připlutí mohlo vyvolat „katastrofu“.

Ještě více zneklidňujícím aspektem této krátké a dramatické krize je to, že k ní došlo v loďstvu „vítězů“. Vzpouru nezažila, jak by se dalo logicky očekávat, pouze poražená země. Vyšetřování snažící se objasnit, co se vlastně stalo, se nejprve zaměřilo na materiální podmínky, jež vedly k tomu, že námořníci nakonec začali mít všeho dost. Všechno poukazovalo na to, že posádky strávily zimu roku 1919 v nesmírně náročných podmínkách. Námořníci museli podobně jako jejich předchůdci v krymské válce přežít krutou zimu. V průběhu jejích dlouhých měsíců trpěli v pohodlí na lodích nezvykle intenzivním chladem. Podmínky ještě více zhoršovaly nedostatek teplé výstroje, opožděné rozkazy a vleklost některých operací. Vinou nedostatku místních zdrojů mužstvo rovněž trpělo příšerně jednotvárným stravováním. Proviant byl často velmi nekvalitní a někdy jej nebylo dostatečné množství. Dalším zdrojem nespokojenosti se stalo rovněž nepravidelné doručování pošty.

Nedostatečně zabezpečené týlové zajištění rovněž vedlo k častým stížnostem námořníků na to, že jsou určováni k vykonávání nudných, nekvalifikovaných prací. V důsledku dezorganizace ruských přístavů a nekonečných stávek dokařů byly posádky francouzských lodí nuceny ve dne v noci nakládat a vykládat zásoby. Jak konstatoval Amet, námořníci zažili ponižující pocit, že jsou využívání jako přístavní nakladači na stejné úrovni jako bulharští zajatci, a „nakonec sami nabyli odpovídající mentalitu“.

Tyto podmínky však samy o sobě nevysvětlují, proč došlo 19. dubna k výbuchu. V té době už přece byl zimní chlad pouhou vzdálenou vzpomínkou – příznivé podmínky se mezitím vrátily. Po opětném navázání spojení s Francií však byly nejnaléhavější nedostatky týkající se obuvi a oblečení odstraněny. Strava se rovněž zlepšila a v důsledku obnovy provozu na trati Paříž - Istanbul bylo obnoveno i pravidelné doručování pošty.

Stejně nápadné je, že vzpoury postihly v první řadě právě těžké lodě. Lehčí plavidla, jež byla udržována v neustálém nasazení, jich naopak zůstala ušetřena. Dělové čluny a torpédovky byly celou zimu často nasazovány v krajně drsných podmínkách na plavby podél pobřeží Černého a Azovského moře až do krajního vypětí sil. Tyto lodě se často zúčastňovaly operací proti bolševikům s nadšením, jež přinášelo potěšení jejich velitelům.

Kromě materiální podmínky na uvedeném bojišti pouze zhoršovaly morálku bitevního loďstva. Nesmíme přitom ztrácet ze zřetele, že první světová válka přinesla velkým lodím hluboké rozčarování. K netrpělivě očekávanému rozhodujícímu střetnutí bitevních loďstev nedošlo a v průběhu čtyř předcházejících let zůstávaly bitevní lodě v důsledku pasivity nepřítele a nebezpečí ze strany ponorek v nečinnosti v Bizertě a na Korfu nebo Mudrosu, kde je chránily přístavní hráze a zátarasy z ocelových sítí.

Námořníci až do konce roku 1918 snášeli tuto vynucenou nečinnost se stoickým klidem a příměří přivítali s nepředstíraným výbuchem nadšení jak nadřízení, tak posádky. Po krátké triumfální návštěvě v Istanbulu splynul v hlavách mnoho z nich konec války s návratem do Francie a s demobilizací. Jak mnohokrát postřehl Amet, za takových podmínek vedly vplutí do Černého moře a spoluúčast na neuspokojivé operaci bez přesně vymezeného trvání ke strašnému rozčarování hraničícímu s ohrožením duševní rovnováhy dokonce i u některých důstojníků.

Nasazení v oblasti Černého moře pouze potvrdilo nepoužitelnost těžkých lodí a ještě více prohloubilo pocit zklamání. Je nutno připomenout, že bitevní lodě sloužily od roku 1916 jako rezervoár záloh pro 2. loďstvo eskortních lodí a letounů, které sehrávaly rozhodující roli v boji proti ponorkám. Tento nepřetržitý odliv lidských zdrojů vedl nejen ke kvantitativnímu, ale i kvalitativnímu úpadku v řadách důstojníků i mužstva. Nedostatek dosahoval průměrně 30, ale v některých odbornostech až 60 procent. Například v dubnu roku 1919 chybělo z tabulkového početního stavu 1200 mužů posádky na bitevní lodi France celých 350 námořníků.

Celou zimu nebyly navzdory neustálým žádostem o doplnění početního stavu mužstva tyto nedostatky vůbec doplněny čerstvými silami z Francie. Tím se Amet dostal do nepříjemného postavení a zároveň se zhoršila nespokojenost, jež se brzy stala všeobecnou. Velitel eskadry zjistil, že není s to povolovat oprávněné vycházky na zem, aniž ohrozí stav už tak morálně rozložené eskadry. Z téhož důvodu nemohl vyhovět ani přáním námořníků, kteří žádali o demobilizování.

Jak vidíme, prohlubující se rozčarování, jež se na konci zimy roku 1919 zmocnilo 2. eskadry, tedy mělo řadu důvodů. Nekončící pobyt v oblasti Černého moře, dezorganizace jednotky, pochyby o použitelnosti těžkých lodí a nesprávné kalkulace týkající se spojenecké intervence. Tím vším si lez vysvětlit, proč se v námořnících začala projevovat – řečeno Ametovými slovy – „nerozumná, nezdravá touha“ po návratu do Francie a po ukončení tažení, které nemělo přesně stanovené cíle a kromě toho bylo očividně prohráno.

Vliv, jaký měla bolševická propaganda na lodě vyslané do Černého moře, lze těžko posoudit. Velitel bitevní lodi Justice vzpomínal na rozhovor, jejž vedl s posádkou o rudé vlajce, která byla vztyčena na stěžeň 20. dubna v odpoledních hodinách. „Tak mám tedy bolševickou posádku!“ vykřikl. „Ne, to ne,“ odpověděli mu námořníci, „nejsme bolševici, ale chceme se vrátit do Francie!“ Velitel skončil následujícím konstatováním: „v jedné věci jsou neoblomní – válka pro ně skončila, nebojujeme s Ruskem, chceme se vrátit do Francie.

Při vyslýchání námořníků z bitevní lodi France dospěl korvetní kapitán de Carné k témuž závěru:

Když jsem začal s výslechy, všichni obvinění, než jsem stačil položit první otázku, začali křičet: „Bylo to kvůli straně a kázni.“ Bylo patrné, že se to předem dobře naučili zpaměti. Těm, kteří mi připadali inteligentní, jsem říkal: „Uvidíme, snažte si dobře vzpomenout, na něco důležitého zapomínáte.“ A oni vzápětí, jako by se zastyděli za svůj postoj, stereotypně odpovídali: „je to pravda! Šlo rovněž o válku s Ruskem.“ Poté to bylo jediné téma, o němž se hovořilo tak seriozním způsobem.

Ve skutečnosti existovala zřetelná souvislost mezi intervencí v Rusku a uvedenými vzpourami. Námořníci, a dokonce i důstojníci si během zimy vypěstovali jen naoko zastírané pohrdání vůči ruským dobrovolníkům (bělogvardějcům), jejichž aroganci se vyrovnala pouze jejich vojenská neschopnost. A jak postřehl korvetní kapitán de Carné, rovněž litovali obyvatele sužované nezaměstnaností a bídou. Jak napsal, hovořili námořníci během výslechů o Rusech „s přesvědčivostí, jež dělala dojem“. Námořníci byli dojati „těmi Rusy, těmi statečnými lidmi, kteří probouzeli velký soucit“.

K tomto duševnímu rozpoložení rovněž přispěla bolševická propaganda. V řadách unavených námořníků, kterým se stýskalo po domově a kteří byli přesvědčení, že se účastní nespravedlivého boje, nacházela plodnou půdu. Důstojníci si povšimli radikální změny chování u námořníků na vycházce, kteří se začínali ztrácet v ulicích města, jakmile se octli na dlážděních přístaviště. Lidé je zvali na skleničku a ženy se jim nabízely zadarmo. Někteří námořníci se zúčastňovali politických mítinků, na nichž byli nadšeně vítáni a oslavováni. Všude byly kromě toho rozdávány letáky.

Ty prozrazují obratnost bolševických propagandistů. Ti se především snažili svést námořníky na cestu politického a sociálního rozvracení společnosti, pokoušeli se je přimět, aby sehráli roli předvoje revoluce, jak se to stalo v letech 1917–1918 v Rusku a v Německu. Jak postřehl zpravodajský důstojník 2. eskadry, bolševičtí propagandisté rychle přišli na to, co je slabinou francouzských námořníků, totiž defenzivní duch, jenž se jich zmocnil v průběhu války.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více