Vítěz od Cušimy II

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 29.640

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Válka elektrizovala celý svět, do Mandžuska se sjeli dopisovatelé jak z Evropy, tak z Ameriky, a Togóovi, jež své lodi stáhl, záhy vyvstal vážný sok v prestiži, když car pověřil velením portarthurského loďstva admirála Makarova. Leč ani admirálu Makarovovi (mimochodem konstruktéru ledoborce „Jermak) se nepodařilo za celé jaro prolomit japonskou blokádu, a Japoncům zase ruské loďstvo zničit. Obě strany hledaly východisko z patové situace. Togó lákal Rusy ven výpady svých lehkých sil a Makarov si uvědomil, že dřepěním v základně válku nevyhraje. Činorodý Togó zaminoval přístupy k Port Arthuru a chtěl v dalším výpadu vylákané Rusy do minových přehrad zavést. Tento plán s notnou dávkou štěstí pak vyšel. Dne 13. dubna 1904 bylo minování dokončeno, Togó na můstku své vlajkové lodi Mikasa (spuštěná na vodu v anglické loděnici Vickers, Sons & Maxim roku 1900, délka 121,9 m, šířka 23,4 m, výtlak 15 362 t, děla 4 x 305, 14 x 152, 20 x 76 mm, pancéřování boků 229 mm, věže 335 mm, výkon 14 700 k, rychlost 18 uzlů) zformoval zbytek eskadry do útoku a Makarov vyplul, aby ho odrazil. Když seznal, že Japonci mají početní převahu, obrátil zpět tak nešťastně, že svoji vlajkovou bitevní loď Petropavlovsk zavedl do minového pole. Loď vyletěla do povětří a Makarov zahynul. Bojový potenciál ruské eskadry snížilo ještě vážné poškození Pobedy a to, spolu se smrtí Makarova, vytlouklo z Rusů jakoukoli aktivitu. Admirál Vitgeft se sice ještě pokusil se zbytky ruského loďstva uniknout do Vladivostoku, ale v okamžiku, kdy se Togóovým lodím vymkl, byl zabit ojedinělým japonským zásahem a ruské bezradné loďstvo se vrátilo zpět do Port Arthuru. Jenom Cesarevič unikl a nechal se internovat Němci v Cingtao. Poté se Rusové v Port Arthuru jenom bránili až do hořkého konce, než kapitulovali před japonskými obléhacími pozemními silami.

Bitva u Cušimy

Reklama

Dne 30. prosince 1904 se admirál Togó vrátil do Japonska, aby nechal opravit poškozené lodě. Císař mu udělil audienci a pouze třídenní dovolenou, neboť každý Japonec věděl, že car posílá k japonským břehům mohutné loďstvo z Baltu pod označením „Druhá tichomořská eskadra“a velením admirála Rožestvenského. Již sama plavba uhlím vytápěných lodí kolem poloviny světa vydala na epopej.

Na kvalitu tohoto loďstva jsou sice názory stejné - byla mizerná, když spolu s novými, ale nevyzkoušenými bitevními loděmi třídy Borodino (loděnice v Petrohradě, rok spuštění 1901, délka 121 m, šířka 23,0 m, výtlak 13 516 t, 4 x 305, 12 x 152, 20 x 75 mm děl, pancéřování boků 190, věže 254 mm, výkon 16 400 k, rychlost 18 uzlů) vypluly i zastaralé obrněnce pobřežní obrany a prostě vše, co se udrželo na hladině - nicméně příčiny tohoto stavu a následné porážky se liší. Oficiální sovětská historiografie sváděla katastrofu na neschopnost důstojníků, především na neschopnost admirála Rožestvenského (v jiných pramenech Rožděstvenského), který nevypracoval žádný sofistikovaný plán bitvy, sestavil své modernější bitevní lodi do jediné linie (I. divize pod vlastním velením a II. divize admirála Felkerzama) i se starými a pomalými pobřežními obrněnci (III. divize admirála Něbogatova) a vydal toliko generální rozkaz „všichni za mnou“. Takto je traktována bitva i ve dvousvazkovém díle sovětského autora Novikova-Priboje (nemohl jsem ji najít a snad se ten autor tak opravdu jmenuje) „Cušima“. Staví do ostrého protikladu hrdinství prostých námořníků a prohnilost neschopných carských důstojníků. Nicméně právě tato kniha demonstruje schizofrennost posádek, zmanipulovaných socialistickými agitátory, které si sice přály pád samoděržaví, ale nemohly přenést přes srdce potupu carského Ruska, jež s pádem tohoto režimu byla nutně spojena. Takže faktem je, že posádky byly naprosto demoralizovány a až do okamžiku, kdy padly první výstřely, nevěřily ve smysl celé plavby. A i když se nakonec přece jen bily, nedůvěra k důstojníkům, které prakticky nenáviděly, jim zůstala (na lodích, které kapitulovaly, musely japonské kořistní oddíly bránit lodní důstojníky před vlastními posádkami). To pochopitelně Rožestvenskij věděl a pak jeho primitivní rozkaz a plán bitvy má náhle opodstatnění. Co jiného, proboha, mohl s takto nespolehlivými posádkami dělat, než vydat ten nejjednodušší rozkaz - plujte všichni v jedné řadě za mnou?!

Tohle Togó nemohl předpokládat a bitvu, na níž závisel osud japonského císařství, plánoval mnoho mučivých hodin. Musel se vyrovnávat i s pocitem křivdy, když generál Nogi, velící pozemním jednotkám v Mandžusku, přičítal veškeré úspěchy sobě, aniž by bral v potaz, že bez vybojování nadvlády na moři by se jeho vojsko v Mandžusku ani neudrželo. Zde se zrodila pozdější rivality mezi japonskými námořními a pozemními silami.

Při rozboru protivníkových možností dospěl Togó k závěru, že cílem Druhé tichomořské eskadry bude Vladivostok a že, aby se do něho dostala, zvolí k proplutí Korejský průliv, v jehož středu leží ostrov Cušima. O pohybu ruské eskadry se dovídal se 24hodinovým zpožděním. Dne 14. dubna 1905 japonští agenti oznámili, že Rusové kotví v zátoce Camranh na indočínském pobřeží a že cvičí. Dne 12. května se Togó dověděl, že k Rožestvenskému se připojila 4. eskadra admirála Něbogatova. Za pět dnů pak přišla depeše, že Rusové vypluli k severu. Rozhodný okamžik byl tady.

Dne 26. května Togó svoje lodě zakotvil u Masanu. Disponoval čtyřmi bitevními loděmi (Mikasa, Šikišima, Fudži,Asahi) se standardní výzbrojí 4 těžkých děl 305 mm, postavenými v Británii v rozmezí let 1896 až 1900, a dvěma novými pancéřovými křižníky Nišin a Kasuga, které těsně před válkou koupilo Japonsko od Argentiny. Postavila je v roce 1902 italská loděnice Ansaldo, měly délku 109 m, šířku 19 m, výtlak 7 700 t, děla 4 x 203, 14 x 152 a 10 x 76 mm, výkon strojů 13 500 k a znamenitou rychlost 20 uzlů. Těchto šest lodí tvořilo I. divizi pod velením samotného Togóa, dalších 6 pancéřových křižníků, pocházejících z Británie (Asama, Tokiwa, Idzumo, Iwate), a Německa (Jakumo, loděnice Vulcan ve Štětíně) a Francie (Adzuma, loděnice St. Nazaire), pod velením admirála Kamimury vytvářelo II. divizi. Tyto hlavní bojové síly doplňovaly III. IV. a V. divize křižníků a velké množství torpédovek.

Rusové nakonec zformovali bitevní linii do tří divizí. I. divizi tvořily moderní bitevní lodi Suvorov, Alexandr III., Borodino, Orel, II. divizi obrněnce Osljabja, Sisoj Velikij, Navarin, Nachimov a III. divizi zastaralé obrněnce Nikolaj I., Apraksin, Seňavin, Ušakov s děly ještě na černý prach. K pomalé III. divizi byly ještě přiřazeny křižníky Oleg, Aurora, Dmitrij Donskoj a taktéž bojová síla dalších ruských křižníků byla znehodnocena, když byly přiděleny k ochraně trénu, neboť Rožestvenskij s sebou táhl množství nákladních a pomocných plavidel.

Celkem měli Rusové 42 těžkých děl ráže 305 až 203 mm proti 60 japonským dělům těchže ráží a 83 děl ráže 152 až 120 mm proti 150 dělům japonským obdobných ráží. Co ale rozhodlo, byla rychlost střelby - hmotnost vystřeleného kovu za minutu činila u Japonců 22 tun oproti 8 tunám u Rusů - a hlavně brizance japonských granátů - hmotnost výbušnin vystřelených za minutu dosahovala u Japonců hodnoty 3 tun, ale u Rusů toliko 200 kg!

Reklama

Po zpozorování ruské floty v 2.45 27. května 1905 se hlavní síly dostaly na vizuální kontakt v 13.15. Obě nepřátelské linie byly na střetných kurzech a proto, aby plul souběžně s Rusy, vydal ve 14.05 Togó riskantní rozkaz „obrátit jeden po druhém“. Rusové v 14.08 otevřeli palbu na překrývající se smyčku Japonců, neschopných kvůli překrývání otáčejících se lodí opětovat palbu. Manévr trval 3 minuty (vlastní obrat?), na Mikase ruský granát vybuchl za můstkem, zranil 15 důstojníků a střepina rozbila kompas, u něhož admirál Togó stál.

Japoncům se risk vyplatil. Nyní pluli souběžně s ruskou linií, přesně stříleli na vzdálenost 5,5 až 6,5 km, předjížděli protivníka a koncentrovali palbu vždy na čelní lodě dvou vedoucích divizí. Jakmile je zničili, přenášeli stereotypně palbu na další ruskou loď v šiku a tak Rusy řezali jako salám. Ti mohli postřelovat jenom poslední plavidla japonské linie. Togó prostě zase položil „příčku na T“ a přestože Rusové obloukem uhýbali a prodlužovali Japoncům dráhu, svoji výhodnou pozici si udržel. Japonské granáty spíše explodovaly na pancířích než uvnitř citadel, ale rychle zdemolovaly nástavby, zničily dálkoměry a veškerou vnější výstroj, takže ruské lodě se postupně proměnily v hořící ocelové truhly, z nichž zoufalci pálili podle oka ze zbývajících děl. V 15.10 šla pod vodu Osljabja, Kamimura se svými pancéřovými křižníky se odpoutal a zabránil pokusu ruské floty o průlom. Ruské lodi nyní byly v ohni z obou stran, z jedné pálily Togóovy bitevní lodi, z druhé Kamimurovy křižníky. Rozbitý Suvorov v této palbě hořel a střílel jenom z jediného 76mm děla. Dorazily ho japonské torpédovky. Když se potápěl, vylétlo do vzduchu v 19.10 Borodino. Ještě předtím, v 18.50, se převrátil Alexandr III. a zmizel pod hladinou s celou posádkou.

Poté, co Togó zničil tři moderní bitevní lodě protivníka ze čtyř (a starší Osljabju), přerušil v 19.12 boj a vyklidil pole pro noční nájezdy torpédovek. Jejich obětí se staly staré bitevní lodi (Navarin, Sysoj Velikij), poškozeny byly i dva křižníky. Ráno 28. května ruská Druhá tichomořská eskadra jako bojová síla už neexistovala. Jednotlivá plavidla s vyděšenými a zdivočelými posádkami se pokoušela zachránit na vlastní pěst. Ke dnu šel ještě Ušakov, zbytek Něbogatových lodí, k nimž se přidal rozstřílený Orel, se vzdal v 10.00 hlavním silám admirála Togó.

Padlo přes 5 tisíc ruských námořníků a dalších 5 tisíc se vzdalo, do Vladivostoku se probil jedině křížník Almaz. Japonské ztráty byly minimální, 117 mrtvých a 1000 raněných, v lodích nulové, pokud nepočítáme 3 torpédovky. Dne 9. června 1905 americký prezident Roosevelt nabídl válčícím stranám zprostředkování míru a 5. září 1905 byla v New Hampshire (USA) podepsána mírová smlouva. Japonsko, pod tlakem Západu, muselo omezit své zisky jenom na jižní polovinu Sachalinu a jižní polovinu Mandžuska, na protektorát nad Koreou, na obsazení poloostrova Liaotung (Kwantung) s přístavy Port Arthur a Dalnyj a nějaká práva rybolovu. Rusko nemuselo platit žádné reparace a většina vysokých japonských důstojníků, ať už armády či loďstva, se cítila ošizena o plody vítězství. Togó mezi nimi, přičemž vinu za „okradení“ Japonska, jako mnozí, přičítal USA.

Na straně frakce válečného loďstva

Z Togóa se po bitvě stal národní hrdina a od prosince 1905 do prosince 1909 zastával funkci náčelníka imperiálního štábu. Plavbu americké „velké Bílé floty“ kolem světa v roce 1908 na příkaz prezidenta Roosevelta, vnímal japonský štáb jako hrozbu, nicméně 1. světovou válku využilo Japonsko jako spojenecký partner ke koloniálnímu obohacení na německý účet. Nedůvěra k USA ale už byla rozpoznávacím znakem každého japonského námořního důstojníka.

Roku 1911 u příležitosti korunovace britského krále Jiřího V. navštívil 63letý admirál znovu Anglii a „Johnny Chinaman“ pronesl projev k nové generaci svých spolužáků, k britským kadetům. Po návratu odešel do výslužby a na přání císaře se stal vychovatelem jeho vnuka prince Hirohita, na něhož dohlížel až do roku 1920, kdy princ dosáhl plnoletosti.

V důsledku námořní odzbrojovací konference, jež se konala ve Washingtonu roku 1922, se japonští námořní důstojníci rozdělili do dvou frakcí. Ti starší a agresivnější, k nimž patřil admirál Kandži Kató a též „penzista“ Togó, se nechtěli smířit se závazkem, který jménem Japonska podepsal ministr vojenského námořnictva Tomosaburó Kató a který dával Japonsku právo vybudovat loďstvo o tonáži, jež by byla v poměru 3 : 5 s tonáží britskou a americkou. Hrdost těchto jestřábů z „frakce válečného loďstva“ obzvláště uráželo, že nesměly být dokončeny obří bitevní lodi třídy „Kaga“ a bitevní křižníky třídy „Amagi“ (Kaga“ a „Akagi“ třídy „Amagi“ byly přestavěny na letadlovky) podle zbrojního plánu „8-8“ . Proti nim stáli realisté z „frakce smlouvy“, k nimž také patřil tehdy ještě jenom fregatní kapitán Isoroku Jamamoto, který se pod svým vlastním jménem Takano zúčastnil bitvy u Cušimy jako podporučík na palubě pancéřového křižníku Nišin a v důsledku zranění ztratil ukazováček a prsteníček levé ruky.

Frakce smlouvy“ pokládala válku proti USA za nemyslitelnou, „frakce válečného loďstva“ naopak s ní kalkulovala, a boj mezi nimi se znovu vyostřil během londýnské odzbrojovací konference v roce 1930, na niž odjela japonská delegace s mandátem akceptovat poměr tonáží 10 : 10 : 7 v pořadí USA, Brtánie, Japonsko. „Frakce válečného loďstva“ se pokusila jednání konference rozbít provokováním nacionalistických demonstrací na domácí půdě a zapojila do své propagandistické mašinérie i „cušimského hrdinu“, ačkoli mu již bylo 82 let. Jeho podpora zviklala mladší důstojníky a možná byla tím jazýčkem na vahách, které se v tomtéž roce převážily na stranu militaristů, přivedly je do vlády a de facto učinily z Japonska vojenskou diktaturu, takže válka s USA byla jenom otázkou času.

To již starého admirála nezajímalo. Poslední roky svého života prožil starostmi o růže ve své zahradě. Zemřel 31. května 1834 a jako prvnímu Japonci občanského původu, byť se šlechtickým titulem markýz, mu byl vypraven státní pohřeb. Odpočívá na hřbitově Tama, asi 35 mil od Tokia.

Vlna pacifismu, jež po porážce ve 2. světové válce zalila Japonsko, pohltila i vítěze od Cušimy. Ze školních učebnic vymizely zmínky o národním hrdinovi admirálu Togóovi a jeho jméno se stalo synonymem pro militarismus. Dlouhá léta byla výročí jeho narození a smrti tabu. Teprve koncem 80. let byl vítěz od Cušimy rehabilitován a v Sacumě postaven nový památník.

Psáno v Praze 26. 5. 2004, volně podle knihy Edwina P. Hoyta „Tři vojevůdci“, technická data z knihy „Válečné lodě (2)“. 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více