Plzeňský landfrýd

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 47.159

Landfrýd?

Landfrýd neboli zemský mír znamenal opatření k zabránění rozbrojům a k ochraně pořádku a právního řádu. Byl vyhlašován panovníkem nebo spolkem feudálů a měst (souhrnně též nazývaným landfrýd) v dobách narušení vnitřního pořádku. První landfrýdy jsou doloženy už v 11. století ve Francii a v Německu, od 15. století i v českých zemích. V podmínkách slabé ústřední státní moci navazoval na starší boží míry (treuga Dei). Pod stálou ochranou byly pluhy a mlýny (kvůli zabránění hladomoru), kostely, hřbitovy, dále duchovní, ženy, kupci a sedláci. Zemský mír musel být stále obnovován. Nejstarší zemské míry byly vyhlašovány v menších regionech, pro celé Německo byl poprvé vyhlášen r. 1103 císařem Jindřichem IV., neúspěšně se pokoušel i Václav IV. Až r. 1495 došlo k dohodě mezi císařem Maxmiliánem II. a říšskými stavy o vyhlášení tzv. věčného landfrýdu. V českých zemích se utvářely landfrýdy - jako seskupení šlechty a měst na ochranu pořádku - po smrti Václava IV. a byly podporovány i Zikmundem Lucemburským. V čele každého landfrýdu stál hejtman, volený z významných osobností v něm se účastnících. Landfrýdy se sdružovaly na úrovni krajů a kvůli své "členské základně" se staly oporou politické moci stavů.

Landfrýd plzeňský vznikl z iniciativy čelního katolického šlechtice Bohuslava ze Švamberka, zkušeného válečníka a jednoho ze správců kraje (za Václava IV. také nejvyššího komorníka a nejvyššího sudího a od roku 1396 člena královské rady), který byl od počátku stoupencem vojenského potlačení husitských středisek v kraji. Podařilo se mu zorganizovat odpůrce podobojí na základě tradiční krajské hotovosti, čímž se na jaře a létě 1420 se tím vytvořily podmínky pro pevnou organizaci katolického panstva, nižší šlechty, duchovenstva a měst, která napodzim i získala své označení - plzeňský landfrýd. Z panstva v něm byli hlavně příslušníci rodů Švamberků, Kolovratů, Rýzmberků a Gutštejnů. Poté, co po svém zajetí přešel Bohuslav na husitskou stranu ho v landfrýdu nahradil jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Bohuslav byl r. 1425 smrtelně raněn během táborské výpravy do Retče (Retz v Rakousku) a zemřel v Moravském Krumlově.

Reklama

Plzeňský landfrýd byl 29. října 1420 potvrzen Zikmundem Lucemburským, který si uvědomoval jeho význam jako opory královské moci a velmi ho podporoval. Ve prospěch jeho členů rozdal mnoho královských, církevních i zabavených statků (přesněji - obvykle potvrzoval zábory na církevním a husitském majetku provedené samotnými členy landfrýdu), organizoval sbírky na finanční a vojenskou pomoc. V první polovině dvacátých let úspěšně Plzeňští bránili snahám husitských hejtmanů o vytvoření sítě opěrných bodů, po zahájení křížových tažení proti husitům se území landfrýdu stalo nástupištěm a shromaždištěm křižáckých armád. V Plzni nalezli dočasný úkryt i chebští žoldnéři, ustupující od Karlštejna. Po porážce míšeňské armády u Ústí nad Labem r. 1426 došlo k obnovení zápasu o vliv na Plzeňsku. Prvním vážným průlomem do pozic landfrýdu bylo dobytí a obsazení Stříbra, dalším pak porážka křižácké armády u Stříbra a Tachova v srpnu 1427, kdy do rukou husitů přešel i Tachov samotný, v té době významný hrad i město. Tím se husitským vojskům otevřela cesta k německým hranicím a na Norimberk a také k Lokti a Chebu. Situace se pak i přes novou výpravu kardinála Julia Cesariniho, která skončila r. 1431 bitvou u Domažlic, nezměnila až do obležení Plzně roku 1433.

Plzeň v husitském období

Plzeň byla na počátku hnutí nakloněna reformním snahám. Někdy v roce 1414 byli z města vyhnáni duchovní z řádu Německých rytířů a město bylo dokonce postupně ovládnuto husitskými radikály v čele s knězem Janem Korandou. Plzeň totiž podle chiliastického učení měla být Městem slunce, jedním z pěti měst, kterým se vyhne konec světa (dalšími měly být Klatovy, Žatec, Louny a Slaný). Plzeň se podle Korandy a jeho následovníků měla stát centrem hnutí, proto do Plzně přišlo v listopadu 1419 i několik desítek až stovek husitů z Prahy, včetně Žižky. Mikuláš z Husi se poblíž Plzně na krátkou dobu zmocnil hrádku na Zelené hoře u Plzně, ale brzy byl vypuzen Bohuslavem ze Švamberka a královským vojskem, které se pak neúspěšně pokusilo dobýt i Plzeň. Při jednom z Žižkových výpadů z Plzně k Nekmíři bylo jeho 300 mužů a sedm vozů napadeno velkou přesilou mužů Bohuslava ze Švamberka, Žižka ale chráněn vozovou hradbou útok odrazil.

Rozpor chiliastických očekávání s měšťanskými zájmy a (asi v podstatné míře) vidina toho, že obyvatelé města budou muset přes zimu příchozí živit, donutily měšťany k odporu. Navíc se stále zvětšovalo množství královských vojsk kolem Plzně, proto Žižka nakonec následoval skupinu, která už odešla k nově vznikajícímu "Hradišti hory Tábor" a na jaře 1420 s asi čtyřmi sty věrných odchází. Poté, co se o jeho odchodu dozvědělo vojsko landfrýdu operující u Písku a vedené Petrem ze Šternberka, vyrazilo je po posílení strakonickými johanity (vedenými mistrem Jindřichem z Hradce) prý celkem až 5000 (podle Palackého, jinde udávány jen 2000) jezdců pronásledovat. 25. března 1420 byl Žižka dohnán u Sudoměře, proto zaujal obranné postavení mezi dvěma vypuštěnými rybníky. První útok po hrázi rybníka byl odražen, stejně jako druhý po bahnitém dně rybníka, ve kterém těžká jízda uvázla (šátky, rozprostřené do bahna husitskými ženami, jsou jen romantický doplněk). V bitvě padl dosavadní vedoucí skupiny Břeněk Rýzmberský z Dolan a Žižka se stal jeho nástupcem, zabit byl ale také Jindřich z Hradce.

Během Žižkovy výpravy do jižních Čech proti Oldřichovi z Rožmberka po dobytí Vodňan a Prachatic oblehl také Panský Bor a poté, co se posádka vzdala, místní tvrz vypálil. Až poté se dozvěděl o posilách přicházejících posádce, proto se opevnil na návrší u kostelíka. 12. října 1420 z jedné strany přitáhl Oldřich z Rožmberka, z druhé Bohuslav ze Švamberka s oddíly Plavenských a Plzně. Žižka ale opět dostál své začínající pověsti skvělého vojevůdce jejich útok byl zase odražen. V následujícím roce při tažení na Stříbro Žižka zjistil, že Bohuslav ze Švamberka je na svém hradě Krasíkov (Švamberk), využil příležitosti a okamžitě ho oblehl. Po dvou dnech byl Bohuslav donucen ke kapitulaci, vymohl si však, že se vzdá jen do rukou svého známého, ovšem bojujícího na husitské straně, Petra Zmrzlíka ze Svojšína. Asi díky němu nebyl zabit, ale jen uvězněn, nejdříve na Krasíkově a pak na Příběnicích. V roce 1422 dokonce přešel na husitskou stranu, stal se táborským hejtmanem a po smrti Jana z Vícemílic i nástupcem jeho a Žižky.

Po dobytí Krasíkova Žižka pokračoval na Tachov, zničil jeho předměstí, proto Zikmund Lucemburský začal na jeho záchranu svolávat posily do Plzně. Proto i Žižka začal svolávat posily, včetně pražanů, a Zikmund utekl do Litoměřic. 14. února 1421 pak Žižka oblehl Plzeň, dělostřelbou silně poškodil městské hradby, a nakonec uzavřel s Plzeňany příměří a dohodu o příměří do konce roku a povolení husitství ve městě, což vše ovšem Plzeňští a landfrýd porušili. Žižka proto samozřejmě vypravil trestný oddíl. Oddíly landfrýdu byl obležen Krasíkov, Žižkovi se sice podařilo hrad zásobit proviantem, sám se ale musel stáhnout před posilami landfrýdu vedenými Jindřichem z Plavna do Klatov. Kolem 10. listopadu vytáhl se zhruba dvěma tisíci muži směrem k Nepomuku, odkud se chtěl vrátit ke Krasíkovu. Cestu mu ovšem přehradily oddíly z Chebu, proto začal ustupovat na Žatec. Před neustále dotírajícími vojsky ustoupil na vrch Vladař u Žlutic, kde se skryl za vozovou hradbu a tři dny vzdoroval. Poté se mu podařilo prorazit z obklíčení a spojit se s žateckými, kteří mu spěchali v ústrety. Druhý pokus o dobytí Plzně se konal v srpnu 1427 během návratu táborů a sirotků od vítězné bitvy u Tachova, ale byl neúspěšný, stejně jako třetí pokus v červnu 1431, kdy se husité spokojili s vydrancováním okolí.

Obležení Plzně

V době, kdy probíhala jednání v Basileji, se rozhodli zástupci husitů na sněmu v Praze 8. června, že jako nátlak na jednající se pokusí dobýt Plzeň, nejpevnější opěrný bod katolíků v Čechách. Pro návrh se velmi angažoval i Přibík z Klenové, táborský hejtman ve Stříbře, které bylo v neustálém ohrožení landfrýdem. Protože ale později zradil a přeběhl, je tu možnost, že už tehdy plánoval zradu a chtěl jenom soustředit husitské polní síly na jedno místo, tím ulevit jiným a umožnit zničení všech polních vojsk najednou.

Pád Plzně by znamenal i pád většiny katolických měst v západních Čechách a zlepšení husitské pozice na koncilu. Proto koncil jednání stále protahoval, aby se město mohlo zásobit a připravit na obléhání. Toho roku bohatou úrodu sklidili ještě nezralou a zelenou a dosušovali ji na slunci v ulicích. Do Plzně se uchýlili i někteří šlechtičtí členové landfrýdu s vlastními zásobami zbraní a potravin, a také kněží z okolí. Obranu města pomáhali řídit např. Vilém Švihovský z Rýzmberka, Bertold z Rýzmberka, Hrbek z Duban a Lvík z Rovného. Městská vojenská hotovost byla založena na principu povinnosti plnoprávných obyvatel města vykonávat v případě ohrožení vojenskou službu, případně najmout náhradu, a ve válečném období i z žoldnéřů. Potřeba připravit se na obléhání donutila město požádat o pomoc i v cizině, například v Norimberku, který poskytl mimo jiné 10 centýřů sanytru i přímé finanční půjčky.

Reklama

Už v 13. až 15. července 1433 bylo město obklíčeno příchodem táborů, současně s tím vyrazili vyslanci koncilu z Prahy zpět varovat Basilej. Rychlým příchodem k Plzni zabránili táboři shromažďování katolických oddílů. Oddílům města Tábora velel Ondřej Keřský z Římovic, polním vojskům Bedřich ze Strážnice a Jan Pardus z Hrádku. Později dorazily i oddíly spojeneckých měst a v září pražané. Celkem mělo kolem Plzně být asi 36 000, ale spíš 20 000 husitů, v únoru 1434 už jen 12000. K dispozici měli 40 děl. Husité v průběhu obléhání obklopili město hlubokými příkopy a roubenou hradbou s devíti věžemi. Měli ale problémy se zásobováním obléhajících vojsk, byla neúroda, spížovací výprava do Bavorska byla zničena u Hiltersriedu, rekvizice jídla v okolí města vedly k nevoli místního obyvatelstva a k potyčkám. Neklid a spory v samotném velení obléhatelů vedly k odvolání a krátkému uvěznění Prokopa Holého, který se zastal velitele zničené spížovací výpravy Jana Parduse z Horky. Po příchodu sirotků z jejich výpravy k Baltu v říjnu se o vrchní velení pokoušel Jan Čapek ze Sán, ale nedovedl utlumit spory. Plzeňané podnikli celkem dva výpady, první v září 1433, při druhém v prosinci ukořistili sirotkům velblouda, dar od polského krále.

Šance na vyležení Plzně padly, když se táborský hejtman Přibík z Klenové nechal tajně přijmout zpět do katolické církve a za peníze od kardinála Palomara 30. března 1434 tajně nechal do Plzně dopravit 700 korců obilí, což zopakoval 5. května. Poté unikl do Stříbra. Tím pak mohla Plzeň vytrvat další dva měsíce. Déle ani nebylo potřeba - novým hráčem na české šachovnici se stala čerstvě vzniklá panská jednota, svaz katolické a umírněné husitské šlechty, který si kladl za cíl ukončení vleklé občanské války a obnovení právního stavu potlačením radikálních skupin. jako svůj první krok zaútočila na Nové město Pražské, odkud se sotva uniknuvší Prokop Holý vypravil převzít velení nad vojsky u Plzně, aby se pak mohl pánům pomstít. V neděli 9. května 1434 (den od té doby v Plzni slavený coby Nový svátek) ukončuje obléhání a vyráží ku Praze.

Lipany - plzeňská odveta

Co následovalo, to už zná asi každý. Vojska obou stran se setkala 30. května 1434 u vesnice Lipany nedaleko Českého Brodu. Na straně panské jednoty bojovali i Oldřich z Rožmberka, Menhart z Hradce, Přibík z Klenového, Jan a Burian z Gutštejna, Jan z Rýzmberka, Petr Zmrzlík ze Svojšína, z měst Praha a Mělník - a samozřejmě oddíly plzeňského landfrýdu. Hlavní velení jednoty měl Diviš Bořek z Miletínka, bývalý vůdce orebitů, a celkem prý jednota čítala na 18 000 mužů. Během bitvy panské čelní voje vedly předstíraný útok, který se pak změnil v ústup ve spořádaném šiku od řad polních vojsk. Ta se nechala vylákat z vozových hradeb, načež na ně začala pálit děla na vozech ustupujících a z boku zaútočila panská jízda. Ke zničení polních vojsk napomohl i útěk části jeho jezdectva pod vedením Jana Čapka ze Sán - snad zradil, snad se ale jenom moudře rozhodl zachránit alespoň část svých jednotek před neodvratnou skázou. V této bitvě zahynul Prokop Holý i Prokůpek a byla zničena moc husitských polních vojsk. Plzeňský landfrýd triumfoval na vítězné straně, radikálům nezbylo, než se stáhnout do Tábora a východních Čech a čekat buď na zázrak, nebo definitivní konec, případně se nechat najmout do Uher a dělat to, co někteří z nich znali celý život - bojovat.

Použitá literatura:
Šmahel, František: Husitská revoluce 3, kronika válečných let, nakl. Karolinum, Praha 1996
Čechura Jaroslav: Lucemburkové na českém trůně II. České země v letech 1378-1437, nakl. Libri, Praha 2000
Hejnic, Josef, Polívka, Miloslav: Plzeň v husitské revoluci, ČSAV, Praha 1987
Kejř, Jiří: Husité, nakl. Panorama, Praha 1984
Šmahel František: Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje, nakl. Lidových Novin, Praha 2001
Ottův slovník naučný, Praha 1888-1908
Palacký František: Dějiny národu českého, sv. II. a III.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více