Spáry amerického orla IV

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 27.039

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Na přelomu 19. a 20. století připomínaly USA ospale spokojeného hroznýše, který tráví kořist. Úspěch US Navy ve španělsko-americké válce otevřel měšce Kongresu a T. Roosevelt neměl problémy získávat prostředky na stavbu nových těžkých jednotek loďstva. Najednou jako by všichni chápali význam oceánské floty ve smyslu Mahanovy doktríny - bylo evidentní, že nové americké zámořské ekonomické zájmy dané kontrolou Filipín, Kuby a Portorika britské loďstvo krýt nehodlá, přestože de facto stále zajišťovalo bezpečnost USA.

Reklama

Geopolitická rovnováha se změnila i jinde. Vilémovské Německo se stalo ekonomickým gigantem, začalo ohrožovat britskou hegemonii, což vedlo k zemětřesení ve stoleté evropské mocenské hře založené na principu rovnováhy. Odvěcí rivalové Británie a Francie uzavřely v roce 1904 Srdečnou dohodu, k níž se v roce 1907, světě div se, připojilo carské Rusko, proti němuž více než půl století Británie vedla diplomatickou válku a podporovala jeho soupeře. Nedosti na tom, již v roce 1902 přerušila Británie svoji splendid isolation a uzavřela spojeneckou smlouvu s Japonskem, aby mohla z Pacifiku stáhnout své námořní síly a hrozit jimi Německu v Evropě.

Loďstvo

Při této výměně stráží nemohlo nevzniknout mocenské vakuum, do něhož vnikaly USA svými námořními silami. Dopomohla k tomu i výměna na prezidentském křesle. Dne 6. září 1901 byl prezident McKinley zastřelen atentátníkem a na jeho místo z funkce viceprezidenta postoupil Theodore Roosevelt, který začal okamžitě a energicky zajišťovat americké strategické zájmy. Po tajné dohodě s kolumbijskými povstalci vyprovokovaly USA na podzim 1903 vznik samostatného státu Panama a 18. listopadu téhož roku podepsaly s odtrženou provincií Kolumbie smlouvu, která jim za 10 milionů dolarů a roční pronájem 250 tisíc dávala trvalé právo na rozšířenou zónu rozestavěného Panamského průplavu (dokončen v americké režii 15. 8. 1914).

Aby demonstroval novou námořní sílu USA, vyslal Roosevelt v prosinci 1907 na cestu kolem světa tzv. „Bílou flotu“. Bíle natřené americké válečné lodě byly slavně vítány ve všech světových přístavech, i v japonských, přestože proti Japonsku byla tato demonstrace síly namířena především. Lodě se vrátily v únoru 1909, aby udělaly úspěšnou tečku za druhým Rooseveltovým prezidentským obdobím.

Za Rooseveltovy éry se také na rýsovacích prknech amerických lodních konstruktérů zrodil revoluční typ válečného plavidla - bitevní lodi se všemi děly velkými. Kvůli administrativnímu zdržení a pomalému uvolňování finančních prostředků byl na vodu dříve spuštěn britský „Dreadnought“ (1906), který pak celé třídě nových vládců oceánů dal jméno. Americký dreadnought „Michigan“ dosedl na vodu až v roce 1908, ale pak každý rok následovala dvojice větších a silnějších lodí. Existence dreadnoughtů eliminovala námořní hegemonii Velké Británie a tím, že rozdala nové karty, otevřela Německu cestu k námořnímu zbrojení a zprostředkovaně k 1. světové válce.

Pozemní síly

Ačkoli Prusko mělo Válečnou akademii, jež cvičila důstojníky pro štábní práci a suplovala roli generálního štábu, již v roce 1810 a ostatní evropské mocnosti si podobné organizace pořídily v průběhu 19. století, nedisponovala americká armáda ani v roce 1899 vyšší jednotkou než pluk a pro řízení nadřazených jednotek neexistovala žádná struktura. Teprve s novým letopočtem ministr obrany Elihu Root transformoval funkci velícího generála do funkce náčelníka štábu a přesvědčil Kongres, aby zřídil generální štáb a akademii pro vyšší vzdělávání štábních důstojníků.

V roce 1911 čítaly pozemní síly USA pouhých 32 000 mužů se zálohou 117 000 příslušníků Národních gard. Teprve poté, co v Evropě vypukla válka, odsouhlasil Kongres zvýšení počtu pravidelných jednotek na 235 000 mužů.

Reklama

V roce 1903 dostal americký pěšák konečně moderní pušku - opakovačku Springfield, avšak křehký železný bodák byl až v roce 1905 nahrazen ocelovým nožem o délce 40 cm. Na základě bojů na Filipínách byl také nemotorný revolver .38 nahrazen automatickou pistolí Colt .45, zařazenou do výzbroje až v roce 1911. Po ručním Gatlingově kulometu, který se osvědčil v indiánských válkách, dostávala, avšak spíše symbolicky, US Army moderní automatické kulomety, zkonstruované na základě patentů Američanů Hirama Maxima, Johna Browninga a Isaaca Lewise. Především lehký vzduchem chlazený kulomet Lewis s typickým talířovým zásobníkem se pak stal rozpoznávacím znakem amerických pěších jednotek ve Francii za 1. světové války. V letech 1898 - 1915 vydával Kongres ročně za nákup kulometů 150 000 USD, což stačilo na 4! kusy pro každý pluk a suma 12 milionů USD, uvolněná v roce 1916, byla celý rok blokována, než komise ministerstva války vybrala vhodný typ, jímž se stal již zmíněný Lewis.

Wilsonismus

Obchodní zájmy v nově vytvořených sférách vlivu, jakými byly Filipíny, Havaj, Portoriko, Kuba a koncese v Číně, nutily americkou politickou reprezentaci počátkem 20. století, aby postupovala na západ a jih. Nepřestávalo ale platit „evropské tabu“ - nikdo neuvažoval, že nějaké zájmy by mohly přinutit USA, aby se zapletly do nečistých evropských mocenských čachrů. Nebyl toho schopen ani Theodore Roosevelt, který ze všech amerických prezidentů (spolu s Nixonem) měl nejblíže k pragmatickému chápání evropského zahraničně politického myšlení vycházejícího z principu mocenské rovnováhy a tzv. „státních zájmů“, jež uvedl do politiky kardinál Richelieu a kde nebylo místo na žádné etické a morální principy. Kupříkladu, když Německo vyzvalo v roce 1906 USA, aby se zúčastnily konference v Algecirasu, jež měla rozhodnout o budoucnosti Maroka, kde se křížily španělské, německé a francouzské zájmy (a Amerika mohla urvat svůj díl), Roosevelt couvl a jednání se zúčastnil bezvýznamný americký konzul v Maroku.

Americký lid v té době nebyl ochoten jít mocenskou cestou a je ironií osudu, že vedoucí úlohu, kterou pro USA Roosevelt předpokládal, si Amerika vydobyla pod prezidentem, jímž Roosevelt opovrhoval a na základě principů, které odsuzoval, neboť roku 1912 zaujal tento úřad vysokoškolský profesor Wilson.

Nový prezident pak definoval teze, které se staly základem americké globální křížové výpravy. Skvěle vykličkoval z politického odkazu zakladatelů USA - že Amerika se musí vyvarovat zahraničních závazků - když vyhlásil, že George Washington měl sice na mysli, že Amerika se nesmí zaplést do cílů jiných států, ale to neznamená, že by Amerika měla být lhostejná k čemukoli, co se týká celého lidstva. A jelikož podle Wilsona neexistoval žádný podstatný rozdíl mezi svobodou Ameriky a svobodou světa, Wilson pomocí akademické scholastiky vyvodil z varování „otců zakladatelů“ právo na globální intervenci!

Jinak řečeno, Wilson ztotožnil americké hodnoty s hodnotami univerzálními a jak uvádí H. Kissinger v knize „Umění diplomacie“, dokázal alespoň na čas překonat napětí v americkém myšlení mezi Amerikou bezpečnou a Amerikou neposkvrněnou. Amerika tedy mohla vstoupit do 1. světové války jedině jménem všech národů, nikoli kvůli svým vlastním mocenským zájmům, nýbrž v roli bojovníka za univerzální svobody. Takové pojetí nejen překonalo vrozený izolacionismus, ale ještě lahodilo ješitnosti amerického veřejného mínění a všemocným médiím.

Je pak paradoxem, že takové pojetí nutně vede k totální válce. V takto eticky pojednaném konfliktu již nejsou možné plichty, v nichž se tak libovala pragmatická Evropa, která vycházela z premisy, že každý stát má stejně čisté či špinavé zájmy, o jejichž uplatnění rozhoduje pouze vojenská síla. Zde vždy zůstala cestička ke kompromisu, ve Wilsonově pojetí avšak nikoli.

O to více Wilsonovo pojetí, jež se stalo osou americké strategie pro celé 20. století a řídí se jím i Bush v současné irácké krizi, připadá Evropanům pokrytecké - jenom jako důmyslný plášť, do něhož se halí skutečné mocenské zájmy, které nejsou o nic morálnější či čistší než ty evropské. Navíc v praktické politice vede americké pojetí k nevypočitatelnosti. Evropští politici, kteří se řídili méně vznešenými zásadami, vždy vyčítali USA, že s národními zájmy lze kalkulovat, kdežto s americkým altruismem nikoli. Wilson považoval americký altruismus za danou věc, za důkaz Boží přízně, a z tvrzení, že americké cíle odrážejí záměr Prozřetelnosti, vyplývala pro Ameriku globální role, o níž T. Roosevelt ani nesnil. Ten předpokládal, že USA se stanou jednou z mnoha mocností - sice nejsilnější, ale stále členkou velmocenského klubu. Avšak Wilson mocenskou rovnováhou opovrhoval a posunul USA do nadřazené role světového misionáře, který nemá právo, aby si své hodnoty ponechával pro sebe.

Wilsonova doktrína pak říká, že bezpečnost Ameriky je neoddělitelná od bezpečnosti celého zbytku lidstva. Což je doktrína, jíž se beze zbytku řídí i dnešní Bushova administrativa, jejíž jednání proto připadá francouzsko-německému bloku avanturisticky nevypočitatelné.

Nelze opomenout, že se vznešenými Wilsonovými ideály se kryl i mocenský kalkul. USA vstoupily do 1. světové války až v okamžiku, kdy hrozilo, že se zhroutí britská nadvláda nad mořskými komunikacemi (připomínám Mahana) a tím se obnaží mořské hranice USA! Ponorková válka hrozila britskou porážkou, po níž by Royal Navy již nemohla garantovat bezpečnost Ameriky, jak činila po celé 19. století, a USA nemohly riskovat, že po německém vítězství se po Atlantiku začne prohánět Vilémova Hochseeflotte a Němci, na rozdíl od Britů, nedodrží gentlemanskou dohodu o nepronikání na americký kontinent. Jevovou stránkou tohoto mocenského vývoje, který 6. dubna 1917 vedl ke vstupu USA do 1. světové války na straně Dohody, pak bylo vyhlášení neomezené ponorkové války ze strany Němců v lednu 1917 a z téže doby pocházející informace o německé snaze vehnat do války proti USA Mexiko, jemuž byla slíbena finanční pomoc a v případě vítězství navrácení Texasu, Nového Mexika a Arizony. Pacifistické veřejné mínění se pak dalo přesvědčit potopením parníku „Lusitania“, takže USA mohly v podobě světlonoše svobody vstoupit do války v situaci, kdy Dohoda po stránce lidských rezerv mlela z posledního.

1. světová válka

Do bojů se mohla okamžitě zapojit US Navy. Ministr námořnictva Sims se přičinil o zavedení konvojového systému, přičemž do eskort zařadil i bitevní lodě. Část amerického bitevního loďstva také vytvořila 6. eskadru bitevních lodí Grand Fleet Royal Navy.

Reklama

Horší to bylo s pozemními silami. Na vytvoření expedičního sboru, který měl být vysazen ve Francii, odhlasoval Kongres sumu 7 miliard USD. Wilson jmenoval velitelem generála Pershinga, který se osvědčil za mexické války a pod jehož velením mělo být vysláno do zámoří 30 divizí o počtu 1 372 000 mužů. Během války se pak americká armáda rozrostla na 3 685 458 mužů v 63 divizích, z nichž 43 bojovalo ve Francii (v listopadu 1918 dokonce 52 ).

Jelikož americký vojenský průmysl neexistoval, pocházela drtivá většina výzbroje z Francie a Británie. Z 2 250 děl, která Američané v zámoří používali, jenom 100 bylo vyrobeno v USA. Ačkoli Amerika byla zemí, kde vzlétli bratři Wrightové, museli američtí piloti létat na francouzských stíhačkách Spad a Nieuport a s bombardéry Breguet XIV. Horečně byly kupovány licence - na britský bombardovací letoun D.H.9, na francouzský 75mm kanon Schneider 1897 a 155m kanon GPF, na britskou osmipalcovou houfnici Vickers a další těžké zbraně. Ač je to dnes k nevíře, americký průmysl byl schopen vyzbrojit armádu jenom lehkými zbraněmi, potravinami a základní výstrojí jednotlivce.

Ke zděšení spojeneckých velitelů a přímo politiků generál Pershing, jehož první vojáci přistáli ve Francii 27. července 1917, měl pro evropské chápání vedení války nepředstavitelně široké pravomoci. Kupříkladu rozhodoval bez jakýchkoli konzultací s Wilsonem, kdy a kde budou americké jednotky nasazeny. Zde se znovu demonstrovala a vlastně vykrystalizovala americká umanost oddělení války od politiky. Pershing tak nejenže velel americkému expedičnímu sboru, ale de facto vytvářel americkou válečnou a zahraniční politiku, tedy o své újmě dělal to, co o čtvrt století přivádělo k zuřivosti Churchilla v případě Eisenhowera, který měl tytéž bezbřehé pravomoci od F. D. Roosevelta.

Pershing si umanul, že americký sbor smí být nasazen jenom jako celek, což bylo sice logické, ale za situace, kdy hrozilo prolomení fronty, přičemž statisíce amerických vojáků cvičilo v táborech při čekání na poslední divize, velice nerozumné. Po urputných hádkách a poté, co Dohoda na západní frontě konečně vytvořila jednotné velení, musel Pershing nakonec souhlasit a nasadit 26. divizi v klidném sektoru u řeky Lys. Zde se 20. dubna 1918 Američané poprvé stali objektem německého útoku a ztratili na jeden den vesnici Seicheprey. Znovudobytí je stálo 634 padlých a 135 zajatců, Němci ztratili toliko 160 mužů.

Americké lidské rezervy a potraviny pak během půlroku přiměly vyčerpané a vyhladovělé Německo a jeho spojence ke kapitulaci. Ač s plamenným mečem, americké ozbrojené síly poprvé v dějinách Evropy (a světa) sehrály roli anděla míru. Za čtvrt století se to mělo opakovat.

Sen o kolektivní bezpečnosti

Za wilsonovsky vznešeně definovanými zájmy USA se i dnes dají někde v koutku najít obchodní a ekonomické zájmy. Nicméně je třeba také připustit, že uplatnění těchto zájmů, respektive amerických hodnot, jako je demokracie, právní stát s právem na majetek a volný obchod, přináší obecně prosperitu i všem ostatním. Takto budované impérium je impériem obchodním - bez přímé okupace.

Nicméně altruistický profesor Wilson takto neuvažoval a ani uvažovat nemohl. Neboť příčinu války neviděl v ohrožení amerických mocenských zájmů, jak by ji viděl T. Roosevelt, ale stejnou mírou jak ve „zlé“ vůli vilémovského Německa, tak v evropském systému mocenské rovnováhy. Pod označením „organizovaného soupeření“ napadl předválečný mezinárodní pořádek a navrhl, aby byl nahrazen „společenstvím moci“, čemuž se později začalo říkat „kolektivní bezpečnost“.

Pro vysvětlení ošidnosti tohoto pojetí, jímž se dodnes zapřísahají pacifisté, levicoví intelektuálové, odpůrci NATO a všichni ti, kteří se ohánějí OSN, budu znovu citovat H. Kissingera:

Wilson byl přesvědčen, že všechny národy světa mají stejný zájem na udržení míru, a že se tedy spojí k potrestání těch, kdo by jej chtěli porušit... navrhl, aby byl mezinárodní pořádek bráněn mravním konsensem mírumilovných národů...Wilson zdůrazňoval, že kdyby byla veřejnost přiměřeně informována, k válce by nedošlo. Ignoroval vášnivé demonstrace radosti a úlevy, s nimiž byl UVÍTÁN POČÁTEK VÁLKY VE VŠECH hlavních městech včetně demokratické Velké Británie a Francie... Podle základní premisy kolektivní bezpečnosti všechny státy pohlížejí na každé ohrožení bezpečnosti stejným způsobem a jsou ochotny mu klást odpor za cenu týchž rizik. NIC TAKOVÉHO SE NIKDY NESTALO ANI V MINULOSTI, ANI ZA CELOU HISTORII Společnosti národů a OSN. Takový konsensus je možný pouze v případě skutečně velké hrozby... jak tomu bylo v případě obou světových válek a v regionálním měřítku v období studené války (zvýraznění kapitálkami od autora).

USA po válce do Společnosti národů, přestože vznikla z iniciativy jejich prezidenta, nikdy nevstoupily. Nikoli proto, že by Kongres, který neschválil ratifikaci, pochyboval o principech kolektivní bezpečnosti, nýbrž kvůli omezení suverenity, jež podle názoru kongresmanů ze stanov vyplývalo. Demonstrovali tak neujasněnost, v níž se měla Amerika potácet příštích 20 let, tu neujasněnost způsobenou Wilsonovým směšováním moci a morálních zásad.

Ačkoli Společnost národů - toto dítko Wilsonovy kolektivní bezpečnosti - žalostně selhala tváří v tvář bolševismu a fašismu, ačkoli po skončení studené války stejně žalostně a opakovaně selhává OSN, nepřestávají se lidé útěšné mantry kolektivní bezpečnosti dovolávat s vytrvalostí hodnou lepší a hlavně spolehlivější věci.

Psáno v Praze 25. 2. 2003.
Zdroje:
H. Kissinger, „Umění diplomacie“
M. Matloff, „Dějiny americké armády“
G. B. Tindall, D. E. Shi, „Dějiny USA“
G. Forty, „Pozemní války, encyklopedie konfliktů 20. století“
Dolínek, Francev, Šach, „Zbraně 1. a 2. světové války“
K. Schreier Jr., „Standard Guide to US World War II Tanks and Artillery“

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více