Česká družina (1914-1916) – XI.

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 28.840

Již koncem roku 1914 přestal vycházet časopis „Čechoslovan“ vydávaný dosud čs. krajanským spolkem v Kyjevě. Příslušníci ČD jej rádi četli, neboť to byl v Rusku vlastně jediný dostupný český časopis. Hlavní redaktor Čechoslovana počal vydávat česko-ruský čtrnáctideník „Češsko-russkoje jedinenije“. První jeho číslo vyšlo v červenci 1915. V té době také některé ruské noviny, neznajíce pravý stav věcí, vystoupily proti českému zahraničnímu odboji v Rusku. Vytýkaly Čechům zejména jejich nejednotu (což se týkalo zejména rivality vedení jednotlivých čs. krajanských spolků o vedení čs. odboje v Rusku, zejména spolku Kyjevského a Petrohradského) a zasněnost do historie, která se dle názoru ruských novinářů v českém odboji projevovala na úkor přiznání si reality doby. Svaz čs. spolků na Rusi se rozhodl vyplnit vzniklou mezeru po „Čechoslovanu“ novým týdeníkem, který dostal název „Čechoslovák“. Měl plnit úlohu informačně-propagační nejen mezi Čechy, ale i směrem k ruské veřejnosti. Jak se později ukázalo, byl to velmi prozíravý záměr. Redaktorem se stal známý novinář Bohdan Pavlů, který teprve nedávno jako mobilizovaný rakouský voják přeběhl na ruskou stranu fronty a v zajetí se ihned zapojil do čs. zahraničního odboje. První číslo týdeníku „Čechoslovák“ vyšlo 17. června 1915 s celým názvem „Čechoslovák - Věstník Svazu československých spolků na Rusi“. Tento list se stal postupně nejznámějším listem čs. národního hnutí, a byl dobrovolníky v ČD velmi oblíben a často ve volných chvílích čten.

Počátkem června 1915 byl od České družiny s konečnou platností odvelen její dosavadní velitel ruský pplk. Sozentovič, který nebyl příslušníky ČD oblíben pro svou aroganci a hlavně nepochopení ideálů, pro které čs. dobrovolníci tak často v boji nasazovali své životy. Výměně zřejmě dopomohly i vytrvalé intervence zástupců čs. krajanských spolků u ruského velení.

Reklama

Den před svým odchodem rozloučil se chladně ruský pplk. Sozentovič s jednotkou v rozkaze ČD č.294 takto:

Gosudar-imperátor přijal milostivě moji prosbu, abych byl přemístěn k dělostřelectvu. Byl jsem šťasten, že mohu sloužiti rodnému dělostřelectvu nešetře sil a svého života, když tu, z vůle vrchního velitele vložena byla na mne těžká a zodpovědná práce, zříditi, vycvičiti, přivésti na frontu a přizpůsobiti poměrům Českou družinu. Splnil jsem tento rozkaz, jak mi bylo nejlépe možno a výsledky válečné činnosti Družiny během sedmi měsíců ukázaly, že se podařilo dosáhnouti jakéhosi úspěchu, a že celá věc nyní spočívá na pevném základě.

S přesvědčením možno prohlásiti, že dobrovolníci-Češi, kteří stanuli v řadách Družiny společně s ruskou armádou, čestně plní svůj úkol za osvobození jejich vlasti. S lítostí jsem nucen konstatovati, že nikoliv všichni pp. důstojníci a dobrovolníci vyšli vstříc této práci (k čemuž on sám tím méně dával jim prostor - pozn.) a spolupůsobili k jejímu úspěchu a nikoliv všichni, v míře dostatečné, věnovali svoji práci a svoji pozornost. Někteří z dobrovolníků byli dokonce přistiženi při trestných činech (myslel tím většinou rozkrádání hospodářských zásob jednotky, které měli na svědomí ruští vojáci „neřadového“ oddílu, včetně hospodáře jednotky škpt. Pljuta, jež často byla neprávem svalována na dobrovolníky, většinou novodružiníky, kteří neumějíce často dobře rusky, nedokázali se bránit těmto lživým obviněním - pozn.). Tyto okolnosti přinutily mne, abych zakročil proti podobným nevítaným zjevům a chránil tak dobré jméno Družiny.

Mimo to někteří lidé, nepatříce vůbec k Družině, vměšovali se do záležitostí Družiny, majíce na zřeteli svoje zájmy a tím budili nepořádek a pobouření mezi pp. důstojníky a dobrovolníky (zřejmě měl na mysli čs. krajanské spolky a zástupce čs. věci, kteří se snažili o výměnu pplk. Sozentoviče a nápravu různých věcí uvnitř jednotky). Poměry, které za takovýchto okolností nastaly, bránily družnému sjednocení v jeden celek, silný duchem i vzájemnou láskou.

Louče se s Družinou, obracím se s prosbou k oné větší části pp. důstojníků i dobrovolníků i p. Orzsághovi, kteří bez výhrad a úplně věnovali se tomu ideálu, za kterým se vydali a kterému přinesli nemálo prospěchu, aby beze mne dokončili to, co já jsem nepostačil.

Jménem služby děkuji těm českým družiníkům, dej Bůh Vám v další Vaší práci i v životě plný úspěch a štěstí.

Na vždy uchovám si nejlepší svoje vzpomínky na Vaši společnou práci a společné soužití a vždy budu Vám vděčen za Vaši pomoc, bez které by se mi nebylo zdařilo dosáhnouti toho, co až dosud v Družině bylo vykonáno. Na zdar, bratři!...

Reklama

Nakolik upřímně myslel pplk.Sozentovič tato svá slova, lze vypozorovati z toho, že jeho odchod nebyl ani spojen s obvyklým slavnostním rozloučením se velitele se svou jednotkou. Byl rozhněvaný a uražený, už své vojáky ani více vidět nechtěl. Pohrdání, které čs. dobrovolníkům tak často projevoval, a které dal i při odchodu najevo, nikoho však z nich již nezarmoutilo, neboť již byli podobným jeho hrubostem zvyklí. Poslední rozkaz, jež v rámci ČD pplk. Sozentovič podepsal, byl:

Odjížděje dnešního dne na nové místo služby u 48. dělostřelecké brigády, nařizuji, aby se dočasného velení nad Družinou ujal štábní kapitán Zembalevskij...

Česká družina měla v té době tyto počty:

1. rota - 228 mužů (z toho 168 bojeschopných, zbytek ranění a nemocní)

2. rota - 243 mužů (z toho 147 bojeschopných, zbytek ranění a nemocní)

3. rota - 241 mužů (z toho 213 bojeschopných, zbytek ranění a nemocní)

4. rota - 195 mužů (z toho 150 bojeschopných, zbytek ranění a nemocní)

Reklama

záložní rota - 44 mužů (z toho 37 bojeschopných, zbytek nemocní)

doprovodný hudební oddíl - 24 mužů (z toho 22 bojeschopných, zbytek nemocní)

pracovní rota - 147 mužů (z toho 134 bojeschopných, zbytek nemocní)

Počínaje dnem 7. června 1915 převzal velení ČD ruský pplk. V. P. Trojanov, který doposud velel ruskému 34. Sěvskému pluku. K radosti čs. dobrovolníků projevoval jim nový velitel od počátku náklonnost a činil tak často i později. Vyžadoval po nich bezpodmínečné plnění vojenských povinností, měl rázné vojenské vystupování a dle pamětníků uměl nejen kárat, ale i chválit. Někdy byl až přehnaně tvrdý, ale stejně tak dokázal být i přátelský. Čs. dobrovolník Parolek o pplk. Trojanovi později v r. 1919 napsal:

… Příchodem plukovníka Trojanova do České družiny všichni jsme měli pocit ulehčení a naděje, který nezklamal. Plukovník Trojanov byl typ energického, ideového pracovníka. Byl za četné boje, ve kterých byl raněn, vyznamenán řádem svatého Jiří. Měl smysl pro pořádek a pro své klidné a energické vystupování došel záhy obliby a všeobecných sympatií. Jeho vlivu a stykům s oficiálními ruskými kruhy lze děkovati za rychlou reorganizaci Družiny…

Rozkazem č. 319 ze dne 11. června 1915, byla v České družině z mužstva záložní roty utvořena nová 5. rota. Velení nad touto rotou svěřil nový velitel ČD českému ppor. Stanislavu Čečkovi, který se tak stává prvním českým velitelem roty. Již 20. června odchází se svou novou rotou na frontu. Jako „mladší důstojník“ k nové rotě byl převelen i český prap. Prokopec. Pplk. Trojanov však provádí další změny příznivé pro věc čs. národního odboje. Snaží se dát základ k přísné a odpovědné výchově dalších poddůstojníků a důstojníků ČD. Později, rozkazem vrchního velitele ruských armád ze dne 10. října 1915, bylo povoleno používat v ČD i český jazyk, jako jazyk velící na nižších stupních, což pplk. Trojanov počal hned realizovat. Určil komisi, které předsedal, a jejíž dalšími členy byli L. Tuček, Z. Reiman (poradci velitele ČD ve věcech národních a politických českého národa) a český prap. A. Číla, který byl autorem návrhu českých povelů vytvořených na základě sokolského velícího názvosloví. Jakožto sokolský cvičitel a činovník s ním měl prap. Číla bohatou zkušenost. Do listopadu 1915 tato komise vypracovala již i první předpisy, které se staly stěžejním základem pro pozdější české vojenské povely. Fakt, že se prozatím jednalo jen předběžnou záležitost vysvítá i z následujícího úryvku:

Český velicí jazyk se zavádí v rámci prvního praporu České družiny, přičemž jest zachovávati tato pravidla:

1) Českého velícího jazyka užívají velitelé rot a velitelé všech útvarů, menších roty.

2) Povely, týkající se současně dvou nebo několika rot, je nutno dávati v jazyku ruském.

3) Jestliže se v takovém případě dává společný povel v jazyku ruském, tu velitelé rot a velitelé nižší, vyplňující společný povel, velí česky. Týmž způsobem připojení roty k většímu útvaru nebo oddělení od něho děje se povely českými.

4) Raporty důstojníkům, majícím vyšší služební funkce, než velitelé roty, konají se v jazyku ruském.

5) Jestliže byly pozdravy proneseny v jazyku ruském, musí býti na ně odpovězeno také rusky.

6) Raporty, hlášení, odpovědi a rozmluvy s ruskými poddůstojníky konají se v jazyku ruském, jestliže poddůstojníci v době rozmluvy mají postavení služebně představeného.

Tato pravidla se zavádějí dnem 28.listopadu 1915.

Zmíněným prvním praporem byla myšlena dosavadní 1. až 4. rota, jelikož pplk.Trojanov zamýšlel vytvořit i druhý prapor ČD o dalších čtyřech rotách, jehož základem se měla stát jím zřízená nová 5. rota .

Český prap. Antonín Mikuláš Číla se stal hlavním „vyučovatelem“ v českém velení, které vytvořil ze sokolského názvosloví v duchu citovaného předpisu. Právě díky sokolské tradici mohly české vojenské povely používané v ČD vzniknout tak rychle. Velení mateřským jazykem působilo na čs. dobrovolníky velmi povzbudivě a setkalo se u nich s velkým ohlasem.

Kapitola XII. - Nejsou náboje

V polovině roku 1915, po rozsáhlých ústupových bojích spojených se značnými materiálními ztrátami a zmatky, se u útvarů ruské armády začal projevovat nedostatek munice. V kritické době se tak projevila neschopnost zásobovacího aparátu dodat rychle na frontu větší množství munice a dalšího materiálu potřebného pro vedení boje. Nemaje nábojů střílelo ruské dělostřelectvo již jen symbolicky. Kvůli nedostatku ručních zbraní cvičili nově povolaní ruští záložníci s holí místo pušky. Vojáci na frontě často hladověli, neboť dodávky jídla vázly a byly nepravidelné. Za takových podmínek se v ruském vojsku rychle a snadno šířily dezinformace o ruských Němcích ve vládě a vojenském velení, kteří působí proti zájmům ruských vojáků ve prospěch nepřítele. Politikaření se šířilo nejen na frontě a v týlových jednotkách, ale i ve vojenských továrnách. Vzniklo tak ovzduší vhodné pro první politickou agitaci, která se nesla v krajně levicovém duchu. Příkladem může být jedno z tehdejších takových tvrzení, že porážka ruských vojsk, není porážkou Ruska, ale ruské vlády, která se netěšila veřejné oblibě. Takové poraženecké politikaření bylo nejen nebezpečné, ale připravovalo v ruském vojsku živnou půdu bolševické propagandě.

V Českých zemích mezitím rakouská justice zahájila štvanici na domácí představitele českého národního odboje. Zatčeno bylo mnoho známých osobností českého národního života, mj. Kramář, Scheiner, Dušek, Vochoč, Prunar, Hajn, Klofáč, Špatný, Trnobranský, Kácha, Rašín, Hodža a další. Na krátkou dobu byly pro „škodlivou náplň“ úředně zastaveny české noviny Národní listy a Čas. Přímo císařským výnosem bylo v českých zemích zakázáno konání oslav národních svátků, např. oslavy výročí M. J. Husa, dále bylo zakázáno odhalování pomníků a pořádání podobných veřejných akcí, jež by vykazovaly náznaky protirakouského ducha.

Prof. T. G. Masaryk, který již koncem roku 1914 unikl do zahraničí a unikl tak jistému zatčení, pronesl tehdy ve Velké Británii jeden ze svých prvních proslovů, kterým oslovil světovou veřejnost ve věci české otázky:

Čech, který pochopí historii svého národa, musí jíti po dráze Husově - je-li poctivý a uvědomělý... Idea česká a idea rakouská jsou dva světy. My můžeme jíti jen podle své ideje, vždy, i za těchto smutných, ale velikých dob. Tak jako naše obrození bylo pokračováním reformace tím, že jsme přijali zásady 18. století a francouzské revoluce za své - ale osvícenství a francouzská revoluce byly právě pokračováním reformace - právě tak, jako jsme se obrodili těmito reformačními ideály, tak musíme i pokračovati. Mezi českou ideou a Rakouskem, které násilně u nás provedlo protireformaci, není smír možný. Řekl jsem to již před lety a nepravím to snad v rozrušení přítomné doby. Za české reformace i český stát se osamostatnil. Doufejme, že tato veliká světová válka také povede náš národ k svobodě a že dle programu všech českých stran dožijeme se české samostatnosti. Podle slov Palackého - že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm, a bude-li třeba - a bude třeba - bez něho! Vzpomínáme-li dnes mužů jako Hus, Žižka, Chelčický, Komenský, musíme si uvědomiti, že jako oni bojovali a pracovali pro svobodu českého národa, tak jest i naší povinností pro svobodu svého národa podniknouti vše, co je v naší moci.

Před západními zeměmi tím jasně prezentoval cíl čs. národního odboje - osvobodit české země z područí rakouské monarchie. Masaryk poté chtěl vyhlásit tzv. nezávislé Čechy. Nebylo tehdy ještě zcela jasné jakou státní formu budou mít tyto svobodné Čechy, zda v historickém duchu království (králem by nejspíše byl korunován nějaký slovanský šlechtic, zřejmě nějaký Romanovec), či snad republiky (po vzoru Francie, jak se také nakonec stalo).

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá..., Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Tato práce vyšla také knižně, vřele doporučujeme !


K objednání na pavelvelkuthan@seznam.cz
Cena: 90,- Kč

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více