Taktika boje Luftwaffe proti nočním bombardovacím náletům

Autor: Fantan 🕔︎︎ 👁︎ 34.620

První nálet 99 letounů RAF na Porúří se uskutečnil již v noci na 16. května 1940 a po skončení „bitvy o Británii“ se stalo Německo velice častým terčem nočních náletů britských bombardérů. Zpočátku zcela nepřipravená Luftwaffe mohla svým stíhačům nabídnout jen černý nátěr letadel a tlumiče plamenů na výfuky motorů, Až v září 1940 začaly být montovány na přídě stíhaček Bf 110 C a Bf 110 D detektory infračerveného záření firmy AEG - „Spanner“. Byly schopny zachytit tepelné vyzařování výfuků motorů bombardéru na vzdálenost cca 300 m a zobrazit je na malé obrazovce před pilotem - t.zv. „Q- Rohr“.

Helle Nachtjagd neboli noční stíhání za světla byl první způsob, který začala Luftwaffe používat. Na západních hranicích Německa od Dánska po Francii v délce asi 700 km byly na nejobvyklejších příletových trasách britských bombardérů rozestaveny světlomety o průměru 1,5 m, jejichž čočky byly odejmuty. Doplňková linie byla vytvořena na příletech k Berlínu. Původně úzký, ostrý, vysoko dosahující paprsek světla se tak změnil v rozptýlené ozáření oblohy o výstupním úhlu cca 120 stupňů, účinné do značné výšky. Tento systém mohly využívat i běžné“denní“ stíhačky Piloti stíhaček, pohybujících se nad přilétajícími bombardéry, je tak dobře viděli, sami nebyli světlomety nadměrně oslňováni a mohli je pohodlně napadat. Skutečné výsledky systému Helle Nachtjagd však byly poměrně nevalné a neodpovídaly očekávání - byly sestřeleny necelá 3% útočících strojů.

Reklama

V létě 1941 byl systém „Helle Nachtjagd“ doplněn a postupně nahrazen systémem „Himmelbett“, což byla síť radarových stanic pozemních radiolokátorů „Freya“ s dosahem 60 - 100 km, které předávaly údaje o přilétávajících bombardérech přístrojům „Würzburg“ s dosahem kolem 30, později až 80 km. Tento přístroj byl schopen zjistit údaje o směru, vzdálenosti a výšce přilétávajících bombardérů. Výsledky pozorování byly přes ústřednu sdělovány jednotkám nočních stíhačů, které radiofonicky naváděly svoje piloty do blízkosti bombardérů. Ti se pak už museli spoléhat jen na „Spanner“, nebo na dobré oči. Vývoj tohoto systému provázely obtíže, vadila zejména větší oblačnost, kdy byly radarové obsluhy mateny odrazy od oblaků, také tmavé noci - piloti ztráceli orientaci. Britové se bránili jednak rušením příjmu radiolokátorů, jednak se napojili na frekvence pozemních ústředen a vysílali stíhačům falešné pokyny.

Výsledkem bylo jen nepatrné zvýšení účinnosti - během roku 1941 bylo sestřeleno 3,5% útočících bombardérů, i když se započtením letadel, která musela při návratu nouzově přistát, nebo se sice vrátila, ale byla neopravitelná, se procento zvýšilo na 11%.

Od února 1942 továrna Messerschmitt dodávala noční stíhací Bf 110 F-4 se dvěma kanony MK 108 ráže 30 mm ve výstupku pod trupem. V létě 1942 však byly odtud přeneseny do zadního prostoru kabiny a namontovány pevně pro střelbu šikmo kupředu nahoru. Vznikla tak výzbroj „schräge Musik“, velice účinná proti bombardérům, které tak bylo možno napadat zezadu zespodu, kde byla jejich nejhůře chráněná oblast. Pro zaměřování těchto kanónů byl nad předním obloukem čelního krytu kokpitu instalován ještě jeden zaměřovač.

Již od počátku léta 1942 byla stíhací letadla vybavována prvním palubním radiolokátorem firmy Telefunken FuG 202 „Lichtenstein BC“. Významně zvýšil účinnost nočních stíhačů, neboť byl schopen zachytit cíl již na vzdálenost 3.300 m a byl účinný až do 180 m, takže na tuto vzdálenost již bylo možno cíl opticky zaměřit. Antény tohoto radiolokátoru měly tvar chroustích tykadel a byly neseny na ramenech před přídí nejprve stíhačky Bf 110 F-4a. Velkou nevýhodou tohoto prvního palubního střeleckého radiolokátoru byl zvýšený aerodynamický odpor, který snižoval maximální rychlost ve výši 5.500 m z původních 560 km/hod na 505 km/hod.

Výrobce čelil handicapu snížení rychlosti přechodem na silnější typ letadla. Začala se vyrábět verze Bf 110 G se silnějšími motory DB 605 B-1. Od verze Bf 110 G-1 byly standardně montovány výkonnější kanóny MG 151/20, od verze Bf 110 G-2 byl jediný pohyblivý kulomet MG-15 ráže 7,92 mm nahrazen výkonnějším dvojkulometem MG 81Z stejné ráže. Kombinace různých zbraní byla velice početná, např. verze u Bf 110 G-2/R1 byl do výstupku pod trupem montován protiletadlový kanón BK 3,7 ráže 37 mm. Tato zbraň sice jedním zásahem stačila vyřadit bombardér, ale značně zatěžovala a proto i zpomalovala stíhačku. Tuto nevýhodu výrobce částečně řešil instalací vstřikování kysličníku dusného GM-1 a demontáží pancéřování. Verze G-4 dostala výzbroj „schräge Musik“ do zadní části trupu. Velmi rozšířený typ Bf 110 G-4/U-5 byl opatřen dokonalejším radiolokátorem “FuG 212 Lichtenstein C-1“ se zmenšenými anténami a tedy sníženým odporem. U typu U-6 byl montován ještě přístroj FuG 221a, který zachycoval vysílání britského lokátoru MONICA, který měl bombardéry varovat před stíhačem za jejich zádí.

Reklama

Zejména v prvních měsících po zavedení byl systém Himmelbett velice úspěšný. Britové se však velice rychle naučili proti němu bojovat - již popsanými způsoby, doplněnými klamnými nálety, ale brzy je nahradili daleko účinnější metodou. Od července 1943 před bombardovacími svazy letěla jednotlivá letadla, která každou minutu shazovala balík s tisícem rušících hliníkových proužků - dipólů o definovaných rozměrech, zvané „Windows“. Pomalu se snášející mraky proužků vytvářely falešné odrazy, zabraňující radiolokátorům Würzburg zjistit skutečný výskyt britských svazů. Osádky radiolokátorů byly zcela zmateny a navádění stíhaček z obranných sektorů bylo téměř zastaveno. Rovněž palubní radiolokátory stíhaček byly tímto prostředkem oslepeny.

Přehradní systém Himmelbett byl proto na čas zrušen a v nočním stíhacím letectvu Luftwaffe se uplatnily dvě metody, pojmenované „Wilde Sau“ - divoká svině a „Zaume Sau“ - krotká svině.

Wilde Sau bylo krycí pojmenování pro individuální akce normálních jednomístných denních stíhaček. Autorem metody byl bývalý bombardovací pilot Hans-Josef Herrmann, zvaný Hajo. Protiletadlová obrana měla pálit jen do určité omezené výšky, nad níž se pohybovali stíhači, kteří viděli bombardéry shora na pozadí osvětleného prostoru nad městy a světlometů flaku. Piloti startovali podle vlastní intuice, jen s hrubými informacemi o výskytu bombardérů. Pak v daném prostoru pátrali po plamenech od výfuků, případně po stínech trupů letadel na pozadí hořících měst a měli mezi nočními britskými bombardéry „řádit jako divoká svině v lese“ a ničit je na potkání. Přes počáteční skepsi měla metoda „wilde Sau“ poměrně značný úspěch - např. v srpnu 1943 z 250 zničených bombardérů si stihači „wilde Sau“ připsali 202 strojů. Na druhou stranu ovšem znamenala i ztráty na straně stihačů, zaviněné srážkami letadel, nedostatkem paliva, či ztrátou orientace. Piloti „wilde Sau“ ovšem měli právo přistát na kterémkoli letišti, s nímž navázali spojení a bylo v jejich dosahu.

Zaume Sau byla tatáž metoda, ovšem v provedení pro noční stíhací letouny, vybavené palubními střeleckými radiolokátory. Byl to v podstatě volný lov na bombardéry, zjištěné pozemními radarovými stanicemi. Noční stíhači dostali jen informace o sektoru, kde byly bombardéry zjištěny a ostatní museli zařídit sami. Většinou vylétali naproti svazům, začleňovali se do něj a setrvávali v něm co nejdéle s cílem dosáhnout co nejvíce sestřelů. Obdobně pak i po skončení náletu, když se prořidlé svazy bombardérů vracely.

Noční stíhací Bf 110 G-4a byly standardně vybaveny radiolokátorem FuG 212 a navíc nosily doplňkové sady R1 (kanón BK 3,7), R2 (vstřikování GM-1), a R3 (dva MK-108 místo kulometů). Koncem roku 1943 už byly k dispozici nové radiolokátory FuG 220 „Lichtenstein SN-2“ s velkými „jeleními parohy“ antén. Byly vysoce účinné až do 4.000 m, ale jejich minimální dosah byl jen 360 m. Proto byly současně s nimi neseny i menší FuG 212, jejichž údaje dovedly stíhače až na vzdálenost 180 m za cíl. Takto vybavené Bf 110 G-4b byly do výzbroje zavedeny koncem roku 1943. Počátkem roku 1944 se podařilo vyřešit problém rozsahu účinnosti radiolokátoru a zdokonalený FuG 220b dokázal navést pilota až na 100 m za cíl. Tím se staly zbytečné starší FuG 212 a ušetřenou váhu bylo možno u verze Bf 110 G4/R4 využít montáží další dvojice kanónů MG 151/20 pod trup.

V souvislosti s metodou „zaume Sau“, která zatěžovala noční stíhačky množstvím radiového a radarového vybavení bylo od druhé poloviny roku 1943 podstatné zvýšení počtů Ju-88 mezi nočními stíhači. Podstatně větší nosnost, vysoká rychlost a daleko větší vytrvalost (přes 5 hodin) rychle zvyšovaly podíl Ju - 88 G mezi nočními stíhači.

Např. verze G-1 nesla ve „vaně“ pod trupem čtyři vpřed střílející kanony 20 mm a další dva jako „schräge Musik“. Bylo posíleno radarové vybavení - vedle FuG 227 Flennsburg, zachycující vysílání výstražného radaru MONICA, střežícího zadní polosféru bombardérů, byl používán FuG 350 Naxos, který naváděl stíhače na vysílání zaměřovacího a navigačního radaru H2S, který bombardérům umožňoval bombardování skrze pokrývku oblačnosti.

V dubnu 1943 se k I./NG 1 dostalo několik strojů Heinkel He-219 „UHU“ z ověřovací série. Byl to letoun ještě výkonnější, než nejlepší varianta Ju 88 - jediný rychlostí „stačil“ na rychlá DH 98 Mosquito. Disponoval zničující palebnou silou - nesl např. čtyři kanony ráže 30 mm a dva ráže 20 mm pro střelbu vpřed a navíc dvě třicítky jako „schräge Musik“. Unikátem byly vystřelovací sedačky pro oba členy posádky.

Německá noční stíhací letadla se stala pro britské bombardéry noční můrou. Nálet na Magdeburg - ze 648 letadel sestřeleno 55 (8,5% ztrát); nálet na Berlín - ze 683 letadel sestřeleno 43 (6,3%); nálet na Lipsko z 823 sestřeleno 78 (9,5%); nálet na Stuttgart z 863 bombardérů sestřelilo 29 stíhačů 36 strojů (4%); 18.3. Frankfurt 846:22 (2,6%); 22.3. Frankfurt 816:33 (4%).

Reklama

Několikrát pomohlo odlákání stíhačů nad klamný cíl (tzv. akce „Bullseye“), ale nálet na Norimberk 30. 3 44, kdy z 781 bombardérů bylo 94 sestřeleno (12%) a 46 těžce poškozeno (6%) RAF přinutil nechat noční nálety na čas bombardovacím Mosquitům.

Prameny:
Němeček, Václav: Vojenská letadla 3 - vojenská letadla druhé světové války (str.85-89), vydal Naše Vojsko Praha 1977
Matyáš, S., Stíhací esa Luftwaffe, Svět křídel 1994

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více